ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.71.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 71/2021-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání obviněného P. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 8 To 272/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 6/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 6 T 6/2020, byl obviněný P. H. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 13. 9. 2019 v době od 00.30 do 00.45 hodin v Brně, na ulici XY, v restauraci V., na místech veřejně přístupných a před dalšími přítomnými osobami, opakovaně fyzicky napadl svoji družku L. H., nar. XY, a to nejprve na chodbě restaurace, kde ji zezadu uchopil oběma rukama za ramena a strhl ji na zem, následkem čehož poškozená upadla na levý bok a bouchla se do zátylku hlavy, poté ji obdobným způsobem znovu fyzicky napadl ve dvorním traktu před restaurací, kdy poškozená upadla na zem na lokty, přičemž při opakovaném napadení jí způsobil zranění spočívající v podvrtnutí krční páteře s křečovitým stažením svalů podél krční páteře, krevní podlitinu zátylku, bolestivost krční páteře s propagací bolesti do oblasti hlavy, pocity na zvracení a pocity občasné nejistoty během dne, zhmoždění a krevní podlitiny loktů a zhmoždění levé hýždě, což si vyžádalo lékařské ošetření na 1. neurologické klinice Fakultní nemocnice u Svaté Anny v Brně, s následnou léčbou u odborného neurologa na Poliklinice Viniční v Brně, a zranění ji omezilo v běžném způsobu života po dobu 18 dnů, kdy měla bolesti zejména krční páteře, loktů a bederní páteře a byla nucena dodržovat klidový režim, nosit měkký krční límec a užívat léky proti bolesti a svalovým stahům, a dále Oborové zdravotní pojišťovně Praha 4, Roškotova 1225/1, která hradila léčení poškozené, způsobil škodu ve výři 7.142 Kč.
2. Za tyto přečiny byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla současně uložena povinnost ve zkušební době uhradit v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o náhradě škody.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 8 To 272/2020, odvolání obviněného podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání zejména proto, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. Skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nevyplývají z nich, a to s důrazem na to, že útok žádný z vyslechnutých svědků neviděl. Když i po provedeném dokazování existovaly důvodné a závažné pochybnosti o vině, bylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo .
5. Soudu prvního stupně obviněný vytkl, že dospěl k nesprávnému závěru, že zranění a omezení poškozené splňují kvalifikaci ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i to, že nebyly prokázány a naplněny znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 1475/2016, sp. zn. 11 Tdo 508/2008, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, sp. zn. 11 Tdo 508/2008, sp. zn. 4 Tdo 376/2010 či sp. zn. 5 Tdo 159/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, též nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 3136/09, sp. zn. II. ÚS 4266/16 a sp. zn. III. ÚS 722/09, aj.). Obviněný namítl, že soud prvního stupně vycházel téměř výlučně z popisu dané události poškozenou, ač tento popis nebyl potvrzen žádným ze svědků, naopak byl v některých ohledech vyvrácen, vybral ze znaleckého posudku a výslechu znalce pouze pasáže v neprospěch obviněného, a to přesto, že tentýž znalec v posudku uvedl, že poškozená objektivně utrpěla mimo jiné krevní podlitinu zátylku, která však nevyplývá z žádné z lékařských zpráv. Závěry znaleckého posudku obviněný považoval za nepřesvědčivé, protože nebyl schopen určit, kdy přesně k předmětné události došlo, připustil, že poškozená mohla poranění utrpět při dvou pádech stejně jako při pádu jediném, ale i stržením druhou osobou na zem, nebo pádem dozadu bez příčiny druhé osoby například tím, že jí nohy podklouzly a ona spadla dozadu. I přes uvedené pochybnosti však soud prvního stupně uzavřel, že poškozená utrpěla zranění v důsledku jednání obviněného, aniž by přihlédl k úřednímu záznamu hlídky policie (č. l. 87), v němž se o žádném zranění poškozené nehovoří. Nalézací soud podle obviněného hodnotil důkazy zcela v jeho neprospěch a neobjektivně se závěrem, že žádný ze svědků výpověď poškozené nevyvrátil, k čemuž obviněný zdůrazňuje, že ani nepotvrdil.
6. Podle obviněného soudy vadně posoudily zranění poškozené a nedůvodně vycházely z toho, že byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu 18 dnů, ač po tak dlouhou dobu její omezení netrvala, neboť fungovala naprosto běžným způsobem, stěhovala se z domu, přenášela těžké krabice, jezdila nakupovat, byla v divadle, na golfu, pro což svědčí i jím předložená potvrzení. Z uvedených důvodů dospěl soud k nesprávnému závěru, že zranění a omezení poškozené splňují kvalifikaci ublížení na zdraví podle §122 odst. 1tr. zákoníku. Soud prvního stupně se nijak nezabýval intenzitou a rozsahem omezení poškozené a dobou jejich trvání těchto, zejména, zda trvala po celou dobu 18 dnů, nezohlednil probíhající léčbu, hojení zranění, změny zdraví během této doby a jejich vliv na skutečná obvinění života poškozené. Bez důvodu soud prvního stupně nepřipustil důkaz výslechem svědka F. H. navrhovaný obhajobou, ačkoli právě ten mohl vypovídat o skutečných omezeních poškozené v běžném způsobu života. Poukázal na potvrzení společnosti W. G. ze dne 28. 5. 2020, pro kterou poškozená vedla v době své pracovní neschopnosti ukázkovou lekci Pilates v místě sídla společnosti, a potvrzení D.&M. T. A., kam poškozená doprovázela ve dnech 19. 9. 2019 a 26. 9. 2019 na tréninky tenisu svého syna, a byla s obviněným a jejich synem AAAAA (pseudonym) na golfu, nakupovala v IKEA, či navštívila divadelní představení.
7. Neztotožnil se ani se závěrem o naplnění subjektivní stránky trestných činů kladených mu za vinu, neboť úmysl ani jeho forma z popisu skutku nevyplývají a nemají oporu v provedených důkazech. Soud prvního stupně namísto objektivních skutečností v hlavním líčení zjišťoval pouze okolnosti svědčící v neprospěch obviněného, a zcela bezdůvodně se přiklonil k výpovědi poškozené. Následkem vadného a neobjektivního postupu soudů bylo nesprávné právní posouzení věci, ačkoli správně měla být aplikována zásada in dubio pro reo , a to pro pochybnosti v tak podstatných skutečnostech, jako je zjištění příčiny pádu poškozené, počet pádů, jejich následky, jednání obviněného a jeho úmysl, rozsah zranění poškozené, závažnost a doba trvání omezení poškozené, a další.
8. K přečinu výtržnictví obviněný uvedl, že obvinění a následné odsouzení za jeho spáchání bylo spíše automatické s ohledem na to, že k události mělo dojít v prostorách restaurace, kde se konala soukromá neveřejná akce. Soud prvého stupně tak popsaný skutek nesprávně právně posoudil, přičemž nedbal ani zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
9. Obviněný z důvodů vytknutých vad navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 8 To 272/2020, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 6 T 6/2020, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k podanému dovolání uvedla, že dovolatel na podporu zvoleného dovolacího důvodu uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z odvolání. Trestné jednání je však prokázáno výpovědí poškozené L. H., ale i výpověďmi svědků P. L., O. Č., T. P., I. T., jež jsou podpořeny listinnými důkazy, zejména fotografiemi poškozené, na kterých jsou zachycena její zranění, a lékařskými zprávami. Tyto důkazy podle ní naprosto korespondují se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a výslechem znalce MUDr. Martina Šindlera. Na rozdíl od nich je verze obviněného v rozporu s objektivními zjištěními a obsahem jednotlivých důkazů.
11. Argumenty vznesené v dovolání státní zástupkyně považovala za výlučně skutkové komentující rozsah dovolání a způsob, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, čímž se dovolatel domáhal odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů. Uvedenými skutečnostmi nesměřoval proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovým zjištěním jako základu výroku o vině, a tudíž žádnému ze zákonných důvodů dovolání nedostál.
12. Dospěla-li státní zástupkyně k názoru, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných než v §265b tr. ř. vyjmenovaných důvodů. Současně vyslovila souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí [ §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. ] .
IV. Přípustnost a formální podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., podal je obviněný jako osoba oprávněná podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě zákonem stanoveném v §265e odst. 1, 2 tr. ř. Protože Nejvyšší soud z obsahu dovolání zjistil, že splňuje i další formální požadavky vymezené v §265f odst. 1 tr. ř., zkoumal, zda bylo podáno v souladu s důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a zda je důvodné.
14. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. O ten je možné dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
16. Skutkový stav je při rozhodování v dovolání hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).
17. Nejvyšší soud je však i přes toto formální vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. povinen při respektování shora uvedených zásad interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel základní práva na soudní ochranu a práva obviněného na přístup k soudu vymezená Úmluvou o ochraně lidských práv (dále „Úmluva“¨) a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále „Listina“), a proto v rámci dovolání musí posoudit, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v řízení, které není zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv obviněného (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.). Z tohoto důvodu je ve výjimečných případech připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), který je výjimkou ze shora vymezených obecných pravidel představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
18. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. K námitkám obviněného
a) výhrady skutkové a procesní povahy
19. Obviněný přezkoumávaným rozhodnutím vytýkal převážně nedostatky procesní povahy, které soustředil proti věrohodnosti poškozené, proti vadnému, nekomplexnímu a selektivnímu hodnocení důkazů při preferování těch, jež svědčily v jeho neprospěch, a při současném pomíjení důkazů jeho verzi podporujících. Brojil proti nesprávným skutkovým zjištěním ohledně mechanizmu, jakým měla zranění poškozené vzniknout, či rozsahu a intenzity jí způsobené újmy na zdraví, a v důsledku ní existujícího omezení v obvyklém způsobu života. Tvrdil, že ani jeho úmysl zranění způsobit není podložen výsledky provedeného dokazování. V těchto vadách spatřoval porušení zásady in dubio pro reo při zdůrazňování své obhajoby, od níž následně odvozoval vlastní tvrzení o nesprávnosti soudy učiněných skutkových zjištění.
20. Z povahy těchto námitek je zřejmé, že se netýkají hmotněprávního posouzení věci, jak stanoví důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud by tedy zásadně nebyl povinen se skutkovým stavem věci zabývat, avšak proto, že obviněný shledal uvedené vady v porušení pravidel spravedlivého procesu, když výslovně vytýkal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a porušení zásady in dubio pro reo , Nejvyšší soud posuzoval, zda soudy respektovaly při zjišťování skutkových okolností, které popsal ve výroku o vině svého rozsudku soud prvního stupně, všechna kritéria spravedlivého procesu a zda skutková zjištění mají podklad v provedených důkazech (srov. shora stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14).
21. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně průběh a okolnosti skutku zjistil na podkladě výsledků provedeného dokazování. Vycházel vedle výpovědi obviněného a poškozené též z výpovědí P. L., T. P., I. T. a O. Č., kteří byli na místě incidentu v inkriminovanou dobu přítomni, dále ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a výpovědi zpracujícího znalce MUDr. Martina Šindlera v hlavním líčení, protokolu o ohledání místa činu s fotodokumentací, fotografií poškozené, lékařské zprávy, vyčíslení nákladů zdravotní péče, rozsudků opatrovnického soudu a dalších listinných důkazů (viz strany 2 až 5 body 2. až 9. rozsudku soudu prvního stupně). Zejména na povahu zranění a mechanizmu jeho vzniku usuzoval ze znaleckého posudku, podle něhož zranění zjištěná na těle poškozené L. H., konkrétně poranění na loktech, levé hýždi a v týle musela vzniknout v důsledku pádu směrem vzad, jenž mohl být potencován jinou osobou, stejně jako uklouznutím poškozené bez cizího zavinění. Povahou konkrétních zranění, na něž obviněný v dovolání poukazoval, se soud rovněž zabýval a s ohledem na závěr znalce, který nemohl s jistotou potvrdit ani vyloučit cizí zavinění pádu poškozené, po vyhodnocení tohoto důkazu podle §2 odst. 6 tr. ř. dospěl k závěru, že krevní podlitina zátylku, zhmoždění a krevní podlitiny loktů a zhmoždění levé hýždě vznikly působením přímého tupého násilí na tyto oblasti, přičemž vzniku poranění odpovídá kontakt s pevnou podložkou (dlažbou) při pádu. Soud se zabýval i výpovědí poškozené a závěr, že je věrohodná, opíral o soulad mezi jí uvedeným popisem děje a zjištěným poraněním, jež korespondují se závěry znalce učiněnými pro případ jejího stržení na zem směrem vzad jinou osobou. Na druhou stranu shledal, že mechanizmus, který uváděl obviněný, nevysvětluje poranění týlní krajiny hlavy. Její výpověď na rozdíl od verze obviněného se neodchylovala od obsahu ostatních ve věci provedených důkazů, s nimiž naopak byla ve vzájemném souladu. U poškozené neshledal ani zájem či snahu obviněnému záměrně škodit (viz strany 5 až 7 body 10. až 12. rozsudku).
22. Soud poukázal i na to, že poškozená vysvětlila i důvod svých aktivit během pracovní neschopnosti, zejména to, že jako instruktorka necvičila, ale lekci slovně uváděla (viz stranu 7 bod 12. rozsudku). Vysvětlil i důvod, proč nevyhověl návrhu obhajoby na doplnění dokazování o výslech svědka F. H. či zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, jež považoval za nadbytečné. F. H. nebyl incidentu osobně přítomen a intenzita i rozsah zranění poškozené vyplynuly z již zajištěných výsledků provedeného dokazování (viz stranu 5 bod 9. téhož rozsudku).
23. Odvolací soud se zřetelem na obdobné výhrady obviněného uplatněné v podaném odvolání potvrdil správnost skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně i procesních postupů, na jejichž základě nalézací soud postupoval, včetně závěru o nadbytečnosti dalšího dokazování (viz strany 2 a 3 body 3. až 5. usnesení odvolacího soudu).
24. Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal, že soudy při prováděném dokazování postupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a nepominuly případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy. Zkoumaly věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti, aniž by se dopustily excesu v podobě selektivního či jinak neobjektivního hodnocení důkazů. Rovněž měly na zřeteli, aby hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, vzešlo z procesu založeného na zásadě ústnosti a přímosti důkazního řízení. Posuzovaly obě proti sobě stojící výpovědi obviněného a poškozené a hodnotily je v souvislosti se zjištěními, která vyplynula z dalších důkazů. Zvažovaly pravdivost jimi uváděných tvrzení ze všech v úvahu přicházejících hledisek, zejména pak se zřetelem k tomu, že v době činu byli partnery, kteří řešili vzájemné neshody, jež vyústily v jejich rozchod a odstěhování poškozené ze společného bydliště.
25. Postup soudů obou stupňů v této věci nevykazuje známky porušení zásady in dubio pro reo , jíž se obviněný ve snaze zmírnit svoji vinu rovněž domáhal. Uvedený princip totiž nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09], čemuž soudy v posuzované věci dostály. Ze všech uvedených důvodů, když byla respektována pravidla plynoucí z §2 odst. 5, 6 tr. ř., nebylo možné dospět k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu, protože oba soudy také náležitě v souladu s §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. vysvětlily, jakými úvahami byly vedeny pro své závěry o tom, že čin se udál způsobem, jak byl soudem prvního stupně popsán ve skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku.
26. Při zvážení všech zmíněných argumentů plynoucích z přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal vady, které obviněný v procesu dokazování soudům vytýkal, a tedy uzavírá, že k porušení pravidel spravedlivého procesu (viz článek 6 odst. 3 Úmluvy) nedošlo. Toto právo totiž nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností [srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
27. Lze proto konstatovat, že učiněná skutková zjištění jsou výsledkem procesu založeného na principech stanovených trestním řádem, a proto mohou být dostatečným podkladem pro přezkum právních závěrů Nejvyšším soudem.
b) k výhradám proti právnímu posouzení
28. Dovoláním obviněný brojil proti závěru o spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zranění poškozené a omezení v obvyklém způsobu života nedosahovalo závažnosti újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku a k takovému následku nesměřoval ani jeho úmysl. Nesmířil se ani s právní kvalifikací přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož znaky rovněž nepovažoval za naplněné.
29. Takto uplatněné námitky nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování ani závěrech soudů, protože se soudy povahou újmy, kterou poškozená utrpěla, zabývaly a i dokazování na její objasnění soustředily. Prokázáno bylo, že obviněný poškozenou napadl dvakrát tak, že upadla a zranila se a bezprostředně po těchto útocích vyhledala lékařské ošetření, při kterém bylo zjištěno, že utrpěla zranění specifikovaná v lékařských zprávách a na ně navazujícím znaleckém posudku. Rovněž se soudy vypořádaly i s tím, že prostory, kde k napadení došlo, jsou místem veřejnosti přístupným. Důvody, pro které shledaly v činu obviněného znaky skutkových podstat přečinů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku soudy vysvětlily v jednotlivých pasážích přezkoumávaných rozhodnutí (viz strany 7 a 8 bod 13. rozsudku a 3 bod 6. jeho usnesení).
30. K námitkám obviněného proti naplnění skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba uvést, že jej spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Újma na zdraví, která poškozenému vznikla, musí spočívat podle §122 odst. 1 tr. zákoníku v tom, že jde o poruchu na zdraví nebo jiné onemocnění, které porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného, a který vyžaduje lékařského ošetření. Porucha zdraví znamená, že u poškozeného dochází ke změně jeho zdravotního stavu, a to ve smyslu zhoršení jeho tělesných nebo duševních funkcí. Jde o změněný zdravotní stav poškozeného, který nastal v důsledku jednání pachatele a projevoval se např. déle trvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, poruchami nervstva, smyslovým omezením (např. i přechodným zhoršením zraku, sluchu, čichu, ale i nechutí k jídlu), déle trvajícím zvracením, nemožností či omezením pohybu, nemožností soustředění apod. Porucha zdraví musí poškozenému znesnadňovat jeho obvyklý způsob života, nevyžaduje se však, aby mu jej znesnadňovala nějakým podstatným způsobem, a to na rozdíl od případů těžké újmy na zdraví. Ne každá porucha zdraví je však již ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Nestačí např. jen přechodné bolesti, nevolnost, oděrky, modřiny apod. Nestačí ani jen subjektivní pocity poškozeného bez jejich objektivizace např. zprávou ošetřujícího lékaře nebo znaleckým posudkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1632/2018). Znesnadnění obvyklého způsobu života zpravidla spočívá v omezení pohyblivosti (hybnosti) nebo dokonce v upoutání na lůžko nebo v jiném klidovém režimu, v tělesné bolestivosti, zvýšené tělesné teplotě nebo v horečkách, v užívání léků, zejména pokud jde o jejich vedlejší negativní účinky, v pracovní neschopnosti apod., což má za následek omezení různých složek obvyklého způsobu života nemocného, a to jak po pracovní, společenské, kulturní, sportovní, tak i zábavní stránce. Přestože nelze jednoznačně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, soudní praxe vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého musí trvat nejméně sedm dní (srov. rozhodnutí č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). Ublížení na zdraví bude zpravidla ovlivňovat nepříznivě pracovní schopnost tím, že vyřadí postiženého dočasně z pracovního procesu, avšak pracovní neschopnost sama o sobě nemusí však vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví. Naproti tomu v některých případech ublížení na zdraví nemusí mít vůbec za následek pracovní neschopnost (např. vyražení několika zubů může vést k ztížení rozmělňování stravy a výslovnosti, přesto však nemusí odůvodnit pracovní neschopnost), apod. (srov. též rozhodnutí č. 21/1984 a č. 6/1967-II. Sb. rozh. tr.). Ačkoli pracovní neschopnost je důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví, není kritériem jediným ani rozhodujícím, neboť je třeba posuzovat celkový obvyklý způsob života poškozeného (rodinný, společenský, kulturní atd.). Okolnost, že při poruše zdraví, která má objektivně povahu ublížení na zdraví a vyžaduje si i pracovní neschopnost, poškozený na vlastní riziko práci vykonává, nemůže vést k závěru, že nejde o ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 21/1984 Sb. rozh. tr.).
31. Posoudí-li se podle těchto kritérií újma, která byla poškozené v projednávané věci způsobena, spočívá v podvrtnutí s křečovitým stažením svalů podél krční páteře, v podlitině na zátylku a dalších zhmožděních a bolestech hlavy. Již z této povahy vzniklého zranění, ale i lékařských zpráv a znaleckého posudku, je zřejmé, že poškozenou ovlivňovalo v běžném způsobu života, a to jednak bolestivostí páteře, loktů a bederní páteře, ale též nutností dodržovat klidový režim, nošením krčního límce, užíváním léků na bolest a svalovými stahy. Mělo dopad do jejího osobního i pracovního života, protože nemohla provozovat cvičení Pilates, jehož byla instruktorkou, a měla nasmlouvané výukové lekce, jež v době nemocenské nemohla absolvovat, čímž přišla o jeden ze zdrojů svých příjmů a obživy. Limitovaly ji rovněž problémy s odkrvováním a mrtvěním prstů a dlaní, musela docházet na rehabilitace s krční páteří po dobu asi 5 týdnů. Vlivem pádu u ní došlo k posunu pánve, která jí musela být ortopedem napravena. Všechna tato omezení představovala pro poškozenou zásah do obvyklého způsobu života ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, neboť do té doby žádnými zdravotními obtížemi netrpěla, k lékaři docházela pouze jednou ročně na preventivní prohlídky. Utrpěná újma na zdraví však vedla ke zdravotním potížím, čímž citelně zasáhla do její fyzické kondice, a tím podstatně ovlivnila její život, který byl ztížen i nutností dodržovat klidový režim po dobu delší než 18 dnů, atd. Soudy se vypořádaly i s tím, že pokud poškozená v době pracovní neschopnosti vykonávala některé z aktivit, na které obviněný poukazoval, bylo to v době formálně stanovených vycházek, a činnost, jíž vykonávala, splňovala omezení lékaři stanovená. Při dodržení těchto pravidel nelze dospět k závěru, že by buď vybočila z omezení, jež by jí byla dána, anebo že by to snižovalo povahu a závažnost utrpěné újmy. Naopak způsob života, který poškozená v rámci léčení vzniklé újmy vedla, plně odpovídal jejímu charakteru, a lze se zcela ztotožnit s tím, že šlo o újmu odpovídající hlediskům stanoveným v §122 odst. 1 tr. zákoníku.
32. Vytýkal-li obviněný soudům, že dostatečně nezvážily, zda skutečně jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je rovněž vhodné zmínit, že soudy i zavinění obviněného věnovaly potřebnou pozornost a pro své závěry vycházely z okolností, za kterých k činu došlo, zejména z mechanizmu, jímž obviněný na poškozenou zaútočil. Přečin podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem (§15 odst. 1, 2 tr. zákoníku), k jehož spáchání postačuje nepřímý úmysl [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].
33. Podle toho, jak se soudy se subjektivní stránkou činu obviněného vypořádaly, je zřejmé, že na ni usuzovaly z okolností objektivní povahy, na podkladě jiných důkazů (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.), nikoliv ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). V dané souvislosti se zabývaly obhajobou obviněného, který tvrdil, že nešlo z jeho strany o aktivní jednání, ale že pro podnapilost nebyl schopen udržet rovnováhu, a tím srazil či strhl nechtěně poškozenou na zem. Tato alternativa vzniku zranění byla výsledky provedeného dokazování vyloučena, jak bylo výše rozvedeno, a proto soudy z hlediska zavinění obviněného čerpaly pro své závěry informace z důkazů, zejména lékařských zpráv a znaleckého posudku. Za této situace a na základě popsaného průběhu konfliktu mezi obviněným a poškozenou je opodstatněný závěr, že obviněný poškozenou zcela vědomě a záměrně strhl či shodil na zem, byť nikoli silou velké intenzity, přičemž věděl, že nekoordinovaným pádem na tvrdou zem (dlažbu) si může přivodit zranění, a způsobení újmy minimálně v podobě bolesti a obraženin, podvrtnutí, apod. u poškozené bylo také jeho cílem.
34. Nejvyšší soud v uvedených úvahách a závěrech neshledal pochybení, jichž se obviněný domáhal, protože závěry soudů mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, když vycházely z povahy újmy, kterou poškozená utrpěla, i dalších skutečností, za kterých k ní došlo. Nepochybily, jestliže v souladu s vymezením znaků uvedené skutkové podstaty shledaly, že obviněný spáchal přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.
35. Nedůvodnou byla shledána i námitka obviněného směřující proti závěru soudů o tom, že současně naplnil rovněž znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Soudy z uvedených alternativních znaků podle tzv. právní věty shledaly naplněnými, že obviněný „na místě veřejnosti přístupném se dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného“.
36. S ohledem na okolnosti, za kterých k činu došlo, je zřejmé, že nemůže obstát výhrada, že nebyl naplněn znak místa veřejnosti přístupného. O ten jde i v případě, že k napadení došlo v restauraci V. před uzavřenou společností. Místem veřejnosti přístupným ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku je podle soudní praxe každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, i když tam v době činu nejsou. Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoliv a kdykoliv, nýbrž postačí, že je přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání nebo v určitou dobu apod. Například ulice ve městě je místem, kam má přístup neomezený počet lidí, kde se také lidé obvykle zdržují, a o to více, když se jedná o denní dobu, např. dopolední či odpolední hodiny, kdy je pohyb lidí frekventovanější než například v noci, kdy se ovšem o naplnění tohoto znaku skutkové podstaty také jedná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 936/2015, ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 5/2017, aj.), též [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3324].
37. Lze jen k výhradám obviněného dodat, že za místo veřejnosti přístupné v uvedeném smyslu nelze považovat uzavíratelnou část společných prostor např. obytného domu nebo obydlí podobného typu, které je určeno k bydlení více uživatelů nebo vlastníků (např. chodbu, schodiště, prostor výtahu). Naopak místem veřejnosti přístupným může být prostor před vchodem do takového domu či obydlí (srov. rozhodnutí č. 18/2012 Sb. rozh. tr.). Přístupnost je zásadně nutno chápat v širších souvislostech a nelze ji striktně vztahovat jen k úzce vymezenému prostoru, kam může veřejnost přímo vstoupit či v něm pobývat, ale za veřejnosti přístupné místo lze považovat i prostory v osobním či soukromém vlastnictví, které nejsou samy o sobě považovány za místa veřejnosti přístupná, avšak bezprostředně sousedí s místem, kam veřejnost vstoupit nemůže, např. dvory, pole nebo jiná prostranství, a je na ně nebo do nich přes nedostatečně izolující bariéru např. průhledný plot, lešení vidět, eventuálně slyšet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1131/2006).
38. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že místo veřejnosti přístupné je třeba posuzovat podle povahy každého konkrétního místa, a zkoumat, zda jde o veřejně přístupný prostor, kam může kdykoliv, kdokoliv vstoupit. Významné je, aby výtržnost, k níž na takovém místě dochází, byla alespoň teoreticky postřehnutelná, tzn. pozorovatelná více lidmi. Není proto pro naplnění znaku místa veřejnosti přístupného podmínkou, aby na takovém místě se v době, kdy k výtržnosti dochází, konkrétní lidé nacházeli a není ani rozhodná ani doba, kdy k výtržnosti na takovém místě dochází, např. v nočních hodinách apod. Prostory v přezkoumávané věci, tzn. venkovní partie přiléhající k restauraci (chodba a dvůr, resp. atrium s parkovištěm), kde obviněný poškozenou fyzicky napadl, byly místem veřejnosti přístupným (byť byl jejich obecný počet v dané věci ohraničen hosty na oslavu pozvanými), a to i v nočních hodinách. Takovému závěru totiž nebrání, že pro tuto konkrétní akci se v restauraci vyskytovala jen uzavřená společnost sestávající z pozvaných hostů. Jen pro úplnost lze zmínit, že v době činu se i určité osoby právě na místech, kde obviněný poškozenou napadl, nacházely (číšník P. L. a řidiči taxi čekající na odvoz hostů ˗ T. P., I. T. a O. Č.), ačkoli konflikt přímo nepozorovaly, ač tak učinit mohly.
39. Směřovaly-li námitky obviněného proti závěru soudů, že i u tohoto přečinu jednal úmyslně, je třeba též odkázat na správnost úvah soudů, že chtěl ohrozit zákonem chráněný zájem na nerušeném občanském soužití, čehož chtěl dosáhnout fyzickým útokem proti poškozené. Z uvedených důvodů je správný závěr soudů, že obviněný naplnil znak místa veřejnosti přístupného a tento čin spáchal úmyslně, a tudíž se dopustil přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
40. Nejvyšší soud nepřisvědčil výhradám obviněného, že by u něj postačovala náprava podle jiných odvětví práva, ve smyslu zásady ultima ratio . Soudy čin obviněného správně právně posoudily a kvalifikovaly podle odpovídajících ustanovení trestního zákoníku, z čehož plyne, že jde o protiprávní činy, které vykazují všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jejich spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, a nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh.tr.].
41. Zásadně je v této věci třeba zdůraznit, že nejde o čin málo společensky škodlivý, neboť jenom tehdy by bylo možné usuzovat na to, že je použití trestného práva nepřiměřené a přísné. V této věci však útok obviněného směřoval proti vlastní partnerce, a byl opakovaný, a do určité míry zákeřný, protože ji napadl zezadu tím, že ji strhl na zem. Zranění, která jí způsobil, sice odpovídala znaku vymezenému v §122 odst. 1 tr. zákoníku, avšak podstatně ji omezovala v jejím aktivním životě na delší dobu, uváží-li se, že rehabilitace trvala až pět týdnů. Obviněný celý posuzovaný incident eskaloval. Agrese se týkala ženy, vůči níž se choval uvedeným způsobem na veřejnosti, v rozporu se zásadami morálky. Jde i o kriminální čin vyšší škodlivosti, což aplikaci zásad podle §12 odst. 2 tr. zákoníku vylučuje, neboť jiné prostředky nápravy nežli prostředky trestního práva by zcela nepostačovaly (srov. I. až II. větu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), a proto i z tohoto hlediska je závěr o vině obviněného správným.
VI. Závěr Nejvyššího soudu
42. Nejvyšší soud poté, co ze všech rozvedených důvodů a hledisek přezkoumal dovoláním napadená rozhodnutí na základě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., dospěl k závěru, že přezkoumávaná rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami. Vzhledem k tomu, že takový závěr mohl učinit na základě přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu