ECLI:CZ:NS:2018:6.TZ.54.2017.1
sp. zn. 6 Tz 54/2017-16
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2018 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Aleše Holíka a JUDr. Ivo Kouřila stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch společnosti OFFICE HOUSE SE , IČ: 02406845, se sídlem Praha 1, Ovocný trh 572/11, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 44 To 22/2016, a rozhodl podle §268 odst. 2 tr. ř., takto:
Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 44 To 22/2016, byl porušen zákon v ustanovení §149 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením §66 odst. 1 tr. ř., a to ve prospěch společnosti OFFICE HOUSE SE, IČ: 02406845, se sídlem Praha 1, Ovocný trh 572/11.
Odůvodnění:
I.
1. Usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen „policejní orgán“) ze dne 9. 12. 2015, č. j. OKFK-600-90/TČ-2015-251301, byla obchodní společnosti OFFICE HOUSE SE, IČ: 02406845, se sídlem Praha 1, Ovocný trh 572/11 (dále též „dožádaná společnost“), uložena pořádková pokuta ve výši 15.000 Kč z důvodu odmítnutí výzvy k vydání věci podle §78 odst. 1 tr. ř.
2. Z podnětu stížnosti, jež proti tomuto rozhodnutí podala dožádaná společnost, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 44 To 22/2016, napadené usnesení policejního orgánu podle §149 odst. 1 tr. ř. zrušeno.
II.
3. Proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch společnosti OFFICE HOUSE SE.
4. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku prvně připomněl dosavadní průběh řízení, jakož i argumentaci stížnostního soudu, s níž se neztotožnil. K aplikaci §78 tr. ř. účinného v rozhodné době (podle něhož bylo možné vyzvat osobu k vydání „hmotné věci“) uvedl, že jeho znění respektovalo systematiku trestního řádu s ohledem na nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož lze za věc pojímat i věc nehmotnou. V navazující (trestní) právní úpravě pak podle ministra spravedlnosti existovala nedůvodná disproporce mezi hmotnou a nehmotnou věcí, což často vedlo k extenzivnímu výkladu pojmu „věc důležitá pro trestní řízení“ ve smyslu §78 odst. 1 tr. ř. Orgány činné v trestním řízení řešily popsaný rozpor tak, že namísto zajišťovacích institutů využívaly postupu podle §8 odst. 1 tr. ř., kteréžto ustanovení je však subsidiární povahy a stanoví pouze obecnou povinnost všech subjektů spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení. Pokud tedy policejní orgán, jenž mj. mohl předpokládat, že požadovaný seznam klientů dožádané společnosti existoval ve fyzické podobě (inkorporovaný do hmotného nosiče), zvolil postup podle §78 tr. ř. v tehdy účinném znění, nebylo namístě přilnout k přepjatému formalismu a odmítnout takový postup s odůvodněním, že se jedná pouze o nehmotnou informaci, když navíc bylo možné dovodit, že výzvou k vydání věci dojde k méně citelnému zásahu než odnětím celého hmotného nosiče podle §79 tr. ř. Podle ministra spravedlnosti se proto jednalo o postup ve prospěch dožádané osoby, vzhledem k čemuž by přicházelo v úvahu užití procesní analogie.
5. Dále upozornil, že za předpokladu formální správnosti podané výzvy je potřeba posoudit zejména její materiální správnost, tedy zda bylo legitimní požadovat vydání seznamu klientů dožádané společnosti, zda tato byla oprávněna výzvu odmítnout a zda jí policejní orgán mohl uložit pořádkovou pokutu. K tomu považoval za potřebné zmínit, že zákaz nucení k sebeobviňování se podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a od ní odvozené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu vztahuje nejen na zákaz nucení k výpovědi, ale i k jakémukoliv aktivnímu jednání, jež by zájmové osobě mohlo způsobit nebezpečí trestního stíhání. Pokud dožádaná společnost vzhledem k výzvě podle §78 odst. 1 tr. ř. nabyla dojmu, že trestní řízení je vedeno proti ní, pročež odmítla poskytnout jakékoliv informace, tak poukázal na skutečnost, že tato nebyla podezřelou z prověřované trestné činnosti a nebyla s ní ani nijak spjata. Zdůraznil, že postavení dožádané společnosti bylo odvozeno čistě od její dispozice s dokumenty, jež policejní orgán požadoval pro rozkrytí trestné činnosti jiných subjektů. V návaznosti na to konstatoval, že Městský soud v Praze měl tyto informace při rozhodování o stížnosti k dispozici, přičemž z pozice stížnostního orgánu měl posoudit důvodnost výzvy policejního orgánu a oprávněnost jejího odmítnutí ze strany dožádané společnosti. V daném kontextu poznamenal, že policejní orgán nemůže z taktických, jakož i zákonných důvodů odhalit informace ohledně osoby, proti níž se trestní řízení vede, k čemuž poukázal na §8a odst. 1 tr. ř. a uvedl, že trestní řízení by se tak mohlo ocitnout v patové situaci, kdy policejní orgán nemůže dožádané osobě sdělit informace, na jejichž základě by ji ujistil, že není osobou podezřelou, přičemž dožádaná osoba se může kdykoliv dovolávat toho, že jako osoba podezřelá odmítá poskytnout informace. Taková situace nastala podle ministra spravedlnosti i v nyní posuzované věci, kdy dožádaná společnost byla ochotna spolupracovat s policejním orgánem pouze za předpokladu, že trestní řízení není vedeno proti ní, a jediným nezávislým arbitrem, který mohl danou situaci založenou na asymetrických informacích vyřešit, byl právě stížnostní soud. Tomuto soudu tudíž vytknul, že pokud by na svou úlohu zcela nerezignoval, dospěl by k závěru, že dožádaná společnost neodkázala na zásadu zákazu nucení k sebeobviňování v pozici obviněného či podezřelého, nýbrž pouze v pozici obdobné postavení svědka. Zdůraznil, že využití jmenované zásady v takovém případě nelze pojímat absolutně a připomněl rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž jsou orgány činné v trestním řízení povinny přezkoumat důvodnost odepření výpovědi ze strany svědka a svědek je povinen specifikovat důvody odepření výpovědi, kterou navíc nemůže odepřít jako celek, ale pouze v části, v níž by si mohl přivodit trestní stíhání. V návaznosti na to konstatoval, že dožádaná společnost nebyla oprávněna odepřít vydání seznamu svých klientů v celém rozsahu a nemohla se legitimně odvolávat pouze na to, že je osobou podezřelou v trestním řízení. Tuto argumentaci dožádané společnosti navíc označil za chybnou s tím, že policejní orgán vyžadoval údaje pouze ohledně klientů sídlících na zlomku adres poskytovaných pro účely virtuálních adres, takže neměla důvod se domnívat, že je sama osobou podezřelou, přičemž k posouzení legitimity jejího postupu by se mělo vycházet ze skutečného stavu věci, nikoliv z pocitů zákonných zástupců dožádané společnosti. Svůj názor odmítající zohlednění subjektivních obav dožádané společnosti podpořil ministr spravedlnosti rovněž stanoviskem k použitelnosti důkazů zajištěných na základě §78 odst. 1 tr. ř. V dané souvislosti připomněl absolutní nepoužitelnost důkazu získaného nezákonným donucením s tím, že hrozbou takového donucení je i poučení podle §66 tr. ř. uvedené ve výzvě policejního orgánu podle §78 tr. ř., z čehož plyne, že porušení zásady zákazu nucení k sebeobviňování má dopad na aktivitu orgánů činných v trestním řízení. V návaznosti na to konstatoval, že pokud by dožádaná společnost byla podezřelou, jistě by ji policejní orgán nevyzýval pod hrozbou pořádkové pokuty k vydání věci, jelikož by takto získané důkazy byly procesně nepoužitelné.
6. Ministr spravedlnosti dále vyjádřil názor, že v rámci porovnávání zájmu státu na efektivním trestním řízení a zájmu fyzické či právnické osoby na nevydání věci, u níž není důvod se domnívat, že by mohla být použita proti této osobě, je v dané věci třeba upřednostnit zájmy trestního řízení. Posouzení důvodnosti a zákonnost výzvy na vydání věci podle §78 odst. 1 tr. ř. by tudíž mělo být přenecháno policejnímu orgánu a příslušnému dozorovému státnímu zástupci, kteří jsou si vědomi skutečného postavení dožádané osoby v trestním řízení a případných následků zvoleného postupu. Zdůraznil, že není přípustné, aby dožádané osoby, které vystupují v pozici obdobné pozici svědka a proti nimž je vedeno trestní řízení, měly absolutní a neprolomitelné oprávnění odmítat výzvy orgánů činných v trestním řízení s odkazem na zásadu zákazu nucení k sebeobviňování bez jakéhokoliv legitimního odůvodnění a bez zřejmé možnosti přivodit si trestní stíhání. S poukazem na shora uvedené argumenty uzavřel, že uložení pořádkové pokuty podle §66 tr. ř. dožádané společnosti bylo v posuzované věci namístě.
7. V neposlední řadě připomněl, že stížnostní soud s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 87/98 a sp. zn. II. ÚS 118/01 stanovil, že pořádkovou pokutu podle §66 tr. ř. lze uložit jen tehdy, pokud trestní řízení dospělo alespoň do stadia přípravného řízení. Toto tvrzení označil za chybné, jelikož zmiňovaná rozhodnutí posuzovala stav ke dni před nabytím účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., který mj. ukotvil počátek trestního řízení již k okamžiku zahájení prověřování, takže policejní orgán v tomto ohledu postupoval zcela v souladu s trestním řádem.
8. Závěrem konstatoval, že ačkoliv podle §147 odst. 1 tr. ř. platí při přezkoumávání stížnosti tzv. revizní princip, Městský soud v Praze nepřezkoumal správnost napadeného usnesení ani z hlediska námitek dožádané společnosti, přičemž je zároveň zrušil podle §149 odst. 1 tr. ř., aniž by pro takový postup byly splněny zákonné podmínky.
9. S ohledem na shora uvedené ministr spravedlnost navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 44 To 22/2016, a v řízení, které jeho vydání předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení §147 odst. 1 tr. ř. a §149 odst. 1 tr. ř., a to ve prospěch společnosti OFFICE HOUSE SE.
10. Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve veřejném zasedání s obsahem stížnosti pro porušení zákona, včetně závěrečného petitu, zcela ztotožnil.
11. Ke stížnosti pro porušení zákona se ve veřejném zasedání vyjádřil i právní zástupce společnosti OFFICE HOUSE SE, JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský. Namítl, že stížnost pro porušení zákona se míjí se závěry Městského soudu v Praze, který vyslovil, že pořádková pokuta může být uložena až od přípravného řízení, zatímco stížnost pro porušení zákona se věnuje zcela jiné otázce, a to zda byla porušena zásada zákazu nucení k sebeobviňování či nikoliv, což však stížnostní soud vůbec nepřezkoumával. Shledal tedy nelogickým, aby se Nejvyšší soud zabýval důvody stížnosti pro porušení zákona. Naproti tomu konstatoval, že Nejvyšší soud by měl rozhodovat zdrženlivě, tj. pouze o tom, zda se daná věc již nacházela ve fázi přípravného řízení, a pokud ano, zda to bylo překážkou pro uložení pořádkové pokuty. Z těchto důvodů navrhl, aby byla stížnost pro porušení zákona zamítnuta.
III.
12. Nejvyšší soud v první řadě zkoumal, zda je výše uvedená stížnost pro porušení zákona přípustná, zda byla podána oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro její zamítnutí bez meritorního přezkoumání.
13. Stížnost pro porušení zákona byla podána ministrem spravedlnosti, tj. osobou oprávněnou k jejímu podání, a z hlediska §266 tr. ř. je přípustná, neboť směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 44 To 22/2016, jakožto pravomocnému rozhodnutí soudu, u něhož není vyloučeno podání stížnosti pro porušení zákona (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3299). Splňuje také náležitosti obsahu stížnosti pro porušení zákona ve smyslu §267 odst. 1 tr. ř. (včetně obecných náležitostí podle §59 odst. 3 tr. ř.).
IV.
14. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal důvody pro zamítnutí stížnosti pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., přezkoumal dále podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
15. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 44 To 22/2016, bylo zrušeno usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty s oporou o judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 87/98 a sp. zn. II. ÚS 118/01) a s odůvodněním, že jelikož v době vydání usnesení policejního orgánu ještě nebylo zahájeno přípravné řízení (zahájením trestního stíhání ani provedením neodkladných nebo neopakovatelných úkonů), policejní orgán nebyl oprávněn vynucovat si spolupráci dožádané osoby ukládáním pořádkové pokuty.
16. Uvedená argumentace stížnostního soudu nicméně není správná a v tomto směru nutno přisvědčit námitkám ministra spravedlnosti. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v projednávané věci byly již dne 13. 5. 2015 zahájeny úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř., takže s ohledem na §12 odst. 10 tr. ř. bylo tímto okamžikem zahájeno přípravné řízení (tzv. fáze prověřování). Městskému soudu v Praze je zapotřebí vytknout, že při aplikaci shora citovaných rozhodnutí Ústavního soudu zcela pominul tzv. velkou novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., která v §12 odst. 10 tr. ř. stanovila počátek přípravného řízení (mj.) již od okamžiku sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. Stížnostním soudem užitá judikatura Ústavního soudu se naproti tomu vztahovala na právní úpravu účinnou před danou novelou trestního řádu, podle níž se přípravným řízením rozuměl až úsek od zahájení trestního stíhání (popř. od provedení neodkladných nebo neopakovatelných úkonů). Ukládání pořádkové pokuty podle §66 odst. 1 tr. ř. po zahájení úkonů trestního řízení v souladu s §158 odst. 3 tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2002) proto v obecnosti přípustné je , takže v daném směru policejní orgán uložením pořádkové pokuty po zahájení úkonů trestního řízení nepochybil.
17. Pokud tedy Městský soud v Praze v řízení o stížnosti společnosti OFFICE HOUSE SE zrušil usnesení policejního orgánu ze dne 9. 12. 2015, č. j. OKFK-600-90/TČ-2015-251301, s oporou o výše zmíněnou (nesprávnou) argumentaci, porušil tím ustanovení §149 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §66 odst. 1 tr. ř., a to ve prospěch dožádané společnosti.
18. Nejvyšší soud však neshledal v postupu Městského soudu v Praze žádné porušení ustanovení §147 odst. 1 tr. ř., jak ve stížnosti pro porušení zákona naznačuje ministr spravedlnosti, jelikož za situace, kdy dospěl k závěru (byť nesprávnému) o potřebě zrušení rozhodnutí policejního orgánu z „procesních“ důvodů, nebyl již dále povinen zabývat se „věcnými“ důvody uvedenými ve stížnosti dožádané společnosti.
19. V těchto souvislostech nutno uvést, že Nejvyšší soud je v tomto řízení o stížnosti pro porušení zákona limitován na vyslovení tzv. akademického výroku, resp. že nemůže přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť se nejedná o případ porušení zákona v neprospěch obviněného , jak to předpokládá §269 odst. 2 tr. ř., nýbrž o porušení zákona ve prospěch jiné osoby ve smyslu §12 odst. 6 věty za středníkem tr. ř. (srov. též Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3342). Za dané situace, kdy Městský soud v Praze nebude znovu posuzovat správnost a zákonnost usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty, není potřebné ani vhodné se detailně zabývat dalšími námitkami ministra spravedlnosti, které nesměřují proti usnesení Městského soudu v Praze, resp. které řeší skutečnosti, jimiž se tento soud v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval. Pouze pro úplnost a „ve prospěch“ dožádané společnosti se k nim Nejvyšší soud toliko ve stručnosti vyjádří, k čemuž předně připomene průběh řízení, jež předcházelo vydání napadeného usnesení.
20. Dne 21. 10. 2015 byla policejním orgánem vydaná žádost o sdělení informací podle §8 odst. 1 tr. ř., č. j. OKFK-600-71/TČ-2015-251301, jež byla adresovaná společnosti OFFICE HOUSE SE. V této žádosti bylo uvedeno, že „[z]dejší součást Policie České republiky provádí prověřování ve věci podezření ze spáchání trestného činu, který je uveden ve zvláštní části zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Dle ustanovení §8 odst. 1 trestního řádu Vás žádám o poskytnutí seznamu všech společností, včetně jejich identifikačních údajů, které mají sídlo na Vaší adrese. U uvedených společností žádám informace o tom, zda zde mají pronajaté kancelářské nebo jiné prostory, které využívají nebo si zde pouze vyzvedávají došlou korespondenci. V tomto případě sdělte, kdo a jak často si pro korespondenci dochází. V případě, že nejsou došlé zásilky vyzvedávány osobně, sdělte, komu a na jakou adresu jsou dosílány, případně jak je s nimi jinak nakládáno.“
21. K výše uvedené žádosti se vyjádřila dožádána společnost prostřednictvím svého právního zástupce dne 5. 11. 2015 mj. tak, že jelikož ze žádosti není patrno, o prověřování jakého trestného činu a podezřelého se jedná, ani v ní není vymezeno procesní postavení dožádané společnosti, má za to, že je sama podezřelou. S poukazem na zásadu nemo tenetur se ipsum accusare proto odmítla poskytnout požadované informace s výhradou, že je ochotna poskytnout součinnost ohledně konkrétních osob a konkrétních informací, pokud není sama podezřelá a pokud nejsou podezřelé ani jí blízké osoby.
22. Poté byla dožádané společnosti adresovaná výzva policejního orgánu k vydání věci ze dne 18. 11. 2015, č. j. OKFK-600-80/TČ-2015-251301. V jejím odůvodnění bylo uvedeno, že „[p]odle ustanovení §78 tr. řádu Vás vyzývám k vydání věci důležitých pro trestní řízení, a to poskytnutí seznamu všech společností, včetně jejich identifikačních údajů, které mají sídlo na adresách […]. U uvedených společností sdělte informace o tom, zda zde mají pronajaté kancelářské nebo jiné prostory, které využívají nebo si zde pouze vyzvedávají došlou korespondenci. V tomto případě sdělte, kdo a jak často si pro korespondenci dochází. V případě, že nejsou došlé zásilky vyzvedávány osobně, sdělte, komu a na jakou adresu jsou dosílány, případně jak je s nimi jinak nakládáno. […]“ Dožádaná společnost byla zároveň poučena, že v případě nevyhovění výzvě jí mohou být požadované „věci“ podle §79 tr. ř. odňaty nebo podle §66 tr. ř. jí může být uložena pořádková pokuta do 50.000 Kč.
23. Na shora uvedenou výzvu policejního orgánu reagovala dožádaná společnost s tím, že požadované informace nelze považovat za hmotnou věc důležitou pro trestní řízení ve smyslu §78 odst. 1 tr. ř. (v tehdy účinném znění) a že výzva policejního orgánu je svojí povahou žádostí o poskytnutí informace podle §8 odst. 1 tr. ř. Obdobně jako ve svém předchozím vyjádření pak s ohledem na zásadu nemo tenetur se ipsum accusare odmítla sdělit požadované informace z důvodu jejího přesvědčení, že je sama podezřelou, přičemž však neodmítla součinnost s policejním orgánem, pokud by specifikoval informace o prověřované trestné činnosti.
24. Následně byla usnesením policejního orgánu ze dne 9. 12. 2015, č. j. OKFK-600-90/TČ-2015-251301, společnosti OFFICE HOUSE SE podle §66 odst. 1 tr. ř. uložena pořádková pokuta ve výši 15.000 Kč, neboť přes podanou výzvu k vydání věci podle §78 tr. ř. odmítla poskytnout požadované informace. Policejní orgán dané usnesení odůvodnil tím, že vyžadoval informace pouze o společnostech sídlících na pěti adresách, z čehož je zřejmé, že neprověřuje činnost dožádané společnosti, která vykonává svou činnost i na jiných adresách. V reakci na vyjádření dožádané společnosti ze dne 30. 11. 2015 současně zmínil, že vyžadovaný seznam je podle jeho názoru hmotnou věcí. Proti tomuto rozhodnutí policejního orgánu podala společnost OFFICE HOUSE stížnost, o níž bylo rozhodnuto napadeným usnesením Městského soudu v Praze, přičemž v dané stížnosti zopakovala svou argumentaci z předchozích vyjádření ohledně zákazu nucení k sebeobviňování, který byl uložením pořádkové pokuty podle dožádané společnosti porušen.
25. Nejvyšší soud ke shora uvedenému postupu policejního orgánu prvně uvádí, že s ohledem na obsah požadovaných informací měl tento aplikovat správně (pouze) §8 odst. 1 tr. ř., a to především se zřetelem k druhé části vyžadovaných „věcí“ (tj. informací ohledně využívání pronajatých prostorů a vyzvedávání korespondence), čemuž napovídá již samotná formulace dané části výzvy policejního orgánu k vydání věci ( „sdělte informace“ ). V daném případě totiž nelze hovořit, že by předmětné informace byly „věcí“ (bez ohledu na jejich hmotnou či nehmotnou povahu), jež by policejnímu orgánu mohla být objektivně vydána, jelikož by je dožádaná společnost musela svou (sou)činností teprve po výzvě policejního orgánu vytvořit do určité podoby písemného dokumentu (pokud by vůbec disponovala podklady pro zpracování požadovaných informací). Pro takové případy však není určen institut vydání věci podle §78 odst. 1 tr. ř., nýbrž má orgán činný v trestním řízení možnost postupovat právě podle §8 odst. 1 tr. ř.
26. Z hlediska uplatnění námitky porušení principu nemo tenetur se ipsum accusare , podle něhož obviněný (popř. podezřelý) nemůže být donucován k sebeobvinění, Nejvyšší soud uvádí, že dožádaná společnost ze své pozice skutečně nemohla vědět, zda není podezřelou z prověřované trestné činnosti, která navíc nebyla v žádosti a výzvě policejního orgánu ani jen rámcově specifikována. Policejní orgán přitom mohl při respektu k taktickým postupům přípravného řízení této společnosti alespoň vyvrátit, že sama není podezřelou osobou, takže by se již nemohla odvolávat na porušování zákazu nucení k sebeobvinění. Pokud pak za situace, kdy si dožádaná společnost nemohla být jista, zda je či není podezřelou, policejní orgán postupoval podle §78 odst. 1 tr. ř. (byť nesprávně, viz předchozí bod), neměl dožádané společnosti z důvodu nevydání požadovaných „věcí“ ukládat pořádkovou pokutu podle §66 tr. ř., nýbrž mohl v souladu s §79 odst. 1 tr. ř. přistoupit k odnětí věcí, z nichž by eventuálně mohl kýžené informace ústavně konformním způsobem zajistit. Zde možno odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž se při vydání věci ve spojení s uložením pořádkové pokuty po obviněném (popř. podezřelém) vyžaduje nepřípustně volní aktivní činnost, jíž je k naplnění obsahu pojmu sebeobvinění zapotřebí, zatímco u odnětí věci se jedná o úkon, který obviněný za zákonem stanoveným podmínek pouze snáší (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 29/2000, publikovaný pod č. 236/2001 Sb.; nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 561/04, publikovaný pod č. 54 ve sv. 36 Sb. nál. a usn.; nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 644/05, publikovaný pod č. 71 ve sv. 40 Sb. nál. a usn.).
27. Nejvyšší soud tak uzavírá, že rozhodnutí policejního orgánu ze dne 9. 12. 2015, č. j. OKFK-600-90/TČ-2015-251301, o uložení pořádkové pokuty sice s ohledem na §66 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §12 odst. 10 tr. ř. (účinného v době rozhodování policejního orgánu) sice nebylo zatíženo vadou, již nesprávně shledal stížnostní soud, který konstatoval nemožnost uložení pořádkové pokuty ve fázi tzv. prověřování trestné činnosti, nicméně z věcného hlediska nutno dané rozhodnutí označit přesto (viz předchozí bod) za nesprávné.
V.
28. Nejvyšší soud ze shora popsaných důvodů podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 44 To 22/2016, byl porušen zákon v ustanovení §149 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením §66 odst. 1 tr. ř., a to ve prospěch společnosti OFFICE HOUSE SE.
Poučení: Proti rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu