ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.531.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 531/2019-968
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 dovolání obviněného O. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 7 To 320/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 176/2015, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 7 To 320/2018, a to v jeho odsuzující části pod bodem I., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 33 T 176/2015, ve výroku o vině pod bodem I. a výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 33 T 176/2015, byl obviněný O. Š. pod body I., II. uznán vinným přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení spočívající v jeho povinnosti do konce zkušební doby splatit podle svých sil dlužné výživné a řádně platit běžné výživné.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 7 To 320/2018, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že výrokem pod bodem I. byl obviněný O. Š. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §196 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost spočívající v povinnosti ve zkušební době podle svých sil hradit dlužné a běžné výživné. Výrokem pod bodem II. byl obviněný podle §226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek tam popsaný, neboť trestnost činu zanikla.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že v době od listopadu roku 2014 do listopadu roku 2015 v Praze 4 ani nikde jinde řádně neplnil svoji vyživovací povinnost vůči svým nezletilým synům AAAAA (pseudonym), narozenému XY, a BBBBB (pseudonym), narozenému XY, neboť s výjimkou měsíce března roku 2014 hradil příspěvek na jejich výživu v nižších částkách, než měl, když za měsíce listopad a prosinec 2014 místo 5 000 Kč na syna AAAAA a 4 000 Kč na syna BBBBB uhradil na každé z těchto dětí sníženou částku ve výši 2 500 Kč a dále v období od ledna roku 2015 do listopadu téhož roku uhradil za měsíce leden, únor a duben 2015 místo 5 000 Kč na syna AAAAA a 4 000 Kč na syna BBBBB na každého z nich sníženou částku ve výši 2 500 Kč, za měsíc květen 2015 uhradil částku sníženou na 250 Kč na každého z nich, v měsíci červen 2015 částku sníženou na 500 Kč na každého z nich a v měsících červenec, srpen, září, říjen a listopad roku 2015 částku sníženou na 1 500 Kč na každého z nich, a pouze v měsíci březnu roku 2015 uhradil na výživném 5 000 Kč za každého z nich, tudíž si s výjimkou měsíce března roku 2015 neplnil svou vyživovací povinnost vůči svým synům AAAAA a BBBBB, a to za situace, kdy měl zdravotní a pracovní předpoklady k tomu, aby dosahoval příjmy umožňující mu hradit výživné na ně v uvedené výši, přičemž tato povinnost mu vyplývala jednak z občanského zákoníku a jednak z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 50 Nc 103/2013, ze dne 12. 12. 2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Co 109/2014, ze dne 21. 5. 2014, podle kterého byl povinen platit výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně na syna AAAAA a ve výši 4 000 Kč měsíčně na syna BBBBB, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky M. Š., rozené K., narozené XY, a takto mu vznikl dluh na výživném za shora uvedené období na syna AAAAA ve výši 32 250 Kč a na syna BBBBB ve výši 20 250 Kč, celkem tedy ve výši 52 500 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 7 To 320/2018, podal obviněný O. Š. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, je zatížen právní vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, když se odvolací soud nevypořádal s právně relevantní argumentací obviněného a důkazními návrhy, čímž došlo k opomenutým důkazům. Napadený rozsudek je tak do značné míry v extrémním rozporu mezi skutkovým stavem věci a provedeným dokazováním. Podle obviněného nebyla v dostatečné míře zohledněna ani zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio .
5. Podle obviněného nemůže být výše uvedený skutek trestným činem, neboť plnění vyživovací povinnosti probíhalo zcela v souladu s jeho aktuálními schopnostmi, možnostmi a majetkovými poměry, potažmo odůvodněnými poměry nezletilých dětí a se schopnostmi a možnostmi a majetkovými poměry matky dětí. Tyto všechny vlastnosti je povinen soud zkoumat a z tohoto dovozovat případnou trestněprávní odpovědnost obviněného. K tomuto ovšem nedošlo, neboť soudy přihlížely k možnostem otce, kdežto úplně odhlédly od toho, že se matka snažila účelově a uměle navyšovat potřeby dětí (účelovým převodem svého bytu na matku a zatížením v podobě nájmu), a tím se i zbavovala vlastního majetku a životní úrovně. Soud tedy odhlédl od povinnosti stanovit „výživné“ v takové míře, která by odpovídala životní úrovni rodičů a jejich schopnosti a možnosti a majetkovým poměrům. Zde ve stručnosti nebylo soudem přihlédnuto k tomu, že matka nezletilých dětí uváděla nepravdivé informace ohledně odvezených věcí ze společného jmění manželů (kdy naprostou část věcí odvezla matka, přičemž obviněný k tomuto tvrzení odkázal na úřední záznamy), ohledně využívání vozidla ve společném jmění manželů (v civilním řízení uvedla, že ho má k dispozici, v trestní řízení se k tomuto vyjádřila opačně) a dále i účelovému převodu majetku. Skutečnost, že matka dětí, nikoliv obviněný, odvezla většinu věcí z bytu spadajících do společného jmění, je podle obviněného doložena závěrečnou zprávou Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Místní oddělení Košíře, č. j. KRPA-122652-33/TČ-2015-001212, ze dne 28. 4. 2015, úředním záznamem Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Místní oddělení Košíře, č. j. KRPA-196304-20/TČ-2013-001212, ze dne 18. 6. 2013, usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Místní oddělení Košíře, č. j. KRPA-196304-27/TČ-2013-001212, ze dne 18. 7. 2013 a soupisem věcí ze dne 27. 5. 2013. M. Š., fakticky vyloučila obviněného z užívání odebraných věcí, a snížila tak hodnotu bytové jednotky, která byla dále nabízena k prodeji. Podle obviněného však M. Š., odvezla více věcí, než je zavedeno v protokolech Policie České republiky. Soudy tedy dovozovaly nesplnitelnou povinnost obviněného prodat tyto věci.
6. Dovolatel měl za to, že si soudy nejprve jakožto předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. musí vyřešit nejenom existenci jeho vyživovací povinnosti, ale i její rozsah, neboť v tomto ohledu nejsou vázány rozhodnutím učiněným v občanském soudním řízení, konkrétně tedy rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 50 Nc 103/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 28 Co 109/2014, a dále též v případě skutku pod bodem II. výrokové části usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 25 C 202/2013. Odkázal na znění ustanovení §913 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a upozornil, že podle tohoto ustanovení soudy postupovaly, avšak pominuly počet povinných osob, tedy obviněného a matku nezletilých dětí. Připomněl znění ustanovení §914 o. z., které bylo podle jeho názoru soudy pominuto, a proto byl rozsah vyživovací povinnosti stanoven zcela na základě nesprávných právních závěrů. Soudy podle jeho názoru nevzaly při rozhodování v úvahu i další ustanovení, a to §915 odst. 1, §919, §923 odst. 1 o. z., ale také §2 odst. 3 o. z., podle něhož nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, přičemž v tomto smyslu odkázal i na znění ustanovení §96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění do 31. 12. 2013, podle kterého platilo, že výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Podle obviněného bylo ze strany soudů postupováno zcela jednostranně vůči obviněnému a docházelo ke zvýhodňování postavení matky. Uvedl, že ke stanovení výživného došlo v době, kdy měl dobré příjmy, avšak následně jeho příjmy s ohledem na situaci na trhu značně poklesly a dále se u něj začaly projevovat zdravotní komplikace. Odvolací soud nebral v úvahu jeho úzkoprofilové zaměření, a tak dospěl k nesprávnému závěru, že obviněnému nic nebránilo v uplatnění svých rozsáhlých zkušeností i v jiných oborech v inkriminované době. Obviněný v dovolání též rozsáhle popsal svou situaci na trhu práce z hlediska jeho oboru i zdravotních problémů. Za nezbytné považoval zmínit, že k celé věci přistupoval zodpovědně, když se pravidelně účastnil pracovních pohovorů a snažil se využít všech prostředků k tomu, aby si vylepšil situaci, do které se nezaviněným způsobem dostal. Měl tak za to, že situace, do které se dostal, není tím, co zákon charakterizuje jako vzdání se bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě za podstupování nepřiměřeného majetkového rizika.
7. Obviněný poukázal na skutečnost, že v současné době je proti němu vedeno větší množství exekučních řízení, která ho značně omezují v dispozici s jeho majetkem a v možnosti řádně hradit výživné. Obviněný dále v dovolání specifikoval, jaká exekuční řízení jsou proti němu vedena a jakým způsobem jsou řešena. Veškerá tato exekuční řízení vycházejí z majetkové situace z let 2013, 2014, 2015 a následujících a objektivně dokládají nemožnost obviněného nakládat se svým majetkem a jeho majetkové poměry.
8. Odvolací soud podle obviněného rovněž nevzal v úvahu, že v průběhu jiných řízení, která jsou vedena ve věcech občanskoprávních mezi obviněným a matkou nezletilých dětí bylo M. Š., opakovaně tvrzeno, že obviněný brání prodeji bytové jednotky v budově č. p. XY v k. ú. XY na adrese XY. Z tohoto údajného důvodu iniciovala řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 483/2014 o nahrazení souhlasu jednoho z manželů s prodejem nemovitosti. Návrh matky jakožto žalobkyně byl však podáním ze dne 17. 5. 2015 vzat bez bližšího odůvodnění zpět. Na základě zpětvzetí návrhu matky bylo dané řízení usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 18 C 483/2014, zastaveno a žalobkyni byla vrácena část soudního poplatku. Obviněný v souvislosti s předmětným řízením poukázal na skutečnost, že jednáním matky došlo ke zhoršení jejích majetkových poměrů, a to výhradně v důsledku jejího neuváženého jednání. V případě, že matka disponuje finančními prostředky na neuváženou úhradu soudního poplatku, považuje obviněný za klamavá její tvrzní o tom, že nedisponuje dostatečnými finančními prostředky na výživu svých nezletilých dětí a z tohoto titulu si musí finanční prostředky půjčovat. Obviněný se nebránil prodat nemovitost, avšak vyžaduje, aby byl prodej výhodný a byli z něj uspokojeni všichni věřitelé.
9. Soud ve smyslu ustanovení §914 a §913 o. z. nepřihlédl ke skutečnosti, že matka M. Š., se sama nedůvodně vzdala majetkového prospěchu, aby přinejmenším sama navýšila „odůvodněné“ potřeby nezletilých dětí, když bezplatně převedla vlastní byt, ve kterém bydlela a bydlí, na svoji matku. Takovýto převod podle obviněného nemůže být z pohledu platného práva platným převodem, když matka tento byt převáděla pouze na oko a celá transakce nebyla myšlena vážně. Obviněný poukázal na to, že po „převodu“ bytu tedy nedošlo k žádným změnám v užívání bytu a rodinném životě. V této souvislosti také poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2781/99, v němž soud konstatuje: „Na existenci vážné vůle lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl právní úkon učiněn, zejména z toho, že byl učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem spojuje.“ Vzhledem k tomu, že v současné době je matka dlužníkem v insolvenčním řízení, převod bytu na matku M. Š., nemůže být podle něj platným, neboť tato se zcela zjevně snažila znevýhodnit věřitele. V souvislosti s výše uvedeným považoval za nutné příkladmo poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2684/2007, v němž soud uvedl: „v případě, že by dlužník a žalovaný uzavřeli darovací smlouvu se záměrem mařit uspokojení pohledávky, byla by darovací smlouva neplatná a současně by nemohly být splněny podmínky odporovatelnosti a žalobě by nemohlo být vyhověno.“ K těmto skutečnostem měl soud přihlížet při posuzování viny obviněného. Majetkové poměry podle jeho názoru dále vyplývají z rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 28 Co 109/2014-391. Z tohoto rozsudku vyplývá, že matka nezletilých dětí prodala pozemek za 70 000 Kč a tyto utržené finanční prostředky spotřebovala pro sebe a pro nezletilé. Naproti rozsudku prvostupňového soudu matka dále v tomto civilním řízení uvedla, že jí byl dán k dispozici osobní automobil Škoda Octavia. V odvoláním napadeném rozsudku je toto vykládáno zcela opačně a nepravdivě. S tímto extrémním rozporem a touto právně relevantní argumentací se Městský soud v Praze podle obviněného rovněž nevypořádal.
10. Podle obviněného soudy nižších stupňů měly v rámci posuzování vyživovací povinnosti posuzovat i případný rozpor s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že tak neučinily, oba soudy pochybily, přičemž s ohledem na toto pochybení se k němu nemůže obviněný vyjádřit. Obviněný má však za to, že rozsah vyživovací povinnosti by mohl být v rozporu s dobrými mravy s ohledem na chování matky nezletilých, tedy fiktivní převod bytu, apod.
11. Podle dovolatele výše uvedené exekuce postihují veškeré dluhy, které náležejí do společného jmění manželů. V současnosti nemá k dispozici žádné prostředky, kterými by hradil své potřeby a výživné. Nezletilým dětem přispíval vždy v takové míře, která odpovídala jeho situaci, schopnostem a majetkovým poměrům ve smyslu ustanovení §914 a 913 o. z., a tak svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu.
12. Podle dovolatele se odvolací soud nevypořádal se všemi důkazními návrhy, čímž došlo k jejich opomenutí. Tato skutečnost pak měla způsobit nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu.
13. K uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio obviněný připomněl judikaturu Ústavního soudu, konkrétně např. nález ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, a uvedl, že v jeho případě nebylo třeba uplatňovat trestněprávní odpovědnost, jelikož by stačil postup podle jiného právního předpisu, když jeho jednání nedosahuje takové míry společenské škodlivosti, aby došlo k uplatnění trestněprávní odpovědnosti. Zdůraznil, že jednal tak, aby zabezpečil sebe a podle svých možností i nezletilé syny.
14. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek ve výroku I. Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 7 To 320/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ve výroku I. ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 33 T 176/2015, podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodního soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
20. K obviněným namítané existenci tzv. opomenutých důkazů je nejprve vhodné připomenout, že podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
21. Obviněný však v dovolání neuvedl, jaký důkaz zůstal podle jeho názoru opomenut, pouze uvedl, že k takovému opomenutí mělo dojít Městským soudem v Praze, a to vůči důkazům navrženým v jeho odvolání a následujících písemných podáních. Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný v rámci svého odvolání (č. l. 773 až 783) žádný návrh k doplnění dokazování neučinil, následně však ke svému podání nazvanému „vyjádření“ ze dne 15. 11. 2018 (č. l. 854 až 856) zaslanému odvolacímu soudu přiložil listiny na podporu svých tvrzení, přičemž přípisem ze dne 20. 11. 2018 specifikoval, že se v jeho předchozím vyjádření jednalo o návrhy na doplnění dokazování (č. l. 859). Z protokolu o veřejném zasedání o odvolání konaném dne 21. 11. 2018 (č. l. 861 až 865) se podává, že obviněný jiné návrhy na doplnění dokazování neučinil, přičemž listinami přiloženými k jeho vyjádření ze dne 15. 11. 2018 byl proveden důkaz, a proto v tomto ohledu nelze uvažovat o existenci tzv. opomenutých důkazů.
22. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání jsou relevantní otázky, v jaké výši a zda vůbec byl obviněný v rozhodném období schopen plnit vyživovací povinnost k nezletilým dětem a zda jednal zaviněně, pokud na výživu svých nezletilých dětí nepřispíval k rukám jejich matky soudem stanovenou částkou.
23. Přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Po subjektivní stránce tedy může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu však vyplývá, že soud shledal zavinění úmyslné.
24. Objektem přečinu zanedbání povinné výživy je nárok na výživu, který je s účinností od 1. 1. 2014 založen ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné (v úmyslné nebo nedbalostní formě) neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném zákonem. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 3 To 88/2004, uveřejněný pod č. 17/2005 Sb. rozh. tr.).
25. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele se nevyžaduje a není ani nezbytné, aby vyživovací povinnost a její rozsah byly určeny samostatným rozhodnutím soudu. Pokud již o otázce rozsahu a výše vyživovací povinnosti bylo v občanském (opatrovnickém) soudním řízení pravomocně rozhodnuto, pak soud rozhodující v trestním řízení k takovému rozhodnutí přihlédne a hodnotí je jako důkaz podle §2 odst. 6 tr. ř., ale není jím vázán. Naopak by měl vždy postupem podle §9 odst. 1 tr. ř. samostatně posoudit předběžnou otázku, v jaké výši a zda vůbec byl obviněný v rozhodném období schopen plnit vyživovací povinnost. V mezidobí totiž mohou nastat zcela odlišné, resp. nové aktuální skutečnosti, ke kterým jiný dříve činný orgán (typicky opatrovnický soud) při stanovení výše výživného nepřihlížel a ani přihlížet nemohl, neboť v době jeho rozhodování neexistovaly, nebo o nich nevěděl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011, uveřejněné pod č. 42/2012 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 859/2010).
26. Podle ustanovení §913 odst. 1 o. z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle ustanovení §913 odst. 2 o. z. při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost. I podle ustanovení §923 odst. 1 o. z. platí, že změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti.
27. Při posuzování rozsahu vyživovací povinnosti coby předběžné otázky jsou tedy za každých okolností rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry na straně jedné, a současně schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného na straně druhé. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je namístě podle potřeby zkoumat také to, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Konkrétně je nutno zohlednit věk, zdravotní stav, vzdělání, manuální zručnost, pracovní návyky a pracovní zkušenosti, flexibilitu, adaptabilnost, sociální zralost nebo nezralost povinného, nepříznivou situaci na trhu práce, vysokou nezaměstnanost v regionu apod. (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 27/68, uveřejněné pod č. 5/1969 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011, uveřejněné pod č. 42/2012 Sb. rozh. tr.). Nestačí pouhé zjištění, že obviněný je bez zaměstnání a pobírá příslušný příspěvek od státu. Ani tíživé osobní, sociální a ekonomické poměry pachatele v určitém období jej tedy automaticky nezbavují odpovědnosti za výživu svých dětí (k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 250/2012).
28. Výsledky dokazování provedeného v hlavním líčení a doplněného ve veřejném zasedání bylo zjištěno, že obviněný v době od listopadu roku 2014 do listopadu roku 2015 neplatil výživné v částkách stanovených opatrovnickým soudem na nezletilé syny AAAAA, narozeného XY, a BBBBB, narozeného XY. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 50 Nc 103/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 28 Co 109/2014, mu byla stanovena povinnost platit výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně na syna AAAAA a ve výši 4 000 Kč měsíčně na syna BBBBB, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky M. Š. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že obviněný nebyl v předmětné době zaměstnán a pobíral podporu v nezaměstnanosti, příspěvek na bydlení a příspěvek na živobytí v rozsahu uvedeném též v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 5, bod 7.).
29. Obviněný podle vlastního sdělení absolvoval střední školu s maturitou, a to podnikatelsko-manažerskou akademii. Nepopřel, že výživné na nezletilé děti neplatil ve výši, která mu byla stanovena rozhodnutím soudu, avšak uvedl, že vždy na děti platil tolik, co mohl, případně i za pomoci svých rodičů. Obviněný po celou dobu trestního řízení, jakož i v dovolání, odkazoval na svůj zdravotní stav, který se postupně zhoršoval, a kvůli kterému musel ukončit např. zaměstnání ve společnosti Kaufland. Obviněný však také poukazoval na skutečnost, že se aktivně snažil najít si vhodné zaměstnání, a to i s ohledem na jeho problémy s astmatem, avšak v oblasti pojišťovnictví se mu práci získat nepodařilo, jelikož podnikání v oblasti pojišťovnictví solárních elektráren doznalo značného poklesu, přičemž práci v oblasti obecného pojišťovnictví se mu nepodařilo zajistit s ohledem na naplněnost míst, a to ani v oboru administrativy, když z důvodu rozsáhlé digitalizace docházelo ke snižování počtu pracovních míst na takových pozicích. Obviněný tedy tvrdil, že práci v oboru, v němž měl znalosti a zkušenosti, se mu nepodařila zajistit, a musel proto hledat alespoň jakoukoliv jinou práci, proto byl na úřadu práce a aktivně obcházel výběrová řízení na různé pozice a pobíral příspěvky v nezaměstnanosti apod., z nichž však nebyl schopen platit výživné ve výši stanovené mu označeným rozsudkem. Uvedl, že k získání zaměstnání přistupoval zodpovědně a snažil se využít všech prostředků k tomu, aby si vylepšil svou finanční situaci.
30. Soudy nižších stupňů zaměřily své dokazování ke zjištění, zda obviněný byl v předmětném období ze zdravotního hlediska způsobilý vykonávat zaměstnání v oblastech, v nichž dříve působil. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví posudkového lékařství, zpracovaného znalcem MUDr. Janem Boháčem, vyplývá, že pracovní způsobilost nebyla v období od listopadu 2014 do listopadu 2015 ze zdravotních důvodů nijak omezena. Provedeným dokazováním nebyly zjištěny žádné důvody zpochybňující závěry tohoto znalce. Soudy nižších stupňů proto uzavřely, že obviněný byl schopen výkonu zaměstnání odpovídajícího jeho vzdělání a zkušenostem se mzdou, která by mu umožnila platit výživné ve výši stanovené mu v občanskoprávním řízení. Nalézací ani odvolací soud se však nezabývaly a přesvědčivě nevypořádaly s tím, zda obviněný měl možnost takové zaměstnání získat a vykonávat, třebaže odvolací soud konstatoval, že obviněný „měl pracovní předpoklady k tomu, aby dosahoval příjmy umožňující mu hradit výživné v uvedené výši“.
31. Podle zpráv Úřadu práce ČR, krajské pobočky pro hlavní město Prahu, kontaktního pracoviště Praha 5, byl obviněný veden v evidenci uchazečů o zaměstnání v době od 26. 8. 2014 do 3. 4. 2016, přičemž od 26. 8. 2014 do 25. 1. 2015 mu byla poskytována podpora v nezaměstnanosti (č. l. 259) a v rozhodné době mu byly rovněž vypláceny např. příspěvek na živobytí, příspěvek na bydlení, aj.
32. Soudy nižších stupňů si přes veškerou péči, kterou objasnění věci věnovaly, neopatřily všechny dostupné důkazy k prověření poměrů obviněného a ve svých rozhodnutích se důsledně nevypořádaly se všemi okolnostmi relevantními z pohledu zavinění a jeho konkrétní formy. Vzhledem k tomu, že obviněný byl v době, kdy neplnil vyživovací povinnost, bez příjmů plynoucích z jeho pracovního zařazení, bylo třeba prokázat, že měl reálnou možnost získat zaměstnání, a podle toho, jaké zaměstnání mohl reálně získat a jakého výdělku mohl dosahovat, je třeba (vedle dalších hledisek) stanovit (jako předběžnou otázku) výši výživného pro nezletilé syny. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevné, že soustředily svoji pozornost pouze k objasnění zdravotní způsobilosti obviněného a v návaznosti na to jeho schopností získat práci s výdělkem odpovídajícím výši výživného stanovené občanskoprávním rozhodnutím, avšak zcela absentují zjištění stran možnosti, respektive reálné možnosti, takovou práci získat.
33. V tomto směru není nikterak určující konstatování Městského soudu v Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 28 Co 109/2014, že odvolací soud telefonicky ověřil (není uvedeno, kam jeho dotaz směřoval), že v Praze jsou nabízena v pojišťovnictví volná pracovní místa, pro která má obviněný dostatečnou kvalifikaci i zkušenost s nabízeným výdělkem 20 000 Kč až 50 000 Kč hrubého měsíčně, přičemž i podle obviněného je u pojišťovacích poradců vždy vedle platu ještě sjednána provize. Městský soud v Praze podle odůvodnění rozsudku posuzoval příjmy obviněného (otce) podle jeho skutečných výdělkových možností a schopností a vyšel z příjmu 40 000 Kč hrubého měsíčně, kterého by jistě mohl dosahovat (č. l. 46). Závěr odvolacího soudu učiněný v nyní posuzované věci, že „nic nenasvědčovalo tomu, že obviněnému něco zásadního bránilo uplatnění v oboru, v němž měl dlouholeté zkušenosti, a že nebyl schopen dosáhnout příjmů umožňujících mu plnit dané vyživovací povinnosti a hradit výživné v uvedené výši“ (viz str. 6 rozsudku), nemá ve výsledcích dokazování spolehlivou oporu. Potřebným se proto jeví opatření podrobnějších informací z Úřadu práce ČR, krajské pobočky pro hlavní město Prahu, kontaktního pracoviště Praha 5, o stavu vhodných nabídek zaměstnání v předmětném období, jakož i o přístupu obviněného k zajištění vhodného zaměstnání a překážkách jeho pracovního zařazení. Neméně potřebné je také opatření relevantních podkladů o tom, jakého výdělku mohl obviněný se zřetelem ke svým předpokladům (vzdělání i praxe) dosahovat a teprve v návaznosti na to řešit jako otázku předběžnou výši vyživovací povinnosti na každé z nezletilých dětí. Není od věci poznamenat, že o návrhu obviněného mimo jiné i na snížení výživného na nezletilé děti bylo rozhodnuto dosud nepravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 0 P 724/2015, tak, že návrh obviněného jako otce na snížení výživného na nezletilé děti počínaje dnem 1. 11. 2014 byl zamítnut (jednání Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu, kde je věc vedena pod sp. zn. 28 Co 106/2019, je stanoveno na den 4. 9. 2019). Bude proto na soudu prvního stupně, aby posléze reagoval i na závěry učiněné v tomto řízení.
34. Teprve po doplnění dokazování v naznačeném rozsahu, přičemž nelze vyloučit, že k řádnému objasnění věci vyvstane potřeba provedení důkazů dalších, bude na soudu prvního stupně, aby provedené důkazy komplexně vyhodnotil v souladu se zásadami vymezenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., vypořádal se pečlivě s obhajobou obviněného, zaujal odůvodněné stanovisko ke stanovení rozsahu jeho vyživovací povinnosti a dospěje-li k závěru o vině obviněného, aby se také zabýval a odůvodnil formu zavinění.
35. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 7 To 320/2018, v jeho odsuzující části pod bodem I., tj. výrok o vině přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i výrok o trestu, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 33 T 176/2015, ve výroku o vině pod bodem I. a výroku o trestu. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudu byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu