ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.861.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 861/2020-1208
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2020 o dovoláních, která podali obvinění K. N., nar. XY, bytem XY, a P. S., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2019, sp. zn. 7 To 254/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 64/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněné K. N. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2018, sp. zn. 67 T 64/2018, byla obviněná K. N. (dále také jen „obviněná“ či „dovolatelka“) pod bodem 1. společně se spoluobviněnými M. B. a J. K. uznána vinnou trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
1) M. B., J. K. a K. N. (bod 20 obžaloby)
po předchozí dohodě v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním plnění z pojistné smlouvy, nejprve (pro tento skutek) odděleně prověřovaná K. N. dne 18. 11. 2008 na pokyn pravomocně odsouzeného Z. Č. a za účelem provedení další zinscenované dopravní nehody, u K. Š. na pobočce Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 10, XY, odhlásila vozidlo zn. Chrysler 300C LX, VIN: XY na J. K., kterého za účelem jeho účasti na zinscenované dopravní nehodě seznámila se Z. Č. K. N. s cílem zajistit další pokračování manipulací s vozidlem „OTA“, J. K. požádal o výměnu registračních značek na uvedeném vozidle, následně Z. Č. či jím pověřená osoba dopravili dne 27. 11. 2008 vozidlo zn. Chrysler na křižovatku ulic XY a XY v Praze 4, kde M. B. a J. K. úmyslně nabourali výše uvedeným vozidlem zn. Chrysler a vozidlem zn. Audi 80 1.8, VIN: XY, poté oznámili Policii ČR, že tohoto dne okolo 15.45 hodin v Praze 4, na křižovatce ulic XY a XY došlo k dopravní nehodě uvedeného vozidla zn. Chrysler a zn. Audi 80, která v době události řídili, a k hmotné škodě na obou vozidlech, ač věděli, že ke střetu obou vozidel došlo úmyslně, místo střetu vybral a označil Z. Č., na místě podepsali protokol o nehodě v silničním provozu s projednáním, kdy policie tuto událost šetřila pod č. j. PSP-27072/DN-2008-124, následně událost, s vědomím, že nejde o událost nahodilou ale o dopředu domluvený úmyslný střet vozidel, oznámili Allianz pojišťovně, a. s., u níž měl na vozidlo zn. Audi 80 M. B. uzavřenou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla č. XY ze dne 6. 11. 2008, a na základě jimi dodaných podkladů šetřila Allianz pojišťovna událost pod č. 2008094756 (povinné ručení), a po provedeném šetření vyplatila dne 31. 1. 2009 na neoprávněně vylákaném pojistném plnění na účet odděleně prověřované P. K. č. XY částku ve výši 233.989 Kč za škodu na vozidle zn. Chrysler, kdy následně P. K. s uvedenou částkou naložila dosud nezjištěným způsobem, tímto jednáním způsobili poškozené společnosti Allianz pojišťovna, a. s., IČ: 47115971, škodu ve výši 233.989 Kč (vozidlo OTA).
2. Za toto jednání byla obviněná podle §250a odst. 4 tr. zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let a 6 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána společně a nerozdílně se spoluobviněným J. K. k povinnosti nahradit škodu ve výši 233.898 Kč poškozené Allianz pojišťovně, a. s.
3. Obviněný P. S. (dále také jen „obviněný“ či „dovolatel“) byl stejným rozhodnutím uznán vinným pod body 2), 3) a 5) pokračujícím trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. b) tr. zák., kterého se společně se spoluobviněnými K. K., A. Š. a M. J. dopustil tím, že
2) K. K. a P. S. (bod 42 obžaloby)
po předchozí dohodě v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch z úvěrové smlouvy, nejprve P. S. opatřil vozidlo zn. Subaru B9 Tribeca, r. v. 2007, barva modrá-metal, VIN: XY, v hodnotě cca 562.600 Kč, následně dne 9. 4. 2009 přivezl pravomocně odsouzený Z. Č. za účelem sjednání úvěrové smlouvy K. K. do Autobazaru Cars, s. r. o., v XY u Prahy, kde prostřednictvím P. S. uzavřeli úvěrovou smlouvu č. XY se společností Essox, s. r. o., IČ: 26764652, na koupi uvedeného vozidla v pořizovací ceně 979.000 Kč, kdy výše úvěru byla sjednána na částku 585.000 Kč, s dobou splatnosti 72 měsíců a s měsíčními splátkami 12.908 Kč, smlouvu podepsali, ačkoliv věděli, že úvěr nebude řádně splácen, neboť K. K. nemá finanční prostředky na splnění uvedeného závazku a ani nemá v úmyslu úvěr splácet, neboť je pouze fiktivním zájemcem o poskytnutí úvěru a koupi uvedeného vozidla, při podání žádosti o poskytnutí úvěru Z. Č., P. S. a K. K. úmyslně uvedli nepravdivé údaje ohledně zaměstnavatele K. K., která měla být jejich tvrzení od března 2006 zaměstnána na dobu neurčitou u společnosti Fitness Power, IČ: 16986865, jako účetní s čistým průměrným příjmem za poslední tři měsíce 32.850 Kč, což se nezakládalo na pravdě, uvedené tvrzení doložili potvrzením údajného zaměstnavatele o výši příjmů, což také při telefonickém ověření společností Essox, s. r. o., dotazem na udávané telefonní lince, dle pokynů Z. Č., potvrdila dosud neztotožněná osoba, dále do smlouvy nepravdivě uvedli, že K. K. na koupi předmětného vozidla složila zálohu ve výši 394.000 Kč, ač tuto zálohu nesložila, na základě výše uvedených nepravdivých podkladů společnost Essox, s. r. o., požadovaný úvěr poskytla a převedla na účet společnosti Cars, s. r. o., č. XY částku ve výši 585.000 Kč, a dále dle požadavku P. S. částku ve výši 93.600 Kč jako provizi za zprostředkování úvěru, následně dosud neztotožněná osoba za účelem zakrytí podvodného jednání, zaplatila uvedené společnosti cca 43.724 Kč a dále již úvěr nespláceli, čímž způsobili poškozené společnosti Essox, s. r. o., IČ: 26764652, škodu v celkové výši cca 619.736 Kč (vozidlo CYRIL),
3) P. S. a A. Š. (bod 46 obžaloby)
po předchozí dohodě v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch z úvěrové smlouvy, nejprve P. S. opatřil vozidlo zn. Subaru B9 Tribeca, r. v. 2006, barva šedá-metal, VIN: XY, v hodnotě cca 527.500 Kč, následně dne 29. 4. 2009 přivezl pravomocně odsouzený Z. Č. do Autobazaru Cars, s. r. o., v XY u Prahy již odsouzeného P. P., se který za účelem uzavření úvěrové smlouvy zprostředkovala kontakt A. Š., jeho sousedka, a který Z. Č. za účelem sjednání úvěrové smlouvy předem předal kopii svých dokladů, v uvedeném autobazaru prostřednictvím P. S. uzavřeli úvěrovou smlouvu č. XY se společností Santander Consumer Finance, a. s., na koupi uvedeného vozidla v pořizovací ceně 880.000 Kč, kdy výše úvěru byla sjednána na částku 528.000 Kč, s dobou splatnosti 72 měsíců a s měsíčními splátkami 12.086 Kč, smlouvu podepsali, ačkoliv věděli, že úvěr nebude řádně splácen, neboť P. P. nemá finanční prostředky na splnění uvedeného závazku a ani nemá v úmyslu úvěr splácet, protože je pouze fiktivním zájemcem o poskytnutí úvěru a koupi uvedeného vozidla, při podání žádosti o poskytnutí úvěru Z. Č., P. P. a P. S. úmyslně uvedli nepravdivé údaje ohledně zaměstnavatele P. P., kdy uvedli, že P. P. je zaměstnán na dobu neurčitou ve společnosti M. M., IČ: XY, a to jako vedoucí provozu s čistým průměrným příjmem za poslední tři měsíce 28.820 Kč, což se nezakládalo na pravdě, uvedené tvrzení doložili potvrzením údajného zaměstnavatele o výši příjmů a čestným prohlášením P. P., který tyto nepravdivé informace stvrdil, dále do smlouvy nepravdivě uvedli, že P. P. složil na koupi uvedeného vozidla zálohu ve výši 352.000 Kč, i když tento žádnou zálohu nesložil, na základě výše uvedených nepravdivých podkladů společnost Santander Consumer Finance, a. s., požadovaný úvěr poskytla a převedla na účet společnosti Cars, s. r. o., č. XY částku úvěru ve výši 528.000 Kč, a dále provizi za zprostředkování úvěrové smlouvy ve výši 99.000 Kč, přičemž s těmito finančními prostředky P. S. naložil dosud přesně nezjištěným způsobem, následně dosud neztotožněná osoba, za účelem zakrytí podvodného jednání, zaplatila uvedené společnosti celkem 36.300 Kč a dále již úvěr nespláceli, tímto jednáním způsobili poškozené společnosti Santander Consumer Finance, a. s., IČ: 25103768, škodu v celkové výši 590.700 Kč (vozidlo DAVID),
5) M. J. a P. S. (bod 72 obžaloby)
po předchozí dohodě v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch z úvěrové smlouvy, dne 3. 12. 2009 uzavřel P. S. prostřednictvím pravomocně odsouzeného Z. Č. s M. J., úvěrovou smlouvu č. XY se společností GE Money Multiservis, a. s., na koupi vozidla zn. Mercedes Benz ML, r. v. 2007, barva černá, VIN: XY, v pořizovací ceně 970.000 Kč, kdy výše úvěru byla sjednána na částku 630.500 Kč, s dobou splatnosti 72 měsíců a s měsíčními splátkami 16.018 Kč, smlouvu podepsali, ačkoliv věděli, že úvěr nebude řádně splácen, neboť M. J. nemá finanční prostředky na splnění uvedeného závazku a ani nemá v úmyslu úvěr splácet, protože je pouze fiktivním zájemcem o poskytnutí úvěru a koupi uvedeného vozidla, když vozidlo již užíval a páchal s ním pojistné podvody Z. Č., P. S. smlouvu uzavřel za účelem získání provize za sjednání tohoto úvěru, na základě Z. Č., M. J. a P. S. opatřených podkladů poskytla společnost GE Money Multiservis, a. s., požadovaný úvěr ve výši 630.500 Kč a P. S. provizi ve výši 124.839 Kč, následně za účelem zakrytí podvodného jednání zaplatili uvedené společnosti tři splátky v celkové výši 48.693 Kč a dále již úvěr nespláceli, tímto jednáním způsobili poškozené společnosti GE Money Multiservis, a. s., IČ: 49241150, škodu ve výši 706.646 Kč (vozidlo URŠULA).
4. Za toto jednání byl obviněný podle §250b odst. 4 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Podle §49 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu uzavírání úvěrových smluv či leasingových smluv za úvěrové společnosti na dobu 3 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena solidární povinnost náhrady škody se spoluobviněnou K. K. ve výši 560.873 Kč poškozené ESSOX, s. r. o. (která byla se zbytkem jejího nároku na náhradu škody podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních), se spoluobviněnou A. Š. ve výši 590.700 Kč poškozené KRUK Česká a Slovenská republika, s. r. o., a se spoluobviněným M. J. ve výši 706.646 Kč poškozené GE Money Auto, s. r. o.
5. Totožným rozsudkem nalézacího soudu pak bylo rozhodnuto rovněž o vině (a částečném zproštění obžaloby) dalších 8 obviněných celkem 11 dalšími skutky kvalifikovanými jako trestné činy pojistného podvodu v různě kvalifikovaných skutkových podstatách podle §250a tr. zák., které spočívaly, stručně řečeno, ve zinscenování dopravních nehod vždy dvou motorových vozidel za účelem vylákání pojistného plnění od pojišťoven, u nichž byla na vozidlo údajného viníka nehody uzavřena smlouva o pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla (povinné ručení). Rozhodnuto bylo i o trestech a povinnostech k náhradě škody obviněných, kteří byli uznáni vinnými.
6. Odvolání proti tomuto rozsudku podali obvinění P. Č., R. M., P. S., K. N. a K. K.. S výjimkou odvolání K. K. byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2019, sp. zn. 7 To 254/2019, podle §256 tr. ř. zamítnuta. Z podnětu odvolání obviněné K. K. byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze ve výroku o její povinnosti k náhradě škody poškozené ESSOX, s. r. o.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podali obvinění K. N. a P. S. prostřednictvím svých obhájců dovolání, přičemž uplatnili shodně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Obviněná K. N. namítla, že u hlavního líčení dne 15. 11. 2018 vypovídala nikoli o projednávaném skutku, nýbrž o nehodě ze dne 12. 8. 2008, o níž se domnívala, že jde o policejní akci natáčenou na osvětové video a možnost přivýdělku na akci stejného typu pak skutečně nabídla J. K. Ten však byl o předmětné dopravní nehodě ze dne 27. 11. 2008 informován P. Ch. Ta se také ve své výpovědi vyjádřila toliko k dopravní nehodě ze dne 12. 8. 2008, nikoli k projednávanému skutku a její výpověď nebyla k žádosti obhajoby provedena, ačkoli obviněný hodlal tuto výpověď zpochybnit a svědkyni označit za nevěrohodnou. Ačkoli se J. K. ke skutku doznal a nalézací soud z jeho výpovědi vycházel i při závěru o vině obviněné, stojí toliko tato jeho obviněnou usvědčující výpověď proti popěrné výpovědi obviněné a neexistuje logický vztah mezi důvěryhodností a doznáním spoluobviněného J. K. Nadto rozpory v jeho výpovědi odvolací soud neřešil, neboť „u hlavního líčení nebylo postupováno podle §207 odst. 2 tr. ř.“. Nebylo ani prokázáno, že by obviněná znala parametry fingované dopravní nehody ze dne 27. 11. 2008 a tudíž nevěděla, jaká škoda mohla vzniknout. Po objektivní stránce nemohla být ani srozuměna s případnou trestnou činností spoluobviněných a i pokud by tomu tak bylo, údajné seznámení K. s Č. není faktickou participací na úmyslném vyvolání pojistné události. Obviněná namítla extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, neboť nalézací soud při závěru o vině vycházel z výpovědi svědkyně Ch., která vypovídala nikoli ke skutku samotnému, a z výpovědi spoluobviněného K., který své výpovědi měnil, přesto byl považován za věrohodného. Odvolací soud nectil zásadu presumpce neviny a zcela rezignoval na aplikaci zásady in dubio pro reo. Soudy upřednostnily tu variantu, která je pro obviněnou přitěžující. Nesouhlas projevila obviněná i se závěrem, že měla být členkou organizované skupiny, neboť nebyl proveden důkaz o propojení mezi ní a Z. Č.
9. Proto obviněná navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2019, sp. zn. 7 To 254/2019, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.
10. Obviněný P. S. ve svém dovolání vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi odvolacímu námitkami, neobjasnil skutečnosti odůvodňující přímý úmysl obviněného a naplnění dalších znaků skutkové podstaty trestné činnosti. Není zřejmé, na základě jakých skutečností byl učiněn závěr, že věděl, že zadává do systému úvěrových společností nepravdivé či zkreslené údaje, že šlo o fiktivní zájemce o koupi vozů, kteří úvěr nebudou splácet, že nebyly placeny akontace. Nesprávným zhodnocením skutkových okolností pak soudy vyvodily chybné právní posouzení skutku. Nebylo prokázáno ani členství v organizované skupině, neboť z dokazování nevyplynulo, že by plánoval trestnou činnost s jinými osobami, dohodl koordinaci úkolů apod. Soudy nesprávně posoudily vznik a výši škody, která údajně měla vzniknout umělým navyšováním ceny vozidel, ačkoli jeho nacenění odpovídalo ceníkovým katalogům a bylo akceptováno i úvěrovými společnostmi. Obviněný poukázal na odlišné výpočetní postupy při stanovení časové hodnoty vozidel, zejména koeficienty prodejnosti, které se objevují v rozporných znaleckých posudcích znalců Ing. Jiřího Dvořáka a Zbyňka Hozáka, s tím, že nalézací soud bez odůvodnění akceptoval právě znalecký posudek Ing. Dvořáka, ačkoli v rozporu s ním obviněný dokladoval u vozidel tov. zn. Subaru, že jejich prodej i výskyt v inkriminovaném období na území ČR byl podstatně vyšší, než z jakého stavu vycházel jmenovaný znalec. Důkaz jeho posudkem tak vůbec neměl být brán v potaz.
11. Obviněný napadl i výrok o jeho povinnosti k náhradě škody původně solidární se spoluobviněnou K. K. Bylo-li o něm rozhodnuto vykonatelným rozhodčím nálezem ze dne 26. 7. 2010, č. j. E/2010/01797, na základě kterého byla nařízena i exekuce (u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. EXE 4758/2010), není důvodu, aby výrok o náhradě škody zůstal v platnosti vůči obviněnému. S ohledem na shora uvedené obviněný požádal s odkazem na §265h odst. 3 tr. ř. o odložení výkonu rozhodnutí, neboť realizace náhrady škody v případě hrozícího exekučního řízení by měla pro jeho rodinu likvidační následky. Měl rovněž za to, že uvedené nedostatky a rozpory ve zjištěném skutkovém stavu a právním posouzení skutku porušily základní zásadu trestního řízení in dubio pro reo.
12. Závěrem tedy obviněný navrhl, aby ve vztahu k němu Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby dovolací soud sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby.
13. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání nejdříve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, výrok odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu a obsah podaných dovolání. Argumentaci obviněných považoval za shodnou s jejich námitkami z dosavadního průběhu trestního řízení, přičemž nalézací soud měl dostatek důkazních prostředků ke svým skutkovým závěrům, které řádně odůvodnil. I z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že se všemi odvolacími námitkami zabýval a pokud se ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně, oprávněně na ně odkázal. V rozhodnutích soudů nelze shledat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ani tzv. opomenuté důkazy, kteréžto jediné by mohly založit přezkum skutkových zjištění Nejvyšším soudem. Přitom nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů soudy a nevyhovění odvolacím námitkám se zcela míjí jak s uplatněným dovolacím důvodem i s jinými důvody dovolání.
14. Dovolání obviněné K. N. podle státního zástupce stojí komplexně na výhradách proti hodnocení důkazů a tvrzení, že se protiprávního jednání nedopustila. Ač formálně uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti vůbec nenamítá nesprávnost právního posouzení a až na jedinou výjimku dovolání zaměňuje za další řádný opravný prostředek a domáhá se nového hodnocení důkazů v její prospěch. Přitom ze spáchání skutku byla usvědčována výpovědí spoluobviněného K. i svědkyní Ch., s čímž korespondují rozhodnutí ve věci Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 11/2016 a Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 12 To 61/2017. Tyto důkazy vyvrátily obhajobu obviněné, že podle jejích informací mělo jít pouze o nevinné filmování policejní akce, a není tak důvodu pro aplikaci zásady in dubio pro reo. S jistou dávkou tolerance by bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitku, že obviněná pouhým seznámením K. s Č. nevyvolala pojistnou událost, nicméně i tato byla řešena odvolacím soudem v bodě 19. odůvodnění jeho usnesení. Obviněná se krátce před projednávaným skutkem osobně účastnila rovněž fingované dopravní nehody, pro stejné účely získala J. K., a že její role byla méně významná, než role jiných aktérů, nic nemění na závěru o jejím spolupachatelství a členství v organizované skupině.
15. I podstatná část dovolacích námitek obviněného P. S. podle státního zástupce stojí mimo vytýkaný dovolací důvod. I on se domáhá změny hodnocení důkazů, které však ve svém souhrnu jeho vinu prokazují a soudy se opakovaně uplatněnou obhajobou již zabývaly. Jedinou výjimku by mohla představovat námitka posouzení členství v organizované skupině, ta je však neopodstatněná a odvolacím soudem řešená na str. 24 jeho usnesení. Není rozhodné, zda a jak se obviněný znal s jednotlivými členy organizované skupiny, rozhodující je koordinované a předem naplánované jednání a rozdělení rolí. Role obviněného spočívala v zajištění vozidel prostřednictvím jím sjednávaných úvěrových smluv.
16. Státní zástupce uzavřel, že část dovolacích námitek obou obviněných se s uplatněným dovolacím důvodem (ale i jakýmkoli jiným) zcela míjí a zbylé jsou zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
18. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2019, sp. zn. 7 To 254/2019, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
IV. Důvodnost dovolání
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
23. Z tohoto pohledu je patrné, že argumenty dovolatelky K. N. zákonnému rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v převážném rozsahu neodpovídají, až na jedinou výjimku, která bude zmíněna níže (viz body 36. – 37.). Formálně sice obviněná deklarovala uvedený dovolací důvod, ve skutečnosti však odůvodnila dovolání nesprávným hodnocením důkazů, které dosahuje intenzity tzv. extrémního nesouladu, a opakovaně v kompletní obsahové shodě s námitkami odvolacími pouze předestírala vlastní verzi skutkového děje, resp. se snažila zpochybnit skutkovou verzi, k níž po zhodnocení důkazů dospěl nalézací soud a kterou aproboval soud odvolací. Podle obviněné nemohl být učiněn závěr o její vině na základě proměnlivé výpovědi spoluobviněného J. K. a výpovědi svědkyně P. Ch., která na žádost obhajoby nebyla osobně slyšena a vypověděla ke zcela jiné autonehodě, než je předmětem této trestní věci. Jelikož byla obviněná (podle svých slov) přesvědčena, že J. K. posílá na natáčení videa Policií České republiky, nemohla vědět, jaká vozidla budou použita pro fingovanou dopravní nehodu a jaká škoda trestnou činností vznikne. Nebyla ctěna zásada in dubio pro reo a byl učiněn i nesprávný závěr o zapojení obviněné do organizované skupiny, neboť se osobně neznala se Z. Č.
24. I v případě dovolatele P. S. jeho dovolací námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Proklamuje sice absenci subjektivní stránky trestného činu a jeho další znaky (zejména výši škody a členství v organizované skupině), nicméně tyto právní závěry opírá o odlišné hodnocení důkazů a o odlišné skutkové závěry kontrastující se závěry obou soudů nižších stupňů. Svojí podstatou jde tedy o námitky procesního, nikoli hmotněprávního charakteru, vyvozované z odlišného způsobu hodnocení důkazů. Obviněný přitom nenamítl ani onen tzv. extrémní nesoulad mezi obsahem důkazů a skutkovými závěry soudů, nýbrž povětšinou se omezil pouze na konstatování, že pro závěry soudů, které napadá, není žádných důkazů.
25. V tomto ohledu námitky obviněných, které uplatnili s poukazem na uvedený dovolací důvod, nemohly obstát. Jednalo se předně o výhrady, jimiž zpochybňovali správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
26. Nejvyšší soud připouští, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
27. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal.
28. Pokud obviněná K. N. spatřovala naplnění shora citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v posuzované věci oba soudy nižších instancí porušily její právo na spravedlivý proces (garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když nevyhověly jejímu důkaznímu návrhu v podobě osobního výslechu svědkyně P. Ch., Nejvyšší soud především v obecné rovině konstatuje, že taková výhrada je námitkou procesního, resp. skutkového, a nikoli hmotněprávního charakteru, která stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. K případnému tzv. „opomenutí důkazů“ (byť explicitně takto obviněná svou námitku nekvalifikovala, avšak po obsahové stránce ji takto uplatnila) nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněné navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
29. V této konkrétní trestní věci bylo na návrh obhajoby obviněné soudy obou stupňů náležitě procesně reagováno (viz usnesení nalézacího soudu u hlavního líčení konaného dne 29. 11. 2018, č. l. 821 verte, navazující na důkazní návrh z č. l. 626, a usnesení odvolacího soudu ve veřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2019, č. l. 993) a nevyhovění návrhu na doplnění dokazování bylo, byť výslovně toliko odvolacím soudem, i řádně argumentováno v odůvodnění rozhodnutí (bod 11. usnesení odvolacího soudu). Je rovněž zřejmé z protokolu o hlavním líčení, že protokol o výslechu svědkyně P. Ch. byl k důkazu proveden postupem podle §211 odst. 1 tr. ř., tj. čtením protokolu o výpovědi na základě souhlasu státního zástupce i obviněné. Rozsah provedeného důkazního řízení v této trestní věci lze považovat za plně dostačující, jak konec konců vyplývá z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu. Je tedy naprosto zřejmé, že v kompletní šíři návrhu obhajoby na doplnění dokazování se soudy obou stupňů těmito návrhy řádně zabývaly, tento návrh vyhodnotily jako nadbytečný. Odůvodnění tohoto závěru považuje i dovolací soud za přiléhavé a vyčerpávající a plně se s ním ztotožňuje. Soudy logicky vyargumentovaly, proč jsou neprovedené důkazy nadbytečné, tj. zejména s přihlédnutím ke zbývajícímu rozsahu dokazování, jiným výpovědím spoluobviněných, s přihlédnutím k tomu, že svědecká výpověď nesouvisí přímo s projednávaným skutkem, ale pouze s orientací obviněné v systému páchání rozsáhlé podvodné trestné činnosti atd. Rozhodně tedy ve věci nelze konstatovat existenci tzv. opomenutých důkazů, potažmo porušení práva na spravedlivý proces.
30. Dále je nutno konstatovat, že v projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že popěrné verze skutkového děje obviněných byly oběma soudy nižších stupňů zcela logicky a bez důvodných pochybností vyvráceny. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (bod 76. rozsudku soudu prvního stupně, bod 19. usnesení odvolacího soudu v případě obviněné N., body 78. – 83. rozsudku soudu prvního stupně, bod 18. usnesení odvolacího soudu v případě obviněného S.) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Soudům nižších stupňů ničeho nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.).
31. Soudy nižších stupňů totiž zcela správně vycházely z uceleného řetězce důkazů svědčících o vině obviněné K. N. Z doznání spoluobviněných J. K. a M. B., jakož i ze všech souvisejících listinných důkazů a znaleckých posudků, jednoznačně vyplynulo, že dne 27. 11. 2008 byla zinscenována ve skutkové větě popsaná dopravní nehoda za účasti údajného řidiče J. K. Pokud ten svojí výpovědí stvrdil opakovaně, že jej pro tento účel zjednala obviněná a nabídla mu tuto možnost přivýdělku, přičemž vědomost obviněné o účasti na fingovaných dopravních nehodách ilustruje kromě výpovědi J. K. jak výpověď svědkyně P. Ch., tak pravomocné odsouzení Z. Č. v jeho trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 11/2016 – viz příslušná pasáž bodu 16. rozsudku o organizátorství Z. Č. podvodnou trestnou činností spočívající mj. v uplatňování pojistného plnění z fiktivních dopravních nehod, konkrétně nehody ze dne 12. 8. 2008 (č. l. 259 verte a násl.). Pro tuto podle skutkových zjištění K. N. (byť ve věci nebyla obviněnou) na sebe nechala přepsat vozidlo použité k předstírané dopravní nehodě a na místě činu společně s P. Ch. figurovaly jako řidičky. O této dopravní nehodě učinila výpověď i svědkyně Ch., čímž byla podpořena i usvědčující výpověď J. K., že obviněná K. N. věděla, že má jít o fingování dopravních nehod, o nelegální činnost, kterou mu takto sice stručně, leč v potřebných základních rysech vysvětlila a nabídla participaci za finanční odměnu. Přitom není zřejmé, proč by v rámci svého doznání J. K. měl křivě obvinit ze zprostředkování jeho účasti na trestné činnosti právě obviněnou. Pokud se podle námitek obviněné během hlavního líčení J. K. odchýlil od své původní výpovědi, je třeba přisvědčit povinnosti nalézacího soudu postupovat podle §207 odst. 2 tr. ř., tedy vyzvat jej k odstranění rozporů. Odvolací soud pak nesprávně absenci uvedeného postupu považoval za důvod nemožnosti argumentovat proměnlivostí výpovědi spoluobviněného (viz bod 19. jeho usnesení). Tato otázka se však stala bezpředmětnou, neboť procesní pochybení nalézacího soudu u hlavního líčení konaného dne 15. 11. 2018 (č. l. 579) bylo alespoň částečně zhojeno opakovaným dotazem státní zástupkyně, k němuž obviněný J. K. zopakoval bez pochybností, že obviněná mu řekla, že půjde o fingovanou dopravní nehodu (čímž stvrdil svoji předchozí výpověď u dříve konaného hlavního líčení).
32. Za daných okolností nelze považovat za vadný závěr soudů, že obhajoba obviněné byla ryze účelová (těžko uvěřitelná verze natáčení videa pro potřeby Policie České republiky za odměnu, jehož podstatu a zdroj informací obviněná odmítla blíže vysvětlit) a že výpověď J. K. a P. Ch. vedou k logicky důvodnému závěru o vědomí obviněné o účasti J. K. na projednávané trestné činnosti. Pakliže obviněná osobně absolvovala krátce (dne 12. 8. 2008) před projednávaným datem 27. 11. 2008 naprosto stejnou událost rovněž v roli řidiče havarovaného vozidla, je zřejmé, že znala podstatu podvodného fingování dopravních nehod a alespoň v základních rysech musela být srozuměna s průběhem skutkového děje, k němuž sjednala spoluobviněného J. K., včetně používaných vozidel a orientačně i výše škody působené trestnou činností (tato navíc činila „pouze“ cca 200.000 Kč, což představuje částku nijak se nevymykající běžným poměrům, když v předchozím případě dne 12. 8. 2008 figurovala jako přímá účastnice dopravní nehody se způsobením škody cca 650.000 Kč). Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit ani rezolutně popěrné stanovisko obviněné. Za daných okolností tedy závěru o její vině a způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nelze ničeho vytknout.
33. I závěr o vině obviněného P. S. je opřen o komplexní a logické hodnocení důkazů provedených v dostatečném množství a kvalitě. Ničím nezpochybněny zůstaly všechny tři úvěrové případy popsané pod body 2), 3) a 5) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně zadokumentované veškerými listinnými důkazy a výpověďmi osob představujícími fiktivní klienty úvěrových společností. Obviněný opakovaně uplatnil skutkovou námitku, že šlo o zcela standardní postupy v jeho podnikání a neměl žádnou povědomost o trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Lze však odkázat na hodnotící činnost nalézacího soudu v uvedené pasáži odůvodnění jeho rozsudku, z níž vyplynuly skutečnosti obhajobu obviněného jednoznačně vyvracející. Především (až na výjimku svědka M. J., jehož nevěrohodností se nalézací soud zabýval) údajní klienti a zájemci o motorová vozidla nikdy nesložili zálohu na vůz, ač doklad o tom, obviněný vystavoval. Vozidla v předmětných dnech uzavření úvěrových smluv a převzetí nebyla a nemohla být vůbec k dispozici (jak vyplynulo ze spisů jednotlivých vozidel, obsahujících jejich historii vlastníků a absolvování nejrůznějších úředních úkonů), popř. byla v podstatně odlišném technickém stavu a odlišné hodnoty, než bylo proklamováno vůči úvěrové společnosti (případ vozidla Mercedes, které bylo účastno dvou dopravních nehod a při nich poškozeno, a to ještě před prodejem svědku J., přesto prezentováno a oceněno jako vozidlo bez závad). S tím úzce souvisí obviněným namítaný rozpor mezi znaleckými závěry Ing. Jiřího Dvořáka a Zbyňka Hozáka stran hodnoty opatřených vozidel. Předně nelze souhlasit s dovolatelem, že „údajná škoda měla vzniknout umělým navyšováním ceny jednotlivých vozidel“. Jak vyplývá ze správně koncipovaných skutků, výše vzniklé škody byla vypočtena jako součet získaných úvěrových prostředků a provize obviněného, ponížené od částečných splátek řádově v desítkách tisíc Kč splacených neznámou osobou v evidentní snaze zastřít trestnou činnost a pozdržet její odhalení. Hodnota vozů samotných tedy v popisu skutku nijak nefiguruje a nemá vliv na výpočet výše škody. Přesto jde o údaj relevantní, který prokazuje společně s dalšími důkazy, že obviněný věděl, že vozidla, na něž je čerpán úvěr, zdaleka nemají deklarovanou hodnotu, neboť šlo o vozidla havarovaná, popř. krátce předtím získaná v dražbě za podstatně nižší částku apod. Právě s těmito konkrétními, pro znalecký výpočet relevantními údaji pracoval znalec Ing. Dvořák, na rozdíl od znalce Hozáka, tedy nelze považovat za vadný hodnotící postup nalézacího soudu obsažený v bodě 78. odůvodnění jeho rozsudku, který za validní označil právě znalecký posudek Ing. Dvořáka, ač pochopitelně obviněnému více konvenuje odlišný znalecký závěr stanovující vyšší hodnotu vozidel. Shodnou obhajobou se zabýval i soud odvolací v bodě 18. odůvodnění jeho usnesení a dospěl k oprávněnému závěru shodnému se soudem prvního stupně, že hodnota vozidel byla obviněným uměle navyšována. Samozřejmě takový postup má svoji logiku opřenou o inkaso provizí obviněným i o faktické financování vozidel z ryze úvěrových prostředků. Není tedy pravdivým tvrzení dovolatele, že soud prvního stupně bez bližšího odůvodnění přihlédl ke znaleckému posudku Ing. Dvořáka.
34. Pokud obviněný P. S. vědomě uzavíral úvěrové smlouvy s vědomím onoho nadhodnocování vozidel, s vědomím neplacení akontací zákazníky, které nadto ve všech případech „dodal“ Z. Č., který byl dominantně jednající osobou s obviněným, a k tomu byly popř. i použity dokumenty nepravdivě osvědčující pracovní poměr osoby žádající úvěr, nelze za chybné označit závěry obou soudů nižších stupňů o spáchání trestné činnosti obviněným, včetně naplnění všech zákonných znaků. I v jeho případě tak byla jeho obhajoba dostatečně vyvrácena jako účelová se snahou o vyvinění na základě absence subjektivní stránky, která však byla dovozována z odlišných skutkových zjištění, než učinily soudy.
35. Stejný závěr skutkového charakteru je třeba vyvodit stran členství obou obviněných v organizované skupině, neboť i v tomto případě nebyla vznesena obviněnými alternativní hmotněprávní úvaha, nýbrž bylo tvrzeno, že nebyl tento zákonný znak dostatečně prokázán. Byl však dostatečně popsán v návaznosti na provedené důkazy v bodě 88. rozsudku nalézacího soudu a v bodě 19. usnesení soudu odvolacího. I z popisu jednotlivých skutků spáchaných oběma obviněnými je patrné, jaké počty osob, v jakém postavení, koordinaci úloh a jakými úkony se trestné činnosti účastnily, přičemž všech těchto parametrů si obvinění museli nutně být vědomi, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů, a není rozhodné, jak intenzivně, či zda vůbec, se s ostatními členy organizované skupiny znaly, pokud dostatečně vnímali její strukturu a vlastní roli v ní. Ani k této námitce tedy nelze shledat skutková zjištění vyjádřená ve výrokové části odsuzujícího rozsudku deficitními.
36. Ve vztahu ke zbývajícím dovolacím námitkám Nejvyšší soud doplňuje následující. Hodnocení důkazů obviněnou K. N. je zjevně účelové se snahou vyvinit ji ze spáchání skutku. V tomto ohledu není akceptovatelné tvrzení, že „soudy upřednostnily tu variantu, která je pro obviněnou přitěžující“. Takové pojetí presumuje tendenční přístup nalézacího soudu ve smyslu snahy obviněnou uznat vinnou v rozporu s obsahem důkazního řízení. To však Nejvyšší soud v dané věci neshledal, když navíc soudy obecně jsou zcela nezávislými orgány soudní moci bez jakéhokoli zájmu na výsledku trestního řízení. Důkazy posuzují podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a není důvodu, aby se jim některý z důkazů „hodil“ více než ostatní.
37. Pokud obviněný P. S. tvrdil, že se ve věci činný odvolací soud dostatečně nevypořádal se všemi jeho námitkami, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14]. Pokud je hodnocení důkazů bezvadné a korespondující se zákonnými kritérii, lze se v zásadě na pozici odvolacího soudu omezit na převzetí odůvodnění nalézacího soudu a odkázat na něj. Po prostudování přezkoumávaných soudních rozhodnutí je přitom patrné, že takovýto nezbytný, ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba vyvrácena, nepochybně skýtají. Krom toho se relevantními námitkami obhajoby obviněného ve věci činné soudy zaobíraly dostatečně. Soudy dostatečně vyhodnotily veškeré relevantní důkazy, vypořádaly se s obhajobou obviněného, popsaly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily.
38. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněných. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětných skutků, objektivní i subjektivní stránku označených trestných činů a usvědčují z jejich spáchání obviněné. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) , neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
39. Dlužno pak dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Jejich rozhodnutí tak nelze označit za nepřezkoumatelná. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
40. Stran námitky obviněného P. S. nesprávnosti rozhodnutí o nároku na náhradu škody vůči poškozenému ESSOX, s. r. o., [bod 2) výrokové části rozsudku nalézacího soudu] v návaznosti na zrušující výrok usnesení odvolacího soudu, jímž byla zrušena povinnost náhrady škody spoluobviněné K. K., je možno dodat následující. Po doplnění dokazování odvolací soud zjistil, že o nároku poškozeného vůči K. K. již bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení ve smyslu ustanovení §44 odst. 3 tr. ř. (vykonatelným rozhodčím nálezem JUDr. Tomáše Sokola ze dne 26. 7. 2010, č. j. E/2010/01797), tedy poškozený nebyl oprávněn vůči jmenované obviněné v řízení trestním návrh na náhradu škody podat (viz body 10., 12. – 14. usnesení odvolacího soudu). Zároveň bylo logicky odůvodněno, že tato zjištění vyvolávající potřebu zrušení původního výroku soudu prvního stupně o náhradě škody se vztahují pouze k obviněné K. K. Na tomto závěru ničeho nemění skutečnost, že původní povinnost náhrady škody byla uložena podle §228 odst. 1 tr. ř. jako solidární K. K. a P. S. (neboť škodu způsobili oba společným jednáním), naopak tato skutečnost je důvodem, proč musí být zachována povinnost náhrady škody obviněného P. S. Pokud tedy ohledně povinnosti náhrady škody spoluobviněné K. K. již bylo rozhodnuto v jiném řízení, bylo nutno, aby odvolací soud na tuto situaci reagoval částečným zrušujícím rozhodnutím podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. týkajícím se této obviněné, aniž by se však mohl obviněný P. S. domáhat zrušení původně uložené povinnosti náhrady škody i vůči němu, neboť o jeho povinnosti by tak jakékoli rozhodnutí ve prospěch poškozeného absentovalo.
41. Za jedinou relevantně uplatněnou námitku odpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno považovat námitku obviněné K. N., že její participace na trestné činnosti spočívající v seznámení J. K. se Z. Č. není „úmyslným vyvoláním pojistné události“ ve smyslu ustanovení §250a odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb. Tak totiž skutkově bylo vymezeno jednání obviněné – tedy že za účelem účasti J. K. na zinscenované dopravní nehodě tohoto seznámila se Z. Č. a J. K. následně skutečně figuroval jako řidič společně s M. B. u takové dopravní nehody, jejímž cílem bylo předstírat pojistnou událost, a vylákat tak z poškozené pojišťovny pojistné plnění. Z koncepce výrokové části rozsudku nalézacího soudu, zejména z právní věty a použité právní kvalifikace, jakož i z odůvodnění v bodě 19. na str. 26 usnesení odvolacího soudu plyne, že jednání obviněné bylo posouzeno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Lze ovšem přisvědčit obviněné, že svým jednáním „nevyvolala pojistnou událost“ a její účast na trestné činnosti spočívala toliko v obstarání osoby, která naopak pojistnou událost přímo vyvolala. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr. není přiléhavý, neboť v tomto konkrétním případě počínání obviněné není objektivně složkou děje (článkem řetězu) tvořícího ve svém celku trestné jednání. S problematikou spolupachatelství či jiné formy účastenství na trestné činnosti se tedy soudy nižších stupňů nevypořádaly správně. Přiléhavou právní kvalifikací se jevilo účastenství obviněné na trestné činnosti coby návodce podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb., neboť jiného navedla ke spáchání trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb.
42. Nejvyšší soud je však toho názoru, že projednání dovolání by nemohlo vzhledem k povaze vytýkané vady v tomto konkrétním případě zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být řešena, není po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se totiž užije podle §10 odst. 2 tr. zákona ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele. Účastenství je sice obecně méně závažnou formou trestné činnosti než pachatelství, resp. spolupachatelství, avšak na druhé straně spáchání činu v rámci organizované skupiny (kterýžto zákonný znak účastenství na trestné činnosti nevylučuje) a se způsobením škody nikoli malé jej činí výrazně nebezpečnějším, neboť jde o kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podle §250a odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb. Zákonný znak kvalifikované, nejpřísněji trestné, skutkové podstaty podle §250a odst. 4 písm. a) tr. zákona, tedy spáchání činu členem organizované skupiny, totiž může být aplikován nejen na přímé pachatele, resp. spolupachatele trestné činnosti, nýbrž i na její účastníky (organizovaná skupina totiž může být tvořena nejen přímými pachateli, nýbrž i účastníky). Uvedený závěr Nejvyšší soud učinil s přihlédnutím k usnesení ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 11 Tdo 777/2011 [podle něhož posoudí-li soud jednání obviněného jako spolupachatelství trestného činu, ačkoli mělo být kvalifikováno jako pomoc k trestnému činu, nejedná se o důvod ke zrušení rozhodnutí v řízení o dovolání a takové dovolání je proto třeba odmítnout postupem podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.], usnesení ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 684/2010 [podle něhož Nejvyšší soud v řízení o mimořádném opravném prostředku zvažuje též otázku, zda je v konkrétní věci zájem na správnosti soudního rozhodnutí natolik významný, aby převážil nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocných soudních rozhodnutí; shledá-li, že sice došlo k určitému pochybení v právním posouzení skutku, ale zároveň by již nepřipadalo v úvahu uložení výrazně přísnějšího trestu, odmítne dovolání postupem podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného], usnesení ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 75/2019, a ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1339/2015 [podle nichž jestliže nepřesná právní kvalifikace mírněji trestného z obou trestných činů sama o sobě nemohla nijak zásadně ovlivnit postavení obviněného, dovolací soud rozhodne o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.].
43. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné K. N. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., dílem relevantně uplatněné námitky byly takové povahy, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být řešena, není po právní stránce zásadního významu. Dovolání obviněného P. S. bylo v celém rozsahu podáno z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. ř. Proto dovolání obviněné K. N. bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání obviněného P. S. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž na jejich podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
44. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného P. S., aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu, proto bylo jeho podání hodnoceno jako podnět k takovému postupu, čemuž nic nebrání. Předseda senátu soudu prvního stupně však spis s příslušným návrhem nepředložil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 10. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth