ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.676.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 676/2019-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce V. J. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalovanému T. W. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem v ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ PELÍŠEK, NAVRÁTIL & PARTNEŘI, s. r. o. se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 2/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2018, č. j. 16 Co 174/2017-165, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Cholenského, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. ledna 2017, č. j. 7 C 2/2015-131, určil, že darovací smlouva ze dne 24. ledna 2013 (dále již „darovací smlouva“), kterou L. W., r. č. XY, bytem XY (dále již „dárce“), daroval žalovanému spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/6 na následujících nemovitostech: (i) pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, XY, (ii) pozemek parc. č. XY a (iii) pozemek parc. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY, zapsáno na LV č. XY (dnes LV XY) u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále již společně „předmětné nemovitosti“), je vůči žalobci neúčinná, a dále rozhodl o nákladech řízení.
V posuzované věci se žalobce domáhal požadovaného určení s tvrzením, že předmětnou darovací smlouvou byl žalobce, jako věřitel dárce zkrácen, protože se jí dárce „zbavil svého hodnotnějšího majetku.“ Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že darovací smlouva byla skutečně uzavřena, a to mezi osobami blízkými, když dárce je synem žalovaného. Dále zjistil, že na základě rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4. března 2014, č. j. 10 C 143/2013-86, bylo rozhodnuto o neúčinnosti předmětné darovací smlouvy vůči žalobci uvedeného řízení, který byl rovněž věřitelem dárce. Žalobce prokázal, že má za dárcem pohledávku ve výši 2.400.000 Kč s příslušenstvím. Podle soudu prvního stupně dárce neprokázal, že by „měl jakýkoliv hmotný či nehmotný majetek, ze kterého by bylo možno věřitele (žalobce) uspokojit“ a dále soud dospěl k závěru, že „ bylo zcela jasně prokázáno, že žalovanému byla známa finanční situace jeho syna – dárce... nebo mu při náležité pečlivosti mohla být známa.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. října 2018, č. j. 16 Co 174/2017-165, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci, přičemž zdůraznil, že „žalovaný netvrdil a ani neprokázal, že vyvinul veškeré úsilí, které na něm lze spravedlivě požadovat, aby rozpoznal úmysl dlužníka – svého syna, krátit věřitele. Tento úmysl a vědomost pak zákon předpokládá, a pakliže žalovaný neprokázal opak, nebylo možno, aby se žalobě účinně ubránil.“ Podle názoru odvolacího soudu je evidentní, že dárce se zbavil svého majetku, neboť měl dluhy ve značné výši, a učinil tak v úmyslu krátit své věřitele na uspokojení jejich vymahatelných pohledávek.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které zdůvodnil nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem. Hledisko přípustnosti dovolání vymezil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že neprokázal, že vyvinul veškeré úsilí, které na něm lze spravedlivě požadovat, ohledně rozpoznání úmyslu dárce krátit věřitele, ani se závěrem, že „obrana žalovaného nemůže obstát“ . Dovolatel zopakoval souvislosti, za kterých uzavřel darovací smlouvu, přičemž zdůraznil, že k jejímu uzavření došlo z důvodu uspořádání majetkových vztahů pro případ smrti (aby dovolatel předešel sporům o dědictví). Proto prý požádal členy své rodiny o podepsání několika darovacích smluv. Jeho jednání tak nebylo nelogické. Dovolateli nebyla známa majetková situace dárce, prý o ni nemohl mít v žádném případě povědomí. To, že vynaložil náležitou pečlivost, dovozuje z toho, že si nechal před uzavřením darovací smlouvy předložit výpisy z bankovního účtu svého syna, aby se přesvědčil, že dárce řádně platí svůj závazek vůči Československé obchodní bance, a. s., o jehož existenci věděl. Dovolatel dále odkázal na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“), v nichž měla být řešena otázka náležité pečlivosti (konkrétně na rozsudek ze dne 31. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3624/2010, usnesení ze dne 9. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 3027/2007, rozsudek ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000 či rozsudek ze dne 14. prosince 2017, sp. zn. 21 Cdo 3312/2017). Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se prostřednictvím svého advokáta vyjádřil žalobce, který konstatoval, že se odvolací soud neodchýlil nikterak od rozhodovací praxe dovolacího soudu, nýbrž rozhodl v souladu s ní, což ilustroval rozsudkem dovolacího soudu ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, z nějž má mj. plynout, že „má-li se osoba dlužníkovi blízká ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě, musí prokázat, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat, i když dlužník uzavřením odporované smlouvy nebo učiněním odporovaného právního úkonu v její prospěch plní svou ,morální' nebo právní povinnost – ze zákona, smlouvy nebo z jiného právního důvodu.“ Podle žalobce dovolatel nevykonal žádnou vlastní činnost, kterou by bylo možno považovat na vynaložení náležité péče z jeho strany. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), s přihlédnutím k §3028 odst. 1 až 3 o. z., dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Otázce aplikace právního institutu odporovatelnosti podle §42a obč. zák. ve světle požadavku náležité pečlivosti obdarovaného, je-li tento osobou blízkou dárci, se dovolací soud ve své rozhodovací praxi věnoval opakovaně. Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2017, sp. zn. 21 Cdo 3312/2017 či ze dne 26. září 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), z níž se podává, že jde-li o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému (zde dovolateli) musel být úmysl dlužníka odporovaným úkonem zkrátit věřitele znám ; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným úkolem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohl poznat .
V této posuzované věci není sporu o tom, že darování předmětných nemovitostí bylo učiněno mezi osobami blízkými. Dovolatel, jako obdarovaný v zásadě tvrdí, že vyvinul veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, ohledně poznání úmyslu dárce zkrátit věřitele. Odvolací soud se měl podle dovolatele odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu právě v tom, že nedovodil existenci takového úsilí a náležité péče vyvinuté dovolatelem. Dovolatel sice vysvětlil motivy, které jej a dárce vedly k odporovanému úkonu, ovšem jinak jeho argumentace představuje toliko skutkovou polemiku vedenou se závěry odvolacího soudu.
Pokud se dovolatel snaží zpochybňovat závěr odvolacího soudu o tom, že dovolatel neunesl své důkazní břemeno, respektive že tvrzení a důkazy, které dovolatel předložil, neprokazují, že vynaložil veškeré úsilí, které na něm lze spravedlivě požadovat, aby rozpoznal úmysl dlužníka zkrátit věřitele, pak dovolatel napadá skutkový stav zjištěný odvolacím soudem. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci. O to se však v posuzované věci nejedná. Závěry, k nimž odvolací soud dospěl v odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku, jsou důsledkem použitých logických úvah a nejsou v extrémním nesouladu s obsahem spisu, nevykazují ani prvek svévole či projevu hrubého formalismu. Přitom dovolací soud zde nevystupuje jako řádná třetí přezkumná instance, která by nad rozsah výše uvedeného mohla (měla) zasahovat do procesu výsledků dokazování, tedy do zjištěného skutkového stavu, „hodnotit“ hodnocení důkazů (odvolacím) soudem, posuzovat relevanci rozsahu či účelnosti (odvolacím) soudem provedených důkazů, pakliže způsob, jak ke skutkovému stavu odvolací soud dospěl (případně taková skutková zjištění převzal od soudu prvního stupně), není nijak defektní a odvolacímu soudu umožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru.
V této souvislosti dovolací soud konstatuje, že i za novely občanského soudního řádu účinné po 1. lednu 2013 se vymykají z dovolacího přezkumu otázky skutkové povahy, na nichž dovolatel zakládá svou argumentaci v dovolání. Je tomu tak proto, že skutková zjištění odvolacího soudu dovoláním úspěšně zpochybnit nelze, lze-li dovolání podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci; srov. §241a odst. 1 o. s. ř. Sama okolnost, že dovolatel vychází z jiné skutkové verze, kterou posléze (v konfrontaci s odvolacím soudem, respektive oběma soudy) právně hodnotí, přirozeně přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá .
Co se týče rozhodnutí dovolacího soudu, na které dovolatel odkázal ve vztahu k svému tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od své rozhodovací praxe při řešení právní otázky posouzení „úsilí a náležité péče“ obdarovaného, pak je na místě konstatovat, že tato rozhodnutí nejsou ve vztahu k dovolatelem vymezené otázce relevantní, respektive odvolací soud se při řešení předmětné právní otázky neodchýlil od rozhodovací praxe více či méně obsažené v uvedených rozhodnutích. V rozsudku dovolacího soudu ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, je konstatováno výše uvedené, tj. že osoba blízká se může ve smyslu §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě, prokáže-li, že o dlužníkově úmyslu zkrátit odporovaným úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula náležitou pečlivost k poznání tohoto úmyslu, respektive osoba blízká musí prokázat, že dlužníku úmysl nemohla poznat, i když dlužník uzavřením odporované smlouvy plní svou morální nebo právní povinnost. Odvolací soud se nikterak neodchýlil od uvedené praxe. V rozsudku dovolacího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3624/2010, bylo zejména konstatováno, že vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala. V případě, že takto v náležité míře osoba blízká neučiní, „musí být srozuměna s tím, že věřitele může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla.“ Odvolací soud se tedy nikterak neodchýlil od praxe vymezené v uvedeném rozsudku.
V usnesení dovolacího soudu ze dne 9. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 3027/2007, je konstatováno, že pojem náležitá pečlivost je třeba vykládat se zřetelem ke všem okolnostem zjištěným v konkrétní situaci, přičemž šíře tohoto pojmu nemůže být bezbřehá v tom smyslu, aby se de facto nemohla osoba blízká odpůrčí žalobě ubránit. Odvolací soud nekladl extrémní (nepřiměřené) požadavky ohledně náležité pečlivosti osoby blízké dlužníkovi (tj. zde dovolateli). Odvolací soud hodnotil související okolnosti, jako např. to, že dovolatel žil s dárcem po určitý čas v jedné domácnosti, respektive spolu po určitý čas podnikali. Pouhé nahlédnutí do výpisů z banky tak v této situaci nepovažoval odvolací soud za dostatečné. Ani v tomto případě se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 14. prosince 2017, sp. zn. 21 Cdo 3312/2017, dovolací soud mj. vyložil, že ačkoli osoba blízká dárce nemá povinnost pátrat po závazcích dárce, tak se předpokládá, že s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka vykoná takovou činnost, aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele poznala. Ani zde se odvolací soud nikterak neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, své rozhodnutí odvolací soud řádně odůvodnil, přičemž vyložil, jakými úvahami byl při svém rozhodování veden.
S ohledem na výše uvedené tak dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné a Nejvyšší soud je jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
K (jiným) vadám řízení by dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. mohl (byl povinen) přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, což se netýká tohoto případu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu