ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.230.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 230/2018 -58
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2018 o dovoláních obviněných J. M. , a S. A. T. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 6 To 61/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 2/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. M. a S. A. T. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 1 T 2/2009, byl obviněný J. M. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem I. ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem II. spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obviněná S. A. T. byla uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem II. spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
I. obviněný J. M. sám
„jako pracovník pověřený společností Kühne & Nagel, spol. s r.o., Pekařská 7/621, 155 00 Praha 5 zajišťováním přeprav osob, techniky a materiálu do zahraničních misí pro Armádu České republiky, v průběhu let 2003 a 2004 k oklamání společnosti Kühne & Nagel předstíral vůči České republice, zastoupené Ministerstvem obrany ČR provádění přeprav, přestože takové služby nikdy nebyly společností Kühne&Nagel poskytnuty, přičemž, aby vylepšil hospodářský výsledek společnosti za příslušný kalendářní rok, vyhotovil fiktivní smlouvy o přepravě věci mezi Českou republikou zastoupenou Ministerstvem obrany ČR a společností Kühne & Nagel a k nim fiktivní faktury nejméně v těchto případech: č. 040/2003 na částku 890.000,- Kč s fakturou č. 10130192 ze dne 31.07.2003, č. 041/2003 na částku 890.000,- Kč s fakturou č. 10130193 ze dne 37.07.2003, č. 042/2003 na částku 480.000,- Kč s fakturou č. 10130195 ze dne 31.07.2003, č. 046/2003 na částku 680.000,- Kč s fakturou č. 10130197 ze dne 06.08.2003, č. 049/2003 ze dne 23.07.2003 na částku 1.350.000,- Kč s fakturou č. 10130198 ze dne 06.08.2003, č. 060/2003 na částku 1.800.000,- Kč ze dne 03.09.2003 s fakturou č. 10130199 ze dne 06.08.2003, č. 063/2003 na částku 1.120.000,- Kč ze dne 16.09.2003 s fakturou č. 432334 ze dne 30.10.2003, č. 065/2003 na částku 240.000,- Kč s fakturou č. 431445 ze dne 01.10.2003, č. 068/2003 na částku 335.000,- Kč ze dne 10.10.2003 s fakturou č. 10130234 ze dne 31.10.2003, č. 70/2003 na částku 1.500.000,- Kč ze dne 17.10.2003 s fakturou č. 10130226 ze dne 10.09.2003, 071/2003 na částku 365.000,- Kč s fakturou č. 10130235 ze dne 31.10.2003, č. 072/2003 na částku 520.000,- Kč s fakturou č. 10130239 ze dne 30.11.2003, č. 073/2003 na částku 280.000,- Kč s fakturou č. 10130240 ze dne 30.11.2003, č. 075/2003 na částku 800.000,- Kč s fakturou č. 10130241 ze dne 30.11.2003, č. 085/2003 na částku 599.500,- Kč s fakturou č. 10130244 ze dne 31.12.2003, č. 086/2003 na částku 499.500,- Kč s fakturou č. 10130245 ze dne 31.12.2003, č. 087/2003 na částku 480.000,- Kč s fakturou č. 10130246, č. 088/2003 na částku 320.000,- Kč s fakturou č. 10130247 ze dne 31.12.2003, č. 090/2003 na částku 280.000,- Kč s fakturou č. 10120248 ze dne 31.12.2003, tj. faktury celkem na částku 13.589.000,- Kč, přičemž zástupci společnosti Kühne & Nagel, kteří byli tímto jednáním uvedeni v omyl, požadovali uhrazení těchto prostředků na Ministerstvu obrany ČR, kde bylo zjištěno, že služby na základě těchto padělaných smluv Ministerstvu obrany ČR nikdy nebyly poskytnuty, čímž mohla vzniknout celková škoda České republice, zastoupené Ministerstvem obrany ČR, ve výši 13.589.000,- Kč, obžalovaný jednal od počátku jednak v úmyslu zakrýt neoprávněnou fakturaci společnosti TSN s.r.o., se sídlem Hřbitovní 566, Kolín v celkové výši 1.254.500,- Kč, sestávající z faktur č. 6/03 ze dne 01.01.2003 na částku 230.000,- Kč, č. 19/03 ze dne 19.01.2003 na částku 230.000,- Kč, č. 4/04 ze dne 12.01.2004 na částku 794.500,- Kč, a jednak v úmyslu zakrýt ztrátu v celkové výši 4.194.550,- Kč, kterou způsobil společnosti Kühne & Nagel tím, že vědomě sjednal se společností TSN s.r.o., zastoupenou P. M., ceny za uskutečněné přepravní služby vyšší, než byly ceny sjednané a zaplacené za tytéž služby mezi Ministerstvem obrany ČR a společností Kühne & Nagel, ačkoliv věděl, že je podle pracovní smlouvy jeho povinností vykonávat přidělenou práci svědomitě a řádně, odpovídající zájmu společnosti, řídit se přitom pokyny vedoucích pracovníků a veškerými předpisy ve vztahu k jím vykonávané práci, a tím způsobil společnosti Kühne & Nagel škodu nejméně ve výši 5.449.050,- Kč,
II. obvinění J. M. a S. A. T. společně
po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu pro sebe a jiného získat neoprávněný finanční prospěch obžalovaná S. A. T., jako osoba podnikající podle živnostenského zákona pod obchodním jménem MAK-CZECH TRADE v oblasti zprostředkování víz a J. M., jako pracovník pověřený firmou Kühne & Nagel, spol. s r.o., Praha 4, Zelený pruh 1560/99, 140 00, IČ: 45787115, k zajišťování přeprav, minimálně v průběhu let 2002 až 2004 předstírali vůči firmě Kühne&Nagel, spol. s r.o. zajišťování víz pro pracovníky Armády České republiky pro jízdy do zahraničních misí a přestože takové služby nebyly nikdy firmou MAK-CZECH TRADE společnosti Kühne & Nagel poskytnuty, přesto v uvedené době společnosti Kühne & Nagel za tyto služby vyúčtovali celkem částku 5.352.200,- Kč, přičemž obžalovaný M. z této částky za fiktivní služby vybral z pokladny společnosti Kühne & Nagel, spol. s r.o. částku ve výši 4.890.950,- Kč a zbývající částka ve výši celkem 461.250,- Kč byla k žádosti obžalované T. převedena postupně na účet její matky B. T., a to částka 129.250,- Kč bankovním převodem dne 23.02.2004, částka 148.250,- Kč bankovním převodem ze dne 12.03.2004, částka 60.750,- Kč bankovním převodem ze dne 30.04.2004 a částka 123.000,- Kč bankovním převodem dne 04.05.2004, z toho částku 460.000,- Kč obžalovaná T. později předala do rukou obžalovaného M. a k oklamání společnosti Kühne & Nagel, spol. s r.o. k tomu společně vyhotovili fiktivní faktury v počtu nejméně 63 ks, a to v případech č. 01/2003 na částku 34.000,- Kč, č. 07/2003 na částku 27.000,- Kč, č. 11/2003 na částku 27.000,- Kč, č. 24/2003 na částku 66.000,- Kč, č. 26/2003 na částku 45.000,- Kč, č. 17/2003 na částku 38.000,- Kč, č. 23/2003 na částku 50.000,- Kč, č. 042 ze dne 28.05.2003 na částku 67.000,- Kč, č. 019 ze dne 27.02.2003 na částku 18.000,- Kč, č. 020 ze dne 23.04.2003 na částku 57.000,- Kč, č. 024 ze dne 30.04.2003 na částku 20.000,- Kč, č. 029 ze dne 21.05.2003 na částku 62.000,- Kč, č. 030 ze dne 21.05.2003 na částku 35.000,- Kč, č. 035 ze dne 15.05.2003 na částku 61.000,- Kč, č. 045 ze dne 13.06.2003 na částku 67.000,- Kč, č. 053 ze dne 16.06.2003 na částku 78.200,- Kč, č. 048 ze dne 13.06.2003 na částku 89.300,- Kč, č. 052 ze dne 16.06.2003 na částku 89.300,- Kč, č. 047 ze dne 13.06.2003 na částku 79.450,- Kč, č. 046 ze dne 13.06.2003 na částku 80.000,- Kč, č. 71 ze dne 30.06.2003 na částku 80.000,- Kč, č. 72 ze dne 30.06.2003 na částku 79.800,- Kč, č. 75 ze dne 30.06.2003 na částku 112.800,- Kč, č. 074 ze dne 24.07.2003 na částku 62.000,- Kč, č. 073 ze dne 25.07.2003 na částku 60.000,- Kč, č. 79 ze dne 03.07.2003 na částku 79.800,- Kč, č. 78 ze dne 03.07.2003 na částku 80.000,- Kč, č. 071 ze dne 24.07.2003 na částku 30.200,- Kč, č. 092 ze dne 12.08.2003 na částku 60.000,- Kč, č. 091 ze dne 12.08.2003 na částku 59.400,- Kč, č. 097/2003 na částku 90.000,- Kč, č. 098/2003 na částku 85.000,- Kč, č. 096/2003 na částku 62.500,- Kč, č. 093/2003 na částku 18.000,-Kč, č. 101/2003 na částku 150.000,- Kč, č. 102/2003 na částku 75.000,- Kč, č. 103/2003 na částku 183.500,- Kč, č. 119/2003 na částku 177.000,- Kč, č. 120/2003 na částku 125.000,- Kč, č. 121/2003 na částku 140.000,- Kč, č. 113/2003 na částku 164.500,- Kč, č. 114/2003 na částku 145.700,- Kč, č. 115/2003 na částku 97.000,- Kč, č. 117/2003 na částku 160.000,- Kč, č. 141/2003 na částku 139.800,- Kč, č. 142/2003 na částku 112.800,- Kč, č. 140/2003 na částku 128.800,- Kč, č. 144/2003 na částku 108.100,- Kč, č. 147/2003 na částku 14.500,- Kč, č. 148/2003 na částku 136.300,- Kč, č. 004/2004 na částku 136.300,- Kč, č. 005/2004 na částku 129.100,- Kč, č. 007/2004 na částku 14.100,- Kč, č. 014 ze dne 04.03.2004 na částku 20.000,- Kč, č. 013 ze dne 04.03.2004 na částku 64.800,- Kč, č. 007 ze dne 04.02.2004 na částku 136.800,- Kč, č. 015 ze dne 20.03.2004 na částku 20.000,- Kč, č. 016 ze dne 20.03.2004 na částku 28.200,- Kč, č. 021 ze dne 27.05.2004 na částku 107.000,- Kč, č. 009 ze dne 23.02.2004 na částku 129.250,- Kč, č. 010 ze dne 12.03.2004 na částku 148.250,- Kč, č. 019 ze dne 30.04.2004 na částku 60.750,- Kč, č. 020 ze dne 04.05.2004 na částku 123.000,- Kč, tj. faktury na částku v celkové výši 5.225.300,- Kč, k čemuž obžalovaná T. vyhotovila i příjmové pokladní doklady ze dne 07.08.2002 na částky 6.750,- Kč, 11.750,- Kč, 21.150,- Kč a 35.250,- Kč, ze dne 24.10.2002 na částky 16.750,- Kč a 35.250,- Kč, a dále doklady č. 01/2003 ze dne 28.01.2003 na částku 34.000,- Kč, č. 07/2003 ze dne 05.02.2003 na částku 27.000,- Kč, č. 11/2003 ze dne 24.02.2003 na částku 27.000,- Kč, č. 23/03 na částku 50.000,- Kč, č. 17/03 na částku 38.000,- Kč, č. 26/03 na částku 45.000,- Kč, č. 24/03 na částku 66.000,- Kč, č. 053 ze dne 16.06.2003 na částku 78.200,- Kč, č. 045 ze dne 13.06.2003 na částku 67.000,- Kč, č. 048 ze dne 13.06.2003 na částku 89.300,- Kč, č. 052 ze dne 16.06.2003 na částku 89.300,- Kč, č. 047 ze dne 13.06.2003 na částku 79.450,- Kč, č. 046 ze dne 13.06.2003 na částku 80.000,- Kč, č. 71 ze dne 30.06.2003 na částku 80.000,- Kč, č. 72 ze dne 30.06.2003 na částku 79.800,- Kč, č. 75 ze dne 30.06.2003 na částku 112.800,- Kč, č. 035 ze dne 15.05.2003 na částku 61.000,- Kč, č. 030 ze dne 21.05.2003 na částku 35.000,- Kč, č. 029 ze dne 21.05.2003 na částku 62.000,- Kč, č. 024 ze dne 30.04.2003 na částku 20.000,- Kč, č. 020 ze dne 23.04.2003 na částku 57.000,- Kč, č. 019 ze dne 27.02.2003 na částku 18.000,- Kč, č. 042 ze dne 28.05.2003 na částku 67.000,- Kč, č. 071 ze dne 24.07.2003 na částku 30.200,- Kč, č. 78 ze dne 03.07.2003 na částku 80.000,- Kč, č. 79 ze dne 03.07.2003 na částku 79.800,- Kč, č. 073 ze dne 25.07.2003 na částku 60.000,- Kč, č. 074 ze dne 25.07.2003 na částku 62.000,- Kč, č. 091 ze dne 12.08.2003 na částku 59.400,- Kč, č. 092 ze dne 12.08.2003 na částku 60.000,- Kč, tj. v celkové částce 1.921.150,- Kč, prostředky tímto způsobem na společnosti Kühne & Nagel, spol. s r.o. vylákané dosud poškozené společnosti nevrátili, čímž jí způsobili škodu ve výši celkem 5.352.200,- Kč.“
Za uvedené jednání za současného zrušení výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, popsaným pod bodem I., jakož i celého výroku o trestu ve vztahu k osobě obviněného J. M. z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 5 To 90/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 4 T 16/2014, jakož i všech dalších výroků, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku soud podle §45 odst. 1 tr. zákoníku rozhodl, že byl obviněný J. M. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému a společnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. A to vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 1 T 92/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 11 To 278/2014, jímž byl uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu
Obviněná S. A. T. byla za uvedené jednání odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 2 let a 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 3 let.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru zprostředkování obchodu a služeb na dobu 5 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. M. a S. A. T. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené obchodní společnosti Kühne & Nagel, spol. s r. o., IČ 45787115, se sídlem Praha 5, Pekařská 7/621, částku ve výši 5.352.200 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost Kühne & Nagel, spol. s r. o., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 1 T 2/2009 podali obvinění J. M. a S. A. T. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 6 To 61/2016, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 6 To 61/2016, podal následně obviněný J. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v té jeho zákonné variantě, která je založena na dovolacích námitkách, vztahujících se k existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v řízení předcházejícímu vydání napadeného rozhodnutí. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje obviněný zejména v tom, že nalézací soud nerespektoval zásadu zákazu zhoršení trestu, tj. zákaz reformation in peius, která je vyjádřena v §265s odst. 2 tr. ř., neboť nalézací soud zde rozhodoval po zrušení původního trestu odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odloženého na zkušební dobu pěti let dovolacím soudem, který rozhodoval na základě dovolání v předešlém řízení podaném pouze obviněným. V případě, že byl nalézací soud při ukládání trestu limitován zákazem reformation in peius, pak tím byl vymezen i přípustný druh trestu nebo jeho nejvyšší možná výměra, nedodržení těchto mezí je třeba považovat za uložení nepřípustného trestu nebo trestu ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu. Nalézací soud rozhodoval poté, co bylo v důsledku úspěšného dovolání zrušeno původní rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2013 v téže věci. Proti tomuto původnímu rozhodnutí brojili odvoláním toliko oba obvinění, státní zástupce odvolání nepodal. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 5 To 3/2014, taktéž podali odvolání pouze obvinění. Následně Okresní soud v Mělníku sp. zn. 1 T 92/2013 odsoudil obviněného, resp. pak Krajský soud v Praze pod sp. zn. 11 To 278/2014, přičemž tyto soudy nerozhodly o uložení souhrnného trestu, přestože pro něj byly splněny podmínky. Než bylo v projednávané věci poprvé rozhodnuto nalézacím soudem, vydal nejvyšší státní zástupce rozhodnutí, kterým bylo zrušeno zastavení trestního stíhání v původním prvním bodě obžaloby – věc odpovídající první části původní obžaloby byla poté vrácena do přípravného řízení a následně byla podána nová obžaloba – vyřízení této věci pak předběhlo řízení věci nyní projednávané a byl vydán rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2015, sp. zn. 4 T 16/2014. V rámci tohoto řízení byl zároveň uložen souhrnný trest i za výše uvedenou trestnou činnost projednávanou před Okresním soudem v Mělníku. Soud zde měl za to, že postačuje uložení souhrnného trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, konkrétně v trvání 3 let s podmíněným odkladem se zkušební dobou v délce 5 let. V rámci opakovaného hlavního líčení, s ohledem na fakt, že nalézací soud rozhodoval poté, co bylo zrušeno původní rozhodnutí, byl soud ve smyslu ust. §265s odst. 2 tr. ř. limitován trestem uloženým původním rozsudkem, a to přesto, že mezitím zde vznikl důvod pro uložení společného a souhrnného trestu. Nerespektováním zákazu reformation in peius nalézací soud porušil právo obviněného na spravedlivý proces a dále základní právo být stíhán nebo zbaven svobody toliko z důvodu a způsobem, který stanoví zákon. Závěr odvolacího soudu, že je třeba zákaz reformation in peius korigovat v kontextu zákazu uložení mírnějšího trestu oproti trestu uloženého dřívějším rozsudkem je třeba odmítnout jako nesprávný. V předmětné věci byl nalézacím soudem uložen společný a souhrnný trest za pokračující a sbíhající se trestnou činnost, který ve smyslu §43 odst. 2 a §45 odst. 1 tr. zákoníku nesmí být mírnější než trest uložený dřívějším rozsudkem. V daném případě měl nalézací soud s ohledem na zákaz reformation in peius zvážit ve smyslu §44 a §45 odst. 2 tr. zákoníku upuštění od uložení souhrnného trestu a uložit pouze trest společný, při kterém je splněna zákonná podmínka neuložení mírnějšího trestu i při potrestání pachatele stejným jako původním trestem. Dále uvádí, že nalézací soud při ukládání souhrnného a společného trestu slučoval trest za typově prakticky shodné útoky spojené časem a místem a činil tak poté, co se obviněný proti prvnímu rozsudku ve věci úspěšně dovolal. Obdobně k ukládání trestu s ohledem na ústavněprávní dimenzi přistoupil i Vrchní soud v Praze při rozhodování o druhé slučované věci pod sp. zn. 5 To 90/2015. Shora uvedený rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 1 T 92/2013, byl Vrchním soudem v Praze zohledněn, pročež byl uložen souhrnný trest s podmíněným odkladem. Nepodmíněný trest odnětí svobody je nutno vždy pokládat za přísnější trest než trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen. Pokud tedy následně v posuzované věci nalézací soud slučoval tento podmíněný trest a trest z nového rozhodování ve věci, kde nemohl být uložen trest přísnější než podmíněný, je třeba dle názoru obviněného i zde zohlednit zákonný zákaz zhoršení trestu, tedy že nelze uložit trest nepodmíněný.
Obviněný je dále přesvědčen, že se v uloženém trestu musí v každém případě projevit dlouhý časový odstup od spáchání trestné činnosti a extrémní délka trestního řízení (více než 12 let), kterou nezavinil. Proto jsou zde podle něj dány podmínky §58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Poukazuje na to, že pokud by trestní stíhání trvalo o pouhé tři měsíce déle, podlehla by jeho trestná činnost amnestii prezidenta republiky, přičemž i po této amnestii řízení trvalo dalšího 3 a půl roku. Významná pro posouzení naplnění podmínek k užití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody je rovněž skutečnost, že nalézací soud již ve svém původním rozhodnutí ze dne 8. 11. 2013 při ukládání trestu vyšel z judikatury Ústavního soudu v otázce průtahů v trestním řízení, zohlednil délku doby, po kterou trestní řízení bez zavinění obviněného trvá a uložil trest za použití ust. §58 tr. zákoníku. Obdobně pak postupoval Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 5 To 90/2015, když při ukládání trestu zohlednil dlouhý časový odstup od spáchání trestné činnosti. Nalézací soud při své rozhodovací činnosti o trestu délku trestního řízení do uloženého trestu nejen nepromítl, ale ani uvedené úvahy neprovedl a své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jelikož v řízení došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, stejně jako k extrémnímu rozporu mezi výsledky dokazování a na to konto učiněnými právními závěry. Namítá, že nalézacímu soudu se nepodařilo zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tj. konkrétně objasnit, zda a jakým způsobem mělo docházet k trestné činnosti. Namítá, že v průběhu řízení nebyl odstraněn zásadní rozpor mezi tvrzeními svědků a východisky znaleckého posudku z oboru ekonomika. Z výpovědi svědků, příslušníků Armády ČR Š., B., H., P. a H. vyplynulo, že obstarávání víz bylo pro armádu v inkriminovaném období obviněným zajištováno. Nalézací soud však tyto skutečnosti jasně plynoucí z dokazování při formulaci skutkových zjištění vůbec nezohlednil a setrval na stanovisku, že žádná víza pořizována nebyla. Závěr, že se v inkriminovaném období žádná víza nepořizovala, je přitom naprosto zásadní nejen pro stanovení výše škody, ale i pro trestněprávní kvalifikaci. Ta se totiž opírá o znalecký posudek, který jako východisko pro stanovení způsobené škody vychází právě z faktur. V této souvislosti namítl, že nebyl respektován závazný pokyn odvolacího soudu (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 5 To 20/2012), kde bylo nalézacímu soudu uloženo, aby vyslechl tam uvedené svědky, kteří jsou o těchto otázkách informováni.
Obviněný je přesvědčen, že námitka porušení principu presumpce neviny, respektive zásady in dubio pro reo v předcházejícím řízení je plně způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatuje, že byl uznán vinným na základě jediného přímého důkazu, a to výpovědi svědka F. Dle názoru obviněného nalézací soud nedodržel požadavky na postup při dokazování, v důsledku čehož bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Výpovědi svědka F. nemohou obstát jako hlavní důkaz, neboť tento svědek je na věci silně zainteresovaný, není to objektivní pozorovatel a navíc svým postupem při vynakládání hotovosti porušil svoje povinnosti statutárního orgánu společnosti a navíc má kvůli náhradě škody zájem na odsouzení obviněného. Vyvozovat správnost skutkových tvrzení z toho, že svědek F. je bezúhonná osoba a je svými podřízenými hodnocen jako seriózní člověk, rovněž není možné. V případě svědka se nejedná o osobu, u níž by bylo možno vyloučit zájem na výsledku řízení. Obviněný dále pokládá za potřebné dopracovat znalecký posudek z oboru ekonomika, kde by se měl znalec vyjádřit k tomu, zda existovaly objektivní okolnosti, které bránily finančnímu řediteli a jednateli společnosti rozpoznat, že víza nejsou od srpna 2002 do června 2004 hrazena. Soudy obou stupňů se ovšem tímto navrhovaným důkazem odmítly zabývat. S ohledem na popsané nedostatky a extrémní rozpory mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými zjištěními z něj vyvozenými a následně učiněnými právními závěry konstatuje, že ze strany nalézacího soudu došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů obviněný J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl tomuto dovolání a aby podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 6 To 61/2016 a dále aby Nejvyšší soud sám rozhodl dle ust. §265m odst. 1 tr. ř., případně podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí ve věci. S ohledem na možný výsledek řízení dovolání obviněný dále vznesl podnět k tomu, aby předseda senátu Nejvyššího soudu ve vztahu k němu rozhodl ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. o odložení výkonu rozhodnutí.
Obviněný dalším podáním ze dne 13. 2. 2018 podal podnět k vydání rozhodnutí o přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. Je přesvědčen, že výše uvedené okolnosti podaného dovolání vzbuzují pochybnost o vhodnosti dalšího výkonu napadeného rozhodnutí a vznesl proto podnět k tomu, aby předseda senátu Nejvyššího soudu ve vztahu k němu rozhodl ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu rozhodnutí.
Obviněná S. A. T. podala proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 6 To 61/2016 prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. V dovolání namítla, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů plyne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé a dále také, že tu existují vážná procesní pochybení, kterými bylo zasaženo do práva obviněné na spravedlivý proces, v důsledku kterých nelze k některým skutkovým zjištěním vůbec přihlížet a tudíž z nich nelze ani činit právní závěry. Z provedeného dokazování nevyplynulo bez důvodných pochybností, že skutek popisovaný obžalobou se stal tak, tak je v obžalobě uvedeno, a že jej spáchala obviněná. Nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to ani ve formě nedbalosti. Obviněná v přípravném řízení opakovaně vypovídala, že na žádost F. v dobré víře a v zájmu obchodní spolupráce vystavila bianco faktury, přičemž se domnívá, že trestná činnost popsaná v bodu 2 obžaloby byla způsobena zneužitím těchto bianco faktur. Tento popis událostí se v rámci trestního řízení nepodařilo vyvrátit, resp. soud se tímto nabídnutým vysvětlením ani nezabýval, ale naopak uvěřil verzi svědka F., který tvrzení obviněné popírá. Zdůrazňuje, že tento svědek má na výsledku věci eminentní zájem, neboť se jedná o osobu jednatele poškozené společnosti, a tedy o osobu, která za chod společnosti odpovídá. Připomíná, že na začátku trestního řízení byl spolu s obviněnými stíhán i tento svědek. Je tedy na zváženou, zda výpověď F. nemůže být účelová. Skutková zjištění soudu jsou tak v rozhodné míře založena na jediném důkazu, právě na svědecké výpovědi F., avšak tento důkaz není použitelný pro zainteresovanost tohoto svědka na výsledku věci. Dále uvedla, že soud prvního stupně ani soud odvolací se nezabývaly skutečnostmi, které o zneužití bianco faktur svědčí. Jedná se především o chybné příjmení obviněné, uvedení chybného tvaru obchodního jména, skutečnost, že k vystavení některých faktur došlo v době, kdy byla obviněná hospitalizována v nemocnici, skutečnost, že znaleckým posudkem bylo prokázáno, že podpisy na některých fakturách nejsou podpisy obviněné.
Dále namítla, že v rámci hlavního líčení ani v rámci odvolacího řízení nebyly provedeny obhajobou navržené důkazy, zejména vyžádání od Armády ČR jmenných seznamů členů zahraničních misí do Makedonie, kterým zajišťovala víza, když ze spisové dokumentace a výpovědí svědků (zaměstnanců Armády ČR) provedených v hlavním líčení vyplývá, že obviněná zprostředkování víz zajistila, nelze tedy konstatovat, že žádné služby tohoto typu neposkytla. Pokud jde o povinnost uhradit poškozené škodu ve výši 5.352.200 Kč, v této souvislosti podotýká, že soud prvního stupně rezignoval na řádné vyčíslení výše škody, když žádným způsobem nezohlednil například škodu způsobenou fakturami, které nevystavila, její odměnu za skutečně realizované zprostředkování víz, či skutečnost, že částku 459.000 Kč, která byla údajně omylem poukázána ve prospěch účtu matky obviněné, vrátila F. V této souvislosti navrhla vypracování revizního znaleckého posudku z ekonomiky k určení výše škody a k určení, komu byla způsobena a výslech svědků, které sice odvolací soud k veřejnému zasedání předvolal, když se však nedostavili, soud tento návrh na doplnění dokazování zamítl. Uzavírá, že soudy zamítly návrhy na doplnění dokazování, bez jejichž provedení nelze adekvátně posoudit vinu, či nevinu obviněné a dále pak zda došlo ke vzniku škody a v jaké výši.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedla, že doba, která uplynula od spáchání trestného činu do skončení trestního stíhání, je téměř 11 let. Jedná se o dobu zcela nepřiměřeně dlouhou. Trest, který je obviněné uložen, je pak dle jejího názoru vzhledem k délce trestního řízení nepřiměřeně tvrdý. Namítá, že trest uložený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 1 T 2/2009, je zcela totožný jako trest, který jí byl vyměřen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2013, avšak mezi těmito dvěma rozhodnutími uplynula doba téměř 2,5 let. Dle ustálené soudní praxe by soud měl k této okolnosti přihlédnout a uložit trest mírnější, než je ten, který jí byl v totožné věci uložen v minulosti. Konstatuje, že se jedná o kauzu, kdy byla trestná činnost projednávána po mimořádně dlouhé době od jejího spáchání a ve které jsou mimořádně dlouhé průtahy řízení, na kterých nenese žádnou vinu.
Z uvedených důvodů obviněná S. A. T. navrhla, aby Nejvyšší soud tomuto dovolání vyhověl a aby z podnětu podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 6 To 61/2016 v celém rozsahu a aby dále Nejvyšší soud rozhodl dle ust. §265m odst. 1 tr. ř., případně podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovoláním obviněných se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále zopakovala, že dovolatel J. M. ve svém dovolání vytýká soudům závěr, že veškerá fakturace vztahující se k vízům byla neoprávněná, neboť v inkriminovaném období žádná víza obstarávána nebyla. Pokud však byla víza v rámci obstarávání přepravy přece jen v určitém zatím přesně nezjištěném rozsahu zajišťována, pak nelze dospět k údajně způsobené škodě tak, že se sečtou částky uvedené na všech fakturách v této souvislosti objevených v účetnictví KN. Ve smyslu zcela opačného závěru, že obstarávání makedonských víz bylo pro Armádu ČR v inkriminovaném období ze strany poškozené obchodní společnosti zajišťováno minimálně do konce roku 2003, naopak vypovídají svědci z řad příslušníků Armády ČR, čemuž východiska znaleckého posudku z oboru ekonomie neodpovídají, navíc se znalec v uvedeném směru řídí zprávami civilních útvarů Ministerstva obrany, které však nebyly pro poskytnutí uváděných operací vůbec kompetentní. Pokud je výrok o vině, který je konstruován na podkladě svědecké výpovědi V. F., pak dovolatel J. M. poukazuje na nutnost věnovat větší pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03. Zbývající část jeho uplatněné dovolací argumentace se vztahuje ke zjištěným okolnostem výkonu kontrolní činnosti F.
Dovolatelka S. A. T. namítla, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu podvodu. Její jednání spočívalo pouze v tom, že na žádost F. vystavila bianco faktury. Takto uplatněnou obhajobu se podle jejího názoru nepodařilo vyvrátit. Pokud byla naproti tomu uznána vinnou, pak soudy vycházely ze svědecké výpovědi F., který její tvrzení popírá. Přitom je podle jejího názoru potřeba zdůraznit, že tento svědek má na výsledku věci eminentní zájem. Soudům pak v uvedeném směru vytýká, že se nezabývaly skutečnostmi, které o zneužití bianco faktur svědčí. Dále soudům vytýká, že nebyly provedeny důkazy ve smyslu obhajobou uplatněných důkazních návrhů. Podle jejího názoru soudy dále rezignovaly na řádné vyčíslení škody, kdy žádným způsobem nezohlednily škodu způsobenou fakturami, které nevystavila. Dále se z její strany s jistou dávkou tolerance kvalifikovaným způsobem namítá, že v předmětném trestním řízení nebylo prokázáno, že by se ke škodě společnosti obohatila či že by tak disponovala hotovostí, která představuje výši způsobené škody.
Na podkladě výše uvedené rekapitulace uplatněných dovolacích námitek směřujících proti výrokům o vině obou dovolatelů je zřejmé, že namítanou neprávnost právního posouzení skutku spatřují především v existenci extrémního nesouladu zjištěného skutkového stavu věci s provedenými důkazy, který je rovněž poznamenán i vadou tzv. opomenutých důkazů. Namítané zpochybnění shodného skutkového závěru obou soudů, že se v daném případě přisouzeného jednání dopustili právě oni a že jejich jednání naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu bodu II. výroku o jejich vině, tak uplatnili bez respektu k obsahovému zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S poukazem na uvedený dovolací důvod se totiž obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěným skutkovým stavem věci je dovolací soud při svém rozhodování o dovolání vázán a hodnotí jej pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však žádný z dovolatelů s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl prostřednictvím právě konstatované argumentace téměř žádný relevantní rozpor mezi popisem přisouzeného skutku a způsobem jeho právního posouzení tak, jak vyplynul z výroku o jejich vině z rozsudku soudu nalézacího a jak byl akceptován přezkumným závěrem soudu odvolacího. Prostřednictvím vlastního způsobu vyhodnocení ve věci provedeného dokazování toliko zpochybnili jeho vypovídací hodnotu a soudům dále vytkli neúplnost ve skutkových zjištěních, pokud nebyly akceptovány jimi uplatněné důkazní návrhy obhajoby. Takto zaměřené námitky tak nemohou odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v té jeho zákonné variantě, která je založena na námitce nesprávného právního posouzení skutku, a to ani v tom případě, že by dovolatel argumentoval extrémním nesouladem učiněných skutkových zjištění s výsledky provedeného dokazování. Navíc by takovou námitku museli kvalifikovaně odůvodnit způsobem, který zakládá judikované důvody výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v dovolacím řízení, které jsou dány tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09) .
Mimo rámec podaného vyjádření státní zástupkyně poznamenala, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o případ výše charakterizovaného a judikatorně podloženého výjimečného důvodu rozšířeného přezkumného záběru dovolacího soudu, zaměřeného na správnost a úplnost skutkového stavu věci. Uplatněná obhajoba obou obviněných byla založena pouze na zpochybnění rozhodných skutkových okolností, které ke způsobení škodlivého následku vedly, resp. byla orientována na prosazení vlastní verze skutkového děje. Jestliže soudy takto uplatněné obhajobě neuvěřily a naopak ji považovaly za zcela vyvrácenou, pak se velmi pečlivě zabývaly opatřeným důkazním stavem věci a tím i jeho skutkovou stránkou, když soud I. stupně (z podnětu předcházejícího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 4 Tdo 100/2015 za podmínek §262 tr. ř. v jiném složení senátu) provedl všechny stěžejní důkazy, nezbytné pro rozhodnutí o jejich vině.
Státní zástupkyně dodává, že souhrn opatřených listinných důkazů účetní povahy v kontextu s dále zjištěným způsobem jejich vytváření a následné autorizace zcela vylučuje obhajobou namítané zneužití bianco faktur ze strany svědka F., aniž by bylo v uvedeném směru dále rozhodným, zda veškerá vystavená fakturace byla z dovolatelčiny strany opatřena jejím podpisem. I přes tento dílčí formální nedostatek ve čtyřech zjištěných případech totiž z hlediska dovolatelčiny námitky, že soudy rezignovaly na řádné vyčíslení škody, zůstává podstatným, že tato za společnost MCT podepsala jim odpovídající příjmové pokladní doklady, které korespondují účtovaným výdajům poškozené společnosti KN. Tyto opět odpovídají opatřenému důkaznímu stavu věci o jejich vzájemné provázanosti s dovolatelovými aktivitami, resp. vypovídají o tom, že podklady k takové fakturaci byly zhotoveny na PC, který v rámci svého pracovního postavení v poškozené KN používal právě on. Přisouzený způsob fiktivní fakturace za předstírané zajištění víz pro pracovníky Ministerstva obrany, jakož i modus operandi, který byl v daném případě použit, vyplynul nejen z výpovědi svědka F., ale i ze svědectví Š. v postavení zástupců společnosti KN, jakož i svědků na straně Ministerstva obrany (P., H. a D. Š.), kteří vypovídali o kontrolním postupu na úrovni MO, ukončeného zjištěním, že sporné faktury, vztahující se k fiktivním obchodním případům, nikdy nebyly na MO evidovány, když evidenčně odpovídají zcela jiným obchodním případům, navíc případům naprosto odlišného dodavatele. Snaha o zakrytí pravého stavu věci je pak zcela evidentní z obsahu falešné korespondence, zajištěné v kanceláři dovolatele J. M. po jeho odchodu ze společnosti KN a tím i po odchodu z pracovní pozice, která mu umožňovala předmětnou trestnou činnost páchat. Za stavu, že v daném případě opatřený důkazní stav věci umožňoval přijetí skutkových závěrů, rozhodných pro posouzení viny obou dovolatelů, byly jejich důkazní návrhy obou na úrovni soudu nalézacího (viz str. 19, 20, 26–28 jeho rozsudku) s plnou akceptací soudu odvolacího (viz str. 7 zdola jeho rozhodnutí) zamítnuty, přičemž otázce vyhodnocení jejich případného důkazního významu ve spojení se závěrem o jejich nadbytečnosti, byla věnována odpovídající pozornost. V posuzovaném případě tak rozhodně nenastala situace, že o uplatněných důkazních návrzích nebylo soudem rozhodnuto, případně že se jimi soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval a zatížil tak svoje rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.
Z hlediska přisouzeného výroku o vině obou dovolatelů (ad II. výroku o vině) tak nezbývá, než poukázat na jednání popsané v jeho tzv. skutkové větě, které je formulováno tak, aby vystihovalo ta opatřená skutková zjištění o jejich společných trestných aktivitách, které odpovídají jejich spolupachatelskému vztahu, založenému na jejich vzájemné dohodě na získání neoprávněného finančního prospěchu z majetku oklamané obchodní společnosti KN a uskutečněné předstíráním fiktivních a tedy v reálu neproběhlých obchodních kontaktů tohoto obchodního subjektu se společností MCT a toliko formálně pokrytých jimi společně vyhotovenými účetními doklady, ať již ve formě faktur či příjmových pokladních dokladů tak, aby pokrývaly jimi postupně vylákané finanční částky v celkové výši 5.352.200 Kč. Při takto vyjádřené podstatě jejich společného jednání je bez pochyby zřejmé, že v daném případě byly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle jim přisouzené právní kvalifikace zvlášť závažného zločinu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného podle §23 tr. zákoníku ve spolupachatelství. Nelze tak přisvědčit důvodnosti jediné dovolatelčiny kvalifikované námitky, že nebylo prokázáno, že by se ke škodě společnosti (KN) obohatila a že, resp. neboť nedisponovala takovou hotovostí, která představuje výši způsobené škody.
V návaznosti na přisouzený výrok o vině dovolatelka poukázala na svoji solidární platební povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř., kterou byla společně s dovolatelem J. M. zavázána k náhradě způsobené škody v nezměněném rozsahu, ačkoliv v mezidobí poškozené společnosti KN vrátila částku 459.000 Kč, která byla omylem poukázána na účet její matky. Ve vztahu k takto namítané nesprávnosti výroku o náhradě škody však v daném případě není možno přehlédnout, že uplatněná dovolací výhrada, kterou je nesprávnost adhezního způsobu rozhodování odůvodněna, nevychází z vadné aplikace hmotněprávních předpisů, jak by odpovídalo věcnému zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v té jeho zákonné variantě, která se vztahuje k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Namítaná vada výroku o náhradě škody totiž nemá základ v nesprávné aplikaci hmotněprávních předpisů občanského či obchodního práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 413), ale vztahuje se výhradně k otázce splněných podmínek §228 odst. 1 tr. ř. v jejich poslední části, vztahující se k otázce uskutečněné míry finanční reparace škodlivého následku do doby adhezního rozhodnutí. Tato dovolací námitka tak není způsobilá ke svému věcnému projednání.
Dovolatelka S. A. T. poukázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž vyjádřila svoje přesvědčení, že doba 11 let, která uplynula od doby spáchání trestného činu, je nepřiměřeně dlouhá a v této souvislosti pak spatřuje uložený trest za nepřiměřeně tvrdý. K této námitce státní zástupkyně uvádí, že jestliže jí byl uložen trest odnětí svobody ve výměře, pohybující se pod zákonnou hranicí trestní sazby při využití zmírňovacího ustanovení §58 tr. zákoníku, pak je z odůvodnění takového postupu ze strany nalézacího soudu na str. 30 prostřední odstavec jeho rozsudku zřejmé, že bylo de facto postupováno podle judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 303/2012. Z příslušné části jeho anotace se totiž podává, že „Mimořádnost snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 tr.zákoníku musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam. Pokud jde o výrazně nepřiměřenou délku řízení, je možné dosáhnout její kompenzace především prostřednictvím §58 odst. 1 trestního zákoníku, neboť taková délka řízení má povahu okolnosti případu podle tohoto ustanovení. Přitom pojem „okolnosti případu“ podle §58 odst. 1 trestního zákoníku nelze ztotožňovat s pojmem „okolnosti, za kterých byl čin spáchán“ podle §39 odst. 2 trestního zákoníku. Vzhledem k tomu, že §39 odst. 3 trestního zákoníku ukládá soudu přihlédnout při stanovení druhu a výměry trestu mimo jiné k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, je třeba výrazný časový odstup od spáchání činu a nepřiměřenou délku řízení považovat za skutečnosti, které odpovídají zákonnému znaku „okolnosti případu“ obsaženému v §58 odst. 1 trestního zákoníku“.
Na straně druhé je třeba ve vztahu k rozsahu využití uvedeného moderačního ustanovení a ve smyslu poukázaného judikátu použitelného (a v daném případě také použitého) i na případ uplynulé doby od spáchání trestného činu, uvést, že jej nelze úspěšně namítat v rámci jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, neboť aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je pouze fakultativní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013). Lze tedy nad uvedený formální rámec, související s mírou aplikace ustanovení §58 tr. zákoníku a tím i s otázkou její napadnutelnosti v dovolacím řízení, poukázat na veškeré věcné důvody, které soud nalézací posoudil optikou zákonných podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku tak, jak jsou uvedeny na str. 30 jeho rozsudku a tedy včetně těch, které se vztahují k dovolatelkou namítané mimořádně dlouhé době od spáchání činu, evidentně sledujíc aspekt vyváženosti použitého rozsahu uvedeného moderačního ustanovení.
Dovolatel J. M. spatřuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v porušení zákazu reformation in peius ve smyslu §265s odst. 2 tr. ř., neboť nalézací soud zde rozhodoval po zrušení původního trestu v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let. Vyjádřil přitom svoje přesvědčení, že nalézací soud byl limitován zákazem reformation in peius a tím i touto nejvyšší možnou výměrou trestu, proto mu měl být uložen trest mírnější právě v souladu se zákazem reformation in peius, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 83/2009. Namítá-li dovolatel absenci takového postupu, pak jde o takovou vadu soudního rozhodnutí, která spočívá v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, §41 tr.zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho v uložení nepřiměřeně přísného nebo mírného trestu, pak takové vady nelze v dovolání úspěšně namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Pokud obviněný argumentuje tím, že soud nezvolil postup podle §44 tr.zákoníku a uložil mu souhrnný trest v takové výměře, že představuje nepřiměřeně tvrdou sankci, jeho námitky pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Poukázal-li v této souvislosti na dostupnou judikaturu, řešící problematiku zákazu reformation in peius, konkrétně pak na usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 83/2009, jakož i usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tz 229/2001, pak na rozdíl od nyní projednávaného případu došlo k přestoupení zákazu reformace in peius tím, že za menší rozsah trestné činnosti při ukládání úhrnného trestu byl obviněný potrestán stejnou výměrou trestu jako v rámci sankcionování souhrnným trestem, pro jehož ukládání navíc nebyly splněny zákonné podmínky, popř. se zjištěný zákaz reformace in peius vztahoval na porovnání celkové výměry samostatných trestů oproti jejich původnímu zohlednění v rámci souhrnného trestu, uloženého rovněž bez splněných podmínek souběhu trestných činů. Pochybení odvolacího soudu z hlediska porušení zásady zákazu reformace in peius pak dále nelze spatřovat ani ve světle poukázaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2306/07, který zdůraznil přednost zákazu změny k horšímu před ukládáním souhrnného trestu v situaci, kdy taková změna k horšímu skutečně nastala ve smyslu, uvedeném na str. 3 čtvrtý odstavec zdola označeného rozhodnutí v souvislosti s přeměnou peněžitého trestu na nepodmíněný trest odnětí svobody při ukládání souhrnného trestu. Jak již bylo shora uvedeno, v dovolatelově případě došlo k uložení společného a souhrnného trestu za pokračující a sbíhající se trestnou činnost a vyměřeného na samotné spodní hranici určující trestní sazby ustanovení §209 odst. 5 tr. zákoníku, přičemž se tak stalo při respektu k zákonným limitům ustanovení §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 3 tr. zákoníku tak, aby nebyl mírnější, než tresty uložené rozsudky dřívějšími. Přitom za stavu, že takto uložený trest v porovnání s celkovou výměrou trestů, uložených obviněnému ve věci Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 16/2014 a Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 92/2013, není ani přísnější ani mírnější, ale nachází se v naprosté rovnováze, nedochází na jeho straně ke změně, která by odůvodňovala úvahu o porušení zákazu změny k horšímu. Státní zástupkyně závěrem uvádí, že pětiletá výměra trestu odnětí svobody pak nemůže být ze zákona spojena s podmíněným odkladem jeho výkonu, přičemž pro původně použitý postup podle §58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku již nejsou dány zákonné podmínky. Navíc z hlediska aplikace moderačního ustanovení §58 tr. zákoníku zůstává rozhodným jeho fakultativní využití a tím i nemožnost v rámci jiného nesprávného hmotněprávního posouzení vytýkat soudu, že k jeho použití nepřistoupil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. M. a S. A. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná, a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněnými J. M. a S. A. T. v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných.
Oba obvinění vyslovili shodné přesvědčení, že jimi namítaná nesprávnost právního posouzení skutku trpí extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou dále poznamenána takovým způsobem zásahu do jejich práva na spravedlivý proces, že z nich bez důvodných pochybností nevyplývá, že se přisouzený skutek stal a že se jej dopustili právě oni. Ač obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud nepovažuje níže prezentované námitky za způsobilé ke svému věcnému projednání, neboť po stránce věcné nenaplňují jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jejich argumentace v uvedeném směru je omezena pouze na vyjádření vlastního názoru na způsob, jakým byla odmítavá tvrzení jejich obhajoby v rámci uskutečněného hodnotícího procesu posouzena, přičemž v uvedeném směru přehlížejí, že se tak stalo v kontradikci s výsledky veškerého ve věci provedeného dokazování.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že ač obvinění J. M. a S. A. T. podali dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak v převážné části dovolání nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Námitky, v jejichž rámci namítali nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi svědka F. a svědků - příslušníků Armády ČR Š., B., H., P. a H.) a vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zda bylo zajištěno zprostředkování víz, přesné stanovení výše škody, když soudy žádným způsobem nezohlednily například škody způsobené fakturami, které obviněná nevystavila, její odměnu za skutečně realizované zprostředkování víz, či skutečnost, že částku 459.000 Kč, která byla údajně omylem poukázána ve prospěch účtu její matky, vrátila F.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obvinění se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhají jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku obviněného M., který uvádí, že s ohledem na popsané nedostatky a extrémní rozpory mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými zjištěními z něj vyvozenými a následně učiněnými právními závěry došlo ze strany nalézacího soudu k porušení zásady in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obviněná T. ve svém dovolání namítla, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu podvodu, a to ani ve formě nedbalosti. Při uplatnění této hmotněprávní námitky opět vycházela pouze ze zpochybnění rozhodných skutkových zjištění s tím, že opakovaně v přípravném řízení vypovídala, že na žádost F. v dobré víře a v zájmu obchodní spolupráce vystavila bianco faktury, přičemž trestná činnost byla spáchána zneužitím těchto bianco faktur. Nejvyšší soud opakuje, že v projednávaném případě trestná činnost obviněných spočívala ve vytvoření fiktivních účetních případů, podložených účetními doklady shodné kvality a uskutečněných za účelem podvodného způsobu čerpání finančních prostředků od poškozené společnosti Kühne&Nagel, s. r. o., (dále jen společnosti KN), ke kterému pak v přisouzeném rozsahu ve prospěch údajné zprostředkovatelské společnosti MAK-CZECH TRADE (dále jen MCT) reálně došlo. Nelze tedy, jak shodně tvrdí obvinění, uzavřít, že způsobený trestný následek na majetku poškozené společnosti KN se váže pouze na jednání jejího jednatele V. F., který měl ve sledovaném období zneužít bianco faktury vystavené obviněnou a následně je použít k vyvedení finančních prostředků z majetkové sféry společnosti KN, popřípadě který se díky neuplatnění kontrolní pravomoci vůči podřízenému J. M. na způsobení škodlivého následku na majetku poškozené společnosti KN podílel. Výše uvedené skutečnosti, rozhodné pro vyvození trestní odpovědnosti za přisouzené jednání na straně nejen obviněné T., ale také obviněného M. totiž nevyplývají pouze z obsahu výpovědí svědka F., ale jeho výpověď koresponduje s celou řadou jak svědeckých výpovědí, tak i listinných důkazů, tak jak jsou v podrobnostech vyhodnoceny na str. 11 až 24 rozsudku soudu I. stupně a zrekapitulovány na str. 5-8 usnesení odvolacího soudu. Za stavu, že je výpověď jmenovaného stěžejního svědka verifikována dalšími výsledky provedeného dokazování, pak lze jen stěží přijmout filosofii o její nevěrohodnosti, jakož i o svědkově motivaci vypovídat nepravdu s ohledem na jeho pracovní postavení a tím i jeho zájmu vypovídat účelovým způsobem. Nejvyšší soud opakuje, že se obvinění pouze snaží svými námitkami prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu, založenou na tvrzení, že předmětný trestný čin nespáchali.
Ani námitce obviněných vztahující se k řádnému vyčíslení výše škody nelze přisvědčit. V rámci zjišťování skutkového stavu bylo prokázáno, že odpovídají za škodu, kterou způsobili porušením právní povinnosti, tj. škodu způsobenou v příčinné souvislosti s úmyslným trestným činem, a to ve výši odpovídající skutkovým zjištěním, když postupným podvodným vylákáním finančních prostředků v celkové výši 5.352.200 Kč na základě předložení fiktivní fakturace a příjmových dokladů vystavených firmou MAK-CZECH TRADE na neexistující služby v podobě zajištění makedonských víz pro potřeby společnosti Kühne & Nagel s. r. o., resp. Armády ČR. Soudy při své rozhodovací činnosti o nároku poškozeného subjektu vycházely zejména z vyjádření odpovědných zástupců společnosti Kühne & Nagel s. r. o., tj. svědků F. a Š., kteří potvrdili, že uvedené částky byly skutečně na úkor společnosti vyplaceny, aniž by byly následně vráceny, jakož i ze závěrů znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, podle kterých předmětné faktury a příjmové doklady nebyly nikdy zaneseny do účetnictví a dále z příslušných listinných důkazů, ze kterých je zřejmé, že pro Armádu ČR nebyla společností Kühne & Nagel s. r. o. v rozhodném období na základě případné objednávky zajišťována jakákoli víza, byť tyto služby byly společností Kühne & Nagel s. r. o. opakovaně propláceny, a to dílem v hotovosti a dílem bezhotovostním převodem na účet matky obviněné, na základě obviněným předkládaných fiktivních faktur a příjmových dokladů.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi svědků V. F. a P. Š., které jsou konzistentní, přesvědčivé a zcela v souladu s dalšími provedenými důkazy, zejména s výpověďmi pracovníků společnosti Kühne&Nagel, s. r. o., se závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví dodavatelsko-odběratelské vztahy a účetní evidence znalce Ing. Zdeňka Čaňa a z dalších listinných důkazů. Nejvyšší soud dodává, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky své hodnotící úvahy vysvětlily, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. S námitkou obviněných, že uvedené závěry soudů obou stupňů, zahrnující hodnocení důkazů a právní posouzení jsou založeny na extrémně nesprávném vyhodnocení jednotlivých provedených důkazů, a že tímto postupem došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces se pak nelze ztotožnit.
K námitce obviněných, že soudy nevyhověly jejich návrhům na provedení dalších důkazu (zejména doplnění dokazování vyžádáním od Armády ČR jmenných seznamů členů zahraničních misí do Makedonie, kterým obviněná zajišťovala víza, vypracováním revizního znaleckého posudku z ekonomiky k určení výše škody, k určení komu byla způsobena, doplnění dokazování vyjádřením zda existovaly objektivní okolnosti, které bránily finančnímu řediteli a jednateli společnosti rozpoznat, že víza nejsou od srpna 2002 do června 2004 hrazena, a dále doplnění dokazování výslechem svědků, které sice odvolací soud k veřejnému zasedání předvolal, když se však nedostavili, soud tento návrh na doplnění dokazování zamítl), Nejvyšší soud uvádí, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud se na str. 4 odůvodnění svého usnesení zabývá právě otázkou, proč soudy neshledaly návrhy na doplnění dokazování důvodnými. Návrhy obviněných na doplnění dokazování, které byly Městským soudem v Praze zamítnuty, považoval i odvolací soud za nadbytečné a nepřispívající k bližšímu objasnění skutkových okolností případu, které jsou pro správné rozhodnutí ve věci podstatné. Blíže své důvody městský soud rozvedl v napadeném rozsudku na stranách 19-20 a 26-28. Městský soud i soud odvolací měly k dispozici dostatek objektivních důkazů prokazujících trestnou činnost obviněných včetně těch, jež spolehlivě vyvracejí jejich neměnnou obhajobu o absenci objektivní i subjektivní stránky projednávané trestné činnosti. V této souvislosti lze tedy uzavřít, že se soudy s návrhy obviněných na provedení dalších důkazů vypořádaly a přijatelným způsobem zdůvodnily, proč považují další dokazování za nadbytečné. To, že obvinění nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňují se skutkovými zjištěními soudů a že nepovažují rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. oba obvinění shodně namítli, že se v uloženém trestu musí projevit dlouhý časový odstup od spáchání trestné činnosti a extrémní délka trestního řízení. Trest, který jim byl uložen, proto považují vzhledem k délce trestního řízení za nepřiměřeně tvrdý.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolací důvod nespočívá v nepřiměřenosti uloženého trestu, ale v tom, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod uplatňovat nepřiměřenost trestu. Výše uvedené námitky obviněných nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pro úplnost zbývá dodat, že soudy při ukládání trestu obviněným přihlédly k časovému odstupu od spáchané trestné činnosti a délce trestního řízení – obviněnému J. M. byl uložen trest na samé dolní hranici trestní sazby, obviněné S. T. byl uložen trest pod dolní hranicí trestní sazby.
Nad rámec uvedeného dovolacího důvodu je možné uvést, že uložené tresty odnětí svobody, v případě obviněného M. trest souhrnný a společný (v bodech I. a II. se jedná o pokračující útoky téhož trestného činu spáchaného v letech 2002-2004, tj. před tím, než byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 1 T 92/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 11 To 278/2014) na samé dolní hranici zákonné trestní sazby §209 odst. 5 tr. zákoníku se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku a v případě obviněné T. mimořádně snížený trest odnětí svobody s podmíněným odkladem, jsou svým druhem i výměrou tresty, zejména v případě obviněného, velmi mírnými. V případě obviněného se jedná o trest za dva úmyslné trestné činy páchané shodným způsobem, zneužívajícím důvěru jeho někdejších zaměstnavatelů. Pokud jde o trest zákazu činnosti uložený obviněné (zákaz činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru zprostředkování obchodu a služeb při polovině zákonné trestní sazby), i ten Nejvyšší soud shledal přiměřeným a odpovídajícím okolnostem případu co do druhu i výměry. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že i přes delší časový odstup od spáchání přisouzené trestné činnosti, který by jinak při aplikaci uvedeného zmírňovacího ustanovení zohledněn být mohl, nebylo možno přehlédnout, že trest je obviněnému, osobě opakovaně souzené, ukládán za dva úmyslné trestné činy majetkové povahy, spáchané vždy více útoky, a proto na něj již není možno působit výchovným trestem nespojeným s jeho bezprostředním výkonem tak jako doposud.
Obviněný M. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dále namítl, že nalézací soud nerespektoval zásadu zákazu zhoršení trestu, zj. zákaz reformation in peius. Nerespektováním tohoto zákazu porušil nalézací soud jeho právo na spravedlivý proces a dále základní právo být stíhán nebo zbaven svobody. V daném případě měl dle obviněného nalézací soud s ohledem na zákaz reformation in peius zvážit ve smyslu §44 a §45 odst. 2 tr. zákoníku upuštění od uložení souhrnného trestu a uložit pouze trest společný, při kterém je splněna zákonná podmínka neuložení mírnějšího trestu i při potrestání pachatele stejným jako původním trestem.
K této námitce, že uložením přísnějšího trestu oproti předchozímu rozsudku bylo postupováno v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius, Nejvyšší soud s odkazem na stranu 9 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ve stručnosti uvádí, že v daném případě byl obviněnému M. správně uložen společný a souhrnný trest za pokračující a sbíhající se trestnou činnost, který ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku nesmí být mírnější než trest uložený dřívějším rozsudkem. Fakticky se jedná o uložení zcela nového trestu nastupujícího na místo trestů předcházejících, uložených samostatně za jednotlivé útoky pokračující trestné činnosti a za souběžnou trestnou činnost, takže nejde o zpřísnění trestu v rozporu s výše citovanou zásadou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., namítaný obviněnými byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obvinění J. M. a S. A. T. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, pod bodem II. výroku rozsudku dílem dokonaného, pod bodem I. výroku rozsudku dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných J. M. a S. A. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod pro odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody (§265o odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu