ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.940.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 940/2022-1473
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. listopadu 2022 o dovolání, které podala obviněná Ľ. H., nar. XY, trvale bytem XY , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 2 To 76/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 2/2020 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 48 T 2/2020 byla obviněná Ľ. H. uznána vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to a sbíhající se zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b), d) trestního zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 10. 2016, č. j. 7 T 5/2016-469, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2017, č. j. 44 To 509/2016-502, a přečin nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaný ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 trestního zákoníku a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, kterými byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2017, č. j. 3 T 93/2014-518, s právní mocí dne 16. 11. 2017, byla podle §206 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu deseti let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 trestního zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby ve výši 2 000 Kč, tedy celkem 200 000 Kč. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 10. 2016, č. j. 7 T 5/2016-469, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2017, č. j. 44 To 509/2016-502, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2017, č. j. 3 T 93/2014-518, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné nahradit poškozené náhradu způsobené škody.
2. Trestná činnost obviněné měla spočívat v podstatě v tom, že jako advokátka poskytující právní služby na základě uzavřených písemných smluv o úschově s dohodou o měsíčním zúročení s poškozenou, jakožto složitelkou, přijímala v hotovosti nebo z bankovních účtů poškozené a jejích rodinných příslušníků, případně jejich rodinné společnosti V., finanční prostředky na své účty advokátních úschov, přičemž ačkoli jí tyto finanční prostředky byly svěřeny výlučně za účelem advokátních úschov k jejich zhodnocení, tak svěřené finanční prostředky v rozporu s podmínkami smluv o advokátní úschově, s vědomím toho, že při správě svěřených finančních prostředků je povinna chránit práva a zájmy složitele finančních prostředků, bez souhlasu a vědomí poškozené či jejích rodinných příslušníků a v rozporu s profesními předpisy advokáta, si přisvojila a použila tyto finanční prostředky k jinému než sjednanému účelu, a to zejména pro svou osobní potřebu, čímž způsobila poškozené škodu v celkové minimální výši 12 738 672,23 Kč, přičemž s vědomím, že na úschovných účtech již nejsou žádné finanční prostředky, neboť je průběžně vyčerpala, tak s cílem vyhnout se prozrazení, poškozené nabídla údajně výhodnou investici v podobě odkupu akcií společnosti S., které na poškozenou převedla dvěma smlouvami o úplatném převodu listinných cenných papírů za celkovou kupní cenu 18 600 000 Kč.
3. O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 2 To 76/2021 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, a za splnění podmínek §259 odst. 3 trestního řádu obviněné nově uložil za zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a sbíhající se zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b), d) trestního zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 10. 2016, č. j. 7 T 5/2016-469, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2017, č. j. 44 To 509/2016-502, a přečin nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaný ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 trestního zákoníku a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, kterými byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2017, č. j. 3 T 93/2014-518, s právní mocí dne 16. 11. 2017, podle §206 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněné uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu advokacie, na dobu deseti let. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 trestního zákoníku obviněné uložil peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby ve výši 2 000 Kč, tedy celkem 200 000 Kč. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 10. 2016, č. j. 7 T 5/2016-469, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2017, č. j. 44 To 509/2016-502, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2017, č. j. 3 T 93/2014-518, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody.
4. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obviněná namítla, že výrok o vině je nesprávný, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti neboli pojmové znaky trestného činu, za který byla odsouzena. Soudy se dopustily nesprávného hmotněprávního posouzení skutečného obsahu smluvního ujednání mezi ní a poškozenou. Skutková zjištění soudů neodpovídají provedeným důkazům především ve vztahu ke skutečnému obsahu výpovědi poškozené. Skutečným obsahem smluvního vztahu mezi ní a poškozenou nebyla advokátní úschova peněžních prostředků, ale smlouva o půjčce. Poškozená totiž očekávala, že jí obviněná vrátí majetkový ekvivalent jí poskytnutých peněz navýšený o smluvený úrok. K tomu obviněná poukázala na §555 občanského zákoníku o výkladu právních jednání. Za této situace nemohlo z její strany dojít k dispozici s peněžními prostředky v rozporu se sjednaným účelem podle smluv o advokátní úschově. Součástí dohodnutých vzájemných práv a povinností nebylo stanovení konkrétního způsobu, jakým má být s poskytnutými prostředky nakládáno. Obviněná dále zdůraznila, že peněžní prostředky vložené na bankovní účet představují závazek peněžního ústavu vůči vkladateli na jejich výplatu při splnění zákonných podmínek. Peněžní prostředky se vložením stávají majetkem peněžního ústavu. Poškozená tak měla vůči bance pohledávku, kterou tzv. bankovním převodem převedla na obviněnou, čímž jí vznikla za obviněnou pohledávka ve výši převedené pohledávky vyjádřené v českých korunách. Tato výše v českých korunách vyjadřuje ocenění dané pohledávky, nikoliv jakousi hromádku fyzických peněž, putující z dispozice jedné osoby do dispozice osoby druhé. Poškozená tak podle názoru obviněné není poškozenou, jelikož za obviněnou neměla žádnou pohledávku z titulu oněch „peněz“. Ve skutečnosti jde o pohledávky za bankovním ústavem, převedené poškozenou na obviněnou, přičemž pohledávky poškozené za obviněnou zanikly započtením na kupní cenu za akcie společnosti S., podle domluvy s poškozenou. Obviněná převedla akcie společnosti S. na poškozenou. Poškozená pak akcie dále převedla na K. N., se kterou jedná o úhradě kupní ceny. Poškozená tedy dosáhla sjednaného výnosu a zápočtem vzájemných pohledávek současně došlo k zániku povinnosti obviněné vrátit poškozené poskytnuté finanční prostředky. Faktickou existencí zápočtu je vyvrácena jakákoliv úvaha o nakládání s poskytnutými peněžními prostředky poškozené v rozporu se sjednaným účelem. Jednání obviněné vůbec není sto atakovat objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, a proto je právní posouzení skutku nesprávné. Podle názoru obviněné je paradoxní, že odvolací soud si byl nesprávné právní kvalifikace vědom, když de facto uznal, že znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry nebyly naplněny. Obviněná se proto domnívá, že měl postupovat podle zásady in dubio pro reo . Závěrem obviněná namítla, že odvolací soud při ukládání trestu nedostatečně zohlednil relevantní okolnosti a nedostatečně aplikoval zásady stanovení výměry trestu, jak je stanoví trestní zákoník.
5. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 2 To 76/2021 i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 48 T 2/2020, podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Opis dovolání obviněné byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že výtky obviněné nepovažuje za opodstatněné. Obviněná primárně nesouhlasí s tím, jak byly hodnoceny důkazy, především ty, které se týkají právního vztahu existujícího mezi ní a poškozenou, potažmo ty, jež se týkají jejich možného vypořádání vzájemných práv a povinností. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 trestního řádu, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 trestního řádu, a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Pakliže je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž v provedených důkazech podklad mají. K namítanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu státní zástupce uvedl, že obviněná se snaží prosadit jinou skutkovou verzi, než ze které vycházely soudy. Státní zástupce souhlasí se stanoviskem vrchního soudu, podle něhož právní kvalifikace činu není bezvadná. Učiněná skutková zjištění totiž spíše nasvědčují podvodu než zpronevěře. Nicméně nápravu zde podle vrchního soudu vylučuje zákaz reformace in peius.
7. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
8. Obviněná Ľ. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
10. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Jelikož obviněná jednotlivé námitky nepřiřadila pod ten který z deklarovaných dovolacích důvodů a její výhrady se do značné míry vzájemně překrývají, vyjádří se dovolací soud k oběma důvodům dovolání souhrnně. Dovolací námitky obviněné jsou především opakováním obhajoby uplatňované od počátku trestního stíhání. Stejné výhrady obviněná uplatnila již v řízení před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly. Napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Brně netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněné na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu soudy rozhodně nevybočily ze zákonného rámce. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu, proto není případný poukaz obviněné na pravidlo in dubio pro reo .
14. Obviněné nelze přisvědčit, že existuje rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, natož extrémní. Výhrady obviněné směřující do oblasti skutkových zjištění nepřesahují prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, jejímž prostřednictvím se obviněná snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Odmítnout je třeba úvahy obviněné, podle kterých jí poškozená poskytla peněžní prostředky jako půjčku s tím, že s nimi může obviněná volně nakládat a je toliko zavázána vrátit je spolu s dohodnutým úrokem. Byla to obviněná, kdo poškozenou přesvědčil, aby si peněžní prostředky uložila na jejím účtu advokátních úschov s tím, že zde dojde k jejich zhodnocení. Poškozená nepočítala s tím, že by obviněná s peněžními prostředky volně nakládala. Právě obviněná jako advokátka zvolila právní formu smluvního vztahu mezi ní a poškozenou, přičemž poškozená i její rodinní příslušníci finanční prostředky na účet obžalované převáděli právě z důvodu advokátní úschovy, jak vyplývá i z četných poznámek zaznamenaných bankou při převodu finančních částek. Pokud obviněná namítá, že se jednalo o zastřené právní jednání, je třeba zdůraznit, že poškozená neměla důvod skutečný obsah právního jednání jakkoliv zastírat a rozhodně nebyla srozuměna s tím, že by obviněná s peněžními prostředky volně nakládala, navíc pro vlastní osobní potřebu. Soudy správně dovodily, že peněžní prostředky převedené obviněné do advokátní úschovy, zůstaly pro obviněnou věcí cizí, jež jí byla svěřena do správy (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1069/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 29 ICdo 87/2017). Obviněná si takto svěřené peněžní prostředky posléze přisvojila, když je z účtu advokátní úschovy odčerpala a použila pro jiný než sjednaný účel, zejména pro svoji vlastní potřebu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 947/2013). Obviněná svým jednáním tudíž naplnila všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 267/2016). Nic na tom nemění ani poukaz obviněné na poznámku odvolacího soudu, podle které zjištěné skutkové okolnosti svědčí spíše pro jednání podvodného charakteru, kdy obviněná jednala od počátku v podvodném úmyslu. Teoretickou možnost úpravy právní kvalifikace činu na stejně závažný trestný čin podvodu (srov. sazbu podle §209 odst. 5 trestního zákoníku) vylučoval zákaz reformace in peius. Tato úvaha odvolacího soudu se však nikterak nedotýká závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. K dokonání trestného činu zpronevěry došlo v okamžik, kdy obviněná jednotlivými bankovními transakcemi na účtu advokátních úschov použila vložené finanční prostředky poškozené bez jejího vědomí pro svoji osobní potřebu. Následné uzavření smluv o převodu akcií společnosti S. na poškozenou, mohlo představovat nanejvýš o snahu obviněné o náhradu způsobené škody. V daném případě však bez dopadu na závažnost a povahu činu vzhledem ke zjištěním vztahujícím se ke společnosti S. a k osobě K. N., jak je blíže rozvedl nalézací soud ve svém rozhodnutí.
15. Pokud obviněná namítla nepřiměřenou výši uloženého trestu, je třeba zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu [do 31. 12. 2021 se jednalo o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu], tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §41 a §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu (rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). V řízení o dovolání není možné přezkoumávat ani dodržení §38 trestního zákoníku. Uložení konkrétního druhu a výše trestu v rámci zákonem stanovených možností je výsledkem volné úvahy soudu, do níž nelze zasahovat cestou zmíněného mimořádného opravného prostředku. Výjimkou z tohoto pravidla by mohly být pouze případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). O takovou situaci se však v dané věci nejedná.
16. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 22. listopadu 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu