ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.250.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 250/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 3. 2018 o dovolání obviněného Z. R. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 9 To 297/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 24/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 30 T 24/2017, byl obviněný Z. R. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku ve spojení s §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let a zároveň byl nad ním vysloven dohled v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému P. R. škodu ve výši 800 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 9 To 297/2017, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let, jehož výkon podle §84 tr. zákoníku za podmínek §81 odst. 1 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 8. 11. 2016 v době od 19:00 hodin do 20:00 hodin v P., P., v bytě svého nevlastního bratra, poškozeného P. R., poté, co byl svědkem toho, jak M. H., předal P. R. částku ve výši 800 Kč, který si ji uložil do zásuvky skříňky pod televizí, vyzval P. R., aby mu dal zpět peníze, což P. R. odmítl s tím, že obviněnému nic nedluží, načež obviněný přistoupil ke skříňce pod televizí a vytáhnul zásuvku, kde měl P. R. uloženu finanční hotovost, P. R. vstal a vyzval obviněného, ať opustí byt, na což obviněný reagoval tím, že do P. R. v úmyslu zmocnit se jeho peněz prudce strčil tak, že P. R. upadnul na postel, kde předtím seděl, a obviněný následně vytáhnul ze skříňky pod televizí částku ve výši 800 Kč a M. H., který se P. R. slovně zastal, v úmyslu zabránit mu v dalším jednání ve prospěch P. R. udeřil dvakrát pěstí do obličeje tak, že M. H. upadl do křesla, ihned však vstal, aby dále bránil P. R. a zabránil obviněnému ve zmocnění se peněz, načež obviněný vzal nůž o délce 32 cm, který byl položený na kuchyňské lince, a začal jím máchat proti M. H. a říkat, že ho zabije, přičemž M. H. zasáhl nožem na levé ruce, čímž mu způsobil drobné poranění na vnitřní straně předloktí levé ruky, které si nevyžádalo lékařské ošetření, a poté obviněný byt i s penězi opustil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 9 To 297/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti všem jeho výrokům. Odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že nepřipuštěním návrhu obviněného na provedení dalších důkazů bylo porušeno jeho právo na obhajobu, čímž došlo k nesprávným skutkovým zjištěním.
5. Měl za to, že ve věci došlo k chybnému posouzení skutečností zjištěných v rámci dokazování, zejména ve vztahu k věrohodnosti poškozených. S ohledem na to, že nalézací soud a odvolací soud vyšly pouze z tvrzení poškozených, nijak nereflektovaly výpověď obviněného, obviněný navrhoval vypracování znaleckých posudků na věrohodnost poškozených, což však bylo zamítnuto. Dovolatel zmínil, že poškozený P. R. působí jako velmi psychicky labilní a zahořklá osoba, jak konstatoval sám soud prvního stupně. Na nevěrohodnost poškozených poukazuje i skutečnost, že se na noži, který měl údajně obviněný použít, nenašly otisky prstů ani krev. Otisky prstů se nenašly ani na šuplíku s penězi. Obviněný je toho názoru, že je trestán za to, že policejní orgány řádně neprovedly svou práci, když nezajistily důkazy na místě činu. Odkazem na příjmy a spotřebu poškozeného P. R. argumentoval, že poškozený P. R., který je odkázaný na minimální příspěvek od státu ve výši 3 400 Kč, by si z této částky nemohl našetřit částku ve výši 800 Kč, kterou by mohl půjčit poškozenému M. H.
6. Podle obviněného provedeným dokazováním nebyla dostatečně a bez důvodných pochybností prokázána jeho vina. V této souvislosti upozornil i na Listinu základních práv a svobod a v ní zakotvený princip presumpce neviny, s níž je spojena i zásada uvedená v §2 odst. 5 tr. ř., tedy zásada pravdivého zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Připomněl, že Ústavní soud již opakovaně vyslovil, že existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu in dubio pro reo mimo již uvedené také plyne, že je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností. Zamítnutím návrhů na doplnění dokazování ze strany obhajoby o znalecký posudek na věrohodnost poškozených tak považoval za zásah do svého práva na obhajobu, které je zaručeno i Listinou základních práv a svobod v čl. 40 odst. 3 a zároveň v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) v čl. 6 odst. 3 písm. b), c).
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k a §265 l tr. ř. zrušil napadený rozsudek a věc vrátil k soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem dovolání obviněného Nejvyšší státní zastupitelství se k němu nebude vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
13. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
14. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
15. Pokud obviněný spatřoval zásadní nedostatek provedeného dokazování v tom, že nalézací soud neopatřil znalecký posudek na věrohodnost poškozených svědků P. R. a M. H., pak je třeba poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
16. Nalézací soud nikterak nepochybil, když dovodil, že závěr o věrohodnosti uvedených svědků je schopen učinit i bez znaleckého posudku a návrh na provedení znaleckého posudku na věrohodnost svědků zamítl jako nadbytečný (č. listu 104). Podstatné je, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a logicky zdůvodnil, proč by bylo vypracování znaleckého posudku na věrohodnost svědků nadbytečné, a samotnou věrohodnost svědků podrobil důsledné analýze (str. 5 rozsudku). Ani odvolací soud neshledal v postupu soudu prvního stupně žádné pochybení, přisvědčil jeho úvahám, na základě nichž označil výpovědi poškozených P. R. i M. H. za věrohodné. Vzájemně korespondující výpovědi těchto poškozených zůstaly bez relevantních změn po celou dobu řízení a nijak nekolidují ani s výpovědí svědka R. Š., který situaci na místě po příjezdu výjezdové skupiny Policie České republiky přesvědčivě popsal. Takový postup soudů nepředstavuje případ tzv. opomenutých důkazů, není v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., právem obviněného na obhajobu a právem na spravedlivý proces.
17. Soudy se nedopustily ani svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv přijatelného racionálního logického základu. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými zjištěními, jež učinil soud prvního stupně, v řízení nedošlo. Nejvyšší soud se ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž je obviněný ze spáchání jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu usvědčován především výpověďmi svědků P. R. a M. H. Nelze opomenout, že soudy obou stupňů při svých závěrech, když hodnotily věrohodnost svědků, ale i věrohodnost obviněného, vzaly v úvahu i výpověď svědka R. Š., který s uvedenými svědky jednal krátce poté, co k předmětnému jednání došlo, jakož i listinné důkazy, tj. zprávu zaměstnavatele obviněného, ze které vyplynulo, že obviněný v předmětné době již nebyl zaměstnán (č. listu 91), ačkoliv při výslechu uvedl opak, dohodu o provedení práce ze dne 1. 3. 2016 (č. listu 92), pracovní smlouvu ze dne 1. 6. 2016 (č. listu 93, 94), z nichž vyplývá, že příjmy obviněného byly neporovnatelně nižší, než soudu tvrdil. Tyto důkazy pak zpochybnily věrohodnost obviněného.
18. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. V odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřily a proč naopak vzaly za podklad svých skutkových závěrů výpovědi svědků P. R. a M. H. Naopak tvrzení obviněného, že si poškozený P. R. ze svých příjmů nemohl být schopen ušetřit částku 800 Kč a tuto někomu půjčit, je tvrzení neprokázané a naprosto účelové. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy způsobem odůvodnění svých rozhodnutí tomuto požadavku dostály, přesvědčivě vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, aj.).
19. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Závěr o vině obviněného má oporu ve výsledcích dokazování; nejednalo se zde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného za porušení principu in dubio pro reo . To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Nejvyšší soud žádný zásah do práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces obviněného neshledal.
20. Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 3. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu