ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1258.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1258/2022-315
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) L. P. , nar. XY, bytem XY, a b) S. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupených doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 040 578 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 251/2019, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2021, č. j. 13 Co 243/2021-290, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 6. 2021, č. j. 11 C 251/2019-245, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 040 578 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobcům a) a b) povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobcům a) a b) povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Částky ve výši 1 040 578 Kč s příslušenstvím se žalobci domáhali jednak jako náhrady škody a jednak jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které měly žalobcům vzniknout v souvislosti s vyšetřováním trestné činnosti bratra žalobce b), v rámci kterého byla u žalobců provedena dne 24. 10. 2017 domovní prohlídka, byli vyslýcháni a byly zajištěny i některé jejich věci, když žalobci namítali nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení a poškození jejich pověsti a psychiky. Trestní stíhání vůči žalobcům nikdy zahájeno nebylo. Částka 1 040 578 Kč pak sestává ze zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč pro každého ze žalobců a dále z náhrady škody, a to ve výši 749 232 Kč (náklady na zapůjčení dvou osobních automobilů po dobu zajištění osobních automobilů žalobců v rámci trestního řízení), ve výši 66 652 Kč (náklady na opravu vrácených osobních automobilů žalobců), ve výši 108 496 Kč (náklady právního zastoupení žalobců před podáním žaloby) a ve výši 16 198 Kč (náklady na nákup dvou nových notebooků za ty, které byly zadrženy orgány činnými v trestním řízení).
Rozsudek odvolacího soudu, a to v obou jeho výrocích, napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť toto dovolání jednak trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a jednak je nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolání žalobců v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a dále v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Pokud se žalobci řídili nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz ).
Co se pak týče dovolání žalobců v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, zabýval se Nejvyšší soud nejprve vymezením jednotlivých uplatněných nároků.
V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, pak vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03 , ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, nebo ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz ). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20). Samostatně je pak třeba jednotlivé nároky zkoumat i ve vztahu ke každému ze žalobců zvlášť, pokud tito netvoří nerozlučné procesní společenství (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2003/2010).
Ve světle výše uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na zadostiučinění ve výši 50 000 Kč pro každého ze žalobců a nároku na náhradu škody ve výši 16 198 Kč představují náklady na nákup dvou nových notebooků, neboť tyto samostatné nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu než zbylé nároky nepřevyšují částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy.
Co se pak týče zbylých samostatných nároků na náhradu škody ve výši 749 232 Kč (náklady na zapůjčení dvou náhradních osobních automobilů), ve výši 66 652 Kč (náklady na opravu vrácených osobních automobilů žalobců) a ve výši 108 496 Kč (náklady právního zastoupení žalobců před podáním žaloby), ohledně kterých dovolání objektivně přípustné dle §238 o. s. ř. je, zabýval se Nejvyšší soud v první řadě náležitostmi podaného dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Předpoklady přípustnosti dovolání je pak třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Pokud jde o nárok na náhradu škody ve výši 749 232 Kč spočívající v nákladech na zapůjčení dvou náhradních osobních automobilů, tak podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobci ohledně tohoto nároku nevymezují žádnou právní otázku, jejíhož vyřešení se dovoláním domáhají, když pouze opakují, proč náhradní vozidla potřebovali (odst. III. 2 dovolání). Tímto tedy podané dovolání v této části zatížili vadou, pro kterou nelze ohledně tohoto nároku v dovolacím řízení pokračovat.
Obdobná situace je i v případě nároku na náhradu škodu ve výši 66 652 Kč spočívající v nákladech na opravy vrácených vozidel, kde žalobci opět pouze vyjadřují nesouhlas se závěry soudů obou stupňů a zdůrazňují, že vozidla byla zadržována nepřiměřeně dlouhou dobu (odst. III. 3 dovolání), nevymezují však žádnou konkrétní právní otázku, jejíhož vyřešení se dovoláním v této souvislosti domáhají, čímž podané dovolání v této části rovněž zatížili vadou.
Jestliže v závěru odstavce III. 3 dovolání žalobci namítají, že odpovědnost státu je objektivní a není vyloučena tím, že by škoda vznikla i jinak (z vnitřních příčin v povaze věci, jejich vadách atd. nebo z vnějších příčin), a odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3337/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1217/2010, tak tato otázka nemůže přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nepostavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). K zamítnutí žaloby v této části došlo pro neunesení břemene důkazního ohledně vzniku škody v průběhu zajištění vozidel policií, neboť žalobci i přes poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř. neprokázali stav vozidel při jejich zajištění a při jejich vrácení, tedy pro neprokázání jedné z podmínek vzniku nároku na náhradu škody, nikoliv pro to, že by odvolací soud existenci všech podmínek vzniku nároku shledal, ale žalobu by zamítl z důvodu, že by škoda vznikla i jinak (dovodil by existenci liberačního důvodu na straně žalované).
Co se týče nároku na náhradu škody ve výši 108 496 Kč spočívající v nákladech právního zastoupení žalobců před podáním žaloby, tak podané dovolání v této části opět neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobci ohledně tohoto nároku nevymezili žádnou právní otázku, jejíhož vyřešení se dovoláním domáhají, když pouze obecně konstatují, že požadují náklady právního zastoupení za celou dobu vedeného trestního řízení dle §31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), ačkoliv odvolací soud tento nárok jako náklady na předběžné projednání nároku žalobců právě dle §31 odst. 4 OdpŠk zamítl (odst. III.4 dovolání). Tímto tedy podané dovolání i v této části trpí vadou.
Pokud pak v závěru odstavce III.4 žalobci nesouhlasí s tím, že by náhrada škody měla být promlčena, tak jednak neuvádí žádné předpoklady přípustnosti dovolání pro posouzení této otázky, čímž v tomto rozsahu opět zatížili dovolání vadou. Navíc pak závěr o promlčení nároku neučinil odvolací soud u náhrady škody, ale u zadostiučinění za nemajetkovou újmu, tedy u nároku, ohledně kterého není dovolání objektivně přípustné dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak je uvedeno výše.
Stran námitky žalobců, že v závěrech soudů obou stupňů existuje očividný logický rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, takže v obou rozhodnutích zcela absentuje srozumitelné odůvodnění (tedy jinými slovy jsou nepřezkoumatelná), není z dovolání zřejmé, jaké konkrétní rozpory v tomto směru žalobci oběma rozsudkům vytýkají. Navíc tato namítaná vada řízení nemůže sama o sobě přípustnost dovolání založit, neboť k vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, když žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu