ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2039.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2039/2022-1193
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce M. F. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 49/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. února 2022, č. j. 69 Co 243/2021-1150, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Tomáše Homoly, advokáta se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. 6. 2021, č. j. 8 C 49/2014-1090, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 8. 4. 2022, č. j. 8 C 49/2014-1155, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), a žalované uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalobci k rukám jeho zástupce ve výši 481.359,- Kč a České republice na účet Okresního soudu v Šumperku ve výši 22.193,- Kč (výroky II. a III.).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 17. 2. 2022, č. j. 69 Co 243/2021-1150, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 297.654,- Kč (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 26.148,- Kč (výrok III.) a soudu prvního stupně uložil, aby před doručením tohoto rozsudku rozhodl o doplnění napadeného rozsudku o výrok o náhradě nákladů řízení vynaložených státem (výrok IV.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě), a jako náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby podle dohody o vyčíslení restitučního nároku ze dne 13. 12. 2012, ve znění dodatku ze dne 27. 11. 2013, podle ustanovení §18a odst. 2 zákona o půdě. Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatovaly přitom, že předmětné pozemky jsou vhodné k převodu na žalobce. Jelikož hodnota předmětných pozemků vybraných žalobcem jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vyjadřuje přesvědčení, že předmětný pozemek parc. č. XY není vhodný k převodu na žalobce jako pozemek náhradní, jelikož zmíněný pozemek slouží k provozování sportovních aktivit, jestliže přes něj vede lyžařská trať a uměle zbudovaná stezka pro cyklisty, pročež úvahy o jeho zemědělském obhospodařování nejsou namístě. Dle názoru žalované se odvolací soud dostatečně nezabýval otázkou funkční propojenosti předmětného pozemku parc. č. XY se sportovním (lyžařským) areálem. Akcentuje přitom veřejný zájem na zachování dosavadního využití zmíněného pozemku, neboť provozování sportovních aktivit v obci XY, v níž se pozemek nachází, je jedním ze záměrů obce vyjádřených i v příslušné územně plánovací dokumentaci. Dále se domnívá, že rovněž předmětný pozemek parc. č. XY je nevhodný k převodu na žalobce, neboť ze žalovanou předložených podkladů je zjevné, že označený pozemek pravděpodobně funkčně souvisí se stavbou ubytovacího zařízení nacházející se na sousedním pozemku, nachází-li se na požadovaném pozemku posezení s ohništěm či dětské prolézačky a je-li k přilehlému pozemku částečně připlocen. Má za to, že odvolací soud měl námitku funkční souvislosti blíže prověřit. Namítá také nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku, neboť má za to, že je závažně ohrožena na svých právech a že jí hrozí závažná újma, a to v souvislosti se zdlouhavým procesem navracení do původního stavu při zrušení rozhodnutí, která jsou podkladem převodu pozemků ve vlastnictví státu žalobci.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného, popřípadě jeho zamítnutí pro nedůvodnost. Poukázal na skutečnost, že při řešení právních otázek předestřených dovolatelkou se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. V souladu s touto praxí pak posoudil jak otázku funkčního spojení pozemku parc. č. XY se sportovním areálem, tak i pozemku parc. č. XY dovozovaného z jeho „připlocení“ k pozemku sousednímu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. 2. 2022 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť žalovanou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015 – uvedená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě a v ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Zákonnou překážkou vydání pozemků podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jejich poskytnutí oprávněné osobě jako pozemků náhradních) může být též funkční souvislost pozemků se stavbou; pod funkční souvislostí se pak rozumí skutečnost, že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“, čímž se rozumí jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). Proto je nezbytné přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti nárokovaných pozemků s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit ucelený soubor pozemků a staveb. Pro konkluzi o funkční souvislosti pozemků a stavby a potažmo o existenci areálu není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015).
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě. Otázku vhodnosti pozemku pro bezúplatný převod jako pozemku náhradního je přitom třeba posuzovat podle konkrétních okolností, které tu jsou v době vyhlášení rozhodnutí (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2893/2018, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, či ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020).
Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, dovodil-li se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem dané věci, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY je vhodný k převodu na žalobce, coby pozemek náhradní. V řízení totiž bylo zjištěno, že označený pozemek, jenž je jako zemědělský evidován i fakticky užíván, netvoří funkční celek se sportovním (lyžařským) areálem. K dovolatelkou tvrzené okolnosti, že v přítomné věci převažuje nad restitučním nárokem žalobce na vydání předmětného pozemku parc. č. XY veřejný zájem na zajištění (prostřednictvím zachování stávajících vlastnických poměrů) užívání tohoto pozemku ke sportovním aktivitám jakožto součásti funkčního celku – sportovního areálu, jeví se vhodným podotknout, že veřejný zájem na nevydání uvedeného pozemku v řízení nebyl shledán. Naturální restituovatelnosti požadovaného pozemku ostatně nasvědčuje též vyjádření vlastníka sousedního sportovního (lyžařského) areálu, jenž s převodem sporného pozemku na žalobce souhlasí, neboť sportovní aktivity nebrání zemědělskému využití daného pozemku a naopak jeho vydáním žalobci se nenaruší funkční využití sportovního areálu. Argumentuje-li dovolatelka zájmem na zachování stávajícího sportovního využití předmětného pozemku parc. č. XY, lze také zohlednit, že změnou vlastníka se bez dalšího nezmění způsob využití tohoto pozemku (k tomu srovnej přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011). Předpoklad dovolatelky, že zemědělské obhospodařování předmětného pozemku parc. č. XY je vyloučeno, lze-li pozemek využívat k rekreačním a sportovním aktivitám, je pak ryze spekulativní a ničím nepodložený.
Polemika dovolatelky se závěrem odvolacího soudu o vhodnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY k převodu na žalobce rovněž postrádá přiléhavost, jelikož závěr odvolacího soudu o absenci funkčního celku nárokovaného pozemku se stavbou, respektive jeho účelového určení k užívání spolu se stavbou, není nepřiměřený odvolacím soudem učiněným skutkovým zjištěním (tato zjištění s účinností od 1. 1. 2013 navíc dovolacímu přezkumu nepodléhají – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017), neboť v řízení nebyla prokázána funkční souvislost požadovaného pozemku, jenž slouží k zemědělské činnosti a jako zemědělský je i veden v katastru nemovitostí, s jakoukoli nemovitostí. K výtce dovolatelky sluší se uvést, že otázku funkční souvislosti požadovaného pozemku s přilehlými nemovitostmi nelze posuzovat pouze s poukazem na jeho vymezení (ohraničení pomocí plotu) v dané lokalitě, přičemž ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá, že by vydáním nárokovaného pozemku oprávněné osobě bylo ohroženo řádné fungování sousední nemovitosti sloužící jako ubytovací zařízení. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3897/2018), což dovolatelka ve vztahu k restituovatelnosti označeného pozemku zjevně činí. Slouží-li podle tvrzení dovolatelky pozemek či jeho část hostům ubytovacího zařízení k venkovnímu posezení a k umístění dětských prolézaček, pak z dovolací argumentace se ovšem nijak nepodává přítomnost nezbytného znaku funkční spjatosti pozemku se stavbou, tj. že by bez předmětného pozemku bylo užívání či provoz ubytovacího zařízení znemožněn či podstatně ztížen, a shodně že by bez stavby byla ohrožena či znemožněna exploatace nárokovaného pozemku.
Odkázala-li dovolatelka na závěry dovozené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, a ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, pak jde o rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní projednávané věci, kdy v prvním případě šlo o pozemky připlocené ke stavbám rodinných domů, s nimiž jako zahrady tvořily nedělitelný funkční celek, zatímco v druhém z citovaných rozhodnutí Nejvyšší soud zkoumal funkční souvislost pozemku sloužícího jako odpočinkové plochy sportovního hřiště v oploceném areálu základní školy; o takto úzké spojení pozemku s jinými nemovitými věcmi v nyní souzené věci ovšem zjevně nejde.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3824/2018, taktéž není případný, neboť v nyní posuzované věci – na rozdíl od věci odkazované – nebylo prokázáno, že by předmětné pozemky byly schváleným územním plánem zařazeny do plochy pro výrobu v kamenolomu nebo coby územní rezervy pro dobývací prostor lomu, ba naopak nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by předmětné pozemky žalobci znemožnila obhospodařovat.
Brojí-li žalovaná dále proti rozsudku odvolacího soudu argumentací o jeho nepřezkoumatelnosti (nedostatečném odůvodnění), pak ani tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Obecně platí, že se svou povahou jedná o výtku, která (je-li dána) vystihuje případ tzv. jiné vady řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li dovolání z jiného důvodu přípustné (srovnej ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tato podmínka však v projednávané věci, jak se z výkladu shora podává, splněna není. Nadto nelze než uzavřít, že vytýkaným defektem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zjevně postiženo není. V této souvislosti sluší se připomenout i ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalované, jíž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formulovala dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, jenž je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu