ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.630.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 630/2018-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2018 o dovolání obviněného P. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 4 To 71/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 15/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 5. 2017, sp. zn. 29 T 15/2013, byl obviněný P. Š. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil s obviněným J. I. skutkem popsaným tak, že
v průběhu měsíců května až září 2008 v L., okres O. a jinde, P. H. intenzivně přesvědčovali, že jsou schopni výhodně zhodnotit jeho peníze v blíže neupřesněných obchodních transakcích týkajících se nafty a cigaret, těmito přísliby ho přiměli k tomu, aby jim v nezjištěných dnech, ve větším, přesně nezjištěném počtu případů, předal různě vysoké peněžní částky, které mu již zhodnocené, měli vracet v průběhu krátké doby v řádu několika dnů či jen několika málo týdnů, žádné peníze mu ale nevrátili, přičemž i poté, co již byli P. H. pro nedodržení stanovených podmínek zhodnocení vyzýváni k naplnění uzavřených dohod, z něj vymámili další peníze, když zdárnou realizaci již údajně probíhajících obchodů a svou způsobilost vrátit mu všechny peníze, podmiňovali dalšími vklady z jeho strany, takto jednali, ačkoli reálně nikdy žádné zhodnocování neprováděli, od počátku věděli, že žádné zhodnocení peněžních prostředků P. H. provádět nebudou, věděli, že peníze, které od něj dostávají, mu nikdy nevrátí, zneužili při tom jeho naivity a jeho nižšího intelektového potenciálu i jeho osobnostní strukturu, neboť poškozený vykazuje zvýrazněné neurotické rysy, které vystupují do popředí zejména v situacích silného emočního rozrušení nebo stresu, kdy v takových situacích jsou negativně ovlivněny jeho schopnosti zvládání, jeho jednání se může stát neorganizovaným či dokonce zmateným, čehož si, díky zkušenostem z opakovaného a dlouhodobého jednání s ním, byli vědomi; popsaným způsobem obviněný P. Š. společně s obviněným J. I. v uvedeném období na poškozeném vylákali částku v celkové výši nejméně 1.000.000 Kč, a obviněný P. Š. pak samostatným jednáním, které vedl bez vědomí obviněného J. I., vylákal ještě další částku v celkové výši nejméně 4.427.0990, tyto peněžní prostředky použili nezjištěným způsobem, poškozenému nic nevrátili, čímž mu způsobili škodu v uvedené výši.
2. Obviněný P. Š. byl za tento zločin a za zločin vydírání pole §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. 5 T 234/2012, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 2 To 121/2013, a za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 7 T 30/2015, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 2 To 5/2016, odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestu z rozsudků, jichž se souhrnný trest týkal a k nimž byl ukládán, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. I. a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. též o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 31 10. 2017, sp. zn. 4 To 71/2017, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného P. Š. i odvolání státního zástupce podané pouze proti výroku o trestu v neprospěch obviněného J. I.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. Š. prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání zaměřené proti všem výrokům, protože skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně neodpovídají provedenému dokazování a jsou nesprávné. Uvedené vady nebyly i přes námitky obviněného odstraněny ani v odvolacím řízení, přestože skutkové závěry byly opřeny převážně o výpověď poškozeného P. H., který nedokázal vysvětlit, z jakého důvodu obviněným půjčoval tak vysoké částky, pokud ovšem skutečně nějaké půjčoval, když mu muselo být zřejmé, že mu nebudou vráceny, a takto si počínal, i když sám již žádnými hotovostními finančními prostředky nedisponoval a musel si je půjčovat. Obviněný poukázal na to, že při výpovědi poškozený pro svá tvrzení vycházel pouze ze soupisu půjček, který si sám vytvořil, ale nebyl již schopen se k nim v podrobnostech vyjádřit, jeho tvrzení byla zmatená a nesouvislá a neodpovídala ani obsahu směnek jím vystavených. Proto nebylo možné na základě výpovědi poškozeného a jím předložených listinných důkazů dospět k jednoznačnému a nezpochybnitelnému závěru o objemu skutečně půjčených finančních prostředků, neboť není zřejmé, zda všechny směnky obsahují vždy jen aktuálně půjčenou částku, anebo zda jsou do nich zahrnuty i částky z dřívějších směnek, případně formy zhodnocení, apod.
5. Podle obviněného nemohou být usvědčujícím důkazem ani zvukové záznamy telefonních hovorů, na nichž se nikdy nehovoří o konkrétní částce, ale pokaždé o různých částkách, a nebylo vyjasněno, z jakého důvodu poškozený, který tyto zvukové záznamy sám pořizoval, pokaždé hovořil o jiném obnosu, navíc v rozporu s částkami jím uváděnými při hlavním líčení. Za této nejednoznačné situace při nevěrohodné výpovědi poškozeného P. H. a neexistenci jiných důkazů bylo zapotřebí vycházet ze zjištění pro pachatele nejpříznivějších.
6. V dovolání obviněný dále zdůraznil, že i když se soudy i přes tyto jeho výhrady dostatečně se skutkovými otázkami nevypořádaly a skutkový děj zjistily a popsaly shora uvedeným způsobem, nemohly na jeho podkladě dojít k závěru, že uvedeným činem naplnil znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, protože takovému závěru bránil názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010, podle něhož je primárně věcí osob vstupujících do závazkových vztahů, aby dbaly potřebné opatrnosti, když trestní represe může nastupovat až v krajních případech.
7. Obviněný též tvrdil, že se nemůže v jeho případě jednat o naplnění znaku uvedení v omyl, protože sám poškozený jednal nikoli pouze neopatrně, ale dokonce s plným vědomím skutečného stavu věci. Ačkoli v posuzované věci mělo uvádění v omyl ze strany obviněných spočívat v tvrzení o lukrativním obchodu s naftou a cigaretami, poškozený nebyl schopen uvést, na jakých podmínkách měly být tyto obchody založeny, kdo a jak měl obchodovat, jaké mělo být zhodnocení, zda se jednalo o obchody legální či nikoli, zda k nim existovala nějaká dokumentace apod. I přesto půjčoval obviněným nemalé částky z vlastních zdrojů, aniž by se dokázal vyjádřit k tomu, kdy a s jakým výnosem mu mají být půjčené finanční prostředky vráceny, a přesto, že mu dosud vráceny nebyly, půjčoval obviněným další peníze, dokonce i ty, které si sám musel vypůjčit. Takto jednal po poměrně dlouhé období a v mnoha případech, a musel být proto srozuměn s tím, že mu peníze vráceny nebudou. Uvedené chování poškozeného považoval za hranicí i minimální obezřetnosti, zvláště pak, když si peníze zčásti půjčoval a věděl, že je bude muset svým věřitelům vrátit.
8. Zjištěné neobezřetné chování poškozeného nelze podle obviněného vysvětlit ani závěry znaleckého posudku na osobu poškozeného, neboť ani ten nehovoří o absolutní iracionalitě jeho jednání, nýbrž pouze o tom, že je schopen pod tlakem jednat chaoticky. Nebylo přihlíženo k tomu, že poškozený dlouhodobě podnikal, a bylo namístě od něj očekávat alespoň minimální schopnost uvažovat účelně a s rozvahou. S touto otázkou se dostatečně žádný ze soudů nižšího stupně nevypořádal, a tudíž došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci minimálně od toho okamžiku, kdy již poškozený jednal se znalostí a plným vědomím skutečného stavu věci, a proto nemohl být uváděn v omyl. Nemohlo se proto jednat o trestný čin podvodu, jak jej oba soudy kvalifikovaly.
9. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním usnesení Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek soudu prvního stupně, a podle §265l odst. 1 tr. ř. aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř. poukázal na to, že obviněný stejné výhrady uplatnil již v předchozím průběhu řízení, včetně podaného odvolání, v němž dokonce použil argumentaci doslova shodnou s tou, kterou ji uvedl v dovolání, na niž soudy obou stupňů dostatečně podrobně reagovaly. Zejména nalézací soud se podrobně věnoval hodnocení výpovědi poškozeného (viz strany 21 až 26 rozsudku), kde zmínil všechny rozhodné skutečnosti včetně závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie zdůrazňující jeho nižší intelekt, jenž nevede k zásadnímu zpochybnění výpovědi poškozeného, která je v základních skutkových rysech konzistentní. Při hodnocení této výpovědi soud splnil všechna pravidla §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto shledal, že obhajoba obviněného byla vyvrácena. Tyto námitky však nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
11. Za námitku pod označený důvod podřaditelnou státní zástupce považoval tvrzení obviněného, že se poškozený neřídil elementární zásadou opatrnosti a neměl dostatečné informace o údajných obchodech, a tedy věděl, že je riskantní obviněnému půjčovat, v důsledku čehož se nemohlo jednat o uvedení v omyl. Tyto výhrady však zjištěnému skutkovému stavu neodpovídají. Rozhodné je v projednávané věci jednání obviněného, kterým zcela zjevně naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu, nikoliv lehkomyslný přístup poškozeného. S ohledem na odlišné okolnosti, za nichž byl čin spáchán, nebylo namístě srovnání s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010, které na projednávaný případ aplikovat nelze, neboť není možno na straně poškozeného dovodit, že si byl schopen prověřit obviněným uváděná tvrzení, protože nemohl mít přístup k veškerým podnikatelským aktivitám obviněného. Neopomenutelnou roli navíc hrály povahové vlastnosti a intelektuální schopnosti poškozeného, vedle nichž obviněný zneužil i jeho důvěry a jisté známosti z předchozí doby. Pokud by však poškozený věděl, že obviněný nepodniká a žádné peníze mu nezhodnotí, obviněnému by je nepůjčoval. Po zvážení všech těchto skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného není opodstatněné, a proto je navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
12. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do doby konání neveřejného zasedání neobdržel.
III. K formálním náležitostem dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda obviněným uplatněné argumenty obsahově naplňují jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadené rozhodnutí může být podrobeno věcnému přezkumu jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů přitom nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vymezuje tak, že na jeho podkladě je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Takto vyjádřená právní úprava určuje, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
15. S odkazem na uvedený dovolací důvod nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, protože důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
16. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Uvedené zásady však není možné vykládat restriktivně [srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), aj.], protože ve výjimečných případech je připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, a to při shledání extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
17. V souladu s těmito zásadami Nejvyšší soud v posuzované věci měl na paměti, že je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
IV. K námitkám obviněného
18. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání a přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že obviněný vytýkal napadeným rozhodnutím jak nedostatky vztahující se k právnímu posouzení, pokud vytýkal, že poškozeného nemohl uvést v omyl, neboť ten se měl chovat obezřetněji a lépe chránit svůj majetek, a že byla v jeho případě nemístně použita trestní represe, čímž poukazoval na princip ultima ratio jako krajního prostředku a na soukromoprávní povahu posuzovaného vztahu. Tyto výhrady se týkají hmotněprávních otázek a jako takové byly uplatněny v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud na jejich podkladě dále posuzoval jejich důvodnost.
19. Pokud však obviněný v dovolání brojil proti posouzení věrohodnosti poškozeného a poukazoval na způsob, jakým soudy hodnotily jeho výpověď, v této části dovolání obviněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z formálního hlediska nenaplnil, ale i přesto Nejvyšší soud vědom si povinnosti být garantem zákonnosti a ústavnosti z hlediska zachování práva na spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14) i na jejich podkladě zkoumal, zda soudy dodržely zákonem i mezinárodními normami vymezené postupy a zásady.
a) Ke skutkovým námitkám
20. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů se s námitkami obviněného o nevěrohodnosti poškozeného P. H., posouzením autentičnosti podpisu na předložených směnkách a výhradou o porušení principu in dubio pro reo zabývaly, lze z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí k reakci na ně uvést, že se uvedeným výhradám věnovaly s maximální možnou pozorností, a to právě i se zřetelem na složitost případu v návaznosti na intelekt a osobnostní strukturu poškozeného, kterými jsou do jisté míry ovlivněny i jeho vyjadřovací schopnosti (viz strany 22 a 25 rozsudku). Z obsahu tohoto rozsudku plyne, že soud výpověď poškozeného hodnotil jednotlivě i v souhrnu a kontextu s ostatními provedenými důkazy, a to jak svědeckými výpověďmi, tak listinnými důkazy a zejména znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, vypracovaným znalci MUDr. Petrem Nedomou a Mgr. Michalem Perničkou (č. l. 484 až 564), a na základě tohoto posouzení dospěl k závěru, že „ argumentace poškozeného nestojí osamoceně, izolovaně, ale je podporována také dalšími provedenými důkazy “. Jestliže v jeho výpovědi soud shledával nesrovnalosti, zejména ohledně toho, za jakých okolností a v jaké konkrétní výši jednotlivé půjčky obviněným poskytl a předal, jakož i v tom, že nebyl schopen podřadit jednotlivé vlastní půjčky ke směnkám, vysvětlil je charakterem osobnosti poškozeného, jak byl znalci v této věci zjištěn (např., že je v zátěžových situacích neurotický, chaotický, apod.). Věrohodnost poškozeného soud prvního stupně posuzoval i s ohledem na výsledky znaleckého zkoumání pravosti podpisu na směnkách, které vyznělo v souladu s výpovědí poškozeného, jakož i se zřetelem na další výpovědi, např. otce poškozeného J. H., Z. H. a dílem i T. K.– družky obviněného P. Š. Za podstatné považoval soud i to, že poškozený v počátku trestného jednání obviněného disponoval i dostatečným množstvím finančních prostředků tak, aby byl schopen obviněným předmětnou částku, byť velmi vysokou, poskytnout (viz strany 5 až 21 rozsudku). Odvolací soud správnost skutkových (i právních) závěrů učiněných soudem prvního stupně, jakož i jim předcházejících procesních postupů k identickým námitkám obviněného potvrdil, když žádné, obviněným vytýkané vady neshledal (viz strany 5 až 8 napadeného usnesení).
21. Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nezjistil takové vady nebo nedostatky, které by svědčily o libovůli nebo jednostrannosti. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. V tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09, a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14). Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nižších stupňů nezpronevěřily zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo , jak obviněný vytýkal. V posuzovaném důkazním řízení bylo po provedeném dokazování dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností. I když byly v některých směrech přítomny pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě poškozeného, jež zejména obviněný uváděl, byly odstraněny na základě dalšího důkazu. Nešlo proto o případ, že by bylo nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11 (N 116/61 SbNU 695)]. Citovanou zásadu totiž zásadně nelze vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)]. Rovněž je třeba zdůraznit, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
22. Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna, reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení a rovněž z nich vyplývají úvahy soudů o tom, jak při hodnocení jednotlivých důkazních prostředků postupovaly, což vylučuje libovůli soudů nebo snahu vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování. Své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování v rámci podmínek §2 odst. 5, 6 tr. ř. učinily, v souladu s pravidly stanovenými v §125 a 134 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. Nejedná se proto ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).
23. Principy spravedlivého trestního řízení nebyly v posuzované věci porušeny, když lze jen pro úplnost zmínit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, dále rozhodnutí ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
b) K právním výhradám
24. Jestliže obviněný vytýkal, že činem, jenž mu je kladen v přezkoumávaných rozhodnutích za vinu, nenaplnil znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jde o námitky, na které se soudy obou stupňů k obdobným výhradám obviněného rovněž soustředily. Soud prvního stupně na stranách 26, 29 a 30 svého rozsudku vysvětlil, že obvinění poškozeného uváděli v omyl, protože mu tvrdili skutečnosti, které nebyly pravdivé. Poukázal zejména na intenzivní a bezohledný způsob, kterým poškozeného utvrzovali v tom, aby jim půjčil, k čemuž využívali své dřívější známosti i jeho tíživého postavení, které mu svým jednáním přivodili. Především mu však opakovaně slibovali, že mu peníze vrátí, že je potřebují na obchodní aktivity, aby z nich splatili své předchozí dluhy. Přitom zcela vědomě využívali jeho naivity a důvěry, jeho snížené inteligence a také toho, že ve stresu, do kterého jej dostali, nebyl schopen rozumného a adekvátního jednání. Vrácení peněz podmiňovali dalšími půjčkami s využitím naivity poškozeného a důvěry, kterou k nim choval, i jeho nižší intelektové kapacity a osobnostní struktury. Takovým jednáním obviněný P. Š. pod zcela smyšlenými záminkami vylákal sám nebo ve spojení s J. I. od poškozeného vysoké finanční částky, které mu ani zčásti nevrátil. Soud prvního stupně proto shledal, že dovolatel naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
25. Odvolací soud správnost právních závěrů soudu prvního stupně potvrdil s konstatováním, že obvinění uvedli poškozeného v omyl předstíráním okolností, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, kdy jej přiměli k vydávání finančních prostředků pod příslibem jejich zhodnocení v obchodu s naftou a cigaretami, ačkoli oba věděli, že peníze použijí pro vlastní potřebu a žádné jimi tvrzené obchodní aktivity realizovány nebudou, přičemž v dalších fázích už pouze využívali tíživé situace, do níž sami poškozeného dostali, a proto i v této části svého jednání uváděli poškozeného, který nadále doufal, že mu bude alespoň část peněz vrácena, uváděli i nadále v omyl (viz strany 7 a 8 usnesení odvolacího soudu).
26. Z uvedeného je zřejmé, že soudy se tím, zda a jakým způsobem obviněný uvedl (resp. obvinění uvedli) poškozeného v omyl, zabývaly, a Nejvyšší soud považuje za vhodné pouze doplnit, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a takovým jednáním způsobí škodu velkého rozsahu (podle §138 odst. 1 tr. zákoníku představující nejméně částku 5.000.000 Kč). Z těchto alternativních znaků soudy podle tzv. právní věty shledaly, že obviněný P. Š. poškozeného uvedl v omyl, což znamená, že předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Šlo o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností [srov. přiměřeně rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 1995, sp. zn. 3 To 508/95 (uveřejněné pod č. 45/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1980, sp. zn. Tzv 13/80 (uveřejněné pod č. 13/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 1998, sp. zn. 3 Tz 71/98 (uveřejněné pod č. 44/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
27. K námitce obviněného, že se v této věci o omyl nejednalo, když poškozenému po dlouhou dobu půjčené peníze nevracel a on další půjčky mu poskytoval i přesto, že ty předchozí mu ještě nebyly splaceny, je namístě uvést, že o podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zmlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 (uveřejněné pod č. 1/2004-T 648 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
28. Pro posouzení toho, za jakých okolností poškozený jednal, a zda to bylo proto, že byl obviněnými uveden v omyl, je nutné vycházet z celého souhrnu okolností a chování obviněného, resp. obviněných, které na poškozeného a jeho rozhodnutí měly vliv. Mezi ně z obecného hlediska patří případně pozice či postavení pachatele vůči poškozenému před tím, než si zajistil, aby finanční prostředky vylákal. Z tohoto kontextu nelze vytrhávat jen jednu okolnost, která sice měla podstatný, nikoliv však jediný význam pro naplnění cíle pachatele, jímž byla snaha se na úkor poškozené obohatit. Je třeba připomenout, že uvedení v omyl nemusí spočívat jen v jednorázovém konání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, ale může se skládat z dílčích na sebe navazujících úkonů, jimiž pachatel vytváří situace, aby jimi záměrně navodil u poškozeného pocit důvěry, čehož posléze využije tím, že např. poškozeného v potřebné míře neinformuje, a vlivem navozené důvěřivosti a v důsledku nedostatku potřebných informací o záměru pachatele poškozený umožní jinému nebo sám provede transakce na úkor svého majetku. Takové jednání lze považovat za uvedení v omyl lstí, jejímž cílem je vylákání finančních prostředků od poškozeného za účelem vlastního obohacení (nebo obohacení jiného). Význam může mít zneužití situace, v níž se poškozený nachází (zvlášť oslabená oběť), jako je např. stáří, psychická nemoc, nedůvodná důvěra, ale i nedostatečná životní zkušenost, nedostatečná rozumová vyspělost, anebo jiné oslabení nebo oproti pachateli znevýhodnění, vedoucí k neschopnosti domyslet důsledky pachatelem instruovaného nebo vyžadovaného počínání či požadavků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018).
29. Ke konkrétní povaze uvádění v omyl poškozeného P. H. v posuzované věci je třeba zdůraznit zejména to, že podvodné jednání obviněného bylo založeno na tom, že se vydával za zdatného obchodníka a předstíral podnikání s naftou a cigaretami. První půjčku mu poškozený však poskytl v situaci, kdy mu obviněný dlužil za opravu auta, kterou mu poškozený provedl, a proto se snažil si svůj příjem zajistit a věřil, že když vloží své peníze do jejich podnikání, bude tím mít možnost získat peníze za svou, již poskytnutou službu. K tomu však nedošlo a požadavky na půjčky vzrůstaly do neúměrných částek. Právě jejich výše roztočila kolo dalších půjček, ze strany poškozeného vedených snahou zajistit si návratnost již vydaných peněz. Přitom nepochyboval, že uváděné důvody jsou pravdivé, a uvěřil mu, že peníze mu budou v brzké době nejen vráceny, ale dokonce zúročeny v obchodě s naftou.
30. Podstatný význam v tomto důvěřivém chování poškozeného mělo to, že obvinění zneužívali jeho neutěšené finanční situace poté, co jej do ní uvedli, jakož i jeho lehce podprůměrnou inteligencí a neobratností při zvládání stresových a psychicky náročných situací, o čemž z jednání s ním měli potřebnou znalost. Poškozený, byť s obviněným P. Š. měl posléze nedobré osobní zkušenosti, mu znovu uvěřil, neboť finanční prostředky potřeboval k vrácení příbuzným a známým, od nichž byl donucen si sám peníze vypůjčit. V této tíživé finanční pozici i emočně vypjaté situaci díky složité osobnostní struktuře a nadměrné důvěřivosti se upnul k fiktivní možnosti vrácení těchto finančních prostředků obviněným.
31. Veškeré obviněným tvrzené důvody a skutečnosti však objektivně nebyly založeny na žádné faktické skutečnosti a všechny informace, které poškozenému poskytoval, byly mimo realitu. Jeho jediným záměrem bylo se obohatit na úkor poškozeného, jehož důvěřivosti a inteligenční vybavenosti, zneužil, stejně jako jeho následné finanční tísně a nedobrého psychického rozpoložení, které svým jednáním vyvolal a které vedly poškozeného k tomu, že činil další neuvážené kroky.
32. Z popsaných skutkových okolností vyplývá, že jednání obviněného bylo od počátku cílené a záměrně klamavé, neboť si byl vědom, že k němu poškozený chová plnou důvěru a není schopen se adekvátně a účinně jeho podvodnému jednání bránit a na ně reagovat, a to tím spíše, že mu přislíbil participaci na dosaženém zisku. Využil tak omylu poškozeného, který u něj svým předešlým cíleným jednáním a přístupy vyvolal proto, aby mohl směřovat k vlastnímu obohacení, eventuálně k obohacení jiného.
33. Z hlediska subjektivní stránky pro zavinění v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který správně dovodil již soud prvního stupně (viz stranu 30 rozsudku soudu prvního stupně), svědčí především to, že obviněný od poškozeného vylákával peníze od samého počátku pod smyšlenými záminkami, když výše těchto poškozeným poskytnutých peněz přesáhla částku 5.000.000 Kč, a tedy představuje škodu velkého rozsahu. Nejvyšší soud proto považuje použitou právní kvalifikaci jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku za správnou a v souladu se zákonem.
34. K námitkám obviněného, že jde o případ, který není trestným z důvodů vyplývajících z principu ultima ratio, a to mimo jiné s ohledem na malou obezřetnost poškozeného, nutnou k ochraně vlastních finančních prostředků, se zřetelem na úvahy vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, je třeba uvést, že i s nimi se soudy obou stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích vypořádaly. Ochrana vlastních majetkových zájmů poškozených je limitována jejich schopnostmi a možnostmi je uchránit před jednáním osob, které páchají trestnou činnost, obzvláště když se jedná o soukromé osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, publikované pod č. TR NS 1/2004-T 648 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu, který podvedeného uvede v omyl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ačkoli si poškozený své obchodní vztahy mohl lépe ošetřit tak, aby nevznikaly jakékoli pochybnosti o způsobu předání peněz, a lze připustit i určitou neopatrnost a lehkovážnost v rámci jednání s poškozeným, neubírá to nic na vysoké závažnosti činu obviněného i na urputnosti, s níž se od poškozeného trvale a neurvale domáhal půjčení dalších peněz (viz strany 26 až 28 rozsudku soudu prvního stupně, strana 7 usnesení odvolacího soudu).
35. Nejvyšší soud považoval uvedené úvahy soudů nižších stupňů za správné a poukaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, za nepřípadný pro posuzovanou věc. V uvedeném rozhodnutí, které vycházelo pro obezřetnost poškozených v soukromoprávních vztazích ze snadno dosažitelných prostředků (např. v podobě výpisu z katastru nemovitostí, který představuje lehce dostupný autentický zdroj informací o stavu určité nemovitosti), se v přezkoumávané věci jedná o zcela jiný případ. Informace, na jejichž základě poškozený obviněnému půjčoval, pocházely přímo od obviněného, ve vztahu k jejich obsahu neměl jakoukoli objektivní možnost si jejich pravdivost ověřit. Jednalo se o finanční poměry obviněného a stav jeho podnikatelských aktivit, které nebyly, na rozdíl od stavu zápisů práv váznoucích na nemovitostech v katastru nemovitostí, jako tomu bylo ve věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010, jakkoli, natož snadno ověřitelné ve veřejných databázích, ale byly v zásadě jen otázkou důvěry v pravdivost tvrzení obviněného, zcela přesahující objektivní i subjektivní možnosti poškozeného.
36. Na tuto situaci dopadá spíše usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 (publikovaného pod č. TR NS 1/2004-T 648 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), na něž správně poukázal již soud prvního stupně (viz stranu 27 jeho rozsudku), podle kterého „možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu, který podvedeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, a proto o podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedený je sice schopen s vynaložením většího či menšího úsilí zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas“, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech ověření provádět (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000).
37. Ze všech uvedených důvodů byla v posuzované věci soudy obou stupňů správně vyloučena aplikace principu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, a to zejména se zřetelem na výši vylákaných finančních prostředků i četnost podvodně sjednaných půjček a mnohost útoků, absenci jakékoli, natož účinné lítosti na straně obviněného i na určitou sofistikovanost a manipulativnost, s jakou k jednání s poškozeným přistupoval, s ohledem na něž vyloučily význam uplatnění odpovědnosti podle jiných než trestních předpisů (viz zejména stranu 28 rozsudku soudu prvního stupně).
38. Nejvyšší soud pouze pro úplnost shrnuje, že v posuzované věci není postup podle jiných než trestních předpisů namístě, neboť jednání obviněného je trestným činem se všemi z toho pramenícími důsledky. Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem (§13 odst. 1 tr. zákoníku), a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jak však byl čin obviněného shora rozveden a právně posouzen, je zřejmé, že jde o společensky velmi škodlivý čin, spáchaný dvěma pachateli, při zneužití důvěry a dobrotivosti osoby s jistým psychickým nedostatkem, což činí čin dovolatele i lidsky odsouzeníhodným, na nějž je potřeba právě prostředky trestního práva důsledně aplikovat.
V. Závěr
39. Nejvyšší soud, když na základě všech těchto zjištění a závěrů shledal, že dovolání obviněného posouzené jako celek bylo nedůvodné, a tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že netrpí obviněným vytýkanými vadami a že skutkové i právní závěry soudů nižších stupňů jsou učiněné v souladu se zákonem, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2018
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu