ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.355.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 355/2018-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o dovolání, které podal obviněný S. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 6 To 51/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 10/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 47 T 10/2014, byl obviněný S. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to motorového vozidla MERCEDES BENZ SL 63 AMG, stříbrné barvy, motorového vozidlo BMW X6, černé barvy, 3D LED televizoru SAMSUNG typ UE75ES9000 včetně ovládání. Podle §71 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest propadnutí náhradní hodnoty: peněžních prostředků ve výši 204 734,94 Kč na účtu stavebního spoření č. 1471709504 vedeného u Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., se sídlem Koněvova 2747/99, 130 45 Praha 3. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných P. G. a D. S. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozeným Česká pošta Security, s. r. o., se sídlem v Praze 1, ul. Politických vězňů 909/4, škodu ve výši 257 400 Kč, International Insurance Company of Hannover Plc., England filial, se sídlem P.O. Box 22085, 104 22 Stokholm, škodu ve výši 9 091 300 Kč, NOA Syndicate 3902, Ark Syndicate Management Limited, se sídlem 30 Fenchurch Avenue, London EC3M 5AD, škodu ve výši 1 818 260 Kč, Syndicate TUL 1301, Torus Underwriting Management Limited, se sídlem 88 Leadenhall Street London EC3A 3BP, škodu ve výši 3 636 520 Kč a Baloise Insurance Ltd., se sídlem Aeschengraben 21, P. O. Box, CH-4002 Basel, Switzerland, škodu ve výši 3 636 520 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný S. M. odvolání směřující proti všem jeho výrokům; odvolání podali také obvinění P. G. a D. S. a dále O. G., bratr obviněného P. G., F. G., matka obviněného P. G., a M. P., družka obviněného P. G. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 6 To 51/2015, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného P. G. ve výroku o vině pod bodem I., ve výrocích o trestu a ve výroku o náhradě škody, ohledně obviněného S. M. ve výrocích o trestu a ohledně obviněného D. Sc. v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného S. M. podle §205 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině a trestu obviněného D. S. a též o jeho povinnosti nahradit společně a nerozdílně s obviněným S. M. škodu České poště Security, s. r. o., se sídlem v Praze 1, ul. Politických vězňů 909/4, škodu ve výši 257 400 Kč, International Insurance Company of Hannover Plc., England filial, se sídlem P. O. Box 22085, 104 22 Stokholm, škodu ve výši 9 091 300 Kč, NOA Syndicate 3902, Ark Syndicate Management Limited, se sídlem 30 Fenchurch Avenue, London EC3M 5AD, škodu ve výši 1 818 260 Kč, Syndicate TUL 1301, Torus Underwriting Management Limited, se sídlem 88 Leadenhall Street London EC3A 3BP, škodu ve výši 3 636 520 Kč a Baloise Insurance Ltd., se sídlem Aeschengraben 21, P. O. Box, CH-4002 Basel, Switzerland, škodu ve výši 3 636 520 Kč. Znovu bylo rozhodnuto i o trestu obviněného P. G. za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal odvoláním nedotčen. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc obviněného P. G. v rozsahu zrušení výroku o vině pod bodem I. napadeného rozsudku vrátil soudu prvního stupně (následně byl obviněný P. G. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 47 T 10/2014, uznán vinným přečinem nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku).
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný S. M. zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že v době od 8:35 hod. do 8:45 hod. dne 8. 2. 2013 v P., ul. K., u budovy České pošty, po předchozí vzájemné dohodě a přípravě spočívající v opatření prostředků k činu, vytipování místa, načasování a seznámení se se způsobem přepravy finanční hotovosti zaparkoval obviněný D. S. jako zaměstnanec bezpečnostní agentury ABAS Cit management automobil tov. zn. Fiat Doblo Cargo, na předem vyhlédnutém nepřehledném místě za budovou České pošty, následně obviněný S. M. s případně dalším neustanoveným neznámým spolupachatelem za použití násilí překonali zámek zadních dveří automobilu tov. zn. Fiat Doblo Cargo, vnikli do zavazadlového prostoru a zde odcizili 16 jednorázových bezpečnostních obálek s finanční hotovostí ve výši 18 435 000 Kč, čímž bezpečnostní agentuře ABAS Cit Management, s. r. o., IČ 27772683, nyní Česká pošta Security, s. r. o., se sídlem v Praze 1, ul. Politických vězňů 4, způsobili škodu ve výši 252 400 Kč na odcizené finanční hotovosti a poškozením zámku pátých dveří automobilu škodu ve výši 5 000 Kč, další škodu poškozením dveří způsobili společnosti Auto Opat, s. r. o., se sídlem v Ohrobci, V Sedlišti 328, a to ve výši 11 919 Kč, dále pak způsobili škodu skupině pojistitelů, a to International Insurance Company of Hannover Plc., England filial, se sídlem P. O. Box 22085, 104 22 Stockholm, škodu ve výši 9 091 300 Kč, NOA Syndicate 3902, Ark Syndicate Management Limited, se sídlem 30 Fenchurch Avenue, London EC3M 5AD, škodu ve výši 1 818 260 Kč, Syndicate TUL 1301, Torus Underwriting Management Limited, se sídlem 88 Leadenhall Street, London EC3A 3BP, škodu ve výši 3 636 520 Kč, Baloise Insurance Ltd., se sídlem Aeschengraben 21, P. O. Box, CH-4002 Basel, Switzerland, škodu ve výši 3 636 520 Kč a společnosti Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Spálená 16, 110 00 Praha, byla způsobena škoda ve výši 8 983 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 6 To 51/2015, podal obviněný S. M. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že trestné činy, jimiž byl uznán vinným, nespáchal, skutek se ve vztahu k němu vůbec nestal, proto nemohl být ani správně hmotněprávně kvalifikován. Měl za to, že ve věci existují extrémní rozpory mezi právním závěrem a skutkovými zjištěními soudu, byly porušeny zásady hodnocení důkazů a zásada presumpce neviny, namítal nepřezkoumatelnost posouzení skutku a neadekvátnost uloženého trestu. Upozornil, že úvaha soudu o stavu věci nemůže být budována jen na spekulaci a obviněný musí být zproštěn obžaloby, lze-li provedené důkazy o průběhu skutkového děje hodnotit i tak, že z nich vyplývají dvě nebo více možností a vina nemůže být spolehlivě prokázána.
5. Konkrétně upozornil, že skutková zjištění soudů obou stupňů se nezakládají na jediném přímém důkazu a postup orgánů činných v trestním řízení od počátku odporuje zásadě v nejasnostech ve prospěch obviněného. V rozporu se zásadou presumpce neviny se soudy zachovaly také tím, že jeho výpověď hodnotily jako nevěrohodnou, protože ji učinil až před soudem, a nikoli již v přípravném řízení. Tvrdil, že vůči jeho osobě nebylo orgány činnými v trestním řízení postupováno nestranně, naopak se k němu tyto orgány od počátku chovaly jako k pachateli. Obviněný tuto skutečnost pociťuje především v souvislosti s hodnocením výpovědí svědků E. B. a J. N., kterým soud přikládal značnou vážnost a hodnotu, ačkoliv obviněný S. M. od počátku namítal jejich pravděpodobně tendenční výpovědi ovlivněné osobními vztahy svědků s ním nebo dalšími obviněnými. Tyto dva podle něj nedůvěryhodné svědky však soud považoval za svědky klíčové. Naopak výpověď svědkyně L. S. byla hodnocena jako nepravdivá právě z důvodu osobního vztahu s obviněným, ačkoliv trestní řízení, které mělo údajné lži svědkyně L. S. prokázat, bylo zastaveno. Poukázal na morální kredit svědkyně E. B. a zopakoval řadu otázek, které již kladl ve svém odvolání a které měly vyvolat další úvahy o svědecké výpovědi svědkyně E. B. Odvolací soud i přesto vzal hodnocení důkazů soudu prvního stupně beze zbytku za svá a s naznačenými rozpory a pochybnostmi se žádným způsobem nevypořádal. K výpovědi svědka J. N. uvedl, že soudu pro zhodnocení pravdivosti výpovědi stačil pouze fakt, že se v hrubých rysech výpověď shodovala s výpovědí svědka P. Ř. Připomněl, že v případě P. Ř. jde však o natolik hrubé rysy výpovědi, které v podstatě vypovídají o tom, že byl spolu s J. N. a D. S. po nějakou dobu ve vazbě, nic dalšího podstatného však ve věci nesdělil. Soud se nevypořádal s pochybnostmi ohledně možné účelovosti výpovědí svědka J. N. před policií a následně před soudem a s jejich rozpory. Přestože soud připustil vliv P. G., který má velmi nepřátelský vztah k obviněnému S. M., na svědka J. N., nic dalšího z tohoto faktu ovlivnění nevyvodil.
6. Dalším pro soud klíčovým důkazním prostředkem, ze kterého vyvodil vinu obviněného S. M., byl posudek, z něhož vyplývá, že si tento obviněný v době po údajném spáchání skutku měl fotografovat automobily dalších bezpečnostních agentur. V odůvodnění však zcela absentuje podrobnější zhodnocení, co soud z předmětného prostředku přesně vyvodil, a další související úvahy, které by u nepřímého důkazu neměly v odůvodnění chybět. Rovněž připomněl, že důvody a okolnosti pořízení obou fotografií soudu logicky a přesvědčivě vysvětlil.
7. Dovolatel opakovaně upozornil na to, že v inkriminované době se nacházel doma, což potvrzuje i detekce pohybu jeho mobilních telefonů. Soud měl tuto skutečnost brát přinejmenším jako pochybnost o spáchání skutku právě obviněným S. M., když pochybnosti musí svědčit v jeho prospěch. Podle jeho názoru soudem provedené zhodnocení detekce polohy mobilních telefonů jako účelové lži zcela odpovídá celkovému přístupu soudu k němu. Zopakoval, že v odvolání kladl otázku, proč by si nechával oba své telefony na krádež doma a na „uklizení“ kradených peněz by si naopak své telefony bral s sebou, pokud by chtěl záměrně mást vyšetřování policie. Odvolací soud konstatoval, že v bance jsou kamery, a proto nemělo smysl se jakkoli snažit zakrývat to, že se do banky obviněný vydal. K tomu obviněný poznamenal, že je evidentní, že neměl co skrývat, když se vydal na místo, kde se dala jeho přítomnost jednoduše prokázat.
8. Nesouhlasil ani se závěry o údajném zlepšení jeho finanční situace po spáchání skutku. Jeho vysvětlení, že dostatečné finanční prostředky měl již v období, které skutku předcházelo, potvrdili svědci I. D., L. H. a listinné důkazy. Soud však veškeré jím předložené důkazy nebral příliš vážně a v podstatě je odbyl konstatováním týkajícím se pouze půjček I. D., a sice že ke splacení dluhu obviněnému došlo delší dobu před činem, a nemají tedy relevanci. Soud pominul další důkazy k prokázání majetkové situace, ačkoli jsou zcela klíčové a jednoznačně vyvracejí tvrzení o razantním zlepšení majetkové situace po činu. Těmito důkazy měl na mysli všechny listiny týkající se půjček paní I. D., přičemž poslední splátku od ní obdržel v roce 2012. Dále je ve spise založena ověřená kopie potvrzení svědčící o tom, že na začátku roku 2013 disponoval dalšími financemi v hotovosti ve výši 980 000 Kč, které získal jako vyrovnání své vlastní investice do domu v K. v době manželství, který jeho manželka prodala a vyrovnání mu předala. V souvislosti s čerpáním kontokorentních půjček poukázal na výpisy ze svého bankovního účtu vedeného u GE Money Bank z roku 2011 a 2012, které podle něj potvrzovaly, že se jeho finanční situace za uvedené roky nijak dramaticky neměnila, a osvědčovaly tvrzení o tom, že obviněný využíval kontokorentu, který vždy průběžně doplňoval. Ze všech uvedených důkazů je podle něj patrné, že disponoval v době před krádeží i po ní dostatečnou finanční hotovostí, kterou pokryl veškeré výdaje, jež byly policií a soudem označovány jako výdaje neodpovídající jeho majetkovým poměrům.
9. V dalším se obviněný zabýval otázkou nepřiměřenosti uloženého trestu a upozorňoval, že byl odsouzen k vysokému trestu odnětí svobody při absenci jakékoliv tzv. přitěžující okolnosti, načež si kladl otázku, jaké tresty by musely být ukládány pachatelům, kteří páchají majetkové trestné činy se způsobenou škodou v mnohonásobně znatelnější výši.
10. Obviněný S. M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 6 To 51/2015, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem dovolání obviněného se k němu vzhledem k povaze uplatněných námitek nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně také platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo, na něž obviněný odkazuje, jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Také platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného tak, jak se toho obviněný domáhá. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
17. Soudy se nedopustily svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv přijatelného racionálního logického základu. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými zjištěními, jež ve vztahu k dovolateli učinil soud prvního stupně, v řízení nedošlo. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 26 až 40 rozsudku nalézacího soudu, str. 12 až 13 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ve výroku o vině obviněného S. M. plně ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřily a proč naopak vzaly za podklad svých skutkových závěrů především výpověď obviněného P. G., výpověď utajované svědkyně E. B., výpověď svědka J. N., dále skutečnost, že se finanční situace obviněného S. M. výrazně zlepšila po spáchání uvedeného skutku, což je podloženo řadou listinných důkazů obsažených na č. listu 1609–1959. K těmto důkazům pak přistupují fotografie zadních dveří vozidel téže bezpečnostní agentury (č. listu 1271, 1273) a soudy vzaly v úvahu i obsah hovorů s obviněným D. S. v době po spáchání činu (č. listu 1166–1187). Soudy opřely své rozhodnutí o vině obviněného o nepřímé důkazy, což ale v posuzované konkrétní věci nikterak nekoliduje s právem na spravedlivý proces či zásadou in dubio pro reo. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného zvlášť závažného zločinu a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
18. Taktéž nejde o případ opomenutých důkazů, jak v dovolání naznačil obviněný. Ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Námitce obviněného, že soudy pominuly důkazy k prokázání jeho majetkové situace, a to konkrétně listiny týkající se půjček paní I. D., ověřenou kopii potvrzení o disponování dalšími financemi v hotovosti ve výši 980 000 Kč získané vyrovnáním s bývalou manželkou a dále výpisy z bankovního účtu z roku 2011 a 2012, nelze přisvědčit. V uvedených případech se nemůže jednat o případ tzv. opomenutých důkazů z důvodu, že tyto důkazy byly nalézacím soudem provedeny a posléze i soudy hodnoceny. Listiny týkající se půjček paní I. D., čímž dovolatel patrně myslí smlouvu o půjčce ze dne 1. 10. 2008 (č. listu 1954), smlouvu o půjčce ze dne 25. 10. 2008 (č. listu 1955–1956), potvrzenku na 93 000 Eur ze dne 7. 2. 2009 (č. listu 1957) a dohodu o úhradě dluhu ze dne 5. 4. 2010 (č. listu 1958), byly provedeny jako důkazy listinné podle §213 odst. 1 tr. ř., jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 4. 2015 (č. listu 2522) a také z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, a to seznamu listinných důkazů provedených v hlavním líčení uvedeného v rozsudku nalézacího soudu na str. 26. Na str. 36 se pak nalézací soud vyjadřoval konkrétně k půjčkám obviněného S. M. paní I. D. a k témuž se vyslovil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 13. K potvrzení od bývalé manželky obviněného M. M. o vyrovnání se nalézací soud vyslovil v odůvodnění svého rozsudku na str. 36. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 4. 2015 (č. listu 2521), výpisy z bankovního účtu z roku 2011 a 2012 byly v hlavním líčení předloženy Mgr. Petrem Dětkou, obhájcem obviněného S. M., a byly čteny podle §213 odst. 1 tr. ř. Jejich provedení je zřejmé i z rozsudku nalézacího soudu, kde jsou na str. 25 a 26 obsaženy v seznamu listinných důkazů provedených v hlavním líčení, a nalézací soud je hodnotil podle §2 odst. 6 tr. ř., přičemž toto hodnocení popsal na str. 34 až 37 svého rozhodnutí, kde se věnoval hodnocení důkazů týkajících se finanční situace obviněného S. M.. Pokud tedy obviněný S. M. v dovolání naznačoval, že došlo k opomenutí zmíněných důkazů, pak z uvedeného vyplývá opak. Nalézací soud všechny tyto důkazy provedl a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. tyto důkazy hodnotil, přičemž toto hodnocení v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně popsal.
19. Rozhodně nelze souhlasit s výtkou obviněného, že soudy nižších stupňů hodnotily výpověď obviněného S. M. jako nevěrohodnou jenom proto, že ji učinil až před soudem, a nikoli již v přípravném řízení, v čemž obviněný shledal porušení zásady presumpce neviny. Nalézací soud se pečlivě zabýval věrohodností výpovědi obviněného S. M. a uvedl řadu skutečností a důkazů, na jejichž základě dospěl k závěru o nevěrohodnosti a účelovosti výpovědi tohoto obviněného. Nad rámec svých úvah soud konstatoval, že obviněný podal výpověď až u hlavního líčení, tedy poté, co se seznámil s výsledky vyšetřování a obsahem spisu, což mu umožnilo ve vztahu ke shromážděným důkazním prostředkům účelově konstruovat svou výpověď. Jak uvedl odvolací soud na str. 14 svého rozhodnutí, nalézací soud plně respektoval právo obviněného nevypovídat a svůj závěr o účelovosti výpovědi neučinil jako sankci za to, že obviněný v přípravném řízení využil svého práva nevypovídat, nýbrž vysvětlil, že účelovost spatřuje v možnosti připravit si výpověď na základě znalosti spisu. Skutečnost, že obviněný podal výpověď až u hlavního líčení, především nebyla jediným podkladem pro závěr o nevěrohodnosti této výpovědi; tento závěr byl soudy učiněn v kontextu s ostatními provedenými důkazy. K tomu Nejvyšší soud blíže odkazuje na str. 27 rozsudku nalézacího soudu, kde tento soud podrobně popsal, z jakých důvodů předmětné výpovědi neuvěřil, jakož i na str. 14 rozsudku odvolacího soudu, kde se odvolací soud vyjadřoval ke shodné námitce.
20. Obviněný S. M. nesouhlasil se způsobem, jakým se soud prvního stupně vypořádal s otázkou věrohodnosti výpovědí svědků E. B. a J. N. na straně jedné, shledal-li je věrohodnými, ačkoliv podle jeho názoru jsou tyto výpovědi ovlivněné vztahy k němu či dalším obviněným, a na straně druhé s věrohodností výpovědi svědkyně L. S., které neuvěřil právě z důvodu vztahu s obviněným. K takto formulované námitce je v obecné rovině nezbytné zdůraznit, že proces hodnocení důkazů je doménou nalézacího soudu a odvolací soud do něj může zasáhnout zcela výjimečně, a to v případech, kdy soud prvního stupně nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr.). Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku, neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz §265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů zpravidla neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených soudy nižších stupňů není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybní soudů nižších stupňů v posuzované věci zjevně nedošlo. Pokud obviněný namítal, že svědkyni L. S. nebylo uvěřeno pouze z důvodu vztahu k obviněnému S. M., pak je třeba uvést, že tato skutečnost důvodem pro závěr o nevěrohodnosti výpovědi této svědkyně nebyla. Ze str. 29 rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že nalézací soud svůj závěr o nevěrohodnosti výpovědi svědkyně L. S. učinil ve světle jiných důkazů, a to výpovědi svědka P. V. a listinných důkazů, a až po učinění tohoto závěru konstatoval, že svědkyně vypovídala nepravdivě pravděpodobně z důvodu vztahu k obviněnému. Nalézací soud se pak na str. 28 svého rozhodnutí pečlivě zabýval věrohodností výpovědí svědkyně E. B. a svědka J. N. a zevrubně rozvedl, jakými úvahami byl veden, pakliže je vzal za podklad svého rozhodnutí. Jak uvedl soud odvolací na str. 13 svého rozhodnutí, výpovědi těchto dvou svědků, kteří se vzájemně neznali, korespondují nejen navzájem, ale i s ostatními důkazy. Pokud obviněný S. M. v dovolání namítal, že se odvolací soud nevypořádal s rozpory a pochybnostmi, které ve vztahu k hodnocení věrohodnosti svědků E. B. a J. N. naznačil, pak je třeba upozornit, že otázky, které si v dovolání obviněný položil, jakož i rozpory, na které poukázal, jsou v dané věci zcela irelevantní. Skutečnost, že svědkyně v jistých situacích nejednala tak, jak by obviněný považoval za logické, nijak nevylučuje věrohodnost její výpovědi ohledně projednávaného skutku. Podstatné je, že svědkyně vypovídala v hlavních bodech ohledně skutku shodně v hlavním líčení i v přípravném řízení, přičemž její výpověď koresponduje s výpověďmi svědka J. N. a obviněného P. G. Jak zdůraznil odvolací soud, výpověď E. B. mohla být ovlivněna negativním vztahem, avšak k obviněnému D. S., není však zřejmé, proč by vytvářela konstrukci výpovědi, která zahrnuje i obviněného S. M.. Obviněný dále vytýkal, že soud připustil vliv P. G. na svědka J. N., avšak nic dalšího z tohoto faktu nevyvodil. K tomu je třeba zdůraznit, že ačkoliv odvolací soud ve svém rozhodnutí připustil možnost ovlivnění svědka J. N. obviněným P. G., připomněl také, že jediným spojujícím článkem mezi svědky E. B. a J. N. byl obviněný D. S., nikoliv P. G., který by mohl výpovědi těchto dvou svědků koordinovat. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod, pro který by bylo třeba usvědčující výpovědi svědků odmítnout jako nevěrohodné.
21. Podle obviněného byl pro soud dalším klíčovým důkazním prostředkem znalecký posudek soudního znalce z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika (č. listu 1256–1267, 1271–1273), v rámci něhož byla prohlídkou dat z výpočetní techniky (notebooku) analyzována data vztahující se k fotografii vozidla Fiat Doblo se znakem ČP Security a fotografie vozidla Fiat Ducato s logem Abas, která byla obnovena ze smazaných dat, ačkoliv obviněný měl za to, že odůvodnění rozhodnutí zcela absentuje podrobnější zhodnocení toho, co soud z předmětného prostředku přesně vyvodil. K této námitce se již vyjadřoval soud odvolací, a to konkrétně na str. 12 svého rozhodnutí. Soudy předmětný důkaz nepovažovaly za klíčový, jak uvádí obviněný, tento důkaz vypovídá především o charakteru vztahu obviněných S. M. a D. S., účelu jejich komumikace a svědčí o tom, že zájem obviněných o vozidla se mohla týkat i jiné trestné činnosti. Pokud měl obviněný za to, že okolnosti pořízení obou fotografií soudu logicky a přesvědčivě vysvětlil, pak je třeba upozornit, že vysvětlení obviněného k pořizování daných fotografií, kdy tvrdil, že uvedená vozidla vyfotil, aby se mohl obviněného D. S. následně zeptat, zda se jedná o vozidla, na kterých byla spáchána předmětná trestná činnost, o které se dozvěděl, působí zcela nevěrohodně a nelogicky, jak vyhodnotily i soudy nižších stupňů.
22. Proti způsobu hodnocení důkazů obviněný brojil i námitkou, že v inkriminované době se nacházel doma, což potvrzuje detekce pohybu jeho mobilních telefonů, a tuto skutečnost měly soudy brát jako pochybnost o spáchání skutku právě jím. Jak již uvedl i soud odvolací, nelze než připomenout, že obviněný v dovolání zpochybňoval správnost hodnocení jednotlivých dílčích důkazů, ačkoliv tyto dílčí důkazy tvoří logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označených trestných činů a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba. Právě při hodnocení všech důkazů provedených v předcházejícím trestním řízení v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., tj. jednotlivě i v jejich souhrnu, lze uzavřít, že obviněný S. M. neměl své mobilní telefony u sebe při spáchání skutku, aby si tak vytvořil alibi. Nelze opomenout, že svědkyně E. B. ve své výpovědi uvedla, že obvinění S. M. a D. S. používali odlišné telefonní přístroje nezjištěných čísel určené pouze pro plánovanou akci. Dovolací soud se zcela ztotožňuje s názorem soudů nižších stupňů, když uzavřely, že by bylo zcela nelogické, aby si obviněný nechal své mobilní telefony doma rovněž pro navštívení banky, když pohyb obviněného v bance by byl monitorován kamerami a v případě, že by banku navštívil bez svých mobilních telefonů, by si anuloval domnělé alibi, které si ponecháním mobilních telefonů doma obstaral pro spáchání projednávaného skutku.
23. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že soud nesprávně vyhodnotil otázku zlepšení jeho finanční situace. Obviněný především vytýkal, že se soudy nižších stupňů nezabývaly jím předloženými důkazy, konkrétně listinami týkajícími se půjček paní I. D., ověřenou kopií potvrzení o disponování dalšími financemi v hotovosti ve výši 980 000 Kč získané vyrovnáním s bývalou manželkou a dále výpisy z bankovního účtu z roku 2011 a 2012. Na toto tvrzení však již dovolací soud reagoval a odmítl je akceptovat, neboť soudy nižších stupňů se těmito důkazy v již dříve uváděných souvislostech zabývaly. Nalézací soud při hodnocení finanční situace obviněného vzal v úvahu řadu důkazů, jejichž hodnocení se podrobně věnoval na str. 34 až 37 svého rozhodnutí, na které dovolací soud blíže odkazuje. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že půjčky obviněného I. D. byly obviněnému vráceny v letech 2009 a 2012. Jak ovšem upozornil odvolací soud, pokud by vrácené částky měly zásadní vliv na kladnou finanční situaci obviněného před činem a měly by podle něj prokazovat, že neměl zapotřebí páchat trestnou činnost, pak není zřejmé, z jakých důvodů si obviněný bral úvěry, především poslední z úvěrů, který si vzal 18. 12. 2012. Nalézací soud rovněž logicky hodnotil potvrzení od bývalé manželky obviněného o vyrovnání, když tento důkaz nevzal za věrohodný z důvodu zjištění, že výlučným vlastníkem domku v obci K., za které měl obviněný vyrovnání obdržet, byla M. M., tedy bývalá manželka obviněného, a že tento rodinný dům byl prodán za částku 2 225 000 Kč, přičemž přibližně polovinu této částky poukázal kupující na účet Raiffeisen stavební spořitelny z důvodu neuhrazených pohledávek. Obviněný po celou dobu trestního řízení uvádí, že byl velmi bohatým člověkem majícím několik milionů korun doma v hotovosti. Z důkazů provedených u hlavního líčení se však nepodařilo zjistit, z jakých podnikatelských aktivit by měla tvrzená finanční hotovost pocházet. Z důkazů vyplývá, že realitní společnost M-M reality Praha, s. r. o., vykazovala zisk v částkách 40 000 Kč až 50 000 Kč ročně, ohledně podnikání v oboru bezpečnostních agentur nebyly předloženy a provedeny žádné důkazy. Z dokazování ohledně podnikání v oboru hracích automatů s firmou EVG P. vyplynulo, že obviněný měl k dispozici pouze osobní motorové vozidlo a nebyla mu vyplácena mzda či podíl na zisku. Pokud se obviněný živil individuálním dovozem zboží pro gastronomii, ani ve smyslu tohoto podnikání pak nebyly provedeny žádné důkazy, ze kterých by bylo patrné, že dosahuje milionových obratů. Provedeným dokazováním nebyly prokázány ani jiné příjmy, které obviněný tvrdil, např. obdržení částky ve výši 73 000 Eur od otce, 1 300 000 Kč od pana J., se kterým podnikal, 980 000 Kč od bývalé manželky. Nalézací soud pak poukázal na existenci zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona o správě daní. Tento zákon ukládal v §4 v rozhodné době všem subjektům povinnost provádět platbu překračující částku 350 000 Kč bezhotovostně, z čehož vyplývá, že vlastnictví peněžních prostředků a převody mezi různými subjekty v uvedených částkách by mělo být možné prokázat výpisy z bankovních účtů, realizovanými bankovními příkazy k převodu, atd., jak již bylo uvedeno, v daném případě však tyto převody nijak prokázány nebyly. Tvrzení obviněného, že od různých osob obdržel milionové částky v hotovosti tedy soudy, a to včetně dovolacího, neuvěřily. S jistotou však bylo prokázáno, že obviněný v průběhu pěti týdnů po skutku uhradil svoje závazky spočívající ve třech nesplacených úvěrech u banky v celkové výši 280 588 Kč a překlenovacím úvěru u stavební spořitelny ve výši 597 000 Kč, doplatil leasing u úvěrové společnosti za motorové vozidlo BMW X 6 ve výši 810 070 Kč, nakoupil motorové vozidlo Mercedes Benz SL v hodnotě 2 188 900 Kč a televizi v hodnotě 163 438 Kč. Důkazy provedenými u hlavního líčení bylo prokázáno, že obviněný neměl před skutkem finanční potenciál takovéto platby uhradit. Jak soudy opodstatněně zmiňují, nelze rozumně a logicky vysvětlit situaci charakterizovanou tím, že obviněný, který si v minulosti bral úvěry a měl leasing, bez větší změny ve finanční situaci byl náhle schopen tyto úvěry splatit, leasing doplatit a zakoupit vozidlo a televizi v uvedených hodnotách, jak tvrdil. Obhajoba obviněného tedy byla i v tomto ohledu vyvrácena.
24. Je nezbytné zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
25. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání neuplatnil žádnou hmotněprávní námitku, nýbrž námitky obviněného se týkaly pouze odlišných skutkových zjištění, dovolací soud se posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.
26. Obviněný S. M. nesouhlasil ani s trestem, který mu byl uložen, pokládal jej za nepřiměřeně přísný. Tuto námitku pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.
27. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Právě takové vady však obviněný ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody namítl, když uvedl, že uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný s ohledem na absenci přitěžující okolnosti.
29. Ačkoliv námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., zásah dovolacího soudu by ani v takovém případě nebyl zcela vyloučen. Přicházel by však v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by dovolací soud shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu nebo poměry obviněného či dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zevrubně vyložil, jakými úvahami se při ukládání úhrnného trestu řídil (str. 18, 19), a s jeho závěry nelze než souhlasit. Uložil-li mu trest odnětí svobody ve výměře sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, pak tento trest nejenže nebyl uložen mimo zákonnou trestní sazbu, ale rozhodně jej nelze hodnotit ani jako zjevně nepřiměřený, extrémně přísný a nespravedlivý se zřetelem ke konkrétnímu způsobu provedení činu, jeho závažnosti i vysokému stupni jeho škodlivosti. Pakliže dovolatel míní, že mu byl citelný trest uložen za absence jakékoliv přitěžující okolnosti, nutno upozornit, že i odvolací soud, který původně uložený trest ve svém výsledku zmírnil, akceptoval již soudem prvního stupně vyvozené přitěžující okolnosti spočívající ve spáchání trestného činu po předchozím uvážení ve smyslu §42 písm. a) tr. zákoníku a souběh více trestných činů ve smyslu §42 písm. n) tr. zákoníku.
30. Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu