ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2673.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2673/2020-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: statutární město Brno, IČ 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1 (adresa pro doručování: Úřad městské části Brno-sever se sídlem v Brně, Bratislavská 251/70), zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalovaným: 1) M. U., nar. XY, bytem XY, 2) J. U., nar. XY, bytem XY, a 3) L. V., nar. XY, bytem XY, zastoupeni Mgr. Petrem Pařilem, advokátem se sídlem v Brně, Škárova 809/16, o zaplacení 175 320,72 Kč s příslušenstvím, 175 320,72 Kč s příslušenstvím a 351 100,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2116 C 100/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2019, č. j. 37 Co 281/2018-261, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2019, č. j. 37 Cdo 281/2018-261, rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 5. 2018, č. j. 2116 C 100/2015-226, potvrdil ve výrocích I. – IV., jimiž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po každém z žalovaných 1) a 2) zaplacení částky 175 320,72 Kč s příslušenstvím a vůči žalovanému 3) úhrady částky 351 100,14 Kč s příslušenstvím, a bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a Českou republikou (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výrocích V. a VI. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda z hlediska stanovení počátku běhu promlčecí doby ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), vzniká bezdůvodné obohacení důsledkem zhodnocení nemovitosti stavební činností realizovanou bez právního důvodu okamžikem provedení posledního ze vzájemně funkčně propojených stavebních úkonů anebo provedením každého takového jednotlivého úkonu a zda je v daných souvislostech zcela bez významu okamžik předání díla zhotovitelem objednateli bez vad a nedodělků. Mínil, že odvolací soud nastolenou otázku posoudil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2056/2011. Dále vznesl otázku, zda břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně počátku běhu promlčecí doby nese ten účastník řízení, který námitku promlčení vznesl, a zda má neunesení tohoto břemene za následek nevyhovění vznesené námitce. Měl za to, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 204/2005. Konečně vytýkal nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku (nedostatečné vypořádání se s odvolacími námitkami), spatřuje v postupu odvolacího soudu rozpor se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 26 Odo 159/2006.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení došlo před 1. 1. 2014, řídí se práva a povinnosti účastníků řízení zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (srov. část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Z ustálené judikatury dovolacího soudu plyne, že u práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Touto vědomostí ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, a ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009). Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. je naopak rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo. Ke vzniku bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu pak dochází již samotným okamžikem přijetí plnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 764/2013). Judikatura Nejvyššího soudu proto dovozuje, že dojde-li ke zhodnocení nemovitosti investicemi realizovanými bez právního důvodu, nabývá její vlastník bezdůvodné obohacení již okamžikem provedení dané stavební či jiné cenu nemovitosti zvyšující úpravy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, a ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3538/2011, či dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2056/2011). Uvedené dvě promlčecí doby pak počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena rovněž v závěru, že vynaložením investic do cizí nemovitosti bez právního důvodu vzniká vlastníku bezdůvodné obohacení v rozsahu, v němž se nemovitost oproti předchozímu stavu zhodnotila, předmětem bezdůvodného obohacení tudíž není hodnota vynaložených prostředků (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4047/2007, nebo ze dne 24. srpna 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005). Prezentované závěry se prosadí i v režimu investic vložených nájemcem do nemovité věci (bytu, nebytového prostoru, stavby) vlastněné pronajímatelem, když i v jejich případě dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení již okamžikem jejich realizace, a nikoliv kupř. až v souvislosti se skončením nájemního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1253/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2064/2009, či též přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 315/2015, a ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1515/2006).
Uzavřely-li tedy soudy nižších stupňů v posuzovaném případě, že ke vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku zhodnocení bytových jednotek vlastněných žalovanými na základě stavební činnosti realizované bez právního důvodu dovolatelem došlo již okamžikem faktického dokončení stavebních prací (23. 10. 2013), a nikoliv až předáním zhotoveného díla dodavatelským subjektem dovolávajícímu se objednateli, a že subjektivní promlčecí doba, v níž bylo třeba nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit u soudu, počala běžet již dnem 23. 10. 2013, kdy se dovolatel o dokončení prací dozvěděl (viz skutkové závěry soudů nižšího stupně ztotožňující okamžik nabytí vědomosti dovolatele o vzniku bezdůvodného obohacení s okamžikem, kdy jím vykonávaný stavebně-technický dozor vyznačil ukončení stavebních prací ve stavebním deníku, tj. dnem 23. 10. 2013), odpovídají jejich konkluze zcela výše citované judikatuře (včetně té, na kterou poukazuje dovolatel), na níž není důvodu čehokoliv měnit. Na znalostech dovolatele o tom, že stavební práce zhodnocující bytové jednotky žalovaných již byly fakticky provedeny, přitom ve skutkových poměrech projednávané věci nemohlo ničeho změnit teprve dodatečné předání zhotoveného díla dodavatelským subjektem objednateli. Z výše uvedených důvodů pak obstojí i závěry odvolacího soudu o tom, že dvouletá subjektivní promlčecí doba marně uplynula v pátek 23. 10. 2015 (viz §§107 odst. 1, 122 odst. 3 obč. zák.), a že proto ke dni zahájení soudního řízení (pondělí 26. 10. 2015) byl uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení již promlčen.
Klade-li dovolatel dále otázku, která z procesních stran nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně počátku běhu promlčecí doby, dlužno uvést, že na vyřešení takto položené otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. V nyní projednávané věci totiž byla žaloba zamítnuta nikoli proto, že by snad stran uvedené rozhodné (právně významné) skutečnosti neúspěšnou procesní stranou nebylo uneseno břemeno tvrzení či důkazní břemeno (že se okamžik nabytí vědomosti dovolatele o dokončení posuzovaných stavebních prací nepodařil prokázat), nýbrž na základě provedenými důkazy zjištěného (objasněného) skutkového stavu (viz soudy nižšího stupně učiněný skutkový závěr o tom, že dovolatel prostřednictvím stavebně-technického dozoru nabyl sledované vědomosti dne 23. 10. 2013); srovnej k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010.
Závěry soudů nižších stupňů o tom, kdy dovolatel nabyl vědomost o dokončení realizované stavební činnosti, představují ostatně konkluze skutkové a nikoliv právní. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry tedy na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Vytýká-li dovolatel nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, vystihuje tím případ vad řízení, jež však s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavují samostatný dovolací důvod (tím je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tak tomu ovšem v projednávané věci není (srovnej k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je ostatně, na rozdíl od mínění dovolatele, zřetelně patrné, k jakým závěrům dospěl, byť v něm (nikoliv nepřípustně) částečně odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud se tudíž nijak nezpronevěřil požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř; srovnej k tomu též kupř. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1095/18, akcentující myšlenku, že z hlediska naplnění požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí tvoří řízení před jednotlivými soudními stupni jeden celek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 3066/2005. Okolnost, že dovolatel je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu pak nasvědčuje tomu, že poukazovaný nedostatek odůvodnění ani nebyl závažnějším způsobem na újmu uplatnění jeho procesních práv (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 10. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu