ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.705.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 705/2022-1950
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2022 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 67 To 360/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 46/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 67 To 360/2021, v celém rozsahu, a dále se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 29 T 46/2019, v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 29 T 46/2019 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení dan ě, poplatku a podobne ́ povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonan ým a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve form ě u ́ častenstvi ́ podle ustanovení §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Trestné činnosti se dopustil podle skutkových zjištění tím, že:
umožnil a usnadnil již odsouzenému A . F., nar. XY, jednateli společnosti A. P. G. v likvidaci, IČ XY , spáchání zloc ̌ inu zkrácení dane ̌ , poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku tím, z ̌e pro již odsouzené P . K. a A. F., ve prospěch společnosti A. P. G., v likvidaci, vystavoval fiktivní doklady s nepravdivými údaji, majícími prokázat dodání zboz ̌ í do jiného c ̌ lenského státu a pr ̌ epravní listy k potvrzení provedení dopravy do jiného c ̌ lenského státu EU, ac ̌koli věděl, že zbož í bylo ve skutec ̌nosti vylož eno na území C ̌ eské republiky,
když
již odsouzený A . F., jako jednatel společnosti A. P. G. v likvidaci, IČ XY , se sídlem XY, XY, uplatnil v př iznáních k dani z př idané hodnoty za zdan ̌ ovací období listopad 2014 az ̌ únor 2015 u Financ ̌ ního úr ̌ adu pro hl. m. Prahu, Územní pracovis ̌tě pro XY, odpočet daně z př idané hodnoty na vstupu z fiktivních pr ̌ ijatých plne ̌ ní od spolec ̌nosti M. I., IČ: XY, ačkoli věděl, že toto zbož í nebylo od této spolec ̌nosti poř ízeno a pochází od výrobcu ̊ v Č eské republice a Maď arsku neregistrovaných u správce dane ̌, a za toto zbož í nebyla te ̌ mito výrobci, ani spolec ̌ ností M . I. deklarována ani uhrazena dan ̌ zpř idané hodnoty na výstupu a následne ̌ u č ásti takto por ̌ ízeného zboz ̌ í vykazoval jeho dodání do c ̌ lenských státu ̊ Evropské unie, tedy jako dodání osvobozené od dane ̌ z př idané hodnoty, ac ̌koli věděl, že toto zbož í nebylo pr ̌epraveno č i odesláno do jiného c ̌ lenského státu Evropské unie a bylo naopak dodáno na území C ̌ eské republiky,
již odsouzený P . K. umožnil a usnadnil již odsouzenému A . F., nar. XY, jednateli společnosti A. P. G. v likvidaci, IČ XY , spáchání zloc ̌ inu zkrácení dane ̌ , poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku tím, z ̌e zajišťoval přepravu, nakla ́dku, vykládku, uskladne ̌ ní a platbu za zboz ̌ í a dále ke zboz ̌ í dodanému v tuzemsku zajis ̌ť oval doklady s nepravdivými údaji prokazujícími dodání tohoto zboz ̌ í do jiného c ̌ lenského státu, c ̌ ímz ̌ umožnil a usnadnil poř izování zboz ̌ í o němž věděl, ž e pochází od výrobcu ̊ v Č eské republiky a Mad ̌ arsku neregistrovaných u správce dane ̌, a že za toto zbož í nebyla te ̌ mito výrobci, ani spolec ̌ ností M . I., IČ: XY , deklarována ani uhrazena dan ̌ z př idané hodnoty na výstupu, a opatř oval fiktivní doklady, které me ̌ly prokazovat na ́rok A . P. G. v likvidaci na osvobození od dane ̌ z př idané hodnoty,
a tedy již odsouzený A ., F., jako jednatel společnosti A. P. G. v likvidaci, IČ XY, za pomoci již odsouzeného P . K. a M. K., za společnost A. P. G. v likvidaci, IČ XY,
1) v př iznání k dani z pr ̌ idané hodnoty za zdan ̌ ovací období listopad 2014, podaném Financ ̌ nímu úr ̌ adu pro hl. m. Prahu, Územní pracovis ̌tě pro XY , ze dne 23. 12. 2014, neoprávne ̌ně a vědomě , v rozporu s ustanovením §72 a §73 zá kona č. 235/2004 Sb., o dani z př idané hodnoty, uplatnil nárok na odpoc ̌ et DPH na vstupu, na základe ̌ fiktivních pr ̌ ijatých faktur od dodavatele M . I., IČ: XY, a to
a) č. 140100045, INTZ 141100082, s datem uskutečně ného zdanitelného plne ̌ ní 3. 11. 2014, se základem dane ̌ 390.080 Kč a daní z pr ̌ idané hodnoty ve výs ̌i 81.916,80 Kč.
b) č. 140100046, INTZ 141100085, s datem uskutečně ného zdanitelného plne ̌ ní 7. 11. 2014, se základem dan ě 545.424 Kč a daní z pr ̌ idané hodnoty ve výs ̌i 114.539,04 Kč.
c) č. 140100047, INTZ 141100087, s datem uskutečně ného zdanitelného plne ̌ ní 13. 11. 2014, se základem dane ̌ 124.960,36 Kč a daní z pr ̌ idané hodnoty ve výs ̌i 26.241,67 Kč.
d) č. 140100050, INTZ 141100091, s datem uskutečně ného zdanitelného plne ̌ ní 25. 11. 2014, se základem dane ̌ 643.632 Kč a daní z pr ̌ idané hodnoty ve výs ̌i 135.162,72 Kč.
a dále nepravdive ̌ deklaroval dodání zboz ̌ í do jiného c ̌ lenského stát u EU v rež imu osvobození zboz ̌ í od dane ̌ dle ustanovení §64 zákona c ̌. 235/2004 Sb., o dani z př idané hodnoty, ac ̌koli věděl, že toto zbož í bylo dodáno v tuzemsku bez nároku na osvobození od dane ̌ z př idané hodnoty a to na základe ̌ faktur:
a) č. INTV 9920140041, s uvedením fiktivního odbe ̌ratele společnosti K. U., DIČ: XY, s datem uskutečně ného zdanitelného plne ̌ ní 3. 11. 2014, základem dane ̌ 435.155,90 Kč , a daní z pr ̌ idané hodnoty ve výs ̌i 91.382 Kč, přičemž toto zbož í bylo ve skutec ̌ nosti dodáno spolec ̌nosti M. L. v XY,
b) č. INTV 9920140053, s uvedením fiktivního odbe ̌ratele společnosti K. U., DIČ: XY, s datem uskutečně ného zdanitelného plne ̌ ní 27. 11. 2014, základem dane ̌ 688.814,28 Kč , a daní z pr ̌ idané hodnoty ve výs ̌i 144.651 Kč, přičemž toto zbož í bylo ve skutec ̌ nosti dodáno odbe ̌ratelům v XY označ eným jako S . a D.,
2) v př iznání k dani z pr ̌ idané hodnoty za zdan ̌ ovací období prosinec 2014, podaném Financ ̌ nímu úr ̌ adu pro hl. m. Prahu, Územnímu pracovis ̌ti pro XY , dne 27. 1. 2015, neoprávne ̌ně a vědomě , v rozporu s ustanovením §72 a §73 zá kona č. 235/2004 Sb., o dani z př idané hodnoty, uplatnil nárok na odpoc ̌ et DPH na vstupu, na základe ̌ fiktivních př ijatých faktur od dodavatele M . I., IČ: XY, a to
· č. 140100052, INTZ 141100098, s datem uskutečně ného zdanitelného plne ̌ ní 1. 12. 2014, se základem dane ̌ 154.484 Kč a daní z pr ̌ idané hodnoty ve výs ̌i 32.441,64 Kč,
· č. 140100053, INTZ 141100099, s datem uskutečně ného zdanitelného plne ̌ ní 3. 12. 2014, se základem dane ̌ 607.600 Kč a daní z pr ̌ idané hodnoty ve výs ̌i 127.596,00 Kč,
· č. 140100057, INTZ 141100105, s datem uskutečně ného zdanitelného plne ̌ ní 18. 12. 2014, se z ákladem dane ̌ 110.376 Kč a daní z pr ̌ idané hodnoty ve výs ̌i 23.178,96 Kč,
a dále nepravdive ̌ deklaroval dodání zboz ̌ í do jiného c ̌ lenského státu EU v rez ̌ imu osvobození zboz ̌ í od dane ̌ podle §64 zákona c ̌. 235/2004 Sb., o dani z př idané hodnoty, ačkoli věděl, že toto zbož í bylo dodáno v tuzemsku bez nároku na osvobození od dane ̌ z př idané hodnoty, a to konkrétne ̌ na základe ̌ faktur:
· č . INTV 9920140057, s uvedením fiktivního odbe ̌ratele K. U., DIČ: XY, s datem uskutečně ného zdanitelného plne ̌ ní 4. 12. 2014, základ dane ̌ 148.043,20 Kč a daní z pr ̌ idané hodnoty ve výs ̌i 31.089,07 Kč, přičemž toto zbož í bylo dodáno v XY, odbě ratelé oznac ̌eni jako D. a S.,
· č . INTV 9920140064, s uvedením fiktivního o dběratele K. U., DIČ: XY, s datem uskutečně ného zdanitelného plne ̌ ní 21. 12. 2014, základ dane ̌ 114.906,33 Kč a daní z pr ̌ idané hodnoty ve výs ̌i 24.130,33 Kč, přičemž toto zbož í bylo dodáno blíz ̌e neztotožně nému subjektu v XY,
3) v př iznání k dani z pr ̌ idané hodnoty za zdan ̌ ovací období leden 2015, podaném Financ ̌ nímu úr ̌ adu pro hl. m. Prahu, Územnímu pracovis ̌ti pro XY, dne 2 4. 2. 2015, neoprávne ̌ně a vědomě , v rozporu s ustanovením §72 a §73 zákona c ̌. 235/2004 Sb., o dani z př idané hodnoty, uplatnil nárok na odpoc ̌ et DPH na vstupu, a to konkrétne ̌ na základe ̌ fiktivních pr ̌ ijatých faktur od dodavatele M . I., IČ: XY, a to
· č. 150100003, INTZ 151100001, s datem uskutečně ného zdanitelného plne ̌ni ́ 15.01.2015, se základem dane ̌ 640.512 Kč a daní z pr ̌ idané hodnoty ve výs ̌i 134.507,52 Kč,
· č ást faktury č. 150100005, INTZ 151100003, s datem uskutečně ného zdanitelného pln ění 26.01.20 15, se základem dane ̌ 581.832 Kč a daní z pr ̌ idané hodnoty ve výs ̌i 122.184,72 Kč,
4) v př iznání k dani z pr ̌ idané hodnoty za zdan ̌ ovací období únor 2015, podaném Financ ̌ nímu úr ̌ adu pro hl.m. Prahu, Územnímu pracovis ̌ti pro XY, dn e 25. 3. 2015, neoprávne ̌ně a vědomě, v rozporu s ustanov ením §72 a §73 zákona c ̌. 235/2004 Sb., o dani z př idané hodnoty, uplatnil nárok na odpoc ̌ et DPH na vstupu, a to konkrétne ̌ na základe ̌ fiktivních pr ̌ ijatých faktur od dodavatele M . I., IČ: XY, a to
· č ást faktury c ̌. 151100007, INTZ150100007, s datem uskutečně ného zdanitelného pln ění 04.02. 2015, se základem dane ̌ 1.625.692,32 Kč a daní z pr ̌ idané hodnoty ve výs ̌i 341.395,39 Kč,
a dále nepravdive ̌ deklaroval dodání zboz ̌ í do jiného c ̌ lenského státu EU v rez ̌ imu osvobození z bož í od dane ̌ podle §64 zákona c ̌. 235/2004 Sb., o dani z př idané hodnoty, ac ̌koli věděl, že toto zbož í bylo dodáno v tuzemsku bez nároku na osvobození od dane ̌ z př idané hodnoty, a to konkrétne ̌ na základe ̌ faktur:
· č . INTV 9920140073, s uvedením fiktivního odbe ̌ratele K. U., DIČ: XY, s datem uskutečně ného zdanitelného plne ̌ ní 20. 2. 2015, základ dane ̌ 621.040,90 Kč a daní z pr ̌ idané hodnoty ve výs ̌i 130.418,59 Kč, přičemž toto zbož í bylo dodáno blíz ̌e neztotožně nému subjektu v XY, se započ tením dobropisu c ̌. XY , vystaveného odbe ̌ratelem K. U., DIČ: XY, s datem uskutečně ného zdanitelného plne ̌ ní 3. 3. 2015, základ daně -445.480,56 Kč a daní z př idané hodnoty ve výs ̌i -93.550,92 Kč,
· č . INTV 9920140075, s uvedením fiktivního odbe ̌ratele K. U., DIČ: XY, s datem uskutečně ného zdanitelného plne ̌ ní 23. 2. 2015, základ dane ̌ 184.707,05 Kč a daní z pr ̌ idané hodnoty ve výs ̌i 38.788,48 Kč, přičemž toto zbož í bylo dodáno v XY, odbě ratelé oznac ̌eni jako D. a S.,
a tímto jednáním se jednak pokusili za spolec ̌nost A. P. G. v likvidaci vylákat neoprávne ̌ nou výhodu na dani z pr ̌ idané hodnoty v celkové výs ̌i 1.305.754 Kč, když pož adovaný odpoc ̌et DPH nakonec správce dane ̌ společ nosti nevyplatil a dále za spolec ̌nost A. P. G. v likvidaci zkrátili dan ̌ z př idané hodnoty o c ̌ ástku 200.319 Kc ̌, to vše ke škodě Č eské republiky zastoupené správcem dane ̌ Finanč ním úr ̌ adem pro hl.m. Prahu, Územní pr acoviště pro XY.
2. Za uvedený zločin uložil nalézací soud obviněnému podle §240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §81 odst. 1 tr. za ́koníku mu ulo žený trest podmi ́ne ̌ně odlož il a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku mu stanovil zkus ̌ ební dobu v trvání 4 ( čtyř) roků . Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku byl obvin ěne ́mu dále ulo žen peněžity ́ trest ve vým ěře 90 000 Kč, vyměřene ́ho jako 400 denních sazeb, p řičemž jedna denni ́ sazba činila 225 Kč.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 29 T 46/2019, podal obviněný odvolání do všech výroků (o vině a trestu). O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 67 To 360/2021, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soud v Praze ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 67 To 360/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), písm. g), písm. l) tr. ř. Dovolatel předně namítá, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, a rovněž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, ačkoli v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, respektive na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle názoru obviněného soud nesprávně právně posoudil skutek, který je předmětem jeho trestního stíhání, a to ohledně subjektu trestného činu. Toto nesprávné právní posouzení bylo způsobeno nerespektováním zásady in dubio pro reo , čímž nebylo, a ani nemohlo být, jednoznačně určeno, zda se vůbec trestný čin stal. V důsledku naprostého nerespektování zásady in dubio pro reo došlo i k porušení jeho základních práv zakotvených v Listině základních práv a svobod (dále jen “Listina“), tak zejména v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“). Poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st.38/14, a předestírá, že dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Současně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, podle kterého se musí v rámci dovolání Nejvyšší soud zabývat námitkami týkajícími se nesprávné realizace důkazního řízení, které mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces.
5. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. předestírá, že nemůže souhlasit s postupem soudu druhého stupně, který dospěl k závěru, že veřejné zasedání bylo možno konat v jeho nepřítomnosti. Uvádí, že první termín veřejného zasedání byl stanoven na 29. 11. 2021, odročeno bylo na jeho žádost ze dne 24. 11. 2021 z důvodu jeho onemocnění COVID-19. Městský soud v Praze další veřejné zasedání nařídil již na 14. 12. 2021 (za 15 dní). Poukazuje na to, že dne 10. 12. 2021 prostřednictvím obhájce žádal o další odročení veřejného zasedání, neboť jeho pracovní neschopnost nadále trvala a měla trvat i v den konání veřejného zasedání, přičemž on měl zájem se veřejného zasedání o odvolání účastnit. Městský soud ovšem na jeho žádost o odročení ze dne 10. 12. 2021 reagoval až při veřejném zasedání, kdy rozhodl o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, aniž by mu jakkoli předtím sdělil, či se mu pokusil sdělit, že jím uváděné důvody pro odročení nepovažuje za řádné. Je přesvědčen, že v daném případě svou neúčast u nařízeného veřejného zasedání omluvil takovými důvody, které bylo možno akceptovat a které mu objektivně bránily zúčastnit se veřejného zasedání (neschopnost ukončena až ke dni 30. 12. 2021).
6. Dále obviněný namítá, že podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok přesně označovat trestný čin, jehož se týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin či přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Stěžejní námitka jeho obhajoby spočívá v poukazu na tom, že ačkoli je mu kladeno za vinu, že měl vystavovat fiktivní doklady s nepravdivými údaji, majícími prokázat dodání zboží do jiného členského státu a přepravní listy k potvrzení provedení doprav do jiného členského státu, a ačkoli měl vědět, že zboží bylo ve skutečnosti vyloženo na území České republiky, tak v obžalobě a následně ani v popisu skutku v napadeném rozsudku soudu prvního stupně nebyly žádným způsobem označeny doklady, které měl fiktivně vystavovat. Akcentuje, že soud prvního stupně ve snaze nahradit činnost státního zástupce v bodě 11 rozsudku vyjmenovává 10 faktur a CMR listů, které považuje za fiktivní, avšak již se nezabývá tím, aby těchto 10 faktur a CMR listů propojil s výrokovou částí rozsudku. Jinými slovy, i kdyby připustil, že 10 faktur a CMR listů uvedených v bodě 11 napadeného rozsudku jako fiktivní, pak na základě těchto 10 faktur a CMR listů nemohlo dojít k vydání 16 zcela jiných faktur, které jsou uvedeny ve výroku rozsudku a neoprávněným odpočtům DPH v celkem 4 daňových přiznáních. Současně nesouhlasí ani s tvrzením soudu, že v hlavním líčení prohlásil, že některé z jeho faktur v obžalobě uvedeny jsou. Naopak je naprosto zřejmé, že s žádnou z faktur uvedených v obžalobě nemá nic společného. Poukazuje rovněž na konstatování soudu druhého stupně ohledně jisté míry zmatečnosti a nepřesnosti skutku (doslovně převzat z obžaloby), když ovšem následně odvolací soud zcela rezignoval na pokus toto pochybení soudu prvního stupně napravit. V bodě 13 napadeného usnesení odvolacího soudu pak dokonce hovoří o tom, že z popisu skutku vyplývá dostatečně jeho jednání, které má naplňovat objektivní stránku skutkové podstaty přečinu zpronevěry, ačkoli obžaloba byla podána a rozsudek soudu prvního stupně vydán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby spáchaný ve formě účastenství. I sám odvolací soud tedy v tom, co z popisu skutku vyplývá, neměl jasno. Faktem podle názoru dovolatele zůstává, že z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá de facto nic a rozhodně nejde o popis skutku v takové podobě, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zdůrazňuje, že trestní řízení je do značné míry řízením formálním, kdy nelze příslušná zákonná ustanovení ohýbat v neprospěch obviněného. Z výše uvedeného je zřejmé a nepochybné, že rozsudek soudu prvního stupně byl a je v hrubém rozporu s §120 odst. 3 tr. ř. Má dále za to, že soud prvního stupně z provedených důkazů vybral jen ty důkazy a někdy jen ty části z nich, které svědčí pro jeho vinu a zcela rezignoval na to, že má stejnou měrou hodnotit i důkazy, které svědčí v jeho prospěch (výpověď svědka K., svědka F.). Zastává tak názor, že soudy obou stupňů v důsledku toho pak náležitě neaplikovaly zásadu in dubio pro reo a v této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu (ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15, ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14). V daném případě jsou podle dovolatele dvě pravděpodobné verze případu. Jednou je to, že čin, který mu je kladen za vinu spáchal a druhou je to, že nic takového nespáchal, když nebylo prokázáno, že vystavoval fiktivní doklady s nepravdivými údaji, na jejichž základě byly vystaveny faktury a daňová přiznání uvedená v obžalobě. Podotýká, že tato druhá verze se jeví jako mnohem pravděpodobnější.
7. V závěru dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, č. j. 67 To 360/2021-1823, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 8. 2021, č. j. 29 T 46/2019-1781, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí věci.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
11. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
12. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájkyní – advokátkou (§265d odst. 2 tr. ř.).
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Existence tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Zmíněný dovolací důvod nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz rozhodnutí č. T 621/2004 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, svazek 26).
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 , tedy už v době, kdy bylo dovolání obhájcem obviněného podáno, je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Současně je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). K tomu je dále ještě vhodné uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Nadto je nutno také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
15. Lze se toliko domnívat vzhledem k užitým slovním formulacím ve vztahu k zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že obhájkyně dovolatele zřejmě nezaregistrovala změnu dovolacích důvodů k 1. 1. 2022, když jiné nesprávné hmotněprávní posouzení podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž správně tomuto dovolacímu důvodu od 1. 1. 2022 odpovídá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Zde je ovšem třeba akcentovat, že současně obhájkyně obviněného obsahově namítá ve vztahu k tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu fakticky dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, když namítá jednak proces dokazování, ale zejména vady skutku, pro který se vede trestní řízení, zejména jeho určitosti a nezaměnitelnosti, když následně na podkladě této argumentace namítá porušení jeho základních práv a svobod, zejména čl. 6 Úmluvy. Přes tuto jistou nejednoznačnost obsahu dovolání Nejvyšší soud přistoupil k věcnému přezkoumání dovolání, když byla vzata jednak v úvahu doba podání dovolání, když od účinnosti nové úpravy dovolacích důvodů uplynula poměrně krátká doba, a jednak bylo vzato v úvahu, že do 1. 1. 2022 bylo možno pod tímto dovolacím důvodem, vzhledem k judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu, uplatnit nejen jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale i tzv. případy extrémního rozporu, které od 1. 1. 2022 přestavují samostatný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Jak již bylo naznačeno, obviněný sice výslovně označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem slovním vyjádřením dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (explicitně namítá jiné nesprávné hmotněprávní posouzení). Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [do 31. 12. 2021 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Dovolatel dále uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v souvislosti s naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je třeba odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu stran změny dovolacích důvodu od 1. 1. 2022, takže dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 od 1. 1. 2022 odpovídá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V dané věci dovolatel zvolil druhou alternativu tohoto zvoleného dovolacího důvodu.
19. Na podkladě výše předestřených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
20. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., lze mít za to, že tento byl uplatněný právně relevantním způsobem. Obviněný namítá, že soud druhého stupně konal veřejné zasedání o jím podaném odvolání za situace, když nebylo odročeno veřejné zasedání z důvodu jeho pracovní neschopnosti a řízení se konalo v jeho nepřítomnosti, ačkoliv vyjádřil vůli se veřejného zasedání účastnit.
21. Obecně je nezbytné zdůraznit, že ze zákonné formulace důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle kterých nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Z pohledu tohoto prezentovaného závěru je potřebné připomenout, že trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněné osoby u hlavního líčení a u veřejného zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Platí, že v hlavním líčení, které je těžištěm dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem. Pro odvolací řízení a nutnosti přítomnosti obviněného u veřejného zasedání trestní řád neobsahuje speciální podmínky a je proto nutno postupovat podle §238 tr. ř., resp. z toho, že obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v §232 a násl. tr. ř., když zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v ustanovení §263 tr. ř. Jinak vyjádřeno, podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 907/2020).
22. Ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. stanoví, že předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, osobu, která může být přímo rozhodnutím dotčena, pokud tyto osoby nebyly předvolány, dále vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce nebo opatrovníka těchto osob. Z dikce tohoto ustanovení je tedy nepochybné, že obviněný může být k veřejnému zasedání předvolán či o něm vyrozuměn, když to, zda je předvolán či vyrozuměn závisí na tom, zda předseda senátu považuje jeho účast u veřejného zasedání za nutnou či nutnost jeho účasti vyplývá přímo ze zákona (viz §263 odst. 4 tr. ř.). Lze tedy uzavřít, že vymezení okruhu osob, jejichž osobní účast je nutná a jež je třeba k veřejnému zasedání předvolat, závisí na konkrétních okolnostech věci, která je předmětem veřejného zasedání. Konkrétní okruh osob předvolaných k veřejnému zasedání stanoví předseda senátu v rámci přípravy veřejného zasedání, přičemž v jeho průběhu může být podle potřeby rozhodnuto o nutnosti předvolat osoby další, ale i o tom, že bude upuštěno od osobní přítomnosti některých osob v případech, kdy není účast takovéto osoby podle zákona ani podle mínění soudu potřebná. Vždy je ale nezbytně nutné jasně stanovit a do trestního spisu příslušným pokynem doložit, zda se má určitá osoba – zejména obviněný – k veřejnému zasedání předvolat nebo vyrozumět. Toto jednoznačné rozlišení má významné procesní důsledky vztahující se k tomu, kdy může soud v souladu se zákonem bez přítomnosti předvolané osoby jednat a kdy nikoliv. Jak již bylo tedy naznačeno, obviněného jako osobu proti, které se trestní řízení vede, není vždy nutné ho k veřejnému zasedání předvolávat. Obviněný je k veřejnému zasedání předvoláván tehdy, pokud je jeho osobní účast u něj nutná, a to zejména v případech, kdy soud považuje za nezbytné obviněného vyslechnout, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému ve veřejném zasedání atd. V ostatních případech, kdy účast obviněného u veřejného zasedání nutná není, se obviněný o něm pouze vyrozumívá.
23. V dané souvislosti je vhodné ještě zmínit článek 38 odst. 2 Listiny, který stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jedná se o právo, nikoliv povinnost, když rozhodující a důležité je, aby obviněný měl reálnou možnost se veřejného zasedání či hlavního líčení zúčastnit a pokud se v důsledku svého zaviněného jednání veřejného zasedání nebo hlavního líčení nezúčastní, nelze z tohoto dovozovat porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
24. Současně je ještě vhodné zmínit, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva [právo osobně se účastnit jednání soudu je nezbytnou součástí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy] není osobní účast obviněného tak kriticky důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení (viz Zahorovic proti Chorvatsku, věc Kamasinski proti Rakousku, č. 9783/82, rozsudek ze dne 19. 12. 1989). Způsob, jakým se čl. 6 Úmluvy aplikuje na řízení před odvolacími soudy, záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení; musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz např. věc Monnell a Morris proti Spojenému království, č. 9562/81 a 9818/82, rozsudek ze dne 2. 3. 1987). Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.
25. Zároveň je třeba zdůraznit, že není povinností soudu vyhovět jakékoliv žádosti obviněného o odročení nařízeného veřejného zasedání, pokud k tomu nejsou relevantní důvody, mezi které patří především včasnost a náležité zdůvodnění omluvy a žádosti (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Platí, že pokud byl obviněný podle §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn o veřejném zasedání, je třeba mu i přesto umožnit účast na veřejném zasedání, jestliže svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat, a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání, a zároveň požádá o odročení veřejného zasedání se sdělením, že trvá na své účasti u něj a nesouhlasí s jednáním v jeho nepřítomnosti (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08). Z výše uvedeného tedy plyne, že je nezbytné, aby byla nepřítomnost obviněného u jednání před soudem omluvena natolik konkrétním a objektivním důkazem, aby z něj bylo možno učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému v účasti u veřejného zasedání bránily opravdu vážné důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1272/2015). O takový případ se v dané věci ovšem nejednalo.
26. V dané věci není pochyb o tom, že obviněný byl o konání odročeného veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn (doručenka na č. l. 1816 – doručeno fakticky 9. 12. 2021, přičemž dle fikce doručení po uplynutí 10 dní od dodání datové zprávy do datové schránky příjemce podle §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., tj. od 29. 11. 2021), což ani obviněný nezpochybňuje. Již tím, že soud druhého stupně obviněného o konání odročeného veřejného zasedání vyrozuměl, tedy nepředvolal ho, dal soud obviněnému najevo, že jeho přítomnost na tomto zasedání není nutná, a že lze rozhodnout a jednat i v jeho nepřítomnosti. Současně je třeba zdůraznit, že ze spisového materiálu bylo zjištěno, že obviněnému již dříve bylo vyhověno s jeho žádostí o odročení veřejného zasedání, když v rámci jeho předchozí žádosti byl i poučen o tom, jaké skutečnosti odůvodňují odročení veřejného zasedání. Současně nelze pominout, že odročené veřejné zasedání bylo nařízeno na den 14. 12. 2021, přičemž teprve až dne 10. 12. 2021 (č. l. 1818) zaslal obviněný prostřednictvím obhájce soudu druhého stupně žádost o odročení veřejného zasedání nařízeného na 14. 12. 2021 z důvodu nařízené izolace z důvodu pozitivního testu na COVID-19, takže pracovní neschopnost měla trvat i nadále, přičemž obviněný sdělil, že se chce veřejného zasedání účastnit. Obviněný ovšem k žádosti nedoložil ani pracovní neschopnost, ale zejména ani nedoložil lékařskou zprávu, že jeho zdravotní stav neumožňuje jeho osobní účast u veřejného zasedání , ačkoliv to prokazatelně učinil v případě první žádosti od odročení veřejného zasedání, což vedlo k vyhovění této žádosti. Jak totiž zjistil Nejvyšší soud z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti na č. l. 1816, jenž předložil dovolatel v rámci první žádosti o odročení veřejného zasedání, toto obsahovalo informaci, že obviněný musí být v izolaci, ovšem izolace obviněného měla podle tohoto rozhodnutí trvat pouze do 4. 12. 2021. Obecně z pohledu postupu obviněného je také nezbytné zdůraznit, že žádost o odročení veřejného zasedání byla odvolacímu soudu v obou případech zaslána prostřednictvím obhájce, který jako osoba práva znalá musí vědět, že žádost o odročení veřejného zasedání musí být podána nejen včas, ale musí být také řádně zdůvodněna, když v případě zdravotních důvodů lze očekávat nejen předložení pracovní neschopnosti [samotné potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti je vystavováno pro účely sociálního zabezpečení (vyhl. MPSV č. 31/1993 Sb.) a není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti u veřejného zasedání zdravotní důvody – blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 20002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002], ale i lékařskou zprávu, že zdravotní stav obviněnému objektivně brání v účasti u veřejného zasedání, když někdy může tato informace vyplývat přímo z předložené pracovní neschopnosti. Jak má být postupováno v případě žádosti o odročení veřejného zasedání bylo obviněnému zřejmé již z jeho postupu v případě podávání první žádosti o odročení veřejného zasedání. Jinak vyjádřeno, jestliže tedy zdravotní stav obviněného mu bránil v účasti u veřejného zasedání konaného dne 14. 12. 2021, měl obviněný, resp. obhájce, postupovat obdobným způsobem jako v případě žádosti ze dne 24. 11. 2021 a řádně podložit, že se nemůže veřejného zasedání zúčastnit ze zdravotních důvodů.
27. Lze tedy uzavřít, že žádost obviněného o odročení veřejného zasedání soud druhého stupně evidentně považoval za nedůvodnou a objektivně nepodloženou a z tohoto důvodu jí nebylo vyhověno a veřejné zasedání bylo provedeno v jeho nepřítomnosti. V tomto postupu soudu druhého stupně nespatřuje Nejvyšší soud naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když o konání veřejného zasedání byl obviněný řádně vyrozuměn a z vlastního rozhodnutí, bez doložení existence objektivních překážek, které by mu v účasti bránily, se k němu nedostavil, přestože byl s dostatečným časovým předstihem upozorněn na možnost konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.
28. Současně je možno konstatovat, že práva na obhajobu obviněného byla v daném řízení plně zachována, když u veřejného zasedání byl přítomen jeho obhájce, v substituci Mgr. Vít Brožek. Tomto směru je nezbytné také zdůraznit, že odvolání obviněného musí být v době konání veřejného zasedání odůvodněno, jinak by muselo být odmítnuto podle §253 odst. 3 tr. ř. , takže odvolacímu soudu bylo zřejmé, co obviněný soudu prvního stupně vytýká, když také nelze pominout, že dovolatel ani netvrdí, že by v rámci odvolacího řízení chtěl provést nějaký důkaz, který nebyl proveden před soudem prvního stupně. Nadto Nejvyšší soud ze zvukového záznamu veřejného zasedání odvolacího soudu ze dne 14. 12. 2021 zjistil, že obhájce učinil dotaz vůči soudu, zda se bude zasedání odročovat, přičemž se ho předseda senátu dotázal, zda nemá něco jiného, než co již soudu poslal. Obhájce ničeho dalšího neměl, přičemž následně předseda senátu pro senát konstatoval předchozí omluvu z veřejného zasedání s obsahem přiložené pracovní neschopnosti včetně doby izolace. Opětovně se dotázal obhájce, zda k tomu něco nemá a ten odpověděl, že nemá. Soud druhého stupně tak konstatoval, že soud nemá doloženo, že by zdravotní stav znemožňoval účast obviněného u veřejného zasedání, a proto bylo rozhodnuto o jednání v nepřítomnosti obviněného.
29. Současně pokud Nejvyšší soud posoudil neúčast obviněného při veřejném zasedání z hledisek zvláštních aspektů tohoto dotčeného řízení a bral do úvahy celý průběh dosavadního řízení a účast obviněného v něm, včetně jeho možnosti k řádnému uplatnění obhajoby a možnosti vyjádřit se ke všem rozhodným otázkám, lze uzavřít, že role soudu druhého stupně nebyla rozhodující pro výsledek celého řízení a obviněnému ani nebylo upřeno právo na obhajobu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 453/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 33 pod č. T 972, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 23 pod č. T 517).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinného do 31. 12. 2021, potažmo podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinného od 1. 1. 2022
30. Následně přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, potažmo písm. h) tr. ř.ve znění účinném od 1. 1. 2022. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že dovolatel uplatnil, byť s jistou dávkou tolerance, námitky částečně právně relevantním způsobem. Za právně relevantním způsobem uplatněnou námitku lze považovat argumentaci týkající se úplnosti popisu skutku z toho pohledu, zda skutek obsahuje takové skutečnosti, ze kterých lze dovodit naplnění zvolené skutkové podstaty.
31. Ohledně zbývajících uplatněných dovolacích námitek obviněného, jež spočívají v tom, že soudy nižších stupňů si vybraly jen důkazy, které svědčí pro jeho vinu a pominuly ty, které svědčí v jeho prospěch, je nutno předně konstatovat, že tyto námitky nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 31. 12. 2021, ani pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 1. 1. 2022. Předmětná argumentace totiž směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, obviněný primárně vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného se tedy fakticky týkají hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv nesprávného právního posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a nejsou podřaditelné pod žádný zvolený dovolací důvod.
32. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V tomto směru je nutno zdůraznit, že ani samotný obviněný nezpochybňuje rozsah dokazování, tedy, že by nějaké jím požadované důkazy soudy neprovedly, nýbrž jen způsob hodnocení provedených důkazů, když toliko obecně uvádí, že soudy některé důkazy svědčící v jeho prospěch pominuly, když odkazuje velmi stručně na výpověď svědka K. a svědka F. Lze mít za to, že provedené důkazy soud prvního stupně následně hodnotil jak jednotlivě, tak zejména v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Zde je potřebné akcentovat, že soud prvního stupně se v rámci odůvodnění rozsudku vypořádal s hodnocením všech provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech a důraz kladl na logické odůvodnění jejich vzájemných souvislostí, když zejména poukázal na odposlechy a záznam telekomunikačního provozu (viz body 13–18 rozsudku soudu prvního stupně). Z pohledu dovolacích námitek obviněného je třeba uvést, že jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1156/2019). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022.
33. Z pohledu argumentace obviněného lze připustit, že soud prvního stupně se dopustil jisté nepřesnosti v odůvodnění svého rozhodnutí, když tvrdil, že obviněný uvedl, že některé jeho faktury v obžalobě jsou. V tomto směru je ovšem třeba uvést, že z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že obviněný připustil, že vyhotovil faktury, které dokládají přepravu zboží pro firmu A. P. G. (např. faktura č. K 428 – viz č. l. 1626), nikoliv že vyhotovil faktury, které jsou uvedeny ve skutku v obžalobě a které se týkají faktur od firmy M. I., či firmy K. U. Samotné toto pochybení by ovšem nemohlo zakládat důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, když se toliko jednalo o jistou nepřesnost v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
34. K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
35. Nejvyšší soud se následně zabýval námitkou obviněného stran nejasného a zmatečného popisu skutku, tj. neuvedení konkrétní dokladů, kterými měl jiným osobám pomoci ke spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. V tomto směru obviněný také poukazuje na neprovázanost skutku s jím vydanými fakturami a CRM listy, o kterých se toliko zmiňuje soud prvního stupně v bodě 11 svého rozhodnutí a s 16 fakturami uvedenými ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně.
36. Předně je třeba zdůraznit, že ze skutkových zjištění uvedených v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že „obviněný umožnil a usnadnil již odsouzenému A. F., jednateli společnosti A. P. G., v likvidaci, IČ XY, spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) trestního zákoníku tím, že pro již odsouzené P. K. a A. F., ve prospěch společnosti A. P. G., v likvidaci, vystavoval fiktivní doklady s nepravdivými údaji, majícími prokázat dodání zboží do jiného členského státu a přepravní listy k potvrzení provedení dopravy do jiného členského státu EU, ačkoli věděl, že zboží bylo ve skutečnosti vyloženo na území České republiky …“, kdy následný popis trestné činnosti se týká jednání již odsouzeného A. F. a P. K. V popisu jejich jednání, kterým měli spáchat zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, přitom nefiguruje ani jméno obviněného, nýbrž je zde zmiňována společnost M. I., která fiktivní faktury vydala v období listopad 2014 až únor 2015 a dále jsou zde uvedeny faktury firmy K. U., kdy tak obviněný usnadnil a napomohl, aby se „pokusili za společnost A. P. G. v likvidaci vylákat neoprávněnou výhodu na dani z přidané hodnoty v celkové výši 1 305 754 Kč, když požadovaný odpočet DPH nakonec správce daně společnosti nevyplatil a dále za společnost A. P. G. v likvidaci zkrátili daň z přidané hodnoty o částku 200 319 Kč, to vše ke škodě České republiky zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro XY“.
37. Nejvyšší soud považuje za vhodné především zdůraznit následující. Pokud obviněný namítá, že popis skutku je nedostatečný, tak obecně je třeba uvést, že je nutno od sebe rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010 ). Lze konstatovat, že dovolatel v podstatě namítá, že skutek, tak jak byl formulován ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je natolik ve vztahu k jeho osobě neurčitý, že neobsahuje náležitosti uvedené v §120 odst. 3 tr. ř., když ve skutku nejsou uvedeny konkrétní fiktivní doklady s nepravdivými údaji a není tudíž přesně vymezeno jeho trestněprávní jednání.
38. Obviněný tedy založil svojí argumentaci na námitce, že ze skutkových zjištění vztahujících se k jeho osobě nelze objektivně pochopit, jaké doklady měl zfalšovat, tedy jakým jednáním měl naplnit pomoc k uvedenému trestnému činu. Předně je třeba konstatovat, že v podstatě jde o argumentaci svojí podstatou procesní, vycházející z ustanovení §177 písm. c) tr. ř. resp. z ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., takže z pohledu tohoto závěru by se mohlo jevit, že zvolená argumentace stojí mimo zvolený dovolací důvod. Zde je ovšem nutné zdůraznit, že neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodný pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, kterými byl obviněný uznán vinným, je takovým postupem porušeno právo obviněného na spravedlivý proces (srov. ÚS 195/2005.n). Z pohledu tohoto závěru lze uzavřít, že za určitých předpokladů lze námitku stran nejasnosti a zmatečnosti skutku, podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v účinném znění (do 31. 12. 2021 pod stejný dovolací důvod vzhledem k judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu), pokud vady skutku jsou takové povahy, že zasahují do práva obviněného na spravedlivý proces zakotvený v čl. 36 odst. 1 Listiny. Z pohledu shora prezentovaného závěru Nejvyšší soud přistoupil k posouzení důvodnosti této dovolací námitky obviněného. Jak již bylo naznačeno, skutek je pojem procesněprávní a jeho obsah je popsán v §120 odst. 3 tr. ř. a §177 odst. 1 písm. c) tr. ř. Z těchto ustanovení vyplývá, že skutek musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v rozsudku označen uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností potřebných k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Na rozdíl od pojmu skutek je trestný čin hmotněprávním pojmem, který vymezuje souhrn objektivních a subjektivních skutečností podmiňujících trestní odpovědnost, tedy skutečností, charakterizujících individuální určitý lidský zásah do vnějšího světa, pokud jsou v něm naplněné znaky činu uvedeného v trestním zákoníku. Podle §220 odst. 1 a 3 tr. ř. může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, není však vázán právním posouzením skutku v obžalobě.
39. Z ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. je zřejmé, že výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Přesné označení trestného činu, jehož se výrok o vině týká, znamená především náležité vymezení skutku (skutková věta), který musí být totožný se skutkem uvedeným v žalobním návrhu [srov. §177 písm. c) tr. ř.], aby bylo patrné, zda soud respektoval zásadu obžalovací (srov. §2 odst. 8, §220 odst. 1), zda obžalobu nepřekročil, případně zda ji celou vyčerpal. Platí, že skutková věta vyjadřuje stručně a výstižně žalovaný skutek, kterého se obžalovaný podle zjištění soudu dopustil. Popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (srov. ÚS 195/2005-n.), když obecně platí, že které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést, záleží ovšem na povaze konkrétního skutku. V každém případě však musí skutková věta představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003). Podrobný rozbor důkazní situace, vztah jednotlivých důkazů, jejich hodnocení jednotlivě i v souhrnu, pak nepatří do výroku rozsudku, nýbrž až do jeho odůvodnění. Jestliže je obviněný uznán vinným trestným činem spáchaným v některém vývojovém stadiu před dokonáním, a to i částečně (přípravou, pokusem), nebo některou formou účastenství na trestném činu (návodem, organizátorstvím a pomocí), je třeba ve skutkové i právní větě výroku tyto okolnosti náležitě formulovat, případně přesně rozlišit, které dílčí útoky soud považuje za nedokonané a které za dokonané (srov. ÚS 195/2005-n, srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s . Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1671).
40. Jak již bylo uvedeno, soudní praxe se přiklonila k názoru, že pro nezaměnitelnost skutku je nutné, aby jeho popis v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě i rozsudku obsahoval okolnosti charakterizující všechny zákonné znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Při posuzování správnosti a zákonnosti rozhodnutí je proto vždy nutné u jednotlivých trestných činů, tj. rozdílných skutkových podstat a okolností, za nichž byly spáchány, hodnotit nároky na popis skutku z hlediska naplnění zákonného požadavku na vyloučení jeho záměny s jiným skutkem i z hlediska vyjádření konkrétních znaků skutkové podstaty.
41. Ústředním parametrem skutku je jeho nezaměnitelnost. Pojem zaměnitelnosti skutku nelze vykládat pouze tak, aby jedno jednání pachatele nebylo zaměněno s jiným jednáním (ke kterému došlo v jiný čas či jinde), ale též tak, aby jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním, které např. není protiprávní. V rozhodnutí, jímž se trestá za trestný čin, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují. Taková míra podrobnosti je nezbytná pro celé řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. Při tom je třeba vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti obviněného a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Pouze z řádně formulovaného výroku lze zjistit, zda a jaká trestná činnost byla spáchána a jaký trest byl za ni uložen, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoli odůvodnění) může být vynucen trestní exekucí. Smyslem požadavků na určitost skutku ve výroku trestního rozhodnutí je zabránit dvojímu postihu za týž skutek, případně záměně skutku s jiným (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 2 As 271/2018).
42. Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně ve skutkové větě určité doklady a faktury označil, nicméně tyto se vztahovaly k již odsouzeným P. K. a A. F. Jednalo se o 16 faktur, na základě nichž bylo uplatňováno př iznání k dani z pr ̌ idané hodnoty za zdan ̌ ovací období listopad 2014 až únor 2015 u Finanč ního úr ̌ adu pro hl. m. Prahu, Územní pracovis ̌tě pro XY, přičemž se mělo jednat o faktury z fiktivního plnění od společnosti M. I. a K. U. Stran dovolatele ovšem není uveden ve skutkové větě ani jeden fiktivní konkrétní doklad s nepravdivými údaji a rovněž není ani specifikována doba spáchání trestné činnosti obviněného, neboť vydání fiktivních dokladů se nutně nemusí časově shodovat se zdaňovacím obdobím pro již odsouzené F. a K. Především ovšem ve skutkových zjištěních není nijak vyjádřena provázanost těchto fiktivních dokladů, které měl obviněný vystavit (ty ovšem nijak nejsou blíže specifikovány a určeny), a trestnou činností již odsouzených, takže není zřejmé, co tyto blíže nespecifikované doklady měly prokázat. V tomto směru je třeba akcentovat, že fiktivní faktury výslovně uvedeny ve skutkové větě se vztahují ke společnosti M. I. a společnosti K. U., když se jedná o 16 faktur, přičemž ve skutkových zjištěních absentuje, zda fiktivní doklady, který měl vystavit obviněný, se vztahovaly ke všem těmto fakturám uvedeným ve skutkové větě, a co měly přesně prokázat nebo deklarovat. Jinak vyjádřeno, ze skutkových zjištění není zřejmé, jaké fiktivní doklady obviněný vydal, kdy je vydal a ani jakým konkrétním svým jednáním se dopustil dokonaného činu a kdy pouze ve stadiu pokusu. Výrok (skutková věta) je tak zcela nedostatečná a neúplná. Nad rámec tohoto závěru je nezbytné uvést, že obviněný byl odsouzen pro pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, spáchaného dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Byť to soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích explicitně neuvádějí, tak trestný čin podle §240 tr. zákoníku byl spáchán ve formě pokračování podle §116 tr. zákoníku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tz 16/2016). Jednotlivé dílčí útoky pak byly určeny okamžikem podání daňových přiznání za jednotlivá zdaňovací období. Není také pochyb o tom, že účastenství na trestném činu přichází v úvahu ve vztahu k jednotlivým dílčím útokům pachatele ve formě pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1009/2009, publikované pod č. 52/2010 Sb. rozh. tr). Platí ovšem, že účastníkovi lze přičítat účast pouze na těch dílčích útocích, jichž se účastnil (Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné . 8 vydání. Praha: Leges, 2022, s. 348). I z pohledu tohoto závěru nelze ze skutkových zjištění ani dovodit, zda se pomoc obviněného k předmětnému hlavnímu trestnému činu vztahovala ke všem dílčím útokům hlavních pachatelů či jen k některým, když objasnění této otázky mohlo mít za určitých okolností i vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného [viz §240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku].
43. Zde je vhodné poukázat i na rozporuplný postup soudu druhého stupně, který na jedné straně nejprve kriticky zhodnotil znění popisu skutku, když jej nazval „do jisté míry zmatečný a nepřesný … byl soudem prvního stupně zcela nekriticky doslovně převzat z obžaloby“. Odvolací soud následně zvažoval, zda ze skutkové věty tak, jak byla ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně vyjádřena, dostatečným způsobem vyplývá jednání dovolatele, které je mu kladeno za vinu, a jeho následek včetně příčinné souvislosti mezi těmito znaky objektivní stránky skutkové podstaty přečinu zpronevěry [Nejvyšší soud podotýká, že v projednávané věci se nejednalo o přečin zpronevěry, nýbrž o zločin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby. Není mu tedy zřejmé, co soud druhého stupně posuzoval]. Odvolací soud pak uzavřel, že v tomto směru může napadený výrok obstát. Následně soud druhého stupně uvedl, že pokud by skutek upravil sám, tak by se pohyboval na samé hranici své pravomoci, když by si tímto osoboval práva příslušící soudu prvního stupně. Současně konstatoval, že v případě zrušení a vrácení k novému rozhodnutí, toliko s pokynem precizovat popis skutku by došlo toliko k prodloužení celého řízení, když skutková podstata přečinu zpronevěry byla jinak naplněna [opětovně odvolací soud hovoří o zcela jiném trestném činu, než byl obviněný uznán vinným a odsouzen, nelze ani hovořit o písařské chybě, nýbrž o projevu určité nedbalosti, v tomto musí Nejvyšší soud přisvědčit námitce dovolatele]. Takže i odvodnění rozsudku soudu druhého stupně je zmatečné a nepřesvědčivé.
44. S tímto závěrem soudu druhého stupně ovšem nemůže Nejvyšší soud souhlasit, když ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně absentují důležité relevantní skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit trestněprávní jednání obviněného. Tedy nebylo zde uvedeno, o jaké konkrétní fiktivní doklady se ze strany obviněného jednalo, tedy zda o fakturu či jiné doklady, kdo je vystavil, zda obviněný jako fyzický osoba či právnické osoba, datum jejich vystavení, komu byly určeny, a jak tyto přispěly k páchání trestné činnosti, tedy ke spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku či jiné podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku. Zde je třeba opětovně akcentovat, že z hlediska §120 odst. 3 tr. ř. musí být ve skutkové větě u trestného činu podle §240 tr. zákoníku popsán způsob provedení činu ( modus operandi ), tedy jakým způsobem obviněný konkrétně napomohl již odsouzeným ke spáchání trestné činnosti daňového charakteru, jestliže podstata trestné činnosti obviněného měla spočívat ve vystavení fiktivních dokladů s nepravdivými údaji. Jinak vyjádřeno, jestliže měl obviněný spáchat trestnou činnost vystavením fiktivních dokladů, tak soud tyto doklady a způsob spáchání musí specifikovat ve skutkové větě, zejména tím, o jaké konkrétní doklady se mělo jednat a jak tyto napomohly spáchání trestné činnosti.
45. Z pohledu argumentace soudu druhého stupně (viz bod 13 usnesení soudu druhého stupně) je třeba odmítnout jeho závěr, že tyto vady rozsudku soudu prvního stupně byly zhojeny soudem prvního stupně tím, že v bodě 11 odkázal na konkrétní faktury. Takový postup nelze akceptovat. Předně je třeba uvést, že v odůvodnění bodu 11 rozsudku soudu prvního stupně tento odkazuje na pět faktur - K 428, K 430, K 440, K 15008, K 15010, ovšem zde chybí odůvodnění širších souvislostí z hlediska trestněprávního následku. Z pohledu tohoto závěru je třeba mít za to, že ve skutkových zjištěních musí být jednak tyto doklady přesně konkretizovány, nestačí je uvést toliko v odůvodnění rozsudku, ale zejména musí být ve skutkových zjištěních výslovně vyjádřeno, jaká je mezi vystavením fiktivních dokladů obviněným jako pomocníkem a spácháním trestné činnosti hlavními pachateli příčinná souvislost, což musí být právě ve skutkové větě nezpochybnitelným způsobem vyjádřeno. Nad rámec uvedeného , není také jasné, zda faktury, na které odkazuje soud prvního stupně toliko v odůvodnění rozsudku, byly použity jako podklady při podání daňových přiznání společnosti A. P. G. v každém měsíci, ve kterém měla tato společnost podat úmyslně nepravdivé daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, či byly použity pouze v některých uvedených měsících (blíže viz bod 42 tohoto rozhodnutí).
46. Nejvyšší soud připouští, že si je vědom toho, že nedostatečný nebo nepřesný popis skutku ve výroku rozhodnutí (tj. nebyl-li skutek popsán zcela v souladu s ustanovením§120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016). O takový případ se však vzhledem ke shora uvedeným závěrům nejedná. Nadto podle judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02) by ani zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění nebylo na místě, neboť by se nejednalo o bližší rozvedení výroku v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v samotném výroku uvedeno není. Odůvodnění rozhodnutí je nutno pojímat jako vyložení myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm, v jeho skutkové větě, musí být znaky skutkové podstaty obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti, obstát.
47. Nejvyšší soud závěrem dodává, že nerespektování ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. porušuje čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod . Týž závěr upíná se k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu vyplývající z nedostatečného odůvodnění (nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 434/07).
48. Nejvyšší soud tak uzavírá, že skutková věta výroku o vině rozsudku nalézacího soudu je neúplná, a ani obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, kde jsou popsány úvahy obecných soudů při hodnocení důkazů, ani důkazy obsažené ve spise, nemohou zvrátit závěr o tom, že došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele, protože napadená rozhodnutí jsou neúplná a tím i nepřezkoumatelná ve vztahu ke skutkovým zjištěním. Výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně ani neobsahuje specifikaci, kterým konkrétním jednáním byl čin dokonán a v jaké části obviněný ve formě účastenství jednal dovolatel dílem nedokonaným, když i chybí časové vymezení trestné činnosti obviněného, neboť časový údaj uvedený v popisu skutku se vztahuje pouze k již odsouzeným osobám, tzv. hlavním pachatelům.
49. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 byl částečně naplněn, a to ze shora uvedených důvodů. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 67 To 360/2021, v celém rozsahu, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 29 T 46/2019, v celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. dovolací soud zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
50. Věc se tak vrací do stadia, kdy Obvodní soud pro Prahu 5 bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Soud prvního stupně tedy musí upravit popis konkrétních skutkových okolností tak, aby bylo zcela zřetelné konkrétní vystavení fiktivních dokladů s nepravdivými údaji, tedy jejich vymezení a právě s ohledem na dosud nespecifikované fiktivní doklady, také vhodným způsobem musí vyjádřit účastenství obviněného na trestné činnosti již odsouzených A. F. a P. K. z pohledu shora naznačených závěrů. Současně platí, že v novém rozhodnutí nemůže soud rozhodnout v neprospěch obviněného proti původnímu rozhodnutí soudu druhého stupně, když dovolání bylo podáno toliko obviněným, a nikoliv nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného.
51. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 8. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu