ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1790.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 1790/2019-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO: 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, zastoupená JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 Praha 5, proti žalovanému: J. H., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Zdeňkem Broumem, advokátem se sídlem Lázeňská 479/15, 405 02 Děčín, o 266 174 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 220/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 12 Co 120/2018-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 11 713 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomáše Hlaváčka.
Odůvodnění:
Žalující pojišťovna se na žalovaném domáhala náhrady pojistného plnění, které vyplatila poškozené klientce z titulu uzavřené pojistné smlouvy s tím, že to byl žalovaný, kdo dne 8. 11. 2014 v bytě poškozené způsobil požár.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 12 Co 120/2018-70, potvrdil rozsudek pro zmeškání Okresního soudu v Děčíně ze dne 30. 10. 2017, č. j. 25 C 220/2017-42, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 266 174 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu §153b o. s. ř., neboť žalovaný se k jednání soudu nedostavil, přestože mu bylo řádně doručeno předvolání k jednání, jež obsahovalo všechna potřebná poučení, žalobce vydání kontumačního rozsudku navrhl a skutková tvrzení v žalobě postačují k závěru o důvodnosti nároku na náhradu škody, způsobené požárem, který v pronajatém bytě vyvolal žalovaný manipulací s otevřeným ohněm. Odvolací soud nepřisvědčil námitkám žalovaného, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny, neboť jeho právní zástupce byl ze zdravotních důvodů z jednání omluven. Po provedeném dokazování uzavřel, že ústní jednání soudu prvního stupně bylo nařízeno na den 30. 10. 2017 v 8:30 hodin, včas zahájeno a telefonická omluva zástupce žalovaného pro zdravotní indispozici byla u soudu prvního stupně učiněna nejdříve v 8:45 hodin, tedy 15 minut po zahájení jednání, a proto ji nelze považovat za včasnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku omluvy právního zástupce žalovaného; je nutno rozlišovat mezi zmeškáním a pouhým zpožděním a respektovat omluvu nedostavení se na jednání včas pro náhlé zhoršení zdravotního stavu právního zástupce dovolatele, který se po nezbytném vyšetření, i přes nedobrý zdravotní stav, k jednání soudu prvního stupně dostavil. Jednání však již bylo skočeno vydáním rozsudku pro zmeškání, ačkoliv byl zástupce žalobce ze začátku soudního jednání telefonicky omluven. Namítá, že byl po celou dobu řízení procesně aktivní, uplatňoval jednotlivé prostředky procesní obrany, přičemž s ohledem na ustálenou judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3825/2007) má soud k vydání rozsudku pro zmeškání přistupovat uvážlivě a volit jej pouze v případech, kdy je žalovaný skutečně nečinný a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu. Dovozuje, že po vydání rozsudku pro zmeškání měl soud tento rozsudek podle §153b odst. 4 o. s. ř. zrušit. V tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3443/2010 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 428/04, IV. ÚS 63/05, IV. ÚS 2785/07 a I. ÚS 2656/12 a namítl rovněž porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jakož i odložení vykonatelnosti obou rozsudků.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2048/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2000, pod č. 80, vyslovil, že dospěje-li soud k závěru, že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, jeho právní posouzení věci se omezuje v podstatě na to, co plyne přímo z §153b odst. 3 o. s. ř., totiž zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky a zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír. Další „právní posouzení” věci tkví v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá, tedy zda z nich vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce. Odvolací soud postupoval v souladu s tímto rozhodnutím a jeho závěru, že telefonickou omluvu učiněnou 15 minut po zahájení jednání nelze považovat za včasnou, nelze nic vytknout.
Nedůvodná je i námitka dovolatele, že soud měl rozsudek pro zmeškání zrušit podle §153b odst. 4 o. s. ř., neboť Nejvyšší soud ve své judikatuře konstantně zaujímá právní názor, podle něhož nelze zaměňovat procesní institut odvolání proti rozsudku pro zmeškání s návrhem na jeho zrušení podle §153b odst. 4 o. s. ř. (který však žalovaný nepodal). Ačkoliv je účelem obou procesních instrumentů odklizení rozsudku pro zmeškání, liší se v postupu při jejich projednávání, jakož i v okruhu skutečností relevantních při jejich uplatňování. Opodstatněnost návrhu na zrušení kontumačního rozsudku je dána v případě, bránila-li účasti na jednání taková skutečnost, již nebylo možné předvídat, a zamezila tak i včasné omluvě žalovaného, přičemž je presumováno splnění všech podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání. V odvolacím řízení je naproti tomu dán prostor znovu přezkoumat předpoklady pro jeho vydání. V řízení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání proto soud není oprávněn zkoumat, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání. V řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání odvolací soud naopak nemůže zkoumat, zda lze rozsudek pro zmeškání zrušit z omluvitelných důvodů (§153b odst. 4 o. s. ř.); již proto ne, že o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání rozhoduje v prvním stupni soud, který rozsudek vydal. Jinak řečeno, nelze zaměňovat omluvitelný důvod zmeškání ve smyslu §153b odst. 4 o. s. ř. na straně jedné s posouzením předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, jež může být předmětem řízení o odvolání proti kontumačnímu rozsudku, na straně druhé. Rozdílnosti uvedených procesních nástrojů k odstranění kontumačního rozsudku odpovídá i z ustanovení §153b odst. 5 o. s. ř. se podávající postup při jejich projednání směřující prioritně k tomu, aby byl odklizen kontumační rozsudek vydaný za situace, kdy se žalovaný nedostavil na jednání z omluvitelného důvodu, a teprve následně aby byla případně přezkoumána správnost závěru soudu prvního stupně o naplnění podmínek pro jeho vydání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 637/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 2/1997, ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 737/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 3/2002, ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 122/2001, ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 188/2015, a ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 355/2016).
V projednávané věci žalovaný nevyužil zákonné možnosti a návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 o. s. ř. nepodal, a nemůže se tak již úspěšně domáhat hodnocení omluvitelnosti důvodu, pro který právní zástupce jednání zmeškal. Ohledně jeho procesní aktivity, kterou zmiňuje v dovolání, je třeba uvést, že v řízení před soudem prvního stupně podal pouze jedno písemné vyjádření, což ve srovnání se skutkovými tvrzeními žalobce a nevyužitím zákonných procesních možností, ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, s ohledem na výše uvedené judikatorní závěry, nepostačuje.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy Nejvyšší soud bez zbytečných odkladů po předložení věci dovolání odmítl, nerozhodoval již samostatně o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3041/2018).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů, které jsou tvořeny odměnou advokáta ve výši 9 380 Kč (§7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen „AT“) za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání žalovaného (§11 odst. 1 písm. k) AT), náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 AT) a náhradou za daň z přidané hodnoty (2 032,80 Kč) podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem 11 713 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu