ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.299.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 299/2018-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2018 o dovolání obviněného J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 7 To 156/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 50/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 3 T 50/2015, byl obviněný J. B. uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 3 T 207/2014, byl podle §199 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 30 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 3 T 207/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil do všech výroků. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 7 To 156/2017, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný uvedených přečinů dopustil tím, že
1) v období od měsíce června roku 2014 do 24. 10. 2014 včetně ve společném obývaném rodinném domě v obci H. na okrese Z. opakovaně týral svou družku V. M., tak, že ji nejméně obden vulgárně nadával a s četností po týdnu či dvou týdnech ji fyzicky napadal tak, že ji bil pěstí a dlaní do obličeje, nepouštěl ji k lékařům, dále poškozenou nutil, aby se spolu s ním dopouštěla drobných krádeží a pokud toto odmítla, opět ji fyzicky napadl, kdy dne 24. 10. 2014 v době mezi 23:00 hod. až 24:00 hod. poškozené V. M. v rodinném domě v H. nejdříve vulgárně nadával a pak ji fyzicky napadl tak, že ji bil pěstmi do obličeje a poté, co v důsledku těchto úderů upadla na podlahu, ji tahal za vlasy, kopal ji do rukou a nohou, přičemž dne 25. 10. 2014 využila poškozená toho, že obviněný nebyl doma a z místa společného bydliště utekla a v důsledku fyzického napadení ze strany obviněného byla v době od 27. 10. 2014 do 31. 10. 2014 hospitalizována pro kontuzi hlavy na chirurgickém oddělení Nemocnice V. M. a následně poté, v době od 4. 11. 2014 do 11. 11. 2014 byla obviněným opakovaně kontaktována zasíláním SMS zpráv z mobilních telefonů účastnických čísel, kdy ji obviněný vyzýval k tomu, aby se vrátil a domů s tím, že ji miluje, nebo naopak jí sprostě nadával, kdy toto jednání poškozená po celou dobu soužití pociťovala jako příkoří, ale vzhledem k závislosti na pervitinu násilí neřešila,
2) dne 26. 11. 2014 v době mezi 18:35 hod. až 18:40 hod. ve Z. na ulici J. před domem číslo, na místě veřejnosti přístupném a za běžného denního provozu, po předchozí telefonicky domluvené schůzce chytil poškozenou V. M., která s ním odmítla jít, za levou paži a táhl ji po chodníku a po silnici k zaparkovanému vozidlu taxislužby, čemuž se poškozená bránila a křičela o pomoc, kdy obviněný se ji snažil přes její odpor natlačit do vozidla, přičemž poté, co vozidlo taxislužby odjelo, obviněný poškozenou napadl fyzicky tak, že ji několikrát udeřil do hlavy a kop do spodní části zad, kdy na ni křičel, že je „mrdka“, že ji dobije jako koně, přičemž poté, co se poškozené podařilo utéct k domu číslo 24, kde zvonila na domovní zvonky a po otevření vstupních dveří do domu náhodně vycházející osobou se před obviněným schovala ve sklepních prostorách domu, kdy v důsledku jednání obviněného byla nucena vyhledat lékařské ošetření, přičemž tohoto jednání se obviněný dopustil opětovně, neboť byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 3 T 591/2005, uznán vinným mimo jiné ze spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 7 To 156/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítal, že soud neprovedl řadu důkazů, v provedených důkazech je spousta rozporů, kterými se soud při svém rozhodování nezabýval, a z takto neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu pak byla vyvozena nesprávná právní kvalifikace skutku.
5. Měl za to, že soud prvního stupně, jakož i odvolací soud nepřihlédly k řadě argumentů, které uvedl již v přípravném řízení a které svědčí o jeho nevině. Orgány činné v trestním řízení přihlížely zcela jednostranně jen k výpovědi poškozené, která však obsahuje spoustu rozporů. Podle dovolatele orgány činné v trestním řízení měly prověřit knihu hostů a účetní knihu na ubytovně D. ve V. M., z nichž by zjistily, že se s poškozenou neseznámili v březnu roku 2014, jak poškozená uvedla, ale až koncem května 2014, a že poškozenou nevzal bydlet ke své matce po pár dnech známosti, jak uvedla poškozená, ale až dne 21. 6. 2014. Výpověď poškozené měl za nepřesnou i v označení období, kdy ji poprvé napadl, v popisu událostí dne 24. 10. 2014. Soud se podle názoru obviněného nezabýval ani rozporem, který vyplynul z toho, že obviněnému byl do vazby zaslán výhružný dopis, přičemž poškozená u výslechu u hlavního líčení nejdříve připustila, že jde o její písmo, a následně poté, co se dozvěděla o obsahu dopisu, tuto skutečnost popřela.
6. Upozornil, že svědek A. V. potvrdil jeho výpověď v tom smyslu, že poškozená po propuštění z nemocnice obviněnému sdělila, že ji srazilo auto. Poukázal také na výpověď svědkyně L. Š., kamarádky jeho matky, která do obydlí, kde žil obviněný s poškozenou, chodila každý den a nikdy neviděla žádnou hádku ani násilí. Otec poškozené K. M. pak uvedl, že v říjnu 2014 si všiml modřiny pod okem poškozené, obviněný však pochybuje, že by si otec poškozené nevšiml toho, že by měla modřiny po celém těle, jak bylo uvedeno v lékařské zprávě po hospitalizaci poškozené.
7. Dále uvedl, že poškozená vzala obviněnému větší hotovost a mobilní telefon, když od něj utekla, přičemž tuto skutečnost nahlásil policejnímu orgánu, který se však záležitostí vůbec nezabýval, což podle jeho názoru dokládá zaujatost policie vůči jeho osobě.
8. Obviněný se také vyjádřil k incidentu, který se měl stát dne 26. 11. 2014. Uvedl, že toho dne byl v obci L., do H. přijel autobusem v 19:20 hod. a v zápětí volal taxi službu, aby mohl odvézt klíče od skladu, což potvrdil i řidič taxi pan M. V. V rámci trestního řízení navrhoval, aby byli vyslechnuti i svědci z L., ale tomuto návrhu nebylo vyhověno. Z uvedeného vyplývá, že obviněný nemohl poškozenou v době mezi 18:35 hod. až 18:40 hod. na ulici J. ve Z. zbít. Podle obviněného bylo třeba vyslechnout i taxikáře, který měl být celému incidentu přítomen. Na okraj uvedl, že poškozená uvedla, že ji měl obviněný bít pěstí a kopat nohama po celém těle, což však lékař při vyšetření nepotvrdil.
9. Zdůraznil, že výpověď poškozené pokládá za smyšlenou s úmyslem poškodit jej. Poškozená užívá drogy a alkohol a je duševně nemocná, proto nemůže být považována za důvěryhodného svědka.
10. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 7 To 156/2017, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 3 T 50/2015, a věc vrátil Okresnímu soudu ve Znojmě k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k projednávané věci nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Pokud obviněný namítal, že nalézací soud neprovedl řadu důkazů, pak je třeba předně poukázat, že obviněný tuto výtku blíže nerozvedl. Obviněný v dovolání zmínil, že podle jeho názoru měly orgány činné v trestním řízení prověřit knihu hostů a účetní knihu na ubytovně D. ve V. M., aby zjistily, kdy se obviněný seznámil s poškozenou a kdy se poškozená nastěhovala k němu a jeho matce, a dále, že měli být ohledně incidentu ze dne 26. 11. 2014 (skutek pod bodem 2) výroku o vině) vyslechnuti blíže neoznačení svědci z L. a údajně přítomný taxikář. Podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V předmětné věci je nezbytné zmínit, že obviněný v trestním řízení nenavrhoval provedení žádného z výše uvedených důkazů, nenavrhoval provedení důkazu výslechem zmíněného taxikáře, nemohlo se tudíž jednat o případ tzv. opomenutých důkazů. Měl-li obviněný za to, že ke skutku, k němuž mělo dojít v L., měl být vyslechnut taxikář, který měl být celému incidentu přítomen, soudy nižších stupňů naopak vyvodily, opíraje se především o věrohodnou výpověď poškozené, že provedenými důkazy byl dostatečně zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a že se obviněný předmětného jednání dopustil. Doplnění dokazování o provedení tohoto důkazu nemá ani dovolací soud k objasnění věci za nezbytné, úvahy soudů o náležitém zjištění skutkového stavu jsou opodstatněné.
17. Soudy se nedopustily ani svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv přijatelného racionálního logického základu. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo. Z rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 4 až 13 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. Pro úplnost lze doplnit, že pokud obviněný namítal, že poškozená není důvěryhodným svědkem a poukazoval na rozpory v její výpovědi, pak je třeba připomenout, že věrohodnost poškozené byla podrobena pečlivému zkoumání a nalézací soud jí věnoval nemalou pozornost. Uzavřel-li soud prvního stupně, že výpověď poškozené je zcela konzistentní, nevykazuje žádné vnitřní rozpory a nebyly zjištěny skutečnosti, které by mohly vést k závěru o její nevěrohodnosti, závěr o věrohodnosti poškozené učinil na základě závěrů učiněných ve znaleckém posudku znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se specializací na klinickou psychologii, PhDr. Blankou Špíškovou (č. listu 239 až 258). Výpověď poškozené je v souladu i s výpovědí svědkyně I. R. a svědka R. Š., jakož i zprávou z nemocnice (č. listu 60, 61), protokolem o prohlídce těla poškozené, včetně fotodokumentace (č. listu 62 až 64), či lékařskými zprávami (č. listu 71, 72, 164). Rozpory, na které obviněný poukazoval, nebyly vnitřními rozpory v samotné výpovědi poškozené, nýbrž rozpory mezi výpovědí poškozené a výpovědí obviněného. Nutno ovšem uvést, že skutečnosti, ohledně nichž obviněný shledal ve výpovědích rozpory, nebyly obsaženy ve skutkové větě výroku o vině, jelikož se nejedná o relevantní skutečnosti (např. zda se obviněný s poškozenou seznámili v březnu roku 2014, jak uvedla poškozená, nebo až koncem května 2014, jak uvedl v dovolání obviněný). Obviněný v dovolání namítal, že s poškozenou začali bydlet u jeho matky dne 21. 6. 2014, což však soudy nalézací ani odvolací nerozporovaly, když skutková věta výroku o vině se vztahuje na jednání obviněného v období od měsíce června roku 2014 do 24. 10. 2014, kdy obviněný a poškozená žili ve společném obydlí. Rovněž skutečnost, zda dne 24. 10. 2014 došlo k fyzickému napadení poškozené obviněným po akci rybářů, jak uvedla poškozená, nebo po posezení v restauraci, jak uvedl obviněný, není významná, a proto ani tato skutečnost není uvedena ve skutkové větě výroku o vině. Podstatné je, že bylo prokázáno, že k takovému jednání došlo. Nelze souhlasit ani s výtkou obviněného, že se soudy nalézací a odvolací nezabývaly výhružným dopisem, který mu byl zaslán podle jeho názoru poškozenou. Oba soudy uzavřely, že v otázce autorství dopisu, který byl zaslán obviněnému v době výkonu vazby, nebylo možno zaujmout jednoznačné stanovisko. K tomuto se vyjádřil soud prvního stupně ve svém rozsudku na str. 12, jakož i odvolací soud ve svém usnesení na str. 3 a Nejvyšší soud na jejich závěry odkazuje. Obviněný měl za to, že svědek A. V. potvrdil jeho výpověď, když před soudem uvedl, že mu poškozená po ukončení hospitalizace sdělila, že ji srazilo auto. Jak již uvedl nalézací soud na str. 11 svého rozsudku, svědek A. V. pouze potvrdil, že žádnému konfliktu nebyl přítomen a že mu poškozená sice sdělila, že byla sražena autem, na jeho dotaz, zda nebyla zbita obviněným, však již nic neřekla. Výpovědí svědka A. V. tak není potvrzena výpověď obviněného, ani vyvrácena věrohodnost poškozené. Poukazoval-li obviněný na výpovědi dalších svědků, kteří sdělili, že si nikdy nevšimli žádného násilí, ani nezažili hádku mezi poškozenou a obviněným, pak je třeba zdůraznit, že ani tato skutečnost nevylučuje, že se obviněný jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině dopustil. Sama poškozená ve své výpovědi uvedla, že obviněný se k ní před jinými osobami „choval dobře“, nenadával jí. V závěru svého dovolání se obviněný věnoval úvahám o tom, že se dne 26. 11. 2014 v době mezi 18:35 hod. až 18:40 hod. nemohl nacházet ve Z. na ulici J., kde se měl dopustit jednání popsaného pod bodem 2) výroku o vině. V tomto ohledu je třeba odkázat na str. 13 rozsudku nalézacího soudu, kde se nalézací soud již podrobně vypořádal s tvrzením obviněného a uzavřel, že se obviněný na daném místě v danou hodinu vyskytovat mohl. Konečně jako nevěcnou a pro posouzení projednávané věci nerozhodnou nutno označit i výtku obviněného, že policejní orgány se vůbec nezabývaly jeho oznámením, že poškozená mu měla při odchodu od něj zcizit větší hotovost a mobilní telefon, což podle něj dokládá jejich zaujatost proti němu.
19. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání neuplatnil žádnou hmotněprávní námitku, jeho námitky se týkaly pouze odlišných skutkových zjištění, dovolací soud se posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.
20. Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu