ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.887.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 887/2021-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2021 o dovolání obviněného T. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 3 To 43/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 52/2020, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 3 To 43/2021, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 5 T 52/2020, byl obviněný T. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem pohrdání soudem podle §336 písm. b) tr. zákoníku, za což byl podle §336 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání do výroků o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 3 To 43/2021, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaného odvolání zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §336 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se obviněný přečinu pohrdání soudem podle §336 písm. b) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 7. 2. 2019 v době od 13:40 hodin do 13:58 hodin, v soudní síni č. 6 budovy Okresního soudu ve Frýdku-Místku, na ul. Na Poříčí 3206, po vyhlášení usnesení pod sp. zn. 2 T 188/2016 pronesl vůči samosoudci Okresního soudu ve Frýdku-Místku Mgr. Jaroslavu Rakošanovi opakovaně: „Právě jste mě zabil a moji matku taky. Jednou z výkonu trestu vylezu a bude problém.“ a po poučení samosoudce, že se vystavuje nebezpečí trestního stíhání, uvedl: „Vy jste mě nabádal k sebevraždě.“, a k dotazu soudu, jakým způsobem byl k sebevraždě nabádán, uvedl: „Víte sám, to je jedno“, kdy tyto výroky pronesl za přítomnosti eskorty Vězeňské služby České republiky a protokolující úřednice Okresního soudu ve Frýdku-Místku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 3 To 43/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v textu dovolání pod bodem 2. zjevně nesprávně označen písmenem b)].
5. Podle obviněného nebyla naplněna skutková podstata přečinu pohrdání soudem podle §336 písm. b) tr. zákoníku, neboť ke spáchání uvedeného přečinu urážlivým či znevažujícím chováním musí dojít opakovaně a při jednání. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 7. 2. 2019 vyplývá, že se měl tohoto jednání dopustit po vyhlášení usnesení, stručném odůvodnění a poučení o opravných prostředcích, na které sdělil, že podává stížnost. Až následně, po ukončení veřejného zasedání, tedy i samotného jednání, měl jednat tak, jak je popisováno v rozsudcích. Objektem trestného činu pohrdání soudem je ochrana nezávislosti, nestrannosti, vážnosti soudu a rovněž i zájem na urychleném projednávání věci bez zbytečných průtahů, přičemž dovolatel nijak neztěžoval pokračování v normálním průběhu jednání, svým výrokem po jednání nemohl ovlivnit nezávislost, nestrannost či vážnost soudu, jednání proběhlo řádně a bez zbytečných průtahů.
6. Dále namítl, že v době, kdy se měl jednání dopustit, nebyl příčetný, a že soudy tedy nesprávně aplikovaly §26 tr. zákoníku. Z propouštěcí zprávy C.-C. T., Psychiatrie 1, ze dne 29. 8. 2017 vyplynulo, že trpí smíšenou a jinou poruchou osobnosti a akutní stresovou reakcí se slovní a brachiální agresivitou. Užíval léky (antidepresivum a antiepileptikum), které před soudním jednáním nedostal, čemuž soudy neuvěřily a shodně zamítly doplnění dokazování originálem lékové karty a výslechem svědkyně R. S., která zajišťovala výdej a přípravu jednodenních dávek ordinovaných léčiv. Obviněný namítl, že k jeho osobě nebyl vypracován nový znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a že soud vycházel ze znaleckého posudku vypracovaného dne 26. 2. 2018 MUDr. Petrem Augustýnem v jiné trestní věci. Tento znalecký posudek (podle něhož sice trpí těžkou poruchou osobnosti s rysy emočně nestabilními, impulzivními, skrytě paranoidními a sníženou frustrační tolerancí, avšak své trestní odpovědnosti si je vědom, kdy jeho rozpoznávací schopnosti nejsou vlivem uvedené poruchy sníženy) byl v době rozhodování soudu dva a půl roku starý, přičemž v průběhu let mohlo dojít ke změně jeho psychického stavu. Uzavřel, že jeho duševní porucha způsobila nemožnost rozpoznat protiprávnost jeho jednání a ovládnout je. Vyhlašování rozhodnutí, jehož předmětem byl výrok o výkonu trestu odnětí svobody, přináší obrovskou zátěž na psychiku i zdravého člověka, přičemž vzhledem k tomu, že trpí akutní stresovou reakcí se slovní a brachiální agresivitou, nelze se jeho případné vyhrocené a neadekvátní reakci divit s ohledem na jeho duševní poruchu a absentující medikaci. Napadený rozsudek je proto nesprávný a nezákonný, když soudy neučinily na základě provedených důkazů správné závěry a některé navržené důkazy bez odůvodnění neprovedly.
7. Obviněný měl rovněž za to, že s přihlédnutím k menší závažnosti činu a s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a trestní odpovědnosti jako prostředku ultima ratio mohlo být jeho jednání posouzeno jako pořádkový delikt.
8. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 3 To 43/2021, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 5 T 52/2020, zrušil a Okresnímu soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání vyjádřil přesvědčení, že v části, v níž dovolatel namítá svoji nepříčetnost v době činu, uplatněné námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají, neboť primárně nesměřují proti nesprávné aplikaci hmotněprávního ustanovení §26 tr. zákoníku. Dovolatel fakticky vytýká nedostatečný rozsah dokazování provedeného ke zjištění jeho duševního stavu, neboť nebyl zpracován nový znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a že nebyly prováděny další důkazy k ověření, zda mu v den konání veřejného zasedání byly vydány jím užívané léky. Odvolací soud však v bodě 14. odůvodnění jeho rozhodnutí poměrně obsáhle vyložil, proč dovolatelem požadované další dokazování považoval za nadbytečné a proč v tomto směru považoval za dostatečná zjištění učiněná znalcem v jiné trestní věci téhož obviněného. Důkazní řízení tedy netrpí vadou opomenutých důkazů.
10. Pokud jde o relevantní hmotněprávní výtku týkající se absence objektivní stránky přečinu pohrdání soudem podle §336 písm. b) tr. zákoníku, podle státního zástupce je relevantní námitkou, že obviněný inkriminované výroky pronášel až po skončení veřejného zasedání. Ustanovení §336 písm. b) tr. zákoníku přitom hovoří o jednání spáchaném při jednání soudu (obsah protokolu ovšem není zcela jednoznačný, když z něho vyplývá, že „odsouzený zvyšuje hlas“ již po vyhlášení usnesení; není ale uvedeno, o jaké konkrétní slovní projevy se mělo jednat). Trestní řád neobsahuje výslovné ustanovení určující, kterým momentem se veřejné zasedání považuje za skončené (takovéto výslovné ustanovení neobsahuje ani úprava průběhu hlavního líčení, která se jinak v rozsahu uvedeném v §238 tr. ř. na průběh veřejného zasedání přiměřeně užije). Momentem vyhlášení rozhodnutí a vyjádření procesních stran k opravnému prostředku je sice obsah veřejného zasedání vyčerpán a provádění dalších úkonů již nepřichází v úvahu, avšak podle názoru státního zástupce z hlediska stanovení momentu, do kterého se může pachatel dopustit přečinu pohrdání soudem podle §336 písm. b) tr. zákoníku, je nutno přihlédnout k objektu uvedeného přečinu, kterým je ochrana nezávislosti, autority a vážnosti soudu, jakož i zájem na důstojném projednání věci soudem. Ty mohou být narušeny i slovními nebo jinými nepřístojnými projevy obviněného, popř. jiné osoby, např. emocionálními a urážlivými projevy nesouhlasu s rozhodnutím při jednání vyhlášeným, učiněnými v jednací síni bezprostředně po skončení jednání soudu, v době, kdy v jednací síni ještě jsou přítomny soudní osoby (soudce, popř. přísedící, protokolující úřednice), strany řízení, popř. další osoby. Právě tak tomu bylo v projednávané trestní věci. Jestliže se obviněný, popř. jiná osoba, závadného jednání dopustí v bezprostřední časové souvislosti s hlavním líčením nebo veřejným zasedáním a za přítomnosti týchž osob, které byly přítomny jednání soudu, jde podle mínění státního zástupce o jednání spáchané „při jednání soudu“ ve smyslu §336 písm. b) tr. zákoníku. Na podporu uvedeného závěru odkázal na rozhodnutí publikované
ho
pod č. 60/2003 Sb. rozh. tr., jímž byl dovozen zákonný znak „při jednání soudu“ trestného činu pohrdání soudem podle §169b tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb. trestní zákona, platného a účinného do 31. 12. 2009) za použití extenzivního výkladu i v případě počátku hlavního líčení, kdy za přítomnosti stran byla zjišťována přítomnost předvolaných a vyrozuměných osob a je sdělován další průběh řízení, v daném případě odročení již zahájeného hlavního líčení. Proto podle státního zástupce [i při respektu k nikoli zcela totožnému znění ustanovení §169b tr. zák. a §336 písm. b) tr. zákoníku] je třeba nazírat na postih urážlivého jednání vůči soudu shodně i v závěrečných fázích jednání soudu, jako tomu bylo v předmětné trestní věci. Jednání obviněného spáchané za okolností v soudních rozhodnutích vymezených lze tak považovat za čin spáchaný při jednání soudu a námitky obviněného nejsou důvodné.
11. Pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit též námitky týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu by však bylo možné učinit jen zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. Lze připustit i závažnější formy spáchání trestného činu podle §336 písm. b) tr. zákoníku než v předmětné trestní věci, avšak výroky obviněného nebyly natolik bagatelní, aby jeho jednání nedosahovalo škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících případů předmětného trestného činu. Ani tyto námitky tedy státní zástupce nepovažoval za důvodné.
12. V části, ve které námitky obviněného odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou nedůvodné, proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
13. V reakci na stanovisko státního zástupce obviněný setrval na tom, že k jeho jednání nedošlo „při jednání“ soudu. Pokud pak zákon jednoznačně nespecifikuje konec veřejného zasedání nebo hlavního líčení, mělo by být ustanovení §336 písm. b) tr. zákoníku vyloženo ve prospěch obviněného. Pokud navíc k jednání obviněného došlo až po vyhlášení rozhodnutí, nemohlo jím dojít ke znevážení ani urážce soudu. Znaky projednávané trestné činnosti tak naplněny nebyly.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
17. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
19. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.
20. K případnému opomenutí důkazů je vhodné nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
21. Dovolací soud nedospěl k závěru, že by posuzovaná věc byla stižena vadou opomenutých důkazů, jak obviněný naznačuje. Nalézací soud svým povinnostem založeným výše specifikovanou konstantní judikaturou Ústavního soudu dostál, když v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vysvětlil, proč nevyhověl návrhu obviněného na doplnění dokazování. Co se týče zdravotního stavu obviněného, poukázal důvodně na plně dostačující lékařské zprávy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaný znalcem MUDr. Petrem Augustýnem, který byl v dané věci rovněž proveden toliko jako listina (byť zpracovaný v jiné trestní věci obviněného). Podle tohoto obviněný sice trpí těžkou poruchou osobnosti, avšak i přesto si je zcela vědom své trestní odpovědnosti. Jedná se o osobnostní poruchu, která je nevyléčitelná, a povahové rysy obviněného nejsou ovlivnitelné medicínskými prostředky. Na základě tohoto znaleckého posudku shledal soud návrh obviněného na vypracování nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nadbytečným, stejně jako připojení originálu lékové karty obviněného. Soud rovněž upozornil na skutečnost, že veřejné zasedání u Okresního soudu ve Frýdku-Místku probíhalo zcela standardním způsobem, obviněný si na svůj nepříznivý zdravotní stav nestěžoval, neupozorňoval, že vzhledem ke zdravotnímu stavu není schopen se tohoto jednání zúčastnit. Na svůj zdravotní stav poukázal až u hlavního líčení v posuzované trestní věci, soud proto dovodil, že předmětná reakce ze strany obviněného byla reakcí na vyhlášení usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku dne 7. 2. 2019, které pro něj nebylo příznivé, nikoliv reakcí na jeho zdravotní stav (srov. str. 4, bod 7. rozsudku nalézacího soudu).
22. Odvolací soud se v kontextu reakce na výhradu obviněného obsaženou v jeho řádném opravném prostředku s postupem nalézacího soudu ztotožnil. V podrobné a přesvědčivé pasáži svého rozhodnutí se námitkou obviněného pečlivě zabýval a v této souvislosti také na základě dostupných vyjádření věznice uzavřel, že obvykle užívané léky byly obviněnému podány i dne 7. 2. 2019, což je zřejmé ze zcela čitelné kopie lékové karty založené ve spise. Odvolacího soudu se tedy ztotožnil s postupem nalézacího soudu i stran rozsahu provedeného dokazování a vypořádání se s návrhy na doplnění dokazování vyžádáním originálu lékové karty, výslechem svědkyně R. S. a vypracování nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Doplnil, že podle trestní minulosti obviněného, rozhodnutí o uložení kázeňských trestů a hodnocení jeho osoby z výkonu trestu odnětí svobody se obviněný nevhodných projevů, mj. agresivní povahy, dopouští opakovaně, přičemž ve výkonu trestu je jeho chování problematické, pokračuje v nátlakovém jednání, svých požadavků se domáhá i za cenu sebepoškození a svůj zdravotní stav zneužívá nejen k nátlakovému jednání, ale i jako zdůvodnění častého nevhodného chování vůči zaměstnancům vězeňské služby (srov. str. 4 a 5, bod 14. rozsudku odvolacího soudu).
23. Dovolací soud na základě výše uvedeného uzavírá, že nalézací soud o důkazních návrzích obviněného explicitně rozhodl, přičemž své zamítavé rozhodnutí také náležitě zdůvodnil. Též odvolací soud se pak s námitkami obviněného v tomto směru náležitě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Argumentace soudů nižších stupňů je logická, vychází z údajů obsažených ve spise, a jako taková tedy z hlediska přezkumu dovolacím soudem obstojí. Právo obviněného na spravedlivý proces nebylo porušeno a výtky obviněného, pokud jde o rozsah dokazování, jsou zcela nedůvodné, neboť nelze shledat v rozhodnutích soudů vadu tzv. opominutých důkazů.
24. V kontextu námitky týkající se aplikace §26 tr. zákoníku je ve shodě se státním zástupcem zapotřebí upozornit, že obviněný svoje tvrzení o údajné nepříčetnosti v době činu založil právě na přesvědčení o nedostatečném rozsahu dokazování provedeného ke zjištění jeho duševního stavu. Navzdory tomu je vhodné v obecné rovině poznamenat, že trestní zákoník pod pojmem nepříčetnost rozumí stav vylučující trestní odpovědnost, ve kterém pachatel pro duševní poruchu (přechodnou, déletrvající či trvalou), jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého jednání, anebo nemůže své jednání ovládat (§26 tr. zákoníku). V případech, kdy orgány činné v trestním řízení zjistí, že osoba pachatele nebo okolnosti spáchaného činu vzbuzují pochybnosti o tom, zda šlo o jednání trestně odpovědného (příčetného) pachatele, je nezbytné, aby své právní závěry opřely o odborné znalosti příslušných znalců (srov. zejména §2 odst. 5 tr. ř., §105 odst. 1 tr. ř. a §116 odst. 1 tr. ř.). Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1968, sp. zn. 11 Tz 13/68, uveřejněný pod č. 7/1968 Sb. rozh. tr.). Znalecký posudek je pak jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními.
25. Skutečnost, že obviněný zpochybňuje svůj duševní stav v době činu, však ještě sama o sobě neodůvodňuje nutnost znaleckého zkoumání. Otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Nutnost zpracování znaleckého posudku je tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie či jiných oborů ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 či §116 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014 ). Jinak řečeno, soud je povinen nechat vypracovat znalecký posudek ohledně duševního stavu obviněného, popř. znalecký posudek z jiného oboru, jen tehdy, jestliže na základě skutkového stavu, který zjistí provedeným dokazováním, vyvstanou pochybnosti o jeho duševním stavu z hlediska příčetnosti. O takovou situaci se ale v dané věci nejednalo. Jak shora uvedeno, předchozí znalecké zkoumání obviněného (byť v jiné trestní věci a s časovým odstupem cca dva a půl roku) ani jeho chování při veřejném zasedání nevyvolalo pochybnosti ohledně jeho duševního stavu, obviněný si na svůj zdravotní stav nestěžoval, nepůsobil tak, že by nebyl v daném místě a čase orientován, v den konání veřejného zasedání mu byly podány léky, jež užíval, k výrokům, pro které byl posléze trestně stíhán a odsouzen, přistoupil až v návaznosti na vyhlášení pro něj nepříznivého usnesení, jímž bylo rozhodnuto o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Jednal tedy „racionálně“ a v přímé reakci na pro něj negativní impuls, nikoliv důsledku duševní choroby či poruchy, kdy v minulosti bylo možno konstatovat toliko poruchu osobnosti obviněného. Nadto jsou dány jednoznačné poznatky o tom, že obviněný svůj zdravotní stav běžně zneužívá nejen k nátlakovému jednání, ale i jako zdůvodnění svého nevhodného chování vůči zaměstnancům vězeňské služby. Je tedy plně opodstatněným závěr, že v rámci provedeného dokazování nevznikly pochybnosti o příčetnosti obviněného v době činu. Dovolací soud proto takto koncipovaným výtkám obviněného nepřisvědčil.
26. Relevantně uplatněnými námitkami podřaditelnými pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v předchozím se jednalo o výhrady směřující proti rozsahu provedeného dokazování a skutkovým zjištěním soudů) obviněný zpochybnil naplnění zákonných znaků stíhaného přečinu a společenské škodlivosti činu. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu je tedy významnou otázkou, zda jednání obviněného naplnilo znaky přečinu pohrdání soudem podle §336 písm. b) tr. zákoníku a zda se ve věci činné soudy nedopustily pochybení, pokud nepostupovaly v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm vyjádřenou zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio .
27. Přečin pohrdání soudem podle §336 písm. b) tr. zákoníku spáchá, kdo se opakovaně při jednání soudu k soudu chová urážlivě nebo soud znevažuje. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se podává, že obviněný se opakovaně při jednání soudu choval k soudu urážlivě a soud znevažoval. Podle skutkových zjištění soudů se obviněný přečinu pohrdání soudem podle §336 písm. b) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 7. 2. 2019 v době od 13:40 hodin do 13:58 hodin, v soudní síni č. 6 budovy Okresního soudu ve Frýdku-Místku, po vyhlášení usnesení pod sp. zn. 2 T 188/2016 pronesl vůči samosoudci Okresního soudu ve Frýdku-Místku Mgr. Jaroslavu Rakošanovi opakovaně: „Právě jste mě zabil a moji matku taky. Jednou z výkonu trestu vylezu a bude problém.“ a po poučení samosoudce, že se vystavuje nebezpečí trestního stíhání, uvedl: „Vy jste mě nabádal k sebevraždě.“, a k dotazu soudu, jakým způsobem byl k sebevraždě nabádán, uvedl: „Víte sám, to je jedno“, kdy tyto výroky pronesl za přítomnosti eskorty Vězeňské služby České republiky a protokolující úřednice Okresního soudu ve Frýdku-Místku.
28. Dovolací soud se ztotožnil se soudy nižších stupňů, že shora popsané jednání obviněného formální znaky objektivní stránky stíhaného přečinu, zejména obviněným reklamované znaky „opakovaně“ a „při jednání soudu“ nese.
29. Objektem trestného činu pohrdání soudem je ochrana nezávislosti, autority a vážnosti soudu, jakož i zájem na včasném a důstojném projednání věci soudem. Urážlivé či znevažující chování je jednání, které se dotýká autority soudu. Jde o útok, který je adresován soudu. Může jít o verbální projev, ale také o urážku skutkem. K urážlivému nebo znevažujícímu jednání musí dojít při jednání a současně alespoň podruhé (slovo „opakovaně“ v návětě). Trestný čin pohrdání soudem je možné spáchat při jediném jednání (roku) soudu, pokud k závadnému chování dojde opakovaně. Nevyžaduje se přitom předchozí postih pořádkovou pokutou nebo jiným opatřením, avšak ze smyslu daného ustanovení lze dovodit, že pachatel by měl být upozorněn na závadnost jeho předchozího jednání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2906, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 6 Tdo 986/2012). Za jednání soudu ve smyslu citovaného ustanovení je nutno považovat i počátek hlavního líčení, kdy za přítomnosti stran, tj. obžalovaného, státního zástupce a obhájce, soudních osob, tj. soudce a zapisovatele, je zjišťována přítomnost předvolaných a vyrozuměných osob a je sdělován další průběh řízení, a to i odročení již zahájeného hlavního líčení (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 9 To 21/2003, publikované pod č. 60/2003 Sb. rozh. tr.)
30. Jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudků nalézacího i odvolacího soudu vykazuje rysy verbálního ataku, který směřoval obviněný v daných souvislostech (tedy po vyhlášení pro něj nepříznivého rozhodnutí soudu) jednoznačně vůči samosoudci Okresního soudu ve Frýdku – Místku, tedy vůči „soudu“. Jde nepochybně o jednání neslušné, dokonce s náznakem výhrůžky, a obviňující ze skutečnosti, která neměla reálný podklad. Šlo o jednání „opakované“, když z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný byl na nevhodnost svého vystupování upozorněn samosoudcem i příslušníky vězeňské eskorty a byl výslovně poučen o možnosti trestního stíhání (viz příslušná protokolace i svědecké výpovědi), toho však nedbal, ve svém jednání pokračoval a v komplexu se dopustil jednání podrobně popsaného ve výrokové části – skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Jestliže je za jednání soudu ve smyslu §336 tr. zákoníku nutno považovat i počátek hlavního líčení, kdy za přítomnosti stran, tj. obžalovaného, státního zástupce a obhájce, soudních osob, tj. soudce a zapisovatele, je zjišťována přítomnost předvolaných a vyrozuměných osob a je sdělován další průběh řízení, a to i odročení již zahájeného hlavního líčení (viz citované rozhodnutí publikované pod č. 60/2003 Sb. rozh. tr.), nutno za ně považovat i skončení hlavního líčení, resp. veřejného zasedání, tedy okamžik bezprostředně navazující na vyhlášení meritorního rozhodnutí, poučení o opravných prostředcích a vyjádření stran k nim. Podle §238 tr. ř. na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Státní zástupce správně poznamenal, že trestní řád neobsahuje výslovné ustanovení určující, kterým momentem se hlavní líčení, potažmo veřejné zasedání, považuje za skončené. Lze souhlasit s tím, že momentem, kdy se po vyhlášení rozhodnutí procesní strany vyjádří k opravnému prostředku, je obsah veřejného zasedání vyčerpán a provádění dalších úkonů již nepřichází v úvahu. Nicméně pokud se obviněný svého jednání dopustil v bezprostřední časové souvislosti s právě proběhnuvším veřejným zasedáním, v jednací síni a za přítomnosti týchž osob, které byly tomuto veřejnému zasedání přítomny, dopustil se ho „při jednání soudu“ ve smyslu §336 písm. b) tr. zákoníku. Je zjevné, že jednání obviněného bylo reakcí na rozhodnutí soudu, s nímž se neztotožnil, že věcně souviselo s předmětem veřejného zasedání a že se odehrálo předtím, než osoby, jež byly veřejnému zasedání přítomny, opustily jednací síň a zejména bylo namířeno jednoznačně vůči osobě samosoudce. Objekt přečinu pohrdání soudem podle §336 tr. zákoníku musí být totiž logicky chráněn nikoli striktně pouze do okamžiku formálně ústně vyhlášeného skončení jednání soudu, nýbrž po celou dobu, kdy je soud (samosoudce či členové senátu) přítomen v jednací síni společně s obviněným z takového přečinu a může se stát předmětem útoku předvídaného ustanovením §336 tr. zákoníku a zvláště pak za situace, kdy se v jednací síni stále nachází osoby, které se předchozího jednání soudu účastnily. Byť shora uvedenými námitkami obviněný relevantně zpochybnil naplnění některých formálních znaků projednávaného přečinu, nemohly být tyto námitky vyhodnoceny jako důvodné.
31. Napadenému rozhodnutí lze však vytknout, že se nedostatečně zabývalo otázkou možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Tuto námitku vznesl obviněný již v rámci svého dovolání, jak rekapituloval odvolací soud v bodě 3. odůvodnění svého rozsudku, přičemž v závěru bodu 14. dospěl k poněkud paušálnímu závěru, že posuzované jednání obviněného není ojedinělé, neboť ten je osobou problematickou obdobným způsobem i v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a nelze tak hodnotit toto jednání jako nedostatečně společensky škodlivé (nalézací soud se touto otázkou nezabýval v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec). Aniž by bylo důvodu zpochybnit hodnocení osoby obviněného odvolacím soudem, přece jen upozadil posouzení samotného obsahu verbálního projevu obviněného vůči samosoudci v závěru veřejného zasedání. Dovolací soud dospěl k závěru (v podstatě v částečné shodě s vyjádřením státního zástupce), že si lze v rámci použité právní kvalifikace činu představit podstatně závažnější formy jeho spáchání, např. razantnějším verbálním projevem či jednáním hraničícím s agresí fyzickou. Obviněný z větší části jednání kladeného mu za vinu užil vyjádření, která nejsou příliš logická („právě jste mě zabil a moji matku taky“, „vy jste mě nabádal k sebevraždě“ a „víte sám, to je jedno“), především ale tato jeho vyjádření nejsou vzhledem k jejich obsahu jednoznačně a zjevně urážlivá a soud znevažující, byť slovní projev obviněného nelze považovat za slušný, uctivý vůči soudu a odpovídající kultivovanému průběhu veřejného zasedání. Ve zbytku obviněný vyjádřil možnost „problému“ po výstupu z trestu odnětí svobody, který lze sice interpretovat vícero způsoby co do různé míry pohrůžky za vynesení nepříznivého rozhodnutí ve veřejném zasedání, avšak ani v tomto případě nelze klasifikovat daný výrok jako jednoznačně a dostatečně intenzivně urážlivý a soud znevažující. Nad svým jednáním obviněný, inklinující s ohledem na své osobnostní utváření ke zkratkovitým a útočnějším reakcím na situace pro něj nepříznivé, vyjádřil lítost a důvodně lze za popsaných okolností očekávat jistou míru tolerance a nadhledu ze strany soudu, jako objektu zasaženého verbálními projevy. Třebaže to ničeho nemění na výše zmíněných závěrech, že jednání obviněného není akceptovatelné, dovolací soud má za to, že měla být důsledněji zhodnocena společenská škodlivost jednání obviněného a zváženo, zda neumožňuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (např. posouzení jednání obviněného jako kázeňského přestupku spáchaného v rámci výkonu trestu odnětí svobody apod.) a zda je nutno vyvodit trestní odpovědnost obviněného a trestněprávní důsledky s ní spojené podle §12 odst. 2 tr. zákoníku (zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio ) s přihlédnutím ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovanému pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
32. Protože v projednávaném případě byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 3 To 43/2021. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
33. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, který bude v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§265s odst. 1 tr. ř.). Na soudu druhého stupně proto bude, aby důsledně splnil svou povinnost plynoucí z hledisek a kritérií stanovených §254 odst. 1 tr. ř., neboť v již uplatněném odvolání obviněného byla otázka společenské škodlivosti činu obviněného relevantně zpochybněna (viz výše). Odvolací soud se tedy právním posouzením skutku bude znovu zabývat, aby v intencích tohoto rozhodnutí dovolacího soudu znovu posoudil otázku možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe plynoucí z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto stadiu řízení se nejeví nezbytným doplňovat dokazování, avšak takový postup nelze a priori vyloučit, shledá-li jej odvolací soud vhodným a účelným pro rozhodnutí ve věci. Zcela na závěr Nejvyšší soud již jen připomíná, že rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth