Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.10.2020, sp. zn. 8 Tdo 771/2020 [ usnesení / výz-CD ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.771.2020.1

sp. zn. 8 Tdo 771/2020-2225 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2020 o dovolání obviněné J. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové 13. 2. 2020, sp. zn. 10 To 181/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 63/2016, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. S. odmítá . Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 17 T 63/2016, byla obviněná J. S. uznána vinnou přečinem maření úkolu veřejné osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustila skutkem popsaným tak, že v období od května 2014 do července 2014 v XY, případně na dalších místech v postavení oprávněné úřední osoby, referentky Krajského úřadu XY kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, který ve stavebním řízení působí jako druhoinstanční orgán a má uloženo mimo jiné přezkoumávat pravomocná správní rozhodnutí obecných stavebních úřadů mimo odvolací řízení na úseku stavebního zákona a podněty a stížnosti osob směřujících proti postupu obecných stavebních úřadů při vydávání rozhodnutí podle stavebního zákona, zmařila dosažení záměrů a cílů územního plánování obsažených v Územním plánu města XY účinného od 1. 12. 2012, který v souladu s veřejným zájmem na udržitelném rozvoji území na pozemkových parcelách č. XY, XY, XY, XY a stavební parcele č. XY v k. ú. XY povoloval pouze stavby pro individuální bydlení kategorie B-I, tedy rodinné domy o maximálně dvou nadzemních podlažích včetně podkroví, o půdorysné ploše nejvýše 150 m 2 , s ubytováním do počtu 4 pokojů (8 lůžek) tím, že v období 9. 5. až 4. 6. 2014 v XY v době, kdy bylo ještě možno vhledem k zákonným lhůtám přezkoumat nezákonné rozhodnutí Stavebního úřadu XY ve věci povolení změn staveb Novostavba RD 1 a Novostavba RD 2 před dokončením z 18. 7. 2013 a 7. 1. 2014 (viz skutek obviněného P. K. v téže trestní věci) za situace, kdy z podnětů P. S. a V. S. (dále „S.“) doručených na Krajský úřad XY kraje dne 9. 5. 2014 jednoznačně a podrobně vyplýval popis nezákonného postupu odboru výstavby Městského úřadu XY jako stavebního úřadu ve věci povolení těchto změn staveb před dokončením, a u obou staveb bylo výslovně žádáno o zahájení přezkumného řízení v této věci a zrušení rozhodnutí o změně stavby před dokončením ze dnů 18. 7. 2013 (dále též jako „Zápis I.“) a 7. 1. 2014 (dále též jako „Zápis II.), poté, kdy na vyžádání krajského úřadu poskytl odbor výstavby Městského úřadu XY k věci dne 20. 5. 2014 stanovisko, že stavby jsou prováděny v rozporu s Územním plánem města XY a krajskému úřadu byla zaslána kompletní spisová a projektová dokumentace Novostaveb RD 1 a RD 2, včetně dokumentace povolených změn staveb před dokončením, ze které jasně vyplývalo, že povolené změny jsou v rozporu s vydaným územním rozhodnutím, o podnětu podatelů S. k zahájení přezkumu rozhodnutí o změně staveb před dokončením ze dne 18. 7. 2013 a 7. 1. 2014 v rozporu s §97 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zák. č. 500/2004 Sb.“) nijak nerozhodla a dne 4. 6. 2014 pod č. j. 5773/UP/2014/Sv (RD 1) a 5774/UP/2014/Sv (RD 2) rozeslala pouze sdělení prakticky se netýkající merita věci, v období 2. 7. až 25. 7. 2014 v XY poté, co se podatelé S. dalším podáním ze dne 1. 7. 2014 opětovně domáhali přezkumného řízení a rozhodnutí o povolených změnách staveb Novostavba RD 1 a Novostavby RD 2 před dokončením s výslovným upozorněním, že hrozí uplynutí lhůt, opět o podnětu nerozhodla, jen dne 25. 7. 2014 na něj reagovala sdělením, že lhůty pro přezkoumání povolení změn staveb před dokončením ze dne 18. 7. 2013 uplynuly dnem 18. 7. 2014 a rozhodnutí je nepřezkoumatelné, ač ještě stále běžela patnáctiměsíční lhůta pro vydání rozhodnutí správního orgánu ve zkráceném přezkumném řízení podle §98 zák. č. 500/2004 Sb., k povoleným změnám stavby před dokončením ze 7. 1. 2014 nepřijala vůbec žádná opatření, ač v tomto případě ještě běžela základní 12 měsíční lhůta pro možný přezkum rozhodnutí ve správním řízení podle §96 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., a pokud dospěla k závěru, že se jedná o nicotné rozhodnutí, které není možné podle judikatury správních soudů v přezkumném řízení vedeném podle ustanovení §98 zák. č. 500/2004 Sb. zrušit ve smyslu §97 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., měla povinnost podle §80 odst. 1, 2, 3, 4 písm. a) zák. č. 500/2004 Sb. učinit opatření proti nečinnosti, neboť bylo evidentní, že Stavební úřad XY sám nezahájil řízení ve lhůtě do 30 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení o odstranění stavby, zejména mohla přikázat nečinnému správnímu orgánu, aby ve stanovené lhůtě učinil potřebná opatření ke zjednání nápravy ve smyslu ustanovení §129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších změn [dále jako „zák. č. 183/2006“] tak, aby bylo zahájeno řízení o odstranění černé stavby Novostavby RD 1 a RD 2, které byly postaveny v rozporu s Územním plánem XY i v rozporu s ustanovením §118 odst. 6 zák. č. 183/2006 Sb., případně mohla řízení o odstranění stavby zahájit sama ve smyslu §80 odst. 4 písm. b) zák. č. 500/2004 Sb., a tím, že u rozhodnutí o změnách staveb před dokončením z 18. 7. 2013 a 7. 1. 2014 učiněných nezákonným způsobem nenařídila přezkum a neučinila následná opatření, zapříčinila, že stavba zůstala neodklizena a vedoucí Stavebního úřadu XY na základě žádosti stavebníka o vydání kolaudačního souhlasu na Novostavbu RD 1 a Novostavbu RD 2 ze dne 8. 7. 2014 nezbylo nic jiného, než dne 16. 10. 2014 při provedení kontrolních prohlídek uvedených staveb konstatovat splnění zákonných podmínek a v souladu s §122 odst. 3 zák. č. 183/2006 vydat dne 23. 10. 2014 pod č. j. DOK/Vyst/Jeb/2233/2014 kolaudační souhlas s užíváním stavby Novostavba RD 1 a pod č. j. DOK/Vyst/Jeb/2239/2014 kolaudační souhlas s užíváním stavby Novostavba RD 2, v lokalitě, která byla Územním plánem města XY vymezena na území využitelné pro zástavbu rodinných domů pro individuální bydlení s okrasnými zahradami s prostorovou regulací plochy jednotlivých domů do 150 m 2 , maximálně jedním podzemním a dvěma nadzemními podlažími o max. 3 bytech byly do užívání schváleny v rozporu s rozhodnutími o umístění staveb a požadavky územního plánování dva pětipodlažní bytové domy, každý o čtyřech bytových jednotkách, o půdorysné zastavěné ploše podle údajů z katastru 281 m 2 a 283 m 2 , potenciálním účastníkům řízení, zejména podatelům manželům S., městu XY, odboru územního plánování Městského úřadu XY byla v důsledku nesprávného úředního postupu v rozporu s ustanoveními stavebního zákona a správního řádu upřena základní práva účastníků řízení vyjádřit se k faktickým záměrům a prováděným krokům stavebníka, a způsobem vedení řízení byl zmařen i veřejný zájem na tom, aby správní úřad rozhodoval správně, v souladu se zákonem, rychle a efektivně, umožnila stavebníkovi H. R., IČ XY, (dále „stavebník“), aby Novostavby RD 1 a RD 2 ve stávající podobě – zvětšená půdorysná plocha oproti podmínkám územního plánu, pět podlaží, 8 samostatných bytových jednotek a příslušenství včetně nebytového prostoru v 2. PP nechal zanést do katastru nemovitostí, dne 22. 12. 2014 vymezil v objektech celkem 8 samostatných bytových jednotek a příslušenství, a tyto postupně rozprodal či rozprodává jako jednotlivé byty – apartmány v objektu A. P. – M., což mu umožnilo dosáhnout vyššího zhodnocení nemovitostí, než kdyby v souladu s Územním plánem města XY byly vybudovány dva samostatné rodinné třípodlažní domy o ploše max. 150 m 2 a maximálně třech bytových jednotkách, tímto získal stavebník prospěch ve výši celkem nejméně 40.756.000 Kč bez DPH. 2. Za uvedený přečin byla obviněná J. S. odsouzena podle §330 odst. 3 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výši 40.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen pro případ, že by trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného P. K., jenž byl uznán vinným přečinem podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil v postavení vedoucího odboru výstavby Městského úřadu XY. 3. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 10 To 181/2019, odvolání, které podala proti rozsudku soudu prvního stupně pouze obviněná J. S., jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. II. Z dovolání obviněné Proti tomuto usnesení odvolacího soudu v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně obviněná podala prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřila jak proti nedostatkům ve skutkových zjištěních, tak i proti vadnému právnímu posouzení skutku. 5. K nesprávnému právnímu hodnocení skutku (část A dovolání) uvedla, že závěr soudů, že byla v rámci svých povinností nečinná, je nesprávný a rozhodnutí odvolacího soudu provažovala za nepřezkoumatelné, neboť na jedné straně shledal jako správnou jí uplatněnou obhajobu, že Zápisy I. a II. přezkoumat nemohla, avšak na druhé straně tuto okolnost žádným způsobem nepromítl do svých závěrů a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně bez toho, aby rozebral příslušná ustanovení správního řádu, jež měla svým nejednáním porušit. Pokud odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že byla povinna Zápisy I. a II. zrušit, avšak neučinila tak, a proto v konečném důsledku musela M. Š. Novostavby RD 1 RD 2 zkolaudovat, jde o rozpor s jeho úvahami v odůvodnění usnesení. Za tento následek nemůže být odpovědná, a nelze jí klást za vinu, že někomu zajistila majetkový prospěch, ani hovořit o naplnění znaku objektivní stránky spočívajícího ve zmaření důležitého úkolu. 6. Soudy se podle obviněné dostatečně nezabývaly tím, jaká opatření mohla přijmout proti nečinnosti podle §80 zák. č. 500/2004 Sb., neboť odvolací soud spatřoval její vinu i v tom, že neučinila opatření podle §80 odst. 4 písm. a) nebo písm. b) zák. č. 500/2004 Sb., Sb., aniž by dostatečně reagoval na její obhajobu, že potřebná opatření přijala. Soudu prvního stupně vytkla, že ač jí bylo původně kladeno za vinu pouze nezahájení přezkumného řízení, došlo v hlavním líčení k doplnění skutku o to, že sama měla učinit opatření proti nečinnosti. Tím překvapivě soud prvního stupně doplnil popis skutku o jednání spočívající v nezvolení uvedeného zákonného postupu, ačkoli do doby jeho rozhodnutí takové jednání nebylo obviněné kladeno za vinu. 7. Dovolatelka poukázala na to, že podle §13 odst. 1 písm. e) zák. č. 183/2006 Sb. je obecným stavebním úřadem, který měl povinnost vykonávat soustavný dozor nad zajišťováním ochrany veřejných zájmů ve smyslu §132 odst. 1 a §134 odst. 4 zák. č. 183/2006 Sb., Stavební úřad ve XY, nikoli Krajský úřad XY kraje. Z uvedeného plyne, že to nebyla ona, kdo měl zahájit bez dalšího řízení o odstranění Novostaveb RD 1 a RD 2 postupem podle §80 odst. 4 zák. č. 500/2004 Sb., nebo jeho zahájení nařídit jinému správnímu úřadu [viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 9 As 73/2019, podle něhož domoci se zahájení řízení a následného vydání rozhodnutí o odstranění stavby, nelze ani pomocí opatření proti nečinnosti, protože na základě §42 zák. č. 500/2004 Sb. žádné takové právo nevzniká, neboť §80 odst. 4 zák. č. 500/2004 Sb. ukládá správnímu orgánu podnět vyřídit a stěžovatele o tom informovat (obdobně též rozsudky ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 1 As 311/2016, ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 4 As 11/2017 a ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 6 As 160/2017, i odborná literatura)]. 8. Orgány činné v trestním řízení podle obviněné nezkoumaly, kdy se Stavební úřad ve XY dozvěděl o všech podstatných skutečnostech ohledně „černých staveb“, tj. od kdy počala běžet lhůta pro zahájení řízení z úřední povinnosti, jak ve vztahu k obecnému stavebnímu úřadu, tak i ke krajskému úřadu (obviněné). Uvedené je zásadní zejména pro možnost aplikace §80 odst. 2, 3 zák. č. 500/2004 Sb., a tudíž chybí jeden ze základních podkladů pro právní závěr, že obviněná měla aplikovat §80 zák. č. 500/2004 Sb., ve spojení s §129 zák. č. 183/2006 Sb., což činí rozhodnutí soudů nepřezkoumatelnými. 9. Z těchto důvodů obviněná nesouhlasila se závěrem soudů, že si mě la být od první chvíle ve ̌doma zjišťovaných nesrovnalostí. Soudy pominuly p ráva stavebníka, na která je nutno nahlíz ̌et do doby, než se prokáz ̌ e opak, jako na nabytá zákonne ̌ a v dobré vír ̌e, i to, že již prakticky dokonč il stavbu, investoval do stavebního záme ̌ ru desítky milionu ̊, a újma na jeho strane ̌ by proto byla nepochybně nepoměrně vyšš í nez ̌ (blíz ̌ e nespecifikovaná a neprokázaná) újma na strane ̌ manželů S. Správní orgány pr ̌ itom mají pr ̌i rozhodování zvaz ̌ ovat práve ̌ i výs ̌ i újmy a její pome ̌ r u jednotlivých úc ̌ astníku ̊ (viz např. §94 odst. 4 a 5 zák. č. 500/2004 Sb.). Obviněná nadto mě la jen neúplné podklady a protichů dné informace, a nemohla ve ̌dět, že šlo o tzv. „č erné“ stavby, pr ̌ičemž na celou zález ̌ itost je nutno nahlíz ̌et z pohledu obviněné na jaře roku 2014, nikoli na základě informací, ktere ́ byly následne ̌ zjiště ny v rozsáhlém trestním r ̌ ízení, a proto nemohla v kve ̌tnu až červenci 2014 tušit, ž e jí Stavební úr ̌ad ve XY podával nepř esné c ̌ i dokonce zaváde ̌ jící informace. 10. Obviněná poukázala na nejasnosti související se snahou Stavebního úřadu ve XY legalizovat změny staveb před dokončením (Zápisem I. a II.) a svou povinností zajistit odstraněni ́ t ěchto staveb. Připomněla, že řízení o odstranění staveb nezahájili postupem podle §80 podle zák. č. 500/2004 Sb. ani zaměstnanci Stavebního úřadu ve XY, ač v dané věci vydávali správní rozhodnutí (např. kolaudační souhlasy). Soudy svá rozhodnutí založily na nesprávném hmotněprávním posouzeni ́, nebo ť zcela nesprávně vyhodnotily možnost obviněné vést na základě §80 odst. 4 pi ́sm. b) zák. č. 500/2004 Sb., řízení podle §129 zák. č. 183/2006 Sb. o odstranění Novostaveb RD 1 a RD 2, a nevypořádaly se s existenci ́ opat ření učiněného obviněnou dne 4. 6. 2014 svědčící o tom, že nemohlo z její strany dojít ke zmaření splnění důležitého úkolu územního plánování a není dána ani příčinná souvislost mezi jejím jednáním a vzniklým následkem. 11. Dovoláním obviněná z uvedených důvodů brojila i proti následku, jenž měl být způsoben v důsledku jí za vinu kladeného činu ve zmaření důležitého úkolu, když odvolací soud se k dané záležitosti ani přes její námitky v odvolání nevyjádřil. Na podporu svého tvrzení poukázala na závěry rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 30 A 11/2017, a ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 30 A 12/2017, a na kolaudační souhlasy vydané v řízení před Stavebním úřadem XY. Uvedla, že z těchto podkladů vyplývá, že byla-li výstavba Novostaveb RD 1 a RD 2 započata v rozporu s povolovacími akty, je nutné na ni nahlížet od počátku jako na stavbu tzv. „černou“, přičemž u takové stavby je prvostupňový správní orgán povinen postupovat podle §129 zákona č. 183/2006 Sb. Na tento postup nedopadají žádné lhůty, neboť nepovolená stavba je nepovolenou až do doby jejího (dodatečného) povolení. Z těchto důvodů M. Š. nejenže nemusela, ale ani neměla vydat kolaudační souhlasy, neboť na základě zjištění při kontrolní prohlídce mohla dospět k závěru, že Novostavby RD 1 a RD 2 nebyly od počátku v souladu s vydanými povoleními. 12. V souvislosti se zápisem Novostaveb RD 1 a RD 2 do katastru nemovitostí bylo nutné předložit kolaudační souhlasy, nikoli rozhodnutí o změně staveb před dokončením (viz §30 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, dále jako „zákon č. 256/2013 Sb.“). Ani vydáním kolaudačních souhlasů nedošlo k legalizaci černých staveb, a tedy je nadále možné vést řízení o jejich odstranění. Pokud byly Novostavby RD 1 a RD 2 od počátku prováděny v rozporu s vydaným povolením, jak bylo prokazováno v trestním řízení, pak neodpovídají podkladovému územnímu rozhodnutí, což nemohl zhojit ani kolaudační souhlas, ani zápis staveb do katastru nemovitostí. Z uvedených důvodů nebyl znak zmaření důležitého úkolu podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku jejím jednáním naplněn, když navíc nezlikvidováním tvrzených rozhodnutí o změně staveb před dokončením nemohla obviněná ani podstatně ztížit plnění úkolů státní správy, protože řízení o odstranění stavby podle §129 zák. č. 183/2006 Sb., by se muselo za splnění zákonných podmínek vést bez ohledu na to, zda by rozhodnutí o změnách staveb před dokončením byla zrušena obviněnou v přezkumném řízení či nikoli. Přitom v rozporu s §118 odst. 2 zák. č. 183/2006 Sb. nebyla nikdy změněna podkladová povolovací rozhodnutí pro umístění a povolení Novostavby RD 1 a RD 2, a tudíž M. Š. neměla vydat kolaudační souhlasy. 13. Nezmaření důležitého úkolu obviněnou osvědčuje i příkaz krajského úřadu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. KUKHK-38855/UP/2019 (dále jako „Příkaz“), který byl v odvolacím řízení předložen Krajskému soudu v Hradci Králové, avšak ten na něj v odůvodnění svého usnesení žádným způsobem nereagoval. Z uvedeného Příkazu, jehož obsah se opírá o rozsudky krajského soudu ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 30 A 11/2017 a sp. zn. 30 A 12/2017, které v době úřední činnosti obviněné nebyly vydány, je zřejmé, že krajský úřad uložil stavebnímu úřadu, aby vyhodnotil a postavil najisto, zda jsou či nejsou dány zákonné předpoklady k zahájení řízení o odstranění staveb. I v současné době tedy postupuje krajský úřad podle zavedené praxe a v souladu se zákony č. 183/2006 Sb. a č. 500/2004 Sb., přičemž žádá po obecném stavebním úřadu, aby zjistil skutečný stav věci; což učinila i obviněná. Z Příkazu je taktéž zcela evidentní, že jedná-li se v daném případě o tzv. „černé“ stavby, tak nemohl nastat skutek, resp. následek, který je obviněné kladen za vinu. 14. V souvislosti s tím obviněná poukázala i na nesprávné úvahy soudů, zda je možné na předmětné Novostavby RD 1 a RD 2 nahlížet jako na tzv. „černé“ stavby, pro což lze zahájit řízení o odstranění stavby, neboť uvedené stavby lze takto vnímat nikoli pro to, že jsou v rozporu s Územním plánem města XY, nýbrž z toho důvodu, že byly od počátku realizovány v rozporu s povolovacími akty (§129 zák. č. 183/2006 Sb.). Soudy tuto skutečnost nesprávně právně vyhodnotily, čímž vadně aplikovaly ustanovení hmotného práva na daný skutkový stav věci. Pro ověření toho, zda jsou Novostavby RD 1 a RD 2 skutečně stavěny v rozporu s povolovacími akty (což nemohla bez dalšího vědět), obviněná správně vydala opatření, jímž Stavebnímu úřadu ve XY uložila, aby skutečný stav jako nalézací orgán zjistil a podle výsledku zjištění konal v souladu se zákonem, tj. aby za naplnění zákonných podmínek zahájil i řízení ve smyslu §129 zák. č. 183/2006 Sb. Vzhledem k tomu, že teprve vydáním kolaudačních souhlasů byly naplněny podmínky pro zápis Novostaveb RD 1 a RD 2 do katastru nemovitostí, a došlo k vymezení (dokončených) jednotek v těchto budovách, které bylo možno následně prodat, tak až tímto momentem mohl majetkový prospěch stavebníka vzniknout. Obviněné proto nelze důsledek majetkového prospěch vůbec přičítat. 15. Výhrady obviněná vznesla i proti postupu soudů při zjišťování výše majetkového prospěchu, a to i s ohledem na způsob posuzování znaleckého posudku společnosti profi-TEN, a. s., včetně otázek, které byly pro jeho zpracování položeny. Zmínila, že nalézací soud nezajistil znalci dostatečné podklady pro jeho zpracování, když v soudním spise absentují stavební deníky v jejich úplném a originálním znění, faktury a další listiny, které odráží skutečné náklady na realizaci Novostaveb RD1 a RD2 (na nedostatečnost podkladů přitom upozornil i sám znalec v bodě 3. na straně 11 znaleckého posudku). Rovněž poukázala na to, že výše prospěchu závisí na porovnání výnosů a nákladů (čistý prospěch po odečtení nezbytných nákladů), které musely být v souvislosti se stavbou RD 1 a RD 2 vynaloženy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 496/2008). Znalec uvedl, že použil metodu vycházející z databáze Českého statistického úřadu, nicméně podle obviněné nezohlednil náklady, které v dané věci stavebník v souvislosti s výstavbou Novostaveb RD1 a RD2 nesl, a to náklady na odstranění původní stavby, která se na místě nacházela, náklady na vypracování projekční části, apod. Znalecký posudek obviněná označila za neúplný a nesprávný, a proto výše majetkového prospěchu, který měla způsobit, nemá podklad ve výsledcích provedeného dokazování. 16. Obviněná vytýkala, že soudy nesprávně na řešený správní spor vyvolaný manželi S. aplikovaly normy trestního práva, což je v rozporu se zásadou ultima ratio a se zásadou vigilantibus iura skripta sunt . Stěžovatelům podle judikatury Nejvyššího správního soudu nic nebránilo se nápravy věci domáhat žalobou proti nezákonnému zásahu. Bylo nutné posoudit, jaké relevantní správněprávní kroky manželé S. (poškození), jež trestní řízení vyvolali, učinili, aby dostáli klasické uvedené právní zásadě, že práva náleží bdělým, neboť i Krajský soud v Hradci Králové v rozsudcích ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 30 A 11/2017 a sp. zn. 30 A 12/2017, vytkl poškozeným jako žalobcům nesprávnou obranu proti zjištěnému skutkovému stavu. Na základě těchto úvah obviněná dospěla k závěru, že trestní řízení vůči ní je vedeno v rozporu se zásadami subsidiarity trestní represe a ultima ratio, resp. s pravidly spravedlivého procesu, neboť v dané věci oznamovatelé nevyčerpali všechny přípustné prostředky, které dává správní řád k dispozici, a vydali se domáhat ochrany svých tvrzených práv cestou trestněprávní represe. 17. Kromě uvedených výhrad obviněná námitky zaměřila i proti skutkovým zjištěním, neboť soudy učinily nesprávný závěr, že „si byla vědoma, že se jedná o černé stavby, které byly již od samého počátku realizovány jako jiné stavby“, ačkoli to neuvedla, a ani to nevyplývá z provedených důkazů, když realizace staveb v rozporu s podkladovými rozhodnutími byla zjištěna až v průběhu trestního řízení. Soudy neodůvodnily závěr, že neučinila žádné opatření proti nečinnosti, ačkoli ona minimálně opatřením ze dne 4. 6. 2014 vůči Stavebnímu úřadu ve XY, zjevně konala. Nepodložený je i závěr, že M. Š. musela Novostavbu RD 1 a RD 2 zkolaudovat, ačkoli současně soudy uzavřely, že Novostavby RD 1 a RD 2 byly od počátku stavbami „černými“, což obviněná, na rozdíl od zaměstnanců Stavebního úřadu XY, nemohla vědět. 18. Shora zmiňované nedostatky obviněná zaměřila i vůči popisu skutku, proti němuž brojila (viz část B dovolání). Rovněž vytkla vady extrémního rozporu s provedenými důkazy a opomenutých důkazů, protože soudy vyšly z nepodloženého a neodůvodněného závěru, že si byla od počátku vědoma, že Novostavby RD 1 a RD 2 jsou tzv. „černé stavby“, aniž by taková skutečnost vyplynula z provedeného dokazování. Odkázala na svou výpověď ze dne 26. 1. 2017, v níž tvrdila, že neměla žádné informace o tom, že jsou stavby černé, neboť tuto skutečnost zjistila až policie, v roce 2014. Podle spisového materiálu v období května až července 2014 si nemohla být jista, zda vůbec byla či nebyla vydána nějaká rozhodnutí o změně staveb před dokončením, případně tím, zda Novostavby RD 1 a RD 2 jsou či nejsou prováděny v souladu s vydanými rozhodnutími. Tyto informace jí však nebyly (a ani nemohly být) známy, a není jasné, z čeho soudy vyšly pro závěr, že si měla být charakteru staveb vědoma „od počátku“. První informací pro ni byla žádost, kterou dne 9. 5. 2014 obdržela od právního zástupce manželů S., a k dispozici měla v dané chvíli vyjádření vlastníka sousedních pozemků, když informace v něm uvedené mohly, ale také nemusely, být pravdivé. Proto bylo zcela namístě se obrátit na Stavební úřad ve XY s žádostí o předložení podkladů a stanoviska. Jestliže následně stavební úřad v reakci ze dne 20. 5. 2014 tvrdil, že stavby jsou aktuálně prováděny v souladu s vydanými rozhodnutími, pak obviněné nebylo jasné, jak soudy dospěly k závěru, že měla „od počátku“ vědět, že mají být tzv. „černé“. Na jejich stavbu byla vydána platná povolovací (územní a stavební) rozhodnutí, která nebylo již možno podrobit přezkumu. 19. Brojila i proti závěru, že neučinila potřebná opatření, neboť minimálně dne 4. 6. 2014 přijala opatření podle §80 odst. 4 písm. a) zák. č. 500/2004 Sb., o čemž informovala i manžele S. ve lhůtě 30 dnů s tím, že dne 12. 5. 2014 vyzvala Stavební úřad ve XY, aby sdělil své stanovisko a předložil spisový materiál ve lhůtě 5 dnů. Oslovený stavební úřad dne 23. 5. 2014 zaslal soubor listin označených jako spisový materiál se sdělením, že „… stavebník v současné době provádí stavby RD 1 a RD 2 v souladu s právními předpisy ...“. Tvrzení manželů S. tedy byla ve zjevném rozporu se sdělením stavebního úřadu, a byla zde nejistota ohledně úplnosti podkladů a zjištěného skutkového stavu, a proto plně v souladu s principy řádného vedení správního řízení, pro zjištění úplného stavu věci uložila opatřeními ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 5773/UP/2014/Sv a sp. zn. 5774/UP/2014/Sv, označenými jako „Ochrana před nečinností“ Stavebnímu úřadu ve XY, aby učinil kontrolní prohlídku na Novostavbě RD 1 a RD 2 a na základě jejích výsledků případně přijal opatření ve smyslu státního dozoru (§134 odst. 4 ve spojení s §129 zák. č. 183/2006 Sb.). Stavebnímu úřadu ve XY opatřením uložila, aby konal, a nejednalo se proto o pouhý přípis či upozornění, jak uvedl odvolací soud v bodě 21. usnesení. 20. O těchto krocích obviněná rovněž informovala manžele S., a to vyrozuměním ze dne 4. 6. 2014 (č. l. 792 spisu), popřípadě přípisem na žádost manželů S. ze dne 2. 7. 2014, a vyzvala Stavební úřad ve XY, aby ji ve lhůtě pěti dnů informoval o tom, co učinil na základě jí vydaného opatření ze dne 4. 6. 2014, na něž odkázala. K výzvě Stavební úřad ve XY odpověděl, že je vše v pořádku, a že i stavební deník je veden řádně, a že se již dříve ve věci vyjádřil. S ohledem na toto konstatování stavebního úřadu obviněná reagovala na přípisy manželů S. a dne 25. 7. 2014 jim odpověděla. Pokud byly dne 16. 10. 2014 bez konzultace s obviněnou vydány M. Š. kolaudační souhlasy, a to přesto, že Mgr. Vojtěch Metelka (právní poradce stavebního úřadu) jejich vydání nedoporučil, učinila tak M. Š. v rámci vlastní odpovědnosti, za níž obviněná nenese vinu (viz např. úřední záznam z podání vysvětlení pana M. P., sp. zn. KRPH-108377-199/TČ-2014-050080, nebo svědectví Mgr. Vojtěcha Metelky). Opatření učiněná obviněnou ve své Závěrečné zprávě kvitoval i Veřejný ochránce práv. Poukázala rovněž na svůj telefonický hovor dne 3. 9. 2014 s vedoucí Městského úřadu XY, odboru výstavby; mimořádné úkony ze dne 25. 9. 2015 vydané v souladu se správním řádem a stavebním zákonem, jimiž obviněná pověřila Městský úřad XY, odbor výstavby, jako příslušný obecný stavební úřad k posouzení, zda podle §100 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb. nejsou dány důvody k obnově řízení ve věci změn stavby „Novostavba RD 1“ a stavby „Novostavba RD 2“, a k zahájení a provedení přezkumného řízení (§122 odst. 3 zák. č. 183/2006 Sb.); kolaudační souhlas s užíváním staveb „Novostavba RD 1“ a „Novostavba RD 2“ vydaný Městským úřadem XY, odborem výstavby, dne 23. 10. 2014; a další. Uvedené podle obviněné rozhodně nesvědčí pro závěr soudů, že byla nečinná a vydávala pouze výzvy Stavebnímu úřadu ve XY. Její postup byl navíc aprobován i v rozsudcích Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 30 A 11/2017 a 30 A 12/2017 (viz bod 65. tohoto rozsudku), kde je uvedeno, že činila správně, když obecnému stavebnímu úřadu uložila, aby zjistil skutečný stav věci, avšak soudy v trestním řízení, se s těmito závěry správního soudu vůbec nevypořádaly. Z uvedeného nebylo možné uzavřít, že byla nečinná, neboť pro takový závěr uvedené skutečnosti objektivně nesvědčí, a ani to, že nedostatečně kontrolovala plnění stavebního úřadu ve vztahu k zákonem stanoveným lhůtám. K její tíži nebylo možné přičíst ani to, že by nekontrolovala dodržení lhůt pro rozhodnutí v přezkumném řízení, jak uvádí soud prvního stupně, a to přesto, že bylo prokázáno a odvolacím soudem jasně uznáno, že nad zahájením přezkumného řízení nebylo možno pro neexistenci pravomocného rozhodnutí ani uvažovat. Nedostatečné dokazování obviněná shledala i v tom, že i když odvolací soud při veřejném zasedání ze dne 30. 1. 2020, provedl jako důkaz Příkaz Krajského úřadu v XY sp. zn. KUKHK-38855/UP/2019, k jeho obsahu se v odůvodnění usnesení nevyjádřil, čímž jednak tento důkaz zcela opomněl, a jednak zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. 21. Popsaná pochybení podle obviněné mají zásadní vliv pro posouzení naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, zejména z hlediska vzniku následku a existence příčinné souvislosti mezi ním a jejím jednáním. Soudům v této souvislosti vytkla, že závěry, které učinily o její nečinnosti, nemají oporu v provedeném dokazování, ani nejsou řádně odůvodněny, což zakládá jejich nepřezkoumatelnost, kterou vytýkala i v souvislosti s dalšími nedostatky, které rozvedla v části C dovolání. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu zmínila nutnost rozhodnutí řádně odůvodnit, čímž se soudy neřídily, protože vůbec nevysvětlily, podle jakých právních úvah a na základě kterých skutkových zjištění dospěly k tomu, že si byla vědoma, že se jedná o černé stavby (viz bod 71. rozsudku soudu prvního stupně); že Zápis I. ani Zápis II. nebyly rozhodnutími, které by mohla obviněná zrušit v přezkumném řízení, když na stranu druhou ponechaly zcela bez povšimnutí, že byla právě jejich nezrušením uznána vinnou; a že vůbec byly v rozhodném období splněny zákonné podmínky pro aplikaci postupu podle §80 odst. 3 a 4 písm. a) či b) zák. č. 500/2004 Sb. Odvolací soud se k této záležitosti přes námitky obhajoby ani nevyjádřil, zejména nebral na vědomí, že dne 4. 6. 2014 vydala opatření proti nečinnosti, jak již rozvedla v předchozích částech dovolání. Soudy vadně posuzovaly i důkazy svědčící v její prospěch a neodůvodnily, proč nejsou akceptovatelné a proč jiné důkazy mají přesvědčující váhu, a to i přesto, že nejsou podloženy rozsudky správních soudů, když Krajský soud v Hradci Králové v rozsudcích ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 30 A 11/2017 a sp. zn. 30 A 12/2017, neshledal v téže věci postup obviněné chybným, kdežto v trestním řízení ji odsoudil za nezákonné jednání, aniž by se s argumentací správního soudu vypořádal, navíc když přijal závěr správního senátu ve věci nemožnosti zrušit Zápisy I. a II. v přezkumném řízení. 22. V části C dovolání obviněná shrnula, v čem spatřovala nepřezkoumatelnost usnesení odvolacího soudu, a to se zřetelem na nedostatky, které uváděla v části A a B dovolání s tím, že odvolací soud dostatečně nereagoval na jí vznášené námitky, s jejími tvrzeními se nevypořádal a své věcné závěry shrnul v bodech 21. a 22. usnesení. Odůvodnění usnesení neposkytuje jasný, srozumitelný a přesvědčivý podklad pro výrok, jímž bylo odvolání zamítnuto jako nedůvodné. 23. Rovněž tvrdila, že nebyla zachována totožnost skutku s poukazem na to, že celé trestní řízení bylo vedeno pro to, že nezahájila přezkumné řízení ve věci Zápisu I. a Zápisu II., čímž mělo dojít ke zmaření cílů územního plánování, avšak soud prvního stupně až v samém závěru hlavního líčení popis skutku podstatně změnil, když obviněné začal klást za vinu i zcela jiné (ne)jednání (neučinění opatření proti nečinnosti), což bylo v rozporu se zásadou totožnosti skutku. Došlo tím také k omezení řádné obhajoby. V rámci této změny nebyla shoda ani v jednání ani v následku, který původně spočíval ve zlegalizování změn Novostaveb RD 1 a RD 2 před dokončením, kdežto podle přezkoumávaného rozhodnutí obviněná měla zapříčinit nezahájení řízení o odstranění Novostavby RD 1 a RD 2 ve smyslu §129 zák. č. 500/2004 Sb. ve spojení s §80 odst. 4 písm. b) zák. č. 500/2004 Sb., což mělo vést k legalizaci tzv. černé stavby. 24. Obviněná obdobného obsahu své námitky zopakovala a rozvedla v doplnění dovolání. 25. V závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 10 To 181/2019, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 17 T 63/2016, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a replika obviněné 26. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k tomuto dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) zdůraznil, že obsah v něm uplatněných námitek koresponduje s dosavadní obhajobou obviněné a že jej nelze pod důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. I přesto uvedl, že dokazování realizované nalézacím soudem bylo dostatečné, jelikož provedl všechny do úvahy přicházející důkazy, které řádným způsobem vyhodnotil a dospěl k logickým skutkovým závěrům. Své povinnosti se nezpronevěřil ani soud odvolací, který odvolání obviněné řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se (byť stručně) vypořádal. Pokud se s úvahami nalézacího soudu zcela ztotožnil a nepovažoval za potřebné je blíže doplňovat, postačilo, že na jeho argumentaci pro stručnost pouze odkázal (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/2012, nebo rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Garcia Ruiz proti Španělsku ). Ve skutkových zjištěních nespatřoval státní zástupce ani vadu tzv. extrémního rozporu s provedenými důkazy, a proto bylo možné z nich při právním posouzení věci vycházet. 27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná podle státního zástupce nenaplnila ani výhradou o nezachování totožnosti skutku, resp. porušení zásady obžalovací. Ta by sice mohla zcela výjimečně naplnit citovaný důvod dovolání, kdyby takové porušení mělo dopad na konečné právní posouzení jednání obviněné, ale o takový případ v posuzované trestní věci nejde, neboť zpřesnění či rozšíření popisu skutku provedené nalézacím soudem porušení této zásady při zcela shodném následku a v podstatné míře shodném jednání nepředstavuje, a to ani po doplnění jednoho z odstavců odkazujícího na nerespektování povinností vymezených v §80 zákona č. 500/2004 Sb. Popis skutku z pohledu státního zástupce přesně vymezuje, v čem konkrétně je spatřováno protiprávní jednání obviněné (její nekonání), které navazovalo na předchozí trestnou činnost jiné osoby (již pravomocně odsouzeného P. K., jehož role byla klíčová). 28. Státní zástupce za námitky dopadající na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval ty, jimiž obviněná brojila proti objektivní a subjektivní stránce, případně vytýkala nerespektování principu ultima ratio , a proto poukázal na jednotlivé znaky přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a jejich výklad z hlediska odborné literatury a judikatury. Za zřejmé považoval, že obviněná byla v pozici úřední osoby podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Jednání (opomenutí) kladené jí za vinu specifikoval nalézací soud v tzv. skutkové větě na stranách 3 až 5 rozsudku, a připomněl návaznost na trestnou činnost již pravomocně odsouzeného P. K. Obviněná ve svém postavení disponovala prostředky k možné nápravě nezákonného stavu zapříčiněného P. K., avšak nepřijala žádná konkrétní opatření pro možný přezkum ve smyslu §94 a násl. zák. č. 500/2004 Sb., stejně jako nečinila opatření proti nečinnosti ve smyslu §80 zák. č. 500/2004 Sb. Nečinnost obviněné proto byla další příčinou dostatečně významnou pro vznik trestněprávně relevantního následku, kterým byl v konečném důsledku nezákonný prospěch stavebníka přesahující 40.000.000 Kč. Dovolatelka svým nekonáním v době, kdy ještě měla zákonné prostředky k nápravě a mohla zabránit škodlivému následku, zmařila plnění úkolu na úseku územního a stavebního řízení spočívajícího v zabezpečení souladu mezi (v této oblasti) závaznými právními předpisy odrážejícími veřejný zájem na rozvoji (a tedy i využití daného území) a realizovanou výstavbou. Protože tento úkol je jedním ze základních úkolů stavebních úřadů (a zprostředkovaně také jim nadřízených úřadů) a v podstatě stěžejním úkolem územního řízení týkajícího se výstavby budov, je namístě považovat ho za důležitý úkol ve smyslu předpokládaném skutkovou podstatou v §330 tr. zákoníku. 29. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněné nebylo rozhodující, že došlo později M. Š. ke kolaudaci objektů RD 1 a RD 2, ale to, že výstavba, potažmo změny stavby, byly provedeny v rozporu s územním plánem obce, a namísto rodinných domů byly postaveny bytové domy. Již tímto momentem totiž bylo zmařeno splnění shora zmíněného důležitého úkolu. M. Š. byla v rozhodné době ve funkci vedoucí odboru výstavby Městského úřadu XY pouhé dva měsíce, přičemž – jak zdůraznil Veřejný ochránce práv ve své zprávě sp. zn. 1391/2015/VOP/MST – pokud byly stavby realizovány v souladu s pravomocným stavebním povolením a pravomocnými (byť nezákonně provedenými) změnami staveb před dokončením, stavební úřad musel zákonitě konstatovat splnění podmínek podle §119 odst. 2 zák. č. 183/2006 Sb. a musel také povolit užívání staveb. Právě i nečinnost obviněné, která tomuto důsledku nezabránila, ač tak učinit měla, byla předpokladem následné kolaudace. 30. Z uvedených důvodů se státní zástupce ztotožnil se závěry soudů o nutnosti vést proti obviněné trestní řízení a její námitku o nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio považoval za zjevně neopodstatněnou. Zdůraznil, že obviněná úkoly jí svěřené řádně nevykonávala, přesto, že manželé S. na nedostatky stavebního řízení opakovaně s podrobným vyjádřením všech rozhodných skutečností upozorňovali. Správnost závěrů o použití trestní represe zdůraznil i s ohledem na výši neoprávněného prospěchu stavebníka, která několikanásobně převyšuje spodní hranici prospěchu velkého rozsahu i to, že okolnosti věci činí jednání obviněných natolik společensky škodlivým, že nepostačuje případné uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V dalším odkázal na bod 24. usnesení odvolacího soudu, v němž uvedená argumentace koresponduje se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. 31. Státní zástupce závěrem svého vyjádření shrnul, že nalézací soud učinil správná skutková zjištění a jednání obviněné odpovídajícím způsobem právně kvalifikoval, a proto s přihlédnutím ke shora uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 32. K tomuto stanovisku státního zástupce obviněná prostřednictvím obhájce zdůraznila svůj nesouhlas zejména s tím, že by nepřijala ž ádná konkrétní opatr ̌ ení pro moz ̌ný př ezkum ve smyslu §94 a násl. zák. č. 500/2004 Sb., a nečinila opatř ení proti nec ̌innosti ve smyslu §80 zák. č. 500/2004 Sb. Zpochybnila též argumentaci státního zástupce vztahující se k totožnosti skutku, a to v zásadě s ohledem na výhrady, jež uplatnila již v podaném dovolání. Poukázala na rozpornost názorů státního zástupce a odůvodnění usnesení odvolacího soudu ohledně povinnosti provést přezkumné řízení podle §94 zák. č. 500/2004 Sb., a dovodila, že ho z důvodů, jež vymezila již v podaném dovolání, vést nemohla, protože podle bodů 19. až 21. přezkoumávaného usnesení odvolací soud shledal jako správnou a nezpochybnitelnou obhajobu obviněné, že Zápisy I. a II. přezkoumat nemohla s odkazem i na závěry Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřené ve správních rozsudcích ze dne 14. 12. 2014, sp. zn. 30 A 11/2017 a sp. zn. 30 A 12/2017. Nemohla proto poruš it ustanovení správního řádu ty ́kající se př ezkumného r ̌ ízení, nýbrz ̌ ustanovení správního řádu o opatř ení proti nec ̌innosti. Přezkumné řízení nemohlo být provedeno, protože se nejednalo o pravomocná rozhodnutí, přičemž stejně tak nemohlo být přezkumné řízení vedeno o spojených rozhodnutích (územní rozhodnutí a stavební povolení) ze dne 20. 9. 2012, neboť v tomto případě již uplynula objektivní lhůta jednoho roku od nabytí jejich právní moci, a proto není zřejmé, jaká rozhodnutí měl státní zástupce na mysli. 33. Vyjádřila se rovněž k otázce nicotnosti Zápisu I. a II. ve vztahu k přezkumnému řízení tak, že v př ezkumném r ̌ ízení lze zrus ̌it či změ nit pouze existující pravomocné rozhodnutí, nikoli vyslovit nicotnost, p řičemž podle pra ́vní úpravy platné a úc ̌ inné v dobe ̌ rozho dování obvine ̌ né pouze soud mohl vyslovit nicotnost rozhodnutí ve smyslu §77 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb. Manž elé S . žalobu na nicotnost Zápisu I. a II. nepodali, čímž nebylo dostatečně využito prostředků nápravy poskytovaných civilním prá vem a bylo neoprávněně přikročeno k trestněprávní represi. 34. Za nesprávné úvahy obviněná označila i argumenty ke správnosti použité právní kvalifikace přečinu podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, protože nemohla svou činností zapříčinit, že stavebník od počátku stavěl Novostavby RD 1 a RD 2 v rozporu s územním plánem, o čemž nevěděla a dozvěděla se o tom, až byly stavby prakticky dokončeny. Stavby mohou být i nadále odstraněny, a to i přes vydání kolaudačních souhlasů, což obviněná doplnila odkazem na obsah dovolání a judikaturu, a tedy nedošlo ke zmaření důležitého úkolu. K povinnosti M. Š. vydat kolaudační souhlas odkázala obsah dovolání s tím, že ve svém jednání nepochybila, neboť se snažila zjistit skutečný stav věci, avšak pracovníci Stavebního úřadu ve XY její opatření ignorovali a bez dalšího novostavby zkolaudovali, čímž umožnili následný prodej nemovitostí, a proto nemůže odpovídat ani za vzniklý následek. Shrnula, že na obsahu dovolání v plne ́m rozsahu trvá a v podrobnostech n a něj odkazuje, neboť s ohledem na shora uvedené rozhodně není důvod pro jeho odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost. IV. Přípustnost a další podmínky dovolání 35. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). 36. Dovolání podané podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud posuzoval, zda z hledisek zákonem stanovených, protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání. Posuzoval, zda dovolání obviněné se opírá o skutečnosti, které naplňují jí označený dovolací důvod, protože jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 37. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912). Ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. 38. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Skutkový stav je při rozhodování v dovolání hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.). 39. Nejvyšší soud je však i přes toto formální vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. povinen při respektování shora uvedených zásad interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel základní práva na soudní ochranu a práva obviněného na přístup k soudu vymezená Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále „Listina“), a proto v rámci dovolání musí posoudit, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v řízení, které není zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv obviněného (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.). Z tohoto důvodu je ve výjimečných případech připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), který je výjimkou ze shora vymezených obecných pravidel představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). 40. Pro rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. V. K důvodům dovolání 41. Podle obsahu podaného dovolání obviněná vymezeným kritériím dostála výhradami zaměřenými proti nesprávnému právnímu posouzení skutku jako přečinu podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jimiž vytýkala nenaplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty tohoto přečinu, neexistenci příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a následkem spočívajícím ve zmaření či podstatném ztížení splnění důležitého úkolu, vadné posouzení výše vzniklého prospěchu, jakož i nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Protože jde o námitky dopadající na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud mohl na jejich podkladě posuzovat, zda je dovolání důvodné. VI. Ke skutkovým námitkám 42. Vedle těchto s označeným dovolacím důvodem korespondujících námitek obviněná dovolání zaměřila i proti vadám procesní povahy, pokud tvrdila, že soudy porušily zásadu zachování totožnosti skutku, protože v popisu skutku uvedly nové skutečnosti, které v obžalobě popsány nebyly. Vadně podle ní bylo provedeno dokazování, a brojila proti tomu, že by od počátku věděla, že stavby jsou stavěny v rozporu s příslušnými povolovacími akty, a že by nečinila vůči Stavebnímu úřadu ve XY žádná opatření. V návaznosti na tyto výhrady soudům vytkla, že svá rozhodnutí založily na tzv. extrémním nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, a že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, protože se nevypořádal s její odvolací argumentací, když pouze odkázal na závěry učiněné soudem prvního stupně. Za opomenutý důkaz označila, že se odvolací soud nevyjádřil k Příkazu Krajského úřadu v XY ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. KUKHK-38855/UP/2019, který provedl v průběhu veřejného zasedání. 43. Jak bylo výše uvedeno s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tyto námitky, které nemají právní povahu, nekorespondují, ale vzhledem k tomu, že je obviněná podmínila existencí tzv. extrémního rozporu, Nejvyšší soud považuje za vhodné mimo označený důvod i k nim zmínit své stanovisko. Posuzoval je však pouze za účelem vyloučení možnosti porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14), a tedy zkoumal, zda soudy dostály povinnostem vyplývajícím z procesních předpisů a postupů, proti nimž obviněná brojila, a to se zřetelem na to, že posouzení správnosti použité právní kvalifikace má podklad ve skutkovém zjištění, které nesmí být zatíženo procesními vadami, v důsledku nichž by byla jejich správnost zpochybněna. 44. Z tohoto důvodu je třeba uvést, že v obsahu spisu nemají podklad výhrady obviněné vznesené proti nesprávnosti provedeného dokazování nebo nepřezkoumatelnosti dovoláním napadených rozhodnutí, neboť z příslušných pasáží spisového materiálu plyne, že napadená rozhodnutí jsou výsledkem dokazování, v němž bylo opakovaně reagováno na obhajobu obviněné spočívající především v tom, že si nebyla vědoma, že jde o tzv. černé stavby, že učinila veškerá opatření, která za dané situace provést mohla, a že pokud soudy taková tvrzení uvedly, nejsou podložena výsledky provedeného dokazování. Podle výsledků provedeného dokazování však plyne, že tato námitka byla vyvrácena učiněnými zjištěními. Lze poukázat zejména na výpověď svědkyně M. Š., která, byť na stavební úřad přišla v říjnu 2014, uvedla, že stavba sice byla provedena tak, jak byla povolena ve stavebním povolení, avšak byly v tom neshody, a proto byla dokumentace zaslána na krajský úřad, který však žádné pochybení neshledal. Stavba byla dále předána Stavebnímu úřadu v XY a byla povolena jako rodinný dům, ale během výstavby byly povoleny změny o další bytové jednotky a bylo postaveno o jedno podzemní podlaží navíc. Stavba už neměla parametry rodinného domu, ale byla tak povolena. Změny byly provedeny zápisem do stavebního deníku. Na tyto skutečnosti upozornili krajský úřad, když uvedli, že stavba byla stavěna v rozporu s územním plánem. Uvedené shrnutí M. Š. odpovídá jednotlivým důkazům, které byly v této věci zajištěny a před soudem provedeny, neboť soudy právě vědomost obviněné o všech rozhodných otázkách, za kterých byla stavba realizována, prokazovaly a zjistily. 45. Zdůraznit je třeba (kromě toho, že trestná činnost obviněné navazuje na trestné jednání obviněného P. K., který byl v téže trestní věci uznán vinným stejným přečinem za zanedbání svých povinností v postavení vedoucího odboru výstavby Městského úřadu XY), že z obsahu stížnosti manželů S. ze dne 6. 5. 2014, která byla zpracována velmi podrobně, včetně fotodokumentace dokladující charakter rozestavěných domů, a dalších nezbytných podkladů, je patrné, o jaké domy se jedná a že ty neodpovídají povaze rodinných domů, jak bylo požadavkem územního plánu (viz č. l. 734 až 788), a tedy obviněná již z tohoto podnětu byla o daném problému informována. Do procesu tohoto stavebního řízení vstoupila na základě podání manželů S. dne 6. 5. 2014, jímž byla upozorněna, že je stavba prováděna nezákonným způsobem, konkrétně byly vadně povoleny změny staveb před dokončením, a žádali o učinění opatření proti nečinnosti Stavebního úřadu ve XY, a o povolení státního dozoru a podali podnět k přezkumu řízení ohledně Zápisů I. a II., jimiž byly podstatné změny ve stavebním deníku povoleny. Obviněná podle těchto informací byla zpravena o podstatě celého problému. Na základě tohoto podnětu dne 12. 5. 2014 vyzvala Stavební úřad ve XY k vyjádření a poskytnutí spisu, jež obdržela dne 23. 5. 2014, z nějž vyplynulo, že Novostavby RD 1 a RD 2 jsou umístěny a povoleny v rozporu s Územním plánem města XY, a že jsou tímto způsobem i realizovány, což se podávalo i z dříve poskytnuté fotodokumentace. Spisový materiál obsahoval i Protokol o kontrolní prohlídce ze dne 17. 4. 2014 (č. l. 755, a č. l. 791 verte spisu). Spis stavebního úřadu rovněž obsahoval fotodokumentaci, z níž je patrné, že obě novostavby se na první pohled nejeví jako pouhé rodinné domy, nýbrž se jedná o vícepodlažní a více prostorné objekty (viz č. l. 743 a násl.). Stejně tak byla obviněná seznámena s obsahem stavebního deníku, resp. dvou kopií Zápisu I. ze dne 18. 7. 2013 a Zápisu II. ze dne 7. 1. 2014, o změně staveb před dokončením podle §118 odst. 6 zák. č. 183/2006 Sb., jež v něm byly zaznamenány a jejichž přezkum manželé S. navrhovali. 46. Z uvedeného je zřejmé, že soudy opatřily dostatek podkladů, na jejichž základě mohly učinit závěr o tom, že obviněná již v počátku řízení, k němuž byla ze svého postavení oprávněna, měla potřebné informace o tom, že uvedené stavby se realizují v rozporu se stanovenými pravidly, a to územním plánem, když očividně přesahují parametry, které z něj vyplývají (viz č. l. 743 až 749 spisu). Věděla totiž, o jaké změny se jednalo, protože tyto skutečnosti vyplývaly nejenom z podání stěžovatelů, ale i z poznatků, které obdržela od Stavebního úřadu ve XY. 47. Lze dále zmínit, že soud provedl dokazování ke všem rozhodným skutečnostem, jak o tom svědčí body 10. až 75. rozsudku soudu prvního stupně, a to i ve smyslu obhajoby obviněné, a tyto hodnotil podle pravidel stanovených v §2 odst. 6 tr. ř. Ve stručnosti je možné uzavřít, že soud prvního stupně vyhověl zásadám podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. i §125 odst. 1 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, či ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05), a nebyl dán proto prostor pro to, aby bylo možné přisvědčit obhajobě obviněné, že provedené dokazování trpí rozpory, na které v dovolání upozorňovala. Stejný názor zastával i odvolací soud rozhodující z podnětu odvolání obviněné, jenž za správné považoval skutkové a právní závěry nalézacího soudu a rovněž řádně reagoval na odvolací námitky obviněné, s nimiž se dostatečným způsobem vypořádal a neignoroval je, jak v dovolání vytýkala obviněná. 48. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí nebylo možné obviněné přisvědčit ani v tom, že je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, případně, že by se nevypořádal s jí uváděnými argumenty. Jestliže obviněná poukazovala na nedostatek reakce na všechny své výhrady, je vhodné připomenout, že povinnost vypořádat se s námitkami (článek 6 odst. 1 Úmluvy), nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, §26 a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, §59-60). Z přezkoumávaného rozhodnutí přitom plyne, že se soud zabýval podle něj podstatnými okolnostmi, a nespokojil se s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1). Pro úplnost lze poukázat na body 17. až 25. usnesení odvolacího soudu, kde je vysvětleno, že námitky obviněné jsou v podstatě opakováním její dříve uplatněné obhajoby, a proto na ně soud podrobněji nereagoval, shledal je nedůvodnými, a pro stručnost odkázal na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Nadto zkoumal stěžejní výhradu obviněné v podobě nemožnosti přezkoumat zápisy do stavebního deníku, vysvětlil, že našla již dříve svůj odraz před soudem prvního stupně, který na základě ní upravil tzv. skutkovou větu, a to při respektu k totožnosti skutku, a zabýval se také tím, na základě čeho lze dovodit nečinnost obviněné vedoucí k porušení zájmu chráněného trestním zákonem. Stručně se věnoval i výhradě o zásadě subsidiarity trestní represe s vysvětlením, proč je trestní represe v případě obviněné nezbytná, a k otázce vzniku majetkového prospěchu odkázal na správné závěry nalézacího soudu. Z uvedených skutečností vyplývá, že odvolací soud námitky obviněné neignoroval, a tudíž nebylo možné dovolání v této části přisvědčit, resp. k porušení zásad spravedlivého procesu nedošlo (srov. článek 6 odst. 1 Úmluvy). 49. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani tvrzení o existenci opomenutých důkazů, jestliže odvolací soud Příkaz Krajského úřadu v XY ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. KUKHK-38855/UP/2019 (č. l. 2131 až 2135 spisu) při veřejném zasedání provedl (č. l. 2138 spisu), avšak nesdělil k němu v odůvodnění žádné skutečnosti. Z obsahu Příkazu vyplývá, že byl vydán až dne 30. 1. 2020 a žádným způsobem se nevztahuje k jednání obviněné z roku 2014, tudíž nemohl ničím přispět k objasnění okolností, za nichž byl čin obviněné spáchán. Nejvyšší soud proto v této skutečnosti neshledal vadu, neboť o tzv. opomenutý důkaz může jít pouze tehdy, když ve vztahu k zamítnutí důkazu odůvodnění soudů neobsahuje zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecnou, neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále v situaci, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj., soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, a dále nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). 50. Výhrady obviněné proti tomu, že soud prvního stupně rozšířil popis skutkových okolností tak, že oproti obžalobě a usnesení o zahájení trestního stíhání doplnil, že obviněná neučinila opatření proti nečinnosti a zapříčinila následek v podobě nezahájení řízení o odstranění stavby, čímž nerespektoval totožnost skutku a v návaznosti na to právo obviněné na obhajobu, neboť nebyla o takovém postupu soudu včas informována, se rovněž netýkají právních vad, ale směřují proti procesním otázkám, k nimž Nejvyšší soud považuje za vhodné jen mimo rámec uvedeného dovolacího důvodu uvést, že již soudy nižších stupňů (srov. bod 72. rozsudku soudu prvního stupně a bod 20., 21. usnesení odvolacího soudu) na její obdobnou obhajobu reagovaly. Zejména odvolací soud, jenž posuzoval doplnění skutkové věty soudem prvního stupně, a to i z hlediska zachování totožnosti skutku, nedostatky v postupu soudu prvního stupně nezjistil. K jím uvedeným závěrům je možné pro úplnost dadat, že z obsahu výroku o vině plyne, že soud prvního stupně oproti obžalobě (č. l. 1300 až 1302 spisu) v návaznosti na obhajobu obviněné a výsledky dokazování upravil popis skutku tak, že upřesnil, jaké další možnosti měla obviněná pro řešení nastalé situace, resp. že mohla postupovat cestou ochrany proti nečinnosti podle §80 zák. č. 500/2004 Sb. a zahájení řízení o odstranění stavby podle §129 zák., č. 183/2006 Sb. Částečně tedy nově vymezil rozsah (ne)jednání obviněné a ve zbytku ho ponechal nezměněným, avšak tím podstatu jednání zachoval, protože jen doplnil, jakou povinnost obviněná nesplnila. Následek, jenž je obviněné dáván za vinu, tedy zmaření splnění důležitého úkolu (umožnění výstavby v rozporu s územním plánem) zůstal zcela totožným, stejně jako kvalifikační znak v podobě zajištění majetkového prospěchu stavebníkovi, neboť ve vztahu k němu byla pouze zpřesněna jeho výše. 51. Zásada stanovená v §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, neznamená, že musí jít o naprostou shodnost žalobního návrhu a rozsudku, některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout, některé opět mohou přibýt, nesmí se však měnit podstata jednání (srov. rozhodnutí č. 6/1962 Sb. rozh. tr.). Právě o takovou skutečnost se v této věci jednalo, protože tím, že soud prvního stupně doplnil obviněnou namítanou část do skutkového zjištění, jen upřesnil nepřesně popsaný skutek tak, aby správně vystihoval stav věci, aniž by změnil jeho podstatu (srov. rozhodnutí č. 19/1964 Sb. rozh. tr.). Neporušil proto obžalovací zásadu vyslovenou v §2 odst. 8 tr. ř. a dále rozvedenou v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., a i po uvedené změně, která se týkala jen další okolnosti, kterou obviněná v rámci svých povinností zanedbala a upřesnění jejího trestného jednání, bylo dodrženo, že podle §176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. (v podrobnostech srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, či ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 196/2011, aj.). 52. Povaha skutku i vzhledem k uvedené změně zůstala zachována, a tedy je dána i totožnost skutku, která nastává při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Podle §220 odst. 1, 3 tr. ř. se vázanost soudu obžalobou týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94 (uveřejněný pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1971, sp. zn. 6 Tz 33/71 (uveřejněné pod č. 9/1972 Sb. rozh. tr.), ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79 (uveřejněné pod č. 52/1979 Sb. rozh. tr.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 1992, sp. zn. 3 To 21/92 (uveřejněný pod č. 17/1993 Sb. rozh. tr.)]. Totožnost skutku ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. je zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek, nikoli určitý typ následku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 474/2009 (uveřejněné pod č. 21/2010 Sb. rozh. tr.)]. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. V přezkoumávané věci proto nevznikají žádné pochybnosti o zachování totožnosti skutku, a proto jsou v tomto směru obviněnou učiněné námitky nedůvodné. 53. Nejvyšší soud považuje za vhodné reagovat též na námitku obviněné o porušení její obhajoby v souvislosti s předmětným rozšířením skutku spočívající v tom, že předtím, než soud uvedeným způsobem rozhodl, ji na takovou změnu neupozornil, což mělo za následek, že na tuto okolnost nemohla v rámci obhajoby reagovat. Zmíněné výhrady nejsou opodstatněné, protože změna skutkových zjištění, která se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, není zahrnuta do povinnosti postupovat podle §190 odst. 2 tr. ř., §225 odst. 2 tr. ř. a upozornit na takovou změnu, neboť upozornění ve smyslu uvedených ustanovení se týká změny právního posouzení věci, nikoliv na doplnění či upřesnění skutkových zjištění v popisu skutku v rámci téže, již i dříve použité právní kvalifikace. Ty se totiž zásadně nepodílejí na zpřísnění postihu nebo jinak postavení obviněného nemění, jen se jimi upřesňují skutečnosti rozhodné pro naplnění stále týž znaků stejné skutkové podstaty. Smysl ustanovení §225 odst. 2 tr. ř. však dopadá na případy, kdy by bylo třeba obviněného uznat vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba. Taková změna právní kvalifikace přichází v úvahu, jestliže byl obviněný na možnost tohoto zpřísnění posuzování skutku upozorněn. V daném případě se však o změnu právního posouzení věci nejednalo, protože i když soud prvního stupně skutek upravil, stále jej posuzoval podle §330 odst. 1 tr. zákoníku. Právo obviněné na obhajobu porušeno nebylo, neboť jak plyne z obsahu spisu, její práva byla plně respektována, a v průběhu prováděného dokazování jí byl dán dostatečný prostor se k prováděným důkazům vyjadřovat a reagovat na ně (viz protokoly o hlavním líčení založené na č. l. 1351 až 1381, 1398 až 1440, 1471 až 1526, 2002 až 2007 verte a 2017 až 2026 verte spisu). 54. Ze všech uvedených důvodů nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu. Soudy skutkové závěry založily na uvážení všech objektivních skutečností, které zjistily, a skutková zjištění v provedených důkazech mají podklad. Soudy vyšly z procesu, který není zatížen libovůlí, a není jednostranným hodnocením důkazů ani neobjektivním přístupem ke skutečnostem, a proto se v této věci nejedná ani o obviněnou namítané případy tzv. extrémního nesouladu či opomenutých důkazů. Věnovaly se jak obhajobě obviněné, tak i jejím námitkám a jejich postup odpovídá zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Nebylo možné obviněné přisvědčit ani v tom, že napadená rozhodnutí byla nepřezkoumatelná, neboť soudy dodržely podmínky stanovené v §125 odst. 1 tr. ř. (příp. §134 odst. 2 tr. ř.), jak bylo výše uvedeno. Pro úplnost je vhodné uvést, že platí, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). VII. K výhradám hmotněprávní povahy 55. Nezpochybnitelnost skutkových zjištění je zásadní pro správnost právního posouzení, vůči němuž obviněná dovolání rovněž zaměřila, jak je v bodě 42. uvedeno. Z hlediska vytýkaných právních vad je nutné nejprve poukázat na právní rámec projednávané trestní věci, v níž je obviněné kladen za vinu přečin maření úkolu veřejné osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustí úřední osoba, jež při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří splnění důležitého úkolu, a zajistí takovým činem jinému prospěch velkého rozsahu. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném a důsledném plnění úkolů úředními osobami, vztahuje se jen na závažné porušení povinností úřední osoby zaviněné z nedbalosti, které mají za následek zmaření nebo podstatné ztížení splnění důležitého úkolu. 56. V daném případě není namítáno a ani není pochyb o tom, že obviněná v podstavení referentky Krajského úřadu XY kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu při vyřizování stížnosti proti stavbě provedené v rozporu s územním plánem vykonávala své pravomoci jako úřední osoba (viz §127 tr. zákoníku). nebylo však možné se ztotožnit s výhradou obviněné, že ve smyslu §13 odst. 1 písm. e) zák. č. 183/2006 Sb. je obecným stavebním úřadem, který měl povinnost vykonávat soustavný dozor nad zajišťováním ochrany veřejných zájmů ve smyslu §132 odst. 1 a §134 odst. 4 zák. č. 183/2006 Sb., jen Stavební úřad ve XY, nikoli Krajský úřad XY kraje, a tudíž není za vniklý následek odpovědná. Podle §13 odst. 1 písm. b) cit. zák. platí, že stavebním úřadem je i každý krajský úřad. Podle §132 odst. 1 cit. zák. jsou to stavební úřady, kdo vykonává soustavný dozor nad zajišťováním ochrany veřejných zájmů, ochrany práv a oprávněných zájmů právnických a fyzických osob a nad plněním jejich povinností vyplývajících z tohoto zákona a právních předpisů vydaných k jeho provedení. Ustanovení §133 až 134 zák. č. 183/2006 Sb. upravují způsob a provedení kontrolní prohlídky stavby, což je jedno z opatření, jímž se zajišťuje ochrana veřejného zájmu. Pokud obviněná odkazuje v rámci své argumentace na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. As 73/2019, je tento odkaz pro projednávanou věc nepodstatný, protože se jednalo o rozhodnutí vydané na zcela jiném meritorním základě, který spočíval v tom, že stěžovatelé nesouhlasili s názorem krajského soudu, že nebylo zasaženo do jejich subjektivních práv, jestliže nemají nárok na zahájení řízení o odstranění stavby. Z těchto důvodů jde o námitku nepřípadnou, a to i vzhledem k tomu, že v posuzované věci na základě dovolání obviněné jde o zcela jiné řízení, kde obviněná v pozici přezkumného orgánu neučinila vše potřebné, aby nedošlo k porušení veřejného zájmu, za který se podle §132 odst. 3 písm. a), b) zák. č. 183/2006 Sb. mimo jiné považuje to, aby stavba byla prováděna v souladu s rozhodnutím nebo jiným opatřením stavebního úřadu a byla užívána jen k povolenému účelu. I když se v současné době vedou řízení o odstranění předmětné stavby, je to již jen důsledek trestného jednání obviněné, nikoliv podstata jí zanedbané povinnosti. 57. Rovněž není pochyb o tom, že se v přezkoumávané věci ve smyslu skutkové podstaty podle §330 odst. 1 tr. zákoníku jednalo o zmaření splnění důležitého úkolu, neboť s ohledem na okolnosti, za nichž obviněná jednala v této věci, má dosažení záměrů a cílů územního plánování obce obsažených v územním plánu za cíl, aby výstavba byla v souladu s veřejným zájmem na udržitelném rozvoji území, a proto má povahu znaku důležitého úkolu. Uvedený závěr vychází z rozhodující úlohy ú zemního plánování představující trvalou, soustavnou a komplexní činnost orgánů územního plánování a stavebních úřadů, jež řeší využití území a zásady jeho uspořádání, chrání a rozvíjí přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví. Územní plánování je činností probíhající v souladu s udržitelným rozvojem, jež usměrňuje změny v území, koordinuje a harmonizuje požadavky na kvalitní životní prostředí, ekonomické aktivity i sociální potřeby. Vytváří předpoklady pro účelné a hospodárné umístění veřejné infrastruktury v území. Územní plánování soustavně a trvale konkretizuje a koordinuje veřejný zájem na využití území, který je soustředěn na racionální využívání zastavěného a zastavitelného území a na ochranu území nezastavěného a nezastavitelných pozemků (srov. Komentář Leges. Důvodová zpráva k §18 zák. č. 183/2006 Sb. Cíle územního plánování . Dostupné ke dni 14. 10. 2020 v právním informačním systému ASPI). Územní plán řeší koncepci uspořádání krajiny a veřejné infrastruktury ve vztahu k celému území obce. Představuje relativně obecný nástroj územního plánování, který má za úkol upravit využití území jako celku. Jeho cílem je vymezit zastavěné území, určit podmínky pro hospodárné využívání zastavěného území a zajistit ochranu nezastavěného území a nezastavitelných pozemků. V tomto smyslu může územní plán představovat zásadní omezení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, jež je jedním ze základních pilířů, na nichž již po staletí stojí západní civilizace a její svobodný rozvoj. Vlastníci dotčení územní plánem jsou zásadně povinni strpět i bez svého souhlasu omezení, která pro ně vyplývají z územního plánu, nepřesáhnou-li určitou míru, v rámci níž lze taková omezení po každém vlastníku bez dalšího spravedlivě požadovat (spravedlivou míru) [srov. Komentář Leges k §43 odst. 1 zák. č.183/2006 Sb. Územní plán . Dostupný v právním informačním systému ASPI ke dni 14. 10. 2020]. Cílem územního plánování je tedy rozvoj dotčeného území, jenž je chápán jako zajištění souladu mezi výstavbou a požadavkem udržitelného rozvoje území (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 6 Ao 3/2009). 58. V přezkoumávané věci byl veřejný zájem obce vycházející z územního plánování vyjádřen zejména v textové části Územního plánu města XY, kde je pod písmenem B, bod B.1, popsána koncepce rozvoje území obce jako vzdušných lázní v XY národním parku, města s významným uplatněním hodnotného krajinného zázemí, města orientovaného na celoroční rekreační využití, jež bude podporovat rekreační využití celého správního území a usilovat o dosažení rovnováhy mezi rekreačními možnostmi krajiny a rekreační kapacitou sídla. Dle bodu B.2 jako hlavní cíl ochrany a rozvoje hodnot územní plán navrhuje stagnaci počtu objektů bydlení a individuální rekreace (č. l. 547 spisu). Podle bodu C.1 urbanistická koncepce města chrání krajinné a přírodní hodnoty správního území, vytváří podmínky pro rovnoměrnější rozložení návštěvnosti v průběhu roku, usiluje o zachování a obnovu charakteristického vzhledu města a jeho zástavby jako vzdušných lázní, usiluje o vyrovnání existujícího nepoměru mezi ubytovacími kapacitami města a rekreační únosností, výrazně omezuje nárůst ubytovací kapacity města, zamezuje zástavbě bytových domů apartmánového charakteru a zamezuje přestavbám stávajících objektů na tuto formu bydlení (č. l. 548 spisu). Jak se však z popisu skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, podává, právě tyto principy byly v přezkoumávané věci porušeny. Na pozemkových parcelách č. XY, XY, XY, XY a stavební parcele č. XY v katastrálním území XY, kde vznikly i Novostavby RD 1 a RD 2 mohly být podle Územního plánu města XY (č. l. 551, 561 a 562 spisu), tak aby byly dodrženy výše vymezené zájmy obce, vystavěny pouze stavby pro individuální bydlení kategorie B-I, tedy rodinné domy o maximálně dvou nadzemních podlažích včetně podkroví, o půdorysné ploše nejvýše 150 m 2 , s ubytováním do počtu 4 pokojů (8 lůžek). Z uvedeného je patrné, že jedním z primárních zájmů obce bylo, aby se omezila zástavba bytových domů na jejím území, kdy v dodržování této regulace při umisťování a povolování staveb lze bezesporu spatřovat i plnění důležitého úkolu správních orgánů, resp. příslušných stavebních úřadů, jež jsou ze zákona povinny se územním plánem obcí řídit, a rozhodovat v jeho intencích (§43 odst. 5 zák. č. 183/2006 Sb.). Namísto rodinných domů, zde stojí několikaposchoďové obytné domy. 59. Lze tedy dovodit, že došlo ke zmaření splnění důležitého úkolu ve smyslu §330 odst. 1 tr. zákoníku, jež znamená znemožnění jeho splnění v době, kdy splněn měl být. Naproti tomu podstatně ztížit splnění důležitého úkolu z nedbalosti pak znamená nedbalostním jednáním vytvořit podmínky, v důsledku kterých je ke splnění třeba vynaložit více energie, času nebo prostředků, než by jinak bylo zapotřebí. K podstatnému ztížení splnění důležitého úkolu musí skutečně dojít. Přitom je třeba vycházet z toho, jaké úsilí a prostředky navíc si splnění úkolu vyžádalo. Ztížení na rozdíl od zmaření předpokládá, že ke splnění úkolu přece jen došlo (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3156, 3157, srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 8 Tz 97/2012). 60. V přezkoumávané věci soudy spatřovaly skutkovou podstatu uvedeného přečinu naplněnou tím, že obviněná v pozici úřední osoby svým (ne)jednáním popsaným ve výroku o vině na stranách 3 až 5 rozsudku soudu prvního stupně zapříčinila zmaření dosažení záměrů a cílů územního plánování obsažených v Územním plánu města XY účinném od 1. 12. 2012, neboť svým nedůsledným postupem umožnila stavebníkovi, že namísto staveb pro individuální bydlení kategorie B-I, tedy rodinných domů o maximálně dvou nadzemních podlažích včetně podkroví o půdorysné ploše nejvýše 150 m 2 s ubytováním do počtu 4 pokojů (8 lůžek) vystavěl a dokončil domy o zvětšené půdorysné ploše oproti podmínkám územního plánu, a to o pěti podlažích s 8 samostatnými bytovými jednotkami a příslušenstvím včetně nebytového prostoru v 2. PP. Tím bylo dosaženo vyššího zhodnocení nemovitostí, než kdyby v souladu s Územním plánem města XY byly vybudovány dva samostatné rodinné třípodlažní domy o ploše max. 150 m 2 a maximálně třech bytových jednotkách, přičemž tímto získal stavebník prospěch ve výši celkem nejméně 40.756.000 Kč bez DPH. 61. Obviněná souladnost výstavby ve XY s územním plánem, který si tato obec pro výstavbu na svém území schválila, zmařila tím, že jako druhoinstanční správní orgán nečinila takové úkony dané jí zákonem v rámci její pravomoci, aby zabránila realizaci výstavby Novostaveb RD 1 a RD 2 v rozporu s výše vymezenými parametry, mimo jiné i tím, že stavby byly realizovány na základě nesprávně změněné stavební dokumentace v průběhu provádění stavby. Úvahy, na základě nichž dospěl zejména soud prvního stupně k závěrům ohledně toho, že obviněná řádně neplnila své povinnosti, vysvětlil v bodě 71. rozsudku, přičemž jí dával za vinu zvláště to, že dostatečným způsobem nereagovala na Zápisy I. a II., jež byly učiněny do stavebního deníku před dokončením stavby a podstatně změnily rozsah stavby, ani důsledně nezajistila činnost prvoinstančního správního orgánu, kterým byl v přezkoumávané věci Stavební úřad ve XY, a to postupem podle §80 zák. č. 500/2004 Sb. ve spojení s §129 zák. č. 183/2006 Sb., byť byla na jeho nečinnost opakovaně upozorňována. Odvolací soud závěry nalézacího soudu potvrdil a ztotožnil se s nimi (srov. zejména body 21. a 22. usnesení odvolacího soudu). 62. Nejvyšší soud shledal, že z provedených důkazů vyplynulo, že jednání obviněné předcházela trestná činnost obviněného P. K. (viz strany 2 a 3 rozsudku soudu prvního stupně), který v období červenec až září 2012 ve XY zanedbal svoji povinnost podle §90 písm. a) zák. č. 183/2006 Sb., když neposoudil řádně, zda navrhované stavby Novostavba RD 1 a Novostavba RD 2 jsou v souladu s Územním plánem města XY a dne 20. 9. 2012 vydal územní rozhodnutí o umístění staveb a stavební povolení, jež byla v rozporu se zmiňovaným územním plánem. Výstavba předmětných objektů byla zahájena v dubnu 2013. Následně došlo k tomu, že na základě žádosti stavebníka ze dne 15. 7. 2013 (č. l. 677 spisu) Stavební úřad ve XY (prostřednictvím obviněného P. K.) dne 18. 7. 2013 (č. l. 680 spisu) povolil změnu Novostavby RD 1 a RD 2 před dokončením podle §118 odst. 6 zák. č. 183/2006 Sb., a to rozhodnutím vydaným na místě oznámeným stavebníkovi zápisem do stavebního deníku (viz Zápis I.), na jehož základě byly povoleny dodatečné úpravy objektů v podobě přidání 2. suterénu, půdního ateliéru, střechy mezi domy, dostavění vikýřů a nového bočního štítu s okny. Stejným způsobem postupoval stavební úřad ve vztahu k žádosti o změnu stavby před dokončením ze dne 16. 12. 2013 (č. l. 708 spisu), které vyhověl dne 7. 1. 2014 (č. l. 709 spisu). Opět zápisem do stavebního deníku byly povoleny změny za účelem lepšího prosvětlení bytu v třetím nadzemním podlaží, a to osazením dalších střešních oken a vystavěním nových vikýřů (viz Zápis II.). Po takto schváleném rozšíření Novostavby RD 1 a RD 2 nabyly parametrů bytových domů a obviněný P. K. svým protiprávním jednáním způsobil, že v lokalitě, která byla Územním plánem města XY vymezena na území využitelné pro zástavbu rodinných domů pro individuální bydlení s okrasnými zahradami s prostorovou regulací plochy jednotlivých domů do 150 m 2 , maximálně jedním podzemním a dvěma nadzemními podlažími o max. 3 bytech, byly do užívání schváleny v rozporu s požadavky územního plánování dva pětipodlažní bytové domy každý o čtyřech bytových jednotkách, o půdorysné zastavěné ploše dle údajů z katastru nemovitostí 281 m 2 a 283 m 2 , což v konečném důsledku umožnilo stavebníkovi, aby dosáhl vyššího zhodnocení nemovitostí, než kdyby byl respektován Územní plán města XY. 63. Z obsahu spisu dále vyplývá, že kvůli zmiňovaným změnám Novostaveb RD 1 a RD 2, které svědčily o nedodržení podmínek územního plánu, byly ve dnech 3. a 17. 4. ze strany Stavebního úřadu ve XY provedeny dvě kontroly těchto staveb iniciované manželi S. (viz protokoly o kontrolách včetně fotodokumentace na č. l. 738 až 756 spisu), při nichž, ač bylo již od pohledu zřejmé, že rozměry stavby nebyly v souladu s územním plánem dodrženy, bylo i přesto potvrzeno, že rozměry ploch obou staveb odpovídají schválené projektové dokumentaci. Dne 6. 5. 2014 podali manželé S. ke Krajskému úřadu v XY, odboru územního plánování, podnět (č. l. 774 až 788 spisu), jenž byl k vyřízení přidělen obviněné, v němž upozorňovali na nezákonný způsob provedení změn staveb před dokončením, žádali o učinění opatření proti nečinnosti Stavebního úřadu ve XY, o provedení státního dozoru, a podali podnět k přezkumnému řízení. Na uvedené podání reagovala dne 12. 5. 2014 obviněná výzvou o vyjádření a žádostí o spis, k čemuž uložila Stavebnímu úřadu ve XY lhůtu pěti dnů (č. l. 789 a 790 spisu). Sdělení (reakce) stavebního úřadu bylo obviněné doručeno dne 23. 5. 2014 (č. l. 791 spisu) a je v něm mimo jiné uvedeno, že stavebník staví v souladu se všemi doposud vydanými rozhodnutími, avšak stavby jsou již od počátku umístěny a schváleny v rozporu s územním plánem, což však podle obsahu sdělení Stavební úřad ve XY v podstatě neřešil, a to zejména s ohledem na šetření práv stavebníka. Je tedy zřejmé, že již z tohoto vyjádření obviněná mohla shledat, že stížnost je opodstatněná, neboť stavba byla budována v rozporu s územním plánem, a šetření práv stavebníka zde bylo velmi zavádějící, neboť to byl právě stavebník, v jehož zájmu Stavební úřad ve XY povolil změnu povolené stavby pouze Zápisy I. a II., čímž charakter stavby podstatně změnil. Právě na tyto argumenty měla obviněná důsledně reagovat, což neučinila. 64. Namísto důsledného postupu obviněná jen formálně přípisem nazvaným „Ochrana před nečinností“ ze dne 4. 6. 2014 (č. l. 794 až 796 spisu) se v obecné rovině zabývala povinnostmi stavebního úřadu a uložila mu, aby neprodleně zjistil skutečný stav věci a případně zahájil potřebná správní řízení. O uvedeném postupu ve stejný den sdělením informovala i manžele S. (č. l. 792 až 793 spisu). Takový postup byl v dané fázi zcela bezzubý, protože bylo patrné, že stavební úřad uvedený nesoulad sám schvaluje (ostatně jej i takto vytvořil v důsledku trestného jednání obviněného P. K.) a není ochoten jej sám napravit, což vyplývalo i z obsahu stížnosti stěžovatelů, kteří se dne 1. 7. 2014 (č. l. 803 až 809 spisu) v další žádosti domáhali uplatnění opatření proti nečinnosti a zahájení přezkumného řízení, přičemž současně upozornili na hrozbu, že uplynou zákonné lhůty pro přezkum vydaných rozhodnutí. 65. Ani na tato upozornění obviněná patřičně nereagovala, neboť dne 2. 7. 2014 (č. l. 832 a 833 spisu) pouze vyzvala stavební úřad k vyjádření s žádostí o spis Stavebního úřadu ve XY. Vyjádření stavebního úřadu bylo obviněné doručeno dne 4. 7. 2014 (č. l. 834 spisu) se sdělením, že se již k podnětům manželů S. vyjadřoval a vypořádal se s nimi. Až dne 25. 7. 2014 obviněná zaslala stěžovatelům odpověď (č. l. 837 až 839 spisu), v níž konstatovala, že lhůty k přezkumu územních rozhodnutí a stavebních povolení již uplynuly, stejně jako roční lhůta pro přezkum zápisu do stavebního deníku ze dne 18. 7. 2013. Ohledně zápisu ze dne 7. 1. 2014 pak shledala, že k jeho přezkumu není důvod. Podstatné je, že v mezidobí dne 8. 7. 2014 stavebník požádal o vydání kolaudačních souhlasů na Novostavby RD 1 a RD 2 (č. l. 840 a 865 spisu), které byly vydány Stavebním úřadem ve XY dne 23. 10. 2014 (č. l. 864 a 884 spisu) v návaznosti na kontrolní prohlídku ze dne 16. 10. 2014 a za současného konstatování splnění podmínek podle §122 odst. 3 zák. č. 183/2006 Sb. 66. Z uvedeného postupu obviněné je zřejmé, že sice ve věci jednala, nicméně je nutné zdůraznit, že její vina nespočívá, a ani to tak soudy nižších stupňů neurčily, v tom, že by ve věci nečinila vůbec žádné kroky, jak namítala v dovolání, ale jimi konstatovaná nečinnost představuje nevyužití těch nástrojů, jimiž mohla vadný stav ve stanovených lhůtách prohlásit, upozornit na něj, a tím znemožnit zkolaudování uvedených staveb. Místo toho postupovala liknavě a v rozporu s konkrétními úkony, které měla učinit ve směru nápravy vadného stavebního řízení Stavebního úřadu ve XY. Pokud považovala Zápisy do stavebního deníku, na jejichž základě byla realizována nepovolená část stavby, za nicotná rozhodnutí, která není možné podle judikatury správních soudů v přezkumném řízení podle ustanovení §98 zák. č. 500/2004 Sb., zrušit, měla podle §80 odst. 1, 2, 3, odst. 4 písm. a) zák. č. 500/2004 Sb. učinit opatření proti nečinnosti, neboť bylo evidentní, že stavební úřad uvedenou nápravu vadného stavu nezajistil, neboť sám nezahájil řízení ve lhůtě do 30 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení o odstranění stavby, zejména mohla přikázat nečinnému správnímu orgánu, aby ve stanovené lhůtě učinil potřebná opatření ke zjednání nápravy ve smyslu ustanovení §129 odst. 1 písm. b) zák. č. 183/2006 Sb. tak, aby bylo zahájeno řízení o odstranění černé stavby Novostavby RD 1 a RD 2. Tímto nedůsledným postupem, při vědomí o nepřípustných změnách staveb před dokončením z 18. 7. 2013 a 7. 1. 2014 (viz Zápisy I. a II.), když nenařídila přezkum a neučinila následná opatření, zapříčinila, že byly stavby zkolaudovány. 67. Tím došlo ke zmaření důležitého úkolu, protože nebyly dodrženy cíle územního plánování. Obviněná jednala v dané věci podle závěru soudu prvního stupně v nedbalosti vědomé (srov. bod 75. rozsudku soudu prvního stupně), s čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje a pro úplnost dodává, že o zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 11 pod č. T 279). Z vědomé nedbalosti je trestný čin podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 236). 68. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách (vědomé či nevědomé) je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní vymezení míry potřebné opatrnosti žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti. Jen výjimečně žádá od některých skupin osob vykonávajících určité povolání nebo zaměstnání (lékařů, lékárníků, řidičů, stavebních techniků apod.) určitou vyšší míru opatrnosti, která je však potom zase stejná u každého, kdo takové povolání nebo zaměstnání vykonává. Rozsah náležité opatrnosti je třeba zpravidla zkoumat na podkladě zvláštních právních předpisů (např. předpisy o bezpečnosti práce, předpisy o pravidlech silničního provozu apod.). Povinnost předvídat možnost způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem při výkonu některých povolání vyplývá nejen z bezpečnostních předpisů publikovaných ve Sbírce zákonů, ale i z technických norem (srov. rozhodnutí č. 28/1988-I. Sb. rozh. tr.) nebo zvláštních uznávaných pravidel, která vyplývají z daného stavu vývoje odborných znalostí v určitém oboru zachycených zvláště ve specializované literatuře. K závěru o vědomé nedbalosti by však nestačilo, pokud by pachatel věděl, že pracovní či jiný postup odporoval příslušným předpisům (objektivní hledisko), neboť pro vznik trestní odpovědnosti musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti. Subjektivní vymezení míry opatrnosti spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 237 a 238]. 69. Obviněná, ač znala svá oprávnění a povinnosti, nedodržela povinnost stanovenou při přezkoumávání pravomocných správních rozhodnutí postupem podle §94 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., podle něhož v přezkumném řízení správní orgány z moci úřední přezkoumávají pravomocná rozhodnutí v případě, kdy lze důvodně pochybovat o tom, ž rozhodnutí je v souladu s právními předpisy. Přezkumné řízení lze zahájit, i pokud je rozhodnutí předběžně vykonatelné podle §74 zák. č. 500/2004 Sb., a dosud nenabylo právní moci. Účastník řízení může dát podnět k provedení přezkumného řízení; tento podnět není návrhem na zahájení řízení; jestliže správní orgán neshledá důvody k zahájení přezkumného řízení, sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodů do 30 dnů podateli. 70. Výhrady obviněné, že postupovat podle §94 zák. č. 500/2004 Sb. nemohla, protože Zápisy I. a II. nebyly z jejího pohledu rozhodnutími, vypořádaly soudy obou stupňů (srov. bod 71. na straně 39 rozsudku soudu prvního stupně a body 20. až 22. usnesení odvolacího soudu). Pro úplnost je vhodné doplnit, že obviněná si od Stavebního úřadu ve XY opakovaně vyžádala stavební spis, který podle jejího tvrzení, neobsahoval originály rozhodnutí učiněných zápisem do stavebního deníku ze dnů 18. 7. 2013 a 7. 1. 2014, které by však ve spise založeny být měly (č. l. 1354 spisu). Obviněná však i přesto z dalších podkladů věděla, že stavby byly na základě učiněných rozhodnutí realizovány, především však věděla, že jsou realizovány jinak, než stanovil územní plán, a oproti původnímu povolení vykazují změny, a to např. z vyjádření Stavebního úřadu ve XY ze dne 23. 5. 2014, že „stavebník staví v souladu se schválenými změnami“ (č. l. 791 verte spisu). Pokud za těchto okolností považovala Zápis I. a II. za nicotné rozhodnutí a měla informace od stavebního úřadu, jež jí poskytl na základě kontrolní prohlídky ze dne 17. 4. 2014, o tom, že se podle nich staví, měla si počínat tak, aby co nejrychleji tento stav odstranila a další realizaci staveb v dané chvíli zamezila. Tak však nepostupovala. Nedostačujícím úkonem v daných souvislostech bylo, že dne 4. 6. 2014 pouze vydala opatření, jímž stavebnímu úřadu uložila, aby neprodleně zjistil skutečný stav věci (přestože byl již znám) a zahájil příslušná správní řízení (neuvedla jaká, ani nestanovila žádnou lhůtu, a sama žádná konkrétní opatření k nápravě stavu neučinila). Žádným způsobem z pozice druhoinstančního a kontrolního orgánu neověřila, zda k tomu skutečně došlo, a to ani v případě, kdy byla opětovně dne 2. 7. 2014 ze strany manželů S. upozorněna, že stavební úřad je stále nečinný a hrozí marné uplynutí lhůt pro přezkum Zápisu I. a II. V tomto druhém případě se obviněná spokojila s neurčitým sdělením Stavebního úřadu ve XY ze dne 4. 7. 2014, že se k věci již vyjadřoval. Marně uplynula doba tří týdnů, aby až dne 25. 7. 2014 odpověděla manželům S., že lhůty pro přezkum územních rozhodnutí, stavebních povolení a Zápisu I. již uplynuly, a ve vztahu k Zápisu II. neshledala k přezkumu dostatečné důvody. Tento jen formální a nic neřešící postup však současně v podstatě vyvrací její obhajobu, že o Zápisech nevěděla, protože nebyly součástí spisů, jež jí byly předloženy, protože se o nich výslovně zmiňovala. 71. Podstatné je, že zcela pominula postup podle §80 odst. 1, 2 zák. č. 500/2004 Sb., jenž stanoví, že nevydá-li správní orgán rozhodnutí ve věci v zákonné lhůtě, nadřízený správní orgán učiní z moci úřední opatření proti nečinnosti, jakmile se o tom dozví. Opatření proti nečinnosti učiní nadřízený správní orgán i tehdy, nezahájí-li příslušný správní orgán řízení ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední. Podle odstavce 4 nadřízený orgán může a) přikázat nečinnému správnímu orgánu, aby ve stanovené lhůtě učinil potřebná opatření ke zjednání nápravy nebo vydal rozhodnutí, b) usnesením převzít věc a rozhodnout namísto nečinného správního orgánu, c) usnesením pověřit jiný správní orgán ve svém správním obvodu vedením řízení, nebo d) usnesením přiměřeně prodloužit zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí, lze-li důvodně předpokládat, že správní orgán v prodloužené lhůtě vydá rozhodnutí ve věci, a je-li takový postup pro účastníky výhodnější; přitom přihlíží ke lhůtám uvedeným v §71 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb. Takto však obviněná nepostupovala. Správně proto soudy shledaly, že ač vzhledem k okolnostem a povinnostem vyplývajícím z jejího postavení věděla, že může způsobem uvedeným v trestním zákoníku porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem představující veřejný zájem společnosti na řádném plnění úkolů orgánu státní správy, tak bez přiměřených důvodů spoléhala, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [viz §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku)]. 72. Skutečnost, že předmětné Novostavby RD 1 a RD 2 byly zkolaudovány, byla nezbytným důsledkem nesprávného postupu obviněné, protože ačkoli si byla vědoma zjevného rozporu územních rozhodnutí a stavebních povolení s územním plánem, i důležitých lhůt (stěžovatelé ji na ně též upozorňovali), neučinila v podstatě žádné kroky k tomu, aby zamezila běhu lhůt a postupů vedoucích ke kolaudaci řešených staveb. Znala i důsledky kolaudace, neboť kolaudační řízení slouží k přezkoumání toho, zda dokončená stavba, popřípadě část stavby, je schopná samostatného užívání, je v souladu s povolením stavby a dokumentací, nebo ověřenou projektovou dokumentací, v souladu se stanovisky nebo závaznými stanovisky, popřípadě rozhodnutími dotčených orgánů vydanými podle zvláštních předpisů, a zda jsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu a skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život nebo zdraví zvířat, či bezpečnost anebo životní prostředí (§122 odst. 3 zák. č. 183/2006 Sb.). V této fázi se neřeší, zda stavba byla umístěna a povolena v souladu s platnou územně plánovací dokumentací, neboť to bylo v daném případě úkolem správních orgánu činných v územním řízení (při rozhodování o podáních manželů S. i obviněné). 73. Z těchto důvodů nebylo možné přisvědčit námitce obviněné, že provedenou kolaudaci nenařídila a nezodpovídá za ni. Nedůvodnou je rovněž výhrada, že stavebník byl v dobré víře, a tedy z její strany nedošlo k žádnému porušení povinností. V této souvislosti lze souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že stavebník v této věci od počátku nebyl v dobré víře, a proto bylo možné vést přezkumné řízení. Obviněná se tak neopodstatněně dovolávala §94 odst. 4, 5 zák. č. 500/2004 Sb., podle kterého, když po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla-li by újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví, a při rozhodování v přezkumném řízení je správní orgán povinen šetřit práva nabytá v dobré víře, zejména mění-li rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy (§97 odst. 3 cit zák.) nebo určuje-li, od kdy nastávají účinky rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení (§99 cit. zák.). Podle zjištěných skutečností v této trestní věci je třeba uvést, že obviněná neměla důvod se domnívat, že stavebník byl v dobré víře. Takový závěr totiž odporoval zjištěním plynoucím z předložené projektové dokumentace, která byla zjevně v rozporu s územním plánem, když změny byly iniciovány stavebníkem a v jeho zájmu, v němž také postupoval stavební úřad (o tom svědčí zejména trestná činnost obviněného P. K. v této věci). Stavebník věděl, že stavba bude uskutečněna způsobem, který je v zjevném nesouladu s cíli územního plánování. K dané problematice lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 2 As 241/2014, ve kterém je uvedeno, že stavebník se v přezkumném řízení nemůže zpravidla dovolávat dobré víry (§94 odst. 4 zák. č. 500/2004 Sb.), realizoval-li záměr bez povolení, případně jej realizoval způsobem výrazně odlišným od schválené projektové dokumentace, anebo sám způsobil, že stavební úřad nemohl řádně splnit svoji zákonnou povinnost posoudit záměr a vydat takové rozhodnutí, které by vycházelo z pravdivého vylíčení rozhodných skutečností. Vedle toho nelze přiznat dobrou víru ani takovému jednání stavebníka, které je bezpochyby v příkrém a naprosto zjevném rozporu se základními zásadami územního plánování, ochrany životního prostředí a veřejného zdraví, a to ani tehdy, pokud stavebník neuvede stavební úřad v omyl a stavební úřad povolení k umístění stavby či ke stavbě v rozporu se zákonem vydá. 74. Vhodné je k námitce obviněné, že na základě rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 30 A 11/2017, a ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 30 A 12/2017, nebyla shledána odpovědnou za vadný stav stavebního řízení, v této věci uvést, že z obsahu těchto rozhodnutí, jak již bylo naznačeno, plyne že v rámci těchto soudních řízení se jejich účastníci (žalobce manželé S. a žalovaný Krajský úřad XY kraje) stále potýkají s důsledky, které vyplynuly z vadného postupu obviněné i obviněného P. K. Je z nich také možné seznat, že nastolení nápravy se jeví velmi složitým problémem, který zasahuje do práv mnoha osob. Rozhodně se v těchto rozsudcích neřešila odpovědnost obviněné, jak naznačovala, ale otázky spojené s obnovou řízení a formální stránkou Zápisu I. a II. ve stavebním deníku, případně další problémy, které však dosud stále nebyly dořešeny. 75. S ohledem na všechny shora uvedené důvody Nejvyšší soud považuje námitky obviněné za vyvrácené výsledky provedeného dokazování, na něž již v potřebné míře reagovaly soudy obou stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích. Lze jen shrnout, že nevznikají pochybnosti o tom, že obviněná naplnila znaky základní skutkové podstaty přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti ve smyslu §330 odst. 1 tr. zákoníku. 76. Nedůvodnými Nejvyšší soud shledal i výhrady obviněné, jež zaměřila proti kvalifikačnímu znaku podle §330 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku spočívajícímu v tom, že jinému zajistila prospěch velkého rozsahu, pokud tvrdila, že nemohla zajistit stavebníkovi, společnosti H. R., majetkový prospěch, neboť je stále možné vést řízení o odstranění staveb podle §129 zák. č. 183/2006 Sb., přičemž odstraněním uvedených staveb, by byl majetkový prospěch stavebníka nulový. Zpochybnila také způsob, jakým byl majetkový prospěch stanoven, neboť podle ní znalecký posudek společnosti profi-TEN, a. s., nevycházel ze všech dostupných podkladů a nekalkuloval se všemi hodnotami, jež je nutné zohlednit. 77. K těmto námitkám obviněné lze jen ve stručnosti odkázat na úvahy výše rozvedené, z nichž plyne, že její jednání bylo též jednou z příčin (vedle trestného jednání obviněného P. K.) vedoucích k vydání kolaudačních souhlasů na Novostavby RD 1 a RD 2, a jejich zanesení do katastru nemovitostí a následnému rozprodání jednotlivých bytů, jak soud prvního stupně správně vyjádřil v popisu skutku na straně 5 rozsudku. Stejně tak nelze přistoupit na výhrady, jimiž zpochybňovala podklady, jež sloužily k vypracování znaleckého posudku, z něhož (č. l. 1871 spisu) je patrné, že znalec sice uváděl, že podklady, jež mu byly poskytnuty, nejsou dostatečné ke zpracování položkového rozpočtu, nýbrž jsou dostatečné ke stanovení souhrnných nákladů pomocí tzv. nákladové metody stanovení přímých i nepřímých nákladů na výstavbu, kde se využívá databáze Českého statistického úřadu, a zároveň se jedná o metodu, jež dosahuje značné přesnosti a obvyklá cena od stanovení pomocí položkového rozpočtu je v kladném i záporném intervalu 10 %, což je považováno za přijatelnou přesnost. Znalci při nákladové metodě zohlednili i vyšší standard stavby, polohu ve vyšší nadmořské výšce, ztíženou dopravu, práci ve svahu, inženýring, omezený prostor a rezervu rozpočtu, aby dosáhli co nejvyšší přesnosti. 78. Nejvyšší soud k námitkám obviněné dále uvádí, že pod pojmem prospěch je podle soudní praxe třeba rozumět jakékoli protiprávní zvýhodnění úřední osoby , jiné fyzické nebo právnické osoby. V tomto smyslu by tedy mohl mít prospěch i charakter prospěchu nemateriálního. Prospěch velkého rozsahu musí být pachatelem trestného činu podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku zajištěn jen „pro jiného“, což je logické, neboť jde o nedbalostní trestný čin (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3157, 3158). Pravidla pro stanovení výše prospěchu udává zejména judikatura Nejvyššího soudu, podle které má při určování prospěchu význam tzv. čistý prospěch stanovený teprve po odečtení všech nezbytných nákladů, které by jinak musely být v souvislosti s uskutečnění nějakého cíle ze strany pachatele či jiné osoby z jejich prostředků vynaloženy, přičemž do něj nelze zahrnovat ani daň z přidané hodnoty, která byla skutečně zaplacena a odvedena v souvislosti s činností, od níž se získaný prospěch odvozuje (srov. rozhodnutí č. 4/2009 Sb. rozh. tr., č. 31/2009 Sb. rozh. tr., a také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013). 79. Ve smyslu zmíněné zásady soudy prospěch velkého rozsahu v této věci posuzovaly a stanovily jej s ohledem na podstatu stavebních postupů pouze jako čistý výpočet po odečtení toho, co by jinak připadlo stavebníkovi, pokud by nebylo postupováno v rozporu s územním plánem. Pro jeho určení vycházel soud ze znaleckého posudku za podmínek stanovených v §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku (účinného v době rozhodování soudu), podle něhož prospěch velkého rozsahu činil nejméně 5.000.000 Kč. Skutečnosti a podklady, z nichž soud prvního stupně vycházel při výpočtu celkové částky prospěchu stavebníka, řádně vysvětlil v bodě 74. rozsudku tak, že vzal za první veličinu tržní cenu skutečně vybudovaných Novostaveb RD 1 a RD 2 v době ukončení výstavby, kdy součet tržní hodnoty jednotlivých jednotek (bytů) určených pro prodej novým vlastníkům činil 123.300.000 Kč. Od této částky odečetl zprůměrované náklady (průměr hodnot plánovaných nákladů a skutečně vynaložených nákladů) na skutečně postavené Novostavby RD1 a RD2, které byly vyčísleny částkou 39.557.599 Kč. Dále odečetl další náklady, cenu pozemku a DPH ve výši 7.416.441 Kč, čímž dospěl k výši tržní ceny skutečně vybudovaných Novostaveb RD1 a RD2, jež činila 76.326.000 Kč. Druhou veličinou, z níž soud vycházel, byla tržní hodnota stavby, která by odpovídala svým charakterem a velikostí zadání územního plánu. Pokud by se taková stavba hodnotila jako celek, měla by tržní hodnotu 35.570.000 Kč, a pokud by byla hodnocena jako součet jednotlivých jednotek (bytů) určených pro prodej jednotlivým novým vlastníkům, měla by tržní hodnotu 62.697.000 Kč. Soud prvního stupně však vycházel z úvahy, že pokud někdo staví rodinný dům, pak je to proto, aby jej rodina užívala, a nikoli proto, aby byl rozčleněn na bytové jednotky, které by byly prodány jednotlivým vlastníkům. Proto od tržní hodnoty skutečně vybudovaných novostaveb ve výši 76.326.000 Kč odečetl tržní hodnotu domu odpovídajícího charakterem a velikostí územnímu plánu jako celku ve výši 35.570.000 Kč, čímž stanovil výši prospěchu, který obvinění (P. K. i Ing. J. S.) stavebníkovi svým jednáním zajistili, činící částku 40.756.000 Kč (srov. též body 23. usnesení odvolacího soudu). 80. K těmto v zásadě správným úvahám i postupům Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že pokud by soudy, s ohledem na konstatování znaleckého posudku, že metoda, kterou použili znalci, dosahuje přesnosti vyčíslení nákladů na realizaci stavby s odchylkou 10 %, korigovali i výše uvedenou částku přesahující 40 milionů korun, tak by se výše majetkového prospěchu (36.680.400 Kč) stále pohybovala daleko za hranicí prospěchu velkého rozsahu podle §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku. 81. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani výhradám, jimiž obviněná namítala, že možnost realizace řízení o odstranění stavby podle §129 zák. č. 183/2006 Sb. znamená, že stavebníkovi nemohl žádný prospěch vzniknout, protože v případě, kdyby byly stavby odstraněny, byl by jeho prospěch nulový. Na rozdíl od této námitky je naplnění uvedeného kvalifikačního znaku skutkové podstaty nutné vztahovat k době, kdy došlo k dokonání trestného činu (rok 2014), a nelze ho vázat na nejistou budoucí událost v podobě možného výsledku řízení o odstranění stavby (ani v roce 2020 soudy dosud nerozhodly). Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že závěr o naplnění prospěchu velkého rozsahu podle §330 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, je správně opírán o dobu, kdy byl čin obviněné spáchán, neboť z přezkoumávaných rozhodnutí i spisového materiálu plyne dostatek podkladů pro posouzení toho, zda a v jaké výši majetkový prospěch stavebníka skutečně vznikl. 82. Námitky obviněné o nerespektování principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe se v této trestní věci rovněž míjí s podstatou uvedených institutů, protože jde o závažný čin, který měl významný negativní dopad na veřejný zájem, který je zajišťován dodržováním územního plánu, jenž byl, mimo jiné, i jednáním obviněné ohrožen, a situace dospěla až k následku v podobě černé stavby, přičemž tento stav se ani za účasti rozhodovací činnosti správních soudů nepodařilo napravit (srov. rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 30 A 11/2017, a ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 30 A 12/2017). Je třeba zdůraznit, že se v přezkoumávané věci nejedná pouze o otázku práv manželů S., která byla nesprávným postupem obviněné dotčena, a to, že jiné osoby získaly neoprávněný prospěch, ale zejména jde o porušení zákonem chráněných hodnot, jež v případě trestného činu podle §330 tr. zákoníku představují zájem společnosti na řádném a důsledném plnění úkolů úředních osob (v přezkoumávané věci jde zejména o dodržování územního plánu a respektování veřejného zájmu při provádění staveb na úkor osobních sobeckých zájmů). K námitkám obviněné lze dále dodat, že podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je možné trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Právě o takový případ se v přezkoumávané věci jedná. Je ovšem nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je právě ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu přivést pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. 83. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh.tr.). 84. Na základě skutkových okolností činu popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí lze dospět k závěru, že jde o škodlivý čin, u něhož je dán zájem společnosti na trestním postihu obviněné. Závažnost nedbalostního jednání obviněné je zvyšována zejména hodnotou zajištěného majetkového prospěchu stavebníka, jež osminásobně přesahuje hranici prospěchu velkého rozsahu. Rovněž nelze pominout, že se v přezkoumávané věci jednalo o zcela jasný rozpor vydaných územních rozhodnutí a stavebních povolení s územním plánem, stejně jako o zjevné nevyužití všech dostupných prostředků k tomu, aby bylo ze strany obviněné zabráněno v realizaci staveb v rozporu s územním plánem. Z hlediska osoby obviněné lze zdůraznit i to, že jako odborná referentka krajského úřadu, tedy odvolacího správního orgánu, by měla při výkonu svého povolání jít příkladem, svědomitě, řádně a důrazně dodržovat jí stanovené povinnosti a snažit se o co nejplynulejší a se zákonem nejsouladnější vyřízení jí přidělených věcí. 85. Ze všech těchto důvodů lze shrnout, že jde zcela zjevně o čin, u něhož by jiné prostředky nápravy než podle trestního práva, nepostačovaly (srov. I. až II. větu stanoviska č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), jak soudy zcela správně a v souladu se všemi zákonnými hledisky objasnily a po právní stránce důvodně shledaly, že obviněná naplnila skutkovou podstatu přečinu maření úkolu veřejné osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku nejen po formální stránce, ale i z hlediska jeho škodlivosti pro společnost. VIII. Závěr 86. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že se nelze ztotožnit s námitkami obviněné, protože bylo soudy po všech stránkách objasněno, že naplnila znaky přečinu maření úkolu veřejné osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 14. 10. 2020 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu