ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.596.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 596/2022-478
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 8. 2022 o dovolání obviněného J. W. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2022, sp. zn. 4 To 534/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 21/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. W. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 7 T 21/2021, byl obviněný J. W. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se přečiny podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 3 T 196/2014, který nabyl právní moci dne 19. 9. 2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 3 To 474/2016, byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 3 To 474/2016, který nabyl právní moci dne 19. 9. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené L. K., nar. XY, bytem XY, XY, částku ve výši 1 822 700 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době, nejméně však od 24. 8. 2011 do 16. 9. 2011, v Českých Budějovicích se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch, při vědomí své nepříznivé finanční situace, nedostatečných výdělkových poměrů a rozsahu a výše svých splatných závazků exekučně vymáhaných ve výši nejméně 607 405,58 Kč, využil svého blízkého vztahu s L. K., nar. XY, kterou na základě svého vystupování a jednání přesvědčil o své solventnosti, když od ní pod nepravdivou záminkou příslibu zajištění rekonstrukce jejího rodinného domu na adrese XY, XY, vylákal finanční prostředky v celkové výši 1 912 500 Kč, přičemž takové finanční prostředky L. K. získala prostřednictvím hypotečního úvěru č. 3200/336363-01/11/01-001/00/R u peněžního ústavu Hypoteční banka, a. s., IČO 13584324, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, poskytnutého na rekonstrukci domu, tyto finanční prostředky byly dne 16. 9. 2011 poukázány bankou na obviněným určený bankovní účet č. XY, vedený u peněžního ústavu Raiffeisenbank, a. s., majitelky J. S., nar. XY, ke kterému měl v předmětné době obviněný dispoziční právo, když následně obviněný přesvědčil poškozenou a tato souhlasila s investicí dotovanou z poskytnutých finančních prostředků z hypotečního úvěru do podnikatelské činnosti ve společnosti G. E., IČO XY, se sídlem XY, XY, v níž obviněný vystupoval jako jednatel, spočívající v renovaci historických vozidel, s potřebou výstavby montované haly, přičemž poškozená uzavřela s obviněným smlouvu o půjčce dne 30. 9. 2011, v níž se obviněný zavázal vrátit nejpozději do 30. 3. 2012 částku 2 200 000 Kč a dále se zavázal hradit měsíční splátky ve výši 15 000 Kč, a takto jednal při vědomí toho, že půjčku řádně ve sjednané lhůtě nebude moc vrátit a ani ji nevrátí, finanční prostředky z bankovního účtu postupně na pobočkách Raiffeisenbank, a. s., v Českých Budějovicích vybral a použil nezjištěným způsobem, ve sjednané lhůtě finanční prostředky ani na základě osobních, telefonických či písemných urgencí nevrátil a v období od 14. 9. 2011 do 30. 3. 2012 nepravidelně uhradil částku ve výši 41 800 Kč, následně na základě urgencí v době po splatnosti půjčky uhradil do 14. 11. 2013 částku 48 000 Kč, a poté již ničeho, čímž způsobil L. K., nar. XY, bytem XY, XY, škodu v celkové výši 1 912 500 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2022, sp. zn. 4 To 534/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2022, sp. zn. 4 To 534/2021, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 7 T 21/2021, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a že v průběhu řízení neměl obhájce, ač jej podle zákona mít měl.
5. V rámci tvrzeného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů vytkl, že nalézací soud založil výrok o vině na tvrzení poškozené L. K. Žádný z dalších důkazů provedených v hlavním líčení verzi poškozené neprokázal. Poškozená, vědoma si promlčení jejího práva na vrácení předmětné finanční částky, využila trestního řízení k tomu, aby od obviněného vymohla plnění po uplynutí promlčecí doby (nejprve se obviněného pokoušela přimět k uznání dluhu ve výši 1 912 500 Kč). O tomto jejím záměru svědčí také vývoj její výpovědi, když poté, co si uvědomila, že se vystavila riziku trestního stíhání (bylo jí oznámeno podezření ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu), změnila tvrzení obsažené v trestním oznámení a uvedla, že to byl obviněný, kdo ji měl zmanipulovat a přimět k tomu, aby podepsala úvěrovou smlouvu a prostředky takto získané obviněnému poukázala. Poškozená v přípravném řízení nejprve vypověděla, že smlouvu o půjčce sama vytvořila a podepsala. V hlavním líčení sdělila, že smlouva neodpovídá její vůli, nesouhlasila s jejím obsahem, tudíž prakticky popřela vše, co předtím uvedla. Popřela i to, že obviněnému zapůjčila peníze po vzájemné dohodě a tyto peníze si obstarala prostřednictvím hypotečního úvěru. Nalézací soud se s těmito rozpory v její výpovědi nevypořádal, navíc dospěl k nelogickému závěru, že poškozená svou výpověď neměnila, nýbrž pouze doplňovala. Podle mínění obviněného nelze poškozenou považovat za důvěryhodnou. Dovolatel namítl vadu v podobě opomenutých důkazů, přičemž se neztotožnil s odvolacím soudem, že se jedná o důkazy řádně zamítnuté pro nadbytečnost. Ani jeden ze soudů se nezabýval tím, kdo podepsal úvěrovou smlouvu, soud prvního stupně odmítl provést důkaz výpovědí pracovníka banky, který byl účasten při podpisu smlouvy či sjednávání úvěrové smlouvy, současně nezjistil, zda je možné uzavřít úvěrovou smlouvu ve prospěch třetí osoby, ani se nezabýval způsobem, jakým mohla poškozená nevědět, jaké číslo účtu je uvedeno v příkazu pro čerpání úvěru. Soudy se také nevypořádaly s nesrovnalostmi v jednotlivých částkách. Poškozené poskytnutý úvěr zněl na částku 1 912 500 Kč, smlouva o půjčce ze dne 30. 9. 2011 zněla na částku 2 200 000 Kč a smlouva o půjčce ze dne 7. 10. 2011 na částku 2 000 000 Kč. Soudy se odmítly zabývat tím, že smlouva o půjčce ze dne 7. 10. 2011 byla poškozenou vlastnoručně podepsána a označily ji za podvrh. Takový závěr byl přitom učiněn toliko na základě tvrzení poškozené, že tuto smlouvu nikdy neviděla. Odvolací soud uvedenou nesrovnalost neodstranil a ani se blíže nezabýval povahou smluvního vztahu mezi obviněným a poškozenou. Mezi jednotlivými důkazy jsou podle obviněného rozpory, které nebyly odstraněny. Jde pak o věc toliko občanskoprávní, nikoli trestní.
6. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že v celém průběhu trestního řízení neměl obhájce, byť jej mít měl. Tím bylo porušeno jeho právo na obhajobu a právo na obhájce podle §36 odst. 3 tr. ř., neboť bylo konáno řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Ač měl mít obhájce již v průběhu přípravného řízení, skutečnost byla jiná a orgány činné v trestním řízení činily úkony i v době, kdy neměl zvoleného obhájce, ani mu nebyl žádný obhájce ustanoven. Došlo tak k situaci, kdy se v závěru přípravného řízení měl možnost seznámit s obsahem spisu a případně se k němu vyjádřit či navrhnout provedení dalších důkazů. Jelikož však při tomto úkonu nebyl zastoupen obhájcem, byla mu odňata možnost účinně uplatňovat svá práva. Jako osoba bez právního vzdělání nebyl schopen sám s patřičnou kvalifikací posoudit své možnosti v rámci přípravného řízení. Nemohl sám hájit svá práva a uplatňovat případné námitky či se vyjádřit k procesní stránce věci. Jelikož nebyl zastoupen obhájcem v průběhu celého trestního řízení, jsou napadená rozhodnutí výsledkem procesu, který trpí vadou.
7. Výhrady vztáhl i proti výroku o trestu. Ten mu nebyl uložen v souladu se zásadami pro ukládání trestu, zejména nebyla zohledněna doba, která od spáchání skutku uplynula, proto je trest nepřiměřeně přísný. Obviněný s odkazem na svoji osobu (kdy od uložení předchozího trestu za sbíhající se trestnou činnost vede řádný život) neakceptoval uložení trestu odnětí svobody nepodmíněného, který je nepřiměřeně přísný a odporuje výchovné funkci trestu jako takového.
8. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 7 T 21/2021, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 2022, sp. zn. 4 To 534/2021, zrušil. Zároveň podle §265o odst. 1 tr. ř. požádal o přerušení výkonu dovoláním napadených rozhodnutí, neboť jeho matka trpí závažným onkologickým onemocněním vyžadujícím nepřetržitou léčbu ve zdravotnickém zařízení v Českých Budějovicích a v Praze. Obviněný ji k vyšetřením doprovázel a také jí poskytoval oporu.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dál jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání předeslala, že obviněný opírá podané dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., byť přímo neuvedl jejich paragrafové označení. Podle ní dovolání s jistou dávkou tolerance vyhovuje požadavkům obsahových náležitostí ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
10. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., zdůraznila, že ne každé porušení práva na obhajobu zakládá vadu ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Rozhodné je, zda obviněný měl obhájce v době, kdy se prováděly úkony, jež byly podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí. Obviněný pouze všeobecně deklaruje nutnou obhajobu a to, že nebyl zastoupen obhájcem, aniž by však konkrétně označil, ke které fázi trestního řízení se jeho námitky vztahují. Z obsahu spisového materiálu rekapitulovala státní zástupkyně především, že při zahájení trestního stíhání dne 14. 9. 2020 pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný poučen o institutu nutné obhajoby. Dne 8. 10. 2020 si obviněný zvolil na plnou moc obhájce Mgr. Tomáše Čermáka. Obžaloba byla podána dne 23. 2. 2021. K datu 30. 6. 2021 vypověděl jmenovaný obhájce obviněnému plnou moc a z uvedeného důvodu došlo k odročení hlavního líčení na den 25. 8. 2021. V mezidobí obviněný nevyužil svého práva a obhájce si nezvolil, přičemž mu nebyl zvolen ani jinou k tomu oprávněnou osobou. Předsedkyně senátu mu tedy obhájce ustanovila opatřením ze dne 19. 7. 2021. Následně proběhlo dne 25. 8. 2021 hlavní líčení, v jehož průběhu byl obviněný řádně zastoupen ustanoveným obhájcem Mgr. Jakubem Hláskem. Prostřednictvím posledně jmenovaného obhájce pak ve věci obviněný podával i odvolání. Státní zástupkyně proto neshledala indicii nasvědčující tomu, že obviněný nebyl v předmětném řízení řádně zastoupen obhájcem, ačkoliv tomu tak ze zákona mělo být. K zásahu do práva na obhajobu tak nedošlo.
11. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci obviněný zpochybnil zejména věrohodnost poškozené, státní zástupkyně upozornila na obecné podmínky uplatnění daného důvodu dovolání, přičemž podle jejího mínění nelze nalézacímu soudu vytknout nesprávnost či neúplnost skutkových zjištění, neboť soud provedl dokazování v rozsahu podle §2 odst. 5 tr. ř., důkazy vyhodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a následně dospěl ke správným skutkovým závěrům, které v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. také odůvodnil. S námitkami proti věrohodnosti výpovědi poškozené se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly. Nalézací soud reflektoval odlišné výpovědi obviněného a poškozené a pečlivě zvažoval, která je pravdivá, přičemž přisvědčil věrohodnosti a pravdivosti výpovědi poškozené. Poukázal mimo jiné na to, že smlouvu uzavřela na popud obviněného, který jí přislíbil pomoc při opravě zděděného domu v XY, a zároveň popřela, že by ji ke sjednání úvěru vedla snaha pomoci obviněnému v jeho podnikání, jak se ten snažil tvrdit. Soud naopak logicky dovodil, že obviněný využil situace poškozené (po rozvodu, bez prostředků, bez osoby, na kterou by se mohla v případě potřeby obrátit o pomoc či o radu) a pod záminkou opravy a následného velmi výhodného prodeje zděděného domu v XY u ní vyvolal dojem nezištné pomoci s touto záležitostí za pomoci hypotečního úvěru, který si nakonec z jeho popudu sjednala. Takto získané prostředky, které byly bankou poukázány na účet, se kterým disponoval obviněný, obviněný postupně vybral, aniž by došlo ke slíbené rekonstrukci či opravě domu, natož k jeho prodeji. Tvrzení, že by si poškozená za této situace sjednávala hypoteční úvěr na částku 2 000 000 Kč za účelem nejisté a riskantní investice do společnosti obviněného, bylo soudem shledáno jako nepřijatelné. Verze poškozené o nezájmu o investici do společnosti obviněného byla podpořena jejím postupem, když po zjištění, že peníze z hypotečního úvěru má v dispozici obviněný, chtěla o tom písemný doklad (smlouva o půjčce ze dne 30. 9. 2011). Soud podle státní zástupkyně poukázal na to, že obdobného jednání se obviněný dopustil také v roce 2018 ke škodě poškozené S. J. (věc Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 T 170/2019). Skutková zjištění soudu navíc korespondují také s výpověďmi svědkyň J. S. a J. B., které obviněný přesvědčil o vstupu do společností, ani jedna z nich neměla přehled o jeho podnikání a šlo v podstatě jen o jejich formální postavení ve společnosti bez věcného naplnění jeho účelu.
12. Státní zástupkyně konstatovala, že s verzí obviněného se neztotožnil ani odvolací soud a ona se závěry soudů nižších stupňů souhlasí. Nelze na základě výše uvedených úvah uzavřít, že by poškozená zneužila trestního řízení k tomu, aby se domohla svého civilního nároku. Naopak obviněný zneužil nelehké situace poškozené, která byla pod jím tvrzeným příslibem opravy jejího zděděného domu a jeho následného zpeněžení uvedena z jeho strany v omyl, na základě čehož si následně sjednala hypoteční úvěr, ze kterého se obviněný obohatil, byť se tak stalo cestou formálního pokrytí následnou smlouvou o půjčce. Skutkový stav věci netrpí ani vadou opomenutých důkazů, neboť soudy se s perspektivou důkazního přínosu důkazních návrhů obviněného pečlivě vypořádaly.
13. Námitky dovolatele proti uloženému trestu státní zástupkyně nepovažuje za podřaditelné pod obviněným deklarované dovolací důvody. Navíc ani v případě, že by obviněný užil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., v rámci kterého lze namítat uložení nepřípustného trestu či trestu mimo trestní sazbu, nebylo by možno jeho námitkám přisvědčit. Tento dovolací důvod totiž nenaplňují výtky o pouhé nepřiměřenosti trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Státní zástupkyně dále poznamenala, že s ohledem na použitou právní kvalifikaci předmětné trestné činnosti a kvalifikaci sbíhající se trestné činnosti byl ukládán souhrnný trest odnětí svobody, který je co do druhu i výměry přípustný. Sice je spojený s jeho přímým výkonem, nicméně vyměřený pouze mírně nad spodní hranicí trestní sazby uvedené v §209 odst. 4 tr. zákoníku, a to právě při zohlednění doby, která od spáchání skutku uplynula. Takto uložený trest nelze podle mínění státní zástupkyně označit za nepřiměřený. V průběhu téměř desetiletého období od spáchání posuzovaného činu navíc nedošlo na straně obviněného k odpovídající míře sebereflexe, když z celkově způsobené škody téměř dva miliony korun uhradil poškozené L. K. pouze nepatrnou část (jak přiléhavě odůvodnil soud odvolací pod bodem 29.).
14. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného J. W. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
16. Ve vztahu k náležitostem obsahu dovolání je nezbytné doplnit, že obviněný nepostupoval formálně bezvadně podle §265f odst. 1 tr. ř. a dovolací důvody neoznačil s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až m) nebo §265b odst. 2 tr. ř. Explicitně neuvedl, že podává dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že podání se posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno (§59 odst. 1 tr. ř.), a obviněný ve svém dovolání namítl, že v průběhu řízení neměl obhájce, ač jej podle zákona mít měl, což obsahově odpovídá citovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, což obsahově odpovídá citovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, což obsahově odpovídá citovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolací soud naznačené pochybení nepovažoval za zásadní a k dovolání obviněného přistupoval jako k dovolání podanému s odkazem na uvedené dovolací důvody.
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný, jak výše naznačeno, fakticky odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), h) tr. ř.
18. Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě.
19. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
21. V projednávaném případě dovolací soud žádná výše uvedená pochybení, na která pamatují uplatněné dovolací důvody, nezaznamenal.
22 . Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., je vhodné připomenout, že právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, respektive podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy, jmenovitě pak ty, které jsou ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Nejvyšší soud totiž již vícekrát judikoval, že za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat jakákoliv formální porušení procesních předpisů o přítomnosti obhájce, nýbrž pouze taková, která svojí materiální intenzitou skutečně do práva na spravedlivý proces významně zasahují. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl po určitou část řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008, ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 6 Tdo 270/2012, aj.).
23. Podle obsahu podaného mimořádného opravného prostředku obviněný namítal, že neměl obhájce v průběhu přípravného řízení, konkrétně v jeho závěru při seznámení s obsahem spisu. Z trestního spisu vyplývá, že dne 14. 4. 2020 byly vůči obviněnému na základě oznámení poškozené zahájeny podle §158 odst. 3 tr. ř. úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (č. l. 1). Dne 14. 9. 2020 bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (č. l. 3–6). Z usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo obviněnému doručeno dne 5. 10. 2020 (č. l. 6), je zřejmé, že obviněný byl podle §36 odst. 3, §36b odst. 1, 2, 3 tr. ř. poučen o nutné obhajobě, která s ohledem na právní kvalifikaci skutku v jeho případě nastala, neboť za označený zločin podvodu lze uložit trest odnětí svobody v trvání dvou až osmi let, přičemž podle §36 odst. 3 tr. ř., koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení. Jak je z obsahu spisu dále zřejmé, dne 8. 10, 2020 udělil obviněný plnou moc advokátu Mgr. Tomáši Čermákovi (č. l. 10). Zastoupen tímto obhájcem podal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 9), advokátní koncipientka tohoto obhájce (č. l. 20, 22) byla přítomna výslechu obviněného (č. l. 16–18), nahlédla do trestního spisu (č. l. 21), obviněný prostřednictvím svého obhájce navrhl policejnímu orgánu výslech poškozené L. K. (č. l. 23), dále požadoval zaslat protokol tohoto výslechu (č. l. 46) a učinil důkazní návrh v podobě smlouvy o půjčce ze dne 7. 10. 2011 (č. l. 49). Dne 18. 1. 2021 bylo obhájci obviněného doručeno oznámení o možnosti prostudovat spis (č. l. 299 a 300). Jak z trestního spisu plyne, této možnosti nebylo využito (č. l. 302), ačkoli byl obhájce vyrozuměn o této možnosti podáním do datové schránky a obviněný písemným vyrozuměním. Z výše uvedeného je tak zjevné, že výhradám obviněného, že neměl v přípravném řízení obhájce, a že tudíž nemohl řádně uplatnit své právo na obhajobu, nelze přisvědčit. Obviněný měl v přípravném řízení obhájce, sám si jej zvolil a prostřednictvím něj své právo na obhajobu opakovaně uplatňoval, a pokud ani on, ani obhájce zvolený na plnou moc nevyužili práva spis prostudovat před podáním obžaloby, nelze v jejich vlastním přístupu k dané fázi trestního řízení spatřovat jakékoli pochybení policejního orgánu. Jakéhokoli pochybení stran nutné obhajoby v souladu se zjištěními státní zástupkyně dovolací soud neshledal ani ve fázi řízení po podání obžaloby. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. tak nebyl naplněn.
24. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a k opomenutí důkazů, které obviněný v dovolání namítl, dovolací soud uvádí, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
25. Námitky obviněného proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud opodstatněnými. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů. Nalézací soud v bodě 7. vysvětlil, proč považoval doplnění dokazování o písmoznalecké zkoumání podpisu smlouvy o půjčce ze dne 7. 10. 2011 a o výslech pracovnice banky, která s poškozenou dne 9. 9. 2011 sjednala smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru, za nadbytečné, resp. proč nevyhověl důkazním návrhům vzneseným ze strany obhajoby. Uvedl, že dosud provedené důkazy postačily pro zjištění skutkového stavu věci a navrhované důkazy tento skutkový stav věci nemohly zvrátit. Ke smlouvě o půjčce ze dne 7. 10. 2011 poškozená uvedla, že jí není známa, s obviněným podepsali pouze jednu smlouvu, a to smlouvu ze dne 30. 9. 2011, kterou vyhotovila ona sama, což potvrdil i obviněný. Tvrzení obviněného, že o několik dní později přišla poškozená s dodatkem původní smlouvy o půjčce, tj. s listinou ze dne 7. 10. 2011, označil soud za nepravděpodobné a nelogické, neboť naznal, že pokud by ze strany poškozené byla vyhotovována nová smlouva, kterou předložil toliko obviněný, byla by jistě použita stejná stylistická úprava a po obsahové stránce by odpovídala první smlouvě, což v tomto případě zjevné není, stejně tak, mělo-li se jednat o dodatek ke smlouvě o půjčce ze dne 30. 9. 2011, byla by tato skutečnost v textu jistě uvedena či by bylo zmíněno, která z podepsaných smluv platí, apod. Soud smlouvu o půjčce ze dne 7. 10. 2011 považoval za podvrh, aniž by musel znalecky zkoumat podpis poškozené. Co se týče výslechu bankovní úřednice, uvedl, že nelze předpokládat, že by tato byla schopna podat relevantní údaje k uzavření hypoteční smlouvy z roku 2011, přičemž pokud jde o proces sjednávání takové smlouvy, těmito okolnostmi se již policejní orgán zabýval při prověřování podezření ze spáchání zločinu úvěrového podvodu poškozenou, když věc byla odložena.
26. Odvolací soud se s názorem nalézacího soudu o nadbytečnosti navrhovaných důkazů ztotožnil a doplnil, že potřeba písmoznaleckého zkoumání dodatku je o to slabší, že sám obviněný o existenci tohoto dokumentu původně vůbec nehovořil, což závěr prvostupňového soudu, že tento dodatek je falzem, jen umocňuje. Podle odvolacího soudu je při takovém stanovisku prvostupňového soudu nadbytečné zkoumat, zda autorem věřitelského podpisu na podvrženém dokumentu je ta či ona osoba, neboť i kdyby vyšlo najevo, že podpis na předmětné listině je pravým podpisem poškozené, pak při výpovědích poškozené, která vědomý podpis takového dokumentu popírá, by okresní soud stejně musel důsledným posuzováním věrohodnosti vyhodnocovat otázku, jakou cestou se podpis na listinu dostal – tj. zda šlo o podepsání listiny s plným uvědoměním jejího obsahu anebo zda byl podpis vylákán nějakým nekorektním způsobem. Výslech bankovních úředníků či opatřování bankovní zprávy jsou pak nadbytečnými též proto, že obviněný sám nakonec připustil, že s nějakými dokumenty poškozené pro banku manipuloval. Navíc představa, že by si bankovní úředníci po více než deseti letech pamatovali či vůbec v obecné rovině byli schopni vyjádřit se, zda byl obviněný toliko kurýrem nebo osobou, která v těchto dokumentech prováděla či mohla provádět nějaké úpravy, je zcela iluzorní, a od navrhovaných důkazů si tak nelze slibovat žádný informativní přínos (srov. body 13. – 15. usnesení odvolacího soudu).
27. Dovolací soud má za to, že soudy nižších stupňů svůj odmítavý přístup k návrhům na doplnění dokazování přesvědčivě objasnily, jejich argumentace, kterou dovolací soud sdílí, je zcela vyčerpávající a neumožňuje dát prostor úvahám, že v řízení došlo k opomenutí důkazů.
28. Vytýkaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů ve věci taktéž není dán. Soudy nižších stupňů se obviněným rozporovanou věrohodností výpovědi poškozené řádně zabývaly, vypovídací hodnotu této výpovědi pečlivě hodnotily, přičemž současně srovnávaly kredibilitu této výpovědi a výpovědi obviněného. Nalézací soud si přitom v této souvislosti správně kladl základní otázku, proč by poškozená investovala do podnikání obviněného částku cca 2 mil. Kč, pakliže by byla obeznámena s rizikem takové investice a pakliže by její finanční situace v předmětné době, kdy neočekávaně zdědila dům, který vyžadoval před následným prodejem opravu, na kterou neměla finanční prostředky (kdy finanční prostředky neměla ani na údržbu domu), byla nevalná. Žádnou logickou odpověď na tuto otázku soud nenašel, přičemž se nemohl spokojit s vysvětlením obviněného, že mu poškozená chtěla pomoci překlenout „špatné“ období podnikání. Verzi poškozené pak označil za přijatelnou, neboť pokud by hodlala investovat do podnikání obviněného, stěží by sjednávala hypoteční úvěr, a nikoli běžný úvěr, a vystavila se tak podezření ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, 5 tr. zákoníku. Soud obviněného správně hodnotil jako zdatného manipulátora, jehož oběťmi se povětšinou stávají ženy buď osamělé, anebo v tíživé osobní situaci, kdy jim nabídne „pomoc“, po získání jejich naprosté důvěry je přesvědčuje o výhodných finančních investicích, ze kterých však těží právě on (obdobného jednání se dopustil též v roce 2018 ke škodě poškozené S. J., viz rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 7 T 170/2019). Tomuto závěru pak svědčí i výpovědi svědkyň J. S. a J. B., které obviněný přesvědčil o vstupu do společností, ve kterých vystupoval jako jednatel, ačkoliv ani jedna z nich neměla o jeho podnikání přehled, o obor činnosti se blíže nezajímala, a jednalo se tak v podstatě jen o přátelskou výpomoc při ryze formálním postavení společníka ve společnosti obviněného (srov. bod 10. rozsudku nalézacího soudu).
29. I odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný je nevěrohodný, a to jednak s ohledem na jeho minulost, jednak vzhledem k dalším skutečnostem zjišťovaným k jeho osobě. Poukázal na to, že obviněný se již před stíhaným jednáním nezdráhal uvádět jinou osobu v omyl (věc vedená před Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 117/2004) a že stejným způsobem si počínal i po nyní stíhaném jednání, o čemž dokonce přetrvávají i trestněprávní důsledky v podobě nezahlazených odsouzení (věci řešené před Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 196/2014 a 7 T 170/2019). Odvolací soud poukázal na obsahově velmi podobné podvodné jednání řešené v jiných trestních věcech obviněného, které koresponduje s popisem děje líčeným poškozenou, jakož i na další momenty svědčící pro nevěrohodnost obviněného. Pokud údajně potřeboval překlenout problematické období své společnosti a vyrovnat dluhy ve výši 600 000 Kč, nelze nalézt rozumné vysvětlení, proč by si od poškozené měl půjčovat částku více než trojnásobnou. I kdyby byla k těmto dluhům připočtena částka ve výši 700 000 Kč jako investice do stavby tovární haly, půjčovaných 1,9 mil. Kč by stále významně převyšovalo finanční potřeby obviněného. Za další okolnost snižující věrohodnost obviněného označil soud skutečnost, že obviněný na jedné straně tvrdil, že půjčené peníze postupně investoval do společnosti, na straně druhé vyjádřil překvapení nad tím, že se tyto peníze v účetnictví společnosti neprojevily. Soud rovněž upozornil na podiv obviněného nad tím, že likvidátor společnosti nedisponuje účetnictvím společnosti, a to v situaci, kdy jednatelem společnosti, v jehož kompetenci bylo předání účetnictví likvidátorovi, byl právě obviněný. Taktéž bral v potaz svědectví J. S., která jako majitelka účtu, na který byly poukázány peníze z hypotečního úvěru, popřela vědomí o tomto finančním toku. Odvolací soud považoval za těžko uvěřitelnou představu, že by se proti obviněnému spikly dvě navzájem nepropojené osoby, tj. poškozená a jmenovaná svědkyně. Konečně akcentoval vysoce nestandardní model podnikatelských aktivit obviněného, který nasvědčoval jeho snaze ukrýt zpeněžitelný majetek před případnými věřiteli (přinejmenším před poškozenou) pod majetkové entity zdánlivých společníků J. S. a J. B., které ve skutečnosti o svých akvizicích fakticky vůbec nic nevěděly (srov. body 19. – 25. usnesení odvolacího soudu).
30. Dovolací soud považuje popsanou argumentaci soudů nižších stupňů za logickou, přesvědčivou a komplexní. Ani on neshledává obviněného věrohodným a sdílí závěr o pravdivosti výpovědi poškozené. Ztotožňuje se s tím, že verze poškozené je v podstatných bodech stále stejná – jak v původním řízení, které navíc sama vyvolala, tak i nyní. Je nepochybné, že obviněný, vědom si své nepříznivé finanční situace a při vědomí svých reálných výdělkových možností, vylákal od poškozené finanční prostředky, které ona získala prostřednictvím sjednaného hypotečního úvěru. Tyto finanční prostředky, které mu byly poukázány na jím spravovaný účet, postupně vybral a použil je pro svou potřebu. Vina obviněného byla jednoznačně prokázána a neexistují o ní důvodné pochybnosti.
31. Dovolací soud tedy uzavírá, že námitky obviněného podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají opodstatnění.
32. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je evidentní, že obviněný svoji domněnku o nesprávném právním posouzení skutku založil výlučně na přesvědčení o nesprávných skutkových zjištěních a uplatnil ji toliko proklamativně bez bližší specifikace, k níž by se mohl Nejvyšší soud vyjádřit. Dovolání neobsahovalo jedinou relevantní námitku, kterou by vytýkal nesoulad mezi skutkovými zjištěními obsaženými v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odůvodněním jeho rozhodnutí, jako i s odůvodněním usnesení odvolacího soudu, a zákonnými znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Dovolatel pouze opakoval svoji obhajobu a skutkové námitky, s nimiž se již soudy nižších stupňů vypořádaly, a naplnění uplatněného dovolacího důvodu spočívajícího (mj.) v nesprávném právním posouzení skutku dovozoval z toho, že výpověď poškozené, které soudy uvěřily a na základě níž dospěly k závěru o jeho vině, je nevěrohodná. Proto v tomto ohledu ani ve svém dovolání v rámci uplatněného dovolacího důvodu neuvedl námitky pod důvod dovolání podle §265i odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelné.
33. Obviněný dále brojil proti výroku o trestu a domáhal se uložení mírnějšího trestu odnětí svobody, podmíněně odloženého, s odkazem na časový odstup od spáchání trestné činnosti. Jak ovšem správně upozornila státní zástupkyně, jeho námitky nespadají pod jím slovně deklarované dovolací důvody, ani pod jím neuplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., s odkazem na nějž lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod totiž musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
34. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná. Soudy nižších stupňů se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému J. W. nedopustily. Obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se přečiny podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 3 T 196/2014, který nabyl právní moci dne 19. 9. 2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 3 To 474/2016, byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Byl přitom ohrožen trestem odnětí svobody od dvou do osmi let na základě trestní sazby stanovené podle §209 odst. 4 tr. zákoníku. Soudy při úvaze o druhu trestu a jeho výměře zohlednily trestní minulost obviněného (byl v minulosti pětkrát soudně trestán, k prvním třem odsouzením se v současné době již nepřihlíží), jakož i skutečnost, že trest byl ukládán též za sbíhající se trestnou činnost, pro niž byl obviněný odsouzen ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 196/2014 k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců se stanovením zkušební doby v trvání 36 měsíců. Trest byl tedy ukládán za celkem tři trestné činy s celkově způsobenou škodou třem poškozeným více než 2 mil. Kč. Nebylo shledáno polehčujících okolností, obviněný nevykazuje sebereflexi ani reálnou snahu po eliminaci škodlivého následku trestné činnosti (po deseti letech uhradil poškozené pouze marginální částku odpovídající 4,7 % z vylákané sumy). Po pečlivé úvaze bylo rozhodnuto o uložení trestu odnětí svobody v trvání 3 let spojeného s přímým výkonem, jde tedy o trest mírně nad spodní hranicí trestní sazby, když takto příznivý trest s ohledem na rozpětí trestní sazby byl zvolen nalézacím soudem zejména právě s přihlédnutím k době, která od spáchání skutku uplynula. Pro výkon tohoto trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou v souladu s §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Soud opětovné ukládání výchovného trestu neshledal účelným, neboť řetězení takových druhů trestů (aktuálně se obviněný nachází ve zkušební době podmíněného odsouzení v trestní věci tohoto soudu sp. zn. 7 T 170/2019, která uplyne dne 11. 6. 2023) nenaplňuje účel zákona, který soud při svém rozhodování musí ctít. Proto považoval uložený trest za zákonný a spravedlivý (srov. bod 14. rozsudku nalézacího soudu a body 28. – 31. usnesení odvolacího soudu).
35. Dovolací soud se s argumentací soudů nižších stupňů zcela ztotožnil a proti jejich závěrům nemá žádných výhrad. Trest uložený obviněnému rozhodně nelze označit za nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý. Úvahy soudů jsou přiléhavé a trest odnětí svobody v trvání tří let je s přihlédnutím ke všem soudy zmiňovaným skutečnostem bezpochyby adekvátní. Soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jejich závěry jsou logické a přesvědčivé, přičemž zohledněním doby, která od spáchání skutku uplynula, se výslovně zabývaly. Tato skutečnost však při konstatování absence snahy obviněného odčinit způsobený následek, trestní minulosti obviněného, z níž se evidentně nepoučil, a při ukládání souhrnného trestu za celkem tři úmyslné trestné činy, z nichž jeden je zločinem, nemůže vést k závěru o uložení mírnějšího trestu, než který byl uložen. K zásahu dovolacího soudu z důvodu porušení ústavního principu proporcionality trestní represe tak není dán v projednávané věci žádný důvod.
VI. Způsob rozhodnutí
36. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného J. W. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), h) naplněny nebyly. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
37. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu, proto bylo jeho podání hodnoceno jako podnět k takovému postupu, čemuž nic nebrání. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně však spis s příslušným návrhem nepředložila a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 8. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth