ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1079.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1079/2020-602
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2020 o dovolání obviněného V. A., roz. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY č. p. XY, naposledy bytem XY č. p. XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 10 To 10/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 4/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. A. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 2019, sp. zn. 7 T 4/2019, byl obviněný V. A. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od Vánoc 2015 do 24. 6. 2016, s výjimkou období 14. 3. 2016 až 25. 4. 2016, v bytě v XY, v XY ulici č. p. XY, za účelem vlastního sexuálního uspokojení, proti vůli tehdy nezletilé poškozené AAAAA (pseudonym), nar. XY, jejíž věk znal, neboť se jednalo o dceru jeho družky, s níž v uvedeném bytě bydlel nejméně od května 2015, a přes její opakovaný verbální nesouhlas ji opakovaně, řádově v desítkách případů, osahával přes její oblečení i pod ním na prsou a na přirození, a přiměl ji, aby rukou stimulovala jeho pohlavní úd a prováděla felaci jeho údu, přičemž uvedeného jednání se dopouštěl dílem zneužívaje své fyzické převahy umožňující mu stlačit ji rukou do kleku za účelem vykonání orálních pohlavních styků, dílem za použití pohrůžky ublížení její matce či jí v případě, že mu nevyhoví, posléze pak zneužívaje jejího strachu a toho, že poškozená podlehla při seznání beznadějnosti kladení dalšího odporu.
2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 10 To 10/2020, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, protože soudy své závěry o jeho vině nekriticky opřely o výpovědi poškozené a znalecký posudek, jež nepodrobily řádnému posouzení. Tento extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy se odrazil i v nesprávném právním posouzení skutku.
5. Nekritičnost přístupu soudu k hodnocení výpovědi poškozené jako jediného přímého důkazu obviněný, který nepopíral, že k sexuálnímu jednání docházelo, popíral však, že se tak dělo proti vůli poškozené za použití násilí a pohrůžky násilí, spatřoval v tom, že se soud nezabýval hodnocením její osobnosti a povahy. Vytkl soudu, že ze znaleckého posudku na osobnost poškozené zpracovaného Mgr. Lenkou Čermákovou bral do úvahy pouze to, že poškozená netrpí patologickou lhavostí, neinklinuje k účelovým lžím, nebyla u ní zjištěna motivace ke křivému obvinění, a tudíž se jedná o reprodukci skutečně prožitého. Nepřihlédl však k dalšímu závěru znalkyně, že poškozená vykazuje známky ADHD, trpí smíšenými poruchami chování a emocí, je impulzivní, nezdrženlivá, emočně nestabilní, lehkovážná a projevuje se u ní snížená osobní zodpovědnost, v důsledku čehož je snadno ovlivnitelná a manipulovatelná, což svědčí o její celkové nevěrohodnosti. Tento závěr je podpořen i výpověďmi P. Š. a I. O., podle nichž poškozená neměla problém se bavit otevřeně o sexu, byla vulgární, jevila se sexuálně nezdrženlivá, čímž ovlivňovala negativně i své spolužáky, v minulosti napsala i hanlivý dopis vůči svědkyni, v němž popisovala vzájemné sexuální praktiky. Její chování bylo silně sexualizované, a podle výpovědi L. H. se poškozená chtěla obviněnému líbit.
6. Kromě těchto skutečností obviněný věrohodnost poškozené zpochybňoval i proto, že s uvedeným jednáním se svěřila až po dvou letech, a zdůraznil, že způsob, jak jeho chování popisovala, nelze přeceňovat, protože nebylo třeba složité interpretace skutkového děje, protože on sám tvrdil, že k sexuálním aktům docházelo, a tudíž jen stačilo uvést, že se tak dělo pod nátlakem. Hodnocení věrohodnosti poškozené soudy považoval za zavádějící, bez zjevné obsahové a logické návaznosti na další provedené důkazy. V té souvislosti poukázal na porušení zásad „tvrzení proti tvrzení“ a in dubio pro reo (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11, ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, jakož i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007), protože se soudy nevypořádaly s rozpory a nelogičnostmi výpovědi poškozené, a ani její problémové rysy nebraly do úvahy, a bez dalšího konstatovaly, že nemají důvod poškozené nevěřit. Protože uvedené závěry neposuzovaly s ohledem na obsah dalších důkazů, nedostály pravidlům vymezujícím zásadu in dubio pro reo. Pokud jeho vina byla prokazována toliko výpovědí poškozené a znaleckými posudky, které soudy kriticky nehodnotily, učiněná skutková zjištění nemají obsahovou spojitost s provedenými důkazy a jsou s nimi v extrémním rozporu. V takovém případě je vadná i právní kvalifikace jemu za vinu kladeného činu podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
7. Vadným obviněný shledal i to, že odvolací soud neprovedl důkaz videonahrávkami poškozené na síti Facebook, a nespokojil se s odůvodněním, že vyvstávají pochybnosti o legitimitě jejich obstarání bez vědomí a souhlasu poškozené i osob, o jejichž osobní projevy jde. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, nelze zásadně použití takového důkazu vyloučit s ohledem na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř., když skutečnost, že nebyl pořízen orgány činnými v trestním řízení, sama o sobě nevylučuje jeho použitelnost. Nadto újma, jež by mohla provedením tohoto důkazu vzniknout poškozené, není nepřiměřená újmě, kterou by mohl utrpět on jako osoba neprávem odsouzená pro závažný trestný čin. Odůvodnění usnesení odvolacího soudu je zmatečné a předpojaté a celé rozhodnutí rovněž porušuje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., což jsou vady, které svědčí o porušení pravidel spravedlivého procesu.
8. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 10 To 10/2020, i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 2019, sp. zn. 7 T 4/2019, a věc vrátil k novému projednání.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného v opise doručeno (§265h odst. 2 tr. ř.), upozornila, že obviněný opakuje argumentaci uplatňovanou v jeho dosavadní obhajobě i odvolání a že těmito námitkami se náležitě a podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Poukázala na to, že jednání obviněného bylo prokázáno především výpovědí poškozené AAAAA, ale i dalšími důkazy, které korespondují se závěrem znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
10. Na základě obsahu podaného dovolání státní zástupkyně zdůraznila, že dovolatel tytéž výhrady uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž vzhledem k jejich skutkové povaze nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat, zda jsou důvodné. Obviněný jimi totiž primárně vytýkal nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů, což jsou výhrady, které nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř., a to za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Udělila současně souhlas i s případným postupem podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
11. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, avšak obviněný tohoto svého práva do dne konání neveřejného zasedání nevyužil.
IV. Přípustnost a obecné podmínky dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., obviněný je k jeho podání oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., bylo podáno podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. v zákonné lhůtě a u soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval.
13. Dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání opřené o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s jeho zákonným vymezením obsahově koresponduje, protože jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
15. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
16. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).
17. Nejvyšší soud je však i přes toto formální vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. povinen při respektování shora uvedených zásad interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel základní práva na soudní ochranu a práva obviněného na přístup k soudu vymezená Úmluvou o ochraně lidských práv (dále „Úmluva“¨) a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále „Listina“), a proto v rámci dovolání musí posoudit, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v řízení, které není zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv obviněného (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.). Z tohoto důvodu je ve výjimečných případech připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), který je výjimkou ze shora vymezených obecných pravidel představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Mezi ně mohou patřit i případy, když je přímým usvědčujícím důkazem jen jediný přímý důkaz tj. „tvrzení proti tvrzení“, a soud nepostupuje pečlivě a s největší obezřetností (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16; obecně též článek 6 odst. 1 Úmluvy a článek 36 Listiny). V takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
18. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. Ke konkrétním dovolacím námitkám
19. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný i přes formální konstatování nesprávné právní kvalifikace nedostatky týkající se právního posouzení jemu za vinu kladeného jednání jako zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku vůbec nenamítal. Výhrady soustředil pouze ke zpochybnění způsobu, jakým soud prvního stupně vedl dokazování a jak hodnotil ve věci provedené důkazy, a to v návaznosti na své tvrzení, že se posuzovaný skutek nestal v podobě, jak byl zjištěn, neboť šlo podle něj o oboustranně dobrovolný akt a milenecký vztah a poškozená všechny sexuální praktiky, jež nepopřel, uskutečnila dobrovolně. Její výpověď označil v tomto směru za smyšlenou a nevěrohodnou. Takto uplatněnými námitkami obviněný zásadně nesplnil podmínky důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože zpochybnil proces dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy procesní postupy, na které označený důvod nedopadá. Obviněný však v konstatovaných nedostatcích spatřoval rovněž nedodržení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo , a to s ohledem na situaci „tvrzení proti tvrzení“, čímž poukazoval na porušení pravidel spravedlivého procesu (srov. článek 6 odst. 1 Úmluvy), a proto Nejvyšší soud bral zřetel na to, zda se nejedná o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, zejména proto, že obviněný byl v této věci usvědčován především výpovědí nezletilé poškozené. Z tohoto hlediska považoval za nutné zkoumat, zda soudy postupovaly při provádění a hodnocení důkazů v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 či §134 tr. ř.
20. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že poškozená učinila výpověď jednak v přípravném řízení a jednak při hlavním líčení, kromě ní však soud provedl i další důkazy. Vyslechl řadu svědků, konkrétně matku poškozené M. K., bratra L. K., syna obviněného L. H., D. V., učitelku poškozené P. Š., vychovatelku I. O., kamarádky poškozené BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym), kteří popsali chování poškozené i informace, jež jim uváděla. Vycházel též ze zpráv OSPOD, Základní školy XY, Speciálně pedagogického centra v Hradci Králové, lékařských zpráv a opíral se o znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a z odvětví psychologie MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc., a PhDr. Štěpánky Tůmové, a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Zuzany Kozákové a odvětví psychologie Mgr. Lenky Čermákové, aj. (viz bod 18. rozsudku). Obsah těchto důkazů i způsob, jakým je soud hodnotil, a závěry, jež na základě nich učinil, popsal v bodech 2. až 19. téhož rozsudku.
21. Z těchto pasáží je zřejmé, že soud prvního stupně se věnoval zejména objasnění konkrétních okolností, za kterých k sexuálním kontaktům s poškozenou docházelo, jakož i toho, jakým způsobem došlo ke sdělení posuzovaných skutečností poškozenou její matce, kamarádkám, pedagožkám. Rozvedl obsahy výpovědí obviněného, poškozené i jednotlivých svědků i úvahy vztahující se k jejich věrohodnosti. Především se zabýval věrohodností poškozené a s ohledem na okolnosti, které s činem souvisely, bral do úvahy její mentální retardaci a s tím související schopnost si v paměti uchovat prožité události, případně je reprodukovat. Z obsahu rozsudku lze shledat, že soud prvního stupně zkoumal rozhodné skutečnosti dotýkající se především chování poškozené, jímž se projevovala mezi kamarády a ve škole, a reagoval na výhrady, které obviněný v této souvislosti vznesl. Dostatečně zdůraznil, že měl na paměti význam této výpovědi jako přímého usvědčujícího důkazu, a proto věnoval mimořádnou pozornost zkoumání její věrohodnosti. Vysvětlil důvody, proč dospěl k závěru, že poškozenou uváděné okolnosti jsou interpretací skutečně prožitých událostí, a tedy z jakých důvodů jí uvěřil a proč vyloučil jakýkoli motiv ke křivému obvinění obviněného. Reagoval přitom i na částečně negativní hodnocení poškozené ze školního prostředí (v podrobnostech viz bod 20. rozsudku soudu prvního stupně).
22. Postup soudu prvního stupně posuzoval z podnětu odvolání obviněného odvolací soud, jenž se vypořádal s námitkami obviněného podobnými těm, které vznesl i nyní v podaném dovolání. Soud po částečně doplněném dokazování reagoval na důkazní návrh obhajoby, jemuž nevyhověl jednak pro pochybnosti o původu a způsobu opatření předloženého důkazu v podobě CD s obsahem facebookové komunikace poškozené, jakož i datování jeho obsahu do roku 2020, jednak pro jeho nadbytečnost. Vysvětlil, že předložený důkaz nemohl přinést žádné nové poznatky nežli ty, které soud učinil již na základě provedených důkazů (viz body 41. až 46. cit usnesení). Posuzoval zejména postup soudu prvního stupně při hodnocení výpovědi poškozené, zejména, zda dodržel všechna kritéria stanovená v §2 odst. 6 tr. ř. Zabýval se mentálním postižením poškozené, zdůraznil, že její výpověď o okolnostech činu nevykazovala takové nedostatky, případně rozpory, které by svědčily o tom, že poškozená nepopisovala skutečně prožité události. Zabýval se výhradami obviněného směřujícími proti povaze jím tvrzeného dopisu, jejž měla poškozená sepsat o nevhodných sexuálních hrátkách s učitelkou, reagoval na způsob výpovědi L. H. a rozvedl další úvahy potvrzující správnost hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně (viz body 47. až 80. usnesení). Zabýval se i výpovědí poškozené jako jediným přímým důkazem a to s nutností na stav tzv. „tvrzení proti tvrzení“ v potřebné míře reagovat (viz body 81. až 89. napadeného usnesení). Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu plyne, že se vypořádal s výhradami obviněného uplatněnými v odvolání a shledal je nedůvodnými poté, co v předchozím řízení nezjistil vady, a rozvedl, z jakých důvodů se ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu (srov. body 90. až 93. usnesení odvolacího soudu).
23. Nejvyšší soud na základě uvedeného rozsahu provedeného dokazování a postupů soudů obou stupňů dospěl k závěru, že soudy splnily své povinnosti a jimi vydaná rozhodnutí nevzbuzují obviněným zmiňované pochybnosti. Lze jen shrnout, že odvolací soud se náležitým způsobem vypořádal s obhajobou obviněného a s jím předkládanou skutkovou verzí, jakož i s tím, proč mu neuvěřil. Jde o ucelené rozvedení všech zásadních okolností, jež vykazují jak vnitřní a vnější návaznost, tak i vzájemnou provázanost. Uvedené svědčí o tom, že soud prvního stupně nezanedbal své povinnosti plynoucí z §2 odst. 5, 6 tr. ř. a jeho závěry vycházejí z uceleného a komplexního procesu dokazování, při kterém dostál všem svým procesním povinnostem a zásadám vycházejícím z §2 odst. 5, 6 tr. ř. i §125 odst. 1 tr. ř. Rovněž z jeho obsahu plyne, že důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, či ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05).
24. Nad rámec uvedeného je třeba k námitce o vadnosti postupu v situaci „tvrzení proti tvrzení“ připomenout, že v této věci je výpověď poškozené stěžejním důkazem v otázce, zda obviněný použil vůči ní výhrůžky nebo násilí, a stojí proti výpovědi obviněného. Ostatní důkazy jsou již jen důkazy podpůrnými, dokreslujícími, zda lze její výpověď považovat za pravdivou, a to jak v jednotlivostech, tak i jako celek. K tomu, aby výsledek hodnocení takového důkazu nevzbuzoval pochybnosti a byla vyloučena možnost vadného hodnocení takové výpovědi, je třeba věnovat zvýšenou pozornost zásadám trestního řízení, zejména zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.). V situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (články 6 odst. 1 Úmluvy a 36 Listiny) klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Výpověď obviněného, resp. svědka, se skládá z řetězce tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj od přípravy přes provedení a dokonání trestného činu až po okolnosti následující po jeho spáchání. Součástí induktivní metody postupu orgánů činných v trestním řízení je ověření věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověření té části jejího tvrzení, které lze testovat dalším dokazováním, následkem čehož lze myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi. Jedním ze součástí práva na spravedlivý proces, jakož i práva na obhajobu dle článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 3 Listiny je i právo navrhovat důkazy ve svůj prospěch (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/1999).
25. S důrazem na tyto zásady však Nejvyšší soud poznamenává, že hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou soudci soudů prvního, případně druhého stupně. Nejvyšší soud je oprávněn zasáhnout do závěrů těchto soudů k hodnocení důkazů tehdy, přehlédnou-li význam práva na osobní svobodu a zákaz libovůle, pod jejichž zorným úhlem je třeba postupovat při výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem (trestní řád), především pak principu in dubio pro reo (§2 odst. 2 tr. ř.). Především je třeba zvýšené důslednosti a pečlivosti, když stojí výpověď obviněného a poškozeného proti sobě (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Nejvyšší soud považuje za vhodné dále dodat, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající ani v situaci „tvrzení proti tvrzení“. Současně Nejvyšší soud podotýká, že soudy nižších stupňů jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit svůj důkazní postup, stejně jako své závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Soudní rozhodnutí o vině proto nemůže být založeno na pouhém apodiktickém popření některých zjištěných faktů a na nezdůvodněném přitakání jiným faktům; jakákoli nezdůvodněná selekce důkazů svědčících ve prospěch obviněného je nepřípustná a odporuje principům spravedlivého procesu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).
26. Tyto zásady soudy obou stupňů měly na paměti právě při hodnocení výpovědí poškozené a obviněného, o čemž svědčí podrobné odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Především je třeba zdůraznit, že z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že soudy se zabývaly výpovědí poškozené, na níž navazovaly jiné nepřímé důkazy, znalecké posudky k jejímu duševnímu stavu nevyjímaje. Z nich lze poukázat na závěry, že se u poškozené nejedná o patologickou lhavost a že její schopnost zapamatovat si odpovídá úrovni desetiletého dítěte, na níž se nachází, čemuž odpovídá i její schopnost vybavit si a reprodukovat skutečně prožité a naproti tomu smyšlené události. U smyšlených skutečností není schopna delší dobu udržet vytvořenou myšlenkovou konstrukci. Tyto okolnosti soudy zvažovaly, a to s přihlédnutím i k jiným výpovědím, z nichž bylo možné chování poškozené mapovat. V dané souvislosti soudy zjišťovaly a braly do úvahy okolnosti, za nichž vyšel čin obviněného najevo. Logickým závěrem je, že poškozená se pod vlivem strachu o zdraví a štěstí své matky plynoucí z výhrůžek obviněného při činu dlouhou dobu nikomu nesvěřila, ale začala o věci hovořit náhodně až při návštěvě matčiny kamarádky D. V. během neformálního přátelského rozhovoru na téma současného partnera M. K. a zájmu o „kluky“, při čemž poškozená ve spontánní reakci sdělila, co prožívala. Pro přesvědčivost její výpovědi se soudy důvodně opřely i o sdělení kamarádek, jimž rovněž sdělovala stejné obavy. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v §125 i §134 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, přičemž není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obviněného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).
27. S ohledem na pečlivý postup soudů při hodnocení provedených důkazů nebylo možné přisvědčit námitce obviněného o nevěrohodnosti výpovědi poškozené, a lze jen na podporu přezkoumávaných rozhodnutí zmínit, že nebylo zjištěno, že by poškozená byla k nepravdivé výpovědi naváděna, nebo by u ní byla zjištěna snaha se obviněnému mstít, či jiná logická skutečnost, pro kterou by měla obviněnému, jak tvrdil, chtít přivodit trestní stíhání. Pro takový závěr chování poškozené jako celek ani v jednotlivě uváděných skutečnostech nesvědčí. K obviněnému neměla v zásadě negativní vztah, spíš k němu tíhla, neboť se jí věnoval, chodil s ní na vycházky, projevoval jí náklonnost, která jí od zbylých členů rodiny chyběla. Z uvedených zjištění lze uzavřít, že hodnocení výpovědi poškozené bylo komplexní, uvážené a dostatečně objektivizované, a tedy nedošlo k porušení pravidel zakotvených v článku 6 odst. 1 Úmluvy, případně článcích 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny.
28. Skutečnost, že odvolací soud zamítl provést důkaz záznamem facebookové komunikace poškozené na CD nosiči předložený obviněným v řízení o odvolání jako nadbytečný, též není vadou ve smyslu obviněným namítaných nedostatků. Lze se ztotožnit s odvolacím soudem, jenž vyložil, že obsahem provedených důkazů byla vina obviněného prokázána, a tudíž nahrávka by nemohla vnést více světla do objasnění trestného jednání, protože podle datace uvedených záznamů směřovala do roku 2020, a tedy do období mimo posuzovanou trestnou činnost, k níž mělo docházet od konce roku 2015 do konce června 2016. Nejvyšší soud uvedený postup posuzoval z hlediska pravidel stanovených pro řádné objasnění věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Bral přitom do úvahy, že soud není povinen provést všechny obviněným navržené důkazy, avšak musí plně respektovat všechny zásady vycházející z pravidel spravedlivého procesu, jimž odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především článek 36 odst. 1; článek 38 odst. 2) Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/1994), a v důsledku toho též i v rozporu s článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02).
29. Nejvyšší soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu v přezkoumávané věci shledal, že byly splněny důvody pro to, aby návrhy obviněného nebyly beze zbytku akceptovány, neboť obviněným byl navrhován důkaz, jenž nebyl s to ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, a jak správně soud uzavřel, byl nadbytečný, protože tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácen měl důkaz směřovat, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno a obhajoba obviněného byla vyvrácena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nešlo proto o důkaz, který by nebyl proveden nebo hodnocen způsobem stanoveným zákonem, tj. důkaz, o němž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkaz, jímž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., a tedy ani o tzv. opomenutý důkaz (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další).
30. Vzhledem k těmto závěrům Nejvyšší soud shledal, že soudy věnovaly dostatečnou pozornost prověření obhajoby obviněného a zajištění důkazů objasňujících všechny rozhodné okolnosti, za nichž k činu došlo. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014).
31. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů neshledal v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí libovůli ani jednostranné hodnocení provedených důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08). V jejich postupu nešlo o exces, neboť vše svědčí o tom, že soudy dodržely všechny procesní zásady, když řádně svá rozhodnutí odůvodnily. Proto nebylo možné přisvědčit obviněnému, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo , která má své místo jen tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V přezkoumávané věci však soud dospěl k závěru, že verze poškozené není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnul do odůvodnění svého rozhodnutí, a proto nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
VI. Závěr
32. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.), učiněné skutkové závěry jsou podloženy výsledky provedeného dokazování a jsou dostatečným podkladem pro závěr o naplnění všech znaků zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným.
33. Vzhledem k tomu, že v dovolání byly namítány výlučně vady týkající se skutkových zjištění, jež na zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, když nebylo zjištěno ani porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 10. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu