ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1291.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1291/2022-275
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce J. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 52/2015, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2016, č. j. 53 Co 205/2016-77, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2016, č. j. 53 Co 205/2016-77, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se na žalované domáhá zaplacení částky ve výši 86 250 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku průběhu řízení ve věci žádosti o převedení daňového přeplatku ve výši 14 773 Kč za rok 2005 vedené u Finančního úřadu pro Prahu 3 jako správce daně.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 18 C 52/2015-40, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 12. 2016, č. j. 18 C 52/2015-81, konstatoval, že v řízení o žádosti o převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty na daň z příjmů fyzických osob za rok 2005 bylo porušeno právo žalobce na vyřízení věci bez zbytečných průtahů (výrok I), žalobu o zaplacení částky 86 250 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16 456 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně měl za zjištěné, že žalobce podal dne 23. 1. 2006 u Finančního úřadu pro Prahu 3 daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí roku 2005, v němž vykázal nadměrný odpočet daně ve výši 14 773 Kč. Téhož dne proto žalobce požádal správce daně o převedení tohoto přeplatku na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005. Správce daně rozhodnutím ze dne 29. 3. 2006 uvedenou žádost žalobce zamítl. Žalobce brojil dne 3. 8. 2006 proti zamítavému rozhodnutí reklamací, jíž správce daně nevyhověl. Následně se proto žalobce domáhal žalobou podanou u Městského soudu v Praze zrušení tohoto rozhodnutí správce daně. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2007, č. j. 11 Ca 346/2006-37, rozhodnutí správce daně zrušil. Správce daně proto o reklamaci žalobce rozhodoval opětovně dne 21. 12. 2007 tak, že reklamaci zamítl a proti svému rozhodnutí připustil odvolání. Žalobce se odvoláním podaným dne 15. 2. 2008 u Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu jako u odvolacího daňového orgánu domáhal přezkumu zamítajícího rozhodnutí; odvolací daňový orgán však prvostupňové rozhodnutí dne 5. 9. 2008 potvrdil. Žalobce proti rozhodnutí odvolacího orgánu podal správní žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 7. 2012, č. j. 5 Ca 379/2008-59, zamítl. K žalobcem podané kasační stížnosti však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 7 Afs 73/2012, uvedený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze nato rozsudkem ze dne 12. 6. 2013, č. j. 5 Af 23/2013-90, žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství opětovně zamítl. Nejvyšší správní soud pak rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, č. j. 7 Afs 68/2013-36, kasační stížností napadený rozsudek městského soudu spolu s rozhodnutím finančního ředitelství ze dne 5. 9. 2008 zrušil a věc vrátil finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. To rozhodnutím ze dne 18. 11. 2014 odvolání žalobce zamítlo a potvrdilo napadené rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3. Proti rozhodnutí odvolacího daňového orgánu podal žalobce další žalobu ve správním soudnictví, o které nebylo (v době podání kompenzační žaloby) rozhodnuto. Za nepřiměřenou délku soudních řízení správních, zejména řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 5 Af 23/2013, obdržel žalobce od Ministerstva spravedlnosti České republiky odškodnění ve výši 66 250 Kč.
4. Po právní stránce měl soud prvního stupně za to, že podle judikatury Nejvyššího soudu je třeba při posuzování délky řízení brát v úvahu celou délku řízení od zahájení daňového řízení až do vydání pravomocného rozhodnutí, přičemž soudní řízení se při posouzení přiměřenosti délky řízení stává součástí celého řízení. Žalobce se v řízení domáhal zadostiučinění pouze za délku řízení před odvolacím daňovým orgánem, do které však podle soudu prvního stupně bylo třeba započíst rovněž délku řízení před správními soudy. Ty se na celkové délce odvolacího daňového řízení podílely nepoměrně větší měrou než správní orgány, když z celkové délky odvolacího daňového řízení, která činila 6 let a 9 měsíců, na správní soudy připadala doba 5 let a 6 měsíců. Podle soudu prvního stupně není však pro tu část odvolacího daňového řízení, jež probíhala před správním orgánem, možno aplikovat vyvratitelnou domněnku vzniku nemajetkové újmy, vyplývající z judikatury k čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“. V takové situaci je podle soudu prvního stupně zcela dostačujícím zadostiučiněním „pouhé konstatování porušení práva“, zvláště byl-li žalobce již odškodněn částkou 66 250 Kč za nepřiměřenou délku téhož řízení v části, jež probíhala před správními soudy. Požadavek žalobce na zadostiučinění v penězích proto soud prvního stupně v plném rozsahu zamítl.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 8 228 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud řízení po skutkové stránce nijak nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
7. Z hlediska právního hodnocení měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za správný, přičemž korigoval jeho právní posouzení pouze v tom směru, že žalobce nebyl povinen prokazovat vznik nemajetkové újmy, jež mu délkou celého odvolacího daňového řízení vznikla. K tomuto závěru dospěl na základě úvahy, že na daňové řízení je třeba aplikovat čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, ze kterého vyplývá právo účastníka na přiměřenou délku správního řízení. Zároveň se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že posuzované řízení o daňovém přeplatku je nutné posuzovat jako celek, tedy včetně řízení před správními soudy, neboť nárok žalobce směřuje proti České republice bez ohledu na to, jakou svou složkou je v řízení zastoupena. Pokud žalobce byl za nesprávný úřední postup orgánů státu již odškodněn z titulu nepřiměřené délky soudních řízení správních částkou 66 250 Kč, byla tím jeho újma dostatečně kompenzována, a to i s přihlédnutím k výši daňového přeplatku (14 733 Kč), o který se v posuzovaném odvolacím daňovém řízení jednalo. Odvolací soud měl proto ve shodě se soudem prvního stupně za to, že dostatečným zadostiučiněním v takové situaci bude již jen konstatování porušení práva žalobce na „bezprůtahové řízení“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i žalovaná dovolání.
9. Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se soudy nižších stupňů při stanovení formy přiměřeného zadostiučinění odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť přihlížely k zadostiučinění, které žalobce obdržel za nepřiměřenou délku řízení před správními soudy. Podle žalobce je však odvolací řízení ve věci převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty nutné oddělit od soudního řízení správního a posuzovat obě řízení co do vzniku nemateriální újmy samostatně.
10. Žalovaná ve svém dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku presumpce vzniku nemajetkové újmy žalobce v odvolacím řízení, jež se týkalo převedení přeplatku na dani, když se při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Podle žalované odvolací daňové řízení není řízením, na které by se vztahoval čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“, a není tak možné v něm vznik nemajetkové újmy poškozeného presumovat. Na tom nemůže nic změnit ani čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, který podle žalované nelze na posuzované řízení vůbec aplikovat, neboť procesní úprava daňového řízení neprovádí ustanovení unijního práva.
11. Žalovaná v dovolání nesouhlasí ani s hodnocením odvolacího soudu, který podle ní nelogicky konstatoval porušení práva žalobce, byť zároveň přihlédl k již přiznanému zadostiučinění v penězích. Tím se podle žalované odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, podle níž není v téže věci přípustné obě formy zadostiučinění přiznat zároveň.
12. Žalobce i žalovaná podali k dovoláním protistrany svá vyjádření.
13. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že jej nepovažuje za přípustné, neboť v něm není vymezena právní otázka tak, jak to předpokládá zákonná úprava. Dále žalovaná odkazuje na své dovolání, ve kterém zpochybňuje závěr odvolacího soudu o presumpci vzniku nemajetkové újmy v odvolacím daňovém řízení.
14. Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované namítal nezpůsobilost jejího dovolání k projednání, neboť z něj není patrné, zda dovolání podepsala osoba k tomu oprávněná. Žalobce dále ve vztahu k posuzovanému odvolacímu daňovému řízení dovozuje použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy a stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“. Konečně žalobce konstatuje, že výše daňového přeplatku, jež byla předmětem posuzovaného odvolacího daňového řízení, má pro něj jako starobního důchodce významný majetkový dopad.
15. V průběhu tohoto dovolacího řízení se žalovaná obsáhle vyjádřila k žalobě (podáním podepsaným dne 17. 3. 2022), v němž reagovala na nález Ústavního soudu, ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2404/21, který ve svém podání označila jako „Nález ÚS 22“, když i nadále měla za to, že v této věci nelze namítat nepřiměřenou délku řízení, ale toliko konkrétní průtahy v jednotlivých fázích řízení, které je navíc nutno i prokázat. Žalovaná respektuje v nálezu učiněné závěry, stejně jako závěry (rozsudku) velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, jež žalobkyně dále označuje jako „Rozsudek VS NS“, a konečně i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 (označovaný dále jako „rozsudek NS“), z nichž vychází i žalobce. Rozsudek VS NS se však netýkal daňové kontroly ani daňového řízení, ale správního řízení vedeného před stavebním úřadem. Žalobce závěry plynoucí z uvedených rozhodnutí podle žalované zkresluje a vytváří dosud soudy nikdy nevyřčený názor, že veškeré postupy a řízení vedené orgány finanční správy automaticky a bez dalšího, spadají pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Žalobce nesprávně pochopil význam některých pojmů, které ve svých četných podáních více či méně používá promiscue , a to „správní řízení“, „daňové řízení“ a „daňová kontrola“. Žalovaná tak, s cílem vyjasnit význam a obsah těchto pojmů, ve svém vyjádření provádí jejich bližší specifikaci. Na daňové řízení nedopadají ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, daňová kontrola pak není řízením vůbec, potud je žalovanou odkazováno na nález Ústavního soudu ze dne 13 5. 2003, sp. zn. II. ÚS 334/02. Nejvyšší soud v Rozsudku NS uvádí, že daňové řízení (ať už je tím míněno cokoliv) se dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce a proto jde o řízení, jehož předmětem je základní právo a svoboda. Skutečnost, že se řízení „dotýká“ (jak uvádí Nejvyšší soud) nějakého práva, ještě neznamená, že toto právo je předmětem tohoto řízení. Každé řízení se „dotýká“ mnoha různých práv, přesto je při posuzování přiměřenosti jeho délky podstatné pouze to, co bylo meritem řízení, nikoliv to, jaké byly při řízení dotčeny procesní instituty. Zda v daňovém řízení (tedy v některém řízení uvedeném v Hlavě IV daňového řádu, nikoliv během daňové kontroly) může dojít k zásahu do základních práv a svobod, je otázkou, na kterou dosud nedal jednoznačnou a paušálně platnou odpověď ani Nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20 (který se však primárně zabýval právem na informace podle čl. 17 Listiny), ani recentní judikatura. V bodě 23. zmíněného nálezu Ústavní soud navíc konstatuje: „To, že z čl. 11 odst. 5 Listiny lze podle vedlejší účastnice dovodit, že daňová kontrola – je-li prováděna v souladu se zákonem a ústavními principy – je kryta akceptovatelnou výjimkou pro zásah do základních práv (svobod), není rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo3118/2020 jakkoliv zpochybněno.“ Optikou předchozího odstavce je tak dle žalované nutné vnímat daňové řízení nebo daňovou kontrolu jako legitimní činnost orgánu státu, která sama o sobě nenaplňuje parametry nezákonného postupu nebo zásahu. Podnět žalované ke sjednocení judikatury Nejvyššímu soudu, který žalovaná iniciovala, nedošel svého naplnění. Obě rozhodnutí Nejvyššího soudu, která v de facto totožné věci vyjadřují odlišné, resp. přímo protikladné závěry (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, a usnesení téhož soudu ze dne 14. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3922/2020) byla napadena ústavní stížností, a proto se zvážením, zda je namístě přijmout stanovisko příslušného kolegia bylo vyčkáváno na rozhodnutí Ústavního soudu. Usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2021 sp. zn. II ÚS 3185/21 odmítl Ústavní soud ústavní stížnost, kterou podávala žalovaná, když se neztotožnil s její argumentací, že ústavní stížnost je třeba posuzovat z hlediska §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Nicméně (jak Ústavní soud v usnesení kromě jiného rovněž uvedl) je stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy), vztahují-li se i na stěžovatelku (Českou republiku – Ministerstvo financí). Ústavní soud dále uvádí, že: „V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv jsou nižší soudy ve svém dalším postupu vázány právními názory Nejvyššího soudu, není jimi „svázán“, má-li dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatelky. To platí zvláště pro námitky, podle nichž Nejvyšší soud postupoval v rozporu se závaznou judikaturou Ústavního soudu.“ Žalovaná tak vyjádřila přesvědčení, že Rozsudkem NS došlo k porušení základního práva žalované na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, práva na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny a práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny. V podrobnostech odkazovala zejména na obsah ústavní stížnosti „č. j. MF-79498/2014“. Rozsudek NS může být bez kontextu vykládán jako nesouladný jak s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tak i se závaznou judikaturou Ústavního soudu, a to proto, že Nejvyšší soud se odchýlil nejen od již dříve vyjádřeného názoru, když se k předmětné právní otázce nepřímo vyjádřil tentýž senát Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 14. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3922/2020 (dále též „Usnesení“), ale i od veškeré dosavadní ustálené judikatury v předmětné oblasti, aniž by však tento zásadní názorový obrat náležitě vypořádal ve smyslu §20 zákona č. 6/2002 Sb. (zákon o soudech a soudcích). O ústavní stížnosti (primárně) proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3922/2020, rozhodl Ústavní soud Nálezem ÚS 22, kterým toto usnesení sice zrušil, nicméně neposkytl podle žalované prakticky žádná konkrétní vodítka (resp. pouze odkázal na existující judikaturu), kterou by bylo možno vzít v úvahu při posuzování projednávané věci.
16. Návazně žalovaná připomenula dosavadní judikatorní vývoj: Nejvyšší soud (např. v rozsudku ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5454/2016) zastává názor, že v případě, kdy se při správě daní „poškozený domáhá náhrady škody (nemajetkové újmy), může k založení odpovědnosti státu za ni dojít z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v existenci průtahů (ve smyslu období nečinnosti), nikoliv z důvodu nepřiměřené délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2793/2013). Tento názor Ústavního soudu dopadá i na Rozsudek NS a Rozsudek VS NS. V projednávané věci však žádné průtahy žalobcem prokázány nebyly. Z dalších závěrů Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4815/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015) explicitně vyplývá, že „žalobkyně – právnická osoba je povinna prokazovat okolnosti imateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení“. Žalobce však nic takového neprokázal. Za stěžejní lze dle mínění dovolatelky považovat rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4084/2016, ze dne 28. 11. 2017, ze kterého vyplývá, že „řízení před správním orgánem, které se týká daňové otázky, není řízením, ve kterém by bylo rozhodováno o občanských právech nebo závazcích ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S ohledem na to, že kritéria obsažená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy mají kumulativní povahu, je třeba dospět k závěru, že správní, ale i soudní řízení týkající se daňových otázek nespadají pod rozsah tohoto ustanovení Úmluvy. Žalovaná v této souvislosti považuje za nepřiléhavý Nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, kterým Nejvyšší soud argumentuje v Rozsudku NS. Zcela nepochybně lze výše citovaný nález Ústavního soudu aplikovat na situace, kdy správní orgány rozhodují o základních právech a svobodách uvedených zejména v hlavě druhé Listiny (viz například Ústavním soudem posuzované rozhodování o právu na informace podle čl. 17 Listiny). Půjde-li ale o výkon běžné agendy orgánů Finanční správy České republiky, tedy zejména o postupy, jejichž cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady, pak je žalovaná přesvědčena, a to i s ohledem na nejnovější závěry uvedené Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 30 Cdo 3922/2020 ze dne 14. 5. 2021, že se o základní práva vymezená Listinou nejedná. Jiná situace však panuje v otázce penále uloženého podle §251 daňového řádu, které má povahu trestu a je na ně třeba aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny a články 6 a 7 Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4561/2017 ze dne 17. 7. 2018). Pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení tak bude nezbytné uplatněný nárok zhodnotit v intencích stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), ale pouze pro tu část řízení týkající se uloženého daňového penále. Žalovaná odkazovala zejména na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 819/18, který se zabýval zákonností zásahu do vlastnického práva ve vztahu k prověřování daňových povinností. Ústavní soud nezákonný zásah do majetkových práv jednotlivce neshledal v celkové délce vedené daňové kontroly, resp. už vůbec ne v samotném institutu daňové kontroly, a potvrdil, že daňová kontrola je akceptovatelnou výjimkou ze základního práva na majetek a jako taková není zásahem do čl. 11 Listiny. Problematice ústavní záruky řádně vedeného daňového řízení se věnoval Ústavní soud i v nálezu pléna č. 230/2021 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 23/20 ze dne 18. 5. 2021) a to v části IX. A. Rovněž v tomto nálezu byly Ústavním soudem zopakovány všechny výše uvedené principy ochrany jednotlivce a z nálezu lze dovodit, že k porušení ústavních práv dojde zejména za situace, kdy bude v daňovém řízení prokázáno nerespektování pravidel pro výkon státní moci vymezených v čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Vývoj judikatury pokrývající problematiku zák. č. 82/1998 Sb. trval cca 20 let. K výrazné změně nazírání Nejvyššího soudu na zásadní aspekty v této oblasti by tak došlo náhle v Rozsudku VS NS (bod 46–49), a to v podstatě na základě rozsudku ESLP ze dne 21. 2. 1975, který reagoval na stížnost č. 4451/70. K zásadnímu obratu v judikatuře mělo tedy dojít takříkajíc přes noc na základě ojedinělé stížnosti staré půl století. I přes tuto potenciální změnu však nedochází v případě daňového řízení k odlišnému nazírání, neboť stále platí podmínka, že se v případě aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy musí jednat o spor o civilní právo/závazek, což výběr daní není. Na jiném místě v Rozsudku VS NS (bod 55) je pak uvedeno, že podmínka aplikace čl. 6 Úmluvy nebude při posuzování délky řízení zohledňována vůbec. Otázka posouzení toho, zda je předmětem daňového řízení základní právo či svoboda, aby se toto řízení (tedy opět nikoli daňová kontrola) dalo vůbec posuzovat z hlediska přiměřené délky s ohledem na čl. 38 odst. 2 Listiny, když už Nejvyšší soud na aplikaci čl. 6 Úmluvy evidentně rezignoval. Na tuto otázku však jednoznačná odpověď stále neexistuje, přičemž žalovaná má za to, že tomu tak (minimálně tedy v posuzovaném případě) není. Na základě výše uvedeného má žalovaná za to, že žalobci by příslušelo při splnění zákonných podmínek pouze právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za jednotlivé vzniklé průtahy v řízení, nikoli právo na odškodnění za nepřiměřenou délku celého řízení. Vzhledem k tomu, že nemajetkovou újmu žalobce pouze tvrdí, nelze než konstatovat, že neunesl důkazní břemeno a nárok na náhradu nemajetkové újmy tak nelze přiznat.
17. Žalobce v reakci na stanovisko žalované ve svém vyjádření z 10. 5. 2022 vyvracel její argumentaci a dožadoval se toho, aby bylo naopak rozhodnuto ve smyslu jím dříve učiněného dovolacího návrhu. Vyložil, že daňové řízení je pod ochranou čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, což plyne z Rozsudku VS NS a Rozsudku NS (Nejvyšší soud pro přehlednost užívá i v této části rozhodnutí žalovanou zavedené zkratky), ve kterém dovolací soud překonal všechna svá předcházející rozhodnutí a řízení ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny podřadil pod ochranu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když uvedl, že daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž dovolateli svědčilo právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.“. Nález ÚS 22 jen potvrdil závěry Rozsudku NS. Úvahy žalované jsou podle žalobce rozporné se všemi výše uvedenými rozhodnutími a zcela osamocené. Žalobce je názoru, že otázka, zda je řízení o převodu přeplatku dovolatele pod ochranou čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny byla vyřešena v Nálezu ÚS 22 a Nejvyšší soud je tímto právní posouzením vázán, „takže jej překonat nelze“.
18. Žalobce v dovolání ze dne 7. 2. 2017, o němž je nyní rozhodováno, předestřel Nejvyššímu soudu otázku, zda dovolateli byly způsobeny dvě nemateriální újmy, jedna za délku soudního řízení a druhá za délku daňového řízení, anebo jen jedna. Žalobce má za to, že se soudy nižších stupňů v této věci odchýlily od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4815/2015 ze dne 18. 5. 2016, kde konstatoval, že: „Skutková samostatnost nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, a nároků na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku soudního řízení, proto neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek.“, což svědčí názoru dovolatele, že mu byly způsobeny dvě nemajetkové újmy, jedna nepřiměřeně dlouhým řízením o převodu přeplatku a druhá nepřiměřeně dlouhým soudním řízením správním, přičemž odškodnění poskytnuté dovolateli za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení správní nemůže pro svou samostatnost kompenzovat zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou dovolateli nepřiměřeně dlouhým daňovým řízením o převodu přeplatku. Aplikace práva EU, jíž se též dovolával, se podle jeho samotného stala obsolentní.
19. Připomenul, že dovolacím soudem dosud nevyřešena právní otázka – možnost konstatování porušení práva v případě přiznání přiměřeného zadostiučinění jinou organizační složkou“, směřuje k témuž, co dovolání dovolatele. Žalobce jednoznačně vymezil ve svých žalobách samostatné nároky, které také požaduje samostatně odškodnit.
20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a č. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
21. Dovolání žalobce i žalované byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky §241 odst. 1, resp. odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahují náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Pokud účastníci po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty doplňovali (v reakci na rozhodnutí Ústavního soudu) svou argumentaci, Nejvyšší soud k ní v zásadě přihlédl, neboť uvedená lhůta slouží toliko k vymezení rozsahu a důvodů dovolání. K již uplatněným důvodům lze právní argumentaci rozvíjet až do doby rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání (§240 odst. 1 a 2 a §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Naproti tomu dovolací soud nepřihlížel k dřívějším podáním žalované (např. k odůvodnění její ústavní stížnosti), neboť v dovolání nelze poukazovat na jiná podání (odstavec 4 posledně zmiňovaného ustanovení). Dovolací soud se dále zabýval přípustností obou podaných dovolání.
22. Učinil tak za situace, kdy svým rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, 30 Cdo 1838/2017-125 (byť v jiném obsazení) na základě dovolání obou účastníků, jež považoval za přípustné i důvodné, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2016, č. j. 53 Co 205/2016-77, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2016, č. j. 18 C 52/2015-40, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 12. 2016, č. j. 18 C 52/2015-81, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že daňové řízení není řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a do úvahy tak připadá pouze odškodnění za nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 věta druhá nebo třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Podle Nejvyššího soudu jde o skutkově samostatné nároky, které vycházejí jednak z délky odvolacího řízení před finančním ředitelstvím a jednak z délky navazujícího řízení před správními soudy.
23. V další fázi řízení soud prvního stupně, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, podle kterého bylo mimo jiné nezbytné, aby žalobce konkrétně vymezil jednotlivé průtahy a určil, jakou částku z celkové sumy 86 250 Kč požaduje za konkrétní průtah (porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonné nebo v přiměřené lhůtě ve správním řízení a řízení před správními soudy), vyzval žalobce k odstranění vad žaloby a současně ho poučil, jak má vady odstranit s tím, že neučiní-li tak, bude jeho žaloba odmítnuta. Jelikož žalobce ani dodatečně nedoplnil tvrzení, u kterých z výše uvedených rozhodnutí shledává průtahy a jakou částku za takový průtah požaduje, zůstala žaloba neprojednatelná, a soud prvního stupně ji usnesením ze dne 10. 12. 2019 č. j. 18 C 52/2015-141, odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 20. 3. 2020, č. j. 53 Co 97/2020-151, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Žaloba i přes výzvu soudu prvního stupně neměla v souladu se závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu náležitosti řádného žalobního návrhu z důvodu jeho neúplnosti a neurčitosti. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně vyzval žalobce k doplnění žaloby, avšak ten vytýkaný nedostatek žaloby neodstranil. Ani po doplnění žaloby tak nebylo zřejmé, jakou částku žalobce požaduje za každé jednotlivé porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené nebo v přiměřené lhůtě, když žalobce i nadále setrvával na nesprávné koncepci svého nároku jako celistvého nároku spadajícího pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
24. Následně podané dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 5. 2021 č. j. 30 Cdo 3922/2020-181, odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Přípustnost dovolání nemohla podle něj založit žalobcem tvrzená aplikovatelnost čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie, neboť toto ustanovení nelze aplikovat vůči členským státům, nýbrž vůči orgánům, institucím a jiným subjektům Evropské unie. Listinu základních práv Evropské unie nelze pro daný případ využít ani z hlediska kritéria ratione temporis . Nejvyšší soud rovněž neshledal důvod, proč by měl k Soudnímu dvoru Evropské unie podávat předběžnou otázku k dosahu použitelnosti čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie, neboť výklad tohoto článku považoval za acte claire . K nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20, vydanému v mezidobí, Nejvyšší soud doplnil, že právo na projednání věci v přiměřené době (které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny) mají jak účastníci správního řízení, na nějž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tak účastníci řízení, u nichž se řízení dotýká některého ze základních práv nebo svobod. Předmětem posuzovaného řízení před finančním ředitelstvím ve věci žalobce nebylo žádné základní právo nebo svoboda zaručené Ústavou nebo Listinou. V řízení před finančním ředitelstvím bylo rozhodováno toliko o požadovaném převedení přeplatku na DPH ve výši 14 773 Kč na daň z příjmů fyzických osob.
25. Na podkladě žalobcem podané ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2404/21 (dále též „předmětný nález“), rozhodl tak, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 3922/2020-181, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2020 č. j. 53 Co 97/2020-151, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 12. 2019, č. j. 18 C 52/2015-141, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 30 Cdo 1838/2017-125, bylo porušeno právo stěžovatele (nyní žalobce) na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (výrok I nálezu), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2021 č. j. 30 Cdo 3922/2020-181, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2020 č. j. 53 Co 97/2020-151, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 12. 2019, č. j. 18 C 52/2015-141, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 30 Cdo 1838/2017-125, byly proto zrušeny (výrok II nálezu Ústavního soudu) a ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta (výrok III nálezu).
26. Ústavní soud ve svém kasačním nálezu připomenul, že samotný Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 (vydaném v jiné věci), a to v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, a rovněž s přihlédnutím k rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, zdůraznil, že již nadále nebude při posuzování nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení rozhodné (jen to), zda toto řízení spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, či nikoliv. Bude rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na přiměřenou délku řízení z čl. 38 odst. 2 Listiny. S ohledem na podstatu posuzované věci uzavřel, že daňové řízení, včetně daňové kontroly, se mimo jiné dotýká ústavním pořádkem zaručeného práva na ochranu vlastnictví a práva na informační autonomii jednotlivce, kterýžto závěr lze vztáhnout i na ta řízení před finančními orgány, jejichž předmětem, je rozhodování o daňovém přeplatku (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014 sp. zn. 9 Afs 72/2012), pročež soud ochrany ústavnosti uzavřel, že i v nyní projednávané věci mohlo dojít postupem finančních úřadů (potažmo pak správních soudů) k zásahu do základních práv žalobce. Ústavní soud konečně v citovaném nálezu výslovně odmítl předjímat výsledek rozhodnutí o (ne)poskytnutí zadostiučinění v penězích (a jeho výši) za eventuální nepřiměřenou délku řízení, nicméně právní názor, že rozhodující podmínkou při posuzování nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení bude pouze to, zda jde o správní řízení, v němž je dotčeno základní právo nebo svoboda (neboť v takovém případě vyplývá právo na přiměřenou délku řízení přímo z čl. 38 odst. 2 Listiny), musí být proto aplikován na všechna probíhající řízení (nyní projednávanou věc nevyjímaje).
27. Za popsané procesní situace, kdy byla Ústavním soudem zrušena výše označená rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, stejně jako obě rozhodnutí dovolacího soudu, Nejvyšší soud opětovně na základě obou podaných dovolání přezkoumal rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2016, č. j. 53 Co 205/2016-77.
III. Přípustnost dovolání
28. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
29. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
30. Dovolání žalobce není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení toho, zda je třeba pro účely zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení posuzovat řízení před finančním orgánem o přeplatku na dani a navazující řízení před správním soudem jako řízení jediné neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a jeho právní posouzení dané otázky odpovídá i závěrům, jež v této věci zaujal v předmětném nálezu Ústavní soud (zde lze pro stručnost odkázat na odst. 26 tohoto rozsudku a judikaturu tam označenou). Žalobce pak ve svém dovolání již nepříhodně odkazuje na rozhodnutí dílem překonaná a dále pak na rozhodnutí, která vycházela z premisy, podle níž se samostatně posuzují správní řízení, na něž nedopadají záruky čl. 6 Úmluvy (anebo nyní i čl. 38 odst. 2 Listiny) a samostatně navazující řízení před správními soudy. Odkazuje proto nepřípadně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4815/2015, který ovšem výslovně dopadal jen na řízení, na něž se ochrana dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (a nyní podle čl. 38 odst. 2 Listiny) nevztahovala a v nichž se zadostiučinění poskytovalo jen za jednotlivé průtahy (na rozdíl od navazujícího řízení před správním soudem, na něž již čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadal a bylo třeba je posuzovat samostatně, k tomu srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016). Dovolává-li se žalobce správně změny judikatury rozšiřující globální pohled při odškodňování nepřiměřené délky správních řízení (potažmo výslovně i řízení o přeplatku na dani) i soudních řízeních správních, pak ruku v ruce s tím je třeba aplikovat odtud plynoucí závěr, že se na tato řízení zasahující základní práva a svobody podle čl. 38 odst. 2 Listiny musí pro účely odškodnění nemajetkové újmy hledět jako na řízení jediné. Žalobce se na straně jedné nemůže dovolávat výhod takového postupu (posuzování jeho žalobního požadavku z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení s presumovanou újmou) a na straně druhé současně separovat svůj jediný nárok na jednotlivé fáze řízení (jak vysvětleno níže), což by bylo vlastní jen těm řízením, u nichž se nepřiměřená doba řízení neodškodňovala a odškodnitelné u nich byly naopak jen jednotlivé průtahy (navíc bez presumování vzniklé újmy). Lze k této dílčí otázce shrnout, že se odvolací soud (ve výsledku) neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, která již dříve dovodila, že v případě práva na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení probíhajících před správními orgány a následně soudy je nutné tato řízení posuzovat jako jeden celek, pokud na dané správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014), nyní tedy včetně řízení podléhajících čl. 38 odst. 2 Listiny – poznámka Nejvyššího soudu). Je tomu tak proto, že z hlediska účastníků řízení je posuzován stále tentýž nárok, byť před různými orgány veřejné moci. Protože nemajetková újma způsobená porušením práva na přiměřenou délku řízení spočívá v tom, že je účastník řízení nepřiměřeně dlouho udržován v nejistotě ohledně toho, jak pro něho řízení skončí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010), je zřejmé, že se daná nejistota, v níž újma spočívá, vztahuje k celé době, po kterou je věc projednávána (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, uveřejněný pod číslem 17/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalobce proto podle §237 o. s. ř. přípustné není.
31. Obdobné závěry platí pro tu část dovolání žalované, v níž polemizuje s tím, zda se nemajetková újma u žalobce spojená s délkou řízení před finančním úřadem o přeplatku na dani presumuje či nikoliv.
32. Argumentace žalované (zejména po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu, jehož závěry jsou pro Nejvyšší soud nyní závazné) nemá potenciál vést k tomu, aby předestřené otázky byly nově posouzeny jinak. K tomu lze připomenout, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soud závazná pro všechny orgány i osoby. Tento článek vykládá Ústavní soud tak, že z něj obecným soudům vyplývá povinnost – v rámci tzv. precedenční závaznosti rozhodnutí soudu ochrany ústavnosti – sledovat „ratio decidendi“ , tj. vyložené a aplikované nosné pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok nálezu Ústavního soudu opírá (viz např. nález III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005). Na rozdíl od precedenční závaznosti se v poměrech nyní projednávané věci uplatní tzv. závaznost kasační. V tomto ohledu Ústavní soud např. ve svém nálezu Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 uvedl, že v situaci rei iudicatae jsou požadavky plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy přísnější, než v situaci precedentu plynoucího z rozhodování v jiných, byť podobných případech. Při rozhodování následném je tedy soud, kterému věc byla prostřednictvím kasace vrácena k dalšímu řízení, vystaven požadavku přísnějšímu, totiž vázanost nálezu Ústavního soudu promítnout (a respektovat) nikoli coby „všeobecnou“, nýbrž jakožto „konkrétní“, založenou přímo ve věci posuzované, resp. jako závaznosti, která se týká konkrétní a Ústavním soudem posouzené (rozhodnuté) věci. Praktický rozdíl mezi závazností precedenční a kasační spočívá v tom, že u závaznosti precedenční Ústavní soud připouští možnost „judikatorního dialogu“ mezi Ústavním soudem a obecnými soudy, jakožto opaku „jednosměrného diktátu“, jež se naopak uplatní v nyní projednávané věci (viz opět nález ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04). Jestliže v předmětném nálezu Ústavního soudu (v odstavci 21 a 22) výslovně označil jak daňové řízení, daňovou kontrolu, ale i (co do předmětu nynějšího sporu určující) řízení o daňovém přeplatku jako řízení, na něž se vztahuje garance čl. 38 odst. 2 Listiny, pak sebeobsáhlejší sofistikovaná argumentace žalované se míjí se závaznými závěry Ústavního soudu a nemůže být Nejvyšším soudem, který nadto z těchto závěrů Ústavního soudu míní i v budoucnu vycházet, vyslyšena. Žalovaná navíc rovněž vychází z rozhodnutí překonaných pozdější judikaturou a jednoznačné závěry Ústavního soudu, jež rovněž vycházejí z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu ohledně charakteru řízení o přeplatku na dani, poněkud účelově dezinterpretuje. Ve stručnosti se připomíná, že žalovaná opakovaně zaměňuje závěr o tom, že nebylo v konkrétních jimi označených řízeních zasaženo do základních práv a svobod s tím, že se řízení základních práv a svobod (do)týkala a pokud jde o polemiku nad použitelností čl. 6 odst. 1 Úmluvy, postačí zdůraznit samostatnost ochrany poskytované čl. 38 odst. 2 Listiny. K výhradě o razantní změně judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu lze doplnit, že při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení jakož i případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191–197), což ovšem evidentně není případ právě projednávané věci.
33. Stejně tak Nejvyšší soud (tříčlenný procesní senát) neshledal na základě argumentace žalované důvody pro to, aby věc postoupil velkému senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia (dále též „velký senát“). Podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, platí, že dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. Žalovaná poukazuje na diskrepanci mezi rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, na straně jedné a usnesením téhož soudu ze dne 14. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3922/2020, na straně druhé. Rozpornost uvedených rozhodnutí však nelze cestou aktivace velkého senátu odstranit (ani toho není třeba). Již v usnesení velkého senátu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 31 Cdo 2389/2019, bylo, s odkazem na stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. Plsn 1/2011, vysvětleno, že „ustanovení §20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb. je podkladem pro odnětí věci zákonným soudcům, kteří jsou členy tříčlenného senátu, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce, a pro projednání a rozhodnutí této věci soudci (správně soudcům), kteří jsou členy velkého senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu. Postup předpokládaný citovaným ustanovením se uplatní jen tehdy, jde-li skutečně o právní názor, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Povaha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009 (jež v tehdejší věci mělo představovat ono rozporné rozhodnutí – poznámka Nejvyššího soudu), vylučovala, aby v takovém usnesení o nepřípustnosti dovolání mohl být vyjádřen právní názor, který by měl sjednocující význam ve smyslu §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., a který by zakládal judikatorní rozpor ve smyslu jeho §20“. Žalovanou odkazované usnesení ze dne 14. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3922/2020, bylo rovněž usnesením o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, a proto nebylo pojmově způsobilé založit rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu, tím méně s později vydaným Rozsudkem NS. Ostatně obdobně nepřiznává precedenční význam svým usnesením o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost ani Ústavní soud (srov. kupř. jeho nález ze dne 13. 9. 2007, sp zn. I. ÚS 643/06) a v případě rozpornosti závěrů „odmítacího usnesení“ se závěry vtělenými do nálezu, věc rovněž nepředkládá k rozhodnutí svému plénu.
34. Nejvyšší soud naproti tomu shledal dovolání žalované přípustným pro posouzení otázky, zda lze zjištěnou nemajetkovou újmu na straně žalobce paralelně odškodnit jak konstatováním porušení práva, tak i relutární satisfakcí, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
35. Dovolání žalované je v tomu odpovídajícím rozsahu důvodné.
36. Podle čl. 38 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (odstavec 1). Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem (odstavec 2).
37. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
38. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý "právo, aby jeho věc byla projednána (…) bez zbytečných průtahů".
39. Podle §13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
40. Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
41. Výše již bylo vysvětleno, že závěr Ústavního soudu je jednoznačný potud, že i v řízení o tom, jak bude naloženo s tzv. daňovým přeplatkem, se jednalo o základních právech a svobodách žalobce, jako dotčeného účastníka daňového řízení, pročež se vznik nemajetkové újmy způsobené zásahem práva na projednání věci v přiměřené době presumuje a žalobce tak není v zásadě povinen její existenci prokazovat. Odvolací soud i přes dílčí nesprávný závěr o použitelnosti čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie (který byl vyvrácen v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu a nadto se stal, jak opodstatněně připomíná žalobce, již poněkud obsolentním), však nakonec v plné shodě s nejnovějšími závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu zcela správně ve výsledku posuzoval žalobcův nárok s odkazem na čl. 38 odst. 2 Listiny jakožto jediný nárok na odškodnění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení o daňovém přeplatku spolu se souvisejícími řízeními před správním soudem. Poté, ve shodě se soudem prvního stupně, dospěl k závěru o nezbytnosti poskytnout žalobci zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, pokud šlo o část řízení odbývající se před finančními úřady. Posledně uvedenému názoru však nelze s respektem k dovolací argumentaci žalované přisvědčit.
42. V případě, že se na řízení před správním orgánem a na navazující řízení před správním soudem hledí ať už prizmatem čl. 6 odst. 1 Úmluvy či čl. 38 odst. 2 Listiny jako na řízení jediné (upřednostňuje se tu tzv. globální pohled, srov. vedle rozhodnutí označených v odstavci 30 tohoto rozhodnutí též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1644/2021 nebo odstavec 46 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20), je (musí být) z hlediska formy nebo výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení (společně posuzovaných řízení) nerozhodné, zda se poškozený domáhá zadostiučinění zvlášť podanou žalobou za řízení před správním orgánem (spadající pod ochranu čl. 38 odst. 2 Listiny) a zvlášť podanou žalobou za řízení před správním soudem, či zda uplatní jediným žalobním požadavkem nárok za celkovou délku těchto společně posuzovaných řízení.
43. Byl-li tak podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jež nelze podle §241a odst. 1 věta prvá o. s. ř. v dovolacím řízení zásadně zpochybnit) žalobce již za část řízení (v rozsahu, v němž byla věc projednávána před správními soudy) žalovanou odškodněn částkou 66 250 Kč, nemohlo mu být z téhož důvodu současně poskytnuto nyní přezkoumávaným rozsudkem zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva (byť se mělo vztahovat jen k té „části řízení“, jež se odbývala před finančními úřady). Již v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, totiž Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk představuje způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývající z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v uvedené ustanovení za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, obsahuje takové rozhodnutí ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci; řečeno jinak: je-li odškodňováno jediné řízení nebo více řízení, na něž je třeba – jako je tomu i v poměrech řešené věci – pohlížet pro účely odškodnění globálně jako na řízení jediné, je vyloučeno přiznat vedle relutární satisfakce též konstatování porušení práva. Žalovaná proto důvodně vytýká odvolacímu soudu, že uvedený judikatorní závěr do svých úvah nepromítl. Právní posouzení dané otázky ze strany odvolacího soudu je proto nesprávné.
44. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady neshledal.
45. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
46. Soudy jsou ve smyslu ustanovení §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s ustanovením §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
47. Na odvolacím soudu nyní bude, aby znovu z podnětu podaných odvolání obou účastníků přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, zohlednil celkovou délku posuzovaného řízení (§211 a 154 odst. 1 o. s. ř.) a přihlédl k již poskytnutému peněžitému zadostiučinění za část řízení (před správním soudem). V otázce tzv. dožalování újmy zváží možnost přiměřené aplikovatelnosti závěrů, jichž Nejvyšší soud dosáhl zejména v rozsudcích ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, nebo ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2354/2020. Ve vztahu k navazující úvaze odvolacího soudu, že je-li předmětem (posuzovaného) řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, je třeba připomenout, že soudní praxe nevylučuje odchýlení se od uvedeného základního pravidla v těch spíše výjimečných případech, kdy pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčí některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4219/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1393/16 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3211/2015). Platí proto, že žalobu o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení nelze paušálně zamítnout jen proto, že poškozený případně žaluje částku vyšší, než jaká pro něj byla v posuzovaném řízení v sázce (včetně jejího příslušenství), aniž by současně byla náležitě zhodnocena výše zmiňovaná zákonná kritéria. Tím se však Nejvyšší soud nikterak nemíní vymezovat vůči tomu, zda byl žalobcem požadovaný nárok uplatněn důvodně či nikoliv.
48. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu