ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.878.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 878/2021-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. H., nar. XY, trvale bytem XY, okr. Tábor, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 14 To 301/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 56/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 14 To 301/2020, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 3 T 56/2020.
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Táboře přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 3 T 56/2020, byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 2. 5. 2020 nejméně v době od 1.50 hodin do cca 2.30 hodin v okrese Tábor poté, co požil přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů a kdy koncentrace alkoholu v jeho krvi činila nejméně 1,74 g/kg, řídil po nezjištěných komunikacích ve XY na parkoviště v ulici XY osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia, RZ XY, ačkoliv nebyl schopen řízení vozidla ovládat zcela bezpečně, což se projevilo tím, že při parkování v ulici XY narazil přední částí vozidla, které již předtím na nezjištěném místě poškodil, do zaparkovaného osobního motorového vozidla tovární značka Škoda Fabia, RZ XY, na kterém jeho majitelce P. K. V., nar. XY, způsobil škodu ve výši 12.373 Kč, po zaparkování vozidlo krátce opustil, následně pokračoval s vozidlem v jízdě k místu bydliště v XY, kde vozidlo odstavil uprostřed vozovky, na svém vozidle způsobil škodu ve výši 40.000 Kč, cestou zapříčinil další dopravní nehodu na nezjištěném místě .
Za to byl obviněný odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 140 (sto čtyřicet) denních sazeb, přičemž výše denní sazby činila 250 (dvě stě padesát) Kč, celkem tedy 35.000 (třicet pět tisíc) Kč.
Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo obviněnému povoleno uložený peněžitý trest splácet ve splátkách po 3.500 Kč (tři tisíce pět set korun českých) měsíčně, počínaje 5. dnem měsíce následujícím po právní moci rozhodnutí, přičemž bylo určeno, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené nebyl lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 33 (třiceti tří) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 3 T 56/2020, podal obviněný odvolání , a to do výroku o vině i o trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 14 To 301/2020, a to tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 psím. d), e), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného v celém výroku o trestu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 140 (sto čtyřiceti) denních sazeb, přičemž výše denní sazby činila 250 (dvě stě padesát) Kč, celkem tedy 35.000 (třicet pět tisíc) Kč a v souladu s §68 odst. 5 tr. zákoníku povolil obviněnému splácet peněžitý trest ve splátkách po 3.500 (tři tisíce pět set) Kč měsíčně, počínaje 5. dnem měsíce následujícím po právní moci rozhodnutí, přičemž bylo určeno, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 (dvacet čtyř) měsíců.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 14 To 301/2020, podal obviněný M. H. dovolání (č. l. 92–94) v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný v podaném dovolaní namítl, že se soudy nižších stupňů při svém rozhodování nedostatečně vypořádaly s otázkou, do jaké míry lze v souladu s procesními předpisy použít výpovědi zasahujících policistů za situace, kdy tito nepoučili podle právních předpisů ve smyslu ustanovení zákona o policii, potažmo trestního řádu jak jeho matku, tak jeho o procesních důsledcích jejich vyjádření. Podle jeho názoru nelze tuto vadu zhojit svědeckou výpovědí policistů v průběhu hlavního líčení. Nalézací soud v projednávané věci konstatoval, že absence poučení ze strany zasahujících policistů jak ve vztahu k matce dovolatele, tak k jemu samotnému nezakládá nepoužitelnost výpovědí zasahujících policistů k tomu, co policisté na místě viděli a slyšeli. Nalézací soud konstatoval, že v projednávané věci nebyla obžaloba odkázána toliko na jeho doznání a uvedl, že byl přistižen prakticky při činu. Odvolací soud se pak s těmito závěry nalézacího soudu beze zbytku ztotožnil. Takto učiněným závěrům podle obviněného neodpovídá průběh skutkového děje, tak jak byl zjištěn v průběhu dokazování. Soudy od počátku konstruovaly skutkový děj tak, jako by neexistovala jiná možnost, než že autem jel dovolatel. Dovozují tak například z toho, že dovolatel měl kraťasy stejně jako osoba řídící vozidlo, což je odůvodnění, které se jeví být pofidérním, nadto za situace, kdy orgány činné v trestním řízení měly možnost toto tvrzení ověřit například rekognicí, ale neučinily tak. Postup soudů nižších stupňů považuje za rozporný se zásadou presumpce neviny a z ní plynoucí zásadou in dubio pro reo k čemuž cituje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
Dále obviněný namítl, že není možné vycházet z jeho vyjádření či vyjádření jeho matky, neboť nebyli zasahujícími policisty řádně poučeni, k čemuž poukázal na rozsudek ESLP ze dne 9. 11. 2018 ve věci č. 71409/10 – Beuze proti Belgii. Za situace, kdy policisté nepoučili jeho matku o jejím právu odepřít výpověď za situace, kdy by mohla svou výpovědí způsobit nebezpečí trestního stíhání osobě blízké, nemůže být k jejím sdělením soudem přihlíženo a soud by vůbec neměl přejímat do odůvodnění rozsudku úvahy ve smyslu, proč jej matka před policisty zapírala, proč tvrdila, že není doma, že poničené vozidlo u domu není jejich, apod.
Dále obviněný uvedl, že nepřímé důkazy netvoří logicky uzavřený řetězec na sebe navazujících důkazů, neboť do svých úvah soudy zakomponovaly i procesně nepoužitelné sdělení jeho matky. Obviněný zdůraznil, že státní moc lze vůči jednotlivci uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem a na jeho základě. Pokud soud fakticky aprobuje takové jednání zasahujících policistů, které nemá oporu v právních předpisech, je trestní řízení zatíženo prvkem svévole státních orgánů. Policisté mohli vypovídat ve vztahu k dovolateli toliko o tom, že na místě zajistili vozidlo s teplým motorem a že se v domě jeho matky svítilo. Jejich výpověď nelze rozdělit na dvě, tj. na část, kde vlastními smysly vnímali jednání obviněného a jeho matky a na část provádění úkonů v trestním řízení. Podle názoru obviněného se soud při hodnocení procesní použitelnosti jednotlivých výpovědí dopustil v jeho neprospěch restriktivního výkladu zásady nemo tenetur se ipsum accusare tak, aby mohl konstatovat skutkový děj, který promítl do výroku napadaného rozhodnutí, a to v rozporu s čl. 37 LZPS. Obviněný má za to, že napadená rozhodnutí, resp. řízení jim předcházející je zatíženo závažnými procesními nedostatky, kdy došlo k porušení zásad presumpce neviny a zákazu sebeobviňování. K uvedenému poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 116/2012 a 7 Tdo 347/2012 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/03.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 14 To 301/2020, a zrušil také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 3 T 56/2020, a věc vrátil Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 28. 6. 2021, sp. zn. 1 NZO 483/2021.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že z dikce uplatněného dovolacího důvodu vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotněprávní posouzení. Ve výjimečných případech může dovolací soud zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, a to v případech, v nichž by k takovému zásahu přistoupil i Ústavní soud. Jde o případy, v nichž jsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
K námitce obviněného stran použitelnosti výpovědí policistů provádějících šetření na místě v souvislosti s poškozením jiného vozidla a pátráním po pachateli skutku, kdy hovořili s obviněným a jeho matkou, státní zástupce uvedl, že v projednávané věci nebyl v předmětný okamžik obviněný vyslechnut jako obviněný a nebyl s ním sepsán úředním záznam o podaném vysvětlení. Pokud policisté požadovali vysvětlení od matky obviněného i obviněného v místě jeho bydliště, měli dostát poučovací povinnosti podle zákona o policii s poučením o právu odepřít výpověď, o čemž měl být sepsán úřední záznam. Tento by však nemohl být použit jako důkaz v trestním řízení. Státní zástupce je přesvědčen, že nepoužitelnost takovéhoto pramene není možné obcházet výpovědí policistů, kdy musí být ctěna zásada nemo tenetur se ipsum accusare , jež měla být promítnuta do poučení před vyžádáním vysvětlení, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 347/2012. Nepoužitelnost skutečností, které uváděl obviněný a jeho matka při absenci poučení, jako důkazu nelze obcházet svědeckou výpovědí policistů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 1988, sp. zn. 11 To 27/88, publikované pod č. 26/1989 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011). Důvodem je fakt, že obsahem vysvětlení bylo doznání obviněného, resp. předcházející informace matky, která vedla k identifikaci obviněného, tj. osoby, u níž policisté přepokládali, že měla být pachatelem, když tyto osoby ještě nebyly ani obviněným, ani svědkem, tedy neměly příslušná procesní práva, pročež z tohoto doznání nebylo možno vycházet.
Jestliže policisté ve svých výpovědích uvedli i skutečnosti, které sami pozorovali jako svědci, a to zejména o nálezu vozidla se zapnutým rádiem a teplým motorem, tak lze tuto část jejich výpovědí akceptovat. Ve výpovědích policistů se objevují jednak okolnosti, které se dozvěděli od obviněného a jeho matky v rámci jejich vysvětlení, a jednak ty, jimiž popisovali situaci na místě činu, kde prováděli šetření, což jsou okolnosti, které vnímali svými smysly bez ohledu na to, co bylo obsahem vysvětlení obviněného a jeho matky.
K samotné důkazní situaci státní zástupce konstatoval, že neexistuje přímý důkaz prokazující vinu obviněného, ale pouze řetězec nepřímých důkazů, u kterého vyvstává otázka, zda je ucelený a na sebe logicky navazující. Podle státního zástupce ze skutečnosti, že obviněný následoval hlídku policie, podrobil se odběru krevního vzorku a vyjadřoval se lékaři k tomu, kolik alkoholu vypil, nelze najisto dovozovat, že obviněný vozidlo v inkriminovanou dobu řídil a způsobil dopravní nehodu. Ostatně i k postupu policistů při nálezu vozidla, resp. jeho prohlídky (a nálezu dokladu s údaji obviněného), by bylo možné namítnout, zda jde o postup souladný s §42 zákona o policii. Vozidlo nebylo ohledáno, např. k zaměření sedadla řidiče ve vztahu k výšce obviněného, nebyly zajištěny stopy (např. biologické, daktyloskopické, věcné či pachové) z interiéru vozidla, které by vyloučily jinou osobu než obviněného. Svědectví F. K. ve vztahu k popisu pachatele se pak jeví druhové – pachatel měl mít kraťasy, stejně jako obviněný; rekognice ani agnoskace nebyly provedeny. V důsledku neprocesního doznání obviněného byla věc důkazně považována za jasnou, avšak s výhradou toho, že obviněný se začal v rámci řízení před soudem aktivně hájit. Shora uvedené skutečnosti by pak podle státního zástupce mohly vyvolat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěnými skutečnostmi před nalézacím soudem a jeho závěrem o vině obviněného, kdy jednotlivé mezery mezi nepřímými důkazy jsou překlenovány hypotézami soudu. Procesní pochybení soudu nalézacího ve vztahu k použitelnosti svědeckých výpovědí policistů mohlo mít skutečně podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného skutku jako trestného činu. Za tohoto předpokladu by pak bylo možné připustit, že i takové námitky obviněného by mohly být způsobilé založit dovolací přezkum. V tomto kontextu státní zástupce shodně jako obviněný důrazně poukázal na princip presumpce neviny a z něho vyplývající zásadu in dubio pro reo jako na imanentní součást každého trestního řízení a zdůraznil, že trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“. V daném případě podle státního zástupce lze dospět k závěru, že v případě dovolatele nebylo vycházeno plně z presumpce neviny a z této plynoucího pravidla in dubio pro reo.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 14 To 301/2020, a podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 14 To 301/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Stěžejní námitka obviněného spočívá v procesní nepoužitelnosti výpovědi zasahujících policistů P. H. a M. V., resp. té části jejich výpovědi, kde hovoří o tom, co jim sdělili obviněný a jeho matka.
Podle Nejvyššího soudu argumentaci vztahující se k porušení práva na spravedlivý proces lze pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. V dané souvislosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně podrobil kritice restriktivní výklad dovolacích důvodů ze strany Nejvyššího soudu (srov. např. nález ze dne 23. března 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU 405, ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, N 114/34 SbNU 187; nález ze dne 31. března 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, bod 25 a násl., nález sp. zn. II. ÚS 855/08 ze dne 31. 3. 2010), kdy zdůraznil, že je povinností soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám podle čl. 4 Ústavy a že tato povinnost dopadá i na dovolací řízení, přičemž výklad jednotlivých dovolacích důvodů by měl tento účel v co největší míře zohledňovat. Naznačené závěry presumoval Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyjádřením závěru, že porušení práva na spravedlivý proces může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006). Naznačený závěr odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, který výslovně např. ve svém rozhodnutí ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016, uvedl, že „ dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze interpretovat natolik striktně, aby pod ním nemohly být uplatněny i námitky procesního charakteru. Musí se však jednat o takové procesní námitky, jež by mohly mít vliv na následné správné právní posouzení skutku nebo na jiné hmotněprávní posouzení. “ Obdobně viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 39/2010 ze dne 17. 2. 2010.
Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že jednou ze základních zásad trestního řízení je podle §2 odst. l tr. ř. zásada zákonnosti řízení. Podstatou této zásady je to, že nikdo nesmí být stíhán jinak, než způsobem, který stanoví tento zákon, tj. trestní řád. To ve vztahu k dokazování znamená, že jako důkaz lze použít vždy jen takový úkon, který byl proveden v souladu s trestním řádem. Přitom dosah zásady zákonnosti řízení je ustanovením §2 odst. 4 tr. ř. rozšířen na nutnost respektovat také předpisy vyšší právní síly, než je zákon, konkrétně Listinu základních práv a svobod, která je podle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku České republiky a má tedy právní sílu na úrovni právní síly ústavního zákona.
Na to navazuje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., které upravuje postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a které hned na počátku limituje postup těchto orgánů dikcí, že „postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně“, tj. v trestním řádu. Podle §92 odst. l tr. ř. obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo doznání. Ustanovení čl. 37 odst. l Listiny garantuje každému právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání mimo jiné sobě. Podle čl. 40 odst. 4 Listiny obviněný má právo odepřít výpověď a tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.
Z obsahu a zejména pak ze smyslu citovaných ustanovení vyplývá, že nikdo není povinen sám sebe obviňovat z trestného činu ( nemo tenetur se ipsum accusare ). Má-li mít tento ústavně chráněný princip reálný obsah, pak sebeobviňující vyjádření pronesené vůči státní moci může mít při trestním stíhání relevanci usvědčujícího důkazu jedině za předpokladu, že ho učinila osoba, která měla procesní postavení obviněného podle §160 odst. l tr. ř., byla v tomto postavení vyslechnuta podle §91 a násl. tr. ř. a při tom poučena o právech obviněného podle §33 tr. ř. To znamená, že sebeobviňující vyjádření nějaké osoby před policejním orgánem je důkazem o vině této osoby pouze za předpokladu, že policejní orgán vyslýchal tuto osobu jako obviněného po poučení, kterého se má obviněnému dostat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 448/2013). Nedostatek těchto podmínek nelze obcházet tím, že se jako důkaz použijí výpovědi zasahujících policistů o obsahu sebeobviňujícího vyjádření, které vůči nim osoba pronesla. Vyjádření, které před policisty obviněný či jeho matka na místě učinili, mohlo mít v krajním případě povahu vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. a policisté by o něm měli sepsat úřední záznam podle §158 odst. 5 tr. ř. Takový úřední záznam však není možné použít v řízení před soudem jako důkaz. Se zřetelem k ustanovení §158 odst. 6 tr. ř. lze úřední záznam v řízení před soudem užít jako důkaz pouze za podmínek stanovených tímto zákonem (trestním řádem), tj. se souhlasem státního zástupce a obviněného podle §211 odst. 6 tr. ř. Nebyl-li úřední záznam o vysvětlení podaném podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. použitelný jako důkaz, logicky z toho vyplývá i nepoužitelnost svědectví policistů o obsahu vyjádření obviněného (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 347/2012).
Uvedené závěry se uplatní i v projednávané věci, neboť nebylo zřejmé, zda se jedná o přestupek nebo trestný čin a zasahující policisté tak nemohli vědět, zda postupovat podle trestního řádu či podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“).
Podle §13 zákona o policii policista je povinen před provedením úkonu poučit osobu dotčenou úkonem o právních důvodech provedení úkonu, a jde-li o úkon spojený se zásahem do práv nebo svobod osoby, také o jejích právech a povinnostech. Pokud poučení brání povaha a okolnosti úkonu, poučí nebo zajistí toto poučení ihned, jakmile to okolnosti dovolí.
Podle §61 odst. 1 písm. a) zákona o policii může policie požadovat potřebné vysvětlení od osoby, která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení trestného činu nebo přestupku a jeho pachatele . Podle odst. 3 téhož ustanovení věty druhé může osoba vysvětlení odepřít pouze, pokud by jím sobě nebo osobě blízké způsobila nebezpečí trestního stíhání nebo nebezpečí postihu za přestupek.
Možnost použití úředního záznamu sepsaného podle ustanovení §61 zákona o policii v případě, kdy jednání pachatele bylo původně kvalifikováno jako podezření ze spáchání přestupku a bylo jako takové prověřováno, posléze však došlo k jeho překvalifikování na základě zjištěných skutečností na také podezření z trestného činu, je v zásadně v trestním řízení obdobná jako úřední záznamy sepsané o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř., neboť i ony slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, zda osoba, která takové vysvětlení v předchozím řízení o přestupku podala, má být v trestním řízení vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Úřední záznamy o podaném vysvětlení tak samy o sobě důkazem nejsou (srov. Vangeli, B.: Zákon o Policii České republiky. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 247–248). Není přitom rozhodné, zda příslušníci Policie ČR o obsahu vysvětlení nepořídili zápis, popřípadě úřední záznam, nebo zda byli o obsahu vysvětlení vyslechnuti jako svědci v přípravném řízení příslušníci Policie ČR, kteří vysvětlení opatřovali. Pokud byli v trestní věci vyslechnuti jako svědci příslušníci Policie ČR, kteří prováděli operativní šetření na místě, jejich výpovědi lze použít jako důkaz před soudem jen pokud vypovídali o skutečnostech, o kterých se nedozvěděli z vysvětlení podaných podle trestního řádu či zákona o policii (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 1. 6. 1988, sp. zn. 11 To 27/88, publikovaný pod č. 26/1989 Sb. rozh. tr. r.).
V projednávané věci provedl nalézací soud výslech zasahujících policistů – P. H. a M. V. Jmenovaní ve svých výpovědích uvedli, že po oznámení o události ve XY, se podél rýhy způsobené poškozeným automobilem dostali do XY, kde našli odstavené vozidlo s teplým motorem. Z osvědčení o technické kontrole zjistili dům majitele vozidla, kde se svítilo. Otevřela jim matka obviněného. Vypověděli, že jim sdělila, že syn není doma a že mu vozidlo nepatří, o čemž věděli, že není pravda, neboť jej slyšeli, jak telefonuje za oknem. Obviněný následně přišel a sdělil jim, že srazil srnu, což neodpovídalo poškození vozu. Dále uvedli, že obviněný svou vinu nijak nezpochybňoval a sdělil, kolik toho vypil. Mezitím jeho matka přinesla od auta disk a brzdový kotouč. Závěrem svých výpovědí uvedli, že nikoho nijak nepoučovali, neboť čekali na skupinu dopravních nehod (srov. bod 4. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Z obsahu spisu i rozsudku nalézacího soudu (bod 3. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) vyplývá, že obviněný využil svého práva a v přípravném řízení stejně jako v řízení před soudem odepřel výpověď. Matka obviněného v rámci hlavního líčení vyslechnuta nebyla.
Stran námitky procesní nepoužitelnosti výpovědí policistů nalézací soud v bodě 6. svého rozsudku uvedl, že „ nepolemizuje s argumentací obhajoby, týkající se procesní nepoužitelnosti doznání obžalovaného ve vztahu k přítomné policejní hlídce. Není přitom podstatné, že policisté nepoučili obviněného podle §13 zákona o polici, jak namítá obhájce obžalovaného. To je jen poučení o právních důvodech provedení úkonu podle zákona o policii, v podstatě má jít o vysvětlení, proč policie úkon provádí. Nejde o poučení o právech obviněného podle §33 tr. ř., která podle §179b odst. 2 tr. ř. přísluší i podezřelému. Tento typ poučení se provádí až v rámci výslechu podezřelého. Teprve doznání do protokolu o výslechu podezřelého je procesně použitelné, neboť bylo učiněno v příslušném stádiu trestního řízení. “
Odvolací soud se k řešené námitce vznesené i v rámci odvolacího řízení vyjádřil v bodě 19. odůvodnění svého rozsudku tak, že k „ procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení nemá žádných výhrad “. V bodě 22. pak uvedl, že „ argumenty obžalovaného M. H. k procesní nevyužitelnosti některých důkazů nepovažuje za opodstatněné. S touto problematikou se totiž procesní soud řádně vypořádal a na totožné námitky, které uplatnil obžalovaný ve svém opravném prostředku, již reagoval v průběhu hlavního líčení a svá stanoviska náležitě vyargumentoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí. “
Se závěrem nalézacího soudu stran poučovací povinnost není možné s ohledem na shora uvedená obecná východiska souhlasit, neboť nalézací soud pominul samotnou dikci §13 zákona o policii, které explicitně uvádí, že pokud jde o úkon, který je spojený se zásahem do práv nebo svobod osoby, musí být osoba poučena i o svých právech a povinnostech. V projednávané věci se tak nestalo. Výpovědi zasahujících policistů jsou použitelné pouze v té části, kde uváděli skutečnosti, které sami pozorovali jako svědci. Zejména se jedná o nález vozidla se zapnutým rádiem a teplým motorem a rýhu ve vozovce. Soudy však při hodnocení důkazů a vyvozování skutkových závěrů vycházely právě i z těch částí výpovědí policistů, které obsahovaly informace, které policisté zjistili z fakticky podaných vysvětlení obviněného a jeho matky. S ohledem na výše uvedené je tedy nutno dospět k závěru, že takovýto postup je nesprávný, porušující ústavně zaručená práva obviněného a limity dané trestním řádem.
Nad rámec uvedeného možno uvést, že nalézací soud v odůvodnění svého usnesení vyšel velkou měrou právě z výpovědí zasahujících policistů, resp. z těch jejich částí, kde policisté reprodukují obsah podaných vysvětlení obviněného i jeho matky. Nalézací soud sice připustil procesní nepoužitelnost doznání obviněného, o němž policisté vypovídali, současně však toto doznání v rámci odůvodnění opakovaně zmiňuje. Tvrzení nalézacího soudu, že z doznání obviněného nevycházel, skutkovým zjištěním neodpovídá. Nalézací soud vycházel rovněž z toho, co policistům sdělila matka obviněného, kdy při hodnocení možných verzí skutkového děje v bodě 7. odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud uvedl, že „ neexistuje totiž žádné vysvětlení ani pro to, proč matka obžalovaného svého syna před policisty nejprve zapírala. Tvrdila, jak uvádí svědek V., že není doma. Uváděla, že ani poničené vozidlo u domu - které samozřejmě musela znát - není jejich. Soud konstatuje, že pokud by její syn pouze seděl doma a pil alkohol, neměla policistům důvod lhát, že není uvnitř. Pokud by nepřijel krátce předtím svým vozem, neměla důvod tvrdit, že vůz není její ani syna. “ Je zřejmé, že výpověď policistů stran obsahu sdělení matky obviněného měla pro soud a hodnocení skutkových verzí zásadní význam. Při procesní nepoužitelnosti doznání obviněného soud neměl k dispozici jediný přímý důkaz a své rozhodnutí tak mohl založit pouze na řetězci důkazů nepřímých (auto patřilo obviněnému, měl na sobě kraťasy stejně jako osoba, kterou svědek viděl z auta ve XY vycházet a posléze se do něj vracet, obviněný se nacházel v místě svého bydliště, pozdě v noci telefonoval a byl opilý). Je přitom zjevné, že právě obsah sdělení matky, zprostředkovaný výpovědí zasahujících policistů, byl zásadním důvodem, proč se soud přiklonil v otázce viny na stranu obžaloby.
Pokud je vina obviněného dovozována podstatnou měrou z nezákonného důkazu, ze kterého nelze pro tyto účely vycházet, nezbývá než konstatovat, že byla porušena základní práva obviněného. Za důkazní situace v projednávané věci by procesní pochybení soudu nalézacího ve vztahu k použitelnosti svědeckých výpovědí policistů mohlo mít skutečně podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného skutku jako trestného činu. Za tohoto předpokladu je pak možné připustit, že uvedené námitky obviněného jsou způsobilé založit přezkum dovolacího soudu.
Nejvyšší soud tedy přistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí. V dalším řízení bude na posouzení soudů nižších stupňů provést případně doplnění dokazování, ukáže-li se, že nějaké další důkazy jsou reálně dostupné, zhodnotit stávající procesně použitelné důkazy způsobem stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř. a se zřetelem ke skutkovým závěrům, které z tohoto hodnocení vyplynou, ve věci rozhodnout. To vše při důsledném respektu k právům obviněného garantovaným mu trestním řádem a ústavním pořádkem, a to včetně principu presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné a ze shora rozvedených důvodů proto z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 14 To 301/2020, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 3 T 56/2020. Okresnímu soudu v Táboře pak Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stádia řízení před nalézacím soudem. V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu