ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1352.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1352/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2018 dovolání obviněného J. P. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 3 To 97/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 105/2017, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 3 To 97/2018, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 T 105/2017, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle §358 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 6 kusů nůžek specifikovaných v rozsudku nalézacího soudu.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 3 To 97/2018, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl při parciální modifikaci skutkových zjištění uznán vinným přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §358 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo uloženo zabrání věcí, a to 6 kusů nůžek specifikovaných ve výroku citovaného rozsudku.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný uvedených přečinů dopustil tím, že dne 15. 9. 2017 v době kolem 14:00 hodin v XY na ulici XY před budovou Armády spásy v návaznosti na předchozí neshody poté, co mu poškozená A. K., nar. XY, řekla „nečum, zmrde“, začal křičet na M. J., nar. XY, že je „tlustá mrdka“, že má zhubnout, a poté se začal hádat s A. K., která se své kamarádky zastala, a vyhrožoval jí, že ji zbije a zabije, že je cikánská kurva, že je špína, že vyjebe její matku, kdy A. K. na něho ze vzteku plivla a otočila se k němu zády, načež ji silně kopl do levé hýždě, poté odešel do budovy Armády spásy a A. K. se za ním rozešla, ale ve dveřích ji zastavila L. J., nar. XY, a řekl A. K., že ji podřízne, že bude pít vlastní krev, čímž u ní vyvolal značný strach o své zdraví a život, vzhledem k pověsti a trestní minulosti obviněného, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl mimo jiných odsouzení rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 11 T 187/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 8 To 26/2014, odsouzen mimo jiné pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, který vykonal dne 16. 8. 2015.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 3 To 97/2018, podal obviněný v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. Namítl existenci extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, svévolné hodnocení důkazů, nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe a porušení principu ultima ratio a uložení ochranného opatření v rozporu se zákonnými podmínkami, přičemž všechny tyto námitky podložil ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu.
5. Konkrétně vytkl, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou neúplná a vytržená z kontextu skutkového děje a jsou zcela v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Odvolací soud ve skutkové větě nereflektoval časovou souslednost události ze dne 15. 9. 2017 a popsaná skutková zjištění jsou zcela nelogická a dějově na sebe nenavazují, což podle obviněného vyplynulo z toho, že tento soud zcela „brutálním“ způsobem vynechal popis skutku, který nebyl u soudu druhého stupně prokázán, tedy ohledně použití zbraně obviněným. Rovněž rozporoval právní hodnocení naplnění znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, když závěr soudů nižších stupňů o naplnění znaku objektivní stránky uvedené skutkové podstaty postrádá oporu v provedeném dokazování. Obviněný měl za to, že v jeho věci absentuje obligatorní znak objektivní stránky uvedeného přečinu spočívající ve „vyvolání důvodné obavy o život a zdraví“ poškozené A. K. Měl za to, že z provedeného dokazování nelze logicky vyvodit skutkový závěr, že svým jednáním u poškozené tyto obavy vyvolal, a připomněl závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho usnesení ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 94/2017. Odkázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 932/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 999/2014, z nichž plyne závěr, že způsobilost vyhrožování vzbudit důvodnou obavu je třeba posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného a k jejich vzájemnému vztahu. Podle obviněného nebylo jeho jednání způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu, že by svá slova uskutečnil. Nedílnou součástí posouzení vzbuzení důvodné obavy u poškozené v důsledku slovního projevu obviněného je podle něj i skutečnost, která osoba byla iniciátorem vzájemné slovní rozepře. Podle obviněného ke vzájemné slovní rozepři vůbec nemuselo dojít, kdyby nebylo prvního oslovení obviněného expresivním výrazem „nečum, zmrde“. Dále měl za to, že nelze akceptovat odkaz odvolacího soudu na pověst obviněného jako na důvod způsobilosti vzbuzovat u jiných lidí a zvlášť u poškozené obavu o život či zdraví, když poškozené znalost této jeho pověsti nebránila, aby sama zavdala příčinu k vzájemné slovní rozepři s obviněným. Podle obviněného odvolací soud všechny podstatné okolnosti ve vztahu k důvodnosti obavy a jejímu reálnému vzniku nezohlednil. Dále se obviněný zabýval povahou a okolnostmi vzájemného slovního rozporu, jakož i vlastnostmi poškozené. Upozornil, že se poškozená pokusila na hlavu obviněného vylít kávu, jak vyplynulo z výpovědi poškozené, obviněného, svědkyně L. J., jakož i z fotek, přičemž tato skutečnost chybí ve skutkové větě. Tato skutečnost, jakož i to, že poškozená obviněného kopla, vyplývala i z úředního záznamu o podaném vysvětlení J. F., který byl čten v hlavním líčení dne 11. 1. 2018. Z provedeného dokazování tak plyne, že sama poškozená prohlubovala vzájemný konflikt. Nesouhlasil s argumentací soudu prvního stupně, který nezohlednil výpověď J. F., když uvedl, že nebyl přímým svědkem incidentu mezi obviněným a poškozenou, ani neslyšel jeho konkrétní průběh. Nesouhlasil ani se závěrem soudu, že to byl obviněný, kdo celý konflikt gradoval, když naprosto nepřiměřeně reagoval na nadávku poškozené a agresi stupňoval výhružkami v podobě zabití a fyzickým napadením. Obviněný se zaměřil i na věrohodnost poškozené a svědkyň M. a L. J. a mínil, že jejich věrohodnost mohla být ovlivněna vzájemnou animozitou plynoucí z častých vzájemných konfliktů, navíc se jejich výpovědi v zásadních skutečnostech lišily od znění podaného vysvětlení hned po incidentu.
6. Obviněný rovněž vytýkal soudům nižších stupňů neprovedení stěžejních důkazů ke zjištění věrohodnosti výpovědi poškozené, a to především přestupkovými spisy poškozené.
7. K přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dovolatel uvedl, že jeho jednání z pohledu znaků skutkové podstaty daného trestného činu nebylo natolik společensky škodlivé, aby nebylo možné jej případně řešit v přestupkovém řízení, přičemž, ačkoliv tuto námitku uplatnil již před soudem druhého stupně, tento se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nevypořádal. Obviněný odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu věnující se zásadě subsidiarity trestní represe se závěrem, že posouzení naplnění kritérií společenské škodlivosti soudem druhého stupně bylo nedostatečné. Jediný kop do hýždě podle něj není natolik intenzivním útokem proti tělesné integritě poškozené a z hlediska četnosti nepředstavuje výraznější zásah do veřejného pořádku, resp. nenarušuje nijak významně soužití lidí. Kopnutí poškozené do hýždě však popírá. Podle obviněného mělo být rovněž přihlédnuto k tomu, že čin neměl pro poškozenou negativních následků, když jí nebyla objektivně způsobena žádná újma na zdraví, materiální škoda nebo nemajetková újma, že se jednalo pouze o přečin, a dále měl být uvážen způsob provedení činu a okolnosti, za nichž byl čin spáchán (znovu připomněl, že nebyl tím, kdo vzájemný konflikt inicioval). Podle obviněného nelze dovodit, že jeho jednání bylo hrubým narušením občanského soužití, které by zanechalo vážnou odezvu u veřejnosti. Soudu druhého stupně rovněž vytýkal, že nepřihlédl k míře zavinění obviněného, ani k jeho reálné pohnutce, tedy k jeho snaze eliminovat agresivní a útočné jednání poškozené s cílem vytvořit prostor k zavolání policie.
8. Obviněný nesouhlasil ani s právním posouzením jeho jednání jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Zdůraznil, že trest uložený za přečin výtržnictví, k němuž byl dříve odsouzen, řádně vykonal a následně se řádně zařadil do společnosti a vedl spořádaný život v mezích zákona. Skutečnost, že se tohoto přečinu dopustil již před šesti lety a již došlo k jeho nápravě, tak podle něj měla být soudem druhého stupně zohledněna, a to pro účely zvážení uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
9. Námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. dovolatel směřoval do výroku o uložení ochranného opatření zabrání věci, a to šesti kusů nůžek. Měl za to, že nebyly splněny podmínky pro uložení předmětného ochranného opatření, a to s ohledem na změnu skutkových zjištění, podle kterých obviněný nůžky, které měl u sebe, nepoužil a ani je nevytáhl z tašky a jejich přítomnost u sebe řádně a logicky zdůvodnil. Odůvodnění soudu druhého stupně o uložení ochranného opatření, a to zabrání nůžek, pokládal obviněný za liché a zcela nedostatečně argumentačně podložené, když toto odůvodnění pouze formálně cituje zákonné ustanovení §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Uvedl, že ochranné opatření jako druh trestní sankce má především preventivní povahu, tedy má odstranit nebo eliminovat nebezpečí dalšího ohrožení nebo porušení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ovšem v jednání obviněného nelze spatřovat hrozbu ohrožení nebo porušení jakéhokoliv zájmu chráněného trestním zákoníkem, resp. uvedená obava soudu druhého stupně nebyla v napadeném rozsudku vůbec specifikována konkrétními úvahami soudu. Skutečnost, že obviněný měl u sebe nůžky, které vůči poškozené ani vůči ostatním svědkům incidentu nepoužil, podle obviněného neprokazuje, že by měl být nebezpečný pro konkrétní lidi či společnost směrem do budoucna a ohrozit nebo porušit zájmy chráněné trestním zákoníkem. Podle jeho názoru je pak zcela nejasné, z čeho soud druhého stupně usoudil, že by hrozilo nebezpečí, že by měl nůžkami spáchat zločin. S ohledem na znění ustanovení §96 odst. 1 tr. zákoníku pokládal obviněný zabrání nůžek za zcela nepřiměřené s ohledem na změnu právní kvalifikace soudu druhého stupně v rozsudku, kdy bylo upuštěno od kvalifikované skutkové podstaty uvedené v ustanovení §353 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jelikož nebylo prokázáno, že by obviněný jednal se zbraní a jakkoliv použil nůžky při incidentu s poškozenou. Nepřiměřenost v uložení zabrání nůžek dále vyvozoval i se zřetelem k typové závažnosti trestných činů, pro které byl odsouzen, jelikož se jedná o přečiny, tedy o nejméně závažné trestné činy, jakož i vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, především s ohledem na dlouhodobé vzájemné konflikty mezi obviněným a poškozenou. Poměry obviněného pak podle jeho názoru rovněž nepresumují, že by měl být svým jednáním hrozbou pro společnost v budoucnu. Postup soudu druhého stupně tak byl podle jeho názoru v rozporu se zákonnými podmínkami pro ukládání ochranných opatření podle §38 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §96 odst. 1 tr. zákoníku.
10. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 3 To 97/2018, jakož i všechna rozhodnutí tomuto předcházející podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, neboť skutek uvedený v žalobním návrhu není trestným činem, popř. věc vrátil zpět odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že obviněný v pasáži věnované přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku uplatnil výlučně námitky skutkové a procesní povahy, které zaměřil proti rozsahu provedeného dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů soudy (to označil za svévolné) a proti skutkovým zjištěním, která jsou podle něj v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V tomto směru však jde o výhrady, které pod vytýkaný, avšak ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Doplnil, že Městský soud v Brně věnoval dokazování náležitou pozornost a realizoval je pečlivě a v dostatečném rozsahu. Provedené důkazy pak povětšinou také správně hodnotil. Dospěl-li posléze zčásti k nesprávným skutkovým zjištěním, tento nedostatek napravil v rámci odvolacího řízení Krajský soud v Brně. V tomto směru doplnil, že obviněný je spolehlivě usvědčován zejména výpověďmi M. a L. J. a A. K., jejichž věrohodností se soudy náležitě zabývaly. Tvrdil-li obviněný, že z provedeného dokazování nelze vyvodit skutkový závěr, že svým jednáním vzbudil důvodnou obavu o zdraví či život poškozené nebo osob blízkých, zcela pominul dvě podstatné okolnosti. Jednak z hlediska skutkové podstaty §353 tr. zákoníku je podstatné, aby byly výhrůžky takové povahy, že mohly vzbudit důvodnou obavu. Důvodná obava nemusí vzniknout a postačí, pokud její vznik byl reálný. Především však obviněný podle státního zástupce zcela pominul ta skutková zjištění soudů, podle kterých uvedené svědkyně z jeho výhrůžek obavy skutečně měly, a to mj. proto, že jim bylo známo jeho neurvalé chování a trestní minulost. A. K. ve výslechu potvrdila, že v důsledku výhrůžek dovolatele měla strach o sebe, M. J. a matku. Obdobně také M. J. uvedla, že měla strach. A rovněž L. J. zmínila, že v návaznosti na jednání obviněného se lekla. Státní zástupce měl tedy za to, že skutková zjištění soudů s provedenými důkazy v žádném rozporu, natož rozporu extrémním, nejsou.
12. K námitce dovolatele, že soudy nevyhověly některým jeho návrhům na doplnění dokazování, poznamenal, že problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. V této souvislosti připomněl, že cílem dokazování v každé trestní věci je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu o vině či nevině pachatele nebo pachatelů. Tím, kdo rozhoduje, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost důležitou pro zjištění skutkového stavu, je pouze soud, a nikoli obviněný či státní zástupce. Právě soud pak shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Není rozhodně vyloučeno, aby některá ze stran trestního řízení, lhostejno zda obviněný nebo státní zástupce, navrhla provedení důkazu dalšího. To však neznamená, že by byl soud povinen každý takto nově navržený důkaz provést. Soud je vázán výlučně povinností náležitě zjistit skutkový stav tak, aby ve věci bylo možno spolehlivě rozhodnout. Není jeho povinností provádět důkazy vztahující se např. k okolnosti pro posouzení věci bezvýznamné, či okolnosti, která byla prokázána důkazy jinými. Jeho povinností je nicméně řádně se s navrženým důkazem vypořádat, a nehodlá-li ho provést, musí svůj postup také patřičně odůvodnit. Podle státního zástupce soudy v posuzované věci tento požadavek bezpochyby plně respektovaly a řádně zdůvodnily, proč považovaly rozsah dokazování za dostačující a návrhy na jeho doplnění za nadbytečné (viz např. str. 7 rozsudku Městského soudu v Brně). Rozhodnutí soudů rozhodně nejsou zatížena ani pochybením ve smyslu tzv. opomenutých důkazů, jež by zakládalo porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
13. Pokud šlo o výhradu obviněného, kterou zpochybnil společenskou škodlivost jednání kvalifikovaného jako přečin výtržnictví, a v podstatě tak vytkl nerespektování zásady subsidiarity trestní represe vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, tu státní zástupce považoval za zjevně neopodstatněnou. Připomněl, v čem spočívá zásada subsidiarity trestní represe a uzavřel, že trestní věc dovolatele rozhodně nepatří mezi případy, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi (srov. např. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1401/2015, a další), a to zejména s ohledem na dovolatelovu trestní minulost a okolnost, že spáchal více trestných činů. Přes subjektivní přesvědčení dovolatele o marginální závažnosti projednávaného jednání byl proto státní zástupce přesvědčen, že ze strany obviněného šlo naopak o dostatečně společensky škodlivý případ (mj.) přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Uplatnění trestní odpovědnosti proto shledal důvodným.
14. Částečnou důvodnost přiznal té části dovolání obviněného, která se vztahuje k rozhodnutí soudu druhého stupně o ochranném opatření zabrání věci. Odůvodnění soudu druhého stupně vztahující se k uložení tohoto ochranného opatření a odkazující výlučně na nebezpečnost nůžek a jejich způsobilost ohrozit prostřednictvím násilného trestného činu bezpečnost lidí je však podle názoru státního zástupce pouze zobecňujícím závěrem, který pro rozhodnutí o zabrání věci nepostačuje. Upozornil, že uložení ochranného opatření zabrání věci nezáleží na libovůli soudu dané jeho přesvědčením o závažnosti té které věci nalezené u obviněného, ale lze tak učinit pouze u věci, které bylo užito ke spáchání trestného činu nebo která byla ke spáchání trestného činu určena. Jedná se tedy o věci, jež by jinak mohly být prohlášeny za propadlé, pokud by byly splněny všechny podmínky nezbytné k uložení trestu propadnutí věci. Nepostačuje přitom, že jde o věc, která ohrožuje bezpečnost lidí a společnosti, potažmo hrozí nebezpečí, že by mohla sloužit ke spáchání zločinu. Musí být totiž splněna i podmínka základní, kterou je právě naznačený vztah oné věci ke spáchanému trestnému činu. Tato podmínka však podle státního zástupce splněna nebyla. U obviněného sice byly zajištěny nůžky, soud druhého stupně však neučinil žádné zjištění v tom směru, že by obviněný tyto nůžky při páchání přečinů, pro které byl uznán vinným, užil nebo je k tomu určil. Státní zástupce měl tedy za to, že ohledně nůžek u obviněného nalezených zákonné podmínky pro rozhodnutí o uložení ochranného opatření zabrání věci splněny nebyly.
15. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 3 To 97/2018, v té části, v níž podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl o zabrání věcí tam specifikovaných.
16. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku, v níž nejprve uvedl, že nepopírá, že se stal incident popsaný ve spise, dále hodnotil svůj vztah se složkami Policie České republiky a Městského státního zastupitelství, pro které je pro podávání stížností problematickou osobou. Trval však na tom, že projednávaný čin, jakož i předchozí čin, za nějž byl odsouzen, nejsou trestnými činy. Nesouhlasil s hodnocením svého jednání jako recidivy, když jeho jednání projednávané ve všech trestních řízeních bylo vyvoláno poškozenými. Jak již učinil ve svém dovolání, opětovně se vyjádřil k dokazování věrohodnosti poškozené. Podle jeho názoru bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když při dokazování absentoval důkaz výslechem svědka J. F. a A. J. a provedení znaleckého zkoumání A. K. z oboru psychologie. Rovněž opětovně poukázal na (blíže nespecifikované) rozpory ve výpovědích, z nichž je podle jeho názoru potřeba relevantně zhodnotit, zda se některá ze svědkyň nedopustila při své výpovědi trestného činu. Navrhl, aby toto zhodnocení učinil Nejvyšší soud a případně podal návrh na zahájení trestního řízení pro křivou výpověď, dále navrhl, aby Nejvyšší soud projednal jeho dovolání ve veřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože Nejvyšší soud shledal, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí podaného dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a j ) tr. ř.
19. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Ačkoliv je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
22. Práva, jejichž ochrany se obviněný domáhal, se projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí odvolací soud beze zbytku nedostál.
23. Z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného dovolacího důvodu a obsahu dovolání obviněného je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn a popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, vykazuje všechny zákonné znaky přečinů nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
24. Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Vyhrožování tedy musí být způsobilé vzbudit u poškozeného důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno. Musí být tedy pečlivě hodnoceno, zda v důsledku konkrétního jednání je vznik důvodné obavy reálný. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale jeho výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Závěr, zda jde o vyhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je třeba posuzovat na základě komplexního posouzení situace (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3286, rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/1971-II, č. 21/2011 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 89/2017, aj.).
25. Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty tohoto přečinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
26. Podstata jednání obviněného vztahujícího se k této právní kvalifikaci podle skutkové věty odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu spočívala (zkráceně) v tom, že obviněný dne 15. 9. 2017 v době kolem 14:00 hodin v návaznosti na předchozí neshody poté, co mu poškozená A. K. řekla „nečum, zmrde“, začal křičet na M. J., že je „tlustá mrdka“, že má zhubnout, a poté se začal hádat s A. K., která se své kamarádky zastala, a vyhrožoval jí, že ji zbije a zabije, že je cikánská kurva, že je špína, že vyjebe její matku, kdy A. K. na něho ze vzteku plivla a otočila se k němu zády, načež ji silně kopl do levé hýždě, poté odešel do budovy Armády spásy a A. K. se za ním rozešla, ale ve dveřích ji zastavila L. J., a poté řekl A. K., že ji podřízne, že bude pít vlastní krev, čímž u ni vyvolal značný strach o své zdraví a život, a to vzhledem k pověsti a trestní minulosti obviněného.
27. Odvolací soud změnu právního posouzení jednání obviněného podložil dílčí změnou skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle něhož se obviněný přečinů nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že „dne 15. 9. 2017 v době kolem 14:00 hodin v návaznosti na předchozí neshody poté, co mu poškozená A. K. nar. XY, řekla „nečum“, začal křičet na M. J., nar. 2. 4. 1992, že je „tlustá mrdka“, že má zhubnout, a poté se začal hádat s A. K., která se své kamarádky zastala, a vyhrožoval jí, že ji zbije a zabije, že je cikánská kurva, že je špína, že vyjebe její matku, kdy A. K. na něho ze vzteku plivla a otočila se k němu zády, načež ji silně kopl do levé hýždě, poté odešel do budovy Armády spásy a A. K. se za ním rozešla, ale ve dveřích ji zastavila L. J., nar. XY, a obě viděly, jak stojí uvnitř u vchodových dveří a z kapsy nebo tašky vytahuje nůžky, které chvíli držel v ruce, kterou měl u těla, zlostně se přitom na A. K. díval a potom nůžky uschoval zpět, vyšel z budovy a řekl A. K., že ji podřízne, že bude pít vlastní krev, čímž u ní vyvolal značný strach o své zdraví a život, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl mimo jiných odsouzení rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 11 T 187/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2 2014, sp. zn. 8 To 26/2014, odsouzen mimo jiné pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, který vykonal dne 16. 8. 2015“.
28. Soud druhého stupně na str. 6 svého rozsudku poukázal na to, že úřední záznamy o podaném vysvětlení všech svědkyň z přípravného řízení, které byly podle §211 odst. 6 tr. ř. za souhlasu státního zástupce a obhájce obviněného u hlavního líčení čteny, nebyly procesně použitelné jako důkazy, jelikož s ohledem na ustanovení §211 odst. 6 tr. ř. v souvislosti s §212 odst. 1 tr. ř. lze takové úřední záznamy číst pouze v případě, že by svědkyně nebyly volány k hlavnímu líčení a ve věci nevypovídaly. Pokud se však k hlavnímu líčení svědkyně dostavily a po řádném poučení byly slyšeny, nebylo možné již úřední záznamy o podaných vysvětleních „zprocesnit“ jejich přečtením a operovat s jejich obsahem jako důkazem. Jelikož odvolací soud uzavřel, že „je nutné použít jen procesně způsobilé důkazy a v takovém případě žádná ze svědkyň u hlavního líčení nevyjádřila to, že by u obviněného viděly, jak vytahuje nůžky, které drží v ruce, zlostně se přitom dívá na A. K. a až poté nůžky uschovává, když u toho pronáší výhrůžky v podobě, že ji podřízne či že bude pít vlastní krev“, byl tento skutkový děj ze skutkové věty vypuštěn. Současně ale odvolací soud uzavřel, že je zřejmé, že „samotné výhrůžky u poškozené A. K. jednoznačně vyvolaly značný strach o její zdraví a život, jak ona sama potvrzuje, a to právě v návaznosti na pověst a trestní minulost obžalovaného, neboť, jak sama uvedla, má strach z obžalovaného, kdy v jeho přítomnosti musí být pořád volána policie a u sebe nosí pořád nějaké nože, nůžky či šroubováky, když v minulosti u něj viděla šroubovák, kapesní nůž a nůž na maso nebo na chleba. Právě o tato skutková zjištění, a to o pověst obžalovaného a jeho trestní minulost byl doplněn skutkový děj, neboť tím byla získána důvodná obava o zdraví a život poškozené A. K., která zná pověst a minulost obžalovaného“.
29. Ve vztahu k hodnocení důkazů a skutkovým závěrům učiněným soudem druhého stupně, které se částečně lišily od skutkových závěrů a hodnocení důkazů soudem prvního stupně, Nejvyšší soud připomíná, že jestliže odvolací soud při plnění své přezkumné povinnosti ve smyslu §254 tr. ř. zjistil, že soud prvního stupně pochybil v rámci postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a řádně provedené důkazy nevyhodnotil, nebo neprovedl dokazování v jeho nezbytné úplnosti, platí pravidla obsažená v §259 odst. 3 tr. ř. Ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. výslovně uvádí, v jakých případech se odvolací soud může odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Jde o limity, které odvolací soud nesmí překročit. Odvolací soud se tedy může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Pro případ změny nebo doplnění skutkových zjištění tak může odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Při jejich hodnocení však musí navazovat na důkazy provedené před soudem prvního stupně v hlavním líčení, přičemž je vázán hodnocením těchto důkazů, jak ho provedl soud prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které byly provedeny před odvolacím soudem. Soud druhého stupně však nerespektoval zásady obsažené v §259 odst. 3 tr. ř., a ač ve veřejném zasedání o odvolacím řízení neprovedl žádné důkazy související se změnou relevantních skutkových zjištění, přesto ve skutkové větě výroku o vině jejich změnu učinil. Procesní postup odvolacího soudu, který pouze na základě závěru o procesní nepoužitelnosti jím specifikovaných důkazů významně zasáhl do hodnocení důkazů učiněného soudem prvního stupně, tak nelze akceptovat. Pokud měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně pochybil v rámci postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., měl soudu prvního stupně věc vrátit k novému projednání a nápravě shledané vady, nebo tuto vadu sám napravit provedením dokazování v potřebném rozsahu.
30. Nadto nelze pominout, že skutková zjištění odvolacího soudu neodpovídají vyznění výpovědi svědkyně A. K.. Tato svědkyně, slyšena v hlavním líčení dne 15. 2. 2018, sice neurčitě popisovala manipulaci obviněného s přesně neidentifikovanou zbraní, což ale odvolací soud součástí svých skutkových zjištění z důvodů již výše vyložených neučinil, ale dále vypověděla (č. l. 787 a verte, 788), že měla z obviněného strach. Zdůvodnila to tím, že: „… věděla jsem o něm, slyšela, že kdysi seděl, že vylíval výkaly do V.. Neslyšela jsem, že by někomu v minulosti ublížil … Strach z obž. vyplývá z toho, co tam má, a že pořád volá policii, že tam má nějaké ty nože, šroubováky …“. Z takto prezentované výpovědi svědkyně není patrné, o co opřel odvolací soud svůj závěr, že důvodná obava poškozené o její život byla odůvodněna pověstí a trestní minulostí obviněného.
31. Bude tedy na odvolacím soudu, aby nejméně svědkyni A. K. k průběhu útoku a především k výhrůžkám proneseným obviněným, jakož i k okolnostem, za nichž tak učinil, znovu vyslechl a teprve poté v kontextu dalších provedených důkazů po jejich komplexním vyhodnocení posoudil, zda se skutečně jednalo o výhrůžky pronesené takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu, či zda nešlo jen expresivní, zlobnou reakci na kolizi vyprovokovanou A. K. nevybočující z charakteru ustaveného konfliktu, který nesl znaky výtržnického jednání.
32. Dovolací soud v této fázi řízení nemůže předjímat skutková zjištění, jež odvolací soud po odstranění vytknuté vady učiní, proto by bylo také nadbytečné zabývat se dalšími námitkami obviněného směřujícími proti správnosti právního posouzení jeho jednání. Na odvolacím soudu bude, aby se vypořádal s výhradami obviněného, jejichž prostřednictvím polemizoval s naplněním znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu se domáhal uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
33. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud k obviněným namítanému případu tzv. opomenutých důkazů připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Obviněný v dovolání namítal, že před soudy nižších stupňů navrhl provedení důkazu připojením přestupkového spisu poškozené, avšak tento návrh byl soudem prvního stupně zamítnut. Z doplnění odvolání obviněného ze dne 9. 4. 2018 se podává, že obviněný mimo jiné navrhl, aby soud druhého stupně při veřejném zasedání o odvolání provedl důkaz opisem z evidence přestupků na poškozenou (č. l. 936), a to z důvodu hodnocení její věrohodnosti. Soud druhého stupně však podle §216 odst. 1 tr. ř. usnesením rozhodl, že se další důkazy provádět nebudou, jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání ze dne 11. 4. 2018 (č. l. 940), a vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Soud prvního stupně se k návrhům na doplnění dokazování vyjádřil na str. 4–5 svého rozsudku, když uvedl, že navržené důkazy, včetně důkazu připojením přestupkového spisu A. K., považoval za nadbytečné, protože jejich opatření by nevedlo k jinému rozhodnutí ve věci, a proto návrhům na doplnění dokazování nevyhověl. Takovéto odůvodnění zcela koresponduje s požadavky, které na odůvodnění stran opomenutých důkazů klade ve své judikatuře Ústavní soud. Nic však nebrání tomu, aby obviněný učinil či podle okolností případně i zopakoval návrhy na doplnění dokazování, a bude na odvolacím soudu, aby jejich důvodnost posoudil a vypořádal se s nimi.
34. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který spatřoval v tom, že nebyly dány důvody pro uložení ochranného opatření spočívající v zabrání věci (šesti kusů nůžek specifikovaných v rozsudku soudu druhého stupně). Takovou námitku je třeba považovat za relevantně uplatněnou, neboť podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Třebaže je s ohledem na stav řízení a způsob rozhodnutí dovolacího soudu nadbytečné se zabývat její důvodností, je namístě učinit několik poznámek.
35. Z výrokové části rozsudku odvolacího soudu se podává, že obviněnému bylo vedle úhrnného trestu odnětí svobody uloženo zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) zákoníku. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku může soud uložit, nebyl-li uložen trest propadnutí věci uvedené v §70 odst. 2 tr. zákoníku, že se taková věc zabírá, ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu.
36. U možnosti uložení ochranného opatření podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je rozhodný vztah zabírané věci, ohledně níž přichází v úvahu její zabrání, k projednávanému trestnému činu, a nevyžaduje se, aby věc náležela pachateli (srov. §135 tr. zákoníku), proto může náležet komukoli, bez ohledu na to, zda měl vůbec nějaký vztah k trestnému činu a jeho pachateli. Podmínkou zde však je, aby taková věc splňovala kritéria uvedená v §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a aby se ve smyslu §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku nejednalo o věc, která přešla do vlastnictví státu podle jiného právního předpisu.
37. Má-li být toto ochranné opatření uloženo, je dále nutné, aby byla splněna některá z dalších dvou alternativně stanovených podmínek, a to buď že taková věc ohrožuje bezpečnost lidí nebo majetku, popř. společnosti, vyjadřující zájem jednotlivců a společnosti na ochraně těchto statků, jež je třeba chránit zabráním takových věcí nebo jiných majetkových hodnot, anebo že jde o věc, která slouží ke spáchání zločinu.
38. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a při novém rozhodování učinil skutkový závěr, že obviněný při jednání, které mu bylo kladeno za vinu, nikterak nepoužil nůžky, přičemž tuto skutečnost reflektoval v tzv. skutkové větě svého rozhodnutí, jak správně připomněl ve vyjádření k dovolání obviněného i státní zástupce. Na základě této změny odvolací soud zrušil i trest propadnutí věci, a to nůžek, které byly u obviněného nalezeny, jelikož tento byl uložen v návaznosti na právní kvalifikaci přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy za použití zvlášť přitěžující okolnosti spáchání činu uvedeného v odstavci 1 se zbraní. Dospěl však k závěru, že nůžky, které byly u obviněného nalezeny, ohrožují bezpečnost lidí a společnosti a hrozí nebezpečí, že by mohly sloužit ke spáchání zločinu, neboť obviněný v minulosti opakovaně nůžky použil při páchání trestné činnosti, a proto rozhodl o uložení ochranného opatření spočívajícího v zabrání uvedených nůžek (viz str. 7 rozsudku odvolacího soudu).
39. Jak již bylo uvedeno výše, předmětem zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku může být výlučně jen taková věc, která je ke spáchanému činu v některém ze vztahů uvedených v §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Může jít tedy o věc, které bylo užito k spáchání trestného činu nebo která byla k spáchání trestného činu určena. Ze skutkových zjištění soudu druhého stupně nevyplývá, že by byl dán kterýkoliv z těchto vztahů mezi přečiny, jimiž byl obviněný uznán vinným, a zabranými věcmi, tj. šesti nůžkami specifikovanými v rozsudku soudu druhého stupně, a proto nebyla k uložení zabrání těchto věcí splněna výše uvedená podmínka vztahu mezi zabranou věcí a projednávaným trestným činem. Ve shodě s názorem státního zástupce je třeba uzavřít, že ochranné opatření zabrání věci bylo odvolacím soudem obviněnému uloženo bez přesvědčivého vysvětlení a bez potřebné opory v zákoně. Na takto vytknutou vadu je nezbytné v dalším řízení adekvátně reagovat a vypořádat se s podmínkami pro uložení ochranného opatření.
40. S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu nemohl napadený rozsudek odvolacího soudu obstát, a proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 3 To 97/2018, zrušil a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil současně také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Bude na něm, aby v dalším řízení z podnětu podaného odvolání věc obviněného v souladu se všemi shora rozvedenými postupy a na podkladě zákonem vymezených pravidel znovu projednal a rozhodl. Rozsudek odvolacího soudu byl zrušen jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch, neboť by se jednalo o nepřípustný postup v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius vyjádřenou v §265s odst. 2 tr. ř. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu