ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1941.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1941/2022-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovaným: 1) Z. P., nar. XY, trvale bytem v XY, zastoupený Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, a 2) M. P. , nar. XY, trvale bytem v XY, zastoupená JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Dykova 17, o zaplacení 128 231 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 192/2021, o dovolání žalované ad 2) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2022, č. j. 22 Co 13/2022-52, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 26. 1. 2022, č. j. 22 Co 13/2022-52, bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. listopadu 2021, č. j. 14 C 192/2021-33, jímž byla zamítnuta námitka místní nepříslušnosti Okresního soudu v Příbrami vznesená žalovanou ad 2) podáním ze dne 25. 11. 2021.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná ad 2). Předestřela otázku, zda je při rozhodování sporu o vydání bezdůvodného obohacení dána místní příslušnost soudu podle obvodu, v němž se nachází nemovitost, jejímž užíváním bezdůvodné obohacení vzniklo (§88 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů ̶ dále jen „o. s. ř.“), nebo je místně příslušným obecný soud žalovaných ve smyslu ustanovení §84 o. s. ř. Měla za to, že by uvedená otázka procesního práva měla být dovolacím soudem oproti závěrům vyplývajícím z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 1207/2005, posouzena jinak.
3. Žalobkyně i žalovaný ad 1) navrhli dovolání odmítnout.
4. Podle §237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že výlučná místní příslušnost v případech vypočtených v ustanovení §88 o. s. ř. má vždy přednost před příslušností obecnou nebo na výběr danou, použití obecné nebo na výběr dané místní příslušnosti je v takovém případě vyloučeno. Soud podle polohy nemovitosti (forum rei sitae) je však výlučně příslušným pouze tehdy, jestliže se řízení týká práv k těmto nemovitostem, tj. práva vlastnického, spoluvlastnického, práva držby, práva z věcného břemene a práva nájemního, a to v situaci, kdy jde v řízení o existenci takového práva, jeho trvání a zánik, nikoliv pouze o práva a povinnosti z toho plynoucí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5502/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 15/2017, či ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1583/2018).
6. Jestliže tedy soudy nižšího stupně nevyhověly námitce místní nepříslušnosti vznesené žalovanou ad 2) v situaci, kdy řízení, jehož předmětem je vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně, tj. obligační vztah a nikoliv existence práva k nemovitosti (vlastnického práva, spoluvlastnického práva, práva držby, práva z věcného břemene či práva nájemního), bylo zahájeno u obecného soudu žalovaných (§84 o. s. ř.), pak jejich závěry zcela korespondují výše uvedené ustálené judikatuře dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež respektuje subsidiaritu obecné místní příslušnosti ve smyslu §84 o. s. ř.
7. Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje.
8. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
10. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 8. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu