ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.1345.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1345/2021-1428
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovoláních, které podali obvinění L. P. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, P. V. , roz. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, P. L., nar. XY, trvale bytem XY, XY, M. P. , roz. Š., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a I. N. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 209/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 123/2017, takto:
I.
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 209/2020, částečně zrušuje, a to
- ohledně obviněného L. P. , ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 1) ve vztahu k tomuto obviněnému,
- ohledně obviněné P. V., roz. H. , ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 1) ve vztahu k této obviněné,
- ohledně obviněného P. L. , ve výroku o vině pod bodem 3), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 3) ve vztahu k tomuto obviněnému,
- ohledně obviněné M. P., roz. Š. , ve výroku o vině pod bodem 7), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 5) ve vztahu k této obviněné,
- ohledně obviněné I. N. , ve výroku o vině pod bodem 4) a 7), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 4) a 5) ve vztahu k této obviněné,
- ohledně obviněné P. M., za použití §261 tr. ř. , ve výroku o vině pod bodem 3), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 3) ve vztahu k této obviněné,
- ohledně obviněné D. P. ml. , za použití §261 tr. ř. , ve výroku o vině pod bodem 4), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 5) ve vztahu k této obviněné.
Dále se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc obviněných L. P., P. V., P. L., M. P., I. N., D. P. ml., P. M. ve zrušené části v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 13 T 123/2017 , byli obvinění L. P. , P. V. , P. L. a M. P. uznáni vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obviněná I. N. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se dopustili spolu se spoluobviněnými L. P., nar. XY, P. M., nar. XY, D. P. ml., nar. XY, V. Š., nar. XY, D. P. st., roz. H., nar. XY, K. V., nar. XY a M. P., nar. XY jednáním spočívajícím v tom, že v období od dubna 2011 do listopadu 2015 v obci XY, okres Jihlava, a na dalších místech, v úmyslu neoprávněně se obohatit, sjednávali obžalovaní P., L. a N. jako zaměstnavatelé a obžalovaní V., P., M., P., P. ml., Š., P. st., V. a P. jako zaměstnanci fiktivní pracovní smlouvy se mzdou v neodůvodněně vysokých částkách, která neodpovídala potřebám ani finančním možnostem jednotlivých zaměstnavatelů, kdy krátce po sjednání pracovního poměru došlo u jednotlivých zaměstnanců ke vzniku sociální události, ukončení pracovního poměru ve zkušební době či uplynutí relativně krátké doby, na níž byl pracovní poměr sjednán, přičemž skutečným účelem uzavírání pracovních smluv nebylo reálné sjednání pracovního poměru, ale neoprávněné obohacení obžalovaných V., P., M., P., P. ml., Š., P. st., V. a P., spočívající v čerpání dávek peněžité pomoci v mateřství, nemocenského pojištění, rodičovského příspěvku a podpory v nezaměstnanosti ve výši, jež byla stanovena na základě mezd sjednaných ve smlouvách uzavřených mezi obžalovanými, přičemž v případě neuzavření předmětných smluv by obžalovaným V., P., M., P., P. ml., Š., P. st., V. a P. náležely dávky ve výrazně nižší výši, než v jaké jim byly Českou správou sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“), a Úřadem práce České republiky (dále jen „Úřad práce“) skutečně vyplaceny , kdy jednotlivé skutky, v rámci nichž jsou specifikovány konkrétní osoby, smlouvy a částky, stejně jako druh a výše neoprávněně vyplacených dávek, jsou popsány pod body 1) až 11).
2. Za to byl obviněným L. P., P. V., P. L. a M. P. podle §209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výši 15 (patnácti) měsíců, jehož výkon byl u všech obviněných podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
3. Obviněná I. N. byla odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
4. Dále byl obviněné podle §67 odst. 1 a 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve 150 denních sazbách při denní sazbě 1.000 Kč, tedy v celkové výměře 150.000 (sto padesát tisíc) Kč.
5. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 6 (šest) měsíců.
6. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit České republice zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení, pracoviště Brno, Veveří 7, majetkovou škodu, a to konkrétně:
- obviněným P. V. a L. P. společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 152.292 Kč,
- obviněným L. P. a L. P. společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 265.985 Kč,
- obviněným P. M. a P. L. společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 118.384 Kč,
- obviněným D. P. ml. a I. N. společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 249.648 Kč,
- a obviněným M. P. a I. N. společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 313.740 Kč.
-
7. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných L. P., P. M., D. P. ml., V. Š., D. P. st., K. V. a M. P.
8. Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 13 T 123/2017, podali obvinění L. P. , P. V. , P. L. , M. P. a I. N. , stejně jako spoluobvinění P. M., D. P. ml., D. P. st. a M. P. odvolání.
9. O odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 209/2020 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu týkající se odvolatelů a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné L. P. , P. V. , P. L. , M. P. a I. N. uznal vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v období od dubna 2011 do listopadu 2015 v obci XY, okres Jihlava, a na dalších místech, v úmyslu neoprávněně se obohatit, sjednávali obžalovaní P., L. a N. jako zaměstnavatelé a obžalovaní V., P., M., P., P. ml., Š., P. st., V. a P. jako zaměstnanci fiktivní pracovní smlouvy se mzdou v neodůvodněně vysokých částkách, která neodpovídala potřebám ani finančním možnostem jednotlivých zaměstnavatelů, kdy krátce po sjednání pracovního poměru došlo u jednotlivých zaměstnanců ke vzniku sociální události, ukončení pracovního poměru ve zkušební době či uplynutí relativně krátké doby, na níž byl pracovní poměr sjednán,
přičemž skutečným účelem uzavírání pracovních smluv nebylo reálné sjednání pracovního poměru, ale neoprávněné obohacení obžalovaných V., P., M., P., P. ml., Š., P. st., V. a P., spočívající v čerpání dávek peněžité pomoci v mateřství, nemocenského pojištění, rodičovského příspěvku a podpory v nezaměstnanosti ve výši, jež byla stanovena na základě mezd sjednaných ve smlouvách uzavřených mezi obžalovanými, přičemž v případě neuzavření předmětných smluv by obžalovaným V., P., M., P., P. ml., Š., P. st., V. a P. náležely dávky ve výrazně nižší výši, než v jaké jim byly Českou správou sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“), a Úřadem práce České republiky (dále jen „Úřad práce“) skutečně vyplaceny, kdy konkrétně :
1) obvinění P. V. a L. P. po předchozí dohodě uzavřeli dne 15. 4. 2011 v obci XY obžalovaná V. jako zaměstnanec a obžalovaný P. jako zaměstnavatel s IČ: XY pracovní smlouvu, na jejímž základě měla být obžalovaná V. od 1. 5. 2011 do 31. 1. 2014 zaměstnána jako vedoucí výroby u obžalovaného P. s měsíční hrubou mzdou ve výši 35.000 Kč, přičemž ke sjednání pracovní smlouvy nedošlo za účelem reálného výkonu práce a zajištění příjmů z pracovní činnosti, ale pouze za účelem vzniku nároku na dávky peněžité pomoci v mateřství v neoprávněně vysokých částkách,
krátce po sjednání pracovní smlouvy nastoupila obžalovaná V. dne 5. 5. 2011 na mateřskou dovolenou, přičemž v období od 5. 5. 2011 do 16. 11. 2011 byly obžalované V. vyplaceny dávky peněžité pomoci v mateřství v celkové výši 161.896 Kč, přičemž pokud by nedošlo k formálnímu uzavření předmětné pracovní smlouvy mezi obžalovanými V. a P., náležely by obžalované V. na základě předchozího pracovního poměru u zaměstnavatele I. N., IČ: XY, kde byla zaměstnána od 3. 1. 2005 do 30. 4. 2011, za období od 5. 5. 2011 do 16. 11. 2011 dávky peněžité pomoci v mateřství v celkové výši 9.604 Kč, čímž tak obžalovaní způsobili České republice, zastoupené ČSSZ, IČ: 00006963, škodu v celkové výši 152.292 Kč ,
2) obviněný L. P. společně se zvlášť stíhaným L. P. po předchozí dohodě uzavřeli dne 15. 10. 2011 v obci XY obžalovaný P. jako zaměstnanec a obžalovaný P. jako zaměstnavatel s IČ: XY pracovní smlouvu, na jejímž základě měl být obžalovaný P. od 24. 10. 2011 do 31. 12. 2012 zaměstnán jako obchodní zástupce u obžalovaného P. s měsíční hrubou mzdou ve výši 75.000 Kč, přičemž ke sjednání pracovní smlouvy nedošlo za účelem reálného výkonu práce a zajištění příjmů z pracovní činnosti, ale pouze za účelem vzniku nároku na dávky nemocenského pojištění v neoprávněně vysokých částkách,
krátce po sjednání pracovní smlouvy nastoupil obžalovaný P. dne 25. 10. 2011 na dočasnou pracovní neschopnost, přičemž v období od 15. 11. 2011 do 19. 10. 2012 byly obžalovanému P. vyplaceny dávky nemocenského pojištění v celkové výši 278.905 Kč, přičemž pokud by nedošlo k formálnímu uzavření předmětné pracovní smlouvy mezi obžalovanými P. a P., náležely by obžalovanému P. z předchozího pracovního poměru u zaměstnavatele I. N., IČ: XY, kde byl zaměstnán v období od 1. 12. 2004 do 23. 10. 2011, za období od 15. 11. 2011 do 19. 10. 2012 dávky nemocenského pojištění v celkové výši 12.920 Kč, čímž tak obžalovaní způsobili České republice, zastoupené ČSSZ, IČ: 00006963, škodu v celkové výši 265.985 Kč ,
3) obvinění P. M. a P. L. po předchozí dohodě uzavřeli dne 30. 4. 2011 v obci XY obžalovaná M. jako zaměstnanec a obžalovaný L. jako zaměstnavatel s IČ: XY pracovní smlouvu, na jejímž základě měla být obžalovaná M. od 1. 5. 2011 do 30. 9. 2011 zaměstnána jako obchodní zástupce, účetní, rozpočtář firmy u obžalovaného L., s měsíční hrubou mzdou ve výši 35.000 Kč, přičemž ke sjednání pracovní smlouvy nedošlo za účelem reálného výkonu práce a zajištění příjmů z pracovní činnosti, ale pouze za účelem vzniku nároku na dávky peněžité pomoci v mateřství v neoprávněně vysokých částkách,
krátce po sjednání pracovní smlouvy nastoupila obžalovaná M. dne 5. 5. 2011 na mateřskou dovolenou přičemž v období od 5. 5. 2011 do 16. 11. 2011 byly obžalované M. vyplaceny dávky peněžité pomoci v mateřství v celkové výši 161.896 Kč, přičemž pokud by nedošlo k formálnímu uzavření předmětné pracovní smlouvy mezi obžalovanými M. a L., náležely by obžalované M. jako osobě samostatně výdělečně činné v době od 9. 3. 2011 do 30. 4. 2011, za období od 5. 5. 2011 do 16. 11. 2011 dávky peněžité pomoci v mateřství v celkové výši 43.512 Kč, čímž obžalovaní způsobili České republice, zastoupené ČSSZ, IČ: 00006963, škodu v celkové výši 118.384 Kč ,
4) obviněné D. P. ml. a I. N. po předchozí dohodě uzavřely dne 31. 5. 2012 v obci XY, obžalovaná D. P. jako zaměstnanec a obžalovaná N. jako zaměstnavatel s IČ: XY pracovní smlouvu, na jejímž základě měla být obžalovaná P. od 1. 6. 2012 zaměstnána jako vedoucí úseku administrativy a obchodu a služeb s hrubou mzdou ve výši 300 Kč/hod., přičemž ke sjednání pracovní smlouvy nedošlo za účelem reálného výkonu práce a zajištění příjmů z pracovní činnosti, ale pouze za účelem vzniku nároku na dávky nemocenského pojištění a peněžité pomoci v mateřství v neoprávněně vysokých částkách,
krátce po sjednání pracovní smlouvy nastoupila obžalovaná P. dne 12. 6. 2012 na dočasnou pracovní neschopnost v souvislosti s těhotenstvím, přičemž v období od 3. 7. 2012 do 31. 12. 2012 byly obžalované P. vyplaceny dávky nemocenského pojištění v celkové výši 118.846 Kč, a následně v období od 1. 1. 2013 do 15. 7. 2013 dávky peněžité pomoci v mateřství v celkové výši 163.660 Kč, přičemž pokud by nedošlo k formálnímu uzavření předmětné pracovní smlouvy mezi obžalovanou P. a obžalovanou N., náležely by obžalované P. z předchozího pracovního poměru u zaměstnavatele M. P., IČ: XY, kde byla zaměstnána v období od 1. 11. 2008 do 31. 5. 2012, za období od 12. 6. 2012 do 31. 12. 2012, dávky nemocenského pojištění v celkové výši 13.650 Kč a za období od 1. 1. 2013 do 15. 7. 2013 dávky peněžité pomoci v mateřství v celkové výši 19.208 Kč, čímž tak obžalované způsobily České republice, zastoupené ČSSZ, IČ: 00006963, škodu v celkové výši 249.648 Kč ,
5) obviněné P. V. a I. N. po předchozí dohodě uzavřely dne 20. 6. 2014 v obci XY obžalovaná V. jako zaměstnanec a obžalovaná N. jako zaměstnavatel s IČ: XY pracovní smlouvu, na jejímž základě měla být obžalovaná V. od 20. 6. 2014 u obžalované N. zaměstnána jako hlavní vedoucí provozu restaurace, účetní, pracovník vedoucí skladovou evidenci a výpomoc při obsluze hostů s hrubou měsíční mzdou ve výši 56.000 Kč, přičemž ke sjednání pracovní smlouvy nedošlo za účelem reálného výkonu práce a zajištění příjmů z pracovní činnosti, ale pouze za účelem vzniku nároku na podporu v nezaměstnanosti v neoprávněně vysokých částkách,
krátce po sjednání pracovní smlouvy byl pracovní poměr obžalované V. obžalovanou N. ve zkušební době zrušen ke dni 30. 6. 2014, následně byla obžalované V. rozhodnutím Úřadu práce pod č.j. JIB-573/2014-0A ode dne 1. 7. 2014 přiznána podpora v nezaměstnanosti, která byla obžalované vyplacena za období od 1. 7. 2014 do 30. 11. 2014 v celkové výši 71.405 Kč, přičemž pokud by nedošlo k formálnímu uzavření předmětné pracovní smlouvy mezi obžalovanou V. a obžalovanou N., náležela by obžalované V. za období od 1. 7. 2014 do 30. 11. 2014 podpora v nezaměstnanosti v celkové výši 16.007 Kč, čímž obžalované způsobily České republice, zastoupené Úřadem práce, IČ: 72496991, škodu v celkové výši 55.398 Kč ,
6) obviněné P. M. a I. N. po předchozí dohodě uzavřely dne 30. 6. 2014 v obci XY obžalovaná M. jako zaměstnanec a obžalovaná N. jako zaměstnavatel s IČ: XY pracovní smlouvu, na jejímž základě měla být obžalovaná M. u obžalované N. zaměstnána od 1. 7. 2014 jako hlavní vedoucí provozu restaurace s hrubou měsíční mzdou ve výši 56.000 Kč, přičemž ke sjednání pracovní smlouvy nedošlo za účelem reálného výkonu práce a zajištění příjmů z pracovní činnosti, ale pouze za účelem vzniku nároku na podporu v nezaměstnanosti v neoprávněně vysokých částkách,
krátce po sjednání pracovní smlouvy byl pracovní poměr obžalované M. obžalovanou N. ve zkušební době zrušen ke dni 10. 7. 2014, následně byla obžalované M. rozhodnutím Úřadu práce pod č.j. JIB-758/2014-0A ode dne 11. 7. 2014 přiznána podpora v nezaměstnanosti, která byla obžalované M. za období od 11. 7. 2014 do 10. 12. 2014 vyplacena v celkové výši 71.406 Kč, přičemž pokud by nedošlo k formálnímu uzavření předmětné pracovní smlouvy mezi obžalovanými M. a N., náležela by obžalované M. za období od 11. 7. 2014 do 10. 12. 2014 podpora v nezaměstnanosti v celkové výši 16.016 Kč, čímž obžalované způsobily České republice, zastoupené Úřadem práce, IČ: 72496991, škodu v celkové výši 55.390 Kč ,
7) obviněné M. P. a I. N. po předchozí dohodě uzavřely dne 31. 8. 2014 obžalovaná P. jako zaměstnanec a obžalovaná N. jako zaměstnavatel s IČ: XY pracovní smlouvu, na jejímž základě měla být obžalovaná P. u obžalované N. od 1. 9. 2014 zaměstnána jako vedoucí provozu restaurace, vedoucí na úseku administrativy a obchodu a služeb s prací přidělenou odpovědným zástupcem firmy s hrubou měsíční mzdou ve výši 70.000 Kč, přičemž ke sjednání pracovní smlouvy nedošlo za účelem reálného výkonu práce a zajištění příjmů z pracovní činnosti, ale pouze za účelem vzniku nároku na dávky nemocenského pojištění a peněžité pomoci v mateřství v neoprávněně vysokých částkách,
krátce po sjednání pracovní smlouvy nastoupila obžalovaná P. dne 11. 9. 2014 na dočasnou pracovní neschopnost v souvislosti s těhotenstvím, přičemž v období od 25. 9. 2014 do 16. 2. 2015 byly obžalované P. vyplaceny dávky nemocenského pojištění v celkové výši 123.430 Kč a následně za období od 17. 2. 2015 do 31. 8. 2015 dávky peněžité pomoci v mateřství v celkové výši 208.544 Kč, přičemž pokud by nedošlo k formálnímu uzavření předmětné pracovní smlouvy mezi obžalovanými P. a N., náležely by obžalované P. z předchozího pojistného poměru u zaměstnavatele E. S., IČ: XY, za období od 25. 9. 2014 do 16. 2. 2015 dávky nemocenského pojištění v celkové výši 6.670 Kč a za období od 17. 2. 2015 do 31. 8. 2015 dávky peněžité pomoci v mateřství v celkové výši 11.564 Kč, čímž obžalované způsobily České republice, zastoupené ČSSZ, IČ: 00006963, škodu v celkové výši 313.740 Kč ,
8) obvinění V. Š. a I. N. po předchozí dohodě uzavřeli dne 5. 1. 2015 v obci XY obžalovaný Š. jako zaměstnanec a obžalovaná N. jako zaměstnavatel s IČ: XY pracovní smlouvu, na jejímž základě měl být obžalovaný Š. na dobu určitou od 6. 1. 2015 do 31. 3. 2015 u obžalované N. zaměstnán jako zpracovatel podkladů pro detektivní služby s měsíční hrubou mzdou ve výši 35.000 Kč, přičemž ke sjednání pracovní smlouvy nedošlo za účelem reálného výkonu práce a zajištění příjmů z pracovní činnosti, ale pouze za účelem vzniku nároku na podporu v nezaměstnanosti v neoprávněně vysokých částkách,
krátce po sjednání pracovní smlouvy byl pracovní poměr obžalovaného Š. obžalovanou N. ve zkušební době zrušen ke dni 9. 1. 2015, následně byla obžalovanému Š. rozhodnutím Úřadu práce pod č.j. JIB-49/2015-0A ode dne 10. 1. 2015 přiznána podpora v nezaměstnanosti, která byla obžalovanému za období od 10. 1. 2015 do 9. 6. 2015 vyplacena v celkové výši 67.292 Kč, přičemž pokud by nedošlo k formálnímu uzavření předmětné pracovní smlouvy mezi obžalovanými Š. a N., náležela by obžalovanému Š. za období od 10. 1. 2015 do 9. 6. 2015 podpora v nezaměstnanosti v celkové výši 17.867 Kč, čímž obžalovaní způsobili České republice, zastoupené Úřadem práce, IČ: 72496991, škodu v celkové výši 49.425 Kč ,
9) obviněné K. V. a I. N. po předchozí dohodě uzavřely dne 15. 5. 2015 v obci XY obžalovaná V. jako zaměstnanec a obžalovaná N. jako zaměstnavatel s IČ: XY pracovní smlouvu, na jejímž základě měla být obžalovaná V. od 15. 5. 2015 do 31. 1. 2016 u obžalované N. zaměstnána jako vedoucí provozu restaurace (zástup za mateřskou dovolenou D. P.) s hrubou měsíční mzdou ve výši 35.000 Kč, přičemž ke sjednání pracovní smlouvy nedošlo za účelem reálného výkonu práce a zajištění příjmů z pracovní činnosti, ale pouze za účelem vzniku nároku na podporu v nezaměstnanosti v neoprávněně vysokých částkách,
krátce po sjednání pracovní smlouvy byl pracovní poměr obžalované V. obžalovanou N. ve zkušební době zrušen ke dni 19. 5. 2015, následně byla obžalované V. rozhodnutím Úřadu práce pod č.j. JIB-192/2015-0B přiznána ode dne 20. 5. 2015 podpora v nezaměstnanosti, která byla obžalované V. za období od 20. 5. 2015 do 19. 10. 2015 vyplacena v celkové výši 65.709 Kč, přičemž pokud by nedošlo k formálnímu uzavření předmětné pracovní smlouvy mezi obžalovanými V. a N., náležela by obžalované V. z předchozího pracovního poměru u K. V., IČ: XY, kde byla zaměstnána v období od 1. 10. 2010 do 15. 5. 2015, za období od 20. 5. 2015 do 19. 10. 2015 podpora v nezaměstnanosti v celkové výši 26.591 Kč, čímž obžalované způsobily České republice, zastoupené Úřadem práce, IČ: 72496991, škodu v celkové výši 39.118 Kč ,
10) obviněné D. P. st. a I. N. po předchozí dohodě uzavřely dne 27. 6. 2015 v obci XY obžalovaná P. jako zaměstnanec a obžalovaná N. jako zaměstnavatel s IČ: XY pracovní smlouvu, na jejímž základě měla být obžalovaná P. od 1. 7. 2015 do 31. 12. 2015 u obžalované N. zaměstnána jako administrativní pracovnice s hrubou měsíční mzdou ve výši 35.000 Kč, přičemž ke sjednání pracovní smlouvy nedošlo za účelem reálného výkonu práce a zajištění příjmů z pracovní činnosti, ale pouze za účelem vzniku nároku na podporu v nezaměstnanosti v neoprávněně vysokých částkách,
krátce po sjednání pracovní smlouvy byl pracovní poměr obžalované P. obžalovanou N. ve zkušební době zrušen ke dni 8. 7. 2015, následně byla obžalované P. rozhodnutím Úřadu práce pod č.j. JIB-233/2015-0B ode dne 9. 7. 2015 přiznána podpora v nezaměstnanosti, která byla obžalované vyplácena za období od 9. 7. 2015 do 8. 3. 2016 v celkové výši 104.805 Kč, přičemž pokud by nedošlo k formálnímu uzavření předmětné pracovní smlouvy mezi obžalovanými P. a N., náležela by obžalované P. z předchozího pracovního poměru u M. P., IČ: XY, kde byla zaměstnána v období od 1. 11. 2008 do 30. 6. 2015, za období od 9. 7. 2015 do 8. 3. 2016 podpora v nezaměstnanosti v celkové výši 15.329 Kč, čímž obžalované způsobily České republice, zastoupené Úřadem práce, IČ: 72496991, škodu v celkové výši 89.476 Kč ,
11) obvinění M. P. a I. N. po předchozí dohodě uzavřeli dne 30. 11. 2015 v obci XY obžalovaný P. jako zaměstnanec a obžalovaná N. jako zaměstnavatel s IČ: XY pracovní smlouvu, na jejímž základě měl být obžalovaný P. od 1. 12. 2015 do 28. 12. 2015 u obžalované N. zaměstnán jako administrativní pracovník s hodinovou hrubou mzdou ve výši 190 Kč, přičemž ke sjednání pracovní smlouvy nedošlo za účelem reálného výkonu práce a zajištění příjmů z pracovní činnosti, ale pouze za účelem vzniku nároku na podporu v nezaměstnanosti v neoprávněně vysokých částkách,
po ukončení pracovního poměru dne 30. 12. 2015 obžalovaný P. požádal Úřad práce o poskytnutí podpory v nezaměstnanosti, která byla obžalovanému rozhodnutím Úřadu práce pod č. j. JIB-443/2015-0B přiznána ode dne 29. 12. 2015 a za období od 29. 12. 2015 do 28. 5. 2016 vyplacena v celkové výši 65.393 Kč, přičemž pokud by nedošlo k formálnímu uzavření předmětné pracovní smlouvy mezi obžalovanými P. a N., náležela by obžalovanému P. jako OSVČ za období od 29. 12. 2015 do 28. 5. 2016 podpora v nezaměstnanosti v celkové výši 16.425 Kč, čímž obžalovaní způsobili České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky - Krajská pobočka v Jihlavě, IČ: 72496991, škodu v celkové výši 48.968 Kč .
10. Za to byli obvinění L. P. , P. V., P. L. a M. P. odsouzeni podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku u všech jmenovaných podmíněně odložen na zkušební dobu 20 (dvacet) měsíců.
11. Obviněná I. N. byla odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvacet) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 30 (třicet) měsíců.
12. Dále byl obviněné podle §67 odst. 1 a 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve 100 denních sazbách při denní sazbě 1.000 Kč, tedy v celkové výměře 100.000 (sto tisíc) Kč.
13. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit České republice zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení, pracoviště Brno, Veveří 7, majetkovou škodu, a to konkrétně:
ad 1) obviněným P. V. a L. P. společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 152.292 Kč,
ad 2) obviněnému L. P. majetkovou škodu ve výši 265.985 Kč,
ad 3) obviněným P. M. a P. L. společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 118.384 Kč,
ad 4) obviněným D. P. ml. a I. N. společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 249.648 Kč,
ad 5) a obviněným M. P. a I. N. společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 313.740 Kč.
14. Dále bylo rozhodnuto o odvoláních spoluobviněných P. M., D. P. ml., D. P. st. a M. P.
II.
15. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 209/2020, podali obvinění L. P., P. V., P. L., M. P. a I. N. dovolání .
16. Obvinění L. P. a M. P. podali společné dovolání (č. l. 1345-1347), v rámci něhož uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
17. Soudům dovolatelé vytkli, že se nijak nezabývaly možností aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 t. zákoníku, toliko ji jednou větou eliminovaly. Uvedli, že OSSZ Jihlava konstatovala, že u dotčených dávek byly podmínky pro jejich přiznání formálně splněny a z tohoto důvodu nelze hovořit o neoprávněně vyplacených dávkách. Nesouhlasí s tvrzením, že OSSZ sama nedisponuje právními nástroji, kterými bylo možno prověřit, zda se strany žadatelů o dávky není obcházen zákon. Dovolatelé citují ustanovení zákona o nemocenském pojištění s tím, že z těchto se podává, že předpisy práva sociálního zabezpečení počítají i se situacemi neoprávněně vyplacených dávek a pro tyto případy obsahují normy sankční povahy. Soudy se však touto možností postihu nezaobíraly a postupovaly tak v rozporu se zákonem, základními zásadami trestního práva, stejně jako judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, 8 Tdo 1447/2017). Soudy rovněž nijak nezohlednily a nezkoumaly, do jaké míry právě nečinnost či nedostatečná obezřetnost pracovníků OSSZ a jejich pozdní zásah nebyly okolnostmi, které se na vniklém následku, případně jeho rozsahu, zejména pokud jde o výši a případně i znak kvalifikované skutkové podstaty, podílely. Podle názoru dovolatelů nelze klást zanedbání povinností pracovníků OSSZ předcházet škodám k tíži obviněným, jak se stalo v posuzované věci. V neposlední řadě pak obvinění soudům vytýkají, že nikterak neposuzovaly okolnosti na jejich straně, např. jejich poměry a to, jestli získané finanční prostředky užili k účelu, k němuž měly sloužit. Dovolatelé rovněž zpochybňují společenskou škodlivost jejich jednání.
18. Obvinění L. P. a M. P. proto navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, č. j.: 9 To 209/2020-1280, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
19. Obviněná P. V. v rámci podaného dovolání (č. l. 1355-1358) uplatnila rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť má za to, že její jednání popsané pod body 1) a 5) [pozn. nesprávně uveden bod 3)] nenaplňuje skutkovou podstatu jí za vinu kladeného trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uvedla, že OSSZ i Úřad práce byly o všech skutečnostech týkajících se pracovních smluv a pracovních poměrů legálním postupem informovány, v některých případech byli obvinění posláni k obviněné I. N. přímo pracovnicí Úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání. Správní orgány tedy měly veškeré informace o výši sjednané mzdy a v konečném důsledku byly informovány i o zániku pracovního poměru. Nedošlo tedy k žádnému uvedení správního orgánu v omyl či k zamlčení podstatných okolností, pracovní smlouvy nebyly fingované. Její jednání není trestným činem. Obviněná uvedla, že zánik pracovního poměru několik dní po jeho vzniku není v rozporu s právními předpisy a důvody k tomu vedoucí jsou irelevantní. Stejně tak není nikde omezena výše vyplácené mzdy, irelevantní je i motiv, který strany vedl k uzavření pracovní smlouvy, kdy je pouze na zaměstnavateli, koho zaměstná a zda bude takovou osobou těhotná žena. Dále uvedla, že u L. P. pracovala v roce 2011, dne 20. 6. 2014 pak začala pracovat u N., ale bohužel 5 dní po nástupu do práce musela v důsledku vážné nemoci syna zaměstnání opustit a ukončila tedy pracovní poměr ve zkušební době, přičemž v takovém případě se nepožaduje žádné odůvodnění. Uvedená praxe je zcela běžná. Na úřadu práce pak byla vedena jako uchazeč o zaměstnání od 1. 4. 2014 do 31. 8. 2017. Krátce pracovala ve firmě P. C., ale byla po 81 dnech propuštěna a dne 1. 9. 2017 nastoupila k N., přičemž na uvedené pozici pracuje do současné doby. Obviněná se domnívá, že soudy posuzovaly totožné okolnosti v různých případech odlišně. S odkazem na judikaturu Nejvyššího sodu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015) má dovolatelka za to, že pokud byl pracovní poměr sjednán platně, jsou jakékoli spekulace soudu o neúměrně vysoké mzdě, o ekonomické stránce zaměstnavatele nevýznamné a zavádějící. Pozice asistentky nebyla zřízena nově, jednalo se o záskok za dceru N., pozice vedoucí hostince pak byla pozicí novou, kdy N. chtěla začít podnikat v tomto oboru a zřídila si k tomu i živnost. Soudy rovněž neprokázaly existenci subjektivní stránky trestného činu. Obviněná rovněž soudům vytýká, že nebyly provedeny jí navrhované důkazy (zejména výslechy pracovníků OSSZ a Úřadu práce v XY), které mohly prokázat, že všechny kontroly a kontrolní zjištění v letech 2011 – 2015 byly v pořádku. Protokol o kontrole však byl v rámci hodnocení důkazů opomenut, byť se jedná o důkaz stěžejní, a dovolatelka má tedy zato, že se jedná o opomenutý důkaz. Je přesvědčena o tom, že ze strany správních orgánů se jednalo o nedbalé a nesprávné jednání, přičemž z hlediska principů, na nichž je založen demokratický právní stát, je nepřijatelné, aby trestním postihem účastníka správního řízení, ať už se jedná o zaměstnance či zaměstnavatele, byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti při přiznání dávky i při kontrolní činnosti. Trestním postihem není totiž možné nahrazovat instituty jiných právních odvětví určené k ochraně majetkových práv a jiných zájmů. OSSZ v Jihlavě sama vůbec nevyužila možností, které jí v přezkoumávané věci nabízí zákon, čímž byl zcela ignorován princip subsidiarity trestní represe. Stran náhrady škody pak má dovolatelka za to, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení, na základě kterých přiznaly nárok na náhradu škody. Soudy zcela ignorovaly námitky promlčení a prekluze práv na vrácení vyplacených dávek, což vyžadovalo další dokazování. Z tohoto důvodu měli být poškození odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních tak, aby námitky více obžalovaných vznesené v daném řízení byly náležitě objasněny. Pokud by se soudům podařilo prokázat fiktivnost pracovněprávního vztahu mezi obviněnými, musely by se při následném určování výše škody pečlivě zaobírat veškerým pohybem na majetku českého státu v souvislosti s tímto neexistujícím poměrem, tedy všemi povinnými odvody, včetně daně z příjmu. Soudy na takovéto zjištění zcela rezignovaly a strojově převzaly bez jakýchkoliv pochybností návrh poškozené ČSSZ, pracoviště Brno, Veveří 7.
20. S ohledem na skutečnosti shora obviněná P. V. navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. v plném rozsahu zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí, případně aby podle §265m tr. ř. sám rozhodl a obviněnou podané obžaloby v celém rozsahu zprostil.
21. Obviněný P. L. v rámci podaného dovolání (č. l. 1371-1376) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021).
22. V rámci písm. g) obviněný namítl, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu a nespáchal žádný trestný čin. Obžalovaný se zaměstnankyní (P. M.) řádně uzavřel pracovní smlouvu. Zaměstnankyni přijal a přijetí zaměstnankyně nahlásil příslušným správním orgánům. Zaměstnankyni vyplatil mzdu za odpracovanou dobu, uhradil sociální a zdravotní pojištění. Zaměstnankyně měla plné právo na nástup na mateřskou dovolenou, navíc ze zdravotních důvodů – rizikové těhotenství. Zaměstnavatel byl povinen dle ustanovení zákoníku práce nástup na mateřskou dovolenou umožnit. Doplnil, že P. M. byla po ukončení mateřské a rodičovské dovolené opětovně přijata a zaměstnána. Je zcela na zaměstnavateli koho a na jakou pozici přijme, na jak dlouhou dobu a jakou odměnu za vykonanou práci poskytne. Hranice rodičovského příspěvku je navíc právní úpravou omezena v jeho celkové výši a vzhledem k jejich účelu ani není možno z tohoto pohledu sociální dávky považovat za formu obohacení. Dále byla podle dovolatele porušena zásada subsidiarity trestní represe, neboť nebylo konstatováno porušení žádných právních norem v oblasti sociálního zabezpečení či pracovně-právních vztahů, které by dokládaly oprávněnost vlastního postupu orgánu činných v trestním řízení. Pokud měly OSSZ či Úřad práce za to, že postup obviněného byl chybný, měly konat a konkrétní pochybení napravit, neboť disponují vlastními mechanismy nápravy, popřípadě sankčním mechanismem. Správní orgány se však i samy rozešly v hodnocení postupu orgánů činných v trestním řízení, kdy jako poškozený se s nárokem přihlásila pouze OSSZ, nikoliv však Úřad práce. Obviněný rovněž rozporuje výši zjištěné škody, kdy uvádí, že do výše náhrady škody nebyly započteny jím odvedené částky pojistného, uhrazené částky nebyly vráceny. Pro účely řádné obhajoby nebyl předložen ani přesný výpočet, jakým způsobem byl vyčíslen nárok na náhradu způsobené škody. Námitky obhajoby pak byly v tomto směru soudem zcela opominuty. Obviněný namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť odvolací soud se vůbec nezabýval obsahem doplnění odvolání po změně právního zastoupení, nepřihlédl k žádným tam podrobně rozvedených námitkám a nezabýval se a ani nezdůvodnil, proč nevyhověl dalším navrhovaným důkazním návrhům, nijak nezdůvodnil svůj postup. Má za to, že odvolací soud měl rozsudek prvního stupně zrušit a věc vrátit za účelem doplnění dokazování.
23. Na podkladě uvedených námitek obviněný P. L. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a přikázal soudu nižšího stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně postupoval podle §265m tr. ř. a sám ve věci rozhodl tak, že dovolatele zprostí obžaloby.
24. Obviněná I. N. podala dovolání (č. l. 1350-1353), v rámci něhož uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) spočívající v tom, že napadeného rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
25. Obviněná namítla, že nebyly naplněny znaky trestného činu podvodu. Konkrétně pak, že by svým jednáním uvedla OSSZ a Úřad práce v omyl či zamlčela podstatné skutečnosti, neboť pracovní smlouvy byly uzavírány v souladu se zákonem, správní úřady byly řádně informovány jak o vzniku pracovního poměr a výši mzdy, tak o zániku pracovního poměru, a v některých případech byly pracovní smlouvy uzavírány přímo s uchazeči o zaměstnání poslaných k ní z Úřadu práce. Žádné rozhodné skutečnosti tedy předstírány nebyly. Uvedla, že podmínkou pro vyplacení sociální dávky není povinnost trvání pracovního poměru po dobu vyplácení dávky. Pokud zákon k výplatě jakýchkoliv dávek je nastaven takovým způsobem, že umožňuje, aby i pracovní poměr trvající několik dní byl zohledněn v rámci výplaty dávek, a to i takto zásadním způsobem, je to chyba a nedostatek zákona. Všichni zúčastnění splnili své pracovní povinnosti z pohledu zaměstnavatele i zaměstnance, a to jednak ve vztahu mezi sebou a jednak i ve vztahu ke správním orgánům (úřadům). Mzda za odpracovanou dobu byla vyplacena, zdravotního pojištění a sociálního pojištění za zaměstnance bylo také uhrazeno. Veškeré povinnosti byly splněny a při respektu autonomie vůle, není z formálně-právního hlediska zúčastněným co vytknout. Výše mzdy není ničím omezena, a byť se někomu jeví jako nepřiměřeně vysoká, tak takto sjednaná mzda není sjednaná neplatně, a tudíž není způsobilá vyvolat omyl. Žádný právní předpis přitom neukládá, koho může zaměstnat a koho nikoli, stejně tak je samozřejmě vyloučené, aby jakákoliv právní norma zakazovala zaměstnávání těhotných žen. Obviněná odmítá, že by uzavřené pracovní smlouvy byly fingované. Domnívá se, že orgány činné v trestním řízení posuzují totožné okolnosti v různých případech odlišně. Stejně jako obviněná P. V. odkazuje na podporu své argumentace na judikaturu Nejvyššího sodu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, s tím, že pokud byl pracovní poměr sjednán platně, jsou jakékoli spekulace soudu o neúměrně vysoké mzdě, ekonomické stránce zaměstnavatele či účelu uzavření pracovní smlouvy nevýznamné a zavádějící. Ve shodě s dovoláním obviněné P. V. dovolatelka uvádí, že pozice asistentky nebyla zřízena nově, jednalo se o záskok za její dceru, pozice vedoucí hostince pak byla pozicí novou, kdy si na výkon této činnosti (hostinská činnost) zřídila živnost. Dále rozebírá důvodnost jednotlivých pracovních poměrů kladených jí za vinu, kdy poukazuje na to, že např. u spoluobviněné D. P. ml. soud zcela pominul její pracovní poměr trvající od 1. 1. 2011 do 31. 5. 2012. D. P. přitom nastupovala po spoluobviněné P. V., které byl pracovní poměr prodlužován dokonce třikrát a u dovolatelky pracovala od 1. 1. 2005 do 30. 4. 2011. Se spoluobviněnou D. P. ml. byl na její žádost uzavřen pracovní poměr od 1. 6. 2012 se zkušební dobou, v rámci níž byla propuštěna a na její místo nastoupila dcera dovolatelky, a to od 27. 7. 2012. D. P. ml. přitom byla na VZP a OSSZ nahlášena ještě před sociální událostí, tj. zjištěním těhotenství. M. P. byl pak spolu s D. V. přijat pouze na brigádu pro období od 1. 12. do 28. 12. 2015, tedy narychlo a na omezenou dobu. Přestože chtěla důvodnost jednotlivých pracovních poměrů prokázat a navrhnout k tomu odpovídající důkazy, tyto nebyly ze strany soudu připuštěny a byly odmítnuty jako nadbytečné. Soudy také nedostatečným způsobem, respektive žádným způsobem, neprokázaly a neprokazovaly subjektivní stránku trestného činu. Dále obviněná namítla porušení zásady subsidiarity trestní represe, kdy uplatňuje zcela totožnou argumentaci jako spoluobviněná P. V. výše, a to včetně námitky opomenutých důkazů (kontrolních hlášení) a pochybení ze strany správních úřadů. Nečinnost správního orgánu, který v rámci kontroly konstatuje, že je vše v pořádku, ve své podstatě účastníkům sděluje, že tento způsob výplaty dávky je v pořádku. Pokud pak následně podává trestní oznámení a dožaduje úhrady škody, aniž by využil všech možnost nápravy v rámci správního práva, rozhodně je takový postup v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, a to navíc za situace, kdy v některých případech je jednání odsouzeno až po 10 letech. Obviněná rovněž zpochybnila závěr o výši způsobené škody, kdy platby, které učinila, nebyly do této výše započítány, ani nebyly vráceny. Soud rovněž nezkoumal, zda nedošlo k promlčení či prekluzi nároků, stejně jako se nezabýval veškerým pohybem na majetku českého státu. Závěrem pak obviněná uvedla, že jako podnikatel dávala Úřadu práce hlášenky volných pracovních míst, kdy na základě těchto hlášenek pak k ní Úřad práce posílal potencionální zaměstnance. Celý proces domnělého podvodu by pak začínal v mnoha případech právě u tohoto kroku správního orgánu, nicméně Úřad práce jako správní orgán se necítí být poškozeným, nepřihlásil se s nárokem na náhradu škody, byť je v postavení stejném jako OSSZ.
26. S ohledem na uvedené námitky proto obviněná I. N. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu nižšího stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby podle ustanovení §265m tr. ř. sám rozhodl tak, že ji zprostí obžaloby.
27. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce Nejvyššímu soudu dne 11. 1. 2022 podnět k odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2022, sp. zn. 9 To 209/2020, který odůvodnila tím, že poškození začali činit v souvislosti s právní moci napadeného rozhodnutí kroky k vymáhání přiznaných pohledávek v řádech statisíců a zároveň zahájil živnostenský úřad řízení o zrušení živnostenských oprávnění dovolatelky. Vzhledem k tomu, že jsou podle ní důvodné pochybnosti o správnosti postupu odvolacího soudu v souvislosti s náhradou škody i výrokem o vině, přičemž výkon napadeného rozhodnutí stejně jako jeho jiné důsledky jsou pro obviněnou fatální, považuje svoji žádost o postup podle §265o odst. 1 tr. ř. za oprávněnou.
28. K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 23. 2. 2022, sp. zn. 1 NZO 89/2022.
29. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a východiska uplatněných dovolacích důvodů, tak se vyjádřila k jednotlivým námitkám obviněným.
30. K námitce absence znaku trestného činu podvodu uvedení jiného v omyl , kdy dovolatelé zdůraznili, že stran předmětných pracovních poměrů splnili veškeré náležitosti předepsané zákoníkem práce jak k založení pracovního poměru, tak k jeho ukončení, státní zástupkyně uvedla, že výrok o vině je koncipován tak, že uzavřené smlouvy byly toliko fiktivní povahy a vyznačovaly se neodůvodněně vysokou mzdou neodpovídající možnostem zaměstnavatelů ani jejich potřebám, kdy krátce po sjednání pracovního poměru došlo ke vzniku sociální události a ukončení pracovního poměru ve zkušební době, přičemž skutečným účelem uzavření předmětných pracovních poměrů bylo pouze následné čerpání sociálních dávek podle povahy sociálních událostí. Pokud by předmětné pracovní smlouvy nebyly uzavřeny, tak by obviněným byly vyplaceny výrazně nižší sociální dávky, neboť se jejich výše odvíjela od výše mezd, která jim náležela v předchozích zaměstnáních. Dovolatelé při kritice naplnění znaku uvedení v omyl nevycházejí ze zjištěných skutkových okolností pojatých v popisu tzv. skutkové věty. Jimi poukazované okolnosti nebyly předcházející uzavření předmětných pracovních poměrů z pohledu fiktivnosti jejich sjednání rozhodnými, a tedy nemohlo být shledáno, že důkazní návrhy směřující k prokázání těchto okolností mohly být pro objasnění skutkového stavu ve vztahu k naplnění znaku uvedení jiného v omyl jakkoliv přínosnými. V této souvislosti není možné shledat ani dovolateli poukazovanou vadu tzv. opomenutých důkazů, kdy poukazované okolnosti svědčící o fiktivnosti pracovních poměrů nedovolují závěr, že by postup nalézacího nebo odvolacího soudu byl zatížen vadou, která by se mohla odrazit ve správnosti učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho i ve správnosti hmotněprávního posouzení jim přisouzeného jednání.
31. V tomto směru argumentoval i obviněný P. L., který se ale omezil na odkaz na důkazy navržené v řádném opravném prostředku s tím, že je odvolací soud odmítl provést s tím, že těžiště dokazování je v řízení před nalézacím soudem. Státní zástupkyně ve vztahu k této námitce zdůraznila, že podle §265f odst. 1 tr. ř. musí být námitky konkretizovány v textu dovolání, a nikoliv svou námitku opírat pouze o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku.
32. K výhradám dovolatelů procesní povahy státní zástupkyně uvedla, že by se mohly stát předmětem odvolacího přezkumu, který by odpovídal zjevnému rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění zákona č. 220/2021 Sb., účinného od 1. 1. 2022. Taková situace však v projednávané věci nenastala, neboť jestliže skutkový stav popsaný ve výroku o vině byl dostatečně důkazně podložen v jednotlivostech přisouzených podvodných útoků, jež byly ve vztahu k nim nalézacím soudem v podrobnostech specifikovány v odůvodnění jeho odsuzujícího rozsudku. V tomto ohledu poukázala zejména na nedostatečnost likvidních finančních zdrojů způsobilých k pokrytí sjednaných mzdových nákladů, nereálnost potřeb takto obsazovaných pracovních míst včetně chybějící perspektivy rozšíření podnikatelských aktivit ve smyslu efektivního způsobu uplatnění nových zaměstnanců, kteří se nacházeli buď ve špatném zdravotním stavu, ve vysokém stupni těhotenství, v rizikovém těhotenství, event. jejich náplň práce neodpovídala dohodnutému finančnímu ohodnocení aj. Naplnění znaku uvedení v omyl by nemohlo být zpochybněno navrhovanými kontrolními zjištěními Okresní správy sociálního zabezpečení Jihlava, ze kterých nevyplynuly žádné závady v rámci sjednaných pojistných vztahů rozdílných zaměstnavatelů, neboť tyto kontroly probíhaly pouze elektronicky a byly zaměřeny pouze na standardní předmět kontrolní činnosti. K tomu se vztahují poznatky, které zjistily správní orgány až posléze (o opakovaných jednáních propojených osob zaměstnavatelů a zaměstnanců, vyznačující se shodnými prvky uzavírání a ukončování krátkodobých pracovních vztahů v návaznosti na pobírané sociální dávky podle tam nastavených nadstandardních mzdových parametrů, a to po delší časové období). Kontrolní orgány tak mohly pouze stěží tušit nekalost zjištěných praktik a jejich rozsah jelikož neměly k dispozici výše uvedené poznatky o propojení jednotlivých osob a modu operandi, který z nich vyplýval. Takové informace byly ve vypovídajícím rozsahu zjištěny až v trestním řízení na základě podezření správních orgánů. Správní orgány proto nemohly prostředky, které jim správní předpisy za tam uvedených podmínek poskytovaly, odhalit a prokázat podstatu trestné činnosti obviněných a případně uplatit příslušně správně-právní sankce. Proto neprovedený listinný důkaz protokoly o uskutečněných kontrolách České správy sociálního zabezpečení Jihlava z období od roku 2012 do roku 2015 nelze spojovat s vadou tzv. opomenutého důkazu.
33. Podle státní zástupkyně nelze přisvědčit námitce dovolatelů P. V., P. L. a I. N., že v jejich případě nebyl naplněn znak uvedení jiného v omyl a tedy ani objektivní stránka trestného činu kladeného jim za vinu. K poukazu na usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015 státní zástupkyně podotkla, že fiktivní charakter deklarovaných pracovních poměrů byl nepochybně prokázán. Správní orgány pak byly při rozhodování o poskytnutí sociálních dávek uvedeny v omyl o skutečné povaze pracovních poměrů, kdy jejich uzavření nebylo projevem práva být zaměstnán, ale sloužilo k oklamání správních úřadů, že splňují podmínky pro poskytnutí sociálních dávek v rozsahu, v jakém byly čerpány oproti nepoměrně nižšímu skutečnému nárokovému oprávnění k jejích čerpání. Výše způsobené škody je dána rozdílem mezi částkami na sociálních dávkách odčerpanými a těmi, na které by deklarovaní pojištěnci měli legitimní nárok s ohledem na výši příjmu, na které by dosáhli na podkladě předchozího řádně uzavřeného pracovního poměru. Podle státní zástupkyně, tak není přiléhává argumentace P. L. a N., která poukazuje na anotaci výše zmiňovaného judikátu, že „ je možné posoudit vznik škody, do jejíž výše se promítají mimo jiné příslušné platby pojištěnce v podobě odvodů pojistného“. Veškeré platby odvodů pojistného posloužily vedle formální deklarace pracovně právních vztahů a následně i vztahů pojistných pouze k tomu, aby onen efekt legitimity takového postupu dotvořily v evidentním zájmu, aby pravý stav věci nebyl příslušným ve věci činným správním orgánům odhalen a jako takové představovaly náklady trestného činu, které byly vynaloženy, aby se trestná činnost mohla uskutečnit a nebyla delší dobu odhalena. K tomu státní zástupkyně poukázala přiměřeně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013, které je podle ní aplikovatelné i na projednávanou věc, a které se týká škody způsobené daňovým únikem, pro který z hlediska způsobeného následku rovněž není rozhodné kritérium určování (čistého) prospěchu získaného trestnou činností, a tedy stanoveného při započtení nezbytných nákladů k dosažení trestného cíle.
34. K námitce I. N., že se soudy při určování výše škody měly zabývat veškerým pohybem na majetku státu včetně daňových odvodů, státní zástupkyně uvedla, že případné zohlednění vlivu takových nákladů na dosažení zdanitelného plnění zaměstnavatelského subjektu v postavení plátce tohoto typu daně ve výši jeho daňové povinnosti by však vybočovalo z mezí aktuálního předmětu řízení v posuzované trestní věci založeného na podvodném modu operandi vylákání sociálních dávek ve větším než legitimním rozsahu; případný doprovodný efekt posuzovaného jednání v oblasti daňové tak zcela zákonitě postrádá podmínku přímé příčinné souvislosti s přisouzeným jednáním dovolatelů.
35. Na druhé straně však s ohledem na dílčí závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, státní zástupkyně uvedla, že je nutno z hlediska výše způsobené škody zohlednit výši tzv. netestované dávky, tj. dávky pobírané po omezenou dobu danou zákonem v případě, že by nebyla pobírána peněžitá pomoc v mateřství, kdy se bez ohledu na výši příjmu poskytuje rodičovský příspěvek. Státní zástupkyně použití tohoto závěru shledává u jednání popsaných pod body 1), 3), 4) a 7) výroku o vině, které z hlediska výše způsobené škody nemohou obstát za stavu, že při jejím určení nebyla tato tzv. netestovaná dávka zohledněna. Teprve na tomto podkladě je možno dospět ke spolehlivému závěru o výši způsobeného škodlivého následku. Tímto prismatem je pak podle státní zástupkyně nutné nahlížet na dovolání obviněných P. V., L. P., P. L., I. N. a M. P. jako na důvodné. Stanovení výše způsobeného následku ohledně zbývající části výroku o vině však považuje státní zástupkyně za akceptovatelné.
36. Ve vztahu k námitce obviněné P. V. stran nerespektování ustanovení občanského a správního práva stran námitky promlčení a prekluze práv na vrácení vyplacených dávek státní zástupkyně uvedla, že v daném případě se jedná o způsobený škodlivý následek trestného činu a že se tak na otázky spojené s promlčením nároku na náhradu škody úmyslným jednáním vztahuje občanskoprávní úprava s poměrně dlouhou promlčecí dobou. Úvahy o nárocích českého státu, zastoupenou Českou správou sociálního zabezpečení nejsou podle státní zástupkyně v naznačeném směru na místě.
37. K námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe vznesené P. V., L. P. a I. N. státní zástupkyně uvedla, že jí nelze přisvědčit. Zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako prostředku ultima ratio představuje materiální korektiv k uplatňování trestní odpovědnosti. Podotkla, že v posuzovaném případě svědčí způsob vylákání peněž o společenské škodlivosti jednání dovolatelů, kteří neuvedli v podaných mimořádných opravných prostředích žádné okolnosti, pro které by bylo možno hodnotit jejich jednání jako nedosahující té míry společenské škodlivosti, jaká by odpovídala běžně se vyskytujícím případům podvodného jednání srovnatelné povahy. Zdůraznila, že podvodné jednání obviněných probíhalo opakovaně mezi vzájemně propojenými osobami zaměstnanců a zaměstnavatelů a bylo založeno na totožném modu operandi spočívajícím v uzavírání a ukončování krátkodobých pracovních smluv s účelově nadhodnocenými mzdami s dopadem na výši sociálních dávek, pobíraných po delší časová období a poškozujícím tak sféru státních financí významným způsobem. Nemohly-li být tyto klíčové skutkové okolnosti pro orgány státní správy zjistitelné v rámci provádění jejich běžných a dominantně distančních kontrol, tak tyto orgány nemohly odhalit nekalost postupů dovolatelů při zakládání a naplňování pojistných vztahů, ani jejich praktiky. Podle státní zástupkyně tak není možno kritizovat správní orgány za nedostatečně obezřetný postup vůči dovolatelům v otázce ochrany čerpání peněz ze sociálního systému. Nadto státní zástupkyně uvádí, že ve shodě s judikaturou, by se o podvodné jednání jednalo, i pokud by podvedené orgány státní správy byly schopny zjistit nebo ověřit skutečný stav věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015). I přesto, že příslušné předpisy práva sociálního zabezpečení umožňují sankční postup při neoprávněném vyplacení dávek, správní orgán nemůže tyto sankce uplatnit toliko na základě podezření, i pokud by takové podezření pojal. Navíc v případě nyní posuzovaném takové podezření vyvstalo až následně a bez ohledu na výsledky prováděných kontrol. Zároveň státní zástupkyně poukázala na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, které ve vztahu k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe vyložilo, že vyvození trestní odpovědnosti není podmíněno tím, zda jiný orgán využil možnosti postihu obviněných podle zvláštních právních předpisů.
38. S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných P. V., P. L., L. P., M. P. a I. N. v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a za přiměřeného použití §261 tr. ř. i ve vztahu k obviněným P. M., nar. XY a D. P. ml., nar. XY zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 209/2020, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 13 T 123/2017 ve výrocích o vině pod body 1), 3), 4) a 7), jakož i ve výrocích o trestech a o náhradě škody, a aby dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
39. K vyjádření státní zástupkyně zaslala obviněná N. prostřednictvím svého právního zástupce dne 18. 3. 2022 repliku, ve které vyjádřila nesouhlas s názorem státní zástupkyně, že byla prokázána fiktivnost uzavřené pracovní smlouvy, kdy ani státní zástupkyně nerespektovala autonomii zúčastněných stran při uzavírání smlouvy. Zdůraznila, že dokazování stran okolností předcházejících uzavření pracovních poměrů a okolností k nastalým sociálním událostem bylo nedostatečné, kdy se jedná o okolnosti důležité pro posouzení její viny. Dále opakovala kritiku neprovedení dokazování výslechem pracovníků Úřadu práce v Jihlavě a Okresní správy sociálního zabezpečení v Jihlavě a další dokazování, které mělo odpovědět na otázku, proč byli při totožném modu operandi někteří obvinění zproštěni obžaloby a jiní uznání vinnými. Závěry státní zástupkyně obviněná kritizuje jako zkreslené nezohledňující některé podstatné okolnosti, kdy opakuje svou argumentaci v podaném dovolání. Ve vztahu k bodu 17. vyjádření státní zástupkyně dovolatelka považuje názor tam vyslovený stran promlčení za nekomplexní, kdy odkaz na objektivní promlčecí lhůtu přehlíží existenci subjektivní promlčecí lhůty a skutečnost že na některé nároky na náhradu škody je nutno aplikovat předcházející právní úpravu, a že správní řízení upravuje prekluzi nároku v rámci speciálních ustanovení. Rovněž se obviněná neztotožňuje s názorem státní zástupkyně na hodnocení námitky neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe, kdy jí tvrzené skutečnosti, že správní orgány nemohly odhalit konání obviněných při běžné kontrole, nemají oporu v provedeném dokazování, a zdůraznila, že státní orgán má dostatek právních možností, jak zjednat nápravu v rámci své pravomoci. Závěrem potom setrvala na svém návrhu v podaném dovolání a navrhla zrušení napadnutého rozhodnutí ve všech výrocích.
40. K vyjádření státní zástupkyně zaslal dne 22. 3. 2022 repliku prostřednictvím svého právního zástupce i obviněný P. L., ve kterém vyslovil nesouhlas s názorem státní zástupkyně a setrval na tvrzení, že uzavření pracovního poměru se spoluobviněnou P. M. bylo v souladu s příslušnými právními předpisy a bylo projevem jeho práv garantovaných Listinou. Ze strany státní zástupkyně dochází k vytváření fiktivních dedukcí, které nebyly nijak prokázány a zpochybnění úlohy státních orgánů, možností jejich kontrolní činnosti a využitelnosti těchto prostředků. V projednávaném případě trestní orgány nahrazují činnost zákonodárných nebo ústředních orgánů státní správy, neboť pokud při své činnosti správní orgány zjistí možnosti či nedostatky v právní úpravě, měla by být prioritou jejích přímá náprava a nikoliv represe za nedostatky zákona ze strany trestních orgánů
III.
41. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
42. Dovolání všech obviněných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 209/2020, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
43. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými L. P., P. V., P. L., M. P. a I. N. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v případě obviněného P. L. pak i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to ve znění účinném do 31. 12. 2021.
44. Úvodem je třeba uvést, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, došlo ke změnám ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. obsahující výčet dovolacích důvodů, do nějž byl pod písm. g) včleněn nový dovolací důvod. Dosavadní znění dovolacího důvodu podle písm. g), jak jej uplatňují dovolatelé, bylo bez obsahových změn podřazeno pod písm. h), čímž současně došlo k posunu v označení dalších dovolacích důvodů. Obviněným P. L. uplatněný dovolací důvod pod písm. l ) tr. ř. byl tedy s účinností citované novely nově podřazen pod písm. m).
45. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
46. První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného či státního zástupce. V projednávané trestní věci je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného P. L. projednal a také z podnětu tohoto odvolání (stejně jako odvolání ostatních spoluobviněných) rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
47. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný P. L. konkrétně poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g) ve znění do 31. 12. 2021.
48. V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
49. Nejvyšší soud tedy není v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
50. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tak vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně formulované námitky obviněných P. V., P. L. a I. N., že z provedeného dokazování nelze dovodit jejich vinu, však svým obsahem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obvinění namítají nesprávné hodnocení důkazů (zejména týkající se finanční situace jednotlivých obviněných zaměstnavatelů a v případě obviněné I. N. jí předložených protokolů o kontrole ČSSZ) a z toho vyplývající vadná skutková zjištění (zejména stran toho, zda byly předmětné pracovní poměry reálně vykonávány, resp. jestli byly uzavřeny za účelem jejich faktické realizace nebo pouze pro zvýšení vyměřovacích základů testovaných dávek), kdy současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a předkládají vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obvinění trvají na tom, že předmětné smlouvy byly platně uzavřeny a splněny veškeré podmínky uložené jim zákonem, kdy veškeré kontroly orgánů státní správy neshledaly v postupu obviněných žádné pochybení).
51. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obvinění sami hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
52. Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
53. Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Všichni obvinění ve většině uplatňují námitky, jejichž prostřednictvím napadají soudy zjištěný skutkový stav věci, tedy takové, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 podřadit nelze.
54. Pokud jde o námitky nedostatečného odůvodnění dotčených rozhodnutí obou soudů, jedná se o výhrady spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí obou soudů, neboť těmito námitkami toliko polemizují s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž nepředkládají žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudních rozhodnutí, tedy je dovozováno porušení §125 odst. 1 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle §265a odst. 4 tr. ř., je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné
55. I přes tu skutečnost, že námitky obviněných P. V., P. L. a I. N., jimiž brojí proti hodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním, nelze podřadit pod jimi užitý dovolací důvod a nenaplňují zároveň žádný jiný z dovolacích důvodů, nelze přehlédnout, že část těchto námitek se dotýká otázky zachování práva na spravedlivý proces. Pokud by takové námitky byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do skutkových zjištění soudu prvního stupně na podkladě uplatněného dovolacího důvodu. Z tohoto hlediska je třeba se jimi zabývat i přesto, že obvinění nemohli uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jenž na vady spočívající v procesní použitelnosti provedených důkazů pamatuje výslovně.
56. Je namístě připomenout, že již před novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, byl se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dovolací důvod podle písm. g), resp. jeho rozsah rozšířen na podkladě judikaturní praxe i na případy, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.
57. Podle Ústavního soudu může k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04: „Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další)“. Uvedené judikatorní praxi odpovídá nově vymezený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, přičemž dosavadní znění dovolacího důvodu podle písm. g), jak jej uplatnili dovolatelé, byl bez obsahových změn novelou trestního řádu zařazen pod písm. h).
58. Námitku nepřípustnosti použitých důkazů ani jeden z obviněných nevznáší. Obviněná P. V. v podaném dovolání namítla, že soudy přehlédly důkazy svědčící o platném a účinném uzavření pracovní smlouvy mezi ní a I. N., kdy konkrétně poukazuje na navrhovaný důkaz výslechem pracovníků Úřadu práce v XY a Okresní správy sociálního zabezpečení a protokoly o kontrole, kdy by bylo možno tuto námitku vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutého důkazu. O případ tzv. opomenutých důkazů se však v projednávané věci nejedná. Důkazním návrhům obviněných bylo zčásti vyhověno [protokoly o kontrole Okresní správy sociálního zabezpečení Jihlava ze dnů 15. 4. 2015 a 17. 4. 2018 byly předložené obhájkyní obviněné I. N. v hlavním líčení dne 26. 3. 2019 (protokol o hlavním líčení ze dne 26. 3. 2019, č. l. 759-762), kdy tyto protokoly se vztahovaly i ke skutku popsaném v bodě 5) výroku o vině týkající se právě obviněné P. V.] a byly zčásti zamítnuty usnesením v hlavním líčení podle §216 odst. 1 tr. zákoníku, kterým bylo rozhodnuto, že další důkazy nebudou prováděny (protokol o hlavním líčení ze dne 11. 2. 2020, č. l. 988 – 993). Svůj postup pak nalézací soud zdůvodnil i v bodě 4. odůvodnění rozsudku, kdy uvedl, že provedl dokazování v rozsahu stanoveném ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. tak, aby byl bez pochybností zjištěn skutkový stav v rozsahu, který byl pro rozhodnutí nezbytný. „ Byly provedeny důkazy navržené obžalobou, dokazování bylo doplněno o některé důkazy, které navrhovali obžalovaní, a z iniciativy soudu byli vyslechnuti svědci bývalí zaměstnanci obžalované N., a příbuzní některých obžalovaných, kteří se mohli vyjádřit k předmětu obžaloby. Pokud obžalovaní navrhovali důkazy formou zpráv, ať už správy sociálního zabezpečení nebo úřadu práce, či výslechy jejich zaměstnanců k tomu, proč rozhodovali tak a ne onak a jaký je jejich názor na věc, soud to nepovažuje za potřebné k rozhodnutí. Dostatečné podklady a vysvětlení postupů jak správy sociálního zabezpečení, tak úřadu práce, jsou obsaženy v jejich písemných podáních. Rovněž soud nepotřeboval řešit, zda svědek P. dostal, či nedostal za práci zaplaceno; to nebylo předmětem trestního stíhání. Proto soud rozhodl, že další důkazy se provádět nebudou.“ Co se týče důkazních návrhů přednesených v řízení o odvolání, tak je vhodné poukázat, že i o nich bylo procesně korektním způsobem rozhodnuto, kdy odvolací soud návrhy na doplnění dokazování ve veřejném zasedání 29. 4. 2021 zamítl jako nadbytečné (protokol o veřejném zasedání ze dne 29. 4. 2021, č. l. 1265-1271). Odvolací soud dal po zjištěného skutkového stavu a úplnosti provedeného dokazování za pravdu nalézacímu soudu, když uvedl, že k němu nemá výhrady. Veškerá trestná činnost souvisí s fungováním systému výplaty dávek, kdy byla shromážděná celá řada listinných důkazů, které dokumentují období, výši vyplacených dávek a ekonomickou situaci jednotlivých obviněných. Explicitně se pak vyjádřil k požadavku obhájce obviněných I. N., L. P. a I. V. na opětovný výslech svědků, provedení listinných důkazů a znaleckých posudků, kdy v bodě 40. svého rozsudku zdůraznil, že “těžištěm dokazování je nalézací soud, nikoliv soud odvolací, který je ve svém právu hodnotit důkazy výrazným způsobem omezen ze zákona, kdy do hodnocení důkazů může vstoupit toliko tehdy, pokud ve vyhodnocení jednotlivých provedených důkazů jsou zcela logické chyby. To v dané věci rozhodně není. Za této situace potom je třeba si též položit otázku, co by bylo možno opakováním téhož nově zjistit.“ Ve shodě se státní zástupkyní Nejvyšší soud připomíná své usnesení ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011, kde stanovil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 „je naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy. Uvedená (procesní) vada má totiž vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku . Nelze však přistoupit na tezi, že by se každý neprovedený důkaz stal tzv. opomenutým .“ Předně lze podotknout, že soudy věnovaly důkazním návrhům obviněných i okolnostem, za nichž byly pracovní smlouvy uzavírány dostatečný prostor, přičemž jak soud nalézací, tak soud odvolací jasně a srozumitelně vyložily, z jakého důvodu doplnění dokazování zamítly a proč tuto možnost považovaly za nadbytečnou. Náležitě vyložily, která skutková zjištění byla pro posouzení věcí klíčová, tak aby byl naplněn požadavek ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., jinými slovy, proč považovaly důkazní stav věci zjištěný na prvostupňové úrovni dostatečným podkladem pro skutková zjištění a jejich zastřešení příslušnou trestněprávní kvalifikací, kdy oba soudy dospěly k závěru, že byly naplněny znaky trestného činu podvodu. Vznesenou námitku tzv. opomenutých důkazů proto Nejvyšší soud nemůže považovat za důvodnou.
59. Ve vztahu k provedenému dokazování obviněný P. L. namítl, že odvolací soud neodůvodnil neprovedení v odvolání navrhovaných důkazů. Svou námitku však v dovolání blíže nekonkretizoval, kdy pouhý odkaz na podané odvolání nelze považovat za korektně vznesenou námitku. Rovněž obviněná N. vznesla námitku, že soudy přehlédly její důkazní návrhy, které ale nekonkretizovala, ale pouze poukázala na skutečnosti, které měly tyto blíže nespecifikované důkazy prokazovat. Nejvyšší soud připomíná, že se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Dovolatel tedy nemůže v rámci podaného dovolání svou námitku opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud nemůže za obviněné domýšlet, jaký konkrétní důkaz soudy opomenuly a dotvářet tak za ně argumentaci, kterou měly v souladu s požadavkem §265f odst. 1 tr. ř. v úmyslu použít.
60. Obvinění P. V., P. L. a I. N. v podaných dovoláních brojili proti učiněným skutkovým zjištěním, kdy uváděli, že z provedených důkazů nevyplývá, že předmětné pracovní smlouvy byly fiktivní, a soudy dostatečně neprokazovaly některé dílčí skutečnost jako např. okolnosti související s kontrolou správních úřadů či okolností přecházející uzavření předmětných pracovních smluv. Žádný z dovolatelů však explicitně nevznesl námitku tzv. extrémního nesouladu, tedy, že v oblasti dokazování, resp. hodnocení důkazů soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
61. Přesto ale považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že o takový případ se v projednávané věci nejedná, kdy existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jihlavě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněných se tak převážně jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obvinění neztotožňují se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládají vlastní verzi skutkových událostí, v rámci nichž uvádí, že pracovní vztahy byly skutečně uzavírány za účelem realizace ústavního práva být zaměstnán, úřadům byly doloženy veškeré potřebné dokumenty, kdy zpochybněním skutkových zjištění cílili na zpochybnění znaku skutkové podstaty přečinu podvodu „uvedení v omyl“. Veškerá skutková zjištění učiněná nalézacím soudem a posléze aprobovaná soudem odvolacím jsou vyvozeny logicky bezvadným způsobem z korektně provedeného dokazování. Soudům nižších stupňů tedy Nejvyšší soud stran učiněných skutkových zjištění nemá čeho vytknout.
62. Obvinění P. V., P. L. a N. v podaných dovolání namítli, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, a to především znak uvedení jiného v omyl. Shodně rovněž tvrdili, že v popisu skutku nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o jejich úmyslu podvodně vylákat neoprávněně jakékoli finanční prostředky, a proto nebyla naplněna ani subjektivní stránka daného trestného činu. Výše zmínění dovolatelé v rámci právní kvalifikace jejich jednání brojili i proti způsobu vyčíslení způsobené škody soudy s tím, že pokud dospěly k závěru, že žádný pracovní poměr nevznikl pro rozpor se zákonem, pak měly při stanovení výše škody zohlednit a započíst všechny povinné zákonné odvody. Všichni dovolatelé pak vznesli námitku, že trestní právo v této věci bylo aplikováno v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, a v této souvislosti odkázali zejména na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015.
63. Takové výhrady obviněných lze z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12, 2021 považovat za relevantně uplatněné a podřaditelné pod tento dovolací důvod, kdy k výše zmíněným jednotlivým námitkám Nejvyšší soud uvádí následující.
64. Přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu (odst. 3) .
65. V souvislosti s výše uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat předně na to, že trestní zákoník ve svém §13 odst. 1, který navazuje na čl. 39 Listiny základních práv a svobod, stanoví, že „ trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje jako trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně “. Těmi jsou vedle věku a příčetnosti i znaky skutkové podstaty trestného činu, a to konkrétně protiprávnost, objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Není-li některá z těchto složek naplněna, o trestný čin se nejedná. K obligatorním znakům objektivní stránky všech trestných činů náleží jednání, škodlivý následek a příčinná souvislost mezi nimi.
66. Objektem trestného činu je tu cizí majetek . Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí , ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci , zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Uvést v omyl lze fyzickou i právnickou osobu , ale i úřad – státní nebo jiný orgán . Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2050-2058).
67. Z tzv. právní věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku se podává, že nalézací soud a následně i soud odvolací, který korigoval rozhodnutí nalézacího soudu pouze stran právní kvalifikace a výlučně z toho důvodu, že v mezidobí došlo ke zvýšení hranice škod ve výkladovém ustanovení §138 tr. zákoníku, považovaly za naplněné zákonné znaky daného trestného činu spočívající v tom, že obviněná P. V. [skutky popsané v bodech 1) a 5) výroku o vině] úmyslným společným jednáním dvou osob sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila tak na cizím majetku větší škodu . Obviněný P. L. [skutek popsaný v bodě 3)] a obviněná N. [skutky popsané v bodech 4)-11)] pak úmyslným společným jednáním dvou osob jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku větší škodu (kdy u této obviněné bylo její jednání právně překvalifikována s ohledem na novelizaci §138 tr. zákoníku ze zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku na přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž v případě obou kvalifikací bylo obviněné kladeno za vinu, že daný čin spáchala ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku) .
68. Jak již bylo uvedeno výše, tak je Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy nižších stupňů, zejména soud nalézací. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování pak soudy konstruují tzv. skutkovou větu, která musí zahrnovat popis jednání naplňující veškeré znaky trestného činu kladeného za vinu jednotlivým obviněným. Soudy po provedeném dokazování v této věci dospěly k závěru , že v období od dubna 2011 do listopadu 2015 v obci XY, okres Jihlava, a na dalších místech, v úmyslu neoprávněně se obohatit, sjednávali obžalovaní P., L. a N. jako zaměstnavatelé a obžalovaní V., P., M., P., P. ml., Š., P. st., V. a P. jako zaměstnanci fiktivní pracovní smlouvy se mzdou v neodůvodněně vysokých částkách, která neodpovídala potřebám ani finančním možnostem jednotlivých zaměstnavatelů, kdy krátce po sjednání pracovního poměru došlo u jednotlivých zaměstnanců ke vzniku sociální události, ukončení pracovního poměru ve zkušební době či uplynutí relativně krátké doby, na níž byl pracovní poměr sjednán, přičemž skutečným účelem uzavírání pracovních smluv nebylo reálné sjednání pracovního poměru, ale neoprávněné obohacení obžalovaných V., P., M., P., P. ml., Š., P. st., V. a P., spočívající v čerpání dávek peněžité pomoci v mateřství, nemocenského pojištění, rodičovského příspěvku a podpory v nezaměstnanosti ve výši, jež byla stanovena na základě mezd sjednaných ve smlouvách uzavřených mezi obžalovanými, přičemž v případě neuzavření předmětných smluv by obžalovaným V., P., M., P., P. ml., Š., P. st., V. a P. náležely dávky ve výrazně nižší výši, než v jaké jim byly Českou správou sociálního zabezpečení a Úřadem práce České republiky práce skutečně vyplaceny .“ Jednotlivé skutky byly konkretizovány v bodě 1) – 11) výroku o vině.
69. Z výše citovaného popisu skutku je zcela zřejmé, že tím, kdo byl uveden v daném případě v omyl, byla Česká správa sociálního zabezpečení (resp. Česká republika, zastoupená Českou správou sociálního zabezpečení) a Úřad práce České republiky (resp. Česká republika, zastoupená Úřadem práce České republiky) dále i jakou nepravdivou informací se tak stalo; tou byla existence platného a realizovaného pracovněprávního vztahu na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi obviněnými a v této smlouvě tvrzená výše sjednané mzdy. Nepravdivými byly tyto údaje proto, že předmětný pracovněprávní vztah byl ve skutečnosti fiktivní, tj. nebyl fakticky realizován, existoval toliko formálně a výlučně za účelem zvýšení vyměřovacího základu poběratelů dávek státní sociální podpory. Právě tato skutečnost byla podstatou podvodného jednání obviněných jakožto okolnost, kterou předstírali a na základě níž se Česká správa sociálního zabezpečení a Úřad práce mylně domnívaly, že obvinění splnili podmínky pro poskytnutí nemocenských dávek, peněžité pomoci v mateřství či podpory v nezaměstnanosti, a to navíc ve vyšších částkách, než na jaké by měli nárok. Ani jeden ze soudů nikterak nezpochybnil, že uznal obviněné vinnými, ačkoliv bylo uzavření a ukončení předmětných pracovněprávních vztahů po čistě formální stránce, tedy oznámením ÚP nebo ČSSZ nebo doložením příslušných dokumentů, v pořádku. Obvinění totiž přehlíží přisouzené skutkové okolnosti, kterými je Nejvyšší soud vázán. Neplatnost předmětných pracovních smluv, resp. faktická neexistence pracovněprávního vztahu není soudy dovozována z pouhého faktu, že obviněná P. V. (bod 1) a spoluobviněné P. M. (bod 3), D. P. ml. (bod 4) a M. P. (bod 7) byly těhotné a obviněný L. P. (bod 1) a obvinění P. L. (bod 3) a I. N. (body 4 a 7), je přes tuto skutečnost zaměstnali, jak v podaných mimořádných opravných prostředcích obvinění naznačují, nýbrž z toho, že na základě uzavřených smluv nebyla vykonávána žádná práce, a tudíž se jednalo o zaměstnanecké poměry nerealizované a vzniklé pouze účelově na základě předstíraného právního úkonu. Obdobná situace je pak u skutků popsaných pod body 2), 5), 6), 8), 9), 10), 11), kdy je obviněným a spoluobviněným kladeno za vinu, že pracovní smlouvy byly uzavírány toliko formálně a účelově za cílem vylákání testovaných dávek ve větším rozsahu, než by podle příslušné právní úpravy (zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění v případě peněžité pomoci v mateřství - §32 a násl. a nemocenské - §23 a násl.; a zákona č. 435/2004, o zaměstnanosti v případě podpory v nezaměstnanosti - §39 a násl.).
70. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že žádný právní předpis podnikateli samozřejmě neukládá, koho může ve své firmě zaměstnat a koho nikoli, stejně jako je zcela vyloučené, aby jakákoliv právní norma zakazovala zaměstnávání těhotných žen (takovýto postup by byl v rozporu se zákonem č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací). V této souvislosti však nelze nezmínit, že právě fiktivnost daného pracovněprávního vztahu, tj. to, že tento nebyl ve skutečnosti realizován, je okolností, kterou se posuzovaný případ zásadně liší (mimo dalších skutečností) od trestní věci, jíž se Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, na něž všichni obvinění poukazují ve svých mimořádných opravných prostředcích.
71. V tomto směru Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit to, že oba soudy nižších stupňů fiktivnost daných pracovněprávních vztahů, jež pak činily tvrzení o jejich existenci nepravdivými, a kterými byla Česká správa sociálního zabezpečení a Úřad Práce uvedeni v omyl, pečlivě zkoumaly a k závěru, že tyto pracovněprávní vztahy byly fiktivní, dospěly na podkladě správných skutkových zjištění, jež mají plnou oporu v řádně provedených a logicky hodnocených důkazech. Oba soudy pečlivě dovodily na podkladě provedeného dokazování fiktivnost jednotlivých pracovních smluv a jejich závěrům nemá Nejvyšší soud čeho vytknout a pro stručnost na tyto odkazuje.
72. Považuje však s ohledem na stěžejní námitku obviněných P. V., P. L., N. stran nenaplnění znaku uvedení v omyl stručně rekapitulovat, že v případě skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině byla fiktivnost pracovní smlouvy uzavřené mezi L. P. jako zaměstnavatelem a P. V. jako zaměstnankyní dovozena ze skutečností, že podnikání L. P. směřovalo ke kolapsu a přesto uzavřel pracovní smlouvu na dobu více jak tři a půl roku s P. V. na zcela novou pracovní pozici vedoucí výroby se mzdou výrazně přesahující jeho vlastní odměnu, a to za situace, kdy P. V. byla v pokročilém stádiu těhotenství a kdy jeho krátkodobý majetek nepostačoval ke krytí jejích mzdových nákladů. Pracovní poměr P. V. však byl ukončen již čtyři dny po formálním nástupu do zaměstnání (bod 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 46 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
73. Fiktivnost pracovního poměru mezi obviněným P. L. v postavení zaměstnavatele a spoluobviněnou P. M. (bod 3 výroku o vině) byla dovozována jednak z faktu, že před nástupem do tohoto zaměstnání měla jako OSVČ nemocenské pojištění ve výši pouze 150 Kč měsíčně, pracovní poměr byl sjednán od 1. 5. 2011 do 30. 9. 2011 s měsíční mzdou 35.000 Kč, byl zahájen 1. 5. 2011, ale již 5. 5. 2011 spoluobviněná nastoupila na mateřskou dovolenou, kdy byla nadto sledována pro rizikové těhotenství, o čemž musel mít obviněný P. L. povědomí, neboť se spoluobviněnou žije ve společné domácnosti a je otcem jejího dítěte. Bez významu není ani ekonomická nesmyslnost takového kroku, kdy náklady na zaměstnání spoluobviněné (za 5 měsíců) by přesáhly jeho tržby za rok 2010 a představovali by přibližně 67,5 % jeho tržeb za celý rok 2011 (srov. bod 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 47 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). O přístupu obviněného L. k trestné činnosti svědčí i jeho poukaz na korunové dluhopisy, kdy přisouzené jednání nepovažuje za trestné, ale toliko za využití mezery v zákoně, kdy nijak nerozporuje fiktivnost uzavřeného pracovního poměru z materiálního hlediska, resp. potvrzuje, že důvodem, pro uzavření předmětného pracovního poměru bylo pouze zvýšení vyměřovacího základu spoluobviněné v očekávání sociální události, jež zakládá právo na výplatu testované dávky peněžité pomoci v mateřství.
74. V případě obviněné I. N., která vystupovala ve skutcích 4) – 11) jako zaměstnavatel byl v podstatě velmi podobný modus operandi jako ve dvou předcházejících případech. V případě skutku popsaného pod bodem 4) výroku o vině uzavřela obviněná se spoluobviněnou D. P. ml. pracovní smlouvu, na jejímž základě měla být zaměstnána od 1. 6. 2012 jako vedoucí úseku administrativy a obchodu a služeb s hrubou mzdou ve výši 300 Kč/hod, kdy nastoupila na dočasnou pracovní neschopnost v souvislosti s těhotenstvím, kdy výše sjednané mzdy neodpovídala finančním možnostem obviněné a její krátkodobý finanční majetek v předcházejícím roce byl záporný a v roce, kdy měla být spoluobviněná najata ještě mnohem horší. Nebylo ani reálné, aby prodávala dlouhodobý majetek potřebný k podnikání, aby mohla zaplatit novou zaměstnankyni (srov. bod 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 48 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V případě skutku popsaného v bodě 5) výroku o vině měla obviněná P. V. počínaje 20. 6. 2014 pracovat jako zaměstnanec obviněné I. N. jako hlavní provozní restaurace, pracovník vedoucí skladovou evidenci a výpomoc při obsluze hostů se sjednanou hrubou mzdou 56.000 Kč měsíčně a ročními náklady v částce 900.480 Kč, přičemž tato částka významně překračovala její roční obrat za rok 2013, v roce 2014, kdy měla být obviněná V. přijata, činil krátkodobý majetek obviněné I. N. -310.000 Kč, tedy byl záporný a na svou osobu tato obviněná vykazovala v roce 2014 náklady toliko 161.000 Kč. Pracovní poměr byl zrušen 10 dnů po jeho zahájení ve zkušební době, kdy se více než nabízí úvaha, proč by nově příchozí zaměstnankyně měla pobírat mzdu vysoce převyšující odměnu zaměstnavatelky, která zjevně neměla takové finanční možnosti, aby si takovou zaměstnankyni vůbec mohla dovolit (srov. bod 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 49 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ihned po odchodu obviněné P. V. k dovolatelce I. N. nastupuje spoluobviněná P. M. (bod 6 výroku o vině), která nastupuje za de facto totožných podmínek jako předtím obviněná P. V., tedy se sjednanou mzdou 56.000 Kč měsíčně a pozicí hlavní vedoucí provozu restaurace, kdy její pracovní poměr končí po devíti dnech za totožné špatné finanční situace I. N. (srov. bod 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 50 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). I obviněná M. P. (bod 7 výroku o vině) nastupuje od 1. 9. 2014 jako vedoucí provozu restaurace se sjednanou měsíční mzdou 70.000 Kč, kdy ale po 11 kalendářních dnech u ní nastala pracovní neschopnost v souvislosti s těhotenstvím. Je vhodné podotknout, že roční finanční náklady na tuto zaměstnankyni by činily 1.125.600 Kč, což se s ohledem na výše poukazovanou finanční situaci obviněné I. N. jeví jako absurdní a mimo její finanční možnosti (srov. bod 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 51 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Na dobu určitou od 6. 1. 2015 do 31. 3. 2015 jako zpracovatel podkladů detektivní služby s měsíční mzdou 35.000 Kč za nekvalifikovanou práci měl být zaměstnán spoluobviněný V. Š. (bod 8 výroku o vině). Pracovní poměr byl však ukončen 8. 1. 2015 k 9. 1. 2015, když soud zároveň poukázal na rozpor v tom, z jakého tvrzeného důvodu mělo k ukončení pracovního poměru dojít, jestli kvůli návratu jiné zaměstnankyně, jejíž jméno nikdo neuvedl nebo kvůli tomu, že po dvou dnech obviněná zjistila, že spoluobviněný pracoval špatně. K tomuto opět přistupuje její špatná ekonomická situace (srov. bod 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 52 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jako vedoucí provozu restaurace měla působit i spoluobviněná K. V. (bod 9 výroku o vině), a to od 15. 5. 2015 do 31. 1. 2016, avšak totožně jako v předchozích případech došlo ke zrušení pracovního poměru po třech dnech k 19. 5. 2015. A to při stejně špatné ekonomické situaci obviněné, kdy tento pracovní poměr vedl toliko ke zvýšení částky, na kterou měla spoluobviněná v rámci podpory v nezaměstnanosti nárok (srov. bod 14 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 53 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V případě jednání popsaného pod bodem 10) výroku o vině je fiktivnost pracovního poměru dovozována z toho, že ačkoliv byl pracovní poměr se spoluobviněnou D. P. st. sjednán od 1. 7. 2015 do 31. 12. 2015 spočívající v přepisu psaných textů (stejně jako u skutku popsaného pod bodem 8 výroku o vině) s měsíční mzdou 35.000 Kč hrubého, kdy měsíční náklady činily 46.900 Kč, tak byl ukončen 8. 7. 2015, protože spoluobviněná musela pečovat o manžela. Přestože se v roce 2015 finanční situace obviněné N. zlepšila tak, že její krátkodobý majetek činil za celý rok 178.000 Kč, tak by si spoluobviněnou jako zaměstnankyni nemohla dovolit (pro srovnání náklady na spoluobviněnou by činily za 6 měsíců 328.300 Kč). K tomu pak přistupuje fakt, že popis pracovní činnosti této spoluobviněné se při výslechu lišil jak u ní, tak u obviněné I. N., tak u manžela spoluobviněné (srov. bod 15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 54 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V případě skutku popsaného pod bodem 11) výroku o vině spoluobviněný M. P. pracoval od 1. 12. 2015 do 28. 12. 2015 jako administrativní pracovník s hodinovou mzdou ve výši 190 Kč/h, kdy toto krátkodobé zaměstnání vedlo k výraznému zvýšení částky, na kterou měl nárok jako podpory v nezaměstnanosti (srov. bod 16 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 55 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že v důsledku několikadenních pracovních poměrů výrazně vzrostly částky, na které by měly spoluobvinění I. N. nárok, kdy všem obviněným musel být zřejmý fakt, že předmětné krátkodobé pracovní poměry s vysoce nadstandardním finančním ohodnocením (v porovnání s ohodnocením zaměstnanců v jejich předchozích pracovních poměrech), významně ovlivní vyměřovací základy testovaných sociálních dávek (peněžité pomoci v mateřství, nemocenské a podpory v nezaměstnanosti). Nalézací soud rovněž v bodě 17. a 18. spolehlivě prokázal, že restaurace, kde měli někteří spoluobvinění pracovat [body 5), 6), 7), 9)], reálně nebyla v provozu. Rovněž je vhodné ve vztahu ke všem obviněným poukázat na jejich osobní a místní provázanost, na kterou poukázal i nalézací soud v bodě 19. odůvodnění svého rozsudku, kdy uvedl, že „ Všichni podnikají a bydlí v teritoriu XY a XY. Obžalovaná N. je účetní obžalovaných L. a P. Obžalovaní P. jsou manželé. Obžalovaný L. je otcem dítěte obžalované M., bydlí na stejné adrese. Obžalovaní P. jsou jedna rodina. Obžalovaný P. je manželem obžalované N. Vzájemnou provázanost všech obžalovaných dosvědčuje i formální úprava písemností. Všechny pracovní smlouvy jsou po formální stránce naprosto stejné, ačkoliv jsou to smlouvy u různých zaměstnavatelů. To platí i o řadě procesních podání, například stížnosti obžalovaných N. a P. proti usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l 496 a 497) jsou formální úpravou naprosto stejné s omluvami obžalovaných V., P. a P. z hlavního líčení (č. l. 864, 951-954, 962-966), což je pro soud důkazem, že minimálně vztahy těchto obžalovaných jsou velmi úzké. Přes osobní provázanost obžalovaných byla prokázána také podezřele vysoká úroveň formální komunikace v pracovněprávní oblasti, která se jeví jako fiktivní a vytvořená s cílem mít přesvědčivé doklady pro úřady. A nakonec - jedná se o naprosto stejný modus operandi.“ Obdobně se k otázce provázanosti vyjádřil i odvolací soud, který v bodě 56. odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že bylo potvrzeno, že „se jedná o spolek osob blízkých, které se velice dobře znají, znají své osobní majetkové poměry. Zcela evidentně programově, tak jak to správně konstatuje soud I. stupně vyrábějí uživatele dávek, buď v mateřství, či v nemoci či v nezaměstnanosti.
75. Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s jeho odůvodněním je rovněž zjevné, jakým konkrétním jednáním byla Česká správa sociálního zabezpečení a Úřad práce, zastupující Českou republiku, uvedeni v omyl. Existenci realizovaného pracovněprávního vztahu včetně výše mzdy totiž byla obviněnými pouze předstírána vůči těmto orgánu prostřednictvím žádostí o nemocenskou, o peněžitou pomoc v mateřství a podpory v zaměstnanosti (to, že k přiznání předmětných dávek je zapotřebí podat žádost, je přitom všeobecně známé), v nichž tyto skutečnosti byly deklarovány, resp. byly jejich jménem deklarovány a na podkladě uvedení takových nepravdivých údajů pak byly vypláceny dávky, jejichž výše se odvíjela od výše mzdy v žádostech uvedených. Vyplacené dávky ve výši, na niž obvinění neměly nárok, pak představují obohacení na straně obviněných a zároveň způsobení škody na majetku České republiky, zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení a Úřadem práce, jež je současně následkem jejich protiprávního jednání, s nímž je v příčinné souvislosti, a dalším znakem objektivní stránky trestného činu podvodu.
76. Nelze se tak ztotožnit s námitkou obviněných P. V., P. L. a I. N., že nebyl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to sice uvedení správních orgánů v omyl.
77. Rovněž není možné přisvědčit námitce obviněných P. V. a N., že soudy nedovodily naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Dlužno podotknout, že se jedná v případě obou obviněných o námitku vznesenou neregulérním způsobem nezakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, kdy obě obviněné se omezily toliko na obecné konstatování, že soudy ignorovaly, resp. neprokázaly naplnění subjektivní stránky. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněné tuto námitku nijak blíže nerozvedly a je svým obsahem příliš nekonkrétní na to, aby se jí mohl Nejvyšší soud zabývat. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněné přímo uvedly, jaké konkrétní vady rozhodnutí vytýkají.
78. Nad rámec výše uvedeného však Nejvyšší soud uvádí, že jak nalézací soud v bodě 33. odůvodnění svého rozhodnutí, tak odvolací soud v bodech 45. – 57. odůvodnění svého rozhodnutí dospěly na podkladě provedeného dokazování k přesvědčivému závěru, že všichni obvinění jednali v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť „ vědomě uvedením příslušných institucí v omyl se chtěli obohatit (zaměstnanci), či obohatit jiného (zaměstnavatelé). Obžalovaní porušili zájem společnosti na ochraně cizího majetku. Mezi tím, co obžalovaní spáchali, a porušením chráněného zájmu je zřejmá příčinná souvislost.“ Všichni se vzájemně dobře znali a jejich obhajoba, že nevěděli o vzniku budoucích překážek v práci, které nastaly již v řádu dní po uzavření pracovního poměru, nebyla soudy nižších stupňů shledána jako důvěryhodná a Nejvyšší soud jim s ohledem na stabilizovaná skutková zjištění nemůže než přisvědčit.
79. K námitce obviněného P. L., že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť hranice rodičovského příspěvku je zákonnou úpravou omezena, Nejvyšší soud uvádí, že obviněnému není kladeno za vinu, že jeho partnerka, spoluobviněná P. M. čerpala rodičovský příspěvek jako netestovanou dávku, ale je mu kladeno za vinu, že se podílel na obohacení spoluobviněné P. M. uzavřením fiktivní pracovní smlouvy, díky které byla vyplacena testovaná dávka peněžité pomoci v mateřství v souladu s ustanovením §32 a násl. zákona o nemocenském pojištění spoluobviněné ve výši výrazně vyšší než na kterou měla skutečně nárok na základě jí placeného nemocenského pojištění jako osoby samostatně výdělečně činné. Jen na okraj Nejvyšší soud uvádí, že výše rodičovského příspěvku je skutečně v současnosti omezena v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře celkovou částkou, kterou lze maximálně vyčerpat, ale v době spáchání skutku popsaného v bodě 3) výroku o vině tomu takto nebylo, neboť zákon o státní sociální podpoře ve znění do 31. 12. 2013 ve svém §30 stanovil podmínky a způsob výplaty rodičovského příspěvku a v §32 pak jednotlivé výše rodičovského příspěvku, přičemž celková výše rodičovského příspěvku nebyla pevně stanovena konkrétní částkou stejnou pro všechny poběratele, ale toliko volbou rodiče (splňoval-li podmínky pro to, aby ji mohl učinit - §30 odst. 1) a věkem dítěte.
80. Všichni dovolatelé vznesli s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, námitku možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe, kdy jejich argumentace byla v podstatě totožná. Dle jejich názoru měly soudy přikročit k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, neboť jejich jednání bylo možno zcela jistě postihnout podle jiných právních předpisů (normy správního práva zabývající se sociálním zabezpečením obsahují sankční ustanovení). Soudy se měly zabývat tím, do jaké míry nedostatečná kontrola správních orgánů a jejich neobezřetnost byly okolnostmi, které se podílely na škodlivém následku.
81. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
82. Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obvinění namítají, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
83. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
84. Nejvyšší soud nemůže přisvědčit námitce dovolatelů, že trestní právo bylo v dané věci aplikováno v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, kterou uplatnili s poukazem na již zmiňované usnesení Nevyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015. Jak již bylo uvedeno shora, nyní posuzovaná trestní věc se od věci, jíž se Nejvyšší soud zabýval v citovaném rozhodnutí, zásadně liší, a to především v tom, že v nyní projednávané věci byla prokázána fiktivnost pracovněprávních vztahů mezi obviněnými, a tudíž i podvodné jednání obviněných spočívající v uvedení v omyl České správy sociálního zabezpečení a Úřadu práce. Současně svým jednáním naplnili i stránka subjektivní stránku trestného činu, a to ve formě přímého úmyslu. Již z těchto skutečností je zřejmé, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, není případný.
85. Dále je třeba zmínit, že námitky obviněných ohledně údajné nečinnosti České správy sociálního zabezpečení a Úřadu práce s konstatováním, že ze strany správních orgánů se jednalo o nedbalé a nesprávné jednání a je proto nepřijatelné, aby trestním postihem účastníka správního řízení byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti při přiznání dávky i při kontrolní činnosti, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, Nejvyšší soud neshledal opodstatněné. Z již několikrát citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu mimo jiné vyplývá, že použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu pouze za situace, že příslušný orgán veřejné moci bezdůvodně nevyužije možnosti, které mu poskytuje zákon a ostatní obecně závazné právní předpisy k výkonu jeho pravomoci.
86. Zde je nutné poukázat zejména na trestní oznámení a jejich doplnění jak České správy sociálního zabezpečení, tak Úřadu práce. V trestním oznámení České správy sociálního zabezpečení Jihlava ze dne 7. 5. 2015 (na č. l. 2-9 spisu) je uvedeno, že mají důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku a zmiňují okolnosti, na základě kterých toto podezření vzniklo. V podání ze dne 5. 5. 2017 konstatují, že pochybnosti o reálnosti předmětných pracovních vztahů není možné ze strany ČSSZ prostředky jí svěřenými zákonem prokázat, když formálně byly splněny všechny subjektivní i objektivní podmínky pro výplatu dávek. Fyzická kontrola zaměstnanců nepřipadala v úvahu, jelikož pracovní poměry zanikaly ať už z vůle stran nebo v důsledku sociální událostí ve velmi krátkých časových úsecích v řádech dnů a bylo možné provést toliko kontroly formálních náležitostí, které nezjistily žádné formální nedostatky. Zároveň ČSSZ uvedla, že podezření o nekalosti jednání bylo pojato s nárůstem počtu dávek vyplácených zaměstnancům obviněné I. N. a vyjádřila přesvědčení, že jediným možným prostředkem obrany proti chování obviněných jsou prostředky trestního práva. V obdobném duchu se pak nese i trestní oznámení Úřadu práce ČR ze dne 5. 8. 2015 (na č. l. 218-243), kdy podezření této instituce vychází ze stejných skutečností, tj. že N. potvrzovala uchazečům o zaměstnání neobvykle vysoký výdělek, kdy tito buď předtím pracovali za dlouhodobě nižší výdělek, nebo byly na mateřské dovolené a příslušel by jim tedy mnohem nižší příspěvek v nezaměstnanosti. V doplnění trestního oznámení ze dne 18. 4. 2017 pak Úřad práce vysvětlil, že zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti je mu svěřena kontrola správnosti výpočtu průměrné měsíční mzdy. Vzhledem k četnosti případů zaměstnavatelky N. vzniklo podezření, jehož prošetření ale nespadá do kompetence úřadu práce. Rovněž zdůraznil, že zákon o nezaměstnanosti neumožňuje na základě pouhého podezření, bez hmatatelných důkazů odejmout, snížit či zastavit výplatu dávek podpory v nezaměstnanosti. Zákon o zaměstnanosti ve svém §55 umožňuje řešit případy, kdy došlo k neoprávněnému zvýhodnění uchazeče o zaměstnání, §56 pak umožňuje řešit případy, kdy fyzická osoba nezavinila přiznání a neoprávněné čerpání podpory v taxativně uvedených případech, ale vzhledem k okolnostem dochází k duplicitnímu poskytování prostředků z různých zdrojů. Postup podle těchto okolností však není možný za situace, kdy Úřad práce disponuje toliko podezřením, které není schopen v rámci svých kompetencí prošetřit a zbývá mu toliko učinit, stejně jako ČSSZ oznámení o podezření, že byl spáchán trestný čin v souladu s ustanovením §8 odst. 1 t. ř.
87. V návaznosti na výše uvedené proto nelze ani Úřadu práce ani ČSSZ vyčítat, že nastalou situaci řešily oznámením podle §8 odst. 1 tr. ř., kdy disponovaly toliko podezřením, že by se mohlo jednat o nekalé jednání, ale nebyly v rámci svých zákonných kompetencí oprávněni tato podezření ověřit, neboť po formální stránce a v rozsahu pravomocí svěřeným jim příslušnými právními předpisy musely dojít k závěru, že obvinění jsou oprávněni čerpat příslušné dávky ve výši určené na základě předložených formálně bezvadných pracovních smluv. Nejvyšší soud považuje za nutné odmítnout argumentaci obviněných (zvláště pak L. P. a M. P.), kterou se snaží přenést odpovědnost za svoji trestnou činnost na orgány státní správy, které podle jejích názoru jim umožnily způsobení škody tím, že dříve neodhalily podvodné čerpání sociálních dávek. Skutečnost, že obvinění postupovali tak, aby co nejlépe před správními orgány zakryli fiktivnost předmětných pracovních smluv, jim nelze rozhodně klást ku prospěchu. Obvinění svým sofistikovaným jednáním, úmyslným předstíráním pracovních poměrům s neodůvodněnými mzdami, účelově navyšovaly vyměřovací základy u testovaných dávek, a to mezi vzájemně propojenými osobami zaměstnavatelů a zaměstnanců, kdy významně zasahovaly do majetkové sféry České republiky a odčerpávali neoprávněně ze sociálního systému částky přesahující (až na spoluobviněného M. P.) hranici škody většího rozsahu. Vzhledem k intenzitě společenské škodlivosti jednání obviněných a účelového odčerpávání prostředků určených primárně potřebným lidem v rozsahu, který jim nepříslušel, nemůže stát rezignovat na svou úlohu ochrany společnosti před kriminalitou. Nejvyšší soud námitce dovolatelů stran neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe nepřisvědčil.
88. Obvinění P. V., P. L. a N. brojili proti zjištěné výši škody a to jak stanovení výše škody coby znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, tak uložení povinnosti k náhradě škody, kde dle jejich názoru do výše škody měly být v souladu s již zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, zahrnuty mimo jiné příslušné platby pojištěnce v podobě odvodů pojistného a v případě výroku o náhradě škody sody nereflektovaly námitky promlčení a prekluze práv na vrácení vyplacených dávek a přisoudily v náhradě škody již promlčený nárok.
89. Ve vztahu k náhradě škody je vhodné podotknout, že tato byla v souladu s ustanovením §228 odst. 1 tr. ř. přiznána v požadované výši toliko České republice, zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení a nikoliv České republice, zastoupené Úřadem práce, který se sice s nárokem na náhradu škody připojil, avšak v rozporu s ustanovením §43 odst. 3 tr. ř. škodu nevyčíslil (srov. bod 35 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
90. V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že stanovení výše způsobené škody má význam pro posouzení, zda se o tento skutek vůbec jedná či nikoli, popřípadě pro podřazení určitého jednání, jež by soud shledal jako podvodné, pod základní skutkovou podstatu předmětného trestného činu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku nebo některou z jeho kvalifikovaných skutkových podstat podle odstavců 2 až 5 tohoto ustanovení (v projednávaném případě je obviněným kladeno za vinu naplnění odst. 3, tedy způsobení větší škody), jež má následně vliv i na rozhodnutí o výši trestu či o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. Proto musí být v trestním řízení dán dostatečný podklad pro závěr o vzniku škody, stejně tak i o její výši. Nestane-li se tak, může dojít i k porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1320/2008, publikovaný pod č. ÚS 218/2008-n. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
91. Soud prvního stupně postupoval správně (stejně jako soud odvolací, jenž jeho postupu přisvědčil), pokud při určení výše škody vycházel z vyjádření České správy sociálního zabezpečení (na č. l. 440-445 a 578-599 spisu) a Úřadu práce (na č.l. 369-373, 380-386) a škodu stanovil jako jí vypočtený rozdíl mezi výší vyplacených dávek nemocenské, peněžité pomoci v mateřství a podpoře v nezaměstnanosti jednotlivých obviněných v důsledku jejich podvodného jednání, a výší těchto dávek, které by jim byly bývaly vyplaceny, pokud by byl nárok na ně uplatněn z jejích předchozích zaměstnání či samostatné výdělečné činnosti. Za této situace nemůže obstát námitka, že v rámci vyčíslení škody nebyly zohledněny povinné zákonné odvody, které byly na základě neplatného pracovního poměru odvedeny státu obviněnými zaměstnavateli (I. N., L. P. a P. L.) a obviněnými jakožto zaměstnanci (P. V., L. P., P. M., D. P. ml., D. P. st., M. P., V. Š., K. V. a M. P.). Právě odečtení výše dávek, které by byly vyplaceny podle dosahované mzdy předchozích zaměstnavatelů, případně samostatné výdělečné činnosti, od výše dávek, které byly jednotlivým „zaměstnancům“ vyplaceny na základě mnohem vyšších mezd u zaměstnavatelů I. N., L. P. a P. L. a nikoliv stanovení výše škody jako celé částky jim vyplacených dávek na základě těchto fiktivních zaměstnání uvedený aspekt zohledňuje, tj. odráží oprávněný nárok obviněných při započtení příslušných povinných odvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1491/2019).
92. Nelze přehlédnout, že veškeré platby pojistného sloužily obviněným toliko k udržení iluze o reálnosti formálně bezvadně sjednaných pracovních vztahů a znemožnění odhalení trestné činnosti, která je jim kladena za vinu. V případě nezaplacení příslušných odvodů by totiž na sebe obvinění velmi rychle upozornili.
93. V tomto směru lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, a to zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013. sp. zn. 5 Tdo 693/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2014. Toto rozhodnutí ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně podle §240 tr. zákoníku stanovilo, že „ celkový rozsah zkrácené daně nelze snižovat o náklady pachatelem vynaložené na spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Při zjišťování rozsahu zkrácení daně se neuplatní stejná hlediska jako v případě určování výše prospěchu, který pachatel získal trestnou činností. Zatímco při určování výše prospěchu má význam čistý prospěch stanovený teprve po odpočtu všech nezbytných nákladů, které by jinak musely být v souvislosti s uskutečněním nějakého cíle ze strany pachatele či jiné osoby z jejich prostředků vynaloženy (viz např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 4/2009 a č. 31/2009 Sb. rozh. tr.), při zkrácení daně pachatel zčásti nebo vůbec neplní své zákonné povinnosti přiznat a zaplatit daň a využívá k tomu postupy, které nejsou v souladu se zákonem. Výše zkrácené daně pak respektuje to, jaká byla skutečná daňová povinnost příslušného plátce či poplatníka, do které se promítají všechny slevy, odpočty, náklady a další položky, jimiž lze legálně snižovat daňový základ. Byla-li daň a výše jejího zkrácení takto zjištěna, není už namístě při určování rozsahu zkrácení daně odečítat od zkrácené daně nějaké další náklady na provedení trestné činnosti“. Podle názoru Nejvyššího soudu lze toto rozhodnutí plně aplikovatelné i na projednávanou věc, neboť stejně jako v případě zkrácení daně, byly využity peněžité prostředky pro platbu povinného odvodu k vytvoření iluze o existence okolnosti, která není v souladu skutečností, a to v úmyslu získat pro sebe nebo jiného majetkový prospěch.
94. Na druhé straně Nejvyšší soud částečně přisvědčil námitce obviněných, že s ohledem na specifika projednávaného případu, u skutků popsaných v bodech 1), 3), 4) a 7) nemůže obstát závěr o výši způsobené škody za stavu, kdy bylo na místě zohlednit výši rodičovského příspěvku jako tzv. netestované dávky, na kterou by měly obviněné P. V. a M. P. a spoluobviněné D. P. ml. a P. M. nárok za situace, že by k podvodnému jednání obviněných nedošlo. Jednalo by se totiž o prostředky, které by stát musel vynaložit namísto peněžité pomoci v mateřství. Absentuje-li takové posouzení v napadeném rozsudku i rozsudku nalézacího soudu, nelze mít za prokázanou výši způsobené škody.
95. Obvinění (shodně jako státní zástupkyně ve svém vyjádření) v tomto ohledu poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, v němž je uvedeno, že „ objektem trestného činu podvodu je cizí majetek, v tomto případě majetek náležející České republice. Pokud by se soudům podařilo prokázat fiktivnost pracovněprávního vztahu mezi obviněnými, musely by se při následném určování výše škody pečlivě zaobírat veškerým pohybem na majetku českého státu v souvislosti s tímto neexistujícím poměrem , tedy všemi povinnými odvody, včetně daně z příjmu. Stejně tak by musely vzít v potaz i případný nárok na rodičovský příspěvek, který by obviněné nepochybně vznikl, pokud by nepobírala peněžitou pomoc v mateřství (srov. §32 a násl. zákona č. 117/1995, o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů; nárok na výplatu peněžité pomoci v mateřství má sice přednost před nárokem na výplatu ostatních dávek, ovšem rodičovský příspěvek je peněžitá opakující se obligatorní dávka státní sociální podpory, která je poskytována bez ohledu na výši příjmu, jde tedy o tzv. netestovanou dávku; její výše může činit až 7.600 Kč měsíčně a náleží rodiči do čtyř let věku dítěte). Rodičovský příspěvek, jakožto dávka státní sociální podpory, je poskytován všem rodičům celodenně osobně a řádně pečujícím o nejmladší dítě v rodině nejdéle do věku 4 let bez ohledu na skutečnost, zda rodič, který dávku pobírá, vykonává nebo vykonával výdělečnou činnost. Náleží i rodiči, který nikdy výdělečnou činnost nevykonával. V této souvislosti lze jen stěží usuzovat, že účelem poskytování rodičovského příspěvku je náhrada příjmu z výdělečné činnosti. Na rozdíl od peněžité pomoci v mateřství, jejíž celková výše se odvíjí od denního vyměřovacího základu, zjednodušeně tedy od výše příjmu oprávněné osoby, a u jednotlivých pojištěnců se značně liší, je celková výše rodičovského příspěvku pro všechny rodiče stejná. Peněžitá pomoc v mateřství u matky dítěte účastnící se nemocenského pojištění poskytování rodičovského příspěvku předchází.“ (srov. JUDr. Jana Komendová, Ph.D., Brno [Právní rozhledy 4/2020, s. 126]
96. Pobírání peněžité pomoci v mateřství a zároveň rodičovského příspěvku upravuje ustanovení §30b odst. 3 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (resp. 30 b odst. 4 zákona o státní sociální podpoře ve znění do 31. 12. 2011), které stanoví, že má-li v rodině jeden z rodičů v kalendářním měsíci nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek náleží, jen je-li vyšší, a to ve výši rozdílu mezi rodičovským příspěvkem a těmito dávkami nemocenského pojištění .
97. Pro zjištění výše způsobené škody bylo proto nutné zohlednit, zda by místo dávky peněžité pomoci v mateřství (jako ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1002/2015), nebo jako v projednávaném případě současně s peněžitou pomocí v mateřství, měly P. V., D. P. ml., M. P. a P. M. nárok na vyplacení rodičovského příspěvku, t. j. netestované nárokové dávky a v jaké výši.
98. Jelikož v době spáchání všech skutků bylo možné rodičovský příspěvek čerpat zároveň s peněžitou pomocí v mateřství ve výši rozdílu mezi rodičovským příspěvkem a dávkami peněžité pomoci v mateřství, bylo na místě, v závislosti na jednotlivých časových znění zákona o státní sociální podpoře posoudit, zda a v jaké výši by měly P. V., D. P. ml., M. P. a P. M. nárok na rodičovský příspěvek v případě neuvedení České republiky zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení v omyl a jak by se toto zjištění promítlo do výpočtu výše způsobené škody. Zjednodušeně řečeno, pokud by část podvodně získaných prostředků stát oprávněně vyplatil obviněným (byť ne z titulu peněžité pomoci v mateřství, ale z titulu rodičovského příspěvku) musela by tato skutečnost být zohledněna ve výpočtu škody, jak je ostatně zmíněno výše.
99. Soudy v projednávané věci však této povinnosti nedostály, když nezjišťovaly případný nárok na jinou dávku, na jejíž vyplacení by měly P. V., D. P. ml., M. P. a P. M. nárok. V této části proto nelze považovat jejich závěr o výši způsobené škody a na to navazující povinnost k náhradě škody za úplný a správný. V novém řízení soudy musí i s ohledem na různá časová znění příslušeného zákona o státní sociální podpoře řádně posoudit, zda a v jaké výši by měly P. V., D. P. ml., M. P. a P. M. nárok na poskytnutí rodičovského příspěvku a jaký vliv by to mělo na výši způsobené škody na majetku poškozené České republiky.
100. Soudům obou stupňů lze rovněž vytknout, že ve svých rozhodnutích nevěnovaly téměř žádnou pozornost vyřešení otázky odpovědnosti obviněných za porušení povinnosti, které vedlo ke vzniku škody se zřetelem na příslušnou mimotrestní úpravu, ačkoli jde o nezbytnou podmínku pro přiznání nároku poškozených subjektů na náhradu škody způsobené zjištěným protiprávním jednáním obviněných. V trestním, resp. v adhezním řízení může být uplatňován a přiznán jen takový nárok na náhradu škody, resp. na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, který lze obecně uplatňovat i v občanskoprávním řízení, resp. v řízení před jiným příslušným orgánem (srov. rozhodnutí č. 39/2014 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 52/1998-1. a č. 26/1999 Sb. rozh. obč.). Samotný adhezní výrok proto nelze opírat pouze o procesní předpoklady pro jeho vyslovení podle §228 odst. 1 tr. ř. a o výsledek zjišťování skutkového stavu věci, že škoda (případně bezdůvodné obohacení) jako znak skutkové podstaty určitého trestného činu, za něž je obviněný odsouzen, je součástí popisu skutku ve výroku o vině. Citované ustanovení trestního řádu totiž vychází z předpokladu, že odpovědnost obviněného, jemuž má být povinnost k náhradě škody, případně k vydání bezdůvodného obohacení stanovena, vyplývá z jiného, mimotrestního právního předpisu hmotného práva, který je tudíž nutné označit a v jeho rámci posoudit povahu nároku, který poškozený uplatnil v trestním řízení vůči obviněnému. Odvolací soud se otázkou náhrady škody zaobíral poměrně povrchně, kdy pouze v bodě 61. odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že nelze vytknout nic postupu nalézacího soudu, který převzal vyčíslení škody od poškozené České republiky, zastoupené ČSSZ. Nalézací soud pak v bodě 35. odůvodnění svého rozhodnutí toliko odkázal na splnění procesních předpokladů ČSSZ pro uložení náhrady škody, hmotněprávní povahou tohoto nároku se blíže nezabýval ani co do hmotněprávní podstaty uplatněného nároku na náhradu škody, ani s ohledem na nyní namítané promlčení, resp. prekluzi uplatněných nároků.
101. V adhezním řízení jako součástí trestního řízení ale musí soud při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu škody aplikovat příslušné hmotněprávní předpisy, které se na projednávaný případ vztahují (srov. č. 17/1973 nebo č. 29/1965 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 676/2007, uveřejněné pod T 1026 v sešitě 39 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 4 Tdo 460/2011, uveřejněné pod T 1404 v sešitě 77 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Obecně lze říci, že hmotněprávní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v ustanoveních §2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Povinnost nahradit škodu stíhá toho škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného (§2910 o. z.). V případě, že je škůdců více, zakládá občanský zákoník v §2915 o. z. solidární povinnost k náhradě škody ( „je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila“ ). Stran promlčení lze poukázat na ustanovení §609-654 o. z.. a zvláště pak na ustanovení §636 odst. 2 o. z., které stanovuje, že byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla a ustanovení §648 o. z., které stanovuje, že uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží . Vzhledem k tomu, že citovaný občanský zákoník nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, tedy až po dokonání, resp. dokončení trestné činnosti obviněných v případě skutků označených pod body 1), 3) výroku o vině, bylo nutné respektovat §3079 o. z. Podle tohoto přechodného ustanovení se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Nárok na náhradu škody způsobené trestnou činností obviněných proto v případě skutků 1) a 3), by měl být obecně posuzován podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „SOZ“). Občanský zákoník z roku 1964 ve svém §420 odst. 1 stanovil, že každý odpovídá za škodu způsobenou porušením právní povinnosti a §438 odst. 1 SOZ, že způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Promlčení je poté upraveno v §100-114 SOZ. Podle §106 odst. 2 SOZ se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla ; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Podle §112 SOZ uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. Okamžikem uplatnění škody pak v kontextu trestního řízení je okamžik připojení se k trestnímu řízení s vyčísleným nárokem na náhradu škody. Česká republika zastoupená Českou správou sociálního zabezpečení tak učinila dne 10. 10. 2016 (na č. l. 445 spisu). K tomuto datu došlo ke stavění promlčecí doby jak podle §112 SOZ, tak podle §648 o. z. S ohledem na délku promlčecích dob stanovených v §106 odst. 2 SOZ i v §636 odst. 2 o. z., tak nelze mít za to, že by v daném případě došlo k namítanému promlčení nároku na náhradu škody o němž bylo soudy rozhodováno.
102. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že přisvědčil námitce obviněných, že způsobená škoda jako znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku a částky uložené jako náhrada škody byly u skutků pod body 1), 3), 4) a 7) výroku o vině zjištěny nesprávně.
103. Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněná I. N. v rámci podaného dovolání podala podnět na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jedná se o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na přerušení nebo odklad výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněné nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
IV.
104. Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných P. V., P. L., L. P., M. P. a I. N. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 209/2020, částečně zrušil, a to ohledně obviněného L. P. , ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 1) ve vztahu k tomuto obviněnému, ohledně obviněné P. V., roz. H. , ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 1) ve vztahu k této obviněné, ohledně obviněného P. L., ve výroku o vině pod bodem 3), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 3) ve vztahu k tomuto obviněnému, ohledně obviněné M. P., roz. Š. , ve výroku o vině pod bodem 7), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 5) ve vztahu k této obviněné, ohledně obviněné I. N. , ve výroku o vině pod bodem 4) a 7), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 4) a 5) ve vztahu k této obviněné.
105. Podle §261 tr. ř. prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch (zásada beneficium cohaesionis ). Ustanovení §265k odst. 2 tr. ř. ukládá Nejvyššímu soudu použít ustanovení §261 tr. ř. přiměřeně. V daném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že důvod, pro který byl rozsudek odvolacího soudu zrušen prospívá i obviněným P. M. a D. P. ml. a proto rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 9 To 209/2020, zrušil rovněž ohledně obviněné P. M. ve výroku o vině pod bodem 3), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 3) ve vztahu k této obviněné a ohledně obviněné D. P. ml. ve výroku o vině pod bodem 4), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody pod bodem ad 5) ve vztahu k této obviněné.
106. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Brně nařídil, aby v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
107. V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu