ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2074.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2074/2022-1230
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyň: a) V. U. , narozena XY, bytem XY, Spojené státy americké, b) V. G. , narozena XY, bytem XY, Spojené státy americké, obě zastoupeny Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupena doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 204/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2022, č. j. 56 Co 151/2021-1121, 56 Co 152/2021, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2022, č. j. 56 Co 151/2021-1121, 56 Co 152/2021, se ve výroku I. a v části výroku II., v níž byl potvrzen ve výroku I. rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 25. března 2021, č. j. 11 C 204/2018-1018, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12. května 2021, č. j. 11 C 204/2018-1033, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jakož i ve výrocích III., IV. a V. o nákladech řízení před soudem prvního stupně, o nákladech řízení státu a o nákladech odvolacího řízení, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení; v ostatním se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 3. 2021, č. j. 11 C 204/2018-1018, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12. 5. 2021, č. j. 11 C 204/2018-1033, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále zastavil řízení (pro částečné zpětvzetí žaloby) ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok II.), zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované ohledně žalobkyněmi požadovaného pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV., V. a VI.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyň proti výroku III. i žalované proti výrokům I., IV., V. a VI. rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, č. j. 56 Co 151/2021-1121, 56 Co 152/2021, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. [odst. 4 bod c)] a ve výroku III. změnil tak, že k uspokojení nároku žalobkyň na náhradu za v restituci nevydané pozemky žalovaná bezúplatně převádí na žalobkyně i pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.), jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok II.). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, o náhradě nákladů řízení státu, jakož i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III., IV. a V.).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 2 zákona o půdě). Protože odvolací soud shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyním liknavým až svévolným, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyň mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatoval přitom, že žalobou nárokované pozemky jsou vhodné k převodu na žalobkyně. Jelikož hodnota požadovaných pozemků vybraných žalobkyněmi jako pozemků náhradních, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobkyň, odvolací soud uložil žalované povinnost uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu žalobou vymezených pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Vyjadřuje přesvědčení, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY není vhodný k převodu na žalobkyně jako pozemek náhradní, jelikož přes něj vede frekventovaná nezpevněná místní komunikace. Podotýká, že požadovaný pozemek slouží veřejnosti ve veřejném zájmu, pročež jeho vydáním žalobkyním by došlo ke vzniku holého vlastnictví. Dále se domnívá, že rovněž pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY je nevhodný k převodu na žalobkyně, neboť je užíván jako veřejné prostranství a naplňuje znaky veřejného statku, jenž svou povahou vylučuje, aby k němu mohly žalobkyně vykonávat vlastnické právo, tedy jej i užívat způsobem odpovídajícím účelu restitucí. Uvedla, že daný pozemek je veřejností využíván k odpočinku, kulturně-sportovním aktivitám a k pořádání tradiční poutě. Upozornila též na funkční souvislost pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY s nedalekou kaplí sv. Vojtěcha, jež tvoří součást pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY. Nesouhlasí přitom ani s oceněním žalobkyněmi vybraných náhradních pozemků, jakož i s odvolacím soudem stanovenou tarifní hodnotou sporu. V neposlední řadě pak namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření označily dovolání žalované za nepřípustné a rozsudek odvolacího soudu za správný a řádně odůvodněný. Zdůraznily, že argumentace žalované vychází z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn odvolacím soudem. Vyzdvihly, že v řízení nebyla prokázána existence místní komunikace na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a ani povaha pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY coby veřejného statku. Mají také za to, že otázka ocenění náhradních pozemků, jíž se odvolací soud zabýval pouze v odůvodnění napadeného rozsudku, není předmětem přítomného řízení, a nemůže tudíž zakládat dovolací důvod. Navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
Samostatným podáním ze dne 27. 6. 2022 žalobkyně vyjádřily nesouhlas s tím, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2022, č. j. 28 Nd 301/2022-1211 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), byla odložena právní moc rozsudku odvolacího soudu. S ohledem na množství pozemků ve správě žalované se domnívají, že převodem žalobou vymezených náhradních pozemků nebyla práva žalované závažně ohrožena, přičemž vyzdvihly, že žalobkyním nebyl návrh žalované na odklad právní moci napadeného rozsudku doručen, čímž došlo k zásahu do práv žalobkyň. Navrhly, aby Nejvyšší soud odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu zrušil, a to nejméně ve vztahu k pozemkům, které nebyly dovoláním žalované dotčeny, tedy pozemkům parc. č. XY, a parc. č. XY, oběma v katastrálním území XY, pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY, všem v katastrálním území XY, pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY, všem v katastrálním území XY, a pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY, oběma v katastrálním území XY.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předkládané otázky „vhodnosti“ pozemků, jež žalobkyně nárokují k převodu jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě; při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě a v ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení §11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.).
Judikatura dovolacího soudu dále dovodila, že překážkou vydání náhradního zemědělského pozemku ve smyslu zákona o půdě může být i skutečnost, že tento pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by oprávněné osobě neumožňovala realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění. Mezi překážky vydání náhradního zemědělského pozemku jest totiž podřadit per analogiam i situace, kdy by oprávněná osoba získala vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace); k tomu srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14 (tyto nálezy, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017. O takový případ jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání, jako např. veřejná prostranství [§34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) – dále „zákon č. 128/2000 Sb.“] nebo účelové komunikace (§7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 13/1997 Sb.“), kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008, jenž je, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz ). Náhradní uspokojení restitučního nároku je tak vyloučeno tam, kde by vedlo k situaci, v níž by restituent objektivně vzato nemohl své vlastnické právo smysluplně realizovat.
Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2891/2021).
Ve světle výše uvedené judikatury se závěry odvolacího soudu formulované ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY jeví být přinejmenším předčasné, jestliže se odvolací soud důsledně nezabýval existencí cesty (komunikace) vedoucí přes označený pozemek a s tím spojenou otázkou, nejde-li o pozemní komunikaci – např. o účelovou komunikaci ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 písm. d) a §7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích [vzniká-li tato ze zákona, tj. jsou-li splněna kritéria uvedená v ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., aniž by bylo třeba pro kategorizaci pozemku jako účelové komunikace vydávat správní rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 987/2018), a kdy pro posouzení, zda je pozemek účelovou komunikací, není vždy rozhodující, jak je pozemek evidován v katastru nemovitostí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1601/2006)] a zda tedy tento pozemek není zatížen i veřejným užíváním, které také může představovat překážku naturální restituce. Odvolací soud totiž nezkoumal, zda a v jakém rozsahu je existující cesta užívána veřejností, a případný veřejný zájem na zachování státního vlastnictví k danému pozemku nekomparoval se zájmem oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku – nehodnotil, zda restituční nárok nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního zemědělského pozemku z vlastnictví státu či vydáním geometrickým plánem oddělené zemědělsky využitelné části požadovaného pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21).
Minimálně předčasné, a tedy i nesprávné, je ovšem též právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o otázku, zda lze považovat za vhodný k převodu žalobkyním pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY jako pozemek náhradní za pozemky, jež jim nemohly být vydány. Odvolací soud se totiž otázkou vhodnosti dotčeného pozemku k převodu dostatečně nezabýval, neboť patřičně nehodnotil, zda nárokovaný pozemek není součástí veřejného prostranství. Závěr odvolacího soudu o restituovatelnosti sporného pozemku opřený toliko o zprávu Obecního úřadu XY – odboru výstavby a o údaje evidované v katastru nemovitostí, popřípadě o zjištění, že pozemek není zastavěn a využívá se jako zázemí pro veřejně prospěšnou akci (pouť ke kapli sv. Vojtěcha), lze považovat za nedostatečný. Institut veřejného prostranství je totiž jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků podle ustanovení §34 zákona č. 128/2000 Sb. (či např. též podle §14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze). Pro kategorizaci určitého prostoru (pozemku) jako veřejného prostranství není přitom bez dalšího rozhodující, zda byl tento prostor jako veřejné prostranství označen ve správním aktu, zejména v obecně závazné vyhlášce, v opatření obecné povahy či ve správním rozhodnutí; stejně tak není podstatné, zdali určitý pozemek je ve vlastnictví státu, obce coby veřejnoprávní korporace či soukromé osoby (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2005, č. j. 5 As 49/2004-77, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016). Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je třeba naplnit veškeré jeho znaky. Prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, jež jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jedná se především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014, a rovněž Černín, K: Veřejná prostranství, terra incognita. Právník, 2016, č. 10, str. 803-817, Huneš, K. - Randusová, E. - Mácha, A.: Veřejné prostranství a jeho platný vznik. Právní rozhledy, 2017, č. 10, str. 366 a násl.]. Stran demonstrativního výčtu jednotlivých prostor jsoucích veřejným prostranstvím Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“ obsažená v ustanovení §34 zákona č. 128/2000 Sb., je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02).
Právní posouzení věci odvolacím soudem (jde-li o shora vymezenou otázku, zda lze žalobkyněmi nárokované pozemky parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY považovat za vhodné k převodu oprávněným osobám jako pozemky náhradní za pozemky, jež jim nemohly být vydány) je tedy neúplné, a tudíž nesprávné, pročež uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl ve vztahu k označeným pozemkům naplněn.
Přiléhavost však postrádá námitka dovolatelky o funkční souvislosti mezi pozemkem parc. č. XY v katastrálním území XY a nedalekou kaplí sv. Vojtěcha. S dovolatelkou lze souhlasit, že zákonnou překážkou vydání pozemku podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být též funkční souvislost pozemku se stavbou; pod funkční souvislostí se pak rozumí skutečnost, že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“, čímž se rozumí jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). Proto je nezbytné přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti nárokovaných pozemků s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit ucelený soubor pozemků a staveb. Pro konkluzi o funkční souvislosti pozemků a stavby a potažmo o existenci areálu není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Nicméně závěr odvolacího soudu o absenci funkčního celku nárokovaného pozemku se stavbou, respektive jeho účelového určení k užívání spolu se stavbou, není nepřiměřený odvolacím soudem učiněným skutkovým zjištěním (tato zjištění s účinností od 1. 1. 2013 navíc dovolacímu přezkumu nepodléhají – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017), neboť v řízení nebyla prokázána funkční souvislost požadovaného pozemku s jakoukoli nemovitostí. K výtce dovolatelky sluší se uvést, že otázku funkční souvislosti požadovaného pozemku s kaplí sv. Vojtěcha nelze posuzovat pouze s poukazem na jeho využití při konání každoroční poutě ke zmíněné kapli, přičemž ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá, že by vydáním nárokovaného pozemku oprávněným osobám bylo ohroženo řádné fungování kaple sv. Vojtěcha, jež s tímto pozemkem navíc přímo nesousedí.
Přípustnost dovolání žalované naopak nezakládá námitka, jež se připíná k závěru odvolacího soudu o nesprávném ocenění žalobkyněmi vybraných náhradních pozemků odvolacím soudem, jakož i o postupu soudu při jeho zjišťování.
K žalovanou kladené otázce sluší se připomenout ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž se napadené rozhodnutí neprotiví), že pro úspěch žaloby o uložení povinnosti vydat náhradní pozemky je rozhodující mimo jiné právě i otázka stávající výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného náhradního pozemku; tyto otázky soud řeší jako otázky předběžné, vycházeje přitom z provedeného dokazování (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). Pakliže ovšem cena oprávněnou osobou vybraného pozemku nedosahuje výše aktuálního restitučního nároku – ani podle ocenění oprávněné osoby, ani podle ocenění žalované – nemá přesné ocenění (vyčíslení) náhradního pozemku pro oprávněnou osobu na výsledek řízení žádný vliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018). Z předběžného charakteru otázek ocenění náhradních pozemků či stanovení zbývající výše restitučního nároku, řešených v řízeních o žalobách na vydání náhradních pozemků za pozemky podle zákona o půdě totiž vyplývá, že závěry o těchto otázkách vyslovené v pravomocných rozhodnutích o uvedených typech žalob nejsou pro jejich účastníky v jiném řízení (týkajícím se uspokojení téhož restitučního nároku, resp. jeho zbývající části) závazné (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Případné spory účastníků řízení ohledně zbývající výše restitučního nároku odvozené od ocenění již vydaných náhradních pozemků pak soudní praxe připouští řešit formou určovacích žalob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
Jestliže v poměrech projednávané věci dovolatelka poukazuje na disproporci v ocenění náhradních pozemků mezi soudem prvního stupně a soudem odvolacím na straně jedné a cenou zjištěnou znaleckým posudkem na straně druhé vyjádřenou rozdílovou částkou 6.000,- Kč v neprospěch žalobců, pak se na uvedenou nesprávnost, jíž lze navíc považovat za zjevnou nepřesnost v psaní či počtech, plně uplatní výše připomenuté konkluze rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, tj. že v situaci, kdy zbývající nevypořádané nároky žalobkyň (pro každou z nich ve výši 795.731,71 Kč) nebudou vydáním náhradních pozemků v hodnotě do částky 890.000,- Kč celkem přečerpány, nelze námitku nesprávného ocenění vydaných náhradních pozemků považovat za relevantní argument zakládající přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. či naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a v napadené části výroku II., týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušit a věc odvolacímu soudu v tomto rozsahu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Dovolání žalované bylo naopak podle ustanovení §243a odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto ve vztahu k ostatním vydaným náhradním pozemkům, tedy vyjma pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, neboť argumentace dovolatelky o nesprávném celkovém ocenění náhradních pozemků postihovala z povahy věci všechny pozemky, ohledně nichž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o jejich bezúplatném převodu.
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, v důsledku čehož odpadla časová podmínka trvání odkladu právní moci rozsudku odvolacího soudu dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2022, č. j. 28 Nd 301/2022-1211, nebylo již samostatně rozhodováno o žalobkyněmi podaném návrhu na zrušení odkladu právní moci rozsudku odvolacího soudu, jenž se tak stal bezpředmětným.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu