ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.347.2022.1
3 Tdo 347/2022-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2022 o dovolání, které podala obviněná T. H. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 2 To 47/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 4/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 2 To 47/2021, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 40 T 4/2015, a to ve výroku o vině a výroku o trestu týkajícím se obviněné T. H.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 40 T 4/2015 , byla obviněná T. H. pod bodem 2) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zčásti dokonaným, zčásti nedokonaným, ukončeným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že jako vedoucí Stavebního úřadu Městského úřadu v XY provedla dne 5.11.2010 kontrolu fotovoltaické elektrárny společnosti F. P., v XY, o této kontrole vyhotovila protokol a následně dne 15.11.2010 vydala Rozhodnutí k předčasnému užívání stavby č.j. MěÚ/SÚ/2554/2010/HL, kterým povolila předčasné užívání stavby "Fotovoltaická elektrárna část I. obsahující blok trafostanice č. 1,2,3 a rozvodna VN", přičemž v odůvodnění rozhodnutí uvedla nepravdivé informace, že kontrolní prohlídka proběhla dne 5.11.2010 a bylo zjištěno, že stavba je provedena podle projektové dokumentace ověřené stavebním úřadem; dne 24.11.2010 pak vydala pod č.j. MěÚ/SÚ/2554-1/2010/HL Usnesení o opravě zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení a opravila název stavby na "Fotovoltaická elektrárna - část I. obsahující blok trafostanic č. 1,2,3, rozvodna VN, fotovoltaické panely s NN rozvody a měniči o celkovém výkonu 3,3MW", ačkoliv ve skutečnosti ještě dne 15.11.2010 byly na konstrukcích pro solární panely namontovány solární panely toliko v počtu 201 ks z celkového počtu 19.296 ks a stavba nebyla provedena podle projektové dokumentace ;
dne 17.12.2010 vydala rozhodnutí o I. Povolení k předčasnému užívání pro stavbu "Fotovoltaická elektrárna - část II. obsahující blok trafostanice č. 4, fotovoltaické panely s NN rozvody a měnič o celkovém výkonu 1,1MW, II. Povolení zkušebního provozu pro stavbu "Fotovoltaická elektrárna - část I. obsahující bloky trafostanice č. 1,2,3, rozvodny VN, fotovoltaické panely s NN rozvody a měniči o celkovém výkonu 3,3MW, ve kterém nepravdivě uvedla, že při kontrolní prohlídce dne 17.12.2010 stavební úřad zjistil, že stavba je provedena podle projektové dokumentace ověřené ve stavebním řízení, ačkoliv ve skutečnosti blok č. 4 nebyl nikdy dokončen a k danému datu nebyly dokončeny ani bloky č. 1, 2 a 3,
tímto způsobem T. H. záměrně vykonala svoji pravomoc v rozporu s ustanovením §133 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, podle kterých stavební úřad provádí kontrolní prohlídku rozestavěné stavby a zjišťuje zejména, zda je stavba prováděna podle ověřené dokumentace nebo ověřené projektové dokumentace; takto jednala s úmyslem způsobit škodu a zároveň tím opatřit neoprávněný prospěch společnosti F. P. a s vědomím, že její rozhodnutí o povolení předčasného užívání stavby bude v řízení u ERÚ použito jako podklad pro udělení licence pro společnost F. P. na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010, k čemuž také došlo, když na základě rozhodnutí ERÚ o udělení licence ze dne 3.12.2010, č. 111017178, které nabylo právní moci dne 6.12.2010 a následně díky provedení tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě společnosti E.ON Distribuce, a.s. dne 30.12.2010 vznikl společnosti F. P. neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12 150 Kč za vyrobenou 1 MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5 500,- Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž v průběhu následujících 20 let by se společnost F. P. neoprávněně obohatila o částku nejméně 160.879.340 Kč; když za období od 1.1.2011 do 31.12.2012 již byla způsobena škoda společnosti E.ON Distribuce a.s., se sídlem F.A. Gerstnera 2151/6, 370 49 České Budějovice ve výši 15.450.611 Kč; a za období od 1.1.2013 do 31.12.2013 již byla způsobena škoda společnosti E.ON Energie a.s. ve výši 7.928.010,70 Kč; celkem pak včetně částek odpovídajících odvodu tzv. solární daně byla jen za období roků 2011 až 2013 oběma poškozeným způsobena škoda v celkové výši 43.880.707 Kč .
Za to byla obviněná odsouzena podle §329 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněn odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 100.000 Kč, což představuje výměru 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 1.000 Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by výkon peněžitého trestu mohl být zmařen, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výši 2 (dvou) měsíců.
Podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo dále uloženo ochranné opatření – zabrání věci, a to společnostem F. P., a B. L., konkretizované blíže ve výroku rozsudku.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti E.ON Energie, a.s., IČO: 26078201, se sídlem F.A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice 7, 370 01 České Budějovice, a E.ON Distribuce, a.s., IČO: 28085400, se sídlem tamtéž, odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných D. E., nar. XY v XY, M. K., nar. XY v XY, a T. G., nar. XY v XY [pro skutky popsanými pod body 1) a 3) výroku o vině].
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 40 T 4/2015, podala obviněná T. H. odvolání. Odvolání podali rovněž spoluobvinění D. E., M. K. a T. G., státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně a zúčastněné osoby B. L. a F. P. O odvoláních spoluobviněných M. K. a T. G. a odvolání státního zástupce ohledně spoluobviněného M. K. bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 2 To 88/2020. Řízení proti obviněné a spoluobviněnému D. E., jakož i řízení vztahující se k zúčastněným osobám, bylo vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí. O odvolání spoluobviněného D. E., odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněného do výroku o trestu a odvolání zúčastněných osob B. L., a F. P., bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 2 To 72/2021.
O odvolání obviněné T. H. bylo rozhodnuto samostatným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 2 To 47/2021 , a to tak, že pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání obviněné částečně zrušen napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o náhradě škody ve vztahu k obviněné. V ostatních výrocích ohledně obviněné T. H. zůstal napadený rozsudek nezměněn (výrok pod bodem II.).
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 2 To 47/2021, podala obviněná dovolání (č. l. 6062-6085), v rámci něhož uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l), m) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť shledává závěr soudů o extrémní nedostavěnosti F. P., která měla bránit byť i jen předčasnému užívání stavby, za nesprávný, resp. nevycházející z provedeného dokazování. Z dokazování nevyplynulo věrohodné zachycení přesného stavu osazení panely k datu vydání příslušných rozhodnutí stavebním úřadem. Tento závěr nebyl učiněn ve vztahu k rozhodným dnům, kdy měla vykonávat úřední povinnost, a nerozlišuje ani dokončenost jednotlivých částí (bloků) stavby. V tomto směru poukazuje za výpovědi svědků B. a M., které označuje za nevěrohodné, neboť jsou oba osobami nedůvěryhodnými, navázanými na společnost E. Svědci si nebyli sto vybavit počty nainstalovaných panelů, přičemž zápisy v jejich stavebních denících obsahují zásadní nesrovnalosti. Tvrzení svědka B. o počtech panelů bylo vyvráceno výpověďmi dalších svědků. Svědci B. a P. uváděli ke dni 1. 11. 2010 mezi 4.824 a 7.236 panely, zatímco svědek B. uváděl, že žádné panely k uvedenému datu osazeny nebyly. Svědci B., T. a D. ke dni 5. 11. 2010 uváděli asi 60% osazenost, resp. 2 plně osazené bloky, tj. 9.648 panelů, svědek B. však uváděl k 12. 11. 2010 a 15. 11. 2010 pouze 201 kusů panelů. Začátkem prosince 2010 měly být podle svědků D., L. a P. instalovány více než 2/3 panelů, svědek B. však uváděl ke dni 3. 12. 2010 osazenost pouze 21,87%. K 7. 1. 2011 měla být osazenost podle svědka B. pouze 43%, nicméně svědek M., zaměstnanec E.Onu, uváděl, že na konci prosince 2010 byly osazeny 2/3 všech panelů. Byly tak pominuty důkazy, z nichž plyne značný rozsah osazenosti fotovoltaickými panely. Tvrzená extrémní nedokončenost nevyplývá ani ze stavebních deníků jednotlivých firem zajišťujících montáž panelů (některé z nich obsahují nesprávné údaje, byly dopisovány zpětně nebo se zcela ztratily), ani ze smlouvy o dílo, jejích dodatků, jednotlivých objednávek nebo faktur. Uvedená rozpornost nebyla v obnoveném hlavním líčení a následném veřejném zasedání jakkoli odstraněna. Závěr o extrémní nedostavěnosti nemá podle dovolatelky oporu v provedeném dokazování a je důsledkem selektivního hodnocení důkazů. V tomto směru rovněž namítá, že byl bezdůvodně zamítnut návrh na doplnění dokazování, konkrétně přibrání znaleckého ústavu VUT s návrhem na položení konkrétních otázek stran rozhodných skutkových zjištění, a to navzdory důvodné pochybnosti jak o správnosti závěrů ČVUT, tak o použitelnosti závěrů ČVUT ve vztahu k dovolatelce, když tyto závěry byly učiněny směrem k reviznímu technikovi (řízení u ERÚ), nikoli stavebnímu úřadu.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná namítla, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci trpí vadami skutkové věty. Byla odsouzena za skutek, který se v určitém rozsahu i podle jednoznačného závěru odvolacího soudu nestal (konání kontrolní prohlídky dne 5. 11. 2010 bylo bez pochybností prokázáno, kdy výsledkem byl protokol podepsaný 5 osobami s tím, že užívání stavby nebylo povoleno a byly vyžádány další dokumenty). Úřední postup se lišil v závislosti na stupni výstavby jednotlivých segmentů elektrárny a byl tvořen standardními, logickými a vzájemně navazujícími kroky vycházejícími z praxe při povolování „běžných“ průmyslových staveb. Opravné usnesení ze dne 24. 11. 2010 se týkalo pouze názvu stavby, žádná jiná skutečnost se z něj nepodává. Nebylo prokázáno, že by ke dnům její inspekce (5. 11. 2010, 15. 11. 2010, 17. 12. 2010) nebyla stavba provedena podle projektové dokumentace, přičemž je třeba mít na paměti, že dočasná rozhodnutí jsou vydávána pro nedokončené stavby, tedy nedokončenost stavby jako taková sporná není, a jiné podmínky, které by zakládaly rozpor s projektovou dokumentací, tvrzeny ani prokazovány nebyly. Obviněná uvádí, že byla odsouzena za porušení právní povinnosti, která měla spočívat v tom, že měla stanovenu povinnost zjišťovat, zda byla stavba prováděna podle ověřené dokumentace, přičemž však jí takovou povinnost právní předpis v době posuzované úřední činnosti (r. 2010) neukládal (účinnost až od 1. 1. 2013), nebyla řádně popsána v popisu skutku a nebyla ani předmětem dokazování. Tvrzené porušení §133 stavebního zákona se nestalo. Formulace „takto jednala“ je nekonkrétní a není jasné, k jaké části jejího jednání se vztahuje.
Současně obviněná namítá, že byla nesprávně, resp. zcela nedostatečně posouzena subjektivní stránka jejího jednání, kdy závěry soudů v tomto směru jsou podle ní nedostatečné. S odkazem na judikaturu uvedla, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Soudy se omezily na obecné konstatování, že musela coby vedoucí stavebního úřadu, která se v dané věci od počátku osobně angažovala, účastnila se prohlídek a osobně vydala rozhodnutí, že stavba je provedena podle projektové dokumentace, čímž ve smyslu §123 stavebního zákona stvrdila bezpečnost stavby, musela vědět, že její rozhodnutí může být použito před jiným státním orgánem. Z provedeného dokazování však nevyplynul ani náznak vědomosti dovolatelky o tom, že jí vydané časově omezené rozhodnutí bude jedním z podkladů předkládaných ERÚ za účelem získání licence. Nemohla a nebyla povinna vědět, kde bude stavebník rozhodnutí k předčasnému užívání stavby předkládat. Soudy navíc důsledně nerozlišily roli a kompetence stavebního úřadu a ERÚ v procesu povolování výstavby a licencování fotovoltaické elektrárny v XY, přičemž opakovaně poukazuje na to, že žádný právní předpis jí coby úředníkovi se zvláštní způsobilostí pro výkon činnosti na úseku územního řízení a stavebního řádu nestanovoval povinnost znát tehdy platný energetický zákon a vyhlášky k němu se vztahující. Ze znění skutkové věty a odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů pak není jasné, zda se závěry soudů stran naplnění subjektivní stránky vztahují i k jí vydanému opravnému usnesení ze dne 24. 11. 2010, v němž došlo toliko k opravě názvu části stavby. Z opravného usnesení nelze dovozovat záměr kohokoli uvést v omyl nebo deklarovat cokoli stran výkonu, rozsahu rozestavěnosti, počtu instalovaných panelů apod. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu obviněná poukázala i na absenci jakékoli bližní konkretizace toho, v čem spočívala její pohnutka ke spáchání trestné činnosti. Obviněná uzavírá, že jí vydané povolení k předčasnému užívání, k jehož vydání byly splněny zákonné předpoklady, nebylo nepravdivé a neobsahovalo žádný údaj, který by byl způsobilý jakkoli ovlivnit povolovací proces úředníka ERÚ, resp. uvést jej v omyl. Namítá, že její rozhodnutí není v relevantní příčinné souvislosti se vznikem tvrzeného škodlivého následku.
Napadené usnesení rovněž spočívá na nesprávném posouzení institutů stavebního zákona. Soudy totiž nesprávně vycházely z nemožnosti vydat povolení k předčasnému užívání části stavby v případě její nedokončenosti (§123 a §124 stavebního zákona). Pominuly, že povolení k předčasnému užívání se pojmově (ex lege) vztahuje k nedokončené stavbě, tedy oba instituty mají dočasný charakter. Dovolatelka přitom rozlišovala, ve vztahu k jakým částem elektrárny příslušné úkony činí, měly tedy různý povolovací režim. Přitom nebylo prokázáno, že by v rozhodné době nebyly splněny podmínky pro jeho vydání. Její povinností bylo pouze ověřit stavebně technický stav co do základních parametrů a bezpečnosti, aby při částečném užívání mohlo být pokračováno ve stavebních pracích, přičemž vycházela zejména z prohlídky a předložené dokumentace. Dále byla předložena a jako důkaz provedena dohoda o předčasném užívání ve smyslu §123 stavebního zákona mezi stavebníkem a zhotovitelem stavby, bezpečnost rozhodnutí pak byla prokázána prohlášením certifikovaného bezpečnostního technika o bezpečnosti jednotlivých bloků s jednoznačným závěrem. Trvá na tom, že se ke dni 5. 11. 2010 osobně přesvědčila o osazenosti panely na 60% - 70%. Jednotlivé bloky mohly a byly posuzovány samostatně a nacházely se v různých užívacích režimech, jejichž pojmovým znakem byla nedokončenost, proto se jednalo o povolení k předčasnému užívání ještě nedokončené stavby. Nebylo přitom žádáno o povolení předčasného užívání ke konkrétnímu vyčíslenému výkonu konkrétních bloků. Jako stavební úřad neměla úředně potvrdit či dokumentovat dokončenost stavby či přesný stav „rozestavěnosti“, výkon elektrárny či osazenost panely, stejně jako z odborného hlediska ověřovat závěry o bezpečnosti učiněné státem certifikovaným revizním technikem. O závěrech technika neměla důvod pochybovat. Nebyly pochybnosti o bezpečnosti stavby. Její jednání nebylo svévolné, ani ryze subjektivní. Úvahy soudu stran jejích povinností coby úředníka stavebního úřadu jsou založeny na principu nesplnitelné povinnosti opatrnosti. Je tedy přesvědčena, že nebylo prokázáno, že by stavba nebyla provedena ve stupni rozestavěnosti, který umožňoval povolit její bezpečné předčasné užívání. Z rozhodnutí dovolatelky ze dne 15. 11. 2010 se nepodává, že by stavba co do bloků 1, 2 a 3 měla být v rozsahu 3,3 MW dokončena (o konkrétním výkonu tam není žádná zmínka); z rozhodnutí se podává toliko to, že stavba elektrárny v příslušné části ještě dokončena není, ale jsou splněny podmínky pro to, aby mohla být užívána při konání dalších stavebních prací (např. finální nastavení technologické části elektrárny) a aby po jejím dokončení mohlo být žádáno o kolaudaci. To je smysl a účel tohoto institutu a takto tomuto dokumentu musel rozumět i úředník ERÚ. Úkolem stavebního úřadu nebylo posouzení splnění předpokladů k udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích. Soudy tak nerozlišovaly postavení, práva, povinnosti a kompetence stavebního úřadu a ERÚ, kdy jí coby stavebnímu úřadu bylo soudem vytýkáno porušení právních povinností, které však stavební úřad v rozhodné době neměl, a její vina byla „dovozována“ ze skutkového stavu, který byl relevantní (a tedy měl být soudy posuzován) výlučně ve vztahu k řízení o udělení licence u ERÚ.
Napadené usnesení podle obviněné spočívá na nesprávném posouzení skutku jako trestného činu, neboť nebyla prokázána jeho protiprávnost (§13 tr. zákoníku). Soudy neaplikovaly základní trestněprávní postulát in dubio pro reo, a to zejména ve vztahu k otázce skutečného stavu rozestavěnosti elektrárny a z hlediska zásadních rozporů jednotlivých skupin důkazních prostředků.
Přestože podle názoru obviněné bylo v trestním řízení prokázáno, že byly splněny zákonné podmínky vyžadované právními předpisy pro vydání příslušných rozhodnutí vztahujících se k pojmově nedokončené stavbě, nalézací soud ani soud odvolací se vůbec nezabývaly jejich možným splněním, případně i v kontextu obvyklé praxe. Není-li postaveno najisto, jaké konkrétní předpoklady měly být splněny (kolik panelů přesně na konstrukcích mělo být, zda a jak měla na místě osobně kontrolovat) za účelem povolení předčasného užívání [stanovení povinnosti], není možné ani dospět k závěru o nesplnění podmínek pro jejich vydání [porušení povinnosti]. Neexistovala žádná metodika pro stavební úřady, jak postupovat při (postupném) povolování fotovolatických elektráren - specifických zařízení. Postupovala-li v kontextu svých zkušeností s výrobními halami, učinila maximum pro to, aby dostála svým zákonným povinnostem stavebního úřadu.
Obviněná rovněž soudům vytýká, že se řádně nezabýval uplatněnou námitkou, že mohla jednat v nevyvarovatelném právním omylu, neboť byl kompletně dokončen hardware elektrárny a v podstatném rozsahu osazeny panely na povolovaných úsecích, přičemž měla spolu se všemi zákonem požadovanými dokumenty doložen také jednoznačný závěr revizního technika o bezpečnosti. Mohla se tedy domnívat, že jako stavební úřad nemusí kontrolovat přesný stav osazenosti fotovoltaickými panely, když fotovoltaický panel je certifikovaný zaměnitelný komponent, za jehož bezpečnost odpovídá výrobce. V omyl mohla být uvedena i předložením dokumentů před vydáním povolení k předčasnému užívání.
V rámci dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. vznesla obviněná námitku neúplného výroku s tím, že právní věta nevyjadřuje zákonné znaky jí přisouzeného trestného činu, resp. úmysl a pohnutku.
Obviněná rovněž uplatnila námitku, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (§265b odst. 1 písm. m/ tr. ř. ), kdy v předcházejícím řízení byly dány důvody dovolání podle písm. g), h) a l ).
Na podkladě výše uvedeného proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2021, č. j. 2 To 47/2021-5694, stejně jako jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, č.j. 40 T 4/2015-5281, ve vztahu k její osobě zrušil, a také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265m odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl tak, že ji podle §226 písm. a) tr. ř. zprostí obžaloby.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 4. 2022, sp. zn. 1 NZO 7/2022.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněné a obecná východiska pro uplatněné dovolací důvody, uvedl, že navzdory objemnosti dovolací argumentace obviněné, kterou zpochybňovala participaci na podvodném jednání dalších osob k získání licence pro fotovoltaickou elektrárnu v XY bez jejího dokončení s požadovaným výkonem, se ukazuje, že představuje opakování její obhajoby známé z předcházejících fází řízení. Stěžejní okruhy, jako vady skutkové věty, posouzení subjektivní stránky trestního činu, institutů stavebního zákona atd., se staly předmětem již přezkumné činnosti odvolacího soudu, jestliže tvořily obsah odvolání obviněné, jakkoli by byly podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr.ř. jako námitky hmotně právního posouzení, resp. dílem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jestliže změna prosazená novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat za splnění zákonem stanovených kritérií i správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. V podrobnostech lze odkázat především na odstavce 18. až 42. odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Státní zástupce nepřisvědčil námitkám obviněné stran návrhu na doplnění dokazování ke znaleckému posudku VÚT Brno s položením konkrétních otázek, jde-li o prokazování bezpečnosti fotovoltaické elektrárny, resp. nevyhodnotil ji jako námitku opomenutých důkazů, kdy uvedl, že jak nalézací, tak odvolací soud se k důkaznímu návrhu dostatečně vyjádřily, resp. zaujaly k němu jasný postoj.
Ve vztahu k námitce nedostatečného vyjádření znaků trestného činu ve skutkové větě rozsudku, kterou podřadila obviněná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., státní zástupce uvedl, že tato obsahově odpovídá spíše dovolacímu důvodu podle písm. h), přičemž však má za to, že požadované subjektivní stavy přičitatelné obviněné byly v právní větě rozsudku Krajského soudu v Brně adekvátně vyjádřeny. K naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podle §329 tr. zákoníku se vyžadovala výhradně úmyslná forma zavinění (ve srovnání s mařením úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 tr. zákoníku), a proto ani nevznikly pochybnosti o jiných alternativách zamýšlené kvalifikace. Znak v úmyslu způsobit jinému škodu charakterizuje pohnutku pachatele. U následku způsobení škody velkého rozsahu pak postačuje zavinění z nedbalosti, přičemž v právní větě se samostatně nevyjadřuje.
Po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Obviněná následně k vyjádření státního zástupce zaslala Nejvyššímu soud prostřednictvím svého obhájce repliku , v rámci níž uvedla, že je nucena opakovat svou obhajobu, neboť jí nebyla v předcházejících fází řízení ze strany soudu věnována náležitá pozornost, případně se soudy s jejími námitkami vypořádaly za pomoci vlastních domněnek nebo dokonce s uváděním iracionálních tvrzení bez vypovídající hodnoty k jejím argumentům. Zopakovala, že jako úřednice s výkonem činnosti na úseku územního řízení a stavebního řádu neměla v rozhodné době povinnost znát energetický zákon ani jeho prováděcí právní předpisy (obviněná přiložila dokument obsahující rozsah požadavků na ověřování zvláštní odborné způsobilosti z roku 1995). Dále se vymezila proti tvrzení státního zástupce, že soudy dostatečně negativně vymezily důkazní potenciál posudku VUT Brno. Nesouhlasí rovněž s tím, že v právní větě byla dostatečně vyjádřena subjektivní stránka jejího jednání, resp. úmysl a pohnutka. Závěrem poukazuje na to, že krajský soud odůvodnil její jednání jako nedbalostní.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 2 To 47/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Změna se týkala toliko výroku o náhradě škody. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou T. H. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ), m) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l ). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ).
První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněné projednal, kdy z podnětu jejího odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., kdy obviněná poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h), l ).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 (jenž byl následně bez obsahových změn zařazen pod písm. h/) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení dochází podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu na podkladě uplatněného dovolacího důvodu průlom do skutkových zjištění soudu prvního, potažmo druhého stupně.
Naproti tomu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení .
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci tohoto dovolacího důvodu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou tedy v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Námitky podřazené pod dovolací důvody podle §265b odst. 1. písm. g) a h) tr. ř. se v praxi velmi často vzájemně doplňují, což je i případ dovolatelky, která sice v rámci svého obsáhlého dovolání námitky podřazuje pod konkrétně vymezené dovolací důvody, nicméně v rámci její argumentace se tyto často překrývají.
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněná nevznesla, ani nelze shledat, že by se mohlo jednat o případ tzv. opomenutých důkazů. Obviněná toliko namítala, že soud při stanovování rozsahu nedostavěnosti F. P. vycházel pouze z některých výpovědí a dalších důkazů jako byly stavební deníky či smlouva o dílo a její dodatky, přičemž opomenul do svých úvah zahrnout výpovědi jí uvedených svědků. Je třeba uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, přičemž uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je pak třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Tento požadavek byl v projednávané věci stran důkazního návrhu, přibrání znaleckého ústavu VUT Brno s návrhem na položení konkrétních otázek stran rozhodných skutkových zjištění, dodržen. Jak se podává z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (bod 80.), tento důkazní návrh vznesl právní zástupce spoluobviněného T. G., přičemž nalézací soud uvedl, že znalecký ústav VUT Brno byl již v minulosti přibrán a znalecký posudek zpracoval (č. l. 4616 – 4626). Návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem VUT Brno tak nalézací soud vyhodnotil jako nedůvodný. Jeho postupu nelze ničeho vytknout.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná rovněž namítla, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů, a to zejména ve vztahu k závěru o extrémní nedostavěnosti F. P. v době, kdy vykonávala úřední činnost stavebního úřadu, stejně jako k závěrům o porušení jejích povinností coby úředníka se zvláštní způsobilostí pro výkon činnosti na úseku územního řízení a stavebního řádu. V obecné rovině lze uvést, že případná existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, je dána tehdy, kdy skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný nesoulad přitom nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Lze rovněž poukázat na námitky, které uplatnila obviněná v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, a to zejména subjektivní stránky jí za vinu kladeného trestného činu, právního omylu, institutů stavebního zákona, postavení, práv a povinností stavebního úřadu na straně jedné a ERÚ na straně druhé.
Přestože v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí i dovolatelka v projednávané věci, Nejvyšší soud shledal podstatnou část jí opakovaně vznesených námitek důvodnými.
Obviněné je ve zkratce kladeno za vinu vydání obsahově nepravdivých rozhodnutí o povolení k předčasnému užívání stavby ze dne 15. 11. 2010 pro stavbu F. P., část I., obsahující blok trafostanice 1, 2, 3 a rozvodna VN, a obdobně rozhodnutí ze dne 17. 12. 2010, vztahující se k části II. pro blok trafostanice číslo 4, fotovoltaické panely z NN, rozvody a měniče o celkovém výkonu 1,1 MWh, neboť tato neodpovídala reálnému stavu dokončenosti F. P., kdy zejména jí vydané rozhodnutí ze dne 15. 11. 2010, vydané v návaznosti na kontrolní prohlídku ze dne 5. 11. 2010, ve spojení s rozhodnutím o opravě názvu stavby ze dne 24. 11. 2010, bylo podkladem nutným pro vydání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů, k čemuž došlo rozhodnutím ERÚ ze dne 3. 12. 2010, jež nabylo právní moci dne 6. 12. 2010, kdy následně došlo k připojení k distribuční soustavě společnosti E.ON a F. P. tak dne 30. 12. 2010 vznikl neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 oproti výkupní ceně stanovené v roce 2011, přičemž obviněná si byla vědoma toho, že jí vydaná rozhodnutí obsahují nepravdivé informace stran dokončenosti stavby a osazenosti FVE fotovoltaickými panely a současně si byla vědoma toho, že jí vydaná rozhodnutí budou použita v řízení o získání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů, tedy zde byla dána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a vznikem následku, a obviněná tak jako úřední osoba jednala v úmyslu způsobit jinému škodu a opatřit jinému neoprávněný prospěch, neboť vykonala svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a způsobila takovým činem škodu velkého rozsahu, a tohoto jednání se současně dopustila v úmyslu trestný čin spáchat, resp. v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Nalézací soud přitom vycházel z podrobného dokazování, které se vztahovalo nejen k osobě obviněné, ale i spoluobviněným D. E. (členu představenstva F. P., a investoru stavby), M. K. (místopředsedovi představenstva H.-K., a zhotoviteli stavby) a T. G. (reviznímu technikovi). Podstatná část dokazování se vztahovala k otázce stavu dokončenosti stavby ke dni získání licence, tj. ke dni 3. 12. 2010 a osvědčení toho, zda byla FVE dokončena v podobě, která odpovídala revizním zprávám a obviněnou vydanému povolení k předčasnému užívání stavby.
Obviněná v projednávané kauze figuruje coby úřední osoba zodpovědná za stavebně technické otázky stavby v pozici správního orgánu, tedy stavebního úřadu. Obviněná byla v roce 2010 vedoucí stavebního úřadu, tedy se jednalo o úřední osobu ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Její činnost se řídila zákonem č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 312/2002 Sb.“), kdy se pro její činnost vyžadovalo i složení zkoušky zvláštní odborné způsobilosti ve smyslu prováděcí vyhlášky č. 512/2002 Sb., o zvláštní odborné způsobilosti úředníků územních samosprávných celků. Z uvedeného soudy dovozují, že coby osoba se zvláštní odbornou způsobilostí na úseku územního plánování a stavebního řádu musela z titulu svého postavení znát prováděcí vyhlášku k energetickému zákonu č. 426/2005 Sb., resp. měla „ vědět, jaké podmínky jsou požadovány pro splnění technických předpokladů energetického zařízení, které je stavbou podle stavebního zákona ve smyslu shora uvedené vyhlášky č. 426/2005 Sb. Je vhodné připomenout, že podle §9 odst. 1 citované vyhlášky žadatel prokazuje splnění technických předpokladů energetického zařízení dokladem osvědčujícím bezpečnost energetického zařízení, kterým je zpráva o výchozí revizi, a že podle §9 odst. 5 písm. a) téže vyhlášky se splnění technických předpokladů u předčasně užívaného energetického zařízení prokazuje povolením stavebního úřadu k předčasnému užívání stavby před jeho úplným dokončením “ (bod 31. napadeného usnesení). Obviněná jako vedoucí stavebního úřadu nabyla odbornou způsobilost pro výkon činnosti na úseku územního řízení a stavebního řádu podle vyhlášky Ministerstva vnitra č. 260/1991 Sb., přičemž podle §43 odst. 5 zákona č. 312/2002 Sb. zvláštní odborná způsobilost ověřená zkouškou podle zvláštních právních předpisů v době od 24. 11. 1990 do dne nabytí účinnosti zákona č. 312/2002 Sb. se považuje za zvláštní odbornou způsobilost prokázanou podle tohoto zákona . V příloze k zákonu č. 512/2002 Sb. jsou ve sloupci druhém a třetím uvedeny správní činnosti jednotlivých úseků státní správy (resp. jejich dosavadní a nové vymezení), k jejichž vykonávání je nezbytné prokázání zvláštní odborné způsobilosti, což zahrnuje i rozhodování v územním plánování a při územním rozhodování a rozhodování na úseku stavebního řádu a vyvlastnění. Ve čtvrtém sloupci uvedené přílohy jsou pak specifikovány náplně jednotlivých správních činností, které jsou ověřovány zkouškou odborné způsobilosti. Oblasti týkající se energetického zákona, fotovoltaických elektráren či přímo licenčního řízení u ERÚ zde výslovně uvedeny nejsou. Znalost energetického zákona a jeho prováděcích vyhlášek, resp. problematiky týkající se udělování licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů, jejíž neznalost soudy obviněné vytýkají, nelze podle názoru Nejvyššího soudu bez dalšího u obviněné presumovat jen s odkazem na její postavení coby vedoucí stavebního úřadu, tj. osoby se zvláštní odbornou způsobilostí. Závěr, že obviněná si měla z vlastní iniciativy opatřit všechny dostupné informace, a tedy i teoreticky informace o samotném licenčním řízení vztahujícímu se k fotovoltaickým elektrárnám, resp. informace o tom, jaké podklady bude ERÚ v rámci řízení vyžadovat, a že takovým podkladem může být i jí vydané rozhodnutí o předčasném užívání stavby, je ve vztahu k obviněné neoprávněně tvrdý, a to jednak proto, že obviněná byla zodpovědná pouze za část řízení, která byla v kompetenci stavebního úřadu, jednak s ohledem na normativní úpravu vztahující se k fotovoltaickým elektrárnám v době jejího jednání, kterážto byla značně nedostačující.
Postup stavebního úřadu je upraven zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (tzv. stavebním řádem), ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon upravuje ve věcech stavebního řádu zejména povolování staveb a jejich změn, terénních úprav a zařízení, užívaní a odstraňování staveb, dohled a zvláštní pravomoci stavebních úřadů, postavení a oprávnění autorizovaných inspektorů, soustavu stavebních úřadů, povinnosti a odpovědnost osob při přípravě a provádění staveb (§1 odst. 2 stavebního zákona). Uvedený zákon žádnou konkrétní úpravu postupu stavebního úřadu při stavbě FVE neobsahuje. Lze tedy dospět k závěru, že z hlediska stavebního úřadu bylo třeba na stavbu FVE nahlížet optikou jakékoli jiné stavby podobného typu, neboť nebyly stanoveny žádné specifické normy a požadavky na stavbu FVE. Rovněž je třeba uvést, že daná problematika nebyla v době, kdy obviněná působila jako vedoucí stavebního úřadu v XY, běžnou a rozšířenou praxí, se kterou by se jednočlenný stavební úřad, jímž obviněná prokazatelně byla, setkával. Obviněná uvedla, že si byla vědoma toho, že se jedná o typ stavby, s níž neměla doposud žádné zkušenosti, a proto pro jistotu vyžadovala u stavby FVE v B. naplnění podmínek přísnějšího režimu, podle jejích slov takového, který by vyžadovala např. pro výrobní haly.
Podmínky pro užívání takových staveb jsou stanoveny v ustanovení §109 a násl. stavebního zákona , kde je upraveno tzv. kolaudační řízení, při němž jsou osvědčeny podmínky pro užívání stavby, resp. stanoveny podmínky pro dokončení stavby či její části schopné samostatného užívání, a to u staveb vyžadujících stavební povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu. Podmínkou pro užívání stavby je v takovém případě vydání kolaudačního souhlasu (§122 stavebního zákona). Z dikce ustanovení §119 odst. 1 stavebního zákona lze dovodit, že užívat lze pouze dokončenou stavbu, kdy však zákon v ustanovení §123 obsahuje výjimku z tohoto pravidla. Ustanovení §123 stavebního zákona se týká institutu předčasného užívání stavby. Vydání rozhodnutí o povolení k předčasnému užívání stavby je obviněné kladeno za vinu.
Podle §123 odst. 1 stavebního zákona může stavební úřad na žádost stavebníka vydat časově omezené povolení k předčasnému užívání stavby před jejím úplným dokončením , pokud to nemá podstatný vliv na uživatelnost stavby, neohrozí to bezpečnost a zdraví osob nebo zvířat anebo životní prostředí. U stavby prováděné dodavatelsky stavebník k žádosti připojí dohodu se zhotovitelem stavby, obsahující jeho souhlas, popřípadě sjednané podmínky předčasného užívání stavby ; u ostatních staveb navrhne stavebník podmínky předčasného užívání stavby v žádosti. Účastníkem řízení je stavebník, zhotovitel stavby a vlastník stavby .
Podle §123 odst. 2 stavebního zákona stavebník k žádosti o předčasné užívání stavby doloží závazná stanoviska, popřípadě stanoviska dotčených orgánů a údaje určující polohu definičního bodu stavby a adresního místa. Pokud stavební úřad vydá povolení k předčasnému užívání stavby, stavební úřad postupuje obdobně podle §121 odst. 2 stavebního zákona.
Jedná se o institut umožňující užívání stavby bez kolaudačního souhlasu, resp. před jejím úplným dokončením. Tato žádost se může týkat jak celé stavby, tak i její části schopné samostatného užívání. Rozhodnutí o povolení k předčasnému užívání stavby se vydává pouze na omezenou dobu, přičemž následně se podle okolností postupuje podle §122 stavebního zákona (kolaudační řízení a udělení kolaudačního souhlasu), popřípadě podle §124 stavebního zákona (zkušební provoz). Povolení může stavební úřad vydat po projednání s jeho účastníky ve správním řízení. Z odstavce 1 §123 stavebního zákona se podává, že stavební úřad zkoumá zejména to, zda předčasné užívání stavby „nemá podstatný vliv na uživatelnost stavby“ a zda takové užívání neohrožuje bezpečnost a zdraví osob nebo zvířat anebo životní prostředí. Naplnění těchto požadavků je povinen prokázat stavebník. Podmínkou, že předčasné užívání stavby nesmí mít „podstatný vliv na uživatelnost stavby“ (rozumí se negativní vliv, jinak vyjádřeno, předčasné užívání stavby - její části - nesmí budoucí uživatelnost stavby podstatně zhoršit), lze rozumět, obecně vyjádřeno, že toto předčasné užívání nesmí podstatně zhoršit důležité vlastnosti stavby z hlediska jejího budoucího - již trvalého – užívání.
Z komentáře ke stavebnímu zákonu se podává, že uvedený institut předčasného užívání se týká stavby, která není dokončena, tzn. probíhají dosud stavební práce na jejím dohotovení. Musí být proto rovněž zkoumáno, zda je zajištěno respektování smluvních závazků stavebního podnikatele, který stavbu provádí [§2 odst. 2 písm. b) stavebního zákona], a zároveň zda toto předčasné užívání nebude v kolizi s probíhající stavební činností, zejména z hlediska bezpečnosti a zdraví osob, které se na rozestavěné stavbě budou pohybovat, a to včetně jejích uživatelů. Stavebním zákonem je proto stavebníkovi ukládána povinnost přiložit k žádosti o předčasné užívání stavby dohodu se zhotovitelem stavby, obsahující jeho souhlas, popřípadě sjednané podmínky předčasného užívání stavby, jde-li o stavbu, která je prováděna dodavatelsky. Mimo základní podklady uvedené v odstavci 1 §123 stavebního zákona je stavebníkovi ukládána povinnost doložit k žádosti o předčasné užívání stavby závazná stanoviska, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů vyžadovaná zvláštními právními předpisy. Tato povinnost vyplývá ze skutečnosti, že pokud má být uvedena do předčasného užívání stavba, která posouzení dle zvláštních právních předpisů podléhá, pak musí být příslušnými dotčenými orgány ověřeno, že její předčasné užívání nebude s veřejnými zájmy hájenými podle těchto předpisů v rozporu (Machačková, J. a kol. Stavební zákon. Komentář. 3. vydání. Praha C. H. Beck, 2018, s. 918 – 920).
Je tedy zcela zřejmé, že vydání rozhodnutí o povolení k předčasnému užívání stavby se vydává pro stavby ještě nedostavěné, na nichž nadále probíhají stavební a přidružené práce, tedy se nemůže jednat o stavbu stavebně a technicky zcela dokončenou, neboť pak by takový institut postrádal smysl. Záměrem zákonodárce zcela zjevně bylo vytvořit podmínky pro užití staveb nebo jejích částí schopných samostatného užívání před jejich dokončením, ale již umožňující užívání, byť v omezeném režimu. Zejména u staveb sestávajících z různých etap výstavby, samostatně oddělitelných částí či např. zahrnující provozní linky, které musí projít zkušebním režimem před tím, než budou zkolaudovány, je užití institutu předčasného užívání zcela opodstatněné. Uvedené závěry pak lze stáhnout i na jednotlivé bloky FVE. ERÚ v rámci licenčního řízení považuje vydání rozhodnutí o předběžném užívání stavby stavebním úřadem za dostačující k prokázání stavebnětechnických skutečností týkajících se stavby FVE. Odvolací soud uvedl, že „ rozhodnutí vydaná dne 15. 11. 2010, stejně tak dne 17. 12. 2010 (které bylo vydáno až po udělení licence) nemohla být co do svého obsahu pravdivá, když bylo prokázáno, že dokonce ještě v době po udělení licence, tedy v době, kdy již měla být F. P. minimálně ve třech blocích dokončena, pokračovala montáž panelů a elektrárna dokončena nebyla “ (bod 23. usnesení odvolacího soudu). Obviněná však neosvědčovala dokončenost stavby, ale v rámci zvláštního režimu stavebního zákona umožňující užívání stavby před jejím dokončením, tedy kompletní dostavbou, povolila na dobu omezenou (do 31. 12. 2010) pro část stavby, tedy bloky I. až III., možnost jejich užívání.
Odvolací soud v rámci napadeného usnesení, v souladu se závěry učiněnými nalézacím soudem, dospěl k závěru, že stavba nebyla dokončena ke dni vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby v rozsahu, kdy by mohla být garantována její bezpečnost, a to s odkazem na extrémní nedostavěnost FVE. Tu spatřuje v tom, že konstrukce nebyly osazeny fotovoltaickými panely, resp. v naprosto zanedbatelném množství, které soudy početně stanovily ke dni 5. 11. 2010, resp. 15. 11. 2010, na 201 ks. Tuto skutečnost si podle závěrů soudů musela obviněná uvědomit, když se účastnila kontrolní prohlídky dne 5. 11. 2010.
Z obsahu podrobného odůvodnění soudních rozhodnutí, zejména pak soudu nalézacího, se podává, že ve vztahu k obviněné T. H. bylo postaveno najisto, že ke dni 5. 11. 2010, kdy proběhla kontrolní prohlídka na místě stavby, stejně jako ke dni 15. 11. 2010, kdy vydala rozhodnutí o povolení k předčasnému užívání stavby, byla FVE osazena fotovoltaickými panely pouze z 1,04%, tedy v objemu 201 ks fotovoltaických panelů. Pokud obviněná uváděla, že měla za to, že FVE byla osazena z 60-70%, pak podle závěrů soudů takový údaj neodpovídá provedenému dokazování. Konkrétní údaj o 201 ks fotovoltaických panelů instalovaných ke dni 5. 11. 2010, resp. 15. 11. 2010 se podává ze záznamů stavebního deníku firmy E., provádějící instalaci panelů a výslechu P. B., jednatele této společnosti. Nedokončenost stavby ve smyslu osazenosti fotovoltaickými panely byla prokázána i dalšími provedenými důkazy (stavební deník firmy K., stavební deník firmy S., Předávací protokol o předání díla ze dne 17. 3. 2011, faktury za provedené práce, objednávky montážních prací, dokumentace k nákupu fotovoltaických panelů, apod.), kdy lze odkázat zejména na body 54. až 65. rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud závěry o nedokončenosti stavby stran osazenosti fotovoltaickými panely, resp. nesouladu mezi skutečnostmi uvedenými v podkladech k žádosti o udělení licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů a skutečným stavem ke dni získání licence, tj. ke dni 3. 12. 2010, nerozporuje. Nicméně skutkové zjištění, že ke dni 5. 11. 2010 bylo instalováno konkrétně pouze 201 ks fotovoltaických panelů, nemá podle Nejvyššího soudu dostatečnou oporu v provedeném dokazování, neboť nelze bez důvodných pochybností dospět k závěru, že se nejednalo o jiný počet. Uvedený údaj 201 ks se podává toliko ze stavebního deníku a výpovědi P. B. Konkrétní množství instalovaných panelů však podle Nejvyššího soudu nelze dovodit, a to ani z dalších důkazů, na něž nalézací, a potažmo odvolací soud odkazují. Svědci se stran konkrétního počtu nijak neshodli, z listinných důkazů vyjma stavebního deníku firmy E., jehož vedení vykazuje zřejmé nedostatky, se rovněž přesný počet panelů dovodit nedá. Fotodokumentace je v tomto směru nedostatečná. Jediné, co z provedených důkazů bez pochybností vyplynulo, je zjištění, že bloky FVE nebyly stran osazenosti fotovoltaickými panely dokončeny, resp. plně osazeny, s čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje. Uvedenou skutečnost však nerozporuje ani sama obviněná, ani většina svědků. Odvolací soud uvedl, že závěry o nedostavěnosti FVE a tedy i závěr o počtu 201 ks, jak je uveden ve skutkové větě rozsudku, „ nejsou vyvráceny ani výpověďmi svědků, na které poukazuje obžalovaná v podaném odvolání, zvláště když každý z jmenovaných svědků ve svých výpovědích rozsah dokončenosti F. P. pouze odhaduje a ani jejich odhady nejsou jednotné (jak ostatně vyplývá i z obsahu doplnění odvolání ze dne 14. 10. 2020), a zvláště když žádný z těchto svědků (B., T., D., B., M., D., L., P.), stejně jako žádný z obžalovaných, nebyl schopen doložit stav dokončenosti elektrárny v konkrétní době “ (bod 23. usnesení dovolacího soudu). Nejvyšší soud na tuto skutečnost upozorňuje s poukazem na zásadu in dubio pro reo, neboť nalézací soud vycházel ke dni 5. 11. 2010 z nejnižšího počtu, který se během dokazování objevil. Odvolací soud rovněž uvedl, že z výpovědí svědků, na které poukazovala obviněná, „ nelze učinit závěr, že ke dni místního šetření dne 5. 11. 2010 nebo ke dni vydání rozhodnutí 15. 11. 2010 bylo namontováno 60-70 % panelů, jak obžalovaná tvrdí “. Z pohledu Nejvyššího soudu se jednalo o její subjektivní odhad, který sice mohl být zcela zjevně mylný, ale sám o sobě nemůže založit její trestněprávní odpovědnost. Správný odhad se v podstatě ukázal toliko u svědků J. M. a J. K., techniků provozu a údržby společnosti E.ON Česká republika, jejichž náplň práce zahrnuje i časté návštěvy FVE, tedy osob velmi dobře obeznámených s fungováním a podobou FVE (tito svědci však navštívili elektrárnu až v prosinci 2010). Svědkyně E. D., která se rovněž osobně účastnila kontrolní prohlídky dne 5. 11. 2010 jako zástupkyně HZS Jihočeského kraje, tedy nestranný svědek, uvedla, že panely nebyly osazeny na celé ploše, resp. zadní část velkého areálu nebyla zcela dokončená. Z uvedeného by se dalo dovodit, že minimálně přední část areálu byla panely osazena. Svědek V. P., na jehož výpověď stran nedokončenosti FVE nalézací soud odkazuje (bod 44. rozsudku), uvedl, že když prováděl měření a kontrolu prvého bloku, tak tam panely byly všechny, ale následně se situace změnila, a když přijel dělat revizi druhého bloku, část panelů bloku jedna chyběla. Nutno uvést, že k revizi prvního bloku mělo dojít 1. 11. 2010, tedy 4 dny před kontrolním prohlídkou stavebního úřadu. Podle záznamů stavebního deníku a výpovědi svědka P. B. však ke dni 1. 11. 2010 nebyly osazeny žádné fotovoltaické panely. Nejvyšší soud tímto náhodným příkladem poukazuje na rozpory stran konkrétního počtu fotovoltaickým panelů, které nelze přehlédnout. Nalézací soud stavební deníky rozvedl společně s výpovědí svědka P. B. zejména v bodě 29. odůvodnění rozsudku, kdy nalézacím soudem popsaný stav ukazuje, že stavební deníky (rovněž se jednalo o další stavební deník firmy E., a stavební deník subdodavatele K. M., který však již nebyl k dispozici), nebyly vedeny zcela řádně a mnoho údajů bylo mezi nimi vzájemně opisováno, přičemž neobsahovaly přesné údaje o instalovaných panelech. Svědkovy závěry o konkrétním počtu instalovaných panelů byly učiněny zpětně, dopočítáváním a často prostým odhadem. Lze konstatovat, že na závěru, že F. P. nebyla ke dni získání licence plně osazena fotovoltaickými panely, jak bylo deklarováno v revizních zprávách, tato skutečnost ničeho nemění, nicméně ve vztahu k obviněné se jedná o důležitý podpůrný údaj, neboť jí je kladeno za vinu, že v rámci kontrolní prohlídky dne 5. 11. 2010 se osobně přesvědčila o osazenosti FVE fotovoltaickými panely, resp. neosazenosti v plném rozsahu, což podle závěru soudů bránilo vydání osvědčení o tom, že stavba byla z pohledu stavebně technického bezpečná.
Odvolací soud v bodě 23. napadeného usnesení uvedl, že obviněná „ postupovala v intencích stavebního zákona, tj. oznámila zahájení řízení k vydání povolení předčasného užívání stavby, stanovila termín provedení kontrolní prohlídky, uložila stavebníkovi, jaké doklady má předložit k ústnímu jednání (jak vyplývá z oznámení o zahájení kontrolní prohlídky k vydání povolení k předčasnému užívání stavby ze dne 18. 10. 2010), stanovila termín kontrolní prohlídky na 5. 11. 2010 a této se osobně účastnila “. Přesto dospěl k závěru, že nerespektovala zákonné normy platné v době vydání rozhodnutí. Obviněná nařídila kontrolní prohlídku poté, co ji byla doručena žádost o předčasné užívání stavby F. P. ze dne 12. 10. 2010. Kontrolní prohlídky se vedle obviněné účastnili zástupci firmy A. E., J. B. a V. T., a E. D. za HZS Jihočeského kraje. Obviněná měla k dispozici Zprávu o výchozí revizi elektrického zařízení č.: 11-1/10-2016 spolu s přílohami vyhotovenou V. P. vztahující se na blok I. ze dne 1. 11. 2010 (o níž bude detailněji pojednáno dále), Dohodu o předčasném užívání stavby ze dne 12. 10. 2010 uzavřenou mezi F. P., jako investorem a H.-K. jako zhotovitelem, a Prohlášení o shodě použitých technologií při výstavbě F. P. vystavenou firmou H.-K., dne 3. 11. 2010. Kontrolní prohlídka stavby je v rámci stavebního zákona ve znění účinném od 31. 12. 2017 upravena v §133 a §134. V odstavci 1 je pod písm. b) uvedeno, že při kontrolní prohlídce stavební úřad zjišťuje, zda je stavba prováděna podle ověřené dokumentace nebo ověřené projektové dokumentace, v souladu s §160 stavebního zákona, a zda je řádně veden stavební deník nebo jednoduchý záznam o stavbě. Uvedené znění dostalo změn oproti úpravě platné v době vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby, nicméně požadavek, že kontrolní prohlídka probíhá na podkladě ověřené projektové dokumentace, popřípadě dokumentace zpracované do úrovně dokumentace pro provedení stavby se podává i z odstavce 3 §133 stavebního zákona, který žádných změn nedostál. Obviněná v protokolu o průběhu kontrolní prohlídky (č. l. 592 -593) uvedla, že předmětem jednání byla F. P. – I. část, s poznámkou na straně druhé, že se jedná o blok 1, 2, 3 (tři trafostanice), že investor doložil vytyčovací protokol stavby a doklady o výsledcích předepsaných zkoušek – revize DHP, byly splněny podmínky stavebního povolení a územního rozhodnutí, nebyly zjištěny odchylky od projektu schváleného ve stavebním řízení a na stavbě byly zjištěny vady a nedodělky, a to konkrétně to, že nebyly doloženy všechny potřebné podklady (revize elektro VN), s tím, že HZS své stanovisko k rozvodně VN doručí později. Závěr byl, že stavbu nelze do doby vydání rozhodnutí stavebního úřadu užívat. Následně bylo stavebnímu úřadu doručeno stanovisko HZS Jihočeského kraje, stejně jako KVŘ stavby a revize VN (dne 12. 11. 2010), což je uvedeno v poznámce na protokolu. Uvedený postup z pohledu Nejvyššího soudu nijak nevybočuje ze zavedené praxe.
Stěžejní otázkou tedy je, zda obviněná jako vedoucí stavebního úřadu měla v rámci řízení o povolení k dočasnému užívání stavby zahrnující i kontrolní prohlídku na místě stavby povinnost fotovoltaické panely spočítat, resp. přesvědčit se o počtu instalovaných fotovoltaických panelů (alespoň přibližně), a dále, zda tyto musely být ke dni vydání rozhodnutí o dočasném užívání stavby kompletně osazeny. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nikoli.
Lze přisvědčit námitkám obviněné, pokud poukazuje na to, že soudy dostatečně nerozlišovaly roli a kompetence stavebního úřadu, ERÚ a revizního technika. Osvědčení o bezpečnosti stavby ve smyslu ustanovení §123 odst. 1 stavebního zákona (stavba neohrozí bezpečnost a zdraví osob nebo zvířat anebo životní prostředí) nelze podle Nejvyššího soudu zaměňovat s osvědčením o bezpečnosti elektrického zařízení, které je v rámci stavby instalováno a jehož bezpečnost z technologického hlediska osvědčuje revizní zpráva licencovaného revizního technika, byť stavba samozřejmě musí ke dni vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby splňovat obě tato bezpečnostní kritéria. Bylo prokázáno, že F. P. byla ke dni 5. 11. 2010 ve stavu, kdy byly instalovány fotovoltaické panely. Jednalo se tedy o stavbu ještě nedokončenou, neboť stále probíhala montáž fotovoltaických panelů. Jak rozvedeno výše, institut předčasného užívání stavby se vztahuje na stavby, které nejsou stavebně dokončeny, tedy nadále probíhají práce na jejich dokončení. Neexistovala žádná konkrétní norma, která by stanovila, že „rozestavěnost“ se nemůže týkat rovněž fotovoltaických panelů, tedy, že by panely musely být k vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby kompletně osazeny, neboť jsou např. nedílnou součástí stavby. Podmínka, že pro vydání licence ERÚ na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů je třeba doložit revizní zprávy prokazující dokončenost a tedy i plnou osazenost fotovoltaickými panely v rozsahu, v němž je o licenci žádáno, se v rámci řízení o povolení předčasného užívání stavby neuplatní, neboť se jedná o dvě zcela odlišná řízení. Pokud odvolací soud v bodě 29. napadeného usnesení odkazuje na vyjádření svědka V. P., že má-li o fotovoltaické elektrárně prohlásit, že je bezpečná, musí být naistalovány panely, a rovněž na odborné vyjádření ČVUT v Praze s tím, že „ za bezpečné elektrické zařízení není možno prohlásit takové zařízení, které není technologicky dokončeno a jehož podstatné komponenty nezbytné pro jeho provoz ještě nejsou nainstalovány, natož vzájemně propojeny “, pak je možno s takovým závěrem souhlasit. Nicméně uvedený závěr se vztahuje primárně k samotným revizím a revizním zprávám o bezpečnosti FVE coby elektrického zařízení. Byť je možno souhlasit s tím, že vydání zprávy o výchozí revizi revizním technikem, jíž je deklarována bezpečnost elektrického zařízení jako celku, ať už se jedná o FVE či jakékoli jiné zařízení, je možno učinit až poté, co je elektrické zařízení dokončeno, je poznatkem dostupným i v roce 2010, jedná se o závěr, který je možno vztáhnout primárně na osobu provádějící revizi elektrického zařízení či osobu odborně způsobilou (např. pověřené pracovníky ERÚ). Sám odvolací soud poukazuje na to, že uvedený závěr stran rozsahu dokončenosti FVE při provádění výchozí revize byl judikatorně zakotven s určitým časovým odstupem (lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 7 As 204/2015). Pokud tedy je na jedné straně řečeno, že i revizní technici v uvedené době nebyli zcela jednotní v názoru na to, zda musí být FVE plně osazena panely, aby mohla být vydána zpráva o výchozí revizi osvědčující bezpečnost elektrického zařízení, a na straně druhé je řečeno, že si vedoucí stavebního úřadu musela být vědoma toho, že stavba FVE není z tohoto hlediska bezpečná, neboť nebyla plně osazena fotovoltaickými panely, nelze jinak než dospět k závěru, že na osobu obviněné byly soudem kladeny zcela zjevně neúměrné požadavky přesahující její odborné i profesní znalosti.
Podle názoru Nejvyššího soudu je v rámci řízení o povolení předčasného užívání stavby ve smyslu §123 stavebního zákona stěžejní, zda stavba či její vymezené části jsou schopny samostatného užívání. Osvědčení, že tomu tak je v případě FVE, resp. že technologická část elektronických systémů pro výrobu elektřiny z fotovoltaických panelů je schopna samostatného užívání (a tedy je v tomto rozsahu bezpečná), je dokladováno revizním technikem jako specializovaným subjektem pro vydání takového závěru. ERÚ při zhodnocení bezpečnosti elektrárny jakožto zařízení na výrobu elektrické energie vychází právě z revizních zpráv autorizovaného revizního technika. Stran řízení před Energetickým regulačním úřadem lze znovu zopakovat, že ověření bezpečnosti elektrárny bylo jednou z podmínek udělení licence, přičemž Energetický regulační úřad vycházel při zjišťování splnění této podmínky výlučně z předložených revizních zpráv. Stejná situace je i v případě řízení u stavebního úřadu, v rámci kterého se, stejně jako v řízení u Energetického regulačního úřadu, vychází při zjišťování bezpečnosti elektrárny pouze z revizních zpráv, jejichž správnost se presumuje, neboť stavební úřad nemá k posuzování těchto odborných otázek týkajících se elektrických součástí stavby ani kapacity, ani kvalifikaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020) . Nejvyšší soud v rámci citovaného rozhodnutí rovněž konstatoval, že „ jestliže je běžnou praxí, že v řízení před stavebním úřadem (či jiným správním orgánem, např. Energetickým regulačním úřadem, jak bude rozvedeno dále) o žádosti určitého účastníka (zde o žádosti o povolení předčasného užívání stavby) tento žadatel předkládá úřadu požadované dokumenty a úřad, nemá-li o těchto dokumentech pochybnosti, tyto nepřezkoumává z hlediska jejich pravdivosti, nelze úspěšně namítat, že příslušná pracovnice stavebního úřadu, vycházeje z toho, že předložené dokumenty jsou pravdivé, vydala požadované povolení, aniž by prováděla nějaké rozsáhlejší dokazování ohledně pravdivosti poskytnutých podkladů. K tomu ostatně neměla ani kapacity, ani odbornost, neboť právě k osvědčení určitých skutečností, např. bezpečnosti elektrárny jakožto elektrického zařízení, má sloužit právě revizní zpráva, jejíž správnost se rovněž presumuje “.
Skutečnost, že FVE není plně osazena fotovoltaickými panely, ale je zjevné, že instalace fotovoltaických panelů probíhá, tedy stavba v technickém slova smyslu pokračuje, a současně má stavební úřad k dispozici podklad o tom, že technologické zařízení na výrobu elektřiny z fotovoltaických panelů je z hlediska bezpečnosti schopno běžného provozu (revizní zpráva), nemůže podle přesvědčení Nejvyššího soudu vést k závěru, že stavební úřad pochybil, pokud vydal dočasné opatření ve formě povolení o předčasném užívání stavby ve smyslu §123 stavebního zákona. Stavební úřad vydává rozhodnutí o předčasném užívání stavby tehdy, pokud to nemá podstatný vliv na uživatelnost stavby, neohrozí to bezpečnost a zdraví osob nebo zvířat anebo životní prostředí. Otázka bezpečnosti elektronických zařízení je otázkou odbornou, jejichž znalost nelze na úředníkovi v postavení vedoucího stavebního úřadu v režimu stavebního zákona požadovat, resp. nelze požadovat detailnější znalost technologických otázek bezpečnosti v oblasti výroby elektrické energie z fotovoltaických panelů. Z odůvodnění rozsudků soudu obou stupňů, stejně jako ze znění skutkové věty, není zcela zřejmé, co je myšleno závěrem, že obviněná osvědčila, že stavba probíhá podle ověřené dokumentace nebo ověřené projektové dokumentace, ačkoli tomu tak nebylo. Nejvyšší soud se domnívá, na podkladě soudy učiněných závěrů, že je tím myšlena právě skutečnost, že FVE nebyla osazena fotovoltaickými panely v plném rozsahu, případně v „dostatečném“ rozsahu, tedy, že se obviněná nepřesvědčila o „stupni rozestavěnosti“ FVE, popřípadě její dokončenosti. Obviněná měla k dispozici, jak uvedeno výše, prohlášení firmy H.-K., že dílo je provedeno v předepsané kvalitě, dle projektové dokumentace a splňuje požadované parametry předepsané projektem . Obviněná samozřejmě bez dalšího nemohla vycházet pouze z uvedeného prohlášení, nicméně z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů se nepodává, v čem stavba neodpovídala projektové dokumentaci, vyjma osazenosti panely. Skutečnost, že při vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby - FVE vychází stavební úřad i z čestným prohlášení osob provádějících odborný dozor nad realizací stavby, které osvědčující, že stavba byla realizována podle projektové dokumentace, není Nejvyššímu soudu neznámá. Bylo tomu tak např. věci vedené u Nejvyšší soudu pod sp. zn. 3 Tdo 664/2020 (usnesení ze dne 26. 11. 2020), kdy stavební úřad v rámci řízení o vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby (FVE) vycházel právě i z takovéhoto prohlášení, stejně jako i z nepravdivých revizních zpráv a dohody mezi stavitelem a zhotovitelem osvědčující nepravdivé informace. Ve věci sp. zn. 3 Tdo 42/2020 (usnesení ze dne 25. 6. 2020) byl stavební úřad předložením zpráv o výchozí revizi neodpovídajícím skutečnému stavu, tedy za situace, kdy FVE rovněž nebyla plně osazena fotovoltaickými panely v plném rozsahu, čehož si byl stavební úřad vědom, uveden v omyl.
Soudy v projednávané věci dospěly k závěru, že obviněná vydala rozhodnutí o předčasném užívání stavby za situace, kdy neměla k dispozici zprávu o výchozí revizi. Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak by výše uvedené závěry nebylo možno na projednávaný případ vztáhnout. Nalézací soud dospěl k závěru, že z chronologického sledu událostí nemohla mít obviněná ke dni 5. 11. 2010, resp. 15. 11. 2010 k dispozici zprávu o výchozí revizi F. P., neboť revizní zprávy byly vypracovány spoluobviněným T. G. ve třech etapách, a to 12., 15. a 24. 11. 2010, tedy ve dvou případech až po vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby. Nejvyšší soud shledal, že závěr o tom, že obviněná neměla ke dni 15. 11. 2010 k dispozici revizní zprávy, je ve zjevném nesouladu s provedeným dokazováním. A to z následujících důvodů.
Uvedené revizní zprávy spoluobviněného T. G. obsahovaly nepravdivé skutečnosti, tedy se jednalo o revizní zprávy, které neosvědčovaly skutečný stav věci. Tento závěr Nejvyšší soud nerozporuje. Pokud by byly obviněné předloženy před vydáním rozhodnutí o předčasném užívání stavby, lze dovodit, že by se jednalo o situaci řešenou např. ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 42/2020, a stavební úřad by byl coby orgán státní správy uveden v omyl. Obviněná měla podle závěru soudů k dispozici pouze „zprávu o výchozí revizi“ vydanou V. P., která však ve skutečnosti, jak dovozeno soudy, není zprávou o výchozí revizi. Uvedený svědek vypracoval celkem čtyři takové zprávy, jejichž součástí je i jeho čestné prohlášení a přílohy o technických parametrech provedeného šetření, a to samostatně pro každý blok F. P. Nalézací soud dospěl k závěru, že se ve skutečnosti nejednalo o zprávy o výchozí revizi po pečlivém dokazování, v rámci něhož byl vyslechnut svědek V. P., zpracovatel těchto listin, který uvedl, že tyto dokumenty nepovažuje za řádné zprávy o výchozí revizi, ale pouze za čestná prohlášení, byť připustil, že jejich označení jako „Zprávy o výchozí revizi“ je poněkud nešťastně použito. Dle svých slov nepředpokládal, že by mohly být někým považovány za řádné zprávy o výchozí revizi a „ je s podivem, že je investor k takovému účelu použil a stavební úřad na to vůbec reagoval “ (bod 44. rozsudku nalézacího soudu). Nalézací a potažmo odvolací soud se s tímto jeho vysvětlením spokojily. Nejvyšší soud se však s takovým vysvětlením nespokojil. Pro blok I. se jednalo o Zprávu o výchozí revizi č. 11-1/2010-2016 vykonané dne 1. 11. 2010 , kteroužto měla obviněná prokazatelně k dispozici dne 5. 11. 2011 v době konání kontrolní prohlídky stavby (č. l. 560, 639, 814), a která podle obsahu osvědčovala objekt konkretizovaný jako: I. blok – FVE 1,093 MW v katastrálním území XY – vývody z TR1 včetně rozvaděčů RF, RP a HRP-TRI 1. Na první straně přílohy je uvedeno, že blok I. se skládá ze 4.752 panelů a 99 střídačů, je zde i údaj o výkonu. Tučně je na titulní straně vyznačeno „ Celkový posudek: Elektrické zařízení je z hlediska bezpečnosti schopno bezpečného provozu “. Jsou zde rovněž specifikovány použité měřicí přístroje. Dále je na titulní straně pod tabulkou uvedeno ono čestné prohlášení ve znění: Vzhledem k rozsáhlosti výchozí revize dávám tímto až do doby písemného zpracování (do 12. 11. 2010) čestné prohlášení, že elektro revize úspěšně proběhla ve dnech 1. 11. 2010 bez jakýchkoli závad a zařízení je možno provozovat . Titulní strana je opatřena vlastnoručním podpisem a kulatým razítkem revizního technika. Z obsahu tohoto dokumentu a jeho příloh se nikde nepodává, že údaje v něm uvedené nejsou platné, resp. že by neodpovídaly reálnému stavu věci ke dni provedení šetření. Neobsahuje ani žádnou zmínku o tom, že by se mělo jednat o závěr, z něhož nelze vycházet, resp., na nějž se nemůže stavební úřad spolehnout. Vysvětlení, že se jedná o čestné prohlášení, z hlediska obsahu neobstojí. Čestné prohlášení, jímž je v dokumentu pouze deklarováno, že detailní písemné zpracování bude vyhotoveno s časovým odstupem, nemůže zakrýt skutečnost, že dokument označený jako zpráva o výchozí revizi osvědčuje stav, který tu podle obsahu tohoto dokumentu byl ke dni 1. 11. 2010, tedy skutečnost, že elektrické zařízení, resp. blok I. F. P. je z hlediska bezpečnosti elektrického zařízení nejen schopno bezpečného provozu, ale rovněž bez jakýchkoli závad, kdy nelze opomenout ani to, že osvědčuje počet panelů na bloku I. v počtu 4.752 ks. Dokument je v podstatě celý napsán v čase přítomném. Nejvyšší soud zaráží, že uvedená skutečnost se v odůvodnění nalézacího, a potažmo odvolacího soudu neobjevuje, resp. nerozvádí a zejména ve vztahu k možnosti, že obviněná mohla být takovouto listinou uvedena v omyl, neboť mohla, a podle její výpovědi rovněž vycházela z toho, že byla revizním technikem stavba navštívena, byly provedeny nutné výpočty a měření a závěrem je, že stavba je z hlediska bezpečnosti a provozu bez závad. Podrobnější písemné vyhotovení je pak formalitou, neboť, jak uvedeno výše, pravdivost revizní zprávy se presumuje. Z obsahu uvedeného dokumentu se rovněž podává, že místní šetření proběhlo dne 1. 11. 2010, přičemž svědek ve své výpovědi uvedl, že toho dne byl blok I. osazen panely v plném rozsahu, což odpovídá 4.752 ks fotovoltaických panelů, jak se podává i z dokumentu jím vydaným. Nejvyšší soud na tuto skutečnost znovu upozorňuje, neboť odvolací soud v otázce stavu dokončenosti F. P. v době prováděné revize rovněž odkazuje na výpověď tohoto svědka (viz. bod 29. napadeného usnesení) s tím, že jím uvedené skutečnosti neodpovídají tomu, co vypověděla obviněná (osazenost na 60-70%). Rovněž však prokazatelně neodpovídají ani skutkově ustálenému zjištění zakotvenému ve skutkové větě rozsudku, že ke dni 5. 11. 2010 bylo instalováno pouze 201 ks fotovoltaických panelů, resp. že ke dni 1. 11. 2010 nebyly instalovány žádné panely.
Sám nalézací soud uvádí v bodě 44. odůvodnění rozsudku, že „ celkově posudek vyznívá tak, že elektrické zařízení je z hlediska bezpečnosti schopno bezpečného provozu “. Povaha čestného prohlášení obecně tkví v tom, že se jím osoba, která jej učiní, zavazuje k určitému jednání či osvědčuje skutečnosti jí tvrzené. Jedná se o institut, který má sloužit primárně k tomu, aby se zdůraznila pravdivost a spolehlivost tvrzení či dodržení závazků ze strany toho, kdo čestné prohlášení učiní. Svědek v rámci výpovědi uvedl, že se jednalo o jakousi praxi, že vydával tato „čestná prohlášení“, aby měli objednatelé takříkajíc něco v ruce. Takové vysvětlení je velmi zarážející, zejména pak s ohledem na skutečnost, že svědek vydal další tři taková „čestná prohlášení“ opatřená vlastnoručním podpisem a kulatým razítkem, v nichž již deklaroval zcela zjevně nepravdivý stav věci. Jakási dohoda, že dokument vypracovaný k bloku IV. nebude v případě jeho nedokončení nikde použit, pak spíše napovídá tomu, že svědek neměl žádný problém osvědčovat skutečnosti neodpovídající reálnému stavu věci. Na tom nemění nic skutečnost, že následně odmítl vydat závěrečnou revizní zprávu pro účely řízení u ERÚ, a byl nahrazen obviněným T. G. Je zjevné, že si byl plně vědom skutečného stavu věci, tedy nedostavěnosti F. P. z hlediska osazenosti fotovoltaickými panely a jejich zapojení, jak bylo vyžadováno pro účely řízení o udělení licence ERÚ. Uvedený dokument tedy podle závěru Nejvyššího soudu nelze jednoduše vyhodnotit jako čestné prohlášení, resp. nemající žádný význam či dopad, ale jako dokument, který podle svého obsahu zcela jistě bylo možno v rámci řízení o povolení předčasného užívání stavby vyhodnotit jako zprávu osvědčující bezpečnost F. P. – blok I., tedy jako revizní zprávu, která postrádala pouze detailní odůvodnění. Zda taková zpráva byla pro účely řízení o vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby dostačující, bude na posouzení soudu, nicméně Nejvyšší soud se domnívá, že je zde opět nutno odlišit režim správního řízení podle stavebního zákona a při získání licence ERÚ.
V době vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby, tj. dne 15. 11. 2010, byla již V. P. vypracována Zpráva o výchozí revizi elektrického zařízení č. 11-9/10-224 vykonané dne 12. 11. 2010 (č. l. 640), v rámci níž V. P. revidoval II. blok FVE o výkonu 1,093 MW v katastrálním území XY – vývody z TR2 včetně rozvaděčů RF, RP a HRPTR2. I zde je součástí čestné prohlášení v podstatě totožného znění jako u první revizní zprávy, pouze s tím rozdílem, že elektrorevize úspěšně proběhla 12. 11. 2010 a písemné zpracování bude vyhotoveno do 20. 11. 2010. Zpráva byla zpracována dne 15. 11. 2010 a dne 16. 11. 2010 byla předána. Stejně jako první zpráva je opatřena autorizačním kulatým razítkem. Zda tuto zprávu měla obviněná k dispozici, není nikde uvedeno. Stran bloku III. se jednalo o zcela totožnou situaci. Svědek vydal Zprávu o výchozí revizi elektrického zařízení č. 11-11/10-226 vykonané dne 15. 11. 2010 (č. l. 641), kdy revidovaným objektem byl třetí blok F. P. s výkonem 1,093 MW v katastrálním území XY – vývody z TR3 včetně rozvaděčů RF, RP, HRP-TR3. I zde je závěr o tom, že elektrické zařízení je z hlediska bezpečnosti schopno bezpečného provozu a i zde je včleněno čestné prohlášení totožného znění s odchylkou týkající se dne, kdy proběhla elektrorevize (15. 11. 2010) a do kdy bude vyhotoveno písemné zpracování (25. 11. 2010). S ohledem na znění těchto dokumentů a časovou osu jejich vypracování je zjevné, že obviněná neměla k dispozici ke dni 15. 11. 2010 zcela prokazatelně třetí zprávu, a velmi pravděpodobně ani druhou, tedy osvědčující bloky II. a III. Zda je z uvedené skutečnosti možno dovodit závěr o úmyslném jednání obviněné s cílem způsobit jinému škodu či opatřit jinému neoprávněný prospěch, tedy porušení povinností v rozsahu, který zakládá odpovědnost podle trestněprávního předpisu, či zda se jedná o jednání nedbalostní, případně se jedná o jednání podléhající režimu zákona č. 312/2002 Sb., bude nutno posoudit v rámci nového projednání věci.
Obviněné je rovněž kladeno za vinu vydání Usnesení o opravě zřejmých nesprávností v písemné vyhotovení rozhodnutí ze dne 24. 11. 2010 (č. l. 820, 2009), v rámci něhož došlo na žádost F. P., k opravě názvu stavby „Fotovoltaická elektrárna – I., obsahující blok trafostanice 1., 2., 3. a rozvodna VN“, jak byl vymezen v rozhodnutí o předčasném užívání stavby ze dne 15. 11. 2010, na název „Fotovoltaická elektrárna – část I. obsahující blok trafostanice č. 1, 2, 3, rozvodnu VN, fotovoltaické panely s NN rozvody a měniči o celkovém výkonu 3,3 MW“. Z uvedeného usnesení je možno vyvodit pouze skutečnost, že došlo ke změně názvu, resp. označení části stavby F. P.. Zcela jistě nelze na uvedené opravné usnesení vydané stavebním úřadem nahlížet tak, že by jím bylo garantováno, že uvedená část stavby má prokazatelně výkon uvedený v názvu, či že se tímto taková skutečnost jakkoli osvědčuje. Případný závěr, že by tímto mohl být ERÚ uveden v omyl, by byl zcela nepřípadný.
Nejvyšší soud považuje za důležité na tomto místě uvést, že náhlý rozmach staveb FVE v letech 2009 – 2010 zapříčiněný garancí vysokých výkupních cen přinesl značné obtíže nejen v oblasti stavebnětechnické, ale rovněž i normativní. Zjevná byla zejména absence jasných pravidel a pokynů, jimiž se měli veřejní činitelé v rámci svých agend na úseku územního plánováno a stavebního řádu pro jednotlivé etapy správního procesu, který zahrnuje jak přípravnou, tak stavební část, řídit. Úředníci stavebních úřadů, zejména pak v malých obcích, kde často ke stavbám FVE docházelo, nebyli dostatečně proškoleni v oblasti týkající se výstavby a provozu FVE, kdy se jednalo o zcela ojedinělou a často se nikdy znovu opakující agendu. Nejvyšší soud je toho názoru, že je ve vztahu k FVE třeba striktně rozlišovat kompetence a povinnosti, které má stavební úřad coby orgán státní správy na úseku územního řízení a stavebního řádu, a Energetický regulační úřad coby ústřední orgán státní správy zřízený zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (tzv. energetickým zákonem). Stejně tak je třeba rozlišovat řízení podléhající režimu stavebního zákona a řízení o udělení licence k výrobě elektrické energie z fotovoltaických zdrojů, které je již v kompetenci ERÚ. Přestože se jedná v obou případech o správní řízení, podmínky a požadavky se liší. Technický stav FVE ke dni podání žádosti o udělení licence u ERÚ a ke dni vydání rozhodnutí o předběžném užívání stavby se samozřejmě může lišit, přičemž otázky stavebně technologické osvědčuje stavební úřad, který v otázkách odborných, tj. stran elektrických zařízení a jejich bezpečnosti, vychází z odborných závěrů revizního technika. Vydání rozhodnutí o předběžném užívání stavby pak časově bude vždy předcházet udělení licence pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů. Názorová nejednotnost na určité aspekty celého řízení měla v některým případech za následek ne zcela ospravedlnitelné zatížení stavebních úřadů, a v některých případech dokonce i přenesení odpovědnosti za tyto aspekty na stavební úřady. Lze poukázat např. na to, že teprve s odstupem času byl judikatorně zakotven závěr, že pro řádné provedení tzv. výchozí revize je potřeba, aby byly na FVE naistalovány všechny fotovoltaické panely (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015). Nejvyšší správní soud přitom připustil, že „ dokazování před Nejvyšším správním soudem ukázalo, že problematika náležitostí revizí fotovoltaických elektráren byla v rozhodné době natolik složitá a neustálená, že ani nyní, s odstupem času, nelze nalézt mezi předními znaleckými ústavy, jakými nepochybně jsou ČVUT i VUT, shodu na tom, zda bylo pro řádné provedení tzv. výchozí revize potřeba, aby byly na fotovoltaické elektrárně nainstalovány všechny fotovoltaické panely. “ Řízení o udělení licence rovněž vykazovalo nedostatky, kdy se zejména jednalo o skutečnost, že rozhodnutí byla vydávána bez faktického ověření reálného stavu věci, tedy pouze na podkladě písemných podkladů dodaných žadatelem (vyhláška č. 426/2005 Sb.). Právní úprava v roce 2010 byla taková, že ERÚ neměl povinnost provádět místní kontrolní šetření FVE. V projednávané věci vypověděl svědek L. P., že sice existoval interní pokyn v rámci ERÚ, který předpokládal, že u FVE s výkonem nad 1 MW bude provedena fyzická kontrola přímo na místě, resp. neformální prohlídka, ale k této v projednávané věci nedošlo. To potvrdil i svědek J. K. Tyto skutečnosti nelze podle názoru Nejvyššího soudu přejít s tím, že pokud ERÚ neměl povinnost konat místní kontrolu a tím pádem i ověřit stav osazenosti fotovoltaickými panely, měla být taková skutečnost zohledněna již v řízení o vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby. Tedy, že ji měla ověřit obviněná, resp. že si měla být vědoma, v jakém stavu osazenosti má elektrárna pro účely řízení o udělení licence být, tj. být plně osazena fotovoltaickými panely. Slovy nalézacího soudu měla být stavba dokončena, aby bylo možno dospět k závěru o její bezpečnosti. Takováto úvaha má však za následek nepodložené přenesení odpovědnosti na stavební úřad, zejména pak za situace, kdy k takovéto kontrole, tedy v rozsahu, který by byl stěžejní až pro účely řízení o udělení licence ERÚ, nebyl stavební úřad nijak povinován, neboť neexistoval žádný závazný předpis, pokyn či norma, které by k takovému postupu stavební úřad zavazovaly. Nejvyšší soud tímto samozřejmě nekonstatuje, že není možno vyvodit trestní odpovědnost v případech, kdy ze strany stavebního úřadu došlo prokazatelně k porušení povinností či zneužití pravomoci v rozsahu, kdy k nápravě nepostačí prostředky jiných právních odvětví, resp. pokud byl spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nicméně není možno připustit, aby došlo k jakési zpětné kriminalizaci některých aspektů správního řízení jako určité formy nápravy nedostatků, k nimž došlo v jiných, resp. pozdějších fázích řízení.
Nejvyšší soud neopomněl skutečnost, že obviněné bylo kladeno za vinu rovněž vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby pro blok IV. F. P. ze dne 17. 12. 2010, jímž osvědčila, že při kontrolní prohlídce dne 17. 12. 2010 stavební úřad zjistil, že stavba je provedena podle projektové dokumentace ověřené ve stavebním řízení, ačkoli blok IV. nebyl nikdy dokončen. Žádost F. P. byla podána dne 6. 12. 2010 spolu s žádostí o povolení zkušebního provozu s instalovaným výkonem fotovoltaických panelů 4,4 MW do 31. 12. 2010. V žádosti bylo uvedeno, že F. P. již byla udělena licence na výrobu elektrické energie z ERÚ. Přiložen byl předávací protokol mezi zhotovitelem (H.-K.) a objednatelem (F. P.) ze dne 6. 12. 2010 stran předání „ poslední části díla, bloku trafostanice č. 4 o výkonu 1,1 MW bez konečných terénních úprav umožňující bezpečný provoz F. P. “ (č. l. 576). Dále se jednalo o Dohodu o předčasném užívání stavby – dodatek č. 1 mezi F. P. (investor) a H.-K. (zhotovitel). Obviněná měla k dispozici rovněž dokument svědka V. P. označený jako Zpráva o výchozí revizi elektrického zařízení č. 11-10/10-225, vykonané 2. 12. 2010 (č. l. 624), a to čtvrtého bloku FVE 1,16 MW v katastrální území XY – vývody z TR4 včetně rozvaděčů RF, RP a HRP-TR4. Stejně jako ve výše popsaných třech případech se jedná o dokument, jehož závěrem je, že elektrické zařízení je z hlediska bezpečnosti schopno bezpečného provozu. Součástí je i čestné prohlášení svědka o tom, že elektrorevize úspěšně proběhla 2. 12. 2010 bez jakýchkoli závad a zařízení je možno provozovat s tím, že čestné prohlášení je vydáno do doby písemného zpracování výchozí revize, tj. do ledna 2011, zpráva je podepsána a opatřena otiskem autorizačního razítka svědka. V příloze je uveden počet panelů 5.040 ks a 105 ks střídačů. Celkově se tak jedná v podstatě o totožné podklady, jako při vydání rozhodnutí ze dne 15. 11. 2010.
Ze skutkové věty rozsudku je možno ve vztahu k obviněné vyvodit, že jí je kladeno za vinu vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby F. P. ze dne 15. 11. 2010, které bylo jedním z podkladů pro udělení licenci ERÚ. Ta byla vydána dne 3. 12. 2010, rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 12. 2010. Jednání obviněné je podle skutkové věty v příčinné souvislosti s následkem v podobě vzniku škody - neoprávněného nároku F. P. na garantovanou výkupní cenu ke dni 30. 12. 2010 – obviněná jednala s vědomím, že její rozhodnutí o předčasném užívání stavby bude v řízení u ERÚ použito jako podklad pro udělení licence pro společnost F. P., …. k čemuž také došlo, když na základě rozhodnutí ERÚ o udělení licence ze dne 3.12.2010, ... a následně díky provedení tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě společnosti E.ON Distribuce, a.s. dne 30.12.2010 vznikl společnosti F. P. neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů . Otázkou je, zda se její jednání v podobě vydání rozhodnutí o předčasném užívání stavby vztahuje k okamžiku udělení licence (kdy byl ERÚ uveden v omyl), nebo zda je možno brát v potaz i jednání, ke kterému prokazatelně došlo až po vydání rozhodnutí o udělení licence, tj. po 3. 12. 2010, resp. 6. 12. 2010. Pokud byla licence udělena dne 3. 12. 2010, pak obviněnou vydané rozhodnutí ze dne 17. 12. 2010 nemělo již na takový následek vliv, resp. nebylo možno nijak zpětně ovlivnit skutečnost, ke které již prokazatelně došlo. Dikce skutkové věty je v tomto směru poněkud matoucí, neboť poukazuje za vydání rozhodnutí ze dne 17. 12. 2010, toto však nezmiňuje v příčinné souvislosti s vydáním licenci, resp. uvedením ERÚ v omyl.
Na podkladě výše rozvedených úvah tedy dospěl Nejvyšší soud k závěru o částečné opodstatněnosti námitek vznesených obviněnou, zejména pak námitek týkajících se zjevného nesouladu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, stejně jako nesprávného právního posouzení věci.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 2 To 47/2021, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 40 T 4/2015, a to ve výroku o vině a výroku o trestu týkající se obviněné T. H., zrušil. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Brně nařídil, v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení, aniž by dovolací soud předvídal výsledek řízení, bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Zejména se jedná o otázku trestnosti jednání obviněné coby vedoucí stavebního úřadu, povahu jí vydaných rozhodnutí s ohledem na dokumentaci jí předloženou, zejména pak dokumenty vypracované V. P., a právní úpravu platnou v době spáchání činu, a rovněž bude třeba zkoumat otázku zavinění a příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a způsobeným následkem.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněné a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu