ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.439.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 439/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2018 o dovolání obviněného P. R. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 5 To 313/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 97/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 19 T 97/2015, byl obviněný P. R. (v dovolání označen P. R.“, v rozsudku označen P. R., dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Obviněný svůj řádný opravný prostředek zaměřil na výroky o vině a trestu, státní zástupce brojil v neprospěch obviněného proti výroku o trestu.
3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 5 To 313/2017, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný označeného zločinu dopustil tím, že dne 2. 11. 2014 v časných dopoledních hodinách v době mimo svou službu v rámci soudem upraveného režimu styku rodiče s dětmi v místě svého trvalého bydliště, tedy v kuchyni domu nacházejícího se na ul. L. v P. P., okr. O., nejprve opakovaně slovně naléhal na svou dceru, poškozenou nezl. XXXXX *), aby mu sdělila, jaké je její stanovisko ke střídavé péči rodičů a proč upřednostňuje před ním svou matku, když se odpovědět zdráhala a mlčela, snažil se odpovědi docílit tím, že jí přikázal, aby položila dlaň své pravé ruky na desku stolu, u kterého seděla, a přiložil jí k prstu čepel kuchyňského nože, který držel v ruce, tlačil na něj tak, že poškozená pociťovala bolest, říkal, že pokud mu neodpoví, tak jí prst uřeže; poté, kdy poškozená nadále neodpovídala, kopal do židle, na které seděla, a mával směrem k ní kuchyňskou utěrkou; v důsledku tohoto jednání poškozená žádné fyzické zranění neutrpěla.
5. Pro úplnost je zapotřebí doplnit, že výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Opavě a usnesení Krajského soudu v Ostravě nejsou prvními rozhodnutími ve věci. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 19 T 97/2015, byl obviněný uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 5 To 177/2016, byl citovaný rozsudek z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 5 To 313/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
7. Brojil proti výslechu poškozené XXXXX, své dcery. Ačkoliv již od počátku trestního řízení provedení tohoto důkazu navrhoval, došlo k němu po více než dvou letech, což zásadně mění jeho vypovídací hodnotu. Poškozená nevypovídala pravdu a její výpověď nelze považovat za procesně použitelný důkaz s ohledem na způsob, kterým byla poučena. Ani v přípravném řízení, ani v hlavním líčení nebyla poučena v souladu se zákonem. Dovolatel je přesvědčen, že měla být poučena podle §100 odst. 2 tr. ř., a to již při prvém výslechu, kdy ještě nebyl trestně stíhán. Pokud soud poškozenou nepoučil pouze proto, že dovolatel t. č. již trestně stíhán byl, porušil právo na obhajobu a dopustil se pochybení, které vedlo k nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. e) tr. ř. Ze zvukového záznamu hlavního líčení je patrné, že poškozená nebyla poučena, že nemusí vypovídat, pokud by otci jakožto osobě blízké způsobila nebezpečí trestního stíhání. Argumentace, že poškozená byla poučována v době, kdy již byla podána obžaloba, neobstojí. V takovém případě by totiž stačilo, aby pochybení orgánů činných v trestním řízení stran poučovací povinnosti bylo zhojeno postupem soudu, který by nepoučeného svědka dodatečně poučil, to však jen ohledně jeho vztahu k osobě stíhaného, nikoliv ohledně nebezpečí trestního stíhání. Je otázkou, jak by se poškozená zachovala, pokud by byla poučena o tom, že svou výpovědí může svému tatínkovi ublížit, poškodit jej v práci (k čemuž také následné došlo, poněvadž obviněný byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky), a tedy mu způsobit trestní stíhání. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1984, sp. zn. 3 Tz 8/84, podle něhož: „Svědek musí být poučen i o právu odepřít výpověď, musí se k tomuto poučení výslovně vyjádřit, a má-li právo odepřít výpověď, musí výslovně prohlásit, zda tohoto práva používá či nikoliv. Obsah jeho vyjádření musí být uveden v protokolu o výslechu. Jedině při splnění těchto podmínek je možno výpovědi svědků, kteří mají právo odepřít výpověď, považovat za důkaz, který je v případě potřeby použitelný v hlavním líčení ( §211 odst. 3 tr. ř.). Nebyl-li takový svědek poučen o tomto právu nebo nevyjádřil-li se výslovně, zda tohoto práva používá či nikoliv, jde o podstatnou vadu řízení…“, a poznamenal, že řádná poučovací povinnost absentovala i v případě jeho syna. Uzavřel, že do výslechu jeho dcery nepřípustně zasahovala přítomná psycholožka, což jeho obhájce namítal již v přípravném řízení.
8. Zdůraznil, že se vůči své dceři nedopustil jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině. Obhajoba neměla možnost vyslechnout další navrhované svědky, kteří by vypovídali nikoliv o kladném vztahu otce a jeho dětí, nýbrž o skutečnostech z minulosti – o tom, kdy a v jaké situaci se poškozená projevila jako lhářka. Nalézací soud nepřipustil ani opakovaný výslech svědkyně V. R., která se měla ke lži poškozené vyjádřit, a svůj závěr o vině založil na procesně nepoužitelném důkazu. Svědkyně M. R., M. V. a K. H. vypovídaly v průběhu trestního řízení několikrát a s každou výpovědí se vzájemně sbližovaly, až se nakonec shodly. Svědkyně M. R., bývalá manželka obviněného, nebyla schopna vysvětlit své neobvyklé kroky, kdy měla o události nejprve informovat psycholožku K. H., poté M. V. a následně po dvou dnech se měla „jít radit“ na GIBS v Ostravě, ačkoliv je sama policistkou a postup při oznámení trestného činu by měla znát. Rovněž nedokázala zdůvodnit, že dalších 10 dnů docházelo mezi obviněným a jeho dětmi k pravidelným telefonátům. Za pozornost stojí i závěr jejího výslechu, kdy na straně jedné konstatovala, že děti jezdily k obviněnému z donucení a po celou dobu pobytu se přetvařovaly a lhaly, čímž je de facto označila za lháře, na straně druhé uvedla, že děti by jí určitě nelhaly. Pokud jde o svědkyni K. H., k událostem, o nichž hovořila, došlo jinak. Po celou dobu, kdy k ní poškozená docházela (téměř jeden rok), se dovolatel řídil jejími doporučeními, byl jí ujišťován o správnosti přístupu k dceři a upozorňován na nevraživost ze strany bývalé manželky. Některé skutečnosti svědkyně zkreslila, a některé podstatné dokonce neuvedla s tím, že si je nepamatuje. Stojí za zmínku, že dovolatel s ní od října 2014 do listopadu 2015, tj. do doby její výpovědi před soudem, nemluvil, přičemž poškozená k ní se svou matkou docházely nepřetržitě i během celého trestního řízení.
9. Dále vytkl, že znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie a psychiatrie, nebyly řádně zpracovány. Jedná se především o znalecký posudek posuzující věrohodnost poškozené, kdy ani výslechem znalkyně MUDr. Dany Skřontové nebyly odstraněny pochybnosti. Znalkyně MUDr. Dana Skřontová sdělila, že záznam viděla snad jednou a pak jej musela vrátit, přičemž neuvedla, zda u posuzování věrohodnosti vycházela rovněž z neverbálního chování poškozené či zda vycházela pouze z přepisu výslechu. Nevěnovala se výrazům, které poškozená užívala a které se nápadně shodovaly s výrazy užívanými její matkou. Nebyla schopna vysvětlit, proč se zabývala pouze obecnou věrohodností poškozené a specifickou věrohodnost shrnula do jedné věty. Ve znaleckém posudku ani následně při výslechu nezodpověděla dotazy vznesené obhajobou s tím, že je obdržela pozdě (v přepisu záznamu z jednání to není uvedeno), ačkoliv byly policejnímu orgánu zaslány řádné a včas, a s tím, že se údajné opakovaly. Když byla dotazována k syndromu PAS, uvedla pouze, že jej neshledala, jak jej ale zjišťovala, nevysvětlila. Taktéž nebyla schopna vysvětlit, zda zvažovala případné nepřímé ovlivňování poškozené matkou a jeho možnou podobu. Při zpracování posudku měla k dispozici toliko první výpovědi svědkyň M. R. a M. V. a výpověď svědkyně K. H. neměla k dispozici vůbec. Z další výpovědi svědkyně M. V. přitom vyplynulo, že jí poškozená popisovala nůž, který jí měl obviněný přikládat k prstu, zcela jinak než ve své pozdější výpovědi. Argumentaci bezprostřednosti svěření se s událostí matce nelze akceptovat, poněvadž poškozená mohla matce vše oznámit již inkriminovaného dne dopoledne při pravidelném telefonickém hovoru, a navíc nebylo postaveno najisto, zda byla matka informována dcerou či synem. Dovolatel s vědomím, že se o něm znalkyně ve znaleckém posudku poškozené vyjadřovala negativně, usiloval o to, aby posudek na jeho osobu zpracoval jiný znalec. K ničemu takovému ovšem nedošlo, přičemž postoj znalkyně k jeho osobě je patrný z prvního odstavce znaleckého posudku. Znalkyně v něm konstatuje, že při telefonickém kontaktu, kterým jej zvala na vyšetření, se ohrazoval, že podal námitku a nikam nepůjde. Dovolatel ji však na tuto skutečnost toliko upozornil s tím, že mu není znám způsob vyřízení námitky, a předvolání k vyšetření proto považuje za předčasné. Znalkyně o podání námitky nebyla informována a po vyjasnění celé situace si s ní dovolatel termín vyšetření sjednal.
10. Dovolatel měl za to, že jeho vina nebyla nade vše pochybnosti prokázána, a navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 5 To 313/2017, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 19 T 97/2015, zrušil a věc Okresnímu soudu v Opavě přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou taxativně vymezeny v §11 a v §11a tr. ř., přičemž žádný z nich nespočívá v tom, že nebylo správně realizováno poučení poškozeného. Byť připustila, že případné vadné poučení by mělo vliv na zákonnost řízení, zdůraznila, že by nesouviselo s otázkou nepřípustnosti trestního stíhání. Nezákonnost řízení sama o sobě ještě neznamená, že trestní stíhání je nepřípustné, jestliže nenaplňuje některý z důvodů uvedených v §11 nebo §11a tr. ř. V posuzované věci navíc k žádnému vadnému poučení poškozené XXXXX nedošlo. Na rozdíl od případu uvedeného v §100 odst. 1 tr. ř. má svědek podle §100 odst. 2 tr. ř. zásadní povinnost vypovídat a právo odepřít výpověď může uplatnit pouze tehdy, pokud by svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě samému nebo dalším osobám, které jsou k němu v příbuzenském nebo obdobném vztahu. Postup podle §100 odst. 2 tr. ř. se vůči těmto osobám uplatní jen za situace, že nejsou obviněnými ve věci, v níž je svědek vyslýchán. Jestliže ale takové osoby jsou ve věci obviněnými, přichází v úvahu odepření výpovědi podle §100 odst. 1 tr. ř. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 26. 7. 2017 je zjevné, že nezletilá XXXXX byla před svou výpovědí, o kterou bylo posléze opřeno odsuzující rozhodnutí soudu prvního stupně, řádně poučena, a to i podle §100 tr. ř., přičemž s ohledem na to, že trestní stíhání obviněného již v této věci bylo vedeno, bylo dostatečné poučit ji podle §100 odst. 1 tr. ř. Podle státní zástupkyně tak k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nedošlo.
12. Co se dále dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. týče, připomněla, že na jeho podkladě nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, v případě tzv. extrémního rozporu, který však v posuzované věci neshledala. Soudy hodnotily důkazy zjevně v souladu s metodou uvedenou v §2 odst. 6 tr. ř., tedy v souladu se zásadami formální logiky, přičemž jejich úvahám, které našly odraz v odůvodnění jejich rozhodnutí, nelze nic vytknout. Provedly dostatek důkazů k objasnění skutkového stavu věci a nepochybily, pokud důkazní návrhy obviněného zamítly a svá zamítavá rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily.
13. Protože se obviněný domáhal, aby předmětem právního posouzení byl odlišný skutkový stav, a nenamítal, že skutkový stav soudy zjištěný byl nesprávně právně posouzen, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
15. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. V této souvislosti není od věci poznamenat, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
16. Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
17. Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 a §11a tr. ř. S poukazem na §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jež jsou obsaženy v §11 odst. 1 písm. a) až n) tr. ř., v §11 odst. 2 tr. ř. a v §11a tr. ř.
18. Obviněný neuvedl relevantní důvod, který jej vede k závěru, že v jeho případě bylo trestní stíhání nepřípustné. Námitka, že soud tím, že poškozenou XXXXX nepoučil pouze proto, že dovolatel byl v době jejího výslechu již trestně stíhán, porušil právo na obhajobu a dopustil se pochybení, které vedlo k nepřípustnosti trestního stíháni podle §11 odst. 1 písm. e) tr. ř., dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. naplnit nemůže, nemluvě o tom, že zákonná překážka trestního stíhání specifikovaná v §11 odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že osoba, jejíž trestní stíhání bylo nebo by mohlo být zahájeno, zemřela nebo byla prohlášena za mrtvou. Z těchto důvodů se proto Nejvyšší soud případným naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dále nezabýval.
19. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
22. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
23. Z obsahu trestního spisu se podává, že obhájce obviněného vznesl v hlavním líčení konaném dne 26. 7. 2017 – poté, co byla věc soudu prvního stupně vrácena soudem odvolacím – návrh na provedení důkazu výslechem svědkyň V. R., YYYYY *) a ZZZZZ *). Nalézací soud uvedený návrh usnesením zamítl (č. listu 494), neboť naznal, že V. R., jejíž výpověď měla být podle obhájce konfrontována s výpovědí poškozené, již byla v hlavním líčení vyslechnuta, přičemž z výpovědi poškozené v hlavním líčení nevyplynuly nové skutečnosti. Pokud jde o svědkyně YYYYY a ZZZZZ , spolužačky poškozené, jímž se měla poškozená s jednáním obviněného svěřit, ty nebyly inkriminované události v kuchyni přítomny a i s ohledem na záznamy o jejich dřívějším vytěžení policejním orgánem, které sloužilo k orientaci, které důkazy je třeba provést, není důvod předpokládat, že by měly být zjišťovány poznatky, jež by důvodně zpochybňovaly svědeckou výpověď poškozené (str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Jelikož je z výše naznačeného zjevné, že nalézací soud o důkazním návrhu obhajoby rozhodl a své zamítavé rozhodnutí také náležitě zdůvodnil, nelze o opomenutí důkazu vůbec uvažovat.
24. K otázce namítané procesní nepoužitelnosti výpovědi poškozené XXXXX je zapotřebí předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Z obsahu podaného mimořádného opravného prostředku je zřejmé, že obviněný brojil jak proti výslechu poškozené v hlavním líčení, tak proti výslechu poškozené v přípravném řízení. V této souvislosti je ale nutno zdůraznit, že podle usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 5 To 177/2016, byl výslech poškozené z přípravného řízení důkazem, k němuž při rozhodování o vině nebude možné nadále přihlížet. Krajský soud v Ostravě shledal uvedený důkaz procesně nepoužitelným (výslech poškozené podle něj nebyl úkonem neodkladným a neopakovatelným), a právě proto také ve věci první odsuzující rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. S ohledem na tuto skutečnost se tudíž dovolací soud výtkami vztahujícími se k výslechu poškozené z přípravného řízení (že poškozená nebyla před výslechem řádně poučena a že do její výpovědi nepřípustně zasahovala přítomná psycholožka) nezabýval.
25. Pokud jde o výslech poškozené v hlavním líčení, který byl před soudem prvního stupně proveden na základě pokynu odvolacího soudu, který byl obsažen v jeho zrušovacím usnesení ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 5 To 177/2016 (viz výše), dovolací soud má za to, že k žádnému pochybení nedošlo. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 26. 7. 2017 se podává, že poškozená XXXXX byla před svou svědeckou výpovědí poučena ve smyslu §99, 100 a 101 tr. ř. (č. listu 492). Ze zvukového záznamu uvedeného hlavního líčení vyplývá, že předseda senátu poškozené před výslechem sdělil, že byla předvolána k podání svědecké výpovědi v trestní věci týkající se jejího otce a že s ohledem na to, že je mezi ní a jejím otcem blízký příbuzenský vztah, ji poučuje, že má právo odmítnout vypovídat, že pokud nechce, vypovídat nemusí. Pokud se ovšem rozhodne toto své právo nevyužít, je povinna vypovídat pravdu, nelhat, nevymýšlet si a nic nezamlčovat, jinak by se jako trestně odpovědná osoba mohla dopustit trestného činu. Poškozená poté v návaznosti na dotaz, zda bude vypovídat, odpověděla, že ano. Z námitek obsažených v dovolání obviněného se naznačuje, že vytýkané pochybení soudu prvního stupně, které mělo založit existenci vady v podobě procesně nepoužitelného důkazu, mělo spočívat v tom, že soud poškozenou nepoučil explicitně o tom, že nemusí vypovídat, pokud by otci jakožto osobě blízké způsobila nebezpečí trestního stíhání. Dovolací soud se ve shodě s odvolacím soudem domnívá, že vzhledem k procesnímu postavení obviněného v hlavním líčení poučení poškozené ve výše specifikované formě ustanovení trestního řádu neodporovalo.
26. Podle §100 odst. 1 tr. ř. právo odepřít výpověď jako svědek má příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh; jestliže je obviněných více a svědek je v uvedeném poměru jen k některému z nich, má právo odepřít výpověď stran jiných obviněných jen tehdy, nelze-li odloučit výpověď, která se jich týká, od výpovědi týkající se obviněného, k němuž je svědek v tomto poměru. Podle §100 odst. 2 tr. ř. svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.
27. Podle §100 odst. 1 tr. ř. je důvodem vzniku a trvání práva na odepření výpovědi samotná existence zde uvedeného příbuzenského vztahu svědka k obviněnému. Tento důvod se vztahuje k výpovědi svědka jako celku, tj. svědek může bez dalšího odepřít celou svoji výpověď, aniž by bylo nutno zkoumat, o jakých skutečnostech má nebo hodlá vypovídat a jestli může jeho výpověď negativně ovlivnit důkazní situaci vůči obviněnému či narušit příbuzenské vztahy mezi svědkem a obviněným. Na rozdíl od případu uvedeného v §100 odst. 1 tr. ř. má svědek podle §100 odst. 2 tr. ř. zásadně povinnost vypovídat a právo odepřít výpověď může uplatnit jen v tom směru a potud, pokud je tu důvod spočívající v tom, že by svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě samému nebo dalším osobám, které jsou k němu v příbuzenském nebo obdobném vztahu. Postup podle §100 odst. 2 tr. ř. se ve vztahu k nim uplatní jen za situace, když tyto blízké osoby nejsou obviněnými ve věci, v níž je svědek vyslýchán; jestliže by taková osoba byla v této věci obviněnou, pak by přicházelo zpravidla v úvahu odepření výpovědi podle §100 odst. 1 tr. ř.
28. V posuzované věci nebyl důvod pro poučení poškozené i ve smyslu §100 odst. 2 tr. ř. Dovolatel měl v hlavním líčení, v němž poškozená - jeho dcera, tj. příbuzná v pokolení přímém, vypovídala, postavení obžalovaného, tj. osoby již trestně stíhané. Poškozená měla tudíž právo odepřít výpověď již s ohledem na samotnou existenci příbuzenského vztahu mezi ní a jejím otcem, o čemž byla také soudem prvního stupně řádně poučena, přičemž tohoto svého práva sdělením, že vypovídat bude, nevyužila.
29. Pro úplnost je nicméně vhodné doplnit, že ani výhrady vztahující se k absenci řádného poučení poškozené v rámci výslechu v přípravném řízení neobstojí. Z protokolu o výslechu svědka – osoby mladší patnácti let, který byl konán dne 13. 11. 2014 ve věci podezřelého P. R., vyplývá, že poškozená XXXXX byla před výslechem poučena o svých právech a povinnostech ve smyslu §97, §99 odst. 1, 2, 3, §100 odst. 1, 2, 3, §101 odst. 1, 2, 3, 4, §103, §2 odst. 14, §55 odst. 2, §104 odst. 1 tr. ř. a §345 a 346 tr. zákoníku, a to přiměřeně svému věku (č. listu 68). Podle audiovizuálního záznamu tohoto výslechu byla poškozená před výslechem poučena, že jakožto osoba vůči svému otci blízká má právo odepřít výpověď a nikdo ji nemůže nutit ke sdělení něčeho, o čem nechce hovořit. Domnívá-li se, že by svou výpovědí mohla otci způsobit jakékoliv problémy, že by mu jí mohla ublížit např. v zaměstnání nebo mu přivodit příkoří v podobě postupu ze strany Policie České republiky, vypovídat nemusí. Pokud se ale rozhodne, že vypovídat bude, bude muset hovořit pravdu, a pro případ, že položené otázce neporozumí, bude jí ve spolupráci s přítomnou dětskou psycholožkou položena tak, aby ji pochopila. Poškozená byla poté dotázána, zda se chce stran provedeného poučení na něco zeptat, a když uvedla, že ne, byla dotázána, zda bude vypovídat, přičemž uvedla, že ano. Jak výše naznačeno, poškozená, která byla vyslýchána v době, kdy její otec ještě nebyl trestně stíhán, byla poučena jak ve smyslu §100 odst. 1 tr. ř., tak ve smyslu §100 odst. 2 tr. ř. O žádném pochybení stran poučovací povinnosti podle §100 tr. ř. proto nelze hovořit. O žádném podobném pochybení nelze hovořit ani v případě poučení svědka VVVVV *) v přípravném řízení (viz audiovizuální záznam předmětné výpovědi na č. listu 84). Svědek, t. č. šestiletý chlapec, byl před výslechem, jenž se na rozdíl od výslechu poškozené konal po zahájení trestního stíhání obviněného (č. listu 21) a v přítomnosti obhájce obviněného (č. listu 84), přiměřeně svému věku poučen o tom, že ohledně svého otce nemusí vypovídat.
30. Dovolací soud dále konstatuje, že v projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů (str. 6 až 7 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 až 6 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Pro úplnost lze nicméně doplnit, že obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině usvědčován podrobnou, logickou a jako celek přesvědčivou výpovědí poškozené XXXXX (č. listu 492-493) korespondující s výpověďmi svědků VVVVV (č. listu 84), M. R. (č. listu 383-384) a M. V. (č. listu 384-385) a se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie (č. listu 129-194), jakož i s výpověďmi znalkyň MUDr. Dany Skřontové (č. listu 394) a PhDr. Heleny Khulové (č. listu 394-396). Věrohodností výpovědi poškozené XXXXX se soudy pečlivě zabývaly, přičemž vzaly relevantně v potaz nejen bezprostřední vyjádření jejího bratra VVVVV, v době výslechu šestiletého chlapce, že tatínek nožem XXXXX něco udělal na malíčku, doprovázené názornou ukázkou (viz audiovizuální záznam výslechu svědka), ale i závěry zmiňovaného znaleckého posudku, podle něhož nebyly u poškozené zjištěny známky lhavosti jako vyhraněného osobního rysu ani známky patologické lhavosti. Na námitky obviněného vztahující se k tomuto znaleckému posudku odvolací soud reagoval jak ve svém prvním rozhodnutí ve věci, tak i posléze ve svém rozhodnutí, jež obviněný napadl mimořádným opravným prostředkem, přičemž s jeho argumentací se lze plně ztotožnit (str. 6 usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 5 To 177/2016, str. 5 usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 5 To 313/2017). Nelze než souhlasit s přiléhavým hodnocením podaným ve vyjádření k dovolání státní zástupkyní, která zdůraznila, že v řízení byly objasněny vztahy v bývalé rodině obviněného, jež byly poznamenány neshodami rodičů ohledně způsobu, jakým se budou podílet na výchově svých dvou nezletilých dětí XXXXX a VVVVV. Obviněný usiloval o střídavou péči, a jelikož bylo zřejmé, že vyjádření poškozené před soudem bude mít vzhledem k jejímu věku na výsledek řízení vliv, velmi se zajímal o její postoj. Nezletilá však úporný zájem obviněného o její názor vnímala jako tlak a s ohledem na své osobnostní nastavení se snažila konfliktním situacím s otcem týkajícím se uvedené problematiky spíše vyhýbat. Předmětného dne však obviněný trval na tom, aby se dcera k této věci jednoznačně vyjádřila, a když nereagovala, snažil se ji k odpovědi donutit pod pohrůžkou uříznutí prstu na ruce, a to v situaci, kdy v ruce držel nůž, který k jednomu jejímu prstu skutečně přiložil. To, že nezletilá poškozená líčí bezprostředně prožitou událost, nikoliv vykonstruovanou příhodu, je zjevně potvrzeno znaleckým posudkem, který byl pořízen ohledně její věrohodnosti. Způsob, jakým obviněný zareagoval na mlčení nezletilé poškozené, rovněž odpovídá jeho osobnostnímu profilu, jehož charakteristika je ze znaleckého zkoumání zřejmá. Ze znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že není nadán dostatečnou empatií, neboť pod vlivem emocí v nejednoznačných situacích pod vlivem stresu reaguje agresivně, i když v jasně strukturovaných a předvídatelných podmínkách agresivitu racionálně zvládá. Tato stránka jeho osobnosti nebyla rozpoznána pouze znalcem, ale vyplývá i z obsahu SMS zpráv, které zaslal svědkyni M. R., matce jeho nezletilých dětí. Svědkyně vypověděla, že o chování obviněného vůči dceři se nejprve dozvěděla od syna VVVVV, který se jí s tím po příchodu domů svěřil. V posuzované trestní věci nebylo možné zaznamenat žádné indicie, na základě nichž by bylo možné uvažovat o hypotéze obviněného, že za jeho trestním stíháním stojí komplot bývalé manželky M. R.
31. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
32. Vzhledem k tomu, že obviněný svoje přesvědčení o vadné právní kvalifikaci založil na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým soudy po provedeném dokazování dospěly, dovolací soud se posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval [srov. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
33. Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym podle zákona č. 45/2013 Sb.