ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2259.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2259/2022-282
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Z. T. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 158 716 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 167/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, č. j. 20 Co 32/2022-240, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, č. j. 20 Co 32/2022-240, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 11. 2021, č. j. 12 C 167/2019-165, potvrzen ve výroku o věci samé ve vztahu k částce 100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, a dále ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, č. j. 12 C 167/2019-165, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 158 716 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
2. Takto rozhodl o požadavku žalobkyně, jež se zaplacení uvedené částky domáhala z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 6/2014.
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud popsal průběh posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 1. 10. 2012, kdy se společnost Pražská plynárenská, a.s., obrátila na Obvodní soud pro Prahu 6 se žalobou směřující proti žalobkyni a požadující zaplacení částky 61 714 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené ceny dodaného zemního plynu. Tato žaloba byla žalobkyni doručena společně s vydaným platebním rozkazem dne 25. 4. 2013. Dne 29. 5. 2013 žalobkyně informovala soud o tom, že dne 29. 4. 2013 podala proti vydanému platebnímu rozkazu odpor, načež soud tuto skutečnost ověřoval, a to do dne 14. 11. 2013, kdy se konal jiný soudní rok, při kterém žalobkyně předložila originál tohoto odporu. Téhož dne Obvodní soud pro Prahu 6 vyslovil svou místní nepříslušnost pro dané řízení s tím, že věc bude postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Žalovaná poté opakovaně žádala o odročení jednání nařízených v průběhu roku 2014 a taktéž požádala o ustanovení zástupce, načež dne 23. 10. 2014 navrhla řízení přerušit. Od 27. 11. 2014 bylo řízení podle §110 občanského soudního řádu přerušeno s tím, že usnesením ze dne 20. 10. 2015 bylo k návrhu společnosti figurující v postavení žalobce rozhodnuto o jeho pokračování. Následovala dvě jednání ve věci, přičemž v závěru druhého z těchto jednání, jež se konalo dne 8. 8. 2016, byl vyhlášen rozsudek, kterým soud žalobě vyhověl. Žalobkyně tento rozsudek napadla odvoláním, řízení o něm však bylo usnesením ze dne 6. 1. 2017 zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. I toto rozhodnutí žalobkyně napadla odvoláním a soudní poplatek zaplatila, načež usnesení o zastavení odvolacího řízení bylo dne 16. 2. 2017 zrušeno. Spis byl poté dne 25. 5. 2017 předložen Městskému soudu v Praze, který svým usnesením ze dne 13. 9. 2017 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Po vrácení spisu zmíněnému obvodnímu soudu byl dne 27. 9. 2017 ve věci ustanoven znalec k podání znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Požadovaný posudek byl soudu předložen dne 4. 12. 2017, načež jednání, jež bylo nařízeno na den 29. 1. 2018, soud k žádosti žalobkyně zrušil s tím, že nový termín tohoto jednání stanovil na den 12. 3. 2018. I v tomto případě však žalobkyně požádala o jeho odročení, pročež se jednání konalo až dne 15. 5. 2018 a následně bylo odročeno na den 11. 9. 2018, kdy se však pro nemoc soudkyně nekonalo. Nový termín jednání byl tedy stanoven na den 20. 11. 2018, kdy Obvodní soud pro Prahu 2 ve věci vyhlásil rozsudek, jímž žalobu zamítl. Žalobkyně poté svým odvoláním ze dne 15. 1. 2019 napadla nákladový výrok tohoto rozhodnutí, načež Městský soud v Praze unesením ze dne 15. 3. 2019, které nabylo právní moci dne 5. 4. 2019, dotčený rozsudek v napadené části potvrdil.
4. Dále soud prvního stupně poukázal na zjištěný nemovitý majetek žalobkyně nacházející se v katastrálních územích XY, XY a XY (obec XY), jakož i na skutečnost, že žalobkyně je členkou dvou bytových družstev vlastnících nemovitosti v katastrálním území XY (obec XY). Jako nadbytečný přitom zamítl návrh na provedení dokazování přehledem soudních řízení, kterých se žalobkyně účastnila nebo účastní. Svůj požadavek na vyplacení nárokovaného zadostiučinění žalobkyně předběžně uplatnila u žalované dne 28. 1. 2019.
5. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace §1, §2, §13 odst. 1, §15 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. V této souvislosti uvedl, že délka posuzovaného řízení, které ve vztahu k žalobkyni trvalo od 25. 4. 2013 do 5. 4. 2019, tj. cca 6 let, byla přiměřená, a k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu soudu tudíž nedošlo. Tento závěr soud prvního stupně odůvodnil poukazem na skutečnost, podle které posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, z toho dvakrát u Obvodního soudu pro Prahu 2 a dvakrát u Městského soudu v Praze. Jednalo se přitom o řízení po skutkové, hmotněprávní i procesní stránce složitější, neboť ve věci byl zpracován znalecký posudek, v průběhu řízení byla vydána celá řada procesních rozhodnutí (např. o místní nepříslušnosti, o žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce, o přerušení řízení, o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku nebo o námitkách žalobkyně proti protokolaci) a realizována byla i řada výzev či jiných procesních úkonů. Žalobkyně se na délce řízení též podílela svými opakovanými žádostmi o odročení nařízených jednání i tím, že řádně nereagovala na výzvu k zaplacení soudního poplatku z odvolání či v souvislosti se svou žádostí o ustanovení zástupce pro řízení odmítala doložit své majetkové poměry. Význam posuzovaného řízení pro ni byl nadto nízký, neboť jeho předmětem byla částka, jejíž výše nebyla vzhledem ke zjištěným majetkovým poměrům žalobkyně příliš významná. Žalobkyně též byla či je účastnicí mnoha dalších soudních řízení (více než dvaceti), což intenzitu újmy, kterou u ní délka posuzovaného řízení vyvolala, rovněž významně snížilo, přičemž o zvýšeném významu tohoto řízení pro její osobu nesvědčí ani skutečnost, že se sama o urychlení posuzovaného řízení nijak nesnažila. Až na jeden „mírný“ a ojedinělý průtah v délce 5 měsíců, který se v posuzovaném řízení vyskytl v období od 29. 4. 2014 do 18. 9. 2014, toto řízení bylo vedeno relativně plynule. Prvostupňový soud proto podanou žalobu zamítl.
6. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud, který předně nepřisvědčil námitce žalované vycházející z jejího tvrzení o podjatosti soudkyně, která věc před soudem prvního stupně rozhodla, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, načež uvedl, že žádné jednání soudu, které by zásadně přispělo k délce posuzovaného řízení, zjištěno nebylo, když ani ve vztahu k období od 29. 4. 2014 do 18. 9. 2014 nelze hovořit o jeho neodůvodněné nečinnosti, neboť ve věci bylo nařízeno jednání na den 22. 9. 2014 a do té doby soud žádné úkony konat nemusel. Na délce řízení se naproti tomu podíleli účastníci řízení, tedy i žalobkyně, a to svými procesními návrhy i obstrukčním procesním postupem. Samotný pokročilý věk žalobkyně, z něhož odvozuje zvýšený význam řízení pro ni, aniž současně přihlíží ke svým dobrým majetkovým poměrům a k tomu, že v posuzovaném řízení šlo o „běžné peněžní plnění“, tak dle odvolacího soudu nemůže vést k závěru, že by posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Závěr soudu prvního stupně o tom, že k nesprávnému úřednímu postupu v posuzovaném případě nedošlo, který podle odvolacího soudu vycházel z pečlivého zhodnocení všech významných kritérií ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk, proto odvolací soud zhodnotil jako správný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně včasným dovoláním.
8. Přípustnost podaného dovolání žalobkyně předně dovodila ze skutečnosti, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných základních práv.
9. Odvolací soud se dle názoru žalobkyně dále odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky významu posuzovaného řízení pro její osobu, a to konkrétně od rozsudku ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2475/2020, ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016, ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3011/2018, nebo ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2612/2021, a dále od usnesení ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, a ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014, když v souvislosti s posouzením uvedeného kritéria nesprávně zhodnotil její účast v dalších řízeních i její pokročilý věk. Při hodnocení uvedeného kritéria vyšel též z nesprávné úvahy o výši předmětu posuzovaného řízení, do níž v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3320/2014, a ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nepromítl také příslušenství pohledávky, jež byla v tomto řízení řešena a jejíž výše nadto nebyla bagatelní. Poskytnutí náhrady za nepřiměřenou délku řízení přitom nemůže být závislé na tom, zda tímto postupem soudu byla poškozena osoba majetná či nemajetná.
10. Nesprávně měl odvolací soud posoudit rovněž otázku přiměřenosti délky posuzovaného řízení, které trvalo šest a půl roku, tj. třikrát déle, než by takové řízení mělo obvykle trvat, přičemž se měl současně odchýlit nejen od dovolatelkou označené judikatury Ústavního soudu a Městského soudu v Praze, ale též od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3643/2017, ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1907/2018, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016.
11. Odvolací soud pochybil i tím, že nerozlišoval mezi nepřiměřenou délkou řízení na straně jedné, a průtahy na straně druhé, přičemž se tak odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, a ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, dále stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), nebo usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 231/2013.
12. Dále žalobkyně uvedla, že v době od 25. 4. 2013 do 14. 11. 2013 byla v posuzovaném řízení řešena pouze otázka doručení jejího odporu proti vydanému platebnímu rozkazu, který nebyl u soudu nalezen, načež k vydání rozhodnutí o místní nepříslušnosti soudu, u něhož byla žaloba podána, došlo až po roce a třech měsících od zahájení řízení. Tento „zmatečný postup“ soudu však nebyl v napadeném rozhodnutí zohledněn. Postup bez průtahů nepředstavuje ani odročení jednání na dobu za pět měsíců a zjišťovány nebyly ani důvody, pro které byl v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně v posuzovaném řízení zrušen, když ty dle žalobkyně měly spočívat ve zmatečnosti tohoto rozhodnutí. Odvolací soud se tak odchýlil od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020, a v již zmíněném rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, nebo ve Stanovisku.
13. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že věc u tohoto soudu nadále projedná jiný samosoudce.
14. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
20. V části dovolání, v níž žalobkyně namítá, že napadeným rozhodnutím měla být porušena její ústavně zaručená základní práva, však toto dovolání obsahové požadavky plynoucí z uvedeného ustanovení nesplňuje, neboť v něm žalobkyně nespecifikovala, při řešení jaké právní otázky se tak mělo stát a jaký důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. je dle jejího názoru ve vztahu k takové otázce naplněn.
21. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně judikuje, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo i Ústavního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17) se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každou dovoláním uplatněnou otázku hmotného či procesního práva samostatně.
22. Namístě je poukázat také na judikaturu Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Ústavní soud přitom Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
23. Dovolání tedy v dotčené části nelze za popsané situace věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
24. Samotná otázka vlastní přiměřenosti délky posuzovaného řízení pak přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se při jejím řešení odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, jestliže přiměřenost této délky hodnotil s ohledem na kritéria upravená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, která promítl do zjištěného skutkového stavu (srov. část IV. Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13). Odvolací soud se rovněž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež dlouhodobě vychází ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. již zmíněnou část IV. Stanoviska, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017). Nejvyšší soud též opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, a ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1075/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3598/15).
25. Dovolání není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. ani pro řešení otázky rozlišování mezi celkovou délkou řízení a průtahy, ke kterým mělo v posuzovaném řízení dojít, neboť ani v tomto případě se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud pojmový rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů, jenž byl vyjádřen např. ve Stanovisku nebo v žalobkyní zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 231/2013, respektoval a v souladu s ním při posuzování nároku žalobkyně hodnotil celkovou délku řízení, nikoliv pouze délku případných průtahů, čímž současně vyhověl i závěrům vysloveným např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009, nebo v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1075/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3598/15.
26. Ve zbývajícím rozsahu však podané dovolání přípustné je, neboť při řešení otázky postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení a významu posuzovaného řízení pro žalobkyni se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
27. Dovolání je důvodné.
28. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
29. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
30. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídal procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. V části IV. písm. c) Stanoviska pak Nejvyšší soud uvedl, že postup orgánu veřejné moci „může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“
31. Odvolací soud ve vztahu k předmětnému kritériu v napadeném rozhodnutí konstatoval, že délka posuzovaného řízení v žádném jeho okamžiku nebyla zapříčiněna postupem soudu, přičemž při nezměněném závěru o skutkovém stavu věci současně (na rozdíl od soudu prvního stupně) uvedl, že řízení nebylo zatíženo ani žádným obdobím neodůvodněné nečinnosti. V této souvislosti však bez bližšího zhodnocení dopadu postupu soudu na průběh a délku posuzovaného řízení (a tudíž v rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu) pominul zjištění soudu prvního stupně, podle kterého v počáteční fázi posuzovaného řízení došlo k procesně nestandardní situaci zapříčiněné nesprávným postupem soudu, jež spočívala ve ztrátě odporu, který žalobkyně podala proti vydanému platebnímu rozkazu, a jejíž vyřešení soudu trvalo po nikoliv zanedbatelnou dobu (míněno z pohledu celkové délky posuzovaného řízení) bezmála sedmi měsíců. Ve světle výše uvedené ustálené judikatury dovolacího soudu neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že doba, po kterou soud v řízení nekonal žádné úkony z důvodu, že ve věci nařídil jednání, pročež v době mezi jeho nařízením a termínem jeho konání soud v řízení „neměl čeho konat“, bez dalšího nezakládá průtahy v řízení. I v tomto případě totiž bylo na odvolacím soudu, aby zhodnotil, zda doba, která mezi nařízením jednání a jeho konáním uplynula a jejíž délka odpovídala pěti měsícům, nebyla neodůvodnitelně dlouhá (jak ostatně učinil soud prvního stupně, který právě v této skutečnosti spatřoval průtah v řízení), což však odvolací soud neučinil. Z uvedených důvodů je tedy právní posouzení otázky postupu orgánů veřejné moci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné.
32. Namítá-li však dovolatelka v souvislosti s hodnocením dotčeného kritéria i to, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že ke zrušení v pořadí prvního rozsudku, jenž byl v posuzovaném řízení vydán dne 8. 8. 2016, došlo z důvodu jeho zmatečnostních vad, pak v této části své argumentace zpochybňuje skutkový základ, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování vycházel a který existenci takovýchto vad dotčeného rozhodnutí (o nichž se žalobkyně nadto poprvé – a současně i velmi nekonkrétně – zmínila až v dovolání) nepotvrzuje. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobkyně tak jeho zpochybňováním v této části dovolání uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
33. Ohledně otázky významu posuzovaného řízení pro poškozeného dospěla ustálená judikatura dovolacího soudu k závěru, že při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutné dojít k závěru o jeho významu standardním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011). Dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka současně dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).
34. K samotné otázce individuálně zvýšeného významu řízení pro poškozeného z důvodu jeho vyššího věku Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 2060/18, uvedl, že: „Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně u každé z takových osob o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces. Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené z důvodu jejich vysokého věku a zdravotního stavu nespočívá na pouhých faktických obtížích při vystupování v předmětném řízení, nýbrž na intenzivnějším vnímání nepříznivých dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení, a to včetně hrozby, že se tyto osoby nemusí ukončení řízení s ohledem na stáří a zdravotní stav dožít.“
35. I ve vztahu k žalobkyni, která byla po celou dobu trvání posuzovaného řízení osobou starší 75 let, pročež je třeba ji považovat za osobu v pokročilém věku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012), se tedy pravidlo, podle kterého je u osob ve vyšším věku zvýšený význam řízení presumován, uplatní. Není však vyloučeno, aby konkrétní okolnosti posuzovaného případu, jež v řízení vyšly najevo a které jsou způsobilé význam předmětu řízení pro poškozeného naopak snižovat, odůvodnily závěr, že namísto vyššího významu posuzovaného řízení pro poškozeného bude tento význam hodnocen pouze jako standardní, anebo v situaci, budou-li zmíněné okolnosti dány v mimořádné míře a intenzitě, dokonce i jako snížený.
36. V řešeném případě soud prvního stupně uzavřel, že význam posuzovaného řízení pro žalobkyni je snížený, neboť je účastna většího počtu soudních řízení, který soud prvního stupně odhadl na více než 20, přičemž předmět tohoto řízení, při jehož vyčíslení soud prvního stupně uvažoval o částce ve výši cca 62 000 Kč, pro ni nebyl vzhledem k jejím majetkovým poměrům „příliš významný“. Odvolací soud uvedené závěry soudu prvního stupně následně bez dalšího akceptoval, čímž ve shodě s tímto soudem přistoupil k velmi razantní modifikaci hodnocení daného kritéria z původně presumovaného vyššího významu posuzovaného řízení až na význam snížený, nikoliv tedy jen na jeho standardní úroveň. Na skutečnostech, které by takto výraznou úpravu hodnocení uvedeného kritéria ospravedlňovaly, však odvolací soud tento svůj závěr nezaložil.
37. Úvaha soudů nižších stupňů o tom, že pokud poškozený vede větší množství sporů (několik desítek), staví jej to ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z vedených řízení do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení, je správná a souladná s dlouhodobě zastávaným názorem dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 2578/14). Měla-li by však obstát natolik výrazná úprava hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro žalobkyni, k jaké v napadeném rozsudku přistoupil odvolací soud, nelze pouze s touto úvahou vystačit, není-li současně doprovázena např. zjištěními o tom, že by žalobkyně posuzované řízení, stejně jako několik desítek dalších, též sama iniciovala a současně by těmto řízením nevěnovala ani náležitou péči, čímž by opakovaně zneužívala svého práva na přístup k soudu, popř. že by její postup již vykazoval znaky litigiózního (sudičského) jednání spočívajícího v mimořádně vysokém počtu žalob podávaných jednou osobou (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období), z nichž by většina byla neúspěšná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5246/2017, nebo ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020). Takové skutečnosti však ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů neplynou.
38. Vyloučeno také není, aby okolnost odůvodňující finální zhodnocení významu posuzovaného řízení pro žalobkyni jako sníženého vycházela z jejích majetkových poměrů vztažených k charakteru a výši předmětu tohoto řízení. Při vymezení výše předmětu posuzovaného řízení však nelze odhlédnout rovněž od příslušenství plnění, které bylo tímto předmětem, což platí i o nákladech řízení, jejichž úhrada mohla být v konečném rozhodnutí poškozenému uložena. V rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, totiž Nejvyšší soud konstatoval (a to za současného poukazu na Stanovisko a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice , č. stížnosti 12605/02, a na v něm obsažený odkaz na rozsudek velkého senátu téhož soudu ze dne 27. 6. 2000 ve věci Frydlender proti Francii , č. stížnosti 30979/96), že při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“. Tomuto požadavku však napadené rozhodnutí nevyhovělo. Odvolacím soudem přijatý závěr o sníženém významu předmětu řízení pro žalobkyni by pak vyžadoval, aby předmět řízení (vymezený způsobem souladným s uvedenou judikaturou dovolacího soudu) byl z pohledu podrobněji zmapovaných majetkových poměrů žalobkyně a její tehdejší životní situace, než jak se dosud podává z rozsudků soudů nižších stupňů, představován částkou skutečně jen velmi málo významnou, jak by tomu mohlo být např. u částky bagatelní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Aktuální skutková zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel, však pro takovýto závěr dostatečnou a přesvědčivou oporu neskýtají. Ani právní posouzení otázky významu posuzovaného řízení pro žalovanou, k jakému odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl, tudíž nelze považovat za správné.
39. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nedochází-li současně s tím i ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, nezabýval se dovolací soud požadavkem žalobkyně, aby u prvostupňového soudu věc projednal jiný samosoudce.
40. Odvolací soud je nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu