ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.884.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 884/2021- 2037
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 o dovolání obviněných M. M., roz. M., nar. XY v XY, bytem XY, adresa pro účely doručování XY, a P. S., nar. XY v XY, bytem XY, adresa pro účely doručování XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 7 To 255/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 3 T 142/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. M. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 3 T 142/2016, byli obvinění M. M. a P. S. uznáni vinnými ze spáchání níže uvedených trestných činů, konkrétně M. M. účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1], přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2], účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na pokračujícím přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 3] a P. S. účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1], účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na pokračujícím přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 3], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
oba obvinění
1) v přesně nezjištěné době před 20. 7. 2012 v XY požádali paní L. L.,
rozenou M., narozenou XY, bytem XY, o koupi automobilu zn. Škoda Octavia Combi VIN: XY, s tím, že jej potřebují pro účely podnikání spol. M., když koupě měla být uskutečněna prostřednictvím úvěrové smlouvy č. UDTA12/10008559 se spol. Autoleasing a.s. IČ:27089444, se sídlem Praha 4, Budějovická 13B, na částku ve výši 159 000 Kč, kterou jmenovaná na žádost obžalovaných
dne 20. 7. 2012 v Plzni se zástupcem společnosti uzavřela, a v žádosti o schválení úvěrové smlouvy, nepravdivě, dle konkrétních pokynů od obžalovaných uvedla, že je zaměstnancem společnosti M. IČ: XY, se sídlem XY, s příjmem 29 630 Kč měsíčně, což po té na žádost společnosti Autoleasing a.s., obviněná M. této společnosti telefonicky potvrdila, když od počátku pořízení automobilu pomocí uvedení nepravdivých skutečností do úvěrové smlouvy oba obžalovaní společně vymysleli a řídili,
obviněná M. M.
2) dne 15. 1. 2013 na blíže nezjištěném místě v XY na základě uzavřené kupní smlouvy s M. V., narozeným XY, bytem XY, prodala osobní automobil Audi A4 Avant v hodnotě 281 800 Kč, přestože věděla, že toto vozidlo bylo předmětem zajišťovacího převodu práva a věděla, že bez souhlasu společnosti Home Credit a.s. jej nesmí zcizit či jinak zatížit, jak vyplývalo z úvěrové smlouvy č. SUA12/008758 sjednané a uzavřené dne 6. 12. 2012 se společností Soliver Stod s.r.o. IČ:61172928 se sídlem Osobovy 10, Klatovy, a to ke škodě společnosti Home Credit a.s. IČ: 26978636 se sídlem Nové sady 996/25 Brno,
oba obvinění
3) a) v přesně nezjištěné době před 27. 9. 2012 oslovili P. Š., narozeného XY, trvale bytem XY, jemuž nabídli své služby při vyřízení jeho oddlužení, se žádostí, aby uvedl při sjednávání a uzavření Smlouvy o úvěru č. 42275948290001 dne 27. 9. 2012 v prodejně zprostředkovatele spol. B. a B. v XY, ul. XY se spol. CETELEM ČR a.s., IČ: 25085689, se sídlem ul. Karla Engliše 5/3208, Praha 5, nepravdivé údaje o svém zaměstnání, s tím, že je zaměstnancem spol. M., IČ: XY, se sídlem XY, s měsíčním příjmem 35 000 Kč, což se však nezakládalo na pravdě, jelikož P. Š. v této společnosti nebyl nikdy zaměstnán, kdy na základě takto uvedených nepravdivých údajů mu byl poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 29 914 Kč na předmět financování Notebook zn. DELL R15, ku škodě spol. CETELEM ČR a.s., přičemž zároveň nechali vyhotovit i nepravdivou pracovní smlouvu datovanou zpětně k 2. 1. 2012, kterou podepsal, a nechali vytvořit i výplatní pásky na jeho jméno za měsíce červen, červenec a srpen, a vydali mu i přesné instrukce, jaké zboží má pořídit, když byl při výběru zboží a uzavírání smlouvy doprovázen dalšími zaměstnanci firmy M., přičemž M. M. osobně potvrdila telefonicky z tel. čísla XY, které používal P. S., a bylo uvedeno jako kontaktní číslo zaměstnavatele na úvěrové smlouvě dotazující se spol. CETELEM ČR a.s. zaměstnanecký poměr P. Š. ve spol. M., když zboží mělo sloužit jako úhrada za služby společnosti, které měly být poskytnuty v souvislosti s oddlužením P. Š.,
b) v přesně nezjištěné době před 4. 10. 2012 dohodli s P. Š., narozeným XY, aby uvedl při sjednávání a uzavření Smlouvy o úvěru č. 9706179672 dne 4. 10.2012 prostřednictvím dealera spol. SmartShop, s.r.o. (internetový obchod Nejlevnejsinabytek.cz) s poškozenou spol. ESSOX s.r.o., IČ: 26764652, se sídlem Senovážné nám. 231/7, České Budějovice na předmět financování kancelářský nábytek, nepravdivé údaje o svém zaměstnání, když jako zaměstnavatele uvede spol. M., IČ: XY, se sídlem XY, s čistým měsíčním příjmem 29 630 Kč, kdy na základě takto uvedených nepravdivých údajů mu byl poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 12 980 Kč ku škodě spol. ESSOX s.r.o., když M. M. společně s P. S. oslovili P. Š. s tím, že část finančních prostředků za odvedenou činnost spol. M. spojenou s jeho oddlužením může uhradit tím, že si na sebe vezme úvěr a M. M. s P. S. dostanou do dispozice předmět financování, což bylo také zrealizováno, přičemž M. M. uvedla, jaký nábytek potřebuje do kanceláří spol. M. a sdělila P. Š., že za spol. M. bude úvěrové společnosti potvrzeno, že je ve společnosti zaměstnán, aby mu byl spotřebitelský úvěr na kancelářský nábytek poskytnut, i když se toto nezakládalo na pravdě, což M. M. věděla, a P. S. jako generální ředitel spol. M. osobně dne 3. 10. 2012, ještě před samotným schválením úvěru, potvrdil telefonicky z tel. čísla XY, které používal, dotazující se spol. ESSOX s.r.o. pracovní poměr a výši měsíčního příjmu P. Š. ve spol. M., ač věděl, že jde o nepravdivou informaci, přičemž P. Š. obžalovaní sdělili, že úvěr nemusí splácet, neboť mu bude jejich firmou zařízena insolvence a úvěr se stane předmětem jeho oddlužení.
2. Za uvedené trestné činy a sbíhající se přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl obviněný P. S. uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 3 T 140/2017 ze dne 20. 2. 2018, uložil Okresní soud v Klatovech obviněnému podle §211 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Výkon tohoto trestu byl obviněnému podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Okresní soud v Klatovech současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 3 T 140/2017, který ohledně obviněného S. nabyl právní moci 4. 4. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. V případě obviněné M. M. soud prvního stupně podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 47 T 9/2018 ze dne 30. 4. 2019, který nabyl právní moci dne 29. 4. 2020.
4. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození ESSOX s.r.o., IČ: 26764652, se sídlem Senovážné nám. 231/7, České Budějovice a BNP Paribas Personal Finance, se sídlem 1 boulevard Haussmann, 75009 Paříž, Francouzská republika, registrační číslo 542 097 902; odštěpný závod: BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, se sídlem Karla Engliše 3208/5, Smíchov, 150 00 Praha 5, s uplatněnými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Oba obvinění proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 3 T 142/2016, podali odvolání. Obvinění směřovali podané odvolání do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 7 To 255/2020 tak, že:
I. Na podkladě odvolání obviněného P. S. podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 3 T 142/2016, toliko ve výroku o trestu uloženém P. S. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný P. S. byl podle §211 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl obviněnému podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Současně soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 3 T 140/2017 ze dne 20. 2. 2018, který ohledně obviněného S. nabyl právní moci dne 4. 4. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
II. Odvolání obviněné M. M. soud podle §256 tr. ř. zamítnul. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
6. Na tomto místě se sluší uvést, že Okresní soud v Klatovech rozhodoval ve věci dvakrát, když jeho první rozsudek ze dne 14. 5. 2019, č. j. 3 T 142/2016-1575, byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2019, č. j. 7 To 322/2019–1741, zrušen k odvolání jak obviněných, tak i státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. a), d) tr. ř. a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
7. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 7 To 255/2020, podali oba obvinění prostřednictvím obhájce společné dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., když rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo zamítnuto jejich odvolání, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Obvinění naplnění dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřují v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu druhého stupně. Následně ve vztahu k jednání pod bodem 1) namítají rozpor mezi skutkovou větou a právní větou, podle které způsobili větší škodu. Podle jejich názoru tomuto znaku skutkové podstaty posuzovaného trestného činu neodpovídá žádná část skutkové věty, když za škodu nelze považovat vyplacení úvěru 159.000 Kč na základě úvěrové smlouvy při absenci skutkových zjištění soudu o tom, zda byl poskytovateli úvěru dlužníkem úvěr splácen, a hodnocení obsahu závazkových vztahů založených smlouvou mezi L. L. a společností Autoleasing, a. s. Poukazují na to, že způsob zajištění návratnosti úvěru vylučuje závěr o poškození této společnosti poskytnutím úvěru, když proti výplatě peněz získala společnost Autoleasing, a. s., do svého vlastnictví stejnou hodnotu v naturální podobě (vozidlo). Uzavřením úvěrové smlouvy a smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva se tak majetek společnosti nesnížil, a tudíž společnosti nevznikla žádná škoda. Společnost mohla požadovat uspokojení své pohledávky na účastnici smlouvy L. L. nebo mohla prodat předmětné vozidlo, k němuž měla zástavní právo (toto právo totiž nezaniklo převodem na H. P.). Soud prvního stupně také nezjišťoval majetkové poměru svědkyně L. a její schopnost úvěr splatit.
9. Oba obvinění dále namítají, že výše škody určená krajským soudem (škoda odpovídá výši poskytnutého úvěru bez ohledu na to, zda následně bylo něco placeno, jedná se totiž o náhradu škody po dokonání trestného činu) neodpovídá judikatuře (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 490/2007, sp. zn. 6 Tdo 573/2009, rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 631/05). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 890/2007 akcentují možnost spáchání úvěrového podvodu, pouze pokud dlužník neměl od počátku v úmyslu úvěr splácet, a pokud byl úvěr zajištěn hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl závazek splacen. Proto neakceptují stanovisko odvolacího soudu k otázce vzniku škody na majetku společnosti Autoleasing, a. s.
10. Dovolatelka M. nesouhlasí s právním posouzením skutku uvedeného pod bodem 2), když soud pominul obsah závazkových vztahů založených smlouvou č. SVA12/008758 mezi Home Credit, a. s., a společností Soliver Stod, s. r. o. Podle obviněné soud přehlédl, že společnost Home Credit a.s. poskytnutím úvěru na koupi vozidla nevznikla škoda, když na základě smlouvy získala vlastnické právo k financovanému vozidlu. Škoda nevznikla společnosti Home Credit, a. s., ani prodejem vozidla, když společnost Soliver Stod, s. r. o., byla nadále povinna splácet úvěr. Pokud by společnost úvěr nesplatila, pak by na ni nebylo převedeno vlastnické právo k danému automobilu, tudíž škoda společnosti Home Credit, a. s., ani nemohla vzniknout.
11. Obviněná poukazuje na výklad trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 49/2010. Namítá, že obstarání prospěchu z věci není znakem trestného činu zpronevěry a postačuje, jedná-li pachatel v úmyslu přisvojit si cizí svěřenou věc, jestliže tento úmysl zároveň vztahuje i ke způsobení škody na cizím majetku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 344/2007). Navíc každou dispozici se svěřenou věcí proti příkazu osoby, která věc svěřila, nelze bez dalšího považovat za neoprávněné přisvojení si této věci ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. Orgány činnými v trestním řízení musí být zjištěno takové úmyslné jednání obviněného, jenž vede ke zmaření základního účelu svěření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tz 267/2001 ze dne 18. 12. 2001). Podle dovolatelky byl účelem, pro který společnost Home Credit, a. s., uzavřela se společností Soliver Stod, s. r. o., úvěrovou smlouvu a umožnila jí užívat vozidlo, ekonomický prospěch ve formě úroku z úvěru zajištěného předmětným vozidlem. Následný prodej vozidla M. V. nezměnil rozsah povinností úvěrového dlužníka a neměl vliv na zástavní právo. Jednáním dovolatelky tak nebyl dotčen základní účel smlouvy. Obviněná odmítá i argumentaci odvolacího soudu uvedenou v odůvodnění jeho rozhodnutí pod body 27. a 28. Namítá, že její jednání nevykazuje znaky objektivní ani subjektivní stránky trestného činu zpronevěry.
12. Podle dovolatelů pak nelze skutky uvedené pod bodem 3) vzhledem k principu akcesority účastenství posoudit jako účastenství na trestném činu podle §211 tr. zákoníku odděleně od skutků P. Š. Jejich trestnost je totiž závislá na trestnosti činu jiného, zejména na tom, zda nepravdivé údaje byly v objektivní rovině způsobilé poškodit zájem na tom, aby poskytovatelům úvěru vznikla škoda vyplacením úvěrů bez získání ekvivalentu úhradou závazků dlužníka z úvěrové smlouvy (srov. nález ÚS sp. zn. I. ÚS 631/05). Pokud by Š. na základě nepravdivých údajů úvěry získal a již v době, kdy o ně požádal, jednal s vědomím, že dlužné částky poskytovatelům úvěrů neuhradí, a obvinění M. a S. o tom věděli, nepostačuje takové zjištění k závěru o správnosti právní kvalifikace jejich jednání, pokud zůstalo stranou pozornosti soudu prvního stupně při objasňování skutkového stavu věci, zda a jakým způsobem mohli poskytovatelé úvěrů své pohledávky za Š. uspokojit z majetku jmenovaného. Majetkové poměry Š. nebyly objasněny a nelze tedy vzít za prokázané, že majetek jmenovaného v době splatnosti jeho dluhů z předmětných úvěrových smluv nepostačoval k úhradě pohledávek. Nelze proto dospět k závěru, že obvinění svým jednáním pod bodem 3) naplnili skutkovou podstatu posuzovaného trestného činu.
13. Obvinění dále s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010 namítají porušení zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Připomínají §43 občanského zákoníku, platného v době posuzovaného jednání, podle kterého účastníci občanskoprávních vztahů jsou povinni dbát o to, aby bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů. Porušení zásady vigilantibus iura spatřují dovolatelé v tom, že poskytovatel úvěru se při sjednávání úvěrové smlouvy a zajišťování návratnosti úvěrových peněz spokojí s údajem o zaměstnání a příjmu, přestože nebezpečí neplacení úvěru lze prověřit nahlédnutím do seznamu dlužníků. V daných souvislostech pak doplňují odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3113/13, jakožto i sp. zn. I. ÚS 4/04.
14. V závěru podaného dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 2 tr. ř. se ruší napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 7 To 255/2020, jakožto i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu, a podle §365l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc znovu projednal a rozhodl.
15. Opis dovolání obviněných byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněných vyjádřila přípisem ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. 1 NZO 461/2021, ve kterém nejprve uvedla, jaké uplatnili obvinění dovolací důvody a v čem spatřují jejich naplnění.
16. Stran jednání pod bodem 1) a námitce dovolatelů týkající se extrémního rozporu mezi skutkovou větou a větou právní, pokud jde o škodu, kterou podle dovolatelů nemůže být bez dalšího vyplacení úvěru ve výši 159 000 Kč společností Autoleasing, a. s., při absenci zjištění, zda byl úvěr splácen, státní zástupkyně konstatuje, že byť dovolatelé poukázali na výklad základní skutkové podstaty úvěrového podvodu Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 631/05 (že se nevyžaduje způsobení škody), tak přehlédli zbývající část judikátu: „ Zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění“ a tuto opomenuli konfrontovat s okolnostmi posuzovaného případu. Žadatelka o úvěr L. L. byla v době sjednávání předmětné úvěrové smlouvy vedena na úřadu práce a s výjimkou úhrady prvních splátek (z peněz zaslaných jimi na její účet) na úvěrovou smlouvu nebylo ničeho hrazeno (nejednalo se o standardní průběh úvěrového vztahu). Způsobení škodlivého následku nebylo vyloučeno ani způsobem zajištění, tedy že společnost Autoleasing, a. s., získala oproti vyplacení peněz stejnou hodnotu v naturální formě (automobil). Nesouhlasí s názorem dovolatelů, že v případě nesplnění platební povinnosti se mohla společnost uspokojit prodejem vozidla, ke kterému měla zástavní právo. Zdůrazňuje, že zajišťovací institut může plnit svou funkci, pouze pokud ho lze po termínu splatnosti realizovat (rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 890/2007, ale i z dalších rozhodnutí NS pod sp. zn. 8 Tdo 1306/2006, sp. zn. 3 Tdo123/2007 a sp. zn. 5 Tdo 1116/2006, jakož i soudu Ústavního pod sp. zn. I. ÚS 558/01, sp. zn. II. ÚS 566/05), což však v posuzované věci nebylo možné, když úvěrovaná věc se pro věřitele stala nedosažitelnou (byla prodána svědkovi P.). Státní zástupkyně se proto ztotožňuje s názorem odvolacího soudu (viz bod 22. odůvodnění), že ve vztahu k reparační funkci zajišťovacího převodu vlastnického práva je třeba rozlišovat faktický a právní stav. Společnost se sice de iure stala vlastníkem automobilu, ale neměla reálnou šanci na uspokojení její pohledávky z tohoto vozu, když jím nikdy nedisponovala a zajišťovací institut může plnit svou funkci, pouze pokud k jeho využití dojde po nesplnění rozvazovací podmínky celého platebního závazku z úvěrové smlouvy, aniž by bylo nutné činit složité kroky pro lokalizaci vozidla. Za takových podmínek totiž realizace zajišťovacího institutu postrádá své opodstatnění v porovnání s mírou úvěrové zátěže povinného subjektu, kterou bylo třeba tímto náhradním způsobem pokrýt (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 3 Tdo 890/2007).
17. Totožné závěry uvádí i stran jednání pod bodem 2) a k reálné možnosti vlastníka vozidla (společnosti Home Credit, a. s.) naplnit účel dohodnutého zajišťovacího institutu po obchodní transakci uskutečněné dovolatelkou. Poukazuje na odůvodnění soudu druhého stupně (body 27. a 28.) a akcentuje, že v posuzovaném případě se vlastník vozidla musel domáhat svých práv dokonce občanskoprávní cestou. Zcizením vozidla totiž došlo k znemožnění naplnění účelu zajišťovacího institutu bez ohledu na to, že společnost úvěrového dlužníka Soliver Stod, s. r. o., byla za takového stavu (de iure) i nadále povinna plnit svoji platební povinnost. Jednajíce prostřednictvím dovolatelky byla rovněž povinna respektovat právní dokumentaci, včetně smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva.
18. Není podle ní rozhodné, jaký byl právní režim vozidla z hlediska splnění či nesplnění rozvazovací podmínky, stěžejní je, že jejím prostřednictvím byla zastupovaná společnost Soliver Stod, s.r.o. ve vztahu k zajištěnému vozidlu pouze správcem s povinností nakládat s ním odpovídajícím způsobem. Jestliže rozvazovací podmínku nesplnila a vozidlo převedla na jinou osobu v rozporu s účelem svěření, pak si přisvojila cizí svěřenou věc ve smyslu §206 tr. zákoníku, neboť oprávněného vlastníka vyloučila z dispozice s předmětem vlastnického práva.
19. Státní zástupkyně připouští, že lze souhlasit s dovolatelkou, že ne každou dispozici se svěřenou věcí proti příkazu osoby, která věc svěřila, lze považovat za neoprávněné přisvojení si cizí věci, když musí být zjištěno úmyslné jednání obviněného, které vede ke zmaření základního účelu svěření. V posuzované věci bylo základním účelem svěření naplnění úvěrového vztahu, tedy aby financované vozidlo přešlo do sféry vlastnického práva dlužníka pouze při splnění podmínek smlouvy, tj. jakmile obdrží poskytovatel úvěru zpět své finance. Pokud podle dovolatelky byl účelem smlouvy ekonomický prospěch společnosti Home Credit, a. s., ve formě úroku z úvěru, pak přehlíží, že standardní rovnováha mezi účastníky úvěrového vztahu včetně způsobu jeho zajištění se týká otázky nakládání s jistinou, jakož i s jejím majetkovým ekvivalentem v souladu se způsobem stanoveným příslušnou právní úpravou. Podle státní zástupkyně proto obchodní transakcí s úvěrovaným vozidlem došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, včetně kvalifikačního momentu trestného následku jejího jednání.
20. Pokud dovolatelé ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body 3 a) a 3 b) tvrdí, že s ohledem na princip akcesority účastenství není možné jejich jednání posoudit jako účastenský způsob participace na trestném činu úvěrového podvodu hlavního pachatele (P. Š.) odděleně od jeho skutků, když tento nebyl odsouzen, pak zdůrazňuje, že k odsouzení jmenovaného nedošlo z důvodu zastavení trestního stíhání pro jeho neúčelnost, jak ostatně uvedl již soud prvního stupně (viz bod 11. str. 9 rozsudku). Stran argumentace dovolatelů, ve které vyjadřují nesouhlas s názorem odvolacího soudu uvedeným v bodě 30. jeho rozhodnutí, zda jejich údaje byly objektivně způsobilé poškodit zájem poskytovatelů úvěru na tom, aby vznikla škoda bez získání ekvivalentu úhradou závazku dlužníka z úvěrové smlouvy, a to ať již přímo od P. Š. či z jiných zdrojů, než byl jeho majetek, pak státní zástupkyně uvádí, že těmto námitkám nelze přisvědčit. Státní zástupkyně poukazuje na skutečnost, že dovolatelé vstoupili s P. Š. do kontaktu prostřednictvím jeho rodičů v zájmu vyřízení jeho oddlužení, přičemž tento nedisponoval finančními prostředky ani na úhradu služeb s nimi dohodnutých. Proto vystupoval podle instrukcí dovolatelů a za pomoci jimi opatřených falešných dokladů o jeho solventnosti jako žadatel o úvěry. S jeho majetkovou situací tudíž byli dovolatelé obeznámeni, jelikož v opačném případě by nepřistupovali ke klamavým praktikám. Věděli, že závazky plynoucí z těchto úvěrových smluv nebude možno uspokojit z majetku dlužníka, a současně, že se nebude jednat o standardní průběh úvěrového vztahu ve smyslu výše uvedeného judikátu. Falešné doklady (tedy nepravdivé údaje opatřené dovolateli) úvěrového dlužníka byly způsobilé ohrozit zájem chráněný zákonem stran rozhodnutí o poskytnutí úvěru a úvahy o návratnosti peněz. Na tomto místě pak akcentuje, že způsobení škodlivého následku není znakem základní skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu. Dodává, že odvolacímu soudu lze jen stěží vytýkat, když za stavu Š. zadluženosti ve výši 15.859.065 Kč presumoval nedostatečnou výši majetku P. Š. k úhradě pohledávek.
21. Ve vztahu k odkazu dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 a zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (když se poskytovatel úvěru při sjednávání úvěrové smlouvy a zajišťování návratnosti úvěrových peněz spokojil s údajem o zaměstnání a příjmu, přestože lze jeho solventnost prověřit v seznamu dlužníků) předestírá, že tato námitka není způsobilá k věcnému projednání ve smyslu výkladového stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, když nevychází z rozhodného skutkového stavu a ani nevypovídá o snížené společenské škodlivosti jejich jednání, za které by postačovalo vyvození jejich odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Poukazuje na sofistikovaný modus operandi, kterým dovolatelé v jednání pod body 1, 3 a) a 3 b) naplnili svou organizátorskou roli a jakým dovolatelka pod bodem 2) naložila se svěřeným vozidlem bez ohledu na jeho aktuální právní režim. Odkazuje na rozhodnutí soudu druhého stupně, konkrétně bod 27. a 28. stran zásady vigilantibus iura a bod 32. pokud jde o význam účastenského zapojení obou dovolatelů, bez kterého by nebylo možné úvěrové podvody hlavními pachateli provést. S odkazem na uvedené pasáže odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně proto není možné dosáhnout ochrany cizího majetku mírnějšími prostředky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Stran odkazu na možnost věřitelů využít dostupné informační zdroje odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1137/2015 (s odkazem na dřívější usnesení ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003), v němž je uvedeno, že „o podvodné jednání jde i tehdy, pokud podvedený je schopen zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, je však ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.“ Argument dovolatelů, kterým namítali nedostatečnou obezřetnost úvěrujících institucí nelze proto pokládat za faktor vylučující jejich trestní odpovědnost.
22. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M. M. a P. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně Nejvyššímu soudu navrhla, aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.
23. K vyjádření státní zástupkyně podali obvinění dne 24. 8. 2021 repliku, ve které v podstatě zrekapitulovali obsah podaného dovolání a určité pasáže vyjádření státní zástupkyně k jejich dovolání. Obvinění vyjadřují nesouhlas s argumentací státní zástupkyně týkající se zajišťovacího převodu vlastnického práva k vozidlům [skutky pod bodem 1) a 2)]. Podle nich se totiž jedná o restriktivní výklad právního postulátu vigilantibus iura požadujícího na oprávněném, aby sám vynaložil k ochraně svých práv a majetkových zájmů úsilí, které lze na něm spravedlivě požadovat. Tento postulát nepřesahuje využití možnosti, kterou dává státní evidence motorových vozidel k identifikaci provozovatele motorového vozidla. Následně citují pasáže vyjádření státní zástupkyně, se kterými nesouhlasí, konkrétně bod 13. vyjádření nemá podle jejich názoru racionální opodstatnění, když přehlíží významový rozdíl mezi zadlužeností a předlužeností. Bod 6. jejího vyjádření pak neodpovídá skutečnosti, neboť hrozba vzniku škody v důsledku jednání obviněných při uzavření smlouvy o úvěru byla hned na počátku eliminována uzavřením zástavní smlouvy (viz bod V. dovolání obviněných). K zásadě ultima ratio poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 1508/2010 a akcentují, že subsidiarita trestního práva je stanovena právě proto, aby se trestní postih uplatnil jen tam, kde některý ze znaků skutkové podstaty (např. majetková ztráta) není dán v důsledku jeho zajištění vně trestního práva jiným právním postupem. Proto mají za to, že návrh státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. je nedůvodný.
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [v případě obviněného P. S. podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. a v případě obviněné M. M. podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
26. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájci – advokáty (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci přichází v úvahu druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodu, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
28. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav důkazů či takové námitky, kterými dovolatelé vytýkají neúplnost provedeného dokazování. Z uvedených skutečností vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
29. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných. Obvinění uplatňují ve svém dovolání mimo jiné dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jehož naplnění spatřují v tom, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí a přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozují z extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a chybného hmotněprávního posouzení skutku.
30. Vzhledem k obsahu dovolání lze za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci považovat námitky dovolatelů, jejichž prostřednictvím namítají absenci škodlivého následku [ve vztahu k jednání pod bodem 1) a v případě dovolatelky M. k jednání pod bodem 2)] větší škody z důvodu zajištění pohledávky úvěrového věřitele Autoleasing, a. s. [jednání pod bodem 1)], a pohledávky úvěrového věřitele Home Credit, a. s. [jednání pod bodem 2)], formou smluv o zajišťovacím převodu vlastnického práva k vozidlu řady Škoda Octavia Combi (ad 1) a k vozidlu Audi A4 Avant (ad 2). Rovněž námitka dovolatelky ohledně naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, společné námitky obviněných týkající se nemožnosti posouzení jejich jednání pod bodem 3) jako účastenský způsob participace na trestném činu úvěrového podvodu hlavního pachatele odděleně od jeho skutků s odkazem na princip akcesority účastenství a porušení zásady subsidiarity trestní represe byly dovolateli uplatněny právně relevantně. Sluší se však uvést, že námitky, které obvinění uplatnili v dovolání, jsou prakticky shodné s námitkami uplatněnými v rámci řízení před soudem prvního stupně a v rámci odvolacího řízení. Zde je na místě uvést, že na situaci, kdy obvinění v rámci podaného dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
31. Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Obvinění naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozují z existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy. Ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněných na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba akcentovat, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň je třeba zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
32. Ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem je třeba konstatovat, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, zejména soud prvního stupně. Uvedený soud ve věci provedl sice pouze důkazy navržené obžalobou, ale obhajoba žádné provedení důkazů nad rámec důkazů navržených v obžalobě nepožadovala, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně obhajobu obviněných hodnotil v kontextu ostatních provedených důkazů, zejména z pohledu výpovědí svědků L., P., K., K. S., Š. a listinných důkazů. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz body 1.-12. rozsudku soudu prvního stupně). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že soud hodnotil veškeré důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Soud druhého stupně své úvahy řádně rozvedl z pohledu námitek obviněných, které uplatnili v rámci podaných odvolání a které jsou totožné s námitkami, které uvedli v rámci podaného dovolání (viz body 24.-32., rozsudku soudu druhého stupně).
33. Lze zároveň konstatovat, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování byl dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněných v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
34. Jak již bylo naznačeno výše, právně relevantně uplatnili dovolatelé námitku týkající se vzniku škodlivého následku. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) obvinění uplatňují argumentaci, podle které nelze bez dalšího za škodu považovat vyplacení úvěru ve výši 159 000 Kč společností Autoleasing, a. s., když soudy nezkoumaly, zda byl úvěr splácen, a současně návratnost peněz byla zajištěna zajišťovacím institutem podle §553 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.). Dovolatelé v tomto směru odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05.
35. Především lze konstatovat, že dovolatelé nevzali v úvahu celé znění označené anotace judikátu: „orgány činné v trestním řízení musí pečlivě zkoumat, jestli uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody, kde je třeba odlišovat podnikatelské a spotřebitelské úvěry. Zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění “. Z pohledu odkazu na tento judikát obvinění opomenuli podstatnou skutečnost, a to, že v posuzované věci rozhodně nelze hovořit o standardním průběhu úvěrového vztahu. Žadatelka o úvěr L. L. byla v době podání žádosti o úvěr nezaměstnaná, nikdy neměla v úmyslu úvěr hradit, tento měli hradit obvinění, kteří ji požádali, aby na sebe vzala uvedený úvěr. Byly uhrazeny tři splátky a následně však nebyly splátky úvěru již hrazeny, a tudíž se nejedná o standardní úvěrový vztah. Zmiňovaná judikatura směřuje na případy, kdy žadatel o úvěr sice uvede při sjednávání uvěrové smlouvy nepravdivé údaje, ale následně pravidelně hradí jednotlivé splátky poskytnutého úvěru, a má tak v úmyslu v době uzavírání uvěrové smlouvy činit, úvěrová instituce tak obdrží své peníze zpět. Což se ve věci obviněných nestalo. Zde je třeba zdůraznit, že obviněným byly všechny tyto skutečnosti známy, zejména skutečnost, že svědkyně auto nebude užívat a hradit úvěr, když byla nezaměstnaná.
36. Dovolatelům lze rovněž přisvědčit v tom, že za škodu způsobenou trestným činem úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku není možné bez dalšího považovat částku, kterou věřitel poskytl dlužníkovi na podkladě úvěrové smlouvy. Proto je povinností orgánu činného v trestním řízení zabývat se i dalšími okolnostmi, které charakterizují průběh úvěrového vztahu, a mají význam pro určení výše škody (k tomu viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 7 Tdo 312/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1328/2015). Zde je třeba akcentovat, že v posuzované věci byly do úvěrové smlouvy zaneseny pravdivě pouze osobní údaje žadatelky L. L., přičemž další v žádosti uvedené údaje se nezakládaly na pravdě (údaj o zaměstnanosti žadatelky, její pracovní poměr ve společnosti M., pracovní pozice, příjem žadatelky, komu bude vozidlo svěřeno do užívání a kdo bude splácet uvedený úvěr). Hlavní pachatelka (svědkyně L.) si nepravdivosti těchto údajů byla vědoma stejně tak, jako obvinění, kteří ji k tomuto kroku instruovali a zajistili jí falešné dokumenty k prokázání v žádosti uvedených nepravdivých údajů, a současně poskytovateli úvěru potvrdili její zaměstnanecký poměr a další skutečnosti vztahující se k zaměstnání žadatelky ve společnosti M. Z dalšího průběhu věci je pak zjevné (žadatelka L. vozidlo od počátku neužívala, a ani neměla v úmyslu užívat, vozidlo převzali obvinění a následně v podstatě po převzetí prodali svědku P., kdy tento jej následně přeprodal svědku H.), že nejen hlavní pachatelka, ale i obvinění jako organizátoři této trestné činnosti neměli od počátku zájem na tom, aby dodrželi podmínky úvěrové smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 478/2012), takže škoda tak vznikla v okamžiku vyplacení úvěru. Výše škody tak byla jednoznačně správně stanovena jako výše úvěru poskytnutého svědkyni L., když škoda společnosti Autoleasing, a. s., vznikla již v okamžiku čerpání tohoto úvěru.
37. Pokud dovolatelé upozorňují na neexistující vyjádření výše škody ve skutkové větě pod bodem 1), tak s tímto názorem nelze souhlasit. Výše škody je stanovena jednoznačně částkou, která byla L. L. na základě úvěrové smlouvy č. UDTA12/10008559 poskytnuta, tj. 159 000 Kč. Škoda odpovídající škodě větší podle §138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 je tudíž ve skutkové větě pod bodem 1) výroku rozsudku uvedena. Lze ovšem připustit, že by bylo vhodnější pro jistou přesnost přímo do skutkových zjištění uvést, že jednáním obviněných byla způsobena škoda ve výši 159 000 Kč. V tomto směru je ovšem třeba akcentovat, že výše škody jako znak naplňující kvalifikovanou skutkovou podstatu byl výslovně vyjádřen v odůvodnění rozsudku soudu nižších stupňů (viz např. bod 22. rozsudku soudu druhého stupně), kde bylo jednoznačně uvedeno, že škodu představuje výše poskytnutého úvěru.
38. Stran argumentace obviněných, že společnosti Autoleasing, a. s., nemohla vzniknout žádná škoda, když její majetek nebyl umenšen, jelikož spolu s uzavřením úvěrové smlouvy došlo k uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k vozidlu (na které byl poskytnut úvěr), je třeba konstatovat, že ani této dovolací argumentaci Nejvyšší soud nemůže přisvědčit. Vznik škody, jako znak kvalifikované skutkové podstaty, nemůže být vyloučen tím, že poskytovatel úvěru oproti výplatě peněz obdrží jako protihodnotu automobil, přesněji řečeno, že došlo k zajišťovacímu převodu ve vztahu k automobilu, na jehož koupi byl úvěr poskytnut. Je totiž třeba zdůraznit, že společnost Autoleasing, a. s., sice právně byla vlastníkem úvěrovaného vozidla, ale fakticky jej neměla ve svém držení. Žadatelka o úvěr (svědkyně L.) byla správcem vozidla do doby splacení celého úvěru s tím, že poté společnost Autoleasing, a. s., převede vlastnické právo k automobilu Škoda Octavia Combi na její osobu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1136/2018). Z okolností posuzovaného případu je však zjevné, že ani žadatelka L. nebyla fakticky správcem automobilu, tato totiž vozidlo od počátku neužívala, byli to obvinění. Dovolatelé v podstatě bezprostředně po jeho převzetí automobil následně prodali svědku P., kdy tento jej následně přeprodal svědku H. Byť se tedy dovolatelé snaží naznačit, že společnost se v případě nesplacení úvěru mohla uspokojit ze zástavy, a tudíž jí nevznikla žádná škoda, fakticky tomu tak nebylo. Zajišťovací institut může plnit svoji funkci pouze v případě, že jej lze ihned po termínu splatnosti závazku realizovat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 890/2007, sp. zn. 8 Tdo 1306/2006, sp. zn. 3 Tdo 123/2007 a sp. zn. 5 Tdo 1116/2006, jakož i soudu Ústavního pod sp. zn. I. ÚS 558/01, sp. zn. II. ÚS 566/05). Je tomu tak proto, že smyslem zajišťovacího převodu vlastnického práva podle ustanovení §553 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník je "především zajistit závazek a zaručit jeho včasné splnění". Ve věci obviněných však taková realizace zajišťovacího institutu byla vyloučena, když automobil nebyl v držení správce-svědkyně L., tedy úvěrová společnost neměla přehled o tom, kde se fakticky vozidlo nachází, toto převzali ihned po uzavření uvěrové smlouvy bez vědomí uvěrové společnosti obvinění, kteří tito vozidlo bezprostředně prodali bez jejího souhlasu, stejně jako další „vlastníci“. Vozidlo Škoda Octavia Combi tak bylo pro společnost Autoleasing, a. s., nedosažitelné. V důsledku jednání obviněných (prodeje vozidla ze strany obviněných svědkovi P.) tak zajišťovací institut přestal plnit svoji funkci, když se z něj společnost nemohla, v případě neplnění úvěrového závazku ze strany L. L., rychle a v podstatě bezproblémově uspokojit. Soud druhého stupně proto správně poukázal na nezbytnost rozlišení faktického a právního stavu věci (viz bod 22. odůvodnění rozsudku). Obecně je třeba akcentovat z pohledu této argumentace, že poskytnutý úvěr nebyl placen a ze strany obviněných nebyly ani činěny žádné kroky k tomu, aby byl řádně uhrazen, vozidlo nebylo dobrovolně vydáno úvěrové společnosti poté, co přestalo být hrazeno, a ani nemohlo být, když svědkyně L. ho nikdy nedržela, tedy nedošlo k dobrovolné sanaci úvěru ze zástavy, naopak předmět zajištění byl obviněnými prodán další osobě, ačkoliv si obvinění byli vědomi toho, že k tomuto vozidlu se váže zajišťovací institut. Celou situaci dokresluje fakt, že tato skutečnost nebyla novému kupujícímu známa. Jinak vyjádřeno to, zda a kdy se uvěrová společnost domůže svého zajišťovacího práva k předmětnému automobilu, byla závislá na řadě okolností, které uvěrová společnost nemohla ovlivnit (např. zda bude vozidlo vůbec vyhledáno a v jakém bude stavu apod.). Lze uvést, že pokud by byla akceptována argumentace obviněných, pak by každý zajištěný podvodně získaný úvěr, poskytnutý na základě podvodných dokladů, nebyl trestným činem, pokud by ze zástavy či zajištění mohl být poskytnutý úvěr následně pokryt (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 273/2015). Zde je třeba uvést, že vždy je nutno zkoumat reálnou možnost uspokojení závazku na základě poskytnuté zástavy z pohledu konkrétních zjištěných skutečností případu.
39. Totožnou argumentaci lze uvést i ve vztahu k námitce obviněné ohledně vzniku, respektive nemožnosti vzniku škody v případě skutku uvedeného pod bodem 2), když dovolatelka shodně odůvodňuje nemožnost vzniku škody na straně společnosti Home Credit, a. s., vzhledem k existenci smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k vozidlu Audi A4 Avant. I ve vztahu k tomuto skutku je nutné rozlišovat stav de iure a de facto. Rovněž v tomto případě došlo ke znemožnění naplnění účelu zajišťovacího institutu jednáním obviněné, když tato prodala úvěrované vozidlo M. O., přestože toto bylo společnosti S. S. svěřeno pouze do užívání a obviněné to bylo známo (viz výpověď svědkyně K., předávací protokol ohledně společnosti S. S.) to do doby, než bude splacen úvěr poskytnutý společností Home Credit, a. s. Prodejem uvedeného automobilu bez souhlasu úvěrující instituce (Home Credit, a. s.) se vozidlo dostalo zcela mimo její dosah, společnost Home Credit, a.s. tak rozhodně nemohla uspokojit své závazky prodejem zástavy, když se svých práv musela domáhat dokonce občanskoprávní cestou. V tomto směru je třeba opětovně akcentovat, že splátky úvěru nebyly společnosti S. S. hrazeny, předmět zajištění se dostal do dispozice třetí osoby, když také nelze pominout, že ohledně vozidla musel být veden občanskoprávní spor.
40. O přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se jedná tehdy, jestliže si pachatel přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu, přičemž větší škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 rozuměla škoda dosahující nejméně částky 50 000 Kč (od 1. 10. 2020 částka 100.000 Kč). Cizí věcí se rozumí věc, která nenáleží pachateli, tedy není v jeho vlastnictví, když za svěřenou pachateli se považuje, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2006-2016).
41. V posuzované věci je podstatné, že dovolatelkou zastupovaná společnost S. S. se ve vztahu k zajištěnému vozidlu nacházela v postavení správce s povinností nakládat s vozidlem v souladu s podmínkami úvěrové smlouvy. Jestliže společnost S. S., jehož byla obviněná jedinou společnicí, neuhradila úvěrující společnosti celou výši úvěru, tak na ni nepřešlo vlastnické právo k předmětu úvěru a převedením vozidla na jinou osobu v rozporu s účelem svěření a bez souhlasu společnosti Home Credit, a. s., si přisvojila cizí svěřenou věc ve smyslu §206 tr. zákoníku. Jinak vyjádřeno, jestliže obviněná věděla, že společnost S. S. uzavřela s věřitelem smlouvu o zajišťovacím převodu práva podle §553 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jejímž předmětem bylo vlastnické právo k předmětnému automobilu, byla ve vztahu k ní taková věci cizí. Pokud společnosti S. S. byl jiným navazujícím právním úkonem předmětný vůz svěřen (např. smlouvou o výpůjčce podle §659 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), nebyla obviněná oprávněná ho zcizit bez souhlasu věřitele a za takových podmínek mohla naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §211 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (viz při. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 4 Tdo 556/2012). Zde se sluší poznamenat, že pokud by Nejvyšší soud akceptoval obhajobu obviněné, tak by bylo nutno zvažovat právní kvalifikaci jednání obviněné jako trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve vztahu ke kupujícímu předmětného vozidla.
42. Stran další argumentace dovolatelky, že jednáním uvedeným pod bodem 2) nedošlo ke spáchání trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť ne každou dispozici se svěřenou věcí proti příkazu osoby, která věc svěřila, lze bez dalšího považovat za neoprávněné přisvojení si této věci, když musí být zjištěno zmaření základního účelu svěření (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tz 267/2001) je třeba uvést následující. Účelem úvěrové smlouvy bylo v dané věci naplnění úvěrového vztahu, na kterém bylo založeno financování vozidlo Audi A4 Avant, zajištěné formou zajišťovacího institutu tak, aby svěřené vozidlo přešlo do sféry vlastnického práva úvěrového dlužníka po splnění podmínek úvěrové smlouvy a aby poskytovatel úvěru obdržel zpět své peníze. Součástí úvěrové smlouvy byla i smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, týkající se nemožnosti prodeje nebo zatížení předmětu financování (vozidla) bez souhlasu úvěrové společnosti. Obviněná si byla vědoma toho, že automobil Audi A4 Avant, který byl součástí majetku společnosti S. S., jež dovolatelka na základě notářského zápisu převzala od svědkyně K. S., je předmětem financování úvěrové společnosti Home Credit, když svědkyně obviněné předala veškerou dokumentaci. Jelikož svědkyně obviněné předala splátkový kalendář, úvěrovou smlouvu a veškeré podklady co měla, tak dovolatelka musela být obeznámena se zákazem zatížení nebo zcizení financovaného vozidla. Tento zákaz obviněná nerespektovala a vozidlo, které bylo společnosti S. S. fakticky pouze svěřeno do užívání, prodala, a to bez souhlasu úvěrové společnosti, která byla de iure vlastníkem automobilu. Prodej vozidla tak nepochybně byl v rozporu se základním účelem smlouvy, kterým bylo zajistit poskytnutý úvěr do doby, než bude uhrazen, a tudíž je právní kvalifikace jednání obviněné pod bodem 2) jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku zcela přiléhavá. Ze strany obviněné se jednalo o řízení tohoto vozidla.
43. Ve vztahu k naznačenému nedostatku naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, ke kterému však dovolatelka neuvádí žádnou další argumentaci, se může Nejvyšší soud vyjádřit pouze v obecné rovině. U trestného činu zpronevěry se pro naplnění základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, byť postačí úmysl nepřímý [viz §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], přičemž úmysl zpronevěřit cizí věc může vzniknout i později, tedy nemusí být dán v době převzetí svěřené věci. Úmysl se musí vztahovat nejen k tomu, že si pachatel ponechá cizí věc, která mu byla svěřena, ale jeho záměrem musí být i způsobení škody na cizím majetku (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 844/2015). Ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty uvedeného zločinu, [v posuzovaném případě podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku] postačuje i nedbalostní forma zavinění [§17 písm. a) tr. zákoníku].
44. Soudy v posuzované věci dospěly k závěru, že se obviněná dopustila uvedeného trestného činu v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a dovolací soud tento závěr považuje za správný. Jak již bylo uvedeno výše, dovolatelka si musela být vědoma toho, že s automobilem není oprávněna nakládat jako s vlastním, tedy není oprávněna jej bez souhlasu úvěrové společnosti zcizit nebo zatížit, a i přesto se rozhodla v rozporu s úvěrovou smlouvu vozidlo prodat. Svým jednáním si tak přisvojila cizí věc, která ji byla svěřena, když automobil jménem společnosti S. S. prodala, čímž způsobila úvěrové společnosti škodu na majetku, přičemž tuto škodu zjevně způsobit chtěla.
45. Pokud jde o v souvislosti s jednáním pod bodem 3) namítanou nemožnost posouzení účastenství na trestném činu podle §211 tr. zákoníku odděleně od skutků P. Š. (hlavního pachatele) vzhledem k principu akcesority účastenství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku, tak Nejvyšší soud uvádí následující.
46. Předně zásada akcesority účastenství , na které je vybudováno účastenství, je v obecné rovině založena na závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství podle §24 tr. zákoníku, jen jestliže se pachatel hlavního trestného činu o něj alespoň pokusil (účastenství na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu). Podle §24 odst. 1 tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), b) vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce), nebo c) umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).
47. Trestná činnost účastníka tedy bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu (arg. „…kdo úmyslně …“), která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem jako pachatelství (§22 tr. zákoníku) nebo spolupachatelství (§23 tr. zákoníku). Pokud jde o typovou společenskou škodlivost (§12 odst. 2 tr. zákoníku), blíží se účastenství typové společenské škodlivosti pachatelství nebo spolupachatelství, přičemž v některých výjimečných případech (např. u organizátorství) může být i obdobné typové společenské škodlivosti, a proto jsou organizátorství, návod a pomoc prohlášeny za obecné formy trestného činu (§111 tr. zákoníku) a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nikdy nestačí (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 343).
48. Dovolatelé poukazují na neodsouzení hlavního pachatele, z čehož dovozují nemožnost jejich trestní odpovědnosti za organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 3]. V daných souvislostech je především třeba uvést, že P. Š. nebyl skutečně pro trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen, když ve vztahu k jeho osobě bylo prověřování podezření z přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 4 tr. zákoníku podle §159a odst. 3 tr. ř. s přihlédnutím k ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. odloženo z důvodu jeho neúčelnosti vedle jiného trestního stíhání, respektive jiného trestu, který byl tomuto svědkovi uložen (viz usnesení na č. l. 1207). Vzhledem k obsahu výpovědi P. Š. (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 1542–1545) však prvostupňový soud jednoznačně dospěl k závěru (viz bod 11., str. 9 rozsudku), že P. Š. se trestné činnosti popsané v bodě 3) dopustil jako pachatel podle §22 tr. zákoníku, a proto nic nebrání trestnosti obviněných, jež se na kriminální činnosti hlavního pachatele účastnil ve formě organizátorství přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1, písm. a) tr. zákoníku k §211 odst. 1 tr. zákoníku. Zde je třeba akcentovat, že k trestní odpovědnosti účastníka na trestném činu hlavního pachatele se nevyžaduje, aby došlo k odsouzení hlavního pachatele. Otázku viny tohoto pachatele soud řeší jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1249/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 553/2018, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2571/18).
49. Obvinění si následně kladou otázku, zda nepravdivé skutečnosti, sdělené poskytovateli úvěru byly v objektivní rovině způsobilé poškodit zájem na tom, aby poskytovatelům úvěrů vznikla škoda vyplacením úvěrů bez získání ekvivalentu úhradou závazků dlužníka z úvěrové smlouvy (výslovná citace z dovolání), přičemž poukazují na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 631/05. Soudy se podle nich měly zabývat tím, zda a jakým způsobem úvěrové společnosti mohly uspokojit svoji pohledávku náhradním způsobem z majetku P. Š. V daných souvislostech je nezbytné akcentovat, že se jedná o námitku do skutkových zjištění a jako takovou nepodřaditelnou pod zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba konstatovat, že majetkové poměry P. Š. byly soudy zkoumány, když soudy zjistily jeho zadluženost ve výši 15.859.065 Kč, což korespondovalo s tím, že obvinění pomáhali Š. s oddlužením, přičemž svědek nebyl ani schopen platit obviněným za tyto služby (pokud bylo placeno, tak ze strany příbuzných P. Š.). Evidentně tak úvěrové společnosti neměly možnost uspokojit své pohledávky z majetku P. Š., když tento neměl ani na úhradu služeb poskytovaných ze strany obviněných. O majetkové situaci hlavního pachatele museli mít povědomí i dovolatelé, když řešili jeho zadluženost a byli to oni, kdo mu zajistil nepravdivé doklady o jeho solventnosti, které předložil spolu s žádostmi o úvěr. Pokud by o jeho špatné finanční situaci nevěděli, nezajišťovali by mu falešné podklady prokazující jeho zaměstnanecký poměr a měsíční příjmy. Závěrem dovolací soud dodává, že obviněnými opatřené falešné podklady, které byly přílohou žádostí o úvěry, byly skutečně způsobilé ohrozit zájem chráněný zákonem, tyto dokumenty totiž reálně ovlivnily rozhodování úvěrových společností, zda žadateli úvěr poskytnou či nikoliv, neboť se jednalo o posouzení návratnosti poskytnutých peněz. Zde je také třeba zdůraznit, že v dané věci není rozhodující výše škody, tato není znakem přečinu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž uvedení nepravdivých údajů při sjednávání uvěrové smlouvy.
50. Z pohledu zvolené dovolací argumentace týkající se subsidiarity trestní represe je třeba zdůraznit, že obecně námitka týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se totiž vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obvinění při uplatnění této námitky poukazují na skutečnost, že se poskytovatelé úvěru při sjednávání úvěrové smlouvy a zajišťování návratnosti úvěrových peněz spokojili pouze s údajem o zaměstnání a příjmu v době uzavření úvěrové smlouvy, přestože solventnost žadatele lze účinněji prověřit nahlédnutím do seznamu dlužníků.
51. Subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
52. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
53. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého, „I. trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“.
54. V posuzované věci rozhodně nebylo možné dosáhnout ochrany cizího majetku mírnějšími prostředky a aplikace trestního práva byla zcela na místě. Dovolací soud se v tomto směru zcela ztotožňuje s odůvodněním soudu druhého stupně (viz bod 27. a 32. rozsudku soudu druhého stupně), který se věnoval otázce, zda trestní řízení nepřekročilo rámec ultima ratio, a to i z pohledu dovolateli zmiňované zásady vigilantibus iura (viz bod 28. rozsudku krajského soudu). V daných souvislostech Nejvyšší soud dodává, že argument obviněných, podle kterého poskytovatelé úvěrů nebyli dostatečně obezřetní, nevylučuje jejich trestní odpovědnost, když podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015: „ „o podvodné jednání jde i tehdy, pokud podvedený je schopen zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, je však ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.“ Obzvláště, když z jednání úvěrujících institucí je zjevná obezřetnost při poskytování úvěru. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) se sluší akcentovat sdělení společnosti Home Credit (č. l. 943-944), ze kterého se podává zamítnutí první žádosti o financování výrazně dražšího vozu Audi A8, společnost tak úvěr zjevně neposkytovala automaticky, ale bonitu žadatele posuzovala. Bohužel pro úvěrující společnosti, byl do trestné činnosti obviněných zapojen údajný zaměstnavatel žadatelů o úvěr, tudíž pracovní vztah i příjmy byly společnostem ze strany „zaměstnavatelů“ žadatelů potvrzeny. Nelze klást poskytovateli úvěru k tíži, že neodhalí trestnou činnost osob, jež mají potvrdit solventnost zájemců o úvěr.
55. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněných bylo podáno částečně z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo sice dovolání uplatněno právně relevantním způsobem, avšak námitky obviněných jsou zjevně nedůvodné a dovolaní je tedy zjevně neopodstatněné.
56. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněných je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o nich způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu