ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1087.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1087/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání obviněného J. K. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 14 To 106/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 T 91/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 2 T 91/2016, byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byl podle §187 odst. 2 tr. zákoníku, §40 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §99 odst. 1 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné ústavní sexuologické léčení.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustil tím, že po přesně nezjištěné období, přinejmenším od konce roku 2014 do 20. 12. 2015, v H. C., okr. P., v ulici K. v domě. p. 204, v místě svého bydliště, v přesně nezjištěném počtu případů, v době, kdy u něho „AAAAA“ *), přespával a obviněný o něj po tu dobu se souhlasem oprávněných osob pečoval, „AAAAA“ hladil rukou po těle, olizoval mu přirození a při tomto současně sebe sexuálně uspokojoval a přiváděl se do stavu sexuálního vzrušení a takto jednal s vědomím, že „AAAAA“ v té době nedosáhl věku patnácti let.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově odvolání. Obviněný svůj řádný opravný prostředek zaměřil na výroky o vině a trestu, resp. ochranném opatření, státní zástupce brojil v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 14 To 106/2018, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Pro úplnost je nezbytné doplnit, že shora označené soudy se trestní věcí obviněného J. K. zabývaly opakovaně. Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 2 T 91/2016, byl obviněný pro shora popsaný skutek, v němž byl spatřován zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 14 To 103/2017, byl k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově citovaný rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 2 T 91/2016, byl obviněný pro posuzovaný skutek, v němž byl spatřován zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, opět podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 14 To 264/2017, byl k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově posledně označený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Následovala pak rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 2 T 91/2016, a Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 14 To 106/2018, jež byla zmiňována v úvodu tohoto rozhodnutí (body 1., 3.).
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 14 To 106/2018, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Vytkl, že soud prvního stupně, který jej předtím s odkazem na zásadu in dubio pro reo dvakrát zprostil obžaloby, pod tlakem odvolacího soudu změnil názor a uznal jej vinným. Doplnění dokazování nevedlo k novým skutkovým zjištěním, všechny důkazy – vyjma výpovědi obviněného a poškozeného „AAAAA“ – jsou pouhými indiciemi či domněnkami a jako takové jsou nedostatečné a nehodnotitelné. Zahájení přípravného řízení a první úkony v trestním řízení byly provedeny v režii OSPOD; pracovníci OSPOD v návaznosti na udání svědka F. Z. vyzvedli poškozeného ze školy a vytěžili jej v nepřítomnosti třetí osoby. Rodičům poškozeného, kteří se nacházeli v budově Policie České republiky, bylo odepřeno jejich právo účastnit se výslechu svého syna. Není přitom pravdou, že matka poškozeného byla opilá a otec na místě nebyl. Vzhledem k tomu, že poškozený, osoba nízkého věku a mentálně nevyzrálá, byl ve výhradní péči OSPOD několik hodin, lze se důvodně domnívat, že odpovědi na řadu otázek mu byly napovězeny či podsunuty. Uvedené je pravděpodobné zejména s ohledem na váhavé odpovědi učiněné po dlouhých odmlkách.
7. Při hlavním líčení vypovídal poškozený spontánně a bez zaváhání, přičemž svá předchozí tvrzení popřel. Tato jeho výpověď přitom nebyla obviněným ovlivněna, neboť na základě rozhodnutí opatrovnického soudu byl od něj oddělen a již několik měsíců žil se svou matkou cca 30 km od místa jeho bydliště. Soud nevyhověl opakovanému návrhu obhajoby na opětovný výslech poškozeného např. mimo hlavní líčení, byť důkaz v podobě jeho výpovědi je jediným přímým důkazem ve věci a žádný ani nepřímý důkaz o tom, že by vztah mezi poškozeným a obviněným vybočoval z normálu, nebyl předložen. Obviněný je přesvědčen, že s ohledem na skutečnost, že důkazy provedené v hlavním líčení jsou rozporné a umožňují učinit dva protichůdné závěry, je třeba uplatnit zásadu in dubio pro reo .
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 14 To 106/2018, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 2 T 91/2016, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
11. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
13. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
14. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
15. Co se případného opomenutí důkazů týče, nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
16. Obviněný vytýká, že soud nevyhověl jeho opakovanému návrhu na opětovný výslech poškozeného. Z obsahu trestního spisu se podává, že zmíněný důkazní návrh (č. listu 443, 510, 551) skutečně nebyl ze strany soudů akceptován. Soud druhého stupně usnesením rozhodl, že podle §216 odst. 1 tr. ř. se další důkazy provádět nebudou (č. listu 553), neboť opětovný výslech poškozeného by byl nadbytečný, když poškozený byl vyslýchán opakovaně a věrohodnost jím uváděných verzí skutkového stavu lze dostatečně spolehlivě odvozovat na základě ostatních provedených důkazů (str. 4 usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 14 To 106/2018). Z toho je zjevné, že o důkazním návrhu rozhodl, přičemž své zamítavé rozhodnutí také náležitě zdůvodnil. Pokud jde o soud prvního stupně, byť z protokolu o hlavním líčení ze dne 31. 1. 2018 nevyplývá, že by bylo o návrhu obhajoby na výslech poškozeného explicitně rozhodnuto (č. listu 510), a byť v rozhodnutí tohoto soudu zmínka o vypořádání se s předmětným důkazním návrhem absentuje, nutno konstatovat, že pochybení, k němuž došlo, bylo napraveno výše naznačeným postupem soudu odvolacího. Navíc nelze přehlédnout, že v řízení před soudem prvního stupně předtím, než bylo dokazování prohlášeno za skončené, nebyly nejen ze strany obžaloby, ale ani ze strany obhajoby vzneseny návrhy na doplnění dokazování (č. listu 526).
17. K otázce naznačované procesní nepoužitelnosti výpovědi poškozeného z přípravného řízení, resp. protokolu o výslechu svědka – osoby mladší patnácti let, který byl v hlavním líčení konaném dne 11. 9. 2017 podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. přečten (č. listu 440), je zapotřebí předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci.
18. Z protokolu o výslechu svědka – osoby mladší patnácti let ze dne 7. 1. 2016 se podává, že J. S. a J. M., rodiče poškozeného „AAAAA“, byli o konání výslechu svého tehdy třináctiletého syna vyrozuměni dne, kdy k tomuto výslechu došlo, tj. dne 7. 1. 2016 (č. listu 121). Uvedený údaj neodporuje obsahu svědeckých výpovědí J. S. a J. M. (č. listu 302, 325 až 326) a koresponduje s výpovědí svědkyně I. P., pracovnice OSPOD, která ve spolupráci s Policií České republiky zajišťovala účast poškozeného na výslechu, v den výslechu byla s poškozeným v úzkém kontaktu a měla o okolnostech výslechu, jemuž byla posléze jakožto představitel OSPOD přítomna, bezprostřední informace (č. listu 329 až 330), dále s výpovědí J. K., policisty, který ve věci prováděl šetření a rodiče poškozeného o výslechu jejich syna zpravil (č. listu 333 až 334), a rovněž s výpovědí E. Š., policistky, jež poškozeného vyslýchala a před výslechem zjišťovala, zda matka poškozeného, která se právě nacházela v budově Policie České republiky, bude výslechu přítomna (č. listu 332 až 333). Co se týče vytýkané nepřítomnosti zákonných zástupců u výslechu poškozeného, nutno poznamenat, že k žádnému relevantnímu procesnímu pochybení nedošlo, neboť i v případě, je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj (§102 tr. ř.), není povinností orgánů činných v trestním řízení za každých okolností provést výslech v přítomnosti rodičů dítěte, poněvadž zákon právo být přítomen výslechu jejich dítěte mladšího než osmnáct let negarantuje. Podle §102 odst. 1 věty první tr. ř., je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu. Ze znění §102 odst. 1 věty první tr. ř. se podává, že může-li to přispět k správnému provedení výslechu, mohou být přibráni i rodiče. Rodiče lze tedy přibrat k výslechu jen za předpokladu, že to může přispět k správnému provedení výslechu, přičemž takový závěr by měl orgán činný v trestním řízení opírat o vyjádření obligatorně přibraného odborníka. Rodiče, i když o to sami požádají, nemají právo (bez dalšího) být přítomni výslechu svého dítěte mladšího než patnáct let, protože jde jen o možnost, jejíž využití je na uvážení vyslýchajícího orgánu činného v trestním řízení. V některých případech bude přítomnost rodiče dokonce nežádoucí, zejména jsou-li zainteresováni na výsledku řízení nebo hrozí-li, že dítě v jejich přítomnosti není schopno nebo ochotno vůbec či pravdivě vypovídat (viz též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1501). V posuzované věci navíc z výpovědí svědků I. P., J. K. a E. Š. vyplynulo, že J. S., matka poškozeného, u výslechu svého syna nechtěla být a sdělila, že počká na vrátnici. Vzhledem k této skutečnosti a taktéž s ohledem na to, že při výslechu poškozeného byla, jak naznačeno výše, přítomna pracovnice OSPOD a účastnil se jej i obhájce obviněného (č. listu 126), nelze o žádném porušení procesních pravidel uvažovat.
19. O ničem takovém nelze uvažovat ani v případě zprávy OSPOD ze dne 7. 1. 2016 (č. listu 2, 3), sepsané OSPOD na základě pohovoru s poškozeným na základní škole. Uvedená zpráva, jejíž obsah konvenuje se shora citovaným protokolem o výslechu svědka – osoby mladší patnácti let ze dne 7. 1. 2016, byla v hlavním líčení jako důkaz provedena (č. listu 368), přičemž skutečnost, že u pohovoru, o němž zpráva pojednává, nebyli přítomni rodiče poškozeného, nemůže její procesní použitelnost vyloučit. Trestní předpisy nestanovují žádná pravidla pro to, jak má probíhat pohovor pracovníka OSPOD s nezletilým, resp. za splnění jakých podmínek může být uskutečněn. Na uvedenou zprávu, která je výstupem ze zmíněného pohovoru, tudíž nutno nahlížet jako na jakýkoliv jiný listinný důkaz, jehož provedení podléhá režimu §213 tr. ř.
20. Dále je nezbytné konstatovat, že v projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině usvědčován prvotní výpovědí poškozeného k věci (viz shora citovaný protokol o výslechu svědka – osoby mladší patnácti let ze dne 7. 1. 2016, č. listu 121 až 126), jež byla učiněna bezprostředně po jeho odebrání ze školy, a jako taková tudíž nemohla být ovlivněna postojem jeho rodiny a jemu blízkých osob. Reakce poškozeného na nikterak navádějící dotazy policejní komisařky působí spontánně a autenticky. Jeho vyjádření, která podporují obsah sdělení ve výše zmíněné zprávě OSPOD ze dne 7. 1. 2016 (č. listu 2, 3), sepsané na podkladě pohovoru s OSPOD, jenž výslechu předcházel, jsou podrobná a přesvědčivá, přičemž i s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví dětská psychologie, zpracovaného znalkyní PhDr. Evou Havašovou (348 až 359), a výpověď této znalkyně (č. listu 365 až 368) o nich není důvod pochybovat. Věrohodnosti výpovědi poškozeného z přípravného řízení nasvědčuje i diagnóza obviněného [efebofilie – preference chlapců pubertálního věku, viz závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, zpracovaného znalkyní MUDr. Želmírou Herrovou (č. listu 166 až 176), ve spojení s výpovědí této znalkyně (č. listu 305, 306)], jeho trestní minulost, facebooková komunikace mezi obviněným a svědkem P. J. (č. listu 78, 84, 88, 90, 93, 97, 98) a rovněž výpověď svědkyně K. Z. (č. listu 331, 332), pracovnice OSPOD, která uvedla, že jí poškozený v rámci pohovoru uskutečněného v jistém časovém odstupu od jeho výslechu na policii na dotaz, zda si k němu obviněný ještě něco dovolil, odpověděl, že „už ne“.
21. Nejvyšší soud v kontextu výše uvedeného zdůrazňuje, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 9 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 a 6 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
22. Protože obviněný svoji domněnku nesprávné právní kvalifikace skutku nikterak argumentačně nepodpořil, dovolací soud se posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.
23. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym podle zákona č. 45/2013 Sb.