ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.461.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 461/2019-456
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 o dovolání obviněného B. M. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 6 To 336/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 97/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 80 T 97/2018, byl obviněný B. M. uznán vinným pokusem zločinu násilí proti úřední osobě podle §21 odst. 1 k §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za který byl podle §325 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na pět roků.
2. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 6 To 336/2018, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu násilí proti úřední osobě podle §21 odst. 1 k §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku na shodném skutkovém základě jako soud prvního stupně, spočívajícím v tom, že dne 20. 4. 2018 po předchozím požití alkoholu po pozemních komunikacích v obci XY, XY, XY, XY, XY či XY v době od 23:17 do 23:31 hodin řídil osobní motorové vozidlo tovární značky BMW 535 D XDrive 5K, RZ XY, přes opakované pokyny k zastavení signalizované blikajícím světlem červené barvy s nápisem „STOP“ za současného užití blikajících výstražných světel modré barvy a zvukové sirény na služebním vozidle Policie České republiky značky Škoda Octavia, RZ XY (XY), s reflexními prvky a nápisem Policie, nezastavil, naopak zvýšil rychlost jím řízeného vozidla a snažil se hlídce Policie České republiky ujet, následně ze strany Policie v obci XY poblíž číslo popisného XY v místní části XY došlo k vytvoření celoplošného zátarasu na místní komunikaci, a to vozidlem Policie České republiky značky Škoda Octavia, RZ XY (XY), opatřeném reflexními prvky a nápisem Policie České republiky, přičemž u vozidla byla použita výstražná světla modré barvy a vozidlo příslušníci policie opustili, obviněný nedbal zátarasu a do policejního vozidla narazil v rychlosti 70-78 km/h, přičemž k nárazu došlo 3 sekundy poté, co toto vozidlo neprodleně po vytvoření zátarasu opustili příslušníci Policie, a to přestože služební vozidlo Policie značky Škoda Octavia, RZ XY (XY), s blikajícím světlem modré barvy s reflexními prvky a nápisem Policie mohl vidět nejméně 200 metrů před nárazem do tohoto vozidla a měl dostatek času bezpečně zastavit, přičemž příslušníci Policie mohli utrpět závažná zranění, případně smrtící zranění, zejména zlomeniny skeletu lebky, hrudníku či pánve doprovázené nitrodutinovými zraněními jako jsou zhmoždění mozku s krvácením pod mozkové obaly, zhmoždění či roztržení plic, srdce, poranění hrudní srdečnice, či nitrobřišních orgánů, obvykle doprovázené zlomeninami dlouhých kostí končetin, když tato zranění jsou hodnocena jako poranění těžká splňující kritéria poškození důležitého orgánu či delší doby trvající poruchy zdraví, případně mohou vést ke smrti.
3. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §325 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na pět roků.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože odvolací soud na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně skutek nesprávně právně posoudil jako pokus zločinu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §325 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo objasněno, že jeho zavinění směřovalo k pokusu způsobit těžkou újmu na zdraví úřední osobě. Soud podle jeho názoru v otázce zavinění svými úvahami založenými z části na pouhých domněnkách dospěl až do stavu extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy. I když ujížděl policejní hlídce, během své jízdy reagoval na veškeré dopravní situace, které se za doby stíhání jeho vozidla vyskytly, úmyslně na policisty nenajížděl. Neměl v úmyslu způsobit dopravní nehodu k zamezení dalšího pronásledování a vozidlem ani násilně působit na výkon pravomocí úřední osoby nebo vůči jiným osobám.
5. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že nedůvodně k jeho tíži vycházel z obsahu vyjádření, jež učinil bezprostředně po střetu s policejní Octavií, pokud prohlásil, „doufám, že jsem nikomu nic neudělal…“, a že když vozidla „takto postavili, neměli to dělat, protože je mohl zabít“. Tato vyjádření neměla jakýkoliv negativní podtext, ale konstatoval jimi své obavy o zdravotní stav policistů. Soudem předjímaná jeho údajná úmyslná snaha prorazit policejní zátaras je tak v logickém rozporu s dalšími zjištěními, zejména s prezentovanou snahou ujet policejní hlídce a objet zátaras vytvořený policejní Octavií I. Obviněný se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu o eventuálním úmyslu srazit policisty, ani s tím, že je musel před svým manévrem vidět, protože není možné dovodit, z jakých důkazů tento závěr učinil. Naproti tomu z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, jakým způsobem se soud vypořádal s výpovědí obviněného, když tato byla v hodnocení provedených důkazů zcela opomenuta, a to i přesto, že se jedná o jediný přímý důkaz o jeho psychickém stavu v době střetu vozidel i o srozumění s možnými následky. Soud vycházel pouze ze znaleckého posudku z oboru doprava a opomněl další podstatné okolnosti případu (tmu, rychlost jízdy, stres, reakční dobu, ovlivnění alkoholem, neznalost prostředí, oslnění světly policejní Octavie I), které naopak zakládají důvodné pochybnosti o tom, že obviněný měl takové znalosti terénu, jaké předpokládal odvolací soud. Proti znaleckému posudku z oboru doprava obviněný namítal, že trpí vadou ohledně zkoumání okolností, za nichž došlo ke střetu vozidel.
6. Podle obviněného nebylo možné jeho úmysl dovozovat ani ze závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví o možných následcích, které hrozily poškozeným policistům, neboť jde jen o teoretické úvahy, které z dalších provedených důkazů nevyplývají. Při posuzování viny byl zaměněn následek za příčinu, což je v rozporu se zásadami hodnocení důkazů. Odvolací soud tím vytvořil právní závěry, aniž by vycházel z řádného dokazování, a vzal v potaz možnost pravdivé výpovědi obviněného, čímž se v rámci posuzování zavinění dostal do rozporu se zásadou in dubio pro reo , a tím i s právem na spravedlivý proces. Podle názoru obviněného tak odůvodnění napadeného rozsudku trpí vadami zmíněnými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007, neboť není přesvědčivé, koherentní, obsahuje až extrémní rozpory s obsahem provedených důkazů.
7. Nesprávnost závěru o pokusu zločinu násilí proti úřední osobě podle §21 odst. 1 k §325 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku obviněný spatřoval i v tom, že soudy nereagovaly na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se obdobných případů. K usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 102/2018, v němž byl řešen podobný případ, neboť v něm došlo ke zranění policisty, upozornil, že právní kvalifikace podle §325 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku užita nebyla. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 8 Tz 27/2011, poukázal na podstatnou část argumentace, z níž dovodil, že na naplnění kvalifikovaného znaku podle §325 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku bylo nutné usuzovat z objektivních okolností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z povahy použité zbraně, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo, a též z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i osobních vlastností obviněného, z jeho chování po útoku apod. V přezkoumávané trestní věci však nebylo prokázáno, že by intenzitu jednání obviněný v době před střetem jakkoliv stupňoval, naopak došlo k vědomému podstatnému snížení rychlosti vozidla, a to ve snaze minout policejní vozidlo zprava, protože se domníval, že může policejní Octavii I objet, veden snahou ujet policejní hlídce. Při tom došlo k nárazu přední části vozidla řízeného dovolatelem do přední pravé části policejní Octavie I, avšak, jak plyne z trajektorie vozidla dovolatele, před střetem dobrovolně najel s vozidlem co nejvíce vpravo ve snaze eliminovat střet. Kdyby jeho úmysl směřoval ke způsobení újmy na zdraví příslušníků policie, pak by do policejní Octavie I narazil tak, aby posádku vozidla co nejvíce ohrozil, tedy do středové části vozidla.
8. Obviněný rovněž zdůraznil, že povaha automobilu jako zbraně je dána jednáním a původním záměrem dovolatele ujet policejní hlídce. Vzhledem k tomu, že nedošlo ke střetu vozidla dovolatele a k újmě na zdraví, obviněný zdůraznil, že útok nesměřoval na žádnou část těla policistů. Ke střetu vozidel došlo v nočních hodinách na jinak neosvětlené cestě, a policejní zátaras byl vytvořen pouhých 6 sekund před střetem tak, že policejní Octavie I vyjela zpoza horizontu, kde zastavila, policisté na sobě neměli reflexní vestu, a tedy s ohledem na světla policejní Octavie I směřující vůči vozidlu dovolatele nemuseli být vůbec viditelní pro oslnění těmito světly nebo pro své tmavé oblečení. Žádné skutkové okolnosti nenapovídají tomu, že by bylo záměrem dovolatele ohrozit policisty na zdraví.
9. Z uvedených skutečností podle obviněného vyplývají důvodné pochybnosti o správnosti právního posouzení, neboť nelze spolehlivě uzavřít, že měl úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví příslušníkům Policie České republiky, a to ani v úmyslu eventuálním. Právní úprava neumožňuje dopustit se pokusu z nedbalosti, a tudíž kvalifikace podle §325 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nemůže obstát.
10. Výhrady obviněný vznesl i proti výroku o trestu odnětí svobody, jímž nedojde pouze k omezení jeho osobní svobody, ale především k rozvrácení jeho sociálního a pracovního života, na němž z převážné části závisí chod společnosti Moravská pekárna, což v konečném důsledku může ohrozit i existenci této společnosti a mít vliv na nespočet dalších osob. Nadto vznikne situace, kdy namísto toho, aby splácel svůj dluh společnosti řádnou prací a ze svých výdělků odváděl státu příslušné daně, tak ve výkonu trestu odnětí svobody naopak bude ze státních prostředků především čerpat. Má za to, že spravedlivým a adekvátním by byl trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu a přiměřenou zkušební dobou, popřípadě trest domácího vězení.
11. Ze všech těchto důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 6 To 336/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 80 T 97/2018, i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a podle §265l odst. 4 tr. ř. rozhodl zároveň o vazbě obviněného s vědomím toho, že mu je přerušen výkon trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů.
III. Z vyjádření nejvyššího státního zástupce
12. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření zdůraznil, že se v dovolání jedná o opakování obhajoby z předchozích stadií trestního řízení, s níž se oba soudy bezezbytku a správně vypořádaly což zásadně vede k závěru zjevné neopodstatněnosti dovolání ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, svazek 17, pod č. T 408),
13. V podrobnostech státní zástupce zmínil, že část uplatněných námitek není možné podřadit pod označený ani jiný dovolací důvod, neboť se argumenty obviněného dotýkají zpochybňování skutkových zjištění a nesprávnosti hodnocení provedených důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). K tomu však i přesto dodal, že uvedené tvrzení obsahu přezkoumávaných rozhodnutí neodpovídá, protože soudy se svých procesních povinností zhostily v souladu se zákonnými podmínkami.
14. K námitkám zpochybňujícím naplnění subjektivní stránky u pokusu zločinu podle §325 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, které byly uplatněny v souladu s označeným důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce odkázal na argumentaci obsaženou v rozsudku Krajského soudu v Ostravě v bodě 6. a násl. V průběhu jízdy obviněného upozornil na čtrnáct extrémně nebezpečných dopravních situací ohrožujících zdraví a majetky jiných účastníků silničního provozu před střetem s vozidly policie. Zdůraznil, že pokud se jej policisté pokusili vytvořením zátarasu zastavit, byl to výlučně dovolatel, kdo reálně ohrozil na zdraví či životě posádku tohoto policejního vozidla, které bylo dobře osvětlené a označené výstražným znamením. Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný měl dostatek času svůj automobil bezpečně zastavit, a to navzdory rychlosti, kterou se po cestě řítil.
15. Pokud obviněný brojil proti závěrům o subjektivní stránce, státní zástupce zmínil, že soudy shledaly úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a nikoli úmysl přímý, proti němuž obviněný nedůvodně brojil. Poukázal na to, že způsob jízdy obviněného, a to i bezprostředně před střetem, svědčí o tom, že se vznikem škodlivého následku v podobě těžké újmy na zdraví policistů musel být srozuměn, když se rozhodl zátaras tvořený policejním automobilem za každou cenu překonat, ač posuzované okolnosti svědčily o tom, že ve vozidle jsou policisté, které bezprostředně ohrozí na životech.
16. K výhradám proti výroku o trestu státní zástupce s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že takové námitky pod zvolený ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) Pro úplnost dodal, že druh i výměra trestu uloženého v této konkrétní trestní věci zcela odpovídají kritériím uvedeným v §37 a násl. tr. zákoníku, přičemž ve vazbě na hodnocení přitěžujících okolností reálně odrážejí rovněž způsob spáchání skutku, agresivní chování obviněného vůči policistům krátce po zadržení, jakož i poměrně bohatý seznam přestupků zaznamenaných v evidenční kartě řidiče. Ze všech uvedených důvodů proto navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
IV. Přípustnost a důvody dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
18. Protože dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněného opřené o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tímto zákonným důvodem obsahově koresponduje.
19. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vzhledem k tomuto zákonnému vymezení uvedený dovolací důvod slouží k nápravě právních vad, které lze posuzovat jen podle skutkových zjištění učiněných soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
20. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
V. K námitkám obviněného
21. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný jím brojil zejména proti závěru, že se jeho zavinění vztahovalo i k těžšímu následku v podobě těžké újmy na zdraví podle §325 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Kromě této hmotněprávní námitky současně namítal i okolnosti, které se týkaly nedostatků v procesu dokazování, což však s uvedeným dovolacím důvodem bezprostředně nesouvisí, vyjma případů, kdy byla porušena pravidla spravedlivého procesu.
22. Porovnáním přezkoumávaných rozhodnutí, zejména rozsahu, v němž odvolací soud z podnětu podaného odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával a byl povinen přezkoumat, Nejvyšší soud shledal, že soudy na obdobné námitky obviněného reagovaly a na objasnění obviněným vytýkaných skutečností soustředily dokazování. Již tato skutečnost obvykle vede k závěru o zjevné neopodstatněnosti dovolání [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 408)].
VI. K námitkám proti skutkovým zjištěním a rozsahu dokazování
23. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud posuzuje správnost právních vad na základě soudy učiněných skutkových zjištění, které vyplývají z výsledků provedeného dokazování, bylo nutné se nejprve vypořádat s výhradami obviněného zaměřenými proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jednalo se o tvrzení, že šlo o srážku s vozidlem v důsledku špatné viditelnosti, že vozidla byla nedostatečně označena a osvětlena, případně vytýkal vady v závěrech znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví silniční doprava, a že soudy veškeré důkazy hodnotily selektivně a účelově v jeho neprospěch, jeho obhajobou se nezabývaly a závěry nedostatečným způsobem v napadených rozhodnutích odůvodnily. Rovněž obviněný tvrdil, že postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo , protože pro nedostatek důkazů vystavěly svá rozhodnutí na vlastních důkazně nepodložených domněnkách.
24. Takové námitky týkající se výhradně procesní stránky věci by nebyl Nejvyšší soud obecně oprávněn přezkoumávat, ale obviněný vytýkal porušení zásad spravedlivého procesu, což Nejvyšší soud se zřetelem na stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb. zavazuje k tomu, aby zkoumal i správnost postupu soudů při prováděném dokazování, v němž měl být spravedlivý proces porušen.
25. Nejvyšší soud správnost procesního postupu posuzoval na podkladě odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jenž provedl dokazování a hodnotil provedené důkazy, o něž se zásadně opíral i odvolací soud, který o vině a trestu obviněného znovu rozhodoval. Z jeho obsahu shledal, že soud provedl potřebné dokazování. Vycházel ze svědeckých výpovědí policistů na místě činu zasahujících i dalších osob, ze záznamů kamerových systémů znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví silniční doprava znalce Ing. Petra Korče, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a odvětví toxikologie MUDr. Margity Smatanové, Ph. D., a RNDr. Marie Staňkové, Ph. D., z protokolu o nehodě v silničním provozu, lékařských zpráv a dalších důkazů. Tyto důkazy hodnotil způsobem, který rovněž popsal a vysvětlil (viz strany 2 až 8 rozsudku soudu prvního stupně).
26. Správnost procesních postupů soudu prvního stupně i jím učiněných skutkových závěrů potvrdil odvolací soud, který rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro vady v právním posouzení skutku (vypustil jednu z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby), přičemž pro své nové právní závěry vycházel ze skutkových zjištění, jak byla učiněna soudem prvního stupně a popsána ve skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku, která shledal za odpovídající všem zásadám, jimiž je proces dokazování v trestním řízení ovládán (viz strany 4 až 5 rozsudku odvolacího soudu).
27. Nejvyšší soud pouze pro úplnost připomíná, že po posouzení postupů soudů vztahujících se k výsledkům provedeného dokazování neshledal žádné podstatné nesrovnalosti nebo vady, protože důkazy byly zajištěny a provedeny v rozsahu nezbytném pro správné a spravedlivé rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.) a všechny hodnoceny v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. jak jednotlivě, tak ve vzájemném souhrnu s dalšími provedenými důkazy, přičemž soudy své závěry v potřebné míře v přezkoumávaných rozhodnutích vysvětlily (§125 tr. ř.) a vypořádaly se se všemi rozhodnými skutečnostmi, včetně věrohodnosti výpovědi obviněného, která ve světle výsledků provedeného dokazování stála zcela osamoceně. Soudy rovněž konstatovaly, proč ani znalecké zkoumání z oboru doprava provedené za jiných světelných podmínek, než jaké existovaly na místě činu v době jeho spáchání, není překážkou v řádném objasnění věci bez důvodných pochybností, když zejména uvedly, že právě okolnost, že se skutek stal v nočních hodinách na úseku silnice bez pouličního osvětlení, hovoří v neprospěch obviněného a vyvrací jeho obhajobu, neboť modrá blikající světla policejního vozu tvořícího zátaras na vozovce byla za těchto podmínek mnohem více a lépe viditelná na větší vzdálenost nežli za denního světla (viz strany 5 až 6, 7 až 8 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 7 rozsudku odvolacího soudu).
28. Protože soudy veškerá tvrzení obviněného, která jsou v zásadě jen opakováním jím již dříve uplatněné obhajoby, braly do úvahy, a všemi se řádně zabývaly a na ně adekvátně v odůvodnění svých rozhodnutí reagovaly, ani Nejvyšší soud ve vztahu ke způsobu provádění a vedení dokazování před soudy obou stupňů dovolací námitky obviněného neshledal důvodnými. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy splnily své povinnosti a obezřetně hodnotily i znalecké posudky, jimž nepřikládaly větší důkazní sílu, a podrobily je všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149), dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1394/2017]. Pokud nedospěly k potřebě nechat na návrh obviněného vypracovat revizní znalecký posudek, svůj postup a důvody vedoucí k takovému rozhodnutí řádně vysvětlily, a tudíž se nejedná ani o tzv. opomenutý důkaz, o nějž by mohlo jít pouze tehdy, jestliže by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Je přitom třeba zdůraznit, že obecné soudy nebyly povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména šlo-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní, avšak byly povinny v odůvodnění svých rozhodnutí uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět, což také učinily (viz stranu 7 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud nezjistil ani tzv. deformaci důkazů, která představuje vyvozování skutkových zjištění, jež v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)], nýbrž důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek a odůvodnění napadených rozhodnutí nenesou znaky zřejmé libovůle [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)]. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nezpronevěřily zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo , neboť ty nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby a nedojde k jejímu porušení, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], čemuž soudy v posuzované věci dostály.
29. Jelikož ve věci učiněná skutková zjištění mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, mohl Nejvyšší soud na jejich základě posuzovat výhrady obviněného směřující proti nesprávnosti použité právní kvalifikace.
VII. K právnímu posouzení
30. Námitky obviněného, jimiž vytýkal nesprávnost použité právní kvalifikace, se týkaly naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, protože nebylo jeho úmyslem způsobit policistům těžkou újmu na zdraví.
31. Tyto výhrady však nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a soudy vysvětlily, z jakých důvodů a na podkladě kterých závěrů dospěly k tomu, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku i k tomuto těžšímu následku, který jen díky předvídavosti policistů a šťastné náhodě nenastal. Soud prvního stupně na straně 8 rozsudku uvedl, že obviněný za okolností, které byly zjištěny a způsobem jízdy těsně před najetím do vozidel, která tvořila zátaras, viděl, že se v jeho bezprostřední blízkosti nacházejí policisté, viděl také, po jak úzké cestě jede, a proto musel být přinejmenším srozuměn s tím, že ať už zátaras přímo prorazí nebo se jej pokusí objet, tak přitom bezprostředně ohrozí životy policistů, tím spíše, když v okamžiku nárazu jel rychlostí 70-78 km/h. Do vozidla narazil a odhodil jej, a to jen několik vteřin poté, co jej policisté opustili, jak viděl i obviněný. Tato okolnost svědčí o tom, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť si musel být dobře vědom toho, že zasahujícím policistům může způsobit závažná poranění, k čemuž nedošlo jen díky okolnostem na vůli obviněného nezávislých.
32. K témuž závěru dospěl také odvolací soud, který v bodě 22. rozsudku zdůraznil, že obviněný ve světlech svého vozidla viděl, jak policisté policejní vozidlo opouštějí, i to, že jsou v bezprostřední blízkosti, a s ohledem na to, že vozidlo policie bylo postaveno skoro přes celou vozovku (šířka vozovky byla 5,4 metru) a k bezpečnému objetí neměl obviněný dost místa, musel být srozuměn i s tím, že může do vozidla policie narazit a dostat jej do pohybu, jehož směr a i směr svého vozidla nemůže předvídat. S tímto vědomím zvolil namísto brždění a zastavení objetí, v důsledku čehož došlo k nárazu, což při zjištěné rychlosti mohlo vést k těžkým následkům na zdraví policistů, kteří těsně před střetem vozidlo opustili. Odvolací soud za známku smíření obviněného s takovým následkem považoval i jeho verbální projev po střetu, v němž se o zdraví policistů zmiňoval. V tomto směru úvahy odvolacího soudu, že pokud obviněný ve vztahu ke kvalifikačnímu znaku podle odst. 3 písm. a) §325 tr. zákoníku jednal úmyslně, jsou správné. Zcela nadbytečné bylo, pokud odvolací soud v této souvislost vyjádřil svůj názor o tom, že by bylo možné usuzovat i na pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku, neboť šlo o úvahy, které pro nedostatek odvolání v neprospěch obviněného nemohly dojít naplnění (viz strany 7 až 9 jeho rozsudku).
33. Nejvyšší soud úvahám i stručně vyjádřeným závěrům soudů obou stupňů přisvědčil a jen pro úplnost k výhradám obviněného o nesprávnosti použité právní kvalifikace uvádí, že pokusu zločinu násilí proti úřední osobě podle §21 odst. 1 k §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, spáchá takový čin se zbraní a způsobí jím těžkou újmu na zdraví, avšak k dokonání činu nedojde.
34. Z hlediska obecných znaků, o které u této právní kvalifikace jde, lze zmínit, že všechny byly naplněny, neboť šlo o násilí podle základní skutkové podstaty vyjádřené v §325 odst. 1 tr. zákoníku, jímž se rozumí mimo jiné i jednání směřující proti tělu napadeného, při němž je použito fyzické síly, nevyžaduje se však, aby takovýmto jednáním bylo způsobeno ublížení na zdraví [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1966, sp. zn. 1 Tz 95/65 (uveřejněné pod č. 22/1966-I. Sb. rozh. tr.)]. Násilí musí být použito v souvislosti s výkonem pravomoci úřední osoby, přičemž pachatel musí jednat s úmyslem ovlivnit výkon její pravomoci nebo musí jít ze strany pachatele o odplatu za to, jak svou pravomoc vykonávala nebo vykonává. Vozidlo obviněného zde bylo zbraní, o niž mimo jiné jde také tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k útoku, k překonání nebo zamezení odporu; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivých ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším (§118 tr. zákoníku). Užití zbraně k útoku nebo k překonání nebo k zamezení odporu je nejen užití zbraně k fyzickému násilí, ale i její užití k působení na psychiku poškozeného, tj. k hrozbě [např. najíždění autem – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 1933, sp. zn. Zm IV 403/33 (uveřejněné pod č. 4782/1933 Vážný), rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 7. 1975, sp. zn. 1 T 135/75 (uveřejněné pod č. 36/1976-I. Sb. rozh. tr.), aj.].
35. Vzhledem k tomu, že zásadní námitka obviněného směřovala proti zavinění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, jež spočívala v nedokonaném způsobení těžké újmy na zdraví, kterou soudy shledaly v nepřímém úmyslu, je vhodné zmínit, že podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se vyžaduje, aby věděl, že svým jednáním může zákonem předpokládané porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby z hlediska zavinění platí podle §16 ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku, že se k ní přihlédne, a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. V dané věci však soudy shledaly (což je podmínkou pro to, aby šlo o pokus podle §21 odst. 1 tr. zákoníku), že obviněný ve vztahu ke způsobení těžké újmy jednal v nepřímém úmyslu, tedy úmyslně [jedná se o speciální ustanovení k §145 odst. 1 tr. zákoníku, a proto zde je jednočinný souběh vyloučen; k tomu srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněné pod č. 62/1973-II. Sb. rozh. tr.), či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1956, sp. zn. 1 Tz 336/56 (uveřejněné pod č. 16/1957 Sb. rozh. tr.).
36. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že úmysl obviněného ke kvalifikované skutkové podstatě vyjádřené v odstavci 3 písm. a) §325 tr. zákoníku byl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], pro což vyšly z prokázaného průběhu činu, při němž obviněný zcela záměrně ujížděl policistům, jimiž byl pronásledován a policejní hlídkou opakovaně vyzýván k zastavení vozidla světelnou i zvukovou signalizací, jíž neuposlechl, ujížděl velice rychle a porušoval předpisy. Pro nemožnost pronásledujících policistů jej předjet a zastavit byla druhou policejní hlídkou na vozovce vytvořena překážka v podobě policejního zátarasu. Ani té obviněný nedbal, ale namísto zastavení v relativně vysoké rychlosti dosahující bezmála 80 km/hod. do zátarasu narazil a v jízdě ještě chvíli pokračoval. Věděl, že v policejním voze tvořícím zátaras jsou policisté, ti z vozidla vyběhli jen několik málo vteřin před nárazem, tudíž zcela v dohledu obviněného, který mohl předpokládat, že tam další policisté ještě mohou sedět. Věděl, že ti, co prchli, nemohou být vzdáleni od vozidla, a tedy se mohou zdržovat v jeho těsné blízkosti. Při tomto zjištění je rozhodné, že když obviněný zátaras uviděl, sice rychlost snížil, ale nebrzdil a do vozidel narazil, což chtěl učinit, když zjistil, že je pro nedostatek místa nelze objet. Jednal tak s vědomím, že těmto osobám může způsobit zranění různé závažnosti, a to i těžké zranění, protože náraz vozidla v rychlosti kolem 70km/h je síla, která vedla k destrukci vozidel a svědčí o vážném ohrožení jak osob v nich případně sedících, tak i nacházejících se v jejich bezprostřední blízkosti. Takový následek byl možný, protože osobám ve vozidlech nebo i těsně u nich hrozila mimo jiné též vážná újma na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku (jak vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví), jež by byla přímým důsledkem nárazu, anebo odražení některého z automobilů či jeho částí, které rovněž mohly kolem se nacházející osoby zasáhnout. I přesto se obviněný rozhodl do policejního vozidla narazit, a tím si prorazit cestu k útěku před dalším pronásledováním. Jeho cílem bylo za jakoukoliv cenu policistům ujet (byl pod vlivem alkoholu a již dříve trestaný). O tom svědčilo i jeho chování a projevy bezprostředně po činu, kdy se choval vůči zasahujícím policistům arogantně, agresivně a bez respektu k nim. Svým verbálním projevem je v zásadě vinil z toho, že tuto nebezpečnou dopravní situaci sami zavinili a sebe tím ohrozili.
37. V posuzované věci je správný závěr soudů, že obviněný k základní skutkové podstatě jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a k §325 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v úmyslu eventuálním podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
38. K výhradám obviněného, jimiž na dotvrzení přesvědčivosti svých námitek odkazoval na jiná rozhodnutí v obdobných věcech, je vhodné uvést, že odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007, nebyl na místě, protože z něho obviněným citovaná věta měla mít dopad na neúplný obsah odůvodnění, což v přezkoumávané věci nelze uplatnit, protože v ní je situace jiná. Navíc takové srovnání odporuje objektivnímu posuzování důkazů, které lze srovnávat jen v té věci, v níž bylo dokazování provedeno, a nelze se dovolávat toho, jak probíhalo hodnocení důkazů v jiných trestních věcech. Proto z takového důvodu nelze věci po důkazní stránce srovnávat. Přezkoumávanou věc nebylo možné porovnávat ani s trestní věcí Nejvyššího soudu, v níž bylo rozhodnuto dne 30. 3. 2011 pod sp. zn. 8 Tz 27/2011, v níž sice šlo o zavinění ke znaku těžké újmy na zdraví, ale analogie není na místě s ohledem na následky, jež ji odlišují ohledně závěru o naplnění znaků skutkové podstaty, která ve srovnávané věci nebyla (na rozdíl od posuzované věci) řádně objasněna, a to právě stran úmyslu pachatele. Na rozdíl od tohoto rozhodnutí o právním posouzení ve věci obviněného B. M. nevznikají žádné pochybnosti a objasněny byly všechny podstatné skutečnosti. V tom se obě věci míjejí, protože důvodem stížnosti pro porušení zákona ve srovnávané věci byla otázka možnosti použití přísnější kvalifikace s ohledem na podmínky §88 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb.), což na posuzování trestného jednání podle trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.) nelze pro změnu chápaní materiálního pojetí trestného činu použít. Navíc lze konstatovat, že okolnosti, za nichž k činu došlo, byly rovněž jiné. Pokud obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 102/2018, u kterého za podobných skutkových okolností nebyla použita stejná právní kvalifikace podle §325 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, patrně přehlédl, že v ní došlo k dokonání lehké újmy na zdraví podle odstavce 2 písm. b) §325 tr. zákoníku, tedy konkrétní následek nastal, neboť vozidlo tam posuzovaného pachatele zachytilo stojícího policistu, u něhož došlo, díky tomu, že uskočil, jen k pohmoždění bérce. Pouze k odvolání obviněného v ní nebylo možné zvažovat případnou přísnější právní úpravu, a to v případě, že měla být použita. Proto ani tato věc nebyla srovnatelná co do použití kvalifikačního znaku s věcí nyní přezkoumávanou, avšak byl v ní vysloven obdobný obecný názor, jako činí Nejvyšší soud v nyní přezkoumávané věci, podle něhož při pronásledování a nárazu vysokou rychlostí do policejního vozidla tvořícího zátaras šlo o útok, při němž byl policista reálně ohrožen možnými fatálními následky (viz bod 28. srov. usnesení).
39. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nepovažoval námitky obviněného vytýkající nesprávnost použití kvalifikačního znaku podle odstavce 3 písm. a) §325 tr. zákoníku za důvodné, naopak soudy učiněné úvahy i závěry shledal zcela správnými a na projednávaný případ plně dopadajícími, jakož i vyslovenými v souladu se zákonnou právní úpravou i aktuální judikaturou.
VIII. Výhrady proti výroku o trestu
40. Kromě výroku o vině obviněný dovoláním napadal i výrok o trestu odnětí svobody, jenž považoval za nepřiměřený zjištěným okolnostem případu i jeho osobě, a domáhal se aplikace některého z alternativních trestů, což jsou námitky, jež podle uplatněného dovolacího důvodu nelze vznášet, neboť nekorespondují s pojmem „jiné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jiným hmotněprávním posouzením jsou jen jiné vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)].
41. Podle obsahu podaného dovolání jde o námitky, které se s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslučují, neboť obviněný jimi nevytýkal žádné nedostatky, jež by bylo možné podřadit pod „jiné hmotněprávní posouzení“. Brojil výhradně proti druhu a výměře trestu, byť formálně je takto označil, avšak domáhal se toho, že mu měl být uložen mírnější trest, což jsou výhrady proti druhu a výměře trestu, jež s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je možné v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)].
42. Pouze pro úplnost lze k rozptýlení pochybností obviněného poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při ukládání trestu, neboť oba soudy zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho ukládání s potřebnou pečlivostí. Podle obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že podrobně uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly při stanovení druhu a výměry trestu. Zejména odvolací soud vysvětlil úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil, na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v odpovídající výměře (viz strany 11 a 12 napadeného rozsudku). Takový postup svědčí pro dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ]. Zejména je třeba připomenout, že obviněný byl ohrožen trestní sazbou v rozmezí od tří do dvanácti let, a tudíž trest ve výměře čtyř roků, je trestem při samé dolní hranici nejen zcela respektujícím tato zákonná hlediska, ale i dostatečně zohledňujícím polehčující i přitěžující, z nichž je nutné zdůraznit hazardní jízdu v nočních hodinách po požití alkoholu, což je okolnost, která kromě jiného musí být v trestu zohledněna. Uložený trest se proto nejeví nepřiměřeně přísným zásahem do práv a osobnostní sféry obviněného, ale je nezbytným opatřením k ochraně společnosti.
IX. Závěr Nejvyššího soudu
43. Nejvyšší soud poté, co ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami, a takový závěr mohl učinit na základě obsahu spisu a přezkoumávaných rozhodnutí, jejichž správnost je z jejich obsahu zjevná, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
44. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro rozhodnutí ve smyslu §265l odst. 4 tr. ř., jak obviněný požadoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu