ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.460.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 460/2022-2869
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2022 o dovolání, které podal obviněný V. S. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 10 To 180/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 141/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 2 T 141/2019 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný V. S. uznán vinným pro dílčí útoky uvedené pod body 1. až 12. skutkové věty výroku o vině jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ke zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku jako pokračujícího trestného činu podle §116 tr. zákoníku, v případě dílčího skutku pod bodem 9. ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Uznáni vinnými byli také obvinění M. R., O. M., P. Ch. a T. H., a to trestnými činy uvedenými ve výroku o vině.
2. Obviněný V. S. se výše uvedené trestné činnosti (spolu s dalšími obviněnými) dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„v období od ledna 2017 do února 2018 se obžalovaní V. S., M. R. a O. M. opakovaně scházeli jako členové organizované skupiny ve společném bydlišti E. K. a V. S. v XY, kde se předem domlouvali na krádeži vozidel tak, že převážně V. S. určil jaké vozidlo a typ se odcizí a kdy a do jakého města pojedou, přičemž na místo krádeže vozidel se M. R. a O. M. dopravovali motorovými vozidly, především vozidlem tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. XY, které jim za tím účelem poskytl V. S., na konkrétních místech dělal O. M. zeď a hlídal, zatímco M. R. překonával uzamčení vozidla za užití doneseného vypichovacího bodla a technického prostředku k překonání imobilizéru, jež si za tím účelem obstaral, po vniknutí do vozidla je odkódoval a z místa činu odjeli do předem určené lokality, kde je odstavili, a následující den pro ně přijeli a převezli vozidla buď tam, kde si je převzal konkrétní odběratel, nebo do XY do tehdejší dílny V. S., kde odcizená vozidla M. R. s O. M. rozebrali na jednotlivé díly, které na základě obecného pokynu V. S. uskladnili v prostorách v bezprostřední blízkosti provozovny a kde je nabízel zájemcům V. S. k prodeji jako svůj majetek, nepotřebné díly z odcizených vozidel na základě pokynu V. S. odvezli do sběrny surovin na občanské průkazy V. S. a jeho matky, o takto získaný výtěžek z prodeje odcizených vozidel se V. S. rozdělil s M. R. a užili je k osobní spotřebě nebo podnikání, zatímco O. M. byla vyplacena jen nepoměrně menší částka jako odměna za každé odcizené vozidlo, to vše při vědomí E. K., družky V. S. a příbuzné M. R., která významným způsobem podporovala a administrativně zajišťovala podnikání V. S., se kterým žila ve společné domácnosti, přičemž konkrétně se dopustili následujícího jednání:
1. (dílčí útok pod bodem 4. obžaloby) obžalovaný V. S. společně s obžalovanými M. R. a O. M. po vzájemné předchozí dohodě a rozdělení úkolů jako členové organizované skupiny v době od 18:30 hod. dne 3. 2. 2017 do 15:00 hod. dne 4. 2. 2017 v XY, před domem čp. XY v ulici XY, odcizili uzamčené osobní motorové vozidlo zn. ŠKODA OCTAVIA 1Z, rz XY, barva šedá metal, VIN: XY v hodnotě nejméně 99.500 Kč, ve kterém se dále nacházela dětská autosedačka zn. Cy Free Fix v hodnotě nejméně 2.799 Kč, popsaným jednáním způsobili poškozenému D. T., nar. XY, škodu nejméně 102.299 Kč,
2. (dílčí útok pod bodem 6. obžaloby) obžalovaný V. S. společně s obžalovanými M. R. a O. M. po vzájemné předchozí dohodě a rozdělení úkolů jako členové organizované skupiny v době od 12:00 hod. dne 8. 3. 2017 do 14:00 hod. dne 9. 3. 2017 ve XY v ulici XY odcizili zaparkované a uzamčené osobní motorové vozidlo zn. ŠKODA OCTAVIA1Z, rz: XY, barva šedá metal, VIN: XY, v hodnotě nejméně 116.500 Kč s uloženou autonavigací zn. TomTom v hodnotě nejméně 1.280 Kč, popsaným jednáním způsobili poškozenému J. T., nar. XY, škodu krádeží nejméně 117.780 Kč,
3. (dílčí útok pod bodem 7. obžaloby) obžalovaný V. S. společně s obžalovanými M. R. a O. M. po vzájemné předchozí dohodě a rozdělení úkolů jako členové organizované skupiny v době o okolo 00:09 hod. dne 10. 5. 2017 v obci XY, na parkovišti v ulici XY u domu čp. XY odcizili zaparkované a uzamčené osobní motorové vozidlo zn. ŠKODA OCTAVIA 1Z, rz XY, barva šedá - světlá, VIN: XY, v hodnotě nejméně 96.800 Kč, ve kterém se nacházela dětská autosedačka v hodnotě nejméně 150 Kč, navigace zn. Garmin Drive 50, v hodnotě nejméně 1.860 Kč a sada handsfree v hodnotě nejméně 100 Kč, popsaným jednáním způsobili poškozenému L. H., nar. XY, škodu krádeží nejméně 98.910 Kč,
4. (dílčí útok pod bodem 8. obžaloby) obžalovaný V. S. společně s obžalovanými M. R. a O. M. po vzájemné předchozí dohodě a rozdělení úkolů jako členové organizované skupiny v době od 20:00 hod. dne 20. 6. 2017 do 12:00 hod. dne 21. 6. 2017 ve XY, na ulici XY, z parkoviště před vchodem do panelového domu čp. XY, odcizili uzamčené zaparkované motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, rz XY, černé barvy, VIN XY, popsaným jednáním způsobili poškozené N. K., nar. XY, škodu krádeží nejméně 148.400 Kč,
5. (dílčí útok pod bodem 9. obžaloby) obžalovaný V. S. společně s obžalovanými M. R. a O. M. po vzájemné předchozí dohodě a rozdělení úkolů jako členové organizované skupiny v přesně nezjištěné době od 15:30 hod. dne 23. 7. 2017 do 07:00 hod. dne 24. 7. 2017, v XY, v ulici XY, na parkovišti před vchody panelového domu čp. XY a XY, odcizili zaparkované uzamčené osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, VIN: XY, rz XY, barva tmavě šedá metalíza, včetně povinné výbavy, v hodnotě nejméně 97.300 Kč společně s 30 litry motorové nafty v nádrži v hodnotě nejméně 858 Kč, a v něm uložených věcí, konkrétně s osvědčením o registraci vozidla č: XY, dokladem o pojištění vozidla od České pojišťovny, a. s., s 1 ks dioptrických brýlí v hodnotě nejméně 2.600 Kč, 1 párem běžeckých bot zn. Adidas v hodnotě nejméně 1.799 Kč a 1 párem hokejových bruslí zn. CCM v hodnotě nejméně 5.999 Kč, popsaným jednáním způsobili poškozenému Z. P., nar. XY, škodu nejméně 108.556 Kč,
6. (dílčí útok pod bodem 10. obžaloby) obžalovaný V. S. společně s obžalovanými M. R. a O. M. po vzájemné předchozí dohodě a rozdělení úkolů jako členové organizované skupiny v době od 20:00 hod. dne 13. 9. 2017 do 07:30 hod. dne 15. 9. 2017 v XY, v ulici XY na parkovišti u panelového domu č. p. XY, odcizili uzamčené, zde zaparkované motorové vozidlo zn. ŠKODA OCTAVIA 1Z, XY, barva černá metal, VIN: XY v hodnotě nejméně 137.800 Kč s 54 litry motorové nafty v nádrži za částku nejméně 1.544 Kč, popsaným jednáním způsobili poškozenému J. K., nar. XY, škodu krádeží nejméně 139.344 Kč,
7. (dílčí útok pod bodem 11. obžaloby) obžalovaný V. S. společně s obžalovanými M. R. a O. M. po vzájemné předchozí dohodě a rozdělení úkolů jako členové organizované skupiny v době od 18:00 hodin dne 17. 9. 2017 do 16:20 hodin dne 18. 9. 2017 v XY, na ulici XY, z odstavné plochy na vozovce ulice před domem XY, odcizili uzamčené osobní motorové vozidlo zn. ŠKODA OCTAVIA 1Z, r. z. XY, barva černá metalíza, v hodnotě nejméně 136.800 Kč, ve kterém byly uloženy OTP a doklad o povinném pojištění vozidla a v zavazadlovém prostoru dětský kočárek zn. X-LANDER, barva černá, v hodnotě nejméně 15.992 Kč, popsaným jednáním způsobili poškozené M. P., nar. XY, škodu krádeží nejméně 152.792 Kč,
8. (dílčí útok pod bodem 12. obžaloby) obžalovaný V. S. společně s obžalovanými M. R. a O. M. po vzájemné předchozí dohodě a rozdělení úkolů jako členové organizované skupiny v době od 19:00 hod. dne 26. 9. 2017 do 06:30 hod. dne 27. 9. 2017, v XY, na ulici XY, na parkovišti za domem čp. XY, odcizili uzamčené motorové vozidlo zn. ŠKODA OCTAVIA 1Z, rz: XY, barva stříbrná metal, VIN: XY, v hodnotě nejméně 116.200 Kč, ve vozidle byla uložena skládací plastová přepravka v hodnotě 95 Kč, popsaným jednáním způsobili poškozenému J. F., nar. XY, škodu krádeží nejméně 116.295 Kč,
9. (dílčí útok pod bodem 13. obžaloby) obžalovaný V. S. společně s obžalovanými M. R. a O. M. po vzájemné předchozí dohodě a rozdělení úkolů jako členové organizované skupiny v době od 19:30 hod. dne 26. 9. 2017 do 15:40 hod. dne 27. 9. 2017 v XY, na ulici XY, na parkovišti naproti domu čp. XY, vnikl obv. R. do uzamčeného motorového vozidla zn. ŠKODA OCTAVIA 1Z, rz XY, barva šedá, VIN: XY, v hodnotě nejméně 108.200 Kč, přitom poškodil spínací skříňku v hodnotě nejméně 5.886 Kč, popsaným jednáním způsobili poškozenému T. D., nar. XY, škodu na poškozeném zařízení nejméně 5.886 Kč a pokusili se mu způsobit škodu krádeží motorového vozidla v hodnotě nejméně 108.200 Kč,
10. (dílčí útok pod bodem 16. obžaloby) obžalovaný V. S. společně s obžalovanými M. R. a O. M. po vzájemné předchozí dohodě a rozdělení úkolů jako členové organizované skupiny v době od 18:00 hod. dne 28. 1. 2018 do 23:43 hod. dne 28. 1. 2018, v XY na ulici XY, odcizili zaparkované a uzamčené vozidlo zn. Škoda Octavia Combi 1Z, 2.0 TDi, rz XY, šedé metalízy, VIN XY v hodnotě nejméně 108.200 Kč, popsaným jednáním způsobili poškozenému P. B., nar. XY, škodu krádeží v celkové výši 108.200 Kč, avšak poté, co obžalovaný M. R. s vozidlem odjel s úmyslem jej odstavit, na ulici XY v XY, u domu čp. XY havaroval nárazem do sloupu veřejného osvětlení, z místa dopravní nehody utekl a vozidlo s poškozenou maskou kapoty zanechal na místě, poškozením kapoty v hodnotě 2.700 Kč, kompletních kol ve výši nejméně 1.600 Kč a spínací skříňky vozu ve výši nejméně 5.886 Kč, způsobil poškozenému P. B., nar. XY, škodu na zařízení nejméně 10.186 Kč,
11. (dílčí útok pod bodem 17. obžaloby) obžalovaný V. S. společně s obžalovanými M. R. a O. M. po vzájemné předchozí dohodě a rozdělení úkolů jako členové organizované skupiny v době od 19:00 hod. dne 26. 1. 2018 do 11:00 hod. dne 3.2.2018, v XY na parkovišti, na ul. XY, v blízkosti domu čp. XY, odcizili uzamčené osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia II, rz XY, šedé metalízy v hodnotě nejméně 134.800 Kč, ve kterém byly uloženy 2 páry lyží zn. Nordica v hodnotě nejméně 4.462 Kč a navigace zn. TomTom v hodnotě nejméně 3.106 Kč, popsaným jednáním způsobili poškozenému M. A., nar. XY, škodu krádeží nejméně 142.368 Kč,
12. (dílčí útok pod bodem 18. obžaloby) obžalovaný V. S. společně s obžalovanými M. R. a O. M. po vzájemné předchozí dohodě a rozdělení úkolů jako členové organizované skupiny v době od 19:00 hod. dne 18. 2. 2018 do 09:40 hod. dne 19. 2. 2018, ve XY na ul. XY naproti domu č. XY, u křižovatky s ulicí XY, odcizili uzamčené zaparkované motorové vozidlo zn. Škoda Octavia 1Z, rz XY, barva šedá pastel, VIN: XY, v hodnotě nejméně 148.800 Kč včetně věcí umístěných ve vozidle, a to 1 pár snowboardových bot zn. Burton v hodnotě nejméně 1.449 Kč, 1 ks plastového boxu s nářadím v hodnotě nejméně 1.125 Kč, slunečními brýlemi zn. Vogue v hodnotě nejméně 642 Kč, nabíječkou na mobilní telefon iPhone v hodnotě nejméně 185 Kč a osvědčením o registraci vozidla číslo XY, popsaným jednáním způsobili poškozenému J. K., nar. XY, škodu krádeží nejméně 152.201 Kč,
popsaným úmyslným jednáním se obžalovaný V. S. podílel na způsobení škody krádeží v celkové výši nejméně 1.387.145 Kč a škody krádeží ve stádiu pokusu v celkové výši nejméně 108.200 Kč,
3. Obviněným byly uloženy tresty specifikované ve výrocích o trestech a podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o nárocích poškozených na náhradu škody. Nutno ještě dodat, že tímto rozsudkem byla obviněná E. K. zproštěna podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby v celém rozsahu. Obvinění V. S., M. R., O. M., P. Ch. a T. K. byli rovněž zproštěni obžaloby, a to podle §226 písm. a) tr. ř. pro dílčí útoky popsané v tomto zprošťujícím výroku.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění V. S. a M. R. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou (v neprospěch obviněné E. K.) odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 10 To 180/2021. Z podnětu odvolání obou jmenovaných obviněných zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech týkajících se těchto obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. jim uložil tresty nové. Obviněnému V. S. uložil podle §205 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let a 8 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia 1Z, reg. zn. XY, VIN: XY, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti v podobě samostatné výdělečné činnosti v oboru opravy a údržba motorových vozidel, výroba motorových vozidel, přívěsů a návěsů a silniční nákladní doprava a výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech se stejným nebo obdobným předmětem podnikání na dobu 4 let. Za použití §261 tr. ř. zrušil také výrok o trestu stran obviněného O. M. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o uložení trestu tomuto obviněnému. Nově uložené tresty obviněným M. R. i O. M. není pro účely rozhodnutí o dovolání obviněného V. S. podstatné uvádět. Odvolání státní zástupkyně odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl. V ostatních částech ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II.
5. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 10 To 180/2021 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadl obviněný V. S. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) dovoláním z důvodů podle §265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř.
6. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. se podle něj týká nejen situace, kdy obviněný nemá obhájce vůbec, ale i situace, kdy obviněný sice obhájce má, ale tento neměl, či dokonce nesměl vykonávat obhajobu pro některý ze zákonných důvodů. Skutečná realizace práva na obhajobu je totiž jednou z klíčových podmínek spravedlivosti trestního řízení, musí mu být dán průchod ve všech fázích trestního řízení a jeho zajištění je povinností orgánů činných v trestním řízení bez ohledu na postoje obviněného či jeho obhájce. Obviněný uvedl, že si zvolil obhájce Mgr. Miloše Znojemského, který však již předtím vykonával obhajobu spoluobviněného M. R. a následně převzal i obhajobu tehdy obviněné E. K. Jmenovaný obhájce tak vykonával obhajobu dvou, resp. třech spoluobviněných, jejichž zájmy si však v trestním řízení odporovaly. Podle názoru obviněného zde byla markantní kolize zájmů hlavně mezí ním a obviněným R., a to v celé fázi trestního řízení. Tu odůvodnil tím, že nejpozději dne 11. 12. 2018, tedy v okamžik, kdy obhájce Mgr. Znojemský převzal jeho (dovolatelovu) obhajobu a proběhl jeho výslech, přičemž obvinění uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání odmítl, nastala situace popsaná v ustanovení §37a odst. 2 tr. ř. Obviněný R. se totiž předtím, při svém výslechu jako podezřelého ze dne 7. 8. 2018, nejen plně doznal k trestné činnosti, ale jako dalšího pachatele označil i dovolatele, a tak vypovídal i proti němu a de facto jej usvědčoval z trestného činu. Je přitom podle něj nerozhodné, z jakého konkrétně, jakož i to, že tento protokol o výslechu zadrženého R. není procesně použitelný, neboť účinky §37a odst. 2 tr. ř. nastaly. Navíc soud prvního stupně sám ve svém rozsudku na straně 68 na tuto výpověď obviněného R. odkazuje a také odůvodňuje jejím prostřednictvím věrohodnost výpovědi odsouzeného M. Nelze podle obviněného přehlédnout ani to, že se on sám při svém prvním výslechu ze dne 11. 12. 2018 negativně vymezil proti spoluobviněnému R. a při hlavním líčení konaném dne 3. 3. 2020 ve vztahu k němu (R.) uvedl skutečnosti, kterými zeslaboval jeho celkovou věrohodnost.
7. Podle dovolatele je tak evidentní a prokázané, že si jejich zájmy přímo odporovaly, a to bez ohledu na to, že výpověď obviněného R., kterou ho usvědčoval z protiprávního jednání, jež bylo předmětem trestního řízení, byla provedena před zahájením jeho (dovolatelova) trestního stíhání, neboť trestním řízením se rozumí nejen úsek trestního stíhání, ale i úsek prověřování před zahájením trestního stíhání, neboť trestním řízením je řízení konané podle trestního řádu. Vzhledem k tomu, že výpověď obviněného R. byla součástí stejného trestního řízení, které bylo vedeno i ve věci dovolatele, došlo k naplnění důvodu uvedeného v §37a odst. 2 tr. ř. nejpozději okamžikem převzetí obhajoby dovolatele obhájcem Mgr. Milošem Znojemským, na což nebylo ze strany orgánů činných v trestním řízení nijak reagováno. Tím došlo nejen k porušení jeho (dovolatelových) základních ústavních práv, ale i k naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Ačkoli tuto skutečnost tehdy obvinění sami nenamítli [což je i právě logické, neboť obhajobu vykonával totožný společný obhájce, který tímto jednoznačně postupoval v rozporu s povinnostmi advokáta odmítnout poskytnutí právní služby ve smyslu §19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii], má tato skutečnost stěžejní význam pro posouzení toho, zda bylo zajištěno jeho (dovolatelovo) právo (a nejen jeho) na obhajobu a potažmo i na spravedlivý proces. Konstatoval přitom, že s ohledem na uvedené nikoliv.
8. Obviněný připomněl, že Nejvyšší soud se touto problematikou opakovaně zabýval, přičemž na některá rozhodnutí poukázal. Uvedl také, že z ústavněprávního hlediska nejde ani tak o to, zda konkrétní procesní postup soudů doslovně naplnil literu procesního předpisu, ale spíše o to, nakolik bylo ochráněno základní právo obviněného na obhajobu. Je přitom podle něj nepodstatné, zda všichni obvinění zastupovaní společným obhájcem usilovali po zahájení trestního stíhání o stejný výsledek řízení, neboť jejich obhajoba reálně (fakticky) nemohla být objektivně založena a vedena stejným či obdobným a navzájem si neodporujícím způsobem.
9. Rovněž v tomto případě nelze podle něj uzavřít, že by bylo jen jeho věcí, aby za pomoci obhájce dbal o svá práva a zvážil, zda případná kolize zájmů (která může mít velmi různou intenzitu) může ohrozit jeho právo na spravedlivé řízení (čl. 6 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 Úmluvy), neboť je to stát, který musí zajistit obviněnému právo na spravedlivý proces a na obhajobu. Je totiž nepochybné, že ustanovení §37a odst. 2 tr. ř. má preventivní charakter. Toto ustanovení stanovuje kategorický postup a nepřihlíží a ani nemůže přihlížet ke stanoviskům obviněných, protože by zde existovalo nebezpečí zneužití informací. Pokud toto ustanovení zakazuje obhájci, který byl vyloučen z obhajování, pokračovat v obhajobě kteréhokoliv z dříve obhajovaných obviněných, je tomu tak v důsledku legitimní a ústavně souladné snahy zákonodárce zajistit, aby obhájce nemohl při obhajobě některého z obviněných, ve které by jinak pokračoval, využívat ve věci poznatky a informace získané od jiných spoluobviněných, což by mu poskytovalo neodůvodněně privilegované postavení. Současně by nebylo možno vyloučit stav, že jeden, či více ze spoluobviněných by mohl být postupem obhájce neoprávněně zvýhodněn nebo naopak znevýhodněn, čímž by došlo k porušení principu rovnosti před zákonem. Ve skutečnosti se tedy nevyvažuje hypotetická možnost oproti reálnému zásahu, ale zásah do práv obviněných se vyvažuje se sledovaným zájmem, kterým je právo na spravedlivý proces obviněných. Přitom proces nebude spravedlivý, pokud osobu s konfliktním zájmem (dovolatele) zastupuje obhájce, kterému jiný obviněný již dříve jako svému obhájci důvěrně sdělil některé informace, které mohou svědčit v jeho neprospěch, a který je detailně seznámen se strategií obhajoby a naopak. Natož pokud jeden vypovídá proti druhému. K tomu dovolatel poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1283/13. S ohledem na rozvedené dále uvedl, že aplikují-li se tato východiska na jeho případ, nelze přehlédnout od počátku hrozící konflikt zájmů mezi ním a obviněným R., jakož i mezi obviněným R. a tehdy obviněnou K., a to vzhledem k výpovědi obviněného R. v postavení zadrženého a následně s ohledem na vyjádření dovolatele v pozici obviněného a obžalovaného a v návaznosti na obecnou důkazní situaci v celém řízení. Tuto skutečnost a z toho vyplývající rozdílné možnosti posuzování jejich případné trestní odpovědnosti a nutnost zcela jiné strategie obhajoby než té, která byla zvolena, soudy podle obviněného zcela ignorovaly. Je totiž toho názoru, že společná obhajoba nejméně jeho a obviněného R. nemohla přinést jakýkoliv pozitivní výsledek ani pro jednoho z nich, natož pro oba současně.
10. Obviněný tedy uzavřel, že bylo porušeno jeho základní ústavně zaručené právo na obhajobu a na spravedlivý proces, jakož i na rovnost stran před soudem, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Dodal, že tento dovolací důvod prospívá i obviněnému R., a proto by měl být napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušen nejen vůči němu jako dovolateli, ale i vůči tomuto obviněnému.
11. K dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obviněný uvedl, že ve vztahu k jeho jednání, které je popsáno v úvodní výrokové části rozsudku, nebyl opatřen jiný důkaz než výpověď obviněného M. Ostatní důkazy totiž buď vycházejí z této výpovědi, nebo se ho nijak netýkají a nespojují jej s úvodní výrokovou částí rozsudku pojednávající obecně o organizátorství nějakých krádeží. Co je však podle něj podstatné, je to, že k jednotlivým dílčím skutkům nebyl proveden vůbec žádný důkaz, který by prokazoval jeho konkrétní účast na těchto konkrétních dílčích jednáních, neboť obviněný M. se o jeho roli (dovolatele) na nich procesně použitelně nevyjadřoval. Obviněný M. se totiž o těchto konkrétních dílčích skutcích nevyjadřoval po zahájení trestního stíhání prakticky vůbec. Při domovní prohlídce nebylo rovněž u něj (dovolatele) nalezeno nic, co by jeho osobu mohlo dávat do jakékoliv souvislosti s organizátorstvím skutků 1. až 12. uvedených v rozsudku. Pokud jde o dětskou autosedačku, k té se vyjádřil a tato sama o sobě podle něj neprokazuje jakoukoliv jeho účast jako organizátora. Povinností obžaloby, resp. soudu bylo prokazovat jeho účast na těchto dílčích skutcích, nebylo možné pouze obecně prokazovat, že „obecně nějak“ měl jako organizátor jednat. Součástí úvodního skutkového jednání bylo totiž i tvrzení soudu, že měl (dovolatel) určovat i jaké vozidlo se odcizí a kdy a kam se pojede. Ve vztahu ke každému dílčímu útoku tedy musel být soudem proveden důkaz o tom, že obviněný jednal tak, jak je uvedeno v úvodu výroku A. rozsudku, což se nestalo. To má podle něj samozřejmě enormní vliv nejen na posouzení výroku o vině jako celku.
12. V návaznosti na to obviněný blíže rozvedl své výhrady k důkazní situaci, především k výpovědi obviněného M. a jejího hodnocení soudem. Na základě toho pak uvedl, že není absolutně zřejmé, na čem soudy založily jeho (dovolatelovu) vinu. Rozhodná skutková zjištění jsou podle něj ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Uvedl, že jeho námitky směřují zejména do toho, že jeho vina byla založena na procesně nepoužitelných důkazech či na důkazech, které se vůbec nezmiňují o jeho roli. Namítl, že v rámci procesně použitelných výpovědí obviněného M. tento neuvedl ani jeden konkrétní případ, u kterého by se měli předem společně sejít, domlouvat a určovat, kdy a kde a jaké vozidlo bude odcizeno atd., tedy kde by měl jednat způsobem popsaným v úvodní výrokové části rozsudku. Pokud pak jde o popsané následné jednání týkající se vyplácení financí, likvidace vozidel, toto by mohlo být teoreticky kvalifikováno jako legalizace výnosů z trestné činnosti. Tomu však neodpovídá popis skutku. Jeho jednání, které bylo obviněným M. obecně popisováno, nemůže odpovídat ani jiné, v úvahu připadající právní kvalifikaci, neboť opět chybí důkazní určení toho, ve vztahu k jakému vozidlu konkrétně by se takové jednání mělo vztahovat. V neposlední řadě ještě poukázal i na skutečnosti, kterými se snažil vyvracet tvrzení obviněného M., a tedy poukazovat na jejich nevěrohodnost.
13. Závěrem konstatoval, že nejmarkantnějším pochybením v řízení bylo porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces. Dalším zásadním pochybením bylo uznání viny, která byla založena na důkazech opatřených a provedených v rozporu se zákonem, jakož i na důkazech, které jsou s výrokem o vině v extrémním rozporu. Rozhodnutí pak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť pouze řádně zjištěný skutkový stav může být prostředkem pro určení správné právní kvalifikace, což se v jeho případě nestalo. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně. Požádal také o přerušení výkonu trestu ve smyslu §265o tr. ř. a vyjádřil svůj souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání.
14. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že námitky obviněného lze pod důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podřadit jen při poněkud rozšiřujícím výkladu tohoto dovolacího důvodu, jelikož obviněný obhájce měl a namítá, ačkoli si tohoto obhájce sám zvolil, že zvolený obhájce ho nemohl obhajovat z důvodu kolize zájmů. Aby bylo namístě aplikovat ustanovení §37a odst. 2 tr. ř., musí jít podle státního zástupce o situaci, kdy si zájmy dvou nebo více obviněných skutečně odporují, nikoli o situaci, kdy by taková kolize mohla případně nastat. Ze spisových materiálů, které měl k dispozici, podle něj vyplývá, že obvinění S. i R. volili ve vztahu k útokům popsaným pod body 1. až 12. výroku o vině shodnou taktiku obhajoby, když v procesně relevantních výpovědích učiněných v přípravném řízení i v řízení před soudem tuto trestnou činnost zcela popřeli, popř. využili práva odepřít výpověď. Obviněný R. se při výpovědi v postavení obviněného v přípravném řízení dne 9. 3. 2022 doznal pouze k dílčím útokům vymezeným pod body 13. a 14. výroku o vině (vloupání do vozidel a odcizení věcí tam se nacházejících spáchaná v době 8. 3. - 9. 3. 2018 v XY a v XY), když na těchto dílčích útocích se obviněný S. nepodílel a nebyl pro ně ani trestně stíhán. U hlavního líčení obviněný R. svoji účast na těchto útocích poněkud bagatelizoval a popisoval ji tak, že byl do celé věci vmanipulován obviněným M. Jestliže se obviněný k dílčím útokům pod body 1. až 12. výroku o vině nedoznával, pak logicky podle státního zástupce nemohl obviněného S. usvědčovat z toho, že by tuto trestnou činnost jakýmkoli způsobem organizoval. Státní zástupce následně uvedl, že je skutečností, že obviněný R. při výpovědi učiněné v postavení zadržené osoby ve smyslu §76 odst. 3 tr. ř. dne 7. 8. 2018 trestnou činnost doznal ve větším rozsahu a opakovaně zmínil i podíl obviněného S. V souvislosti s tímto obviněným ovšem obviněný R. hovořil pouze o jeho účasti na rozebírání odcizených vozidel a prodeji takto získaných dílů, nikoli tedy o jednání, které by mělo charakter organizování trestné činnosti ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Již následující den, kdy jmenovaný obviněný vypovídal v postavení obviněného, odmítl k věci vypovídat a stejné stanovisko zaujal i při výslechu dne 13. 12. 2018, tj. poté, kdy bylo de 11. 12. 2018 zahájeno trestní stíhání obviněného S. V době, kdy obhájce Mgr. Znojemský převzal obhajobu dovolatele, a v celém následujícím průběhu trestního stíhání, s ohledem na stanoviska obviněných a obsahy jejich výpovědí žádná reálná kolize zájmů podle státního zástupce mezi dovolatelem a obviněným R. neexistovala a nebylo důvodu k postupu podle §37a odst. 2 tr. ř. K takovéto kolizi mohlo potenciálně dojít v případě, že by obviněný R. změnil svůj postoj a začal vypovídat shodně nebo obdobně jako při procesně nepoužitelné výpovědi učiněné v pozici zadržené osoby. K ničemu takovému však až do pravomocného skončení předmětné trestní věci nedošlo, když i odvolání podali obvinění R. a S. společným podáním, od spáchání trestné činnosti popsané pod body 1. až 12. výroku o vině se v něm zcela distancovali a uváděli, že z ní nejsou usvědčováni žádným jiným důkazem kromě izolované výpovědi obviněného M. usilujícího o postavení spolupracujícího obviněného.
15. Státní zástupce dodal, že trestní řád je založen na zásadě priority volby obhájce před jeho ustanovením. Právo obviněného na volbu obhájce vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nicméně není právem absolutním. Zvoleného obhájce
je tudíž možno vyloučit, jedná se však o mimořádně významný zásah do práva
na obhajobu a s ním spjaté svobody volby obhájce, neboť je zásadně věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§37 tr. ř.) svou obhajobou pověří. Takový zásah je tedy podle státního zástupce možný pouze v případě, že by respektování vůle obviněného při volbě obhájce fakticky mohlo bránit řádnému výkonu práv obhajoby. Taková situace však v předmětné trestní věci nenastala a nebyly reálné důvody k tomu, aby orgány činné v trestním řízení nerespektovaly svobodné rozhodnutí obviněného V. S., který si obviněného Mgr. Znojemského svým obhájcem sám zvolil. Na tom nic nemění hypotetické výklady možného ovlivnění kvality obhajoby, které ex post dovolatel podává. Státní zástupce proto v tomto směru uzavřel, že námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nepovažuje za důvodné.
16. Stran námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce dovolateli přisvědčil, že zásadním důkazem pro závěr o vině byla výpověď obviněného M. Dovolatel ovšem podle státního zástupce nenamítá, že by soudy z této výpovědi učinily závěry, které z ní při žádném možném způsobu jejího hodnocení nevyplývají nebo jsou dokonce opakem jejího skutečného obsahu. O takovou situaci by šlo v případě, že by soudy z výpovědi obviněného M. činily závěry o vině dovolatele, ačkoli by tento obviněný o účasti dovolatele na krádežích motorových vozidel vůbec nehovořil nebo ji dokonce výslovně vyloučil. Dovolatel zejména vytýká nedostatečnou konkrétnost této výpovědi, pokud jde o jeho organizátorskou roli ve vztahu k jednotlivým dílčím útokům. V podstatě tedy zpochybňuje důkazní hodnotu této výpovědi a domáhá se toho, aby byla hodnocena jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Existenci tzv. extrémního, resp. zjevného rozporu však nelze podle státního zástupce dovozovat z toho, že soud hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném způsobu hodnocení důkazů. Státní zástupce dále uvedl, že zcela mimo rámec kategorie „zjevného rozporu“ se nacházejí námitky, kterými dovolatel zpochybňuje věrohodnost výpovědi obviněného M. Úvahy soudů nižších stupňů, v nichž vyložily, jak hodnotily výpověď tohoto obviněného, jsou podle něj logické a nenesou žádné znaky svévole. Namítl-li obviněný, že rozhodnutí spočívá na „důkazech opatřených a provedených v rozporu se zákonem“ , státní zástupce konstatoval, že tím měl dovolatel patrně na mysli, že výpovědi obviněného M. provedené před zahájením dovolatelova trestního stíhání jsou vůči němu (dovolateli) procesně nepoužitelné. Za procesně nepoužitelné vůči své osobě považoval dovolatel i ty části výpovědi obviněného M. učiněných po zahájení jeho (dovolatelova) trestního stíhání, ve kterých na dříve učiněné výpovědi odkázal. V podstatě tedy namítá, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. V tomto směru státní zástupce uvedl, že k organizátorské úloze obviněného S. obviněný M. v dostatečném rozsahu a jednoznačně vypovídal ve výpovědi z přípravného řízení ze dne 18. 12. 2018 a zejména ve výpovědi u hlavního líčení dne 20. 3. 2020, přičemž o procesní použitelnosti těchto výpovědí vůči dovolateli žádné pochybnosti nevznikají. Obstát ovšem podle něj nemohou ani námitky týkající se procesní nepoužitelnosti dřívějších výpovědí. V tomto směru přiměřeně státní zástupce odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1392/2007, podle kterých výslech obviněného, v daném případě obviněného M., bude zpravidla neodkladným úkonem podle §160 odst. 4 tr. ř. ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, vůči nimž do té doby nemohlo být zahájeno trestní stíhání pro objektivní překážky (např. nebyli známi), a to za podmínky, že obviněný při takovém výslechu vypovídal ke společné trestné činnosti spáchané s dalšími pozdějšími spoluobviněnými, nebo zde byla dána jiná bezprostřední souvislost trestné činnosti těchto pozdějších spoluobviněných s trestnou činností obviněného, který je vyslýchán v rámci neodkladného úkonu. Uvedené podmínky v případě výpovědí obviněného M. učiněných v přípravném řízení ve vztahu k osobě později spoluobviněného S. nepochybně splněny byly.
17. Státní zástupce dále uvedl, že těžiště dovolacích námitek spočívá v námitkách skutkových a dovolatel nevznesl prakticky žádné, kterými by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v soudních rozhodnutích a zákonných znaků účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ke zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku. Státní zástupce proto konstatoval pouze tolik, že skutek v podobě vymezené v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí vykazuje všechny znaky zvolené právní kvalifikace.
18. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Souhlasil přitom s tím, aby i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí bylo rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
20. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 10 To 180/2021, je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
21. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, když obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
23. Podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
IV.
25. K námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že je lze pod něj formálně podřadit. Jestliže soud nepostupuje podle §37a odst. 2 tr. ř. a nerozhodne o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce, který vykonával obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporovaly, jde o vadu zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., a to za předpokladu, že jde o případ nutné obhajoby (§36 tr. ř., 36a tr. ř.) a orgány činné v trestním řízení skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 721/2006, publikovaný pod č. 29/2006 Sb. rozh. tr.). V daném případě však Nejvyšší soud tuto vadu neshledal.
26. Podle §37a odst. 2 tr. ř. rozhodne o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce předseda senátu a v přípravném řízení soudce tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných. V této souvislosti je přitom třeba zdůraznit, že musí jít o případ, kdy si zájmy dvou nebo více spoluobviněných skutečně odporují, nikoli o případ, kdy taková kolize může případně nastat, ale dosud nenastala (Šámal, P. §37a [Vyloučení zvoleného obhájce]. In: Šámal, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 478.).
27. Ústavní soud ve své judikatuře stanovil, že právo na volbu obhájce vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod není právem absolutním a nelze je vykládat jako povinnost orgánů činných v trestním řízení volbu advokáta za všech okolností bez omezení respektovat. Podobně ani právo obviněného na pomoc obhájce podle vlastního výběru zaručeného čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není právem absolutním, jak vyplývá i z bohaté judikatury Evropského soudu pro lidská práva; naopak toto právo lze omezit, pokud existují „relevantní a dostatečné důvody“, že je to nezbytné v zájmu spravedlnosti (viz např. rozsudek ESLP ve věci Croissant proti Německu ze dne 25. 9. 1992 č. 13611/88, §29, či Lagerblom proti Švédsku ze dne 14. 1. 2003 č. 26891/95, §54). Zvoleného obhájce je tudíž možno vyloučit, jedná se však o mimořádně významný zásah do práva na obhajobu a s ním spjaté svobody volby obhájce, neboť je zásadně věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§37 tr. ř.) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije, a proto je takové rozhodnutí svěřeno toliko nezávislému soudci a toliko ze zákonem stanovených důvodů. Proto také Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že pokud si obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva [viz nález sp. zn. IV. ÚS 1855/08 ze dne 13. 1. 2009 a obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2445/07 ze dne 3. 4. 2008]. Jakkoliv tedy nelze na právo zvolit si obhájce, plynoucí z ústavně zaručeného práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny), nahlížet tak, že by bylo zcela a ničím neomezitelné, nelze pominout, že se jedná o situaci, kdy dochází k omezení co do jeho určitých komponentů. Jde tedy o omezení téhož základního práva, jehož nositeli jsou dva či více odlišných subjektů, a to s ohledem na důsledné respektování principu rovnosti a veřejného zájmu na řádné obhajobě obviněného – tj. subjektu, jemuž toto ústavní právo svědčí, a eventuálně i dalších účastníků řízení (v nyní posuzované věci např. poškozených). Proto také Ústavní soud již dříve stanovil, co musí obecné soudy při aplikaci ustanovení §37a odst. 2 tr. ř. vzít v potaz: stav vyšetřování, důkazní situaci, obsah výpovědí obviněných zastupovaných tímtéž obhájcem (pokud přichází do úvahy tento důvod vyloučení obhájce), charakter stíhané trestné činnosti, jakož i rozsah a formu účasti jednotlivých obviněných na trestném činu (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 382/02 ze dne 6. 11. 2002 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2629/08 ze dne 27. 1. 2009). K aplikaci ustanovení §37a odst. 2 tr. ř. pak samozřejmě nelze přistupovat automaticky a formalisticky (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 68/09 ze dne 10. 8. 2009), přičemž Ústavní soud zdůraznil nutnost posuzovat skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a nalézat případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Z ústavněprávního hlediska tedy nejde ani tak o to, zda konkrétní procesní postup obecných soudů doslovně naplnil literu procesního předpisu. Jde spíše o to, nakolik bylo ochráněno základní právo stěžovatele na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
28. Ze spisového materiálu, resp. z procesně použitelných výpovědí obviněných V. S. a M. R. nevyplývá, že by volili ve vztahu k dílčím útokům popsaným pod body 1. až 12. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (na jejichž spáchání se oba podíleli a byli za ně odsouzeni) odlišný způsob obhajoby. Poukazoval-li obviněný S. na výpověď obviněného R. v postavení osoby zadržené podle §76 odst. 3 tr. ř., je skutečností, že v této výpovědi obviněný R. doznal trestnou činnost a opakovaně zmínil i podíl dovolatele, o své sestře, později obviněné E. K. se v souvislosti s trestnou činností nevyjadřoval. Ve shodě se státním zástupcem je však možno jednak uvést, že obviněný R. hovořil o účasti dovolatele na rozebírání odcizených vozidel a prodeji takto získaných dílů, nikoli tedy o jednání, které by mělo charakter organizování trestné činnosti ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jednak, a to je podstatné, hned následující den 8. 8. 2018 obviněný R. při svém výslechu již v postavení obviněného odmítl k věci vypovídat. Stalo se tak za účasti zvoleného obhájce Mgr. Miloše Znojemského, kterého k zastupování obviněného R. zmocnila právě jeho sestra, později obviněná E. K. (plná moc ze dne 8. 8. 2018). Při dalších (procesně použitelných) výpovědích, a to i při hlavním líčení, obviněný R. trestnou činnost popřel, resp. odmítl vypovídat. Vypovídal toliko k dílčím útokům popsaným pod body 13. a 14. skutkové věty výroku o vině, na kterých se dovolatel nepodílel. Dovolatel i tehdejší obviněná E. K. s trestním stíháním, resp. s podanou obžalobou nesouhlasili od počátku. Proti oběma bylo zahájeno trestní stíhání dne 11. 12. 2018 a od tohoto dne byli rovněž oba zastoupeni společným obhájcem Mgr. Milošem Znojemským, když si ho sami zvolili. Obvinění S. i K. fakticky vnímali usvědčení z trestné činnosti ze strany obviněného M. jako vykonstruované.
29. Namítl-li dovolatel, že již dne 11. 12. 2018 vyvstala otázka možné kolize zájmů obviněných R., S. a K., nelze mu dát za pravdu. Z uvedeného je naopak zřejmé, že od zahájení trestního stíhání, v době, kdy Mgr. Miloš Znojemský přebíral obhajobu, až do pravomocného skončení věci si zájmy těchto obviněných neodporovaly, naopak byly totožné – trestnou činnost nedoznali (s výjimkou uvedenou výše) a výpověď obviněného M. znevěrohodňovali. Právě zde je třeba mít na zřeteli nutnost materiálního přístupu ve vztahu k ustanovení §37a odst. 2 tr. ř., neboť v okamžiku, kdy jmenovaní obvinění byli zastoupeni společným obhájcem, jejich zájmy v kolizi nebyly. Nutno přitom zopakovat, že aplikace ustanovení §37a odst. 2 tr. ř. přichází v úvahu toliko za situace, kdy si zájmy dvou nebo více spoluobviněných skutečně odporují. Nesmí jít o pouhou předpokládanou, domnělou či (dovolatelem uvedenou) možnou a hrozící kolizi zájmů. Hypotetický výklad dovolatele o možnosti zaujetí jiné strategie obhajoby je proto v této souvislosti irelevantní, neboť podstatné je, že obhajoba byla vedena takovým způsobem, že zájmy dovolatele a obviněných R. a K. si navzájem nekolidovaly, což na počátku hlavního líčení dne 2. 3. 2020 společný obhájce Mgr. Miloš Znojemský také uvedl ( „kolize nehrozí“ ), přičemž ani jeden z přítomných obviněných (S., R., K.) neměl k tomuto prohlášení výhrady. Je třeba uvést, že je věcí obviněného/obviněných, jakou obhajobu zvolí, a proto orgány činné v trestním řízení nezasahují do práva na obhajobu, pokud neexistuje reálná kolize zájmů ve smyslu §37a odst. 2 tr. ř. Ve shodě se státním zástupcem lze dodat, že k té by např. došlo, kdyby obviněný R. (případně jiný z obviněných zastoupený společným obhájcem) i v rámci svých procesně použitelných výpovědí změnil svůj postoj a začal vypovídat obdobně nebo podobně jako ve své procesně nepoužitelné výpovědi, resp. v neprospěch jiného obviněného zastoupeného stejným obhájcem. K tomu však v daném případě nedošlo. Nutno ještě na tomto místě zmínit, že pokud obhajoba poukazovala na (výše uvedenou) výpověď obviněného R. učiněnou v procesním postavení zadrženého i v souvislosti s tím, že soud prvního stupně jí do jisté míry stran věrohodnosti obviněného M. argumentoval, tak tento postup nebyl bezvadný. Správně ho však korigoval již odvolací soud, jelikož taková výpověď byla absolutně nepoužitelná, a to i při hodnocení jiných, řádně provedených důkazů. Uvedl rovněž, že i přesto existuje dostatek důkazů pro závěr o vině obviněných R. i S. (bod 14. napadeného rozsudku). Ostatně obvinění R. i S. v odvolání a obviněný S. pak v dovolání namítli, že kromě výpovědi obviněného M. nebyl ve vztahu k jeho (dovolatelově)/jejich jednání opatřen jediný důkaz, resp. neexistuje žádný důkaz, na jehož základě by mohli být uznáni vinnými. Uvedené je tak i ze strany obviněných do jisté míry nepřímým potvrzením toho, že jejich zájmy si skutečně neodporovaly. Rovněž je z hlediska aplikace §37a odst. 2 tr. ř. bez významu, jaký vztah k sobě obvinění v běžném, osobním životě měli/mají, pokud nemá vliv na společnou obhajobu, což v této věci neměl. O tom svědčí také mj. fakt, že pro některé dílčí útoky byli oba obvinění (spolu s dalšími) zproštěni obžaloby (obviněná K. byla zproštěna obžaloby v celém rozsahu).
30. S ohledem na uvedené je proto nutno i ve světle podmínek stanovených Ústavním soudem, které musí obecné soudy vzít při aplikaci §37a odst. 2 tr. ř. v potaz, konstatovat, že zásah do práva dovolatele (obviněných) na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, resp. do jeho (jejich) svobodného výběru ve volbě obhájce, nebyl namístě. Pravidla spravedlivého procesu (ani) z hlediska práva obviněného na obhajobu nebyla porušena.
31. Ve vztahu k dalším námitkám, které obviněný uplatnil v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., Nejvyšší soud konstatuje, že tyto směřovaly výlučně do oblasti dokazování a učiněných skutkových zjištění. Jejich podstata totiž spočívala v tom, že obviněný zpochybnil provedené důkazy, především výpověď obviněného O. M. a jeho věrohodnost. Namítl, že ve vztahu k jeho (dovolatelově) jednání, které je popsáno v úvodní části výroku o vině, nebyl opatřen jiný důkaz než výpověď jmenovaného obviněného, přičemž k jednotlivým dílčím útokům, za nějž byl odsouzen, nebyl proveden vůbec žádný důkaz. Výpověď obviněného M. totiž podle jeho názoru neskýtala podklad pro skutkové závěry popsané ve výroku o vině. Až na základě těchto skutkových (procesních) výhrad vyvozoval závěr o nesprávném právním posouzení skutku, avšak žádnou konkrétní hmotněprávní námitku nevznesl.
32. Takové námitky by proto přicházelo v úvahu formálně podřadit toliko pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).
33. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že již Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku a jak je hodnotil. Jím učiněná skutková zjištění, se kterými se ztotožnil odvolací soud (bod 13. napadeného rozsudku), mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, které hodnotil v souladu s jejich obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), a své hodnotící závěry dostatečně vysvětlil. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
34. Nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
35. Již soud prvního stupně přitom v zásadě řádně (s výjimkou již výše zmíněnou, kterou patřičně korigoval odvolací soud) odůvodnil, proč považuje výpověď obviněného M. za věrohodnou, a to i přes určité nepřesnosti, které se v ní objevily. Významným důkazem bylo v tomto směru znalecké zkoumání osobnosti jmenovaného obviněného, z jehož závěrů mj. vyplývá, že do jeho osobnostní struktury nezapadá alternativa účelového obvinění jiné osoby, nebyly u něj zjištěny sklony ke konfabulacím, lhaní nebo tendence k vylepšování vlastního postavení. Nutno zmínit, že byť byla výpověď obviněného M. stěžejním usvědčujícím důkazem, rozhodně nestála osamoceně, nýbrž byla doplněna dalšími provedenými důkazy. I tím byla fakticky ověřena věrohodnost, resp. průkaznost jeho výpovědi. Ostatně i skutečnost, že např. ve vztahu ke krádeži v XY uvedl, že to bylo jen mezi ním a obviněným R., přičemž obviněný S. o ní nevěděl, svědčí o tom, že se nesnažil do celé jím spáchané trestné činnosti „zatáhnout za každou cenu“ i ostatní obviněné, konkrétně právě dovolatele.
36. Pokud pak jde o námitky stran nedostatečné konkretizace u jednotlivých dílčích skutků a organizátorské role jako takové, ani tyto nelze označit za opodstatněné. Byť je výpověď obviněného M. spíše v obecné poloze, stále je dostatečně průkazná v tom, že to byl právě obviněný S., který měl „největší slovo“ , že od začátku o trestné činnosti věděl a také ji řídil, přičemž obvinění R. a M. byly vykonavatelé jednotlivých krádeží. Není překážkou, že zde nebyla případná konkrétní domluva na konkrétní vozidlo, které mělo být odcizeno, protože tak ani mechanismus krádeží nastaven nebyl. Z výpovědi obviněného M. vyplývá, že zde existovala generální domluva o krádeži, která se ujednala na společných poradách. Až na místě pak obviněný M. s R. „chodili a hledali určitý typ vozidla“ , přičemž to byl obviněný S., který říkal, že potřebuje určitý typ vozidla. Právě on, obviněný S., a obviněný R. jako jeho „pravá ruka“ měli rozhodující slovo. Obviněný S. také řídil rozebrání vozidel, které opět prováděli obviněný R. s M., „věci prodával“ také obviněný S.
37. Na výpověď obviněného M. je proto třeba nahlížet komplexně (i v souvislosti s dalšími důkazy). Jak uvedl již soud prvního stupně, všechny útoky s výjimkou dílčích útoků popsaných bod body A) 13. až 15. výroku o vině měly totožný modus operandi . Rovněž odvolací soud považoval výpověď M. ve vztahu k obviněným S. i R. za dostatečně podrobnou a konkrétní, když ji označil za souladnou s dalšími zajištěnými a provedenými důkazy (bod 15. napadeného rozsudku). V podrobnostech Nejvyšší soud na obě rozhodnutí soudů nižších stupňů odkazuje.
38. S ohledem na dovolací námitky je třeba ještě ve shodě se státním zástupcem uvést, že už ve výpovědi ze dne 18. 12. 2018 v přípravném řízení a poté dne 20. 3. 2020 při hlavním líčení, o jejichž procesní použitelnost i ve vztahu k dovolateli nelze mít jakékoliv pochybnosti, se obviněný M. k organizátorské roli dovolatele v dostatečném rozsahu vyjádřil tak, jak je i stručně popsáno výše.
39. Nejvyšší soud proto uzavírá, že soudy nižších stupňů učinily správný závěr o vině obviněného. Skutek v podobě popsané v odsuzujícím výroku obstojí, přičemž vykazuje všechny znaky užité právní kvalifikace. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 10 To 180/2021, ani jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 2 T 141/2019, přitom netrpí ani jinými (v dovolání) vytýkanými vadami.
40. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
41. Obviněný v dovolání požádal, aby Nejvyšší soud postupoval ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. K tomu je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně. V daném případě tak však neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom důvody pro odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu