ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1004.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1004/2022-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. P. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a zaplacení částky 20 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 190/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2021, č. j. 68 Co 298/2021-125, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 6. 2021, č. j. 47 C 190/2020-90, zcela zamítl žalobu žalobce (výrok I) a uložil mu povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 68 Co 298/2021-125, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované omluvy a zaplacení částky 20 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování údajů o jeho majetku, příjmech a závazcích podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., a to z důvodu působení žalobce jako neuvolněného starosty obce XY v období od jeho nástupu do funkce v roce 2018 do listopadu 2020, čímž mělo dojít k zásahu do jeho práv na ochranu soukromí, ačkoliv nálezem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, Ústavní soud protiústavnost této úpravy potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním ve všech výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pak není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud tedy dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pokud pak jde o dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, zabýval se Nejvyšší soud nejprve charakterem jednotlivých uplatněných nároků, a to požadavku žalobce na omluvu a dále na zaplacení částky 20 000 Kč.
V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, pak vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu z https://nalus.usoud.cz ). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
Ve světle výše uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 20 000 Kč, neboť tento samostatný nárok odvíjející se od odlišného skutkového základu než nárok na omluvu (minimálně v otázce rozsahu tvrzené újmy) nepřevyšuje částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy. Nejvyšší soud tedy dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. rovněž v této části.
Ve zbylé části dovolání se pak Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle §237 o. s. ř.
Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Za této situace, kdy jeden z právních závěrů odvolacího soudu, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby v této věci, tedy, že se žalobci dostalo již přiměřené satisfakce od státu tím, že došlo ke zrušení ústavně nekonformních ustanovení zákona o střetu zájmů (poslední věta odstavce 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nebyl podaným dovoláním relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani žalobcem předložené otázky zpochybňující druhý z právních závěrů odvolacího soudu, pro který byla žaloba zamítnuta (neexistence nesprávného úředního postupu žalované). Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení těchto otázek, by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu, a dovolání žalobce tak není podle §237 o. s. ř. přípustné ani ve zbylé části.
Byť tedy v dovolání žalobce formuluje důležité právní otázky, jejichž řešením byl Nejvyšší soud připraven se zabývat, dovolatel mu k tomu nedal formulací dovolání, které nenapadalo všechny rozhodné právní závěry odvolacího soudu, možnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, když žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu