ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1070.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1070/2022-378
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) S. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalou Tůmovou, advokátkou se sídlem v Brně, Purkyňova 3091/97c, b) S. H. , nar. XY, bytem XY, a c) P. H. , nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 42 643 278 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 96/2018, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č. j. 21 Co 288/2021-358, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 6. 2021, č. j. 28 C 96/2018-301, ve znění opravného usnesení stejného soudu ze dne 22. 7. 2021, č. j. 28 C 96/2018-314, změněného usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2021, č. j. 21 Co 289/2021-342, zamítl žalobu, kterou se žalobci a), b) a c) domáhali po žalované zaplacení částky 42 643 278 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 153 598 Kč za dobu od 12. 11. 2017 do 10. 5. 2018 (výrok I), a uložil žalobcům a), b) a c) povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce a) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a) [včetně jemu náležející poměrné části nároků původní žalobkyně b)] a žalovanou (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci a) povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce a) a jeho manželka M. H. [dále jen „původní žalobkyně b)“] se žalobou domáhali zaplacení částky 42 796 876 Kč s příslušenstvím, která se skládala jednak ze zadostiučinění za nemajetkovou újmu a jednak z náhrady škody. Částka ve výši 216 670 Kč s příslušenstvím pro každého z původních žalobců představovala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 81/2005 (dále jen „posuzované řízení“) a částka 20 000 000 Kč s příslušenstvím pro každého z původních žalobců zadostiučinění za další nemajetkovou újmu způsobenou vadným postupem Krajského soudu v Brně. Tento soud se měl vůči původním žalobcům dopustit procesní šikany a výroků zejm. v druhém svém rozsudku, které původní žalobci vnímali jako urážlivé a za hranicí rozhodovací pravomoci soudu, což mělo mít následky v jejich osobní a pracovní sféře. Dále původní žalobci v této souvislosti namítali, že soud kvůli opakovanému vracení věci soudu prvního stupně nedal včasným a objektivním rozhodnutím žalovanému i celé společnosti najevo, že jednání žalovaného bylo protiprávní a škodlivé. Další částka 500 000 Kč s příslušenstvím pro každého z původních žalobců byla požadována jako náhrada škody, neboť této částky se původní žalobci domáhali v posuzovaném řízení, ale neobdrželi ji, protože posuzované řízení bylo zastaveno pro úmrtí žalovaného. Částka 123 420 Kč s příslušenstvím pro každého z původních žalobců představovala náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v posuzovaném řízení. Nárokem na náhradu škody je i částka 24 000 Kč s příslušenstvím pro každého z původních žalobců, přičemž se jednalo o částku vynaloženou na soudní poplatky v posuzovaném řízení. Jako náhradu škody původní žalobci dále požadovali částku 6 071 Kč s příslušenstvím pro každého z nich, neboť tuto částku vynaložili na základě rozhodnutí soudů v posuzovaném řízení na znalecký posudek a znalečné. Poslední požadovaná částka 1 056 544 Kč s příslušenstvím pro původní žalobkyni b) představovala ušlý zisk ve výši minimální čisté mzdy po dobu trvání posuzovaného řízení, neboť po tuto dobu nemohla dle svých tvrzení původní žalobkyně b) pracovat, protože těžce psychicky nesla urážky žalovaného v posuzovaném řízení i to „že o tom ostatní ví“. V průběhu řízení dne 3. 7. 2019 původní žalobkyně b) zemřela a usnesením ze dne 3. 1. 2020, č. j. 28 C 96/2018-166, rozhodl soud prvního stupně, že na jejím místě bude pokračovat s žalobci a), b) a c). Rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. 28 C 96/2018-245, soud prvního stupně přiznal jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení žalobci a) částku 76 799 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 11. 5. 2018 do zaplacení a žalobcům a), b) a c) jako právním nástupcům původní žalobkyně b) společně a nerozdílně rovněž částku 76 799 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 11. 5. 2018 do zaplacení (výroky I a II prvního rozsudku soudu prvního stupně), ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV prvního rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud usnesením ze dne 25. 3. 2021, č. j. 21 Co 40/2021-281, odvolací řízení ohledně výroků I a II prvního rozsudku soudu prvního stupně zastavil (a ty tedy nabyly právní moci) a ve výrocích III a IV první rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, které vyústilo v napadený rozsudek odvolacího soudu. Vedle výše zmíněných nároků na náhradu škody a nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 20 000 000 Kč pro každého z původních žalobců zůstala z nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení předmětem řízení částka 139 871 Kč s příslušenstvím pro žalobce a) a stejná částka pro žalobce a), b) a c) jako právní nástupce původní žalobkyně b).
Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku I, napadl žalobce a) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl z části pro jeho nepřípustnost a z části pro vady, pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem a) v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání žalobce a) v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Pokud se žalobce a) řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz ).
Co se týče dovolání žalobce a) v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, zabýval se Nejvyšší soud nejprve vymezením jednotlivých uplatněných nároků.
V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, jestli se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03 , ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, nebo ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz ). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20). Samostatně je třeba jednotlivé nároky zkoumat i ve vztahu ke každému ze žalobců zvlášť, pokud tito netvoří nerozlučné procesní společenství (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2003/2010).
Ve světle výše uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na náhradu škody ve výši 24 000 Kč s příslušenstvím pro žalobce a) a ve výši 24 000 Kč s příslušenstvím pro původní žalobkyni b), na jejíž místo nastoupili žalobci a), b) a c) [tedy ohledně poměrné části tohoto nároku původní žalobkyně b), která připadla žalobci a) a o níž rozhodoval odvolací soud], představujících částky vynaložené na soudní poplatky v posuzovaném řízení. Totéž platí ohledně zamítnutí nároku na náhradu škody ve výši 6 071 Kč s příslušenstvím pro žalobce a) a ve výši 6 071 Kč s příslušenstvím pro původní žalobkyni b), na jejíž místo nastoupili žalobci a), b) a c) [tedy ohledně poměrné části tohoto nároku původní žalobkyně b), která připadla žalobci a) a o níž rozhodoval odvolací soud], které reprezentují částky vynaložené na základě rozhodnutí soudů na znalecký posudek a znalečné v posuzovaném řízení. Tyto samostatné nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu než zbylé nároky nepřevyšují částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy.
Co se týče zbylých samostatných nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 139 871 Kč s příslušenstvím (za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení) a ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím (za další nemajetkovou újmu) pro každého z původních žalobců [resp. nároku žalobce a) a poměrné části tohoto nároku původní žalobkyně b), která připadla žalobci a) a o níž rozhodoval odvolací soud], na náhradu škody ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím (nepřiznaná pohledávka uplatňovaná v posuzovaném řízení), ve výši 123 420 Kč s příslušenstvím (náklady vynaložené na právní zastoupení původních žalobců v posuzovaném řízení) pro každého z původních žalobců [resp. nároku žalobce a) a poměrné části tohoto nároku původní žalobkyně b), která připadla žalobci a) a o níž rozhodoval odvolací soud] a ve výši 1 056 554 Kč [ušlý zisk původní žalobkyně b), a to poměrná část tohoto nároku původní žalobkyně b), která připadla žalobci a) a o níž rozhodoval odvolací soud], ohledně kterých dovolání objektivně přípustné dle §238 o. s. ř. je, zabýval se Nejvyšší soud náležitostmi podaného dovolání a dále jeho přípustností dle §237 o. s. ř.
Pokud žalobce a) nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že je povinen existenci další nemajetkové újmy ve výši 20 000 000 Kč pro každého z původních žalobců prokazovat, což i přes poučení dle §118a o. s. ř. podle názoru odvolacího soudu neučinil, a tento závěr považoval za rozporný s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 956/2020, tak tato otázka nemůže přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, totiž v případě další nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem soudu (mimo újmy způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a případů, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba) je povinností žalobce, aby řádně tvrdil a prokázal vznik újmy, tedy že jakákoliv osoba v jeho postavení by výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) mohla vnímat úkorně. Při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem a) odkazovaných rozhodnutí Ústavního ani Nejvyššího soudu, neboť tato rozhodnutí na žalobcem a) vymezenou otázku nedopadají. V nálezu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, se totiž Ústavní soud nezabýval odškodněním nemajetkové újmy, ale náhradou škody a řešil situaci, kdy byl prokázán odpovědnostní titul (nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí) i vznik škody, ale poškozený nebyl schopen přesně určit a prokázat její výši, a v rozsudku ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 956/2020, Nejvyšší soud řešil vzájemné odlišení odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, kde se posuzují podmínky a kritéria uvedená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a odpovědnosti státu za majetkovou újmu (škodu) způsobenou v důsledku konkrétních průtahů v řízení. Pokud žalobce a) v části IV dovolání ve vztahu k další nemajetkové újmě polemizoval se skutkovými závěry soudů obou stupňů, tak se jednalo o námitku proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Ohledně posouzení nároku na náhradu škody ve výši 500 000 Kč pro každého z původních žalobců za ztrátu pohledávky, která byla předmětem posuzovaného řízení, žalobce a) nesouhlasil se zamítnutím tohoto nároku s tím, že při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, podle kterého škoda v takovém případě vzniká tehdy, jestliže je existence „ztracené“ pohledávky prokázána, což dle žalobce a) byla. Tato otázka však přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. rovněž založit nemůže, neboť na posouzení podmínek vzniku škody spočívající ve ztrátě pohledávky napadené rozhodnutí nezávisí, odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, dostupné z www.nsoud.cz ). Odvolací soud totiž opřel svůj závěr o nedůvodnosti žaloby v této části o to, že žalobci, resp. žalobce a), vůbec netvrdili konkrétní průtahy v posuzovaném řízení a tyto nevyšly najevo ani při dokazování, ke ztrátě pohledávky tedy nedošlo v důsledku průtahů v řízení, ale pro úmrtí žalovaného. Existencí této pohledávky, tedy podmínkami vzniku škody, se odvolací soud nezabýval.
Stran nároku na náhradu škody ve výši 1 056 554 Kč původní žalobkyně b), který měl být rovněž posouzen v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 956/2020, žalobce a) neformuloval jednoznačně žádnou otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení by se měl odvolací soud od výše uvedených rozhodnutí odchýlit, pouze zopakoval závěry odvolacího soudu a svá vlastní tvrzení ohledně tohoto nároku. V této části je tedy dovolání vadné (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Pokud jde o další nároky, ohledně kterých je dovolání objektivně přípustné (zbytek nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 139 871 Kč s příslušenstvím pro každého z původních žalobců a náhrada škody ve výši 123 420 Kč s příslušenstvím pro každého z původních žalobců spočívající v nákladech vynaložených na právní zastoupení v posuzovaném řízení), neobsahuje dovolání ani jednoznačně formulovanou otázku hmotného či procesního práva, ani vymezení předpokladů přípustnosti. V této části je tedy dovolání rovněž vadné (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu