ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1502.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1502/2022-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) A. H., nar. XY, a b) Z. H., nar. XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Václavem Brettingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, proti žalovanému: M. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupen JUDr. Milanem Milerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, o 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 28/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2022, č. j. 39 Co 265/2021-257, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení rovným dílem částku 19 340 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Brettingera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 26. 1. 2022, č. j. 39 Co 265/2021-257, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. 4. 2021, č. j. 5 C 68/2017-225, potvrzen v části výroku I., v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům částku 900 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a zrušen v části výroku I., v níž byla platební povinnost žalovaného vázána na plnění podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 3. 2017, č. j. 43 C 173/2016-39, a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Nevymezil žel žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, ohledně které by ohlašoval, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisel a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být oproti dosavadní judikatuře posouzena jinak.
3. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Nejvyšší soud předložené dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
5. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
6. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
7. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
8. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3446/2018; v rovině ústavněprávní k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, obdobně též důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, či v jeho usnesení ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
9. Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (absence vymezení otázky procesního nebo hmotného práva, o které by dovolatel ohlašoval, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisel a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být oproti dosavadní judikatuře posouzena jinak), je tedy vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě přitom nedostál, neboť ani jeden ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. řádně nevymezil a ani neoznačil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Z uvedeného důvodu shledává Nejvyšší soud podané dovolání neprojednatelným (způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolaní přitom není pouhá citace znění ustanovení §237 o. s. ř.). Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pak nepředstavuje ani dovolatelem předestřená argumentace postrádající zobecnění právních otázek (otázek hmotného či procesního práva) majících vztah ke konkluzím, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí. Polemika se závěry odvolacího soudu, dle nichž žalobci vyplatili dovolateli v hotovosti nejprve částku 500 000 Kč (dne 5. 9. 2015) a následně prostřednictvím svědkyně R. H. (nejméně) dalších 400 000 Kč, je přitom zjevně založena na kritice skutkových a nikoliv právních konkluzí tohoto soudu, včetně způsobu hodnocení provedených důkazů (viz výtku, že soud čerpal skutková zjištění z nahrávek telefonické konverzace). Ani z obsahu dovolání tak nelze dovodit vymezení právních otázek (otázek hmotného nebo procesního práva), jejichž prostřednictvím by snad bylo lze usuzovat na jeho přípustnost; uvádí-li dovolatel v obecné rovině, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, není ani s přihlédnutím k obsahu dovolání patrno, kterou rozhodovací praxi tohoto soudu (reprezentovanou jakými rozhodnutími či stanovisky) tím míní.
10. Nad rámec výše uvedeného lze dodat, že závěry odvolacího soudu plně korespondují těm judikaturním konkluzím, jež za osobu pasivně věcně legitimovanou ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení považují toho, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil – tedy toho, komu se plněním dostalo majetkové hodnoty (bylo plněno), takže se to v jeho majetku projevilo buď zvýšením aktiv, nebo snížením pasiv (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007, ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, a ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019); bezdůvodně se pak obohatí osoba, které bylo plněno, i když jako platební místo (příjemce hotovosti) určí třetí osobu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3487/2020, ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 961/2020, a ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016).
11. Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobců patří odměna advokáta za každou z jím zastupovaných osob ve výši 9 520 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky), dohromady 19 340 Kč.
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 8. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu