ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1077.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1077/2022-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) M. D. , nar. XY, bytem XY, b) L. C. , nar. XY, bytem XY, a c) Mfirm s. r. o. , IČO 63471744, se sídlem v Šumperku, Zábřežská 69/41, zastoupených JUDr. Pavlem Kolesárem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 1939/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 82/2020, o dovolání žalobců a), b) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, č. j. 28 Co 264/2021-191, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci a), b) a c) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. 27 C 82/2020-155, zamítl žalobu ve vztahu ke každému ze žalobců (výroky I, II a III) a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč, a to každému jednou třetinou (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 11. 2021, č. j. 28 Co 264/2021-191, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalobci a), b) a c) se podanou žalobou po upřesnění domáhali po žalované zaplacení celkové částky 7 355 952,14 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a nemajetkové újmy, které jim měly vzniknout v důsledku trestního stíhání žalobců a) a b) vedeného u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 183/2014 (dále jen „posuzované trestní stíhání“ nebo „posuzované trestní řízení“), které bylo zahájeno usnesením ze dne 5. 3. 2014 a skončilo zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 6. 2019. Žalobce a) po žalované z tohoto titulu požadoval částku 2 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhradu za nemajetkovou újmu způsobnou nezákonným trestním stíháním, částku 300 000 Kč s příslušenstvím jako náhradu za nemajetkovou újmu způsobnou nepřiměřenou délkou tohoto řízení a dále částku 3 640 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody spočívající v cestovném k soudu. Řízení ohledně částky 3 640 Kč s příslušenstvím však bylo usnesením soudu prvního stupně vyhlášeným u jednání dne 8. 4. 2021 vyloučeno k samostatnému projednání. Žalobkyně b) po žalované požadovala částku 4 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhradu za nemajetkovou újmu způsobnou nezákonným trestním stíháním, částku 300 000 Kč s příslušenstvím jako náhradu za nemajetkovou újmu způsobnou nepřiměřenou délkou tohoto řízení a dále částku 43 537,14 Kč představující náhradu škody způsobené nemožností nakládat s finančními prostředky na účtu žalobkyně b) zajištěném v průběhu trestního stíhání, a to ve výši zákonného úroku z prodlení za dobu zajištění (tj. od 5. 12. 2013 do 7. 6. 2016). Žalobkyně c) po žalované požadovala částku 708 775 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody spočívající v nákladech na obhajobu žalobců a) a b) v předmětném trestním řízení ve výši 590 755 Kč a nákladech na zpracování revizních znaleckých posudků pro toto trestní řízení ve výši 118 020 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním ve všech jeho výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 a 3 věty první a §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolání žalobců v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Pokud jde o dovolání žalobců v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byly potvrzeny výroky I, II a III rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, zabýval se Nejvyšší soud nejprve charakterem jednotlivých uplatněných nároků.
V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, pak vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03 , ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, nebo ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu z https://nalus.usoud.cz ). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
Ve světle výše uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby ve vztahu k nároku žalobkyně b) na náhradu škody ve výši 43 537,14 Kč s příslušenstvím, neboť tento samostatný nárok odvíjející se od odlišného skutkového základu než ostatní uplatněné nároky nepřevyšuje částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy.
Dále není dovolání jednotlivých žalobců subjektivně přípustné ohledně potvrzení těch výroků rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, kterými nebylo rozhodnuto o jejich vlastních nárocích. Oprávnění podat dovolání (subjektivní přípustnost) totiž svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
Ve zbylé části dovolání se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle §237 o. s. ř.
Otázka posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Pokud odvolací soud uzavřel, že vznesená námitka promlčení není rozporná s dobrými mravy, neboť ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované bylo poškodit žalobce a) a b), kteří navíc byli zastoupeni advokátem, měli tedy relevantní informace ohledně odškodňovacího řízení a žalobu mohli podat i přes tvrzený zdravotní stav žalobkyně b), postupoval zcela v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která shledává rozpor námitky promlčení s dobrými mravy jen ve zcela výjimečných případech, kdy by taková námitka byla výrazem zneužití práva na úkor poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1776/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014).
Skutečnost, že z formulace dopisu žalované ze dne 12. 8. 2020 jednoznačně plyne, že se žádostí zabývá a nepovažuje ji za neopodstatněnou a že tedy žalobci a) a b) byli v dobré víře, že jejich nároky žalovaná bere v potaz a meritorně vyřídí až se „k tomu dostane“, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Žalobci a) a b) tudíž konstruují své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a ani tato jejich námitka nemůže přípustnost dovolání založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení, která není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Ani dovolací argumentace spočívající v tom, že dopis žalované ze dne 12. 8. 2020, kterým žalobcům sdělila, že věc posuzuje a vyžádala si další podklady, ve spojení s žádostí žalobců o předběžné projednání jejich nároku lze považovat za uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka dle §647 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, po kterou promlčecí doba neběží, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není na řešení této otázky založeno. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku stavěním promlčecí doby z tohoto (ani z jiného) důvodu nezbýval, neboť žalobci toto v řízení netvrdili, pouze namítali rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Tuto argumentaci uplatnili až v dovolání. Jestliže žalobci uvedenou námitku neuplatnili v odvolacím řízení, ačkoliv bezpochyby mohli, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení věci, pokud s touto námitkou přichází až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, nebo ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
Také při řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně c) k uplatnění nároku na náhradu škody spočívající v nákladech právního zastoupení žalobců a) a b) a nákladech na zpracování revizních znaleckých posudků v posuzovaném trestním řízení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uzavřel, že žalobkyně c) aktivní věcnou legitimaci nemá, neboť nebyla účastníkem posuzovaného trestního řízení, jelikož dle skutkových zjištění odvolacího soudu proti ní posuzované trestní stíhání vedeno nebylo. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že aktivní věcnou legitimaci k požadování náhrady škody (nákladů obhajoby) způsobené nezákonným trestním stíháním společníka, člena statutárního orgánu nebo zaměstnance právnické osoby tato právnická osoba nemá, neboť ji nelze považovat za účastníka takového trestního stíhání těchto osob, a to ani v případě, že sama právnická osoba byla rovněž trestně stíhána a její trestní odpovědnost byla přímo odvozena od jednání trestně stíhaného zaměstnance (společníka či statutárního orgánu), pokud jde o náklady obhajoby společníka, statutárního orgánu či zaměstnance, nikoliv její (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3274/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010). Pokud žalobkyně c) odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, tak jeho závěry nelze na danou věc aplikovat. Manželce obviněného, která mu zvolila obhájce a zaplatila náklady obhajoby, totiž bylo přiznáno postavení účastníka trestního řízení a i aktivní věcná legitimace k uplatnění nároku na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech obhajoby manžela, neboť je ve zcela jiném právním postavení než žalobkyně c). Výše uvedené rozhodnutí totiž vycházelo z toho, že trestní řád manželce obviněného (stejně jako jiným blízkým osobám) přiznává určitá procesní práva v trestním řízení, mezi které patří i právo zvolit obhájce (srov. §37 odst. 1 trestního řádu). Osobě, která za jiného pouze uhradila náklady obhajoby, však žádná procesní práva v trestním řízení přiznávána nejsou, a proto nemá postavení účastníka takového trestního řízení. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se tedy v rozporu s žalobkyní c) odkazovaným rozsudkem neocitlo.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 11. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu