ECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.1400.2020.1
sp. zn. 5 Tdo 1400/2020-1174
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. P. , nar. XY v XY, bytem XY, s adresou pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 31 To 152/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 109/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem –pobočky v Liberci ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 31 To 152/2020, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 2. 2020, sp. zn. 5 T 109/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Liberci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 2. 2020, sp. zn. 5 T 109/2018, byl obviněný J. P. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a pod bodem 2) výroku o vině přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za další přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 17 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 28 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 6 T 208/2018, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 55 To 164/2019, nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo obviněnému uloženo nahradit poškozené zahraniční právnické osobě O., registrační číslo XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen jako „O.“), škodu ve výši 181 725,45 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená zahraniční právnická osoba O. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedených trestných činů, jimiž byl v tomto řízení uznán vinným, se obviněný J. P. podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že pod bodem 1) výroku o vině jako vedoucí odštěpného závodu zahraniční právnické osoby O., organizační složka, IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „odštěpný závod“, případně „organizační složka O.“), zřízeného zahraniční právnickou osobou O., zároveň oprávněný k zastupování této zahraniční právnické osoby ve všech záležitostech týkajících se odštěpného závodu, v období od 14. 2. 2014 do 3. 6. 2016 neplnil svou povinnost spravovat a opatrovat majetek zahraniční právnické osoby. Po odvolání z funkce vedoucího odštěpného závodu ani přes opakované výzvy nevydal odštěpnému závodu účetní doklady a účetní evidenci, jejíž vedení zajišťoval, a to až do dne 27. 9. 2016, kdy je vydal Policii České republiky z důvodu prověřování jeho případné trestné činnosti. Podle bodu 1) a) nezajistil řádnou a včasnou úhradu dluhů odštěpného závodu specifikovaných ve výroku rozhodnutí, o nichž následně bylo rozhodnuto v občanském soudním řízení, jeden byl dokonce exekučně vymáhán, čímž měl zavinit vznik škody rovnající se výši nákladů těchto řízení v celkové výši nejméně 48 530,35 Kč, protože porušil povinnost spravovat a opatrovat majetek poškozené vyplývající z §503 odst. 2 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „OZ“). Podle bodu 1) b) poté, co byl dne 3. 6. 2016 odvolán z funkce vedoucího odštěpného závodu, ani přes výzvu nově ustanovené vedoucí odštěpného závodu nevydal odštěpnému závodu ve výroku rozsudku konkretizované movité věci tvořící drobný dlouhodobý majetek, které byl obviněný z titulu své funkce povinen spravovat a opatrovat, na výzvu k jejich vydání nereagoval, stav ani místo výskytu movitých věcí nesdělil, tyto movité věci zašantročil, k čemuž přispělo i to, že porušil svou povinnost zajistit vedení inventarizace takového majetku a závazků odštěpného závodu. Tímto jednáním porušil povinnost spravovat a opravovat majetek poškozené vyplývající z §503 odst. 2 věta druhá OZ, čímž poškozené zahraniční právnické osobě O., podnikající na území České republiky prostřednictvím odštěpného závodu, způsobil škodu v celkové výši 103 599,20 Kč (bez DPH). Podle bodu 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný dne 3. 6. 2016 ani později v souvislosti s odvoláním obviněného z funkce vedoucího odštěpného závodu O. ani přes opakované výzvy nově ustanovené vedoucí odštěpného závodu nevydal a nadále pro svou potřebu užíval ve výroku rozsudku vypočtené movité věci tvořící dlouhodobý hmotný majetek poškozené (vedle elektroniky to měly být i troje dioptrické brýle a boty), které byly obviněnému před odvoláním z funkce svěřeny za účelem jejich užívání obviněným k plnění pracovních úkolů, čímž měl obviněný způsobit poškozené škodu v celkové výši 29 595,90 Kč (bez DPH).
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. P. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 31 To 152/2020, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného J. P.
4. Obviněný J. P. podal proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu.
5. Obviněný především namítl, že jeho jednání nenaplnilo znaky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen. Obviněný spatřoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu především v nesprávném právním hodnocení jeho postavení a vytýkal, že jako vedoucího odštěpného závodu nebyl statutárním orgánem právnické osoby, neměl tak ani práva a povinnosti statutárního orgánu, a to ani povinnost spravovat či opatrovat majetek zahraniční právnické osoby. Navíc soud prvního stupně ve výroku vůbec neuvedl, zda mu tato povinnost byla uložena zákonem nebo se jednalo o povinnost smluvně převzatou. Tento obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu soud prvního stupně podle jeho názoru zcela opomenul a výrok tak není úplný, neboť chybí jeho podstatná část. Podle něj neexistovala žádná dohoda mezi statutárním orgánem obchodní společnosti O. a vedoucím odštěpného závodu a podle jeho názoru nebyl ani tzv. konkrétním subjektem. Soud prvního stupně také podle něj dospěl k nesprávnému závěru, že byl podle §503 odst. 2 OZ povinen zastupovat zahraniční právnickou osobu ve všech záležitostech týkajících se odštěpného závodu a opatrovat a spravovat majetek poškozené. Není jasné, zda měl porušit zákonnou povinnost opatrovat či spravovat cizí majetek, z jakého zákona pak tato povinnost vyplývala, šlo-li o smlouvu, není vůbec jasné, o jakou smlouvu jde, co bylo jejím obsahem. Obviněný existenci takové smlouvy popřel, o některé svěřené věci se sice staral, nicméně nebyla mu uložena žádná povinnost se o ně starat. Z §503 odst. 2 OZ vyplývá pouze oprávnění zastupovat podnikatele, nikoli však povinnost. Bylo na zřizovateli odštěpného závodu, aby jednoznačně vymezil vzájemný vztah mezi obchodní společností O. a obviněným coby vedoucím odštěpného závodu.
6. Z popisu skutku není podle obviněného ani jasné, zda se jednalo o pokračující trestný čin, neboť popsaná jednání nemohla být dílčími útoky jednoho trestného činu, neboť zde nebyl jednotný záměr pachatele, způsob provedení, časová souvislost a souvislost v předmětu útoku. Odvolací soud se s touto námitkou řádně nevypořádal.
7. Obviněný dále spatřoval extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Soudy nižších stupňů opomněly jako důkaz e-mail ze dne 27. 5. 2016 odeslaný H. K. J. Š., který se týkal pohledávky za obchodní společnosti Würth, spol. s r. o.
8. Obviněný dále vyjádřil ve vztahu k bodu 1) písm. a) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně přesvědčení, že jako vedoucí odštěpného závodu neměl povinnost se proti platebnímu rozkazu bránit a uplatňovat námitky. Žalovaným v této věci nebyl odštěpný závod, ale zřizovatel, tj. zahraniční právnická osoba, ostatně odštěpný závod nemá ani právní subjektivitu. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Pokud by mu tedy bylo kladeno za vinu (což ovšem takto ve výroku rozsudku jednoznačně uvedeno není, je to uvedeno jen v jeho odůvodnění), že se nedostatečně bránil v civilním soudním řízení, měla být tato výtka adresována statutárnímu orgánu uvedené zahraniční právnické osoby, nikoli obviněnému coby vedoucímu odštěpného závodu.
9. Obviněný také namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe, jak vyplývá z §12 odst. 2 tr. zákoníku.
10. Nesouhlasil ani s jednáním kladeným mu za vinu pod bodem I. písm. b) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neboť podle jeho názoru je tato část výroku nepřezkoumatelná a není ani zřejmé, co podle tohoto bodu měl udělat. Vytkl také soudům nižších stupňů zjevné a nelogické chyby, zejména odvolací soud se jeho námitkami vůbec nezabýval. Není jasné, z čeho dovodil, že zcela rezignoval na jakékoliv povinnosti vyplývající z jeho postavení vedoucího odštěpného závodu, pokud několik let úspěšně vedl odštěpný závod, nad rámec svých povinností vedl i účetnictví apod. Z této doby je mu (podle něj nesprávně) kladeno za vinu, že nezaplatil dvě faktury, pro což měl důvody, jinak po ukončení vztahu neodevzdal některé vypočtené věci, které ani neměl povinnost opatrovat a spravovat, ostatně ani zákon o účetnictví neukládá povinnost provádět inventarizaci drobného majetku s prakticky nulovou hodnotou, a to ani jejich operativní evidenci, nevyplývá to ani z vnitřní směrnice. Nadto i popsání těchto věcí je povrchní, obecné, nikoli nezaměnitelné, ohodnoceny byly 4 znaleckými posudky, které jsou velmi rozdílné, soudy nižších stupňů nevysvětlily, proč se přiklonily k závěrům znaleckého posudku 1. Znalecké, a. s. Ani v tomto případě se soudy nižších stupňů nezabývaly tím, kdy mělo k zašantročení dojít, proč mají být splněny podmínky pokračování v trestném činu apod. Dále obviněný zpochybnil ocenění jednotlivých věcí, které byly podle něj znatelně nadhodnoceny, za uvedené částky by jistě nebylo možno používané a opotřebené věci reálně prodat (např. kryt LCD po nalepení je znovu nepoužitelný a tedy i neprodejný, přesto jej znalecký posudek ohodnotil na bezmála pět tisíc Kč, podobně zpochybňoval ocenění dalších položek v další pasáži výroku, jako jsou 1,5 roku nošené pracovní boty či na míru vyrobené dioptrické brýle). Soudy nižších stupňů se nevypořádaly ani s jeho námitkami, že řada věcí, které měl zašantročit, byla použita na realizaci zakázek (např. dřez, který byl instalován v rámci zakázky v XY, tlakoměr, z něhož byly součástky užity k výrobě tlakoměru apod.), případně zůstala v místě plnění zakázek (např. vysavač a čistící sada též zůstaly v XY).
11. Za zcela nesmyslné obviněný považoval odsouzení za zpronevěru věcí pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru je především naprosto chybné ocenění jednotlivých věcí užívaných obviněným při pracovní činnosti, jako jsou jeho pracovní boty či na míru vyrobené dioptrické brýle, které jsou podle něj prakticky neprodejné. I kdyby snad bylo možno je za zlomkovou cenu prodat, je zcela v rozporu s principem trestního práva jako ultima ratio považovat takové jednání za trestný čin. Poškozená obchodní společnost O. mohla své nároky uplatňovat v civilním soudním řízení, trestním právem by neměly být řešeny bagatelní záležitosti. Kromě toho v tomto směru vůbec nejsou splněny parametry pokračování podle §116 tr. zákoníku. Nejsou splněny ani základní předpoklady pro posouzení uvedených případů jako zpronevěry, nebylo vůbec zjištěno, že by si obviněný uvedené věci pro sebe ponechal (na rozdíl od jiných věcí), nebylo ani zjištěno, že by byly obviněnému svěřeny (např. pokud jde o autonabíječku nebo reproduktory, které byly operativně využívány více osobami).
12. Z popsaných důvodů obviněný zpochybnil nejen výrok o vině, ale též další výroky, které v něm mají svůj podklad, zejména pak výrok o náhradě škody.
13. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. řádu usnesení soudu druhého stupně.
III. Vyjádření k dovolání
14. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
15. K dovolání obviněného J. P. uvedl, že část jeho dovolání byla polemikou se skutkovými závěry soudů, nikoliv namítáním nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Tyto námitky nelze podřadit pod uplatněný, ani pod žádný jiný dovolací důvod. Jako nepřípustné označil i námitky, jak bylo naloženo s věcmi pod bodem 1) a 2) výroku o vině, jelikož tím byl rozporován soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Konstatoval, že skutkový stav byl zjištěn správně a nedošlo k žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Odmítl také námitku obviněného týkající se nesprávného stanovení výše škody, tedy ocenění věcí, jež měl obviněný spravovat, resp. zpronevěřit, neboť i tato námitka směřuje proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů.
16. Další skupinou jsou námitky, které již obviněný uplatňoval v rámci řízení před soudy nižších stupňů. To se týkalo především hodnocení právního postavení obviněného ve vztahu k organizační složce, tedy zda byl osobou, která měla smluvně převzatou či zákonem uloženou povinnost spravovat cizí majetek ve smyslu §220 tr. zákoníku. V tomto směru odkázal na argumentaci odvolacího soudu v bodě 14. odůvodnění jeho usnesení, v němž odvolací soud přesvědčivě vyhodnotil, z jakých důvodů měl dovolatel právně i fakticky uloženou povinnost opatrovat a spravovat majetek organizační složky zahraniční právnické osoby O. V tomto hodnocení je vyřešena i další námitka obviněného, zda byl osobou, jež se měla bránit platebním rozkazům, které byly vydány vůči organizační složce z podnětu věřitelů. Odvolací soud se také zabýval tím, v čem spočívalo jeho trestněprávně relevantní jednání, tj. opomenutí ve vztahu k povinnosti vést řádně účetnictví organizační složky O., následkem čehož se tento majetek stal pro nové vedení organizační složky nedohledatelným. Ohledně mnohosti útoků odkázal opět na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (bod 18.) s tím, že toto jednání bylo hodnoceno jako jeden trestný čin, zjevně tedy trvající, nikoliv jako dva dílčí útoky či dva trestné činy. Pokud šlo o namítaný opomenutý důkaz, státní zástupce uvedl, že tento důkaz proveden byl a skutečnost, že odvolací soud nehodnotil jeho povahu a význam stejně, jak jej hodnotil obviněný, neznamená, že šlo o opomenutý důkaz. Odmítl také námitku nedostatečné společenské škodlivosti jednání obviněného.
17. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, konstatoval, že ve výroku soudu prvního stupně v tzv. skutkové větě byl výstižně uveden jak popis skutku, který dostatečně vystihoval všechny znaky skutkové podstaty obou přečinů, pro které byl obviněný odsouzen, a to včetně zavinění ve formě úmyslu přímého. Ačkoliv obviněný deklaroval tento dovolací důvod, podle obsahu námitek se jednalo spíše o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
18. Dovolání obviněného tak státní zástupce považoval za zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud i pro případ jiného rozhodnutí tak učinil v neveřejném zasedání.
19. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva do konání neveřejného zasedání nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
22. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu.
23. Dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
24. Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu lze podat dovolání, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
25. Na úvod je též třeba zmínit, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu, ve skutečnosti měl patrně na mysli dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, kterým odvolací soud zamítl jeho řádný opravný prostředek, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím podle obviněného dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Obviněný tak neoznačil správně dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat, t oto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl.
b) K vlastním námitkám obviněného
26. Obviněný v rámci svého obsáhlého dovolání zpochybnil celou řadu závěrů soudů nižších stupňů, a to závěrů skutkových i právních, týkajících se jak norem trestního práva hmotného, tak i norem mimotrestních, zpochybňoval i procesní postup soudů nižších stupňů. Hned na počátku je možno konstatovat, že řada z jím uplatněných dovolacích námitek by sama o sobě neobstála, neboť takové námitky by nenaplnily uplatněné ani žádné jiné dovolací důvody, jak ve svém vyjádření uváděl též státní zástupce. Nicméně některé námitky chybného hmotněprávního posouzení byly uplatněny právě relevantně, nebyly ani zjevně neopodstatněné, proto Nejvyšší soud neměl důvod dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, jak státní zástupce navrhoval. Nejvyšší soud proto přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí napadených dovoláním obviněného, jak vyplývá z §265i odst. 3, 4 tr. řádu, a dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné, jak bude rozvedeno níže. Proto zohlednil při svém posouzení i další výhrady obviněného, které by jinak uplatněné ani jiné dovolací důvody nenaplnily (zejména jde-li o námitky ryze skutkové a procesní). Dále je možno na úvod uvést, že obviněným uplatněné výhrady podřazené pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu nebyly vůbec způsobilé tento dovolací důvod, jak byl vymezen shora, naplnit, neboť v rozsudku soudu prvního stupně žádný výrok nechybí a ani není neúplný. Výhrady obviněného proti nedostatečnému popisu skutku nejsou způsobilé tento dovolací důvod naplnit, nicméně Nejvyšší soud se i jimi bude následně zabývat při posuzování vad hmotněprávního posouzení skutku.
27. Zásadní výhrady obviněného směřovaly proti správnosti právního posouzení skutku a naplnění znaků skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen . Z pochybňoval především, že by z jeho postavení jako vedoucího odštěpného závodu vyplývala zákonná povinnost opatrovat či spravovat majetek odštěpného závodu, jak dovodily z §503 odst. 2 OZ soudy nižších stupňů. Další námitky proti naplnění dalších znaků obou zmíněných přečinů, které ve svém dovolání uplatnil, jednak byly do značné míry opakováním jeho dosavadní obhajoby již předtím uplatněné i v rámci odvolání, jednak měly skutkový základ, neboť obviněný zpochybňoval především skutkové závěry soudů nižších stupňů (zejména ocenění jednotlivých položek, tím i výši způsobené škody, svěření zmíněných věcí, jejich následné ponechání si apod.). Obviněný zpochybnil také naplnění znaků pokračování podle §116 tr. zákoníku.
28. Nejvyšší soud se proto nejprve zaměřil na posouzení, zda obviněný jako vedoucí odštěpného závodu měl soudem prvního stupně označenou zákonnou povinnosti opatrovat či spravovat majetek odštěpného závodu a zda se jejím porušením mohl dopustit trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku.
29. Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Z více uvedených alternativních znaků bylo obviněnému kladeno za vinu, že porušil podle zákona mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek, čímž způsobil škodu nikoli malou.
30. V daném případě bylo obviněnému vytýkáno, že jako vedoucí odštěpného závodu zahraniční právnické osoby pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně porušil povinnost opatrovat majetek zahraniční právnické osoby vyplývající z §503 odst. 2 věta druhá OZ. Obviněný v tomto směru zcela důvodně namítal, že z uvedeného ustanovení vůbec žádná povinnost spravovat či opatrovat cizí majetek nevyplývá. V tom je třeba dát obviněnému jednoznačně za pravdu. Ustanovení §503 OZ je obsaženo v části první (obecná část), hlavě IV. (věci a jejich rozdělení), dílu 2. (rozdělení věcí), obsahuje úpravu pobočky coby předmětu práv. Podle §503 odst. 1 OZ pobočka je taková část závodu, která vykazuje hospodářskou a funkční samostatnost a o které podnikatel rozhodl, že bude pobočkou. Podle §503 odst. 2 OZ, jehož se soudy nižších stupňů dovolávaly, je-li pobočka zapsána do obchodního rejstříku, jedná se o odštěpný závod; to platí i o jiné organizační složce, pokud o ní jiný právní předpis stanoví, že se zapíše do obchodního rejstříku. Z druhé věty tohoto odstavce vyplývá, že „ vedoucí odštěpného závodu je oprávněn zastupovat podnikatele ve všech záležitostech týkajících se odštěpného závodu ode dne, ke kterému byl jako vedoucí odštěpného závodu zapsán do obchodního rejstříku “. Zde je tak upraveno toliko zástupčí oprávnění vedoucího odštěpného závodu. O ten v případě obviněného skutečně šlo, neboť šlo o organizační složku zapsanou do obchodního rejstříku, a to v souladu s jinými právními předpisy – viz zejména §2 a §50 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů (od 1. 1. 2014 se zákon nazýval „o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob“).
31. Ani z odborné literatury nevyplývá, že by v druhé větě ustanovení §503 odst. 2 OZ bylo uvedeno něco jiného, než jen zástupčí oprávnění vedoucího odštěpného závodu. Standardně se uznává (např. Melzer, F., Tégl. P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. §419-654. Praha: Leges, 2014, s. 290), že vedoucí odštěpného závodu je zákonným zástupcem, mající kvůli uvedení v obchodním rejstříku zvýšenou pozici díky materiální publicitě, přičemž jeho zástupčí oprávnění je určeno činností odštěpného závodu. Zároveň se připouští i jmenování pobočkového prokuristy. K tomu, že jde o zákonné zmocnění, lze odkázat i na judikaturu ke starší právní úpravě (např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 1428/2006). Jde o převažující názor v odborné literatuře, byť lze nalézt i názory opačné (např. Janošek, V. Vedoucí odštěpného závodu po rekodifikaci. Právní rozhledy, č. 7/2016, s. 234 a násl.). Podle §503 odst. 2 OZ je vedoucí odštěpného závodu oprávněn (osobně) zastupovat podnikatele (tj. zde zahraniční právnickou osobu) ve všech záležitostech týkajících se odštěpného závodu. Jedná přitom jménem podnikatele, nikoli pobočky, resp. odštěpného závodu. Jeho zástupčí oprávnění se netýká všech záležitostí podnikatele, rozhodně není jeho statutárním orgánem či jeho členem, nemá tak ani obdobné postavení – viz k tomu např. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1779 a násl. Zástupčí oprávnění vzniká dnem zápisu do obchodního rejstříku (má konstitutivní charakter). Jde o speciální ustanovení k §430 OZ o zastoupení podnikatele.
32. Rozhodně ale z uvedeného §503 odst. 2 OZ nevyplývá jakákoliv povinnost spravovat či opatrovat cizí majetek. Občanský zákoník v uvedeném ustanovení neřeší, na základě jakého hmotněprávního vztahu vedoucí odštěpného závodu podnikatele zastupuje, ani jeho právní vztah k samotnému odštěpnému závodu či dokonce zahraniční právnické osobě. Takové jeho postavení i vzájemná práva a povinnosti smluvních stran musí vyplývat z nějaké smlouvy mezi vedoucím odštěpného závodu a zahraniční právnickou osobou. Může jít o pracovněprávní poměr, jsou-li splněny parametry závislé práce ve smyslu §2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZP“). Tak tomu i zpravidla bývá, takový vedoucí odštěpného závodu bývá vedoucím zaměstnancem ve smyslu §11 ZP, nutné to ovšem není, může být i řadovým zaměstnancem, zejména bude-li jediným zaměstnancem přiřazeným k odštěpnému závodu. Z tohoto názoru vycházela i judikatura k dřívější právní úpravě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1082/2005), od které se ani za nové právní úpravy nemá důvod Nejvyšší soud odchylovat (výjimečně se v odborné literatuře objevuje názor, že jde o názor nesprávný a že vztah podnikatele a vedoucího odštěpného závodu je vždy vztahem obchodním, nikdy nejde o výkon závislé práce – viz Janošek , op. cit. v bodě 7., s nímž ale Nejvyšší soud i ze zmíněných důvodů nesouhlasí). Může jít ale též o smlouvu příkazního typu ve smyslu §2430 a násl. OZ, podle které se příkazník zavazuje obstarat záležitosti příkazce (tato úprava nahradila do konce roku 2013 účinnou úpravu mandátní smlouvy obsaženou v obchodním zákoníku a příkazní smlouvu obsaženou v dřívějším občanském zákoníku). Tato ustanovení o příkazu se podle §2444 OZ použijí přiměřeně i na případy, kdy má někdo podle smlouvy nebo podle jiných ustanovení zákona povinnost zařídit záležitost na účet jiného.
33. Podle smluvního typu a obsahu ujednání, stanovené náplně práce obviněného coby vedoucího odštěpného závodu, je ale třeba posuzovat rozsah práv a povinností obou smluvních stran, stejně tak i rozsah péče obviněného coby vedoucího odštěpného závodu o majetek zahraniční právnické osoby náležející k odštěpnému závodu. Vedoucí odštěpného závodu musí se svým ustanovením do funkce souhlasit, nemůže být nominován do funkce proti své vůli. Smlouva nemusí mít písemnou podobu, postačí i ústní dohoda, ale i souhlas konkludentní. Na ten lze usuzovat i ze souhlasu k zapsání do obchodního rejstříku.
34. Teprve poté, až bude jednoznačně určeno, jaké povinnosti měl obviněný ve vztahu ke spravování či opatrování majetku zahraniční právnické osoby náležejícího k odštěpnému závodu, je možno řešit otázku, zda takové povinnosti svým jednáním skutečně porušil. Může přitom jít o povinnost zákonnou, např. může jít o porušení povinností zaměstnance podle §301 písm. d) ZP nebo §302 písm. g) ZP, pokud porušil povinnosti vyplývající z jeho pracovněprávního vztahu, který se může týkat i vedoucího odštěpného závodu, jak bylo naznačeno shora. Může případně jít i o porušení povinností vyplývajících z ustanovení o správě cizího majetku podle §1400 a násl. OZ, byl-li obviněnému takový majetek svěřen, může ovšem jít i o porušení jiné sjednané smlouvy příkazního typu, a to buď výlučně, anebo vedle porušení povinností zákonných.
35. V tomto ohledu ovšem Nejvyšší soud nemá za současného stavu skutkových zjištění co hodnotit, protože soudy nižších stupňů vůbec neučinily žádný závěr o tom, jaký právní vztah mezi sebou obviněný se zahraniční právnickou osobou uzavřely, jakým právem se tento vztah řídí, o jaký jde smluvní typ, jaký byl obsah smluvního ujednání, jaké povinnosti obviněnému z něj vyplývaly. Soudy nižších stupňů se spokojily jen s nesprávným závěrem o porušení povinností vyplývajících z §503 odst. 2 OZ, v němž ovšem žádné povinnosti uvedeny nejsou, jak bylo konstatováno shora.
36. Z tohoto úhlu pohledu je třeba výtkám obviněného dát za pravdu, soudy nižších stupňů se náležitě nezabývaly naplněním objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku a neurčily správně, jakou povinnost měl obviněný porušit. V tomto ohledu neučinily především dostatečná skutková zjištění ohledně povahy vzájemného vztahu obviněného k poškozené zahraniční právnické osobě, proto jsou též jejich závěry o trestní odpovědnosti za tzv. nevěrnou správu cizího majetku přinejmenším předčasné.
37. V tomto směru bude třeba zjednat nápravu. Soudy nižších stupňů, především pak soud prvního stupně, a to ve spolupráci se stranami, zejména pak státním zástupcem, bude muset objasnit, o jaký právní vztah se jednalo a jakou povinnost tedy vlastně měl obviněný porušit. Při té příležitosti bude třeba se důsledně vypořádat s obhajobou obviněného, především bude třeba se zabývat jeho námitkami proti jednotlivým bodům petitu obžaloby, resp. bodům enunciátu zrušeného rozsudku soudu prvního stupně. Bude třeba se znovu zabývat tím, nakolik ty které položky seznamu pod bodem 1) písm. b) výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný neřádně spravoval, zda nebyly použity ve prospěch odštěpného závodu při plnění jednotlivých zakázek, jak se hájil, zda skutečně závěry o hodnotě jednotlivých položek odpovídají pravidlům o stanovování výše škody podle §137 tr. zákoníku (tj. zda uvedené ceny skutečně odpovídají částkám, za které se vypočtené věci v daném čase a místě obvykle prodávaly, a to i s ohledem na jejich opotřebení, to vše při respektu k dosavadní judikatuře – viz k tomu rozhodnutí č. 19/1993, 32/1994, 71/1971, 33/1967, 45/2006 Sb. rozh. tr.; doposud o tom přetrvávají pochybnosti – s prostým konstatováním o přezkoumatelnosti jediného znaleckého posudku oproti jiným se nelze spokojit, zvláště pokud ani tento znalecký posudek nevycházel z ceny obvyklé ve smyslu §137 tr. zákoníku, popř. z nákladů na obstarání stejné či obdobné věci, resp. na uvedení věci v předešlý stav). Pokud bude zjištěno porušení povinností při správě cizího majetku, bude třeba se dále zabývat i tím, nakolik je dáno k jednotlivým uvedeným položkám zavinění v požadované formě. To nabývá zvláštního významu v případech pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku – viz k tomu rozhodnutí č. 26/2018 Sb. rozh. tr.
38. V této spojitosti bude také třeba znovu uvážit, nakolik jsou skutečně splněny podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti za pokračující trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku ve smyslu §116 tr. zákoníku, které umožňuje sčítání jednotlivých položek do souhrnného zjištění celkové škody. Bude třeba se znovu zabývat tím, jak zpochybňoval obviněný v dovolání, zda lze spojovat jako pokračující trestný čin jednání popsaná pod body 1) písm. a) a písm. b) výroku rozsudku soudu prvního stupně při vědomí naprosté rozdílnosti tvrzeného způsobu spáchání. Ve všech případech jednání pod body 1) je pak třeba uvážit otázku zavinění, nakolik byla splněna nejen vědomostní, ale i volní složka úmyslné formy zavinění, a to nejméně v podobě srozumění, ve vztahu ke všem znakům objektivně-deskriptivním i normativním, u nichž stačí laická představa. Relevantní jsou i výhrady obviněného vůči splnění parametru časového ve smyslu §116 tr. zákoníku, jakož i jeho dalším znakům.
39. K tomu je možno v obecné rovině připomenout, že podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Pokračování v trestném činu je tak vlastně vymezeno čtyřmi základními znaky: a) dílčí útoky musí naplňovat (byť i v souhrnu) stejnou skutkovou podstatu trestného činu, b) musejí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost). Každý dílčí útok musí splňovat zásadně všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 7 Tz 215/99), pouze nemusí být splněna podmínka rozsahu činu, výše škody či prospěchu, takový znak může být naplněn až v souhrnu s dalšími útoky (srov. k tomu např. rozhodnutí č. 22/1990 Sb. rozh. tr.). Podmínka subjektivní souvislosti spočívá v postupné realizaci jednotného (společného) záměru pachatele, který zde musí být již od počátku páchání pokračujícího trestného činu, tj. v době spáchání prvního dílčího útoku. Z hlediska objektivní stránky se pak další útoky jeví jako postupné naplňování tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí č. 3/1972 Sb. rozh. tr.), přičemž zákon nevyžaduje naprosto shodný způsob spáchání všech dílčích útoků naplňujících skutkovou podstatu téhož trestného činu. Nicméně zde musí být určitá podobnost v provedení jednotlivých útoků, která vyplývá i z toho, že jde o postupnou realizaci jediného záměru pachatele. Pokud jde o objektivní souvislost, zákon vyžaduje jak blízkou časovou souvislost, tak i souvislost v předmětu útoku, přičemž při posuzování podmínky blízké časové souvislosti je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu, přičemž je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok (srov. rozhodnutí č. 15/1996 Sb. rozh. tr.). Zpravidla se bude jednat o dobu v řádech dnů či týdnů, připouští se však i doba delší (několik měsíců), a to např. za situace, kdy je delší celková doba páchání pokračující trestné činnosti, je větší počet dílčích útoků během ní spáchaných, vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a vyšší je i obohacení pachatele (srov. rozhodnutí č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Zpravidla ovšem nejde o odstup v řádu let, jako tomu bylo skutečně v daném případě u dvou útoků popsaných pod bodem 1) písm. a) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Souvislost v předmětu útoku je oproti blízké časové souvislosti požadavkem volnějším. Vždy je nutno hodnotit všechny okolnosti případu, aby bylo možno učinit závěr, zda mezi jednotlivými útoky jsou dány potřebné objektivní i subjektivní souvislosti, či nikoliv, a podle toho posoudit, zda jde o pokračování v trestném činu (srov. stanovisko č. 17/1982 Sb. rozh. tr.).
40. V tomto ohledu vzbuzuje skutečně pochybnosti, že by mohlo jít v bodě 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně o jediný skutek z hlediska trestního práva hmotného, který je složen ze dvou naprosto odlišných částí (řádné nehájení práv poškozené ve dvou soudních řízeních a nevedení přehledu o majetku a jeho zašantročení), které jsou navíc naplňovány různými jednáními (tak v prvním případě nezaplacením dvou faktur a nebráněním se ve dvou různých civilních řízeních). Nadto zejména u jednotlivých položek seznamu věcí lze celkem důvodně zpochybňovat přinejmenším i naplnění zavinění v jeho úmyslné formě, a to jak k jednotlivým věcem, tak i ke způsobené škodě, která se též jeví být pochybná (např. obviněným zmiňovaný LCD kryt lepený na monitor, který ani nebyl blíž identifikován – jde skutečně o prodejnou věc k datu, kdy měl věci zaměstnavateli vydat, a to navíc za cenu bezmála 5 tisíc Kč?). V tomto směru se jeví dosavadní závěry soudů nižších stupňů jako nesprávné. Soud prvního stupně zjevně vycházel z toho, že jde o pokračující trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku, soud odvolací takové jednání považoval za jediný skutek, jediné souvislé jednání. Jeho odůvodnění, že jde o jeden jediný skutek probíhající po dobu téměř 2,5 let s postupným naplňováním znaků stejné skutkové podstaty různými jednáními, jak uzavřel v bodě 18. odůvodnění svého usnesení, se jeví jako nepřesvědčivé a též nesprávné ze shora zmíněných důvodů – minimálně v bodě 1 písm. a) výroku rozsudku soudu prvního stupně šlo o jednoduše oddělitelná jednání spočívající v omisivním způsobení škody pasivitou při placení dvou závazků (se splatností v rozestupu více než 1 roku) a následně pasivitou v civilním sporném řízení při jejich uplatňování věřiteli, zatímco v bodě 1 písm. b) šlo o výhradu neevidování různých věcí a jejich následné nevydání poškozené.
41. Pokud po odstranění všech pochybností zmíněných shora dospějí soudy nižších stupňů znovu k závěru, že obviněný skutečně nějakou povinnost (zákonnou či smluvní) při správě cizího majetku porušil a že tím způsobil škodu v zákonem požadované výši odpovídající škodě nikoli malé (a to nově s ohledem na časovou působnost trestních zákonů podle §2 odst. 1 tr. zákoníku ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku po novelizaci provedené zákonem č. 333/2020 Sb.), a to zároveň při respektu ke shora zmíněným přísným pravidlům posuzování znaků pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, bude na místě znovu zvážit i pravidla o subsidiaritě trestní represe a trestním právu coby ultima ratio , jak vyplývá z §12 odst. 2 tr. zákoníku. Bude totiž třeba zohlednit, nakolik závažné bylo porušení povinností obviněným, zda jím případně způsobená škoda tzv. nevěrnou správou svěřeného majetku byla zapříčiněna i dalšími jevy, např. zda se na tom svým způsobem nepodílela i samotná zahraniční právnická osoba, která takto nechávala obviněného hospodařit po relativně delší dobu (téměř 2,5 roku). Zvážit bude namístě, zda nejde spíše o ryze obchodní či pracovněprávní spor vedoucího odštěpného závodu se zahraniční právnickou osobou.
42. Podobné pochybnosti, jak byly vyřčeny shora, vzbuzuje i další část uvedená pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Zde jde především o pochybnosti o skutkových závěrech soudů nižších stupňů, jak je ve svém dovolání celkem trefně uváděl obviněný. Zde soudy nižších stupňů vycházely ve své podstatě z jakýchsi účetních hodnot ceny dioptrických brýlí a pracovní obuvi, jakož i dalších věcí, které ale zřejmě neodpovídají vůbec ceně, za kterou se používané (boty i brýle, mobilní telefon) a na míru vyrobené věci (brýle) v daném místě a čase obvykle prodávají, jak vyplývá z §137 tr. zákoníku. V tomto směru není ani přesvědčivé zdůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, proč z více možných závěrů znaleckých posudků či odborných vyjádření vybraly právě ty 1. Znalecké, a. s. I v tomto případě pak bude namístě znovu zvážit, nakolik jde o případ, který je natolik dostatečně společensky škodlivý, u něhož je zapotřebí uplatnit trestní odpovědnost a postihnout jej trestněprávními prostředky a u něhož nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, jak vyplývá z §12 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru je možno odkázat především na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), ale i na další judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí č. 31/2017 Sb. rozh. tr.) a Ústavního soudu (např. nález ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 474/19, nález ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16, publikovaný ve svazku 85 pod č. 86/2017 na s. 475 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, publikovaný ve svazku 72 pod č. 21/2014 na s. 253 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
43. Ze všech výše uvedených důvodů přistoupil Nejvyšší soud ke kasačnímu zásahu a zrušil jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i odsuzující rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu.
V. Závěrečné shrnutí
44. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného J. P. jako důvodné a podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 31 To 152/2020, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 2. 2020, sp. zn. 5 T 109/2018, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Okresnímu soudu v Liberci uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
45. V dalším řízení bude třeba odstranit veškeré shora vytýkané vady trestněprávní kvalifikace. Tyto vady ovšem vyplývají z nedostatečných skutkových zjištění, které byly zmíněny shora a které bude třeba odstranit ve spolupráci se stranami, především pak se státním zástupcem. Soudy nižších stupňů (zejména pak soud prvního stupně) zváží, nakolik je i s ohledem na další závěry shora rozvedené (především vzhledem k principu subsidiarity trestní represe a k závěrům ohledně pokračování v trestném činu) nutné v potřebném rozsahu dokazování doplnit, resp. nakolik může potřebné závěry učinit bez takového doplnění dokazování. K případným doplněním skutkových tvrzení a jich se týkajícího dokazování přistoupí soudy nižších stupňů ve spolupráci se státním zástupcem, jehož primárním úkolem je tvrdit skutkové okolnosti, jež mají naplňovat znaky jednotlivých trestných činů (zde zejména o porušené povinnosti spravovat či opatrovat cizí majetek), a je také prokazovat. Provedené důkazy je třeba následně pečlivě vyhodnotit nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu, a učinit na jejich základě náležité skutkové závěry o skutkovém stavu věci, o němž nebudou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro vlastní rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu), a který by bylo možno subsumovat pod příslušná zákonná ustanovení, jak bylo rozvedeno shora. Tyto své dokazováním podložené závěry pak promítnou do náležitého popisu skutku a následně je v souladu s požadavky plynoucími z trestního řádu (viz §125 tr. řádu) a ustálené judikatury i zdůvodní.
46. Nejvyšší soud také považuje za vhodné doplnit své úvahy v naznačeném směru upozorněním na obecně závaznou judikaturu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), který se k možnostem aktivního prokazování viny obviněného soudem bez náležité aktivity státního zástupce jako veřejného žalobce opakovaně vyjadřoval. Odkázat lze v tomto směru zejména na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný pod č. 86/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud uvedl: „ Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem §2 odst. 5 alinea ultima trestního řádu. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující. “ Výtku neprovádění důkazů (např. ohledně zjištění, jakou povinnost měl obviněný porušit, resp. jakou škodu tím měl zpsůobit) v řízení před soudem prvního nebo i druhého stupně je tak nutno primárně směrovat vůči státnímu zástupci, který by měl aktivně jím tvrzenou vinu před soudy prokazovat, na soudu potom je rozhodnutí, zda navržené důkazy provede, či v souladu s judikaturou týkající se tzv. opomenutých důkazů jejich provedení zamítne (k tomu srov. rozsáhlou judikaturu zejména Ústavního soudu, např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a mnohé další). To vyplývá z obžalovací zásady a rozdělení procesních rolí v řízení před soudem. Podobně je třeba připomenout i judikaturu Ústavního soudu týkající náležitého popisu skutku, jenž v nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněném ve svazku č. 41 pod číslem 88/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, uvedl, že péče o dokonalost popisu skutku náleží především aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině (byť je k tomu nucen trestním řádem v §2 odst. 5 in fine tr. řádu).
47. Podle §265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižších stupňů v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí. Současně je třeba připomenout, že rozhodnutí soudů nižších stupňů byla zrušena toliko v důsledku dovolání, které podal obviněný, a proto podle §265s odst. 2 tr. řádu v nastíněném rozsahu, v němž byl obviněný uznán vinným soudem prvního stupně, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (tzv. zákaz reformationis in peius ).
48. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o dovolání obviněných v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D. předseda senátu