ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.307.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 307/2018-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o dovolání obviněného B. P. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 5 To 50/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 3/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 61 T 3/2017, byl obviněný B. P. uznán vinným v bodě 1. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 2. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v bodě 3. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jichž se dopustil skutky popsanými tak, že
v bodě 1. v době od 15. 6. 2011 do 29. 5. 2013, telefonicky z nezjištěných míst nebo při osobních schůzkách ve Z., částečně za účasti J. K., nejprve pod nepravdivou legendou o připravovaném obchodu se dřevem s možností investovat a podílet se na zisku, později opakovaně s nepravdivou informací o nutnosti poskytnutí dalších finančních prostředků k dosažení úhrady již splatných předchozích půjček, vylákal od M. T., postupně částku 10.285.000 Kč, složenou z finančních prostředků ve výši 1.460.000 Kč, které poškozená v době od 15. 6. 2011 do 26. 7. 2012 jedenkrát vložila v hotovosti, a celkem v 21 případech zaslala ze svého bankovního účtu na bankovní účet společnosti PTMP, s. r. o., , z částky 4.500.000 Kč, kterou si půjčila dne 2. 3. 2012 od společnosti CCF, s. r. o., a předala v hotovosti obviněným B. P. a J. K. proti vlastní směnce vystavené J. K. dne 29. 3. 2012 na částku 6.479.000 Kč, splatné dne 6. 4. 2012, z finančních prostředků ve výši 3.825.000 Kč, které poškozená zaslala v době od 16. 10. 2012 do 29. 5. 2013 celkem v 37 platbách ze svého bankovního účtu, z bankovního účtu advokátní úschovy a z bankovního účtu insolvenčního správce na bankovní účet, A. Š., z částky 500.000 Kč, kterou poškozená zaslala dne 26. 10. 2012 celkem ve 4 platbách, a dne 28. 12. 2012 v jediné platbě ze svého bankovního účtu na bankovní účet R. Š.,
přičemž ze všech těchto půjček jí byla dne 3. 5. 2012 vrácena pouze částka 300.000 Kč, a to J. K., který byl pro společně spáchaný dílčí útok tohoto pokračujícího trestného činu již pravomocně odsouzen Krajským soudem v Brně – pobočkou ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 8/2013,
čímž způsobil poškozené M. T. přímou škodu v celkové výši 10.285.000 Kč,
v bodě 2. dne 28. 4. 2015 ve Z. pod nepravdivým příslibem konečného vyřešení úhrady všech předchozích půjček (popsaných pod bodem 1.) obviněný vylákal od M. T. 340.000 Kč proti vystavení vlastní směnky na stejnou částku, splatné dne 31. 5. 2015, a následně pod stejnou legendou dne 2. 6. 2015 ve Z. vylákal od poškozené 80.000 Kč proti vystavení vlastní směnky na stejnou částku, splatné dne 30. 6. 2015, ani z těchto půjček poškozené žádné peníze nevrátil, a tím jí způsobil škodu v celkové výši 420.000 Kč,
v bodě 3. v době od 2. 3. 2016 do 9. 9. 2016 telefonicky z nezjištěných míst nebo při osobních schůzkách ve Z., pod stále se opakující nepravdivou legendou o nutnosti poskytnutí dalších finančních prostředků k dosažení úhrady již splatných předchozích půjček (popsaných pod body 1. a 2.), vylákal od M. T. postupně částku 1.173.000 Kč, složenou z 1.152.000 Kč, kterou poškozená zaslala v době od 2. 3. 2016 do 18. 8. 2016 celkem v 19 platbách ze svých bankovních účtů na bankovní účet P. J., z finančních prostředků ve výši 15.000 Kč, které poškozená v době od 27. 5. 2016 do 9. 9. 2016 celkem v 5 případech vložila v hotovosti na bankovní účet P. J., z částky 6.000 Kč, kterou poškozená předala obviněnému v hotovosti dne 12. 8. 2016, ani z těchto půjček poškozené žádné peníze nevrátil, a tím jí způsobil přímou škodu v celkové výši 1.173.000 Kč.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen tak, že za čin v bodě 1. a sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 2 T 260/2014, mu byl uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 2 T 260/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za činy pod body 2. a 3. byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost poškozeným M. T., a J. T., zaplatit škodu ve výši 10.285.000 Kč.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 5 To 50/2017, k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného J. T. a podle §265 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti všem jeho výrokům, protože vady rozsudku soudu prvního stupně nebyly odstraněny ani v řízení před odvolacím soudem.
5. Nesprávnost přezkoumávaných rozhodnutí spatřoval v závěru o podvodném jednání, protože poškozená minimálně od roku 2012 věděla, že je osobou bez hodnotnějšího majetku a bez finančních prostředků, že jí již poskytnuté půjčky ani přes opakované urgence nevrací, když i manžel ji opakovaně upozorňoval, že se nejspíš jedná o podvod. Pokud mu poškozená i přesto peníze dále půjčovala, měly soudy respektovat názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010, podle kterého jde-li o soukromoprávní vztah, je především na účastnících takového vztahu, aby dbali na ochranu svých majetkových zájmů a postupovali obezřetně a dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti. Poškozená se v uvedené situaci ocitla svou vlastní neopatrností, které se mohla vyvarovat. V rámci soukromoprávního vztahu přistoupila k nejistému obchodu, do něhož vložila finanční prostředky, proto se s touto situací měla vypořádat sama za použití soukromoprávních instrumentů. Z těchto důvodů se mohla minimálně od roku 2012, kdy již měla dostatek podstatných informací, vyvarovat poskytování dalších půjček s nejistou, či v daném případě prakticky vyloučenou návratností, a to tím spíše, že jde o osobu s právnickým vzděláním a dlouholetou advokátní praxí. Musely jí být známy nejen instrumenty, ale i důvod zajištění závazků, které však po obviněném nepožadovala. V takovém případě nemohla být poškozená uváděna v omyl a nemohlo se jednak o trestný čin podvodu.
6. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že nesprávně dospěl k závěru, že naplnil po formální stránce všechny znaky trestného činu podvodu, a ve vztahu k zásadě subsidiarity trestní represe nesprávně vyložil, že na obviněného je nutné aplikovat trestněprávní normy.
7. Obviněný považoval za důležité, aby bylo dokazování doplněno o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, k posouzení míry jeho závislosti na herních automatech, a v důsledku toho zachování ovládacích a rozpoznávacích schopností, což považoval za obzvláště důležité, když soud konstatoval, že měl většinu peněz od poškozené prohrát. Zodpovězení této otázky bylo rozhodující nejen pro posouzení jeho viny, ale i pro ukládání trestu a neshodoval se se soudy v tom, pokud jeho návrh odmítly pro nadbytečnost. Jestliže neumožnily, aby byl jeho psychický stav posouzen, jednalo se o podstatnou vadu řízení a toto pochybení nenapravil ani odvolací soud, který argumentoval tím, že obviněný v jiném trestním řízení svou závislost nenamítal a jeho obhajoba je tedy účelová.
8. Podle obviněného vadami trpí i řízení, které předcházelo vydání nyní přezkoumávaných rozhodnutí, protože soud prvního stupně nesprávně doručoval předvolání a písemnosti jen jednomu obhájci, ačkoliv v té době měl obviněný obhájce dva, na což upozornil i odvolací soud, jenž se před konáním veřejného zasedání pokoušel objasnit, který ze dvou zvolených obhájců obviněného skutečně zastupuje, a tudíž kterému z nich je třeba doručovat veškeré písemnosti. Vrchní soud dospěl k závěru, že obviněný měl v dané věci v zásadě po celé trestní řízení jak obhájce Mgr. Michala Zbožínka, jehož plná moc byla ve spise založena již před zahájením trestního stíhání, tak Mgr. Davida Bukala, jemuž obviněný udělil plnou moc po zahájení trestního stíhání. Soud prvního stupně však doručoval písemnosti pouze Mgr. Michalu Zbožínkovi, ačkoli tak měl činit i vůči Mgr. Davidu Bukalovi. Tato vysvětlení odvolacího soudu nenašla odraz v odůvodnění napadeného usnesení, ač jde o procesní pochybení spočívající v nesprávném doručování, protože orgány činné v trestním řízení v situaci, kdy si obviněný obhájce pro doručování nezvolil, jej samy neurčily.
9. Výrok o náhradě škody obviněný považoval rovněž za nesprávný, protože nebylo možné bez dalšího rozhodnout o této jeho povinnosti vůči poškozené M. T., případně jejímu manželovi, neboť z výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že finanční prostředky, jež mu poškozená měla půjčovat, pocházely z jiných zdrojů než z jejích vlastních, zejména z advokátních úschov jejích klientů. V takovém případě nemohla M. T. vzniknout škoda, a tudíž i ona měla být s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
10. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 5 To 50/2017, i rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 61 T 3/2017, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř. námitky o zachování potřebné míry obezřetnosti na straně poškozené a nevyhovění návrhu na zadání znaleckého posudku k příčetnosti obviněného nepovažoval za důvodné s tím, že se jimi oba soudy již zabývaly. Poukázal na konkrétní pasáže přezkoumávaných rozhodnutí, v nichž jsou závěry nalézacího i odvolacího soudu k těmto otázkám rozvedeny. I přesto však k námitce, že se poškozená neřídila zásadou opatrnosti, doplnil, že takové konstatování neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, a že skutečnost, že poškozená nepostupovala při jednání s obviněným dostatečně obezřetně, nemůže obviněného vyvinit z podvodného jednání. V projednávané věci jde sice zčásti o nepochopitelné jednání poškozené, avšak soudy řádně vysvětlily, v čem spočívalo, a proč jím naplnil skutkovou podstatu tří trestných činů podvodu. Jde v této věci o zcela odlišný případ, než byl ten, o němž rozhodoval Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010, v níž si poškozený, který jinak disponoval potřebnými znalostmi, neověřil skutečnosti snadno dostupné v katastru nemovitostí o nemovitosti, která byla předmětem kupní smlouvy. V přezkoumávané věci není možno na straně poškozené dovodit, že si byla schopna prověřit majetkové poměry obviněného, ani případnou výhodnost obchodu, který měl obviněný údajně realizovat, protože k potřebným informacím neměla přístup. Zdůraznil, že obviněný zneužil důvěry poškozené, kterou si získal v době, kdy u ní zadával právní služby týkající se obchodních aktivit, v důsledku čehož jej poškozená mohla považovat za seriózního podnikatele. Podle jejích poznatků žil nákladným až rozmařilým způsobem života, což v poškozené utvrzovalo přesvědčení, že bude schopen své přísliby splnit, protože pracovně působil v různých prosperujících obchodních společnostech (BONNYMEDE INVEST, s. r. o., SKD Průmstav - stavby, a. s., PALLIDO PRIMA, s. r. o., TALTA, a. s., Silver Energy, s. r. o., ORLANTRANS spediční a přepravní, s. r. o., Wiser beverages, s. r. o., JL.DOOP, s. r. o.). Státní zástupce poukázal i na to, že poškozená byla již v tak nepříznivé finanční situaci, že již nejednala v kontaktu s obviněným zcela racionálně, přičemž nelze pominout, že sama skončila na protialkoholní léčbě. S ohledem na všechny okolnosti, šlo o závažné trestné jednání.
12. Požadavku obviněného na zkoumání jeho duševního stavu znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, státní zástupce nepřisvědčil, neboť ze skutkových zjištění soudů nevyvstávají pochybnosti o jeho příčetnosti. Nebyl zaznamenán žádný poznatek, z něhož by vyvstala potřeba ověřovat rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného. Jestliže se oddával hrám na automatech, šlo o vedlejší produkt jeho života. Naopak bylo prokázáno, že vylákané prostředky použil i na jiné své aktivity, zejména financování nákladného osobního života, apod. V nevypracování požadovaného znaleckého posudku neshledal tzv. opomenutý důkaz ve smyslu výkladu zastávaného Ústavním soudem.
13. Pochybnost ohledně doručování písemností obhájci nezaložila rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který však v dovolání uplatněn nebyl. Státní zástupce připomenul, že po zahájení trestního stíhání obviněný v plné moci ze dne 15. 9. 2016 projevil vůli, aby byl zastoupen obhájcem Mgr. Davidem Bukalem a aby tento obhájce byl substitučně zastoupen Mgr. Michalem Zbožínkem, a proto ustanovení o zastoupení obviněného v hlavním líčení porušeno nebylo.
14. K námitce proti výroku o náhradě škody státní zástupce naznačil, že nikoliv všechny finanční prostředky, které poškozená obviněnému vyplatila, pocházely z úschov jejích klientů, ale jednalo se i o vlastní prostředky poškozené. Ani ve vztahu k penězům v advokátní úschově však není důvod revidovat přiznání nároku na náhradu škody poškozené, protože šlo o vznik závazku z deliktu, a škodu byla povinna vrátit. V důsledku podvodného jednání obviněného a přesunu peněz do jeho dispozice však již na straně poškozené odčinění škody klientům a splnění závazku z deliktu nebylo možné, protože již nedisponovala majetkovou hodnotou, kterou by na závazek mohla použít. Závazek z odpovědnosti za škodu ji však zůstal. Výrok o náhradě škody z těchto důvodů považoval za správný a po zvážení všech těchto skutečností navrhl, aby dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
15. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do doby konání neveřejného zasedání neobdržel.
III. K formálním náležitostem dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
17. Dále Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněným uplatněné argumenty obsahově naplňují jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadené rozhodnutí může být podrobeno věcnému přezkumu jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vymezuje tak, že na jeho podkladě je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Takto vyjádřená právní úprava určuje, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
19. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
20. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, protože důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
21. Uvedené zásady však není možné vykládat restriktivně [srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), aj.], protože ve výjimečných případech je připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, a to při shledání extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější.
22. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
IV. K námitkám obviněného
23. Nejvyšší soud podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že obviněný vytýkal napadeným rozhodnutím nedostatky vztahující se k právnímu posouzení, a to výhradami, že poškozenou neuvedl v omyl, měla chránit svůj majetek, a tak se škody na něm vyvarovat, i s poukazem na to, že se jedná o soukromoprávní vztah, namítal, že bylo třeba zvážit subsidiaritu trestní represe. Tyto výhrady se týkají hmotněprávních otázek a jsou uplatněny v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud na jejich podkladě dále posuzoval jejich důvodnost.
24. Do této skupiny lze zařadit i výhrady vztahující se k náhradě škody, protože k možnosti dovolání uplatnit proti adheznímu výroku platí, že výrok o náhradě škody má svůj podklad ve skutkových zjištěních a jako takový musí být výsledky dokazování prokázán a zahrnut do tzv. skutkové věty výroku o vině. Z této skutečnosti v kontextu s tím, co bylo k uplatněnému důvodu dovolání uvedeno výše, vyplývá, že jeho prostřednictvím lze namítat nesprávnost výroku o náhradě škody pouze ve vztahu k jejímu nesprávnému hmotněprávnímu posouzení pramenícímu z porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody apod. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004 (uveřejněné pod č. TR NS 6/2004-T 703 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), či ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006 (uveřejněné pod č. TR NS 34/2007-T 974 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Obviněný uvedená kritéria splnil.
25. Pokud jde o druhou skupinu námitek, tvoří ji výhrady směřující proti procesním postupům soudů nižších stupňů, vytýkající provedené dokazování, neboť obviněný brojil jednak proti tomu, že soudy nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, a že v průběhu trestního řízení nesprávným způsobem doručovaly písemnosti jeho dvěma obhájcům. Tato tvrzení na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice z formálního hlediska nedopadají, ale Nejvyšší soud ve smyslu zásady, že je povinen vždy zkoumat, zda byla dodržena pravidla stanovená pro spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14), i podle nich zkoumal, zda soudy dodržely zákonem i mezinárodními normami vymezené postupy a zásady.
V. Ke způsobu doručování dvěma obhájcům
26. K výhradě obviněného o vadách v doručování v průběhu řízení před soudy nižších stupňů je třeba uvést, že je uplatněna způsobem, z něhož lze dovodit, že obviněný zřejmě poukazoval na porušení práva na obhajobu, protože vytýkal, že ke všem úkonům nebyly vyrozumíváni oba jím zvolení obhájci, což by mohlo obsahově zakládat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., dopadající však na situace, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, což však obviněný v dovolání výslovně nenamítal, a taková vada ani objektivně nenastala. Nejvyšší soud i přes tyto nejasnosti se zřetelem na výše uvedenou zásadu, podle níž je při namítaném porušení práva na spravedlivý proces povinen zkoumat, zda došlo k porušení práva obviněného na jeho obhajobu, posuzoval, zda byl obviněný ve svých právech namítaným způsobem zkrácen.
27. Z obsahu připojeného spisu Nejvyšší soud shledal, že obviněný byl již před zahájením trestního stíhání zastoupen na základě plné moci ze dne 16. 12. 2015 Mgr. Michalem Zbožínkem (č. l. 168). Poté, co bylo usnesením ze dne 14. 9. 2016 zahájeno trestní stíhání (č. l. 732), obviněný dne 15. 9. 2016 udělil plnou moc druhému obhájci Mgr. Davidu Bukalovi (č. l. 740), kterou podle jejího obsahu specifikoval tak, že se vztahuje k obhajobě v trestním řízení v této projednávané věci. Nově zvolený obhájce Mgr. David Bukal v rozsahu tohoto zmocnění dále zmocnil Mgr. Michala Zbožínka jako svého substituta (č. l. 740). Z obsahu spisu neplyne, že by obviněný od udělení plné moci prvnímu obhájci odstoupil, a proto v průběhu hlavního líčení i u dalších úkonů sice vystupovali oba jmenovaní obhájci, avšak podle výslovného prohlášení obviněného učiněného v době zahájení trestního stíhání, na výslovný dotaz, zda si obhájce volí, uvedl, že si již obhájce zvolil, a to Mgr. Davida Bukala. Tento ve stejný okamžik prohlásil, že obhajobu obviněného, jakož i rozhodnutí o zahájení trestního stíhání převzal (č. l. 737, 739 verte). Z obsahu spisu, pokud jde o další úkony, plyne, že od uvedeného okamžiku zahájení trestního stíhání, konkrétně od 15. 9. 2016, vystupoval v řízení Mgr. David Bukal jako obhájce obviněného, současně s ním však obviněný akceptoval i obhájce Mgr. Michala Zbožínka, jehož zmocnění po celé trestní řízení nezrušil, a tento navíc vystupoval od udělení plné moci druhému obhájci Mgr. Davidu Bukalovi jako jeho substitut. Obviněný přitom akceptoval i to, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně byl k hlavnímu líčení konanému ve dnech 4. 5., 15. 5. a 22. 5. 2017 předvolán jako jeho obhájce Mgr. Michal Zbožínek (č. l. 1109), který obviněného v průběhu hlavního líčení aktivně zastupoval a kterému byl též doručen rozsudek soudu prvního stupně.
28. Z těchto souvislostí s určitou benevolencí plyne, že obviněný měl v době přípravného řízení a hlavního líčení obhájce dva, což ustanovení §37 odst. 3 tr. ř. připouští. Uvedenému odpovídá i vyjádření obou obhájců, neboť v řízení před odvolacím soudem Mgr. David Bukal prohlásil, že obviněného obhajuje stále na základě plné moci ze dne 15. 9. 2016 a že ve stejném rozsahu ve smyslu §26 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, zmocnil Mgr. Michala Zbožínka, který je tak zmocněn ke všem úkonům uvedeného trestního řízení (č. l. 1288). Obdobné prohlášení učinil i Mgr. Michal Zbožínek (č. l. 1299).
29. S ohledem na tato zjištění Nejvyšší soud shledal, že i když zřejmě došlo k pochybení, jestliže byl o konání hlavního líčení vyrozuměn, resp. předvolán jako obhájce Mgr. Michal Zbožínek, ač měl být o uvedeném hlavním líčení vyrozuměn Mgr. David Bukal, a lze v tomto směru shledat nedůslednost v postupu soudů, je třeba poukázat i na to, že nedůslední byli i jmenovaní obhájci obviněného, kteří vystupovali v tomto trestním řízení společně a ve vzájemné shodě bez toho, aby dali soudům potřebné informace a učinili úkony respektující podmínky stanovené v §37 odst. 2 nebo odst. 3 tr. ř. Rozhodné však z hlediska posuzovaného dovolacího důvodu je to, co z průběhu celého řízení vyplynulo, že obviněný byl obhájcem zastoupen a toto jeho zastoupení vyplývalo z obsahu plných mocí, jež oběma obhájcům udělil.
30. Nejvyšší soud na podkladě takto zjištěných skutečností posuzoval, zda došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, jež by plynuly z porušení práva obviněného na jeho obhajobu, neboť v této trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., tzn., že obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§38 tr. ř.). Tato podmínka splněna byla, protože je nepochybné, že obviněný měl v tomto trestním řízení obhájce. K porušení práva na obhajobu ve smyslu důvodu podle §265 b odst. 1 tr. ř. nedošlo i proto, že u všech úkonů tohoto trestního řízení byl obvykle přítomen obhájce Mgr. David Bukal, v případě konání hlavních líčení zde vystupoval obhájce Mgr. Michal Zbožínek. Z těchto důvodů nedošlo k porušení práva na obhajobu jako jednoho ze základních práv garantovaných v článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také v článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
31. Je třeba jen připomenout, že způsob obhajoby obviněného obhájcem stojí mimo dovolací důvody a dovolací soud není oprávněn ho nijak hodnotit, ani do něj nemůže jakkoli zasahovat, protože jde výlučně o vztah mezi advokátem jako obhájcem na straně jedné a klientem jako obviněným na straně druhé [srov. přiměřeně usnesení Nejvyšší soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002 (publikované pod č. TR NS 19/2003-T 455 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
32. Když Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal, že nedošlo k podstatnému porušení práva na obhajobu, protože obviněný měl nejméně jednoho, resp. dva obhájce, kteří v průběhu trestního řízení buď oba, nebo jeden z nich konali úkony spojené s jeho zastupováním a obhajobu zákonným způsobem zajišťovali.
33. Za porušení práva na obhajobu nelze v přezkoumávané věci považovat to, že nebylo důsledně postupováno podle §37 odst. 3 tr. ř., tedy že soudy nestanovily, který z obhájců byl určen k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení, protože je patrné z podání založených ve spise včetně dovolání, že taková skutečnost v této věci nevytváří žádnou ze situací, že by obviněný obhájce neměl, nebo že by jeho právo na obhajobu nebylo v potřebné míře realizováno. Lze jenom dodat, že existovala vzájemná komunikace mezi těmito obhájci, protože oba jsou společníky téže advokátní kanceláře Grepl, Bukal, Zbožínek sídlící na adrese Sokolská 586/7, Olomouc. Z těchto důvodů v těch úkonech, o nichž byl vyrozumíván Mgr. Michal Zbožínek (hlavní líčení), nebyl takový postup zcela správný, ať podle §37 odst. 2, či §37 odst. 3 tr. ř. Toto jisté pochybení soudu prvního stupně v doručování písemností obhájci však neznamená porušení práva na obhajobu, ale jen dílčí nedostatek formálního charakteru, bez reálného negativního dopadu do procesních práv obviněného. Význam má to, že při daném úkonu byl obviněný zastoupen obhájcem, kterého si zvolil a jenž se v souladu s vůlí i zmocněním obviněného osobně účastnil hlavního líčení a obhajobu obviněného vykonával. Navíc je z průběhu dosavadního řízení před soudem prvního stupně patrné, že tento způsob obhajoby byl v souladu s projevem vůle obviněného. Rovněž je zřejmé, že mezi oběma obhájci probíhalo vzájemné předávání informací a koordinace postupu při obhajobě obviněného (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 6 Tdo 642/2007).
VI. K výhradám o neprovedení znaleckého posudku
34. Pokud se v dovolání obviněný domáhal vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, lze uvést, že jen opakoval požadavek, který vznesl v předchozích stadiích trestního řízení a soudy na něj reagovaly a v potřebné míře okolnosti rozhodné pro jeho posouzení zkoumaly, hodnotily a posuzovaly. V podrobnostech je možné odkázat na rozsudek soudu prvního stupně, který na stranách 21 až 22 reagoval na námitku obviněného týkající se jeho závislosti na herních automatech, pod jejímž vlivem měl údajně v posuzovaném období jednat. Nalézací soud uvedl, že obhajoba před ukončením dokazování navrhla vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, který by měl objasnit, zda obviněný v rozhodné době byl ve svém jednání ovlivněn gamblerstvím. Podle výpovědi obviněného začal hrát postupně od roku 2012 a jeho hráčská vášeň se časem zvyšovala a vrcholila v letech 2015 až 2016, kdy chodil hrát automaty každý den a z herny neuměl odejít ani v případě, když vyhrál, ale naopak v herně prohrál veškeré peníze, případně si ještě vypůjčil. Podle svého vyjádření takto mohl v daném období prohrát přibližně 1.000.000 Kč. Soud zmíněný návrh obviněného neakceptoval, neboť ho považoval za účelový a nadbytečný. Krom toho hodnotil, že patologické hráčství obviněný nepotvrzoval ani vlastními výpověďmi v průběhu trestního řízení, neboť připustil pouze časté hraní hazardních her, na kterém však nebyl závislý. Soud posuzoval změny výpovědi obviněného vztahující se k této otázce jako nepřesvědčivé a tendenční. Krajský soud poukázal rovněž na výpověď svědkyně A. Š., tehdejší přítelkyni obviněného, která sice hovořila o jeho hráčské vášni, avšak s tím, že i v době, kdy měl údajně prohrávat veškeré finanční prostředky, jí dával relativně pravidelně nemalé finanční prostředky. Soud také zdůraznil, že v průběhu celého dokazování nebyla zjištěna skutečnost, která by svědčila o patologickém hráčství obviněného.
35. K otázce nutnosti zkoumání duševního stavu obviněného se vyjádřil i odvolací soud, jenž potvrdil správnost úvah o nadbytečnosti znaleckého posudku vyjádřených soudem prvního stupně (viz stranu 6 usnesení odvolacího soudu).
36. Se zřetelem na uvedené námitky a způsob, jímž se soudy s uvedeným návrhem vypořádaly, je zřejmé, že nešlo o tzv. opomenuté důkazy, neboť ty jsou představovány zejména kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tedy nebylo o nich v řízení soudem rozhodnuto, či jinými případy, v nichž se jimi soud nezabýval, a to ani na návrh na jejich provedení, jenž byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut nebo opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Uváží-li se však v projednávaném řízení způsob, jakým soudy dokazování vedly, případně, jak na uvedený návrh obviněného reagovaly, je zřejmé, že o takový případ v přezkoumávané věci nejde.
37. Nejvyšší soud z uvedených důvodů ani ve vztahu k této námitce obviněného neshledal porušení pravidel spravedlivého procesu. Nejednalo se ani o tzv. deformaci důkazů, která představuje vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Přezkoumávaná rozhodnutí procesními nedostatky netrpí a i po formální stránce jsou dostatečně odůvodněna a adekvátně reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení, nebylo možné dospět k závěru o porušení pravidel spravedlivého procesu (viz §2 odst. 5, 6 tr. ř. i §125 odst. 1 tr. ř.).
VII. K námitce, že poškozená nebyla uvedena v omyl
38. K výhradě obviněného, že poškozenou neuvedl v omyl, je vhodné připomenout, že vychází ze skutkových zjištění, která soudy učinily, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda je opodstatněná.
39. Soud prvního stupně na straně 23 svého rozsudku vysvětlil, že motivací jednání poškozené v bodě 1. byly přísliby brzkého vrácení peněz a finančního zisku a úročení zapůjčené částky. Peníze měly být použity v obchodě se dřevem a část dosaženého zisku měla připadnout poškozené. Další zapůjčování finančních částek týkající se finančních prostředků uvedených pod body 2. a 3. bylo odůvodněno jednak špatným psychickým stavem poškozené, který byl způsoben jejím finančním propadem, v důsledku jednání obviněného, který nadále sliboval vrácení veškerých částek a po poškozené požadoval další a další finanční prostředky za účelem zajištění půjčky, neboť trvale věřila, že bude schopen jí peníze vrátit. To, že peníze nemá, jí neuvedl, ani to, že je závislý na hazardu. Soud proto dospěl k závěru, že sliby obviněného o vrácení finančních prostředků, které činil směrem k poškozené, byly po celou dobu jednoznačně podvodného charakteru, neboť byl v té době ve špatné finanční situaci a nemohl reálně vrátit finanční prostředky, které si zapůjčil, nebyl zaměstnán, a tudíž neměl reálně možnost získat zákonné finanční prostředky, naopak v letech 2015 a 2016 se dále zadlužoval u celkem šesti úvěrových společností a v letech 2011 až 2015 bylo proti němu vedeno jedenáct exekučních řízení. O těchto svých poměrech poškozenou neinformoval. Svým jednáním uvedeným ve výrokové části rozsudku krajského soudu pod body 1., 2. a 3., jímž pod zcela smyšlenými záminkami vylákal sám nebo ve spojení s další osobou od poškozené vysoké finanční částky, které jí ani zčásti nevrátil, naplnil podle soudu prvního stupně po všech stránkách skutkovou podstatu v bodě 1. zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 2. přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v bodě 3. zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
40. Odvolací soud správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně potvrdil s konstatováním, že obviněný po celou dobu jednal se znalostí jak svých vlastních finančních a majetkových poměrů, tak i poměrů spoluobviněného J. K., a s tímto vědomím zcela záměrně vylákal od poškozené ve výroku o vině uvedené finanční částky, ačkoli mu muselo být naprosto jasné, že je není schopen ani on sám ani spoluobviněný J. K. zhodnotit způsobem, který při sjednávání půjček prezentoval, a že tyto prostředky nebudou poškozené vráceny, čímž ji vědomě uváděl v omyl (viz stranu 11 usnesení odvolacího soudu).
41. Z uvedeného je zřejmé, že soudy se tím, zda a jakým způsobem obviněný poškozenou uvedl v omyl, zabývaly, a Nejvyšší soud k jejich závěrům, které jsou správné a odrážejí skutkový stav věci, považuje za vhodné pouze doplnit, že přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, podle odstavce 3 jde o způsobení větší škody představující nejméně částky 50.000 Kč, podle odstavce 4 písm. d) tohoto ustanovení značné škody dosahující částky nejméně 500.000 Kč a podle odstavce 5 písm. a) jde o škodu velkého rozsahu představující nejméně částky 5.000.000 Kč.
42. Vzhledem k tomu, že soudy podle tzv. právní věty shledaly u všech skutků, že obviněný uvedl někoho v omyl, je vhodné uvést, že o ten se jedná, když pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Jde o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Uvedení v omyl může být spácháno konáním [srov. přiměřeně rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 1995, sp. zn. 3 To 508/95 (uveřejněné pod č. 45/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1980, sp. zn. Tzv 13/80 (uveřejněné pod č. 13/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 1998, sp. zn. 3 Tz 71/98 (uveřejněné pod č. 44/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], opomenutím, anebo konkludentním jednáním [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1977, sp. zn. 1 Tz 1/77 (uveřejněný pod č. 57/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 1. 1981, sp. zn. 11 To 64/80 (uveřejněné pod č. 46/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost.
43. Jestliže obviněný brojil v dovolání proti tomu, že poškozenou nemohl uvést v omyl, neboť všechny rozhodné okolnosti týkající se jeho majetkové situace znala, a tudíž se nemohla domnívat, že jí budou peníze vráceny, je namístě uvést, že o podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zmlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 (uveřejněné pod č. 1/2004-T 648 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
44. Pro posouzení toho, za jakých okolností poškozená jednala, a zda to bylo proto, že byla obviněným uvedena v omyl, je nutné vycházet z celého souhrnu okolností a chování obviněného, které na poškozenou a její rozhodnutí měly vliv. Mezi ně z obecného hlediska patří případně pozice či postavení pachatele vůči poškozenému před tím, než si zajistil, aby finanční prostředky vylákal. Z tohoto kontextu nelze vytrhávat jen jednu okolnost, která sice měla podstatný, nikoliv však jediný význam pro naplnění cíle pachatele, jímž byla snaha se na úkor poškozené obohatit. Je třeba připomenout, že uvedení v omyl nemusí spočívat jen v jednorázovém konání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, ale může se skládat z dílčích na sebe navazujících úkonů, jimiž pachatel vytváří situace, aby jimi záměrně navodil u poškozeného pocit důvěry, čehož posléze využije tím, že např. poškozeného v potřebné míře neinformuje, a vlivem navozené důvěřivosti a v důsledku nedostatku potřebných informací o záměru pachatele poškozený umožní jinému nebo sám provede transakce na úkor svého majetku. Takové jednání lze považovat za uvedení v omyl lstí, jejímž cílem je vylákání finančních prostředků od poškozeného za účelem vlastního obohacení (nebo obohacení jiného). Význam může mít zneužití situace, v níž se poškozený nachází (zvlášť oslabená oběť), jako je např. stáří, psychická nemoc, nedůvodná důvěra, ale i nedostatečná životní zkušenost, nedostatečná rozumová vyspělost, anebo jiné oslabení nebo oproti pachateli znevýhodnění, vedoucí k neschopnosti domyslet důsledky pachatelem instruovaného nebo vyžadovaného počínání či požadavků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018).
45. K povaze uvádění v omyl poškozené M. T. v posuzované věci je třeba zdůraznit zejména to, že podvodné jednání obviněného se odvíjelo ve dvou fázích. V první z nich vstoupil spolu s již odsouzeným J. K. do jednání s poškozenou coby advokátkou jako její klient, který u ní svým „světáckým“ a slušným vystupováním vyvolal zdání podnikatelsky zdatné osoby se solidním ekonomickým zázemím, nadto osoby plnící své závazky. Poškozená proto v okamžiku, kdy ji obviněný požádal o první půjčku, resp. půjčky, nepochybovala o tom, že jeho jednání je čestné a jím uváděné důvody pravdivé, a uvěřila mu, že peníze jí budou v brzké době nejen vráceny, ale dokonce zúročeny v obchodě se dřevem, jak obviněný nepravdivě tvrdil, kdy část dosaženého zisku měla připadnout právě poškozené. V této části tedy poškozená byla vedena jednak snahou pomoci obviněnému, jakožto svému „dobrému a spolehlivému“ klientovi, a jednak vidinou rozmnožení vlastního majetku. Ve druhé fázi svého jednání obviněný již toliko zneužíval neutěšené finanční, profesní a rodinné situace poškozené, do níž se dostala, zčásti i jeho podvodným jednáním, a to i s ohledem na její závislost na alkoholu, které rovněž zneužil, kdy namísto vrácení dosavadního dluhu jí dále sliboval navýšení veškerých částek, a pod tímto příslibem po poškozené požadoval další a další finanční prostředky za tvrzeným, avšak zcela nepravdivým účelem zajištění půjčky, ze které by dluhy uhradil, ačkoli věděl, že jím uváděné sliby se nezakládají na pravdě a že nedisponuje potřebným majetkem, z něhož by byl schopen své závazky vůči poškozené uhradit. Poškozená, byť s ním již z minulosti měla nedobré osobní zkušenosti, mu znovu uvěřila, neboť finanční prostředky nutně potřebovala k vrácení do advokátních úschov klientů, resp. na náhradu škody, kterou jim svým protiprávním jednáním způsobila, když peníze z těchto úschov použila k jinému nežli svěřenému účelu. Ve své zoufalé situaci se upnula k fiktivní a ničím nepodložené možnosti vrácení těchto finančních prostředků obviněným, které by vedlo k vyrovnání jejích závazků, a tím i k narovnání rodinných vztahů a ke zmírnění následků jejího vlastního protiprávního jednání ve vztahu k advokátním úschovám.
46. Veškeré obviněným tvrzené důvody a skutečnosti byly od samého počátku nepravdivé a vedené jediným záměrem – obohatit se na úkor poškozené, jejíž důvěřivosti, kterou v ní svým prvotním, zdánlivě seriózním vystupováním, vzbudil, posléze zneužil, stejně jako její finanční a osobní tísně, kterou svým jednáním vyvolal a která vedla poškozenou k tomu, že činila další a další riskantní a neuvážené kroky ve vztahu k obviněnému ve snaze zachránit svůj rodinný a profesní život (což se jí nepodařilo).
47. Z popsaných skutkových okolností vyplývá, že jednání obviněného bylo od počátku cílené, aby navodil v poškozené dojem, že je schopen a ochoten svým závazkům dostát a své sliby míní zcela vážně a seriózně. Byl si vědom, že díky jeho předchozímu jednání solidního klienta k němu poškozená chová plnou důvěru a nebude o jeho slovech pochybovat, tím spíše, že jí přislíbil participaci na dosaženém zisku. Využil tak omylu poškozené, který u ní svým předešlým cíleným jednáním a přístupy vyvolal, a vytvořil si tak platformu pro své následné podvodné jednání zaměřené již přímo k vlastnímu obohacení, eventuálně k obohacení jiného.
48. Z hlediska subjektivní stránky pro zavinění v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který správně dovodil již soud prvního stupně (viz stranu 25 rozsudku soudu prvního stupně), svědčí především to, že obviněný od poškozené vylákával peníze od samého počátku pod smyšlenými záminkami, aniž by projevil jakoukoli snahu své závazky vůči ní hradit, ani nedisponoval dostatečnými finančními prostředky.
49. Nejvyšší soud na základě všech těchto úvah a závěrů shledal výhrady obviněného proti objektivním a subjektivním znakům předmětných skutkových podstat nedůvodnými, a proto považoval použitou právní kvalifikaci v bodě 1. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 2. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v bodě 3. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku správnou a v souladu se zákonem.
VIII. K odpovědnosti poškozené za ochranu svého majetku
50. K námitkám obviněného o nutné obezřetnosti poškozená a k ochraně jejich majetkových zájmů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010), je třeba uvést, že i s nimi se soudy v přezkoumávaných rozhodnutích vypořádaly. Ochrana vlastních majetkových zájmů poškozených je limitována jejich schopnostmi a možnostmi je uchránit před jednáním osob, které páchají trestnou činnost, obzvláště když se jedná o soukromé osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, publikované pod č. TR NS 1/2004-T 648 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu, který podvedeného uvede v omyl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že neopatrnost či přímo hloupost v rámci jednání poškozené nemá za následek právní nepostižitelnost pachatele, který svým podvodným jednáním zapříčinil nelogické chování a jednání poškozené strany, a neměla dostatek příležitosti, jak se takovému jednání obviněného vyvarovat (viz strany 23, 24 a 25 rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně na shodnou námitku obviněného reagoval také odvolací soud, jenž vysvětlil, že obviněný B. P. znal velmi dobře jak osobní, tak rodinnou i finanční situaci poškozené, a věděl, že svým jednáním při prvních půjčkách ji dostal do velmi tíživé situace, které následně zneužil protože věděl, že tím spíš bude ochotna jeho slibům uvěřit (viz strany 11 a 12 usnesení odvolacího soudu).
51. Nejvyšší soud považoval uvedené úvahy soudů nižších stupňů za správné a poukaz obviněného v dovolání na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, za nepřípadný pro posuzovanou věc. V uvedeném rozhodnutí, které vycházelo pro obezřetnost poškozených v soukromoprávních vztazích ze snadno dosažitelných prostředků (např. v podobě výpisu z katastru nemovitostí, který představuje lehce dostupný autentický zdroj informací o stavu určité nemovitosti), a to s ohledem na to, zda uvedené prostředky nepřesahují reálné možnosti poškozeného z hlediska jeho věku, vzdělání, životních zkušeností apod., v nyní přezkoumávané věci i přesto, že i zde se jednalo o soukromoprávní vztah a jednání majetkové povahy (půjčku peněz). Informace, na jejichž základě poškozená finanční transakce činila, pocházely přímo od obviněného a ona neměla jakoukoli objektivní možnost si jejich pravdivost ověřit a zjistit skutečné majetkové poměry či obchodní záměry obviněného a jejich relevanci v rozhodném období. Jednalo se o finanční poměry obviněného a o stavu jeho podnikatelských aktivit, které nebyly, na rozdíl od stavu zápisu práv váznoucích na nemovitostech v katastru nemovitostí, jako tomu bylo ve věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010, jakkoli, snadno ověřitelné ve veřejných databázích, ale byly v zásadě jen otázkou důvěry v pravdivost tvrzení obviněného, zcela přesahující možnosti poškozené. V té souvislosti její právnické vzdělání nebylo rozhodující.
52. Na tuto situaci dopadá spíše usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 (publikovaného pod č. TR NS 1/2004 - T 648 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), na něž správně poukázal již soud prvního stupně (viz stranu 25 jeho rozsudku), podle kterého i v případě, že podvedený subjekt má alespoň určitou možnost si pravdivost podávaných informací ověřit, taková „možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu, který podvedeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, a proto o podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedený je sice schopen s vynaložením většího či menšího úsilí zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas“.
53. Ze všech uvedených důvodů se obviněná za daných okolností nebyla schopna důsledků podvodného jednání obviněného vyvarovat a obviněným zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, na posuzovanou trestní věc nedopadá.
IX. K subsidiaritě trestní represe a principu ultima ratio
54. K požadavku obviněného, že soudy se nesprávně vypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio, je třeba uvést, že uplatnění těchto zásad je ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku v posuzované věci vyloučena, jak správně již dovodil i odvolací soud, jenž zdůraznil vedle výše vylákaných finančních prostředků i četnost podvodně sjednaných půjček a délku doby páchání trestné činnosti, a s ohledem na ně vyloučil význam uplatnění odpovědnosti podle jiných než trestních předpisů (viz strany 11 a 12 usnesení odvolacího soudu).
55. Nejvyšší soud pouze pro úplnost doplňuje, že v posuzované věci není postup podle jiných než trestních předpisů namístě, neboť jednání obviněného je trestným činem se všemi z toho pramenícími důsledky. Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem (§13 odst. 1 tr. zákoníku), a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
56. Přezkoumávaná věc je společensky velmi závažná, a to mimo již uvedeného i pro tvrdý a těžký dopad na osud poškozené, ale i s ohledem na neúprosné a traumatizující jednání obviněného, který si byl vědom své převahy a neschopnosti poškozené jeho požadavkům odolat.
X. Náhrada škody
57. K námitce proti výroku o náhradě škody, konkrétně k tomu, zda škoda vznikla skutečně poškozené M. T., je vhodné připomenout, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že způsobená škoda je v příčinné souvislosti s trestnou činností obviněného, a proto obviněného zavázal poškozeným M. T. a J. T. škodu, s níž se k trestnímu řízení připojili, a která zatížila společné jmění manželů, uhradit (srov. stranu 27 citovaného rozsudku). Odvolací soud se otázkou způsobené škody i tím, komu vznikla, zabýval, a když neměl za prokázané, že by půjčené finanční prostředky pocházely ze společného jmění manželů T., J. T. odkázal s jeho případným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (srov. strany 13 a 14 usnesení odvolacího soudu).
58. Nejvyšší soud považuje závěry odvolacího soudu za správné a zcela odpovídající zákonu i zjištěnému skutkovému stavu, neboť bylo prokázáno, že většina peněz půjčovaných poškozenou obviněnému pocházela z advokátních úschov jejích klientů, případně z jiných jejích zdrojů. Jako advokát byla poškozená zodpovědná za správu jí svěřených finančních prostředků na základě smluv o advokátních úschovách a také za případnou škodu jí z tohoto titulu vzniklou. Ačkoli je nepochybné, že poškozená obviněnému půjčovala finanční prostředky, a činila tak za cenu neoprávněného použití peněz z advokátních úschov, které byla povinna spravovat a tím chránit právě před takovým jednáním třetích osob, jakého se sama v konečném důsledku dopustila, je zřejmé, že byla za jejich správu jako advokátka odpovědna, nezatížila své klienty, kteří se náhrady újmy vzniklé trestnou činností poškozené domohly na poškozené, která byla povinna jim způsobenou škodu jako advokátka v rámci odpovědnostního vztahu nahradit.
59. Protiprávní jednání obviněného tedy v konečném důsledku nezatížilo klienty poškozené, vůči nimž se obviněný ani ničeho nedopustil, ale poškozenou, která musela nahradit škodu, již svým protiprávním a nezodpovědným jednáním klientům způsobila, a to ze svého majetku (§2951 občanského zákoníku).
XI. Závěr
60. Nejvyšší soud, když na základě všech těchto zjištění a závěrů shledal, že dovolání obviněného posouzené jako celek bylo nedůvodné, a tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že netrpí obviněným vytýkanými vadami a že skutkové i právní závěry soudů nižších stupňů jsou učiněné v souladu se zákonem, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu