ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.409.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 409/2023-2456
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2023 o dovolání obviněného V. J., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 3 To 71/2022, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 53 T 9/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. J. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. 53 T 9/2021, byl obviněný V. J. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkových zjištění v rozsudku blíže uvedených. Za to byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100.000 (sto tisíc) Kč, který se skládá ze 100 (sto) denních sazeb po 1.000 (jedentisíc) Kč za jednu denní sazbu.
2. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný V. J., jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci v neprospěch obviněného, rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 3 To 71/2022 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), písm. e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 100.000 (sto tisíc) Kč, který se skládá ze 100 (sto) denních sazeb po 1.000 (jedentisíc) Kč za jednu denní sazbu.
Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného V. J. jako nedůvodné zamítl.
3. Podkladem pro to bylo zjištění, že:
v přesně nezjištěné době od začátku roku 2019 nejpozději do 16. 11. 2019 v XY na ulici XY v prostorách hotelu XY, které užíval v rámci své podnikatelské činnosti, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, srozuměn s tím, že nedisponuje povolením podle §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, k nakládání s návykovou látkou metamfetamin, zvanou pervitin, nejméně ve třech případech neoprávněně přechovával přesně neustanovená léčiva s obsahem pseudoefedrinu určená k výrobě metamfetaminu v blíže nezjištěném množství, která s jeho vědomím a souhlasem přivezl z Polské republiky J. K., narozen XY, a která byla následně předána osobám L. S., narozen XY, a Z. N., narozen XY, kteří je využili k nelegální výrobě metamfetaminu, dále ve stejném období a na stejném místě nejméně ve dvou případech přechovával metamfetamin v dávkách po 300 gramech, který si následně v prostorách hotelu převzal J. K., a dále v přesně nezjištěné době od roku 2018 nejpozději do 16. 11. 2019 na stejném místě, jakož i na dalších místech v XY, v přesně nezjištěném počtu případů předal osobě J. B., narozen XY, psychotropní látku metamfetamin v celkovém množství nejméně 400 gramů určenou k distribuci koncovým uživatelům, přičemž J. B. mu po prodeji metamfetaminu měl předávat částku 1 000 Kč za každý prodaný gram této psychotropní látky, a takto jednal v rozporu s Jednotnou Úmluvou o omamných látkách, která byla pro Českou republiku publikována vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 47/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů, kde metamfetamin je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. zařazený do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, a rovněž je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb.,
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný V. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání zaměřené proti výrokům o vině i trestu, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., (ve znění účinném od 1. 1. 2022), tj. že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až l ).
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný vyslovil nesouhlas s rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, které považuje za rozporné s provedeným dokazováním, přičemž popírá, že by se dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu. Namítá, že skutkové závěry odvolacího soudu, které zrekapituloval, neodpovídají provedenému dokazování. Otázce „zjištěného“ skutkového stavu se obviněný podrobně věnoval v oddílech A/ a B/ části II. dovolání, otázce opomenutých důkazů v oddílu C/ části II. dovolání, odůvodnění uloženého trestu, které neodpovídá požadavkům stanoveným rozhodovací činností Nejvyššího soudu v oddílu D/ části II. dovolání a ohledně přítomnosti dovolacích důvodů již v době předcházející vyhlášení napadeného rozsudku v oddílu E/ části II. dovolání.
A/II. Otázka přechovávání prekursorů či metamfetaminu pro jinou osobu
6. Pokud jde o skutkové závěry uvedené ve skutkové větě napadeného rozsudku ohledně přechovávání prekursorů či metamfetaminu pro jinou osobu, kterých se obviněný měl podle skutkových zjištění vrchního soudu dopustit tím, že: a) v přesně nezjištěné době od začátku roku 2019 nejpozději do 16. 11. 2019 v prostorách hotelu XY nejméně ve třech případech neoprávněně přechovával přesně neustanovená léčiva určená k výrobě metamfetaminu, která s jeho vědomím a souhlasem přivezl z Polské republiky J. K. a která byla následně předána k nelegální výrobě metamfetaminu a b) nejméně ve dvou případech ve stejném období, a na stejném místě přechovával metamfetamin v dávkách po 300 gramech, který si následně v prostorách hotelu převzal J. K., ty podle obviněného provedenému dokazování neodpovídají.
7. Vyjádřil přesvědčení, že provedené důkazy nejsou způsobilé k závěru, že měl vědomě v hotelu XY přechovávat pro J. K. nejen léčiva určená k výrobě metamfetaminu ale i samotný metamfetamin. Rozporuje závěry soudu, že předmětné jednání je prokázáno výpovědí svědka P. Š., který měl potvrdit minimálně tři případy dovozu léčiv s obsahem pseudoefedrinu a dva případy odvozu samotného metamfetaminu. Skutečnost, že s těmito byl obviněný spojován, soud dovozuje i z toho, že měl zapůjčit vozidlo J. K., že se na něj čekávalo a že jednání mezi ním a J. K. probíhala odděleně. Toliko obecně odvolací soud odkazuje na kombinaci výpovědi svědků P. Š. a J. B., jakož i na zvukový záznam schůzky obviněného a J. B. ze dne 11. 11. 2020, které mají prokazovat přechovávání obviněným příslušných návykových látek a nakládání s nimi. Má za to, že soudy měly spíše vycházet z výpovědí svědkyň M. T., S. P., L. S. a D. J., které nezaznamenaly žádný pohyb léčiv nebo drog v hotelu XY.
8. Ani skutečnost, že minimálně v jednom případě užil J. K. jeho vozidlo při cestě do Polska o ničem nevypovídá, naopak žádným z provedených důkazů nebylo zpochybněno, že mu auto svěřoval za účelem provádění běžné údržby. Není možné mu přičítat k tíži, pokud J. K. namísto toho v jednom případě zneužil svěření vozidla k cestě do Polska za účelem nákupu prekursorů k výrobě metamfetaminu. Ani P. Š. nehovoří o vědomosti obviněného o tom, že půjčené vozidlo bude k tomuto účel použito. Je tedy pouhou spekulací soudu, že prekursory přivážel J. K. z Polska s vědomím a souhlasem obviněného, ale svědčí to toliko o opatrnosti J. K., který nechtěl, aby byl při přejíždění státních hranic spatřen ve svém vlastním vozidle, nikoli o jakémkoliv zapojení obviněného do jeho drogové trestné činnosti, které by navíc spočívalo ve vědomí a souhlasu s tím, odkud jsou prekursory získávány. Obdobným způsobem, byť neúspěšně, se J. K. pokoušel zapůjčit vozidlo i od D. J.
9. K tvrzenému čekávání na obviněného ze strany J. K. (a P. Š.) jako o okolnosti svědčící o jeho zapojení do drogové trestné činnosti J. K., soud nevzal v potaz skutečný obsah výpovědi P. Š., který čekání na obviněného spojuje již s tím, kdy se obviněný s K. scházeli v restauračních prostorách za účelem oběda či kávy, čehož se logicky P. Š. neúčastnil. Je vyloučeno, že v restauraci mělo docházet k vědomému přebírání prekursorů ze strany obviněného od J. K., který žádné balíky – igelitové tašky do restaurace ke stolu nenosil. Ohledně přechovávání prekursorů, které se měly nacházet v XY či jinde, ničeho neuvádí ani J. B. stejně jako, že by měl od obviněného hotový přechovávaný metamfetamin odvážet J. K. J. B. tak ani částečně, obdobně jako P. Š., nelíčí tvrzené zapojení obviněného do drogového businessu a jeho výpověď tak nemůže výpověď P. Š. nikterak podepřít. Takovéto tvrzení soudu je porušením zásady presumpce neviny , když na základě svých závěrů o jednom trestněprávně relevantním jednání obviněného (byť rovněž sporném) usuzuje na jeho vinu i v případě dalšího jednání, kterého se měl dopustit. Co se týče ostatních ve věci provedených důkazů, vrchní soud nerespektoval zásadu důsledného hodnocení důkazů v jejich souhrnu, namísto toho každý důkaz hodnotil jednotlivě a výběrově s tím cílem, aby jej mohl posléze odmítnout jako nepodporující obhajobu obviněného. Tím kromě toho, že vytvořil disonanci mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, jak je popsán ve výroku napadeného rozsudku, zasáhl i do práva obviněného na obhajobu.
10. Závěry soudu, které se opírají o výpověď P. Š., který nebyl nikdy přítomen tomu, že by J. K. skutečně obviněnému předával návykové látky nebo prekursory k jejich úschově, nestojí na pevných základech ani se nemohou opřít o akcentovaný zvukový záznam ani o rozsudek vyhlášený ve věci J. K. Ze zvukového záznamu neplyne nic o tom, že by obviněný měl přechovávat blíže neurčené tablety nebo metamfetamin pocházející od J. K. v prostorách hotelu XY a jeho soudy dovozovaná role na trestné činnosti J. K. nevyplývá ani z pravomocného rozsudku v jeho věci. Důkazy netvoří žádný uzavřený řetězec, na základě kterého by bylo možné respektovat odsouzení obviněného prostřednictvím řady nepřímých důkazů. Navíc dané důkazy, především výpověď P. Š. v kontextu s dalšími provedenými důkazy - svědeckými výpověďmi, umožňuje takový výklad skutkového děje, že J. K. skutečně přinášel na hotel XY omamné a psychotropní látky a prekursory, které zde uschovával, nicméně nikoli s vědomím ani souhlasem obviněného, ale tyto předával zaměstnanci hotelu, patrně působícímu v kuchyni, na což ukazuje i anabáze s odnášením si metamfetaminu z hotelu spolu s boxy, které byly naplněny skutečným jídlem, které si J. K. musel v hotelové restauraci, objednat. Blíže neztotožněný pracovník hotelové kuchyně pak mohl být osobou, jež měla spíše než obviněný možnost od J. K. jak přebírat, tak mu i předávat metamfetamin, popřípadě prekursory k jeho výrobě. Touto zcela reálnou variantou skutkového děje se však soudy nezabývaly tak, aby v zájmu zachování zásady in dubio pro reo zvolily variantu pro obviněného nejpříznivější, pokud by dalšími důkazy nebylo postaveno na jisto, že se skutkový děj udál tak, jak tvrdí orgány činné v trestním řízení. Z provedených důkazů lze tedy dovodit zcela jiné napojení J. K. a jeho drogových aktivit na hotel XY, nežli to, které jej pojí s obviněným, a to jeho napojení na kuchyň hotelové restaurace a na personál hotelu. Tento průběh skutkového děje lze jednoznačně dovodit z výpovědí svědků D. J., S. P., M. T. i P. Š. V tomto ohledu obviněný připomněl rovněž i policejním orgánem konstatovanou přítomnost osob z drogově problematického prostředí mezi personálem hotelu XY. I nadále tak obviněný tvrdí, že on sám na hotelu XY žádné drogy ani prekursory k jejich výrobě vědomě nepřechovával ani nemá vědomost o tom, že by se v prostorách hotelu měly nacházet vlivem činnosti jiných osob, čemuž však, pokud by tomu tak skutečně bylo, nemohl zabránit. Je tedy nereálné tvrzení soudu, že a) do hotelu měl J. K. vnášet igelitovou tašku/igelitové tašky, kdy tyto zároveň již u sebe neměl ve chvíli, kdy klepal na dveře kanceláře obviněného a b) z hotelu měl ve dvou případech společně s boxy s jídlem odnést i jídelní boxy, které obsahovaly metamfetamin.
11. Daným jednáním byl odsouzen na základě řetězce nepřímých důkazů, které jsou však nezpůsobilé k jeho odsouzení pro jednání kladené mu za vinu, a to výpovědi svědků P. Š., J. B., který minimálně o skladování prekursorů ničeho nevypověděl, jakož i zvukového záznamu ze sledování ze dne 11. 11. 2020, ve kterém však není hovořeno o jakémkoli přechovávání ať již metamfetaminu nebo prekursorů k jeho výrobě na hotelu XY, které jsou však nezpůsobilé k jeho odsouzení. Soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost nebo skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že je z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. Nepřímé důkazy, respektive jejich faktická absence v požadovaném rozsahu a vypovídající hodnotě, vedoucí sice k důvodnému podezření vůči obviněnému, které však nevyloučily, že pachatelem mohla být i jiná osoba, nejsou dostatečným podkladem pro uznání jeho viny (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69). Vrchní soud tak hodnotil provedené důkazy ve zjevném rozporu s jejich obsahem, když pominul jinou v úvahu připadající variantu skutkového děje, neřešil možné zapojení jiné osoby z hotelového personálu do trestné činnosti J. K. a nepostupoval tak podle zásady in dubio pro reo.
B/II. Otázka předání metamfetaminu J. B.
12. Za sporou označil obviněný i otázku předání metamfetaminu v J. B. v celkovém množství nejméně 400 gramů k distribuci koncovým uživatelům v době od roku 2018 nejpozději do 16. 11. 2019. I v tomto případě se vrchní soud opírá o důkazy, na které zcela zjevně nahlíží nikoli komplexně, ale pouze výběrově a toliko v neprospěch obviněného. Za nejpodstatnější vrchní soud označil výpověď J. B., kterou shodně jako krajský soud označil za věrohodnou, a to v návaznosti na jeho odsouzení ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod č. j. 7 T 26/2020-159 a zvukový záznam ze dne 11. 11. 2020. V tomto směru obviněný zpochybnil i sledování osob a věcí podle §158d odst. 1, odst. 2 tr. ř., a to na dobu od 11. 11. 2020 od 10:00 hodin do 11. 12. 2020, kde byl získán klíčový důkaz v podobě zvukové nahrávky jeho schůzky se svědkem J. B. Má za to, že ve věci probíhalo nezákonné sledování dávno před tím, než došlo k jeho povolení. Rovněž protokol o tomto sledování označil za nic neříkající sdělení.
13. Rozporuje též, pokud soud jako nevěrohodnou vyhodnotil svědeckou výpověď M. P., že J. B. pořídil metamfetamin, jež dále distribuoval, od J. K., která neměla být soudem odmítnuta jako nepravdivá, ale měla být pečlivě vyhodnocena a zasazena do mozaiky všech důkazů, které v dané věci měl soud k dispozici. Mělo tak být bráno v potaz vyjádření M. P., že dodavatelem metamfetaminu J. B. byl přímo J. K. Toto tvrzení obviněného se po celou dobu trestního stíhání nepodařilo vyvrátit, navíc je v souladu i s tvrzením svědka G. G., který rovněž měl vidět J. K. a J. B. pospolu.
14. Pokud jde o zvukový záznam ze dne 11. 11. 2020, ani ten nebyl podle obviněného ze strany vrchního soudu v odůvodnění napadeného rozsudku hodnocen komplexně, když se opřel toliko o jeho pasáž, na které má zaznívat informace o 400 či 500 g metamfetaminu, a zcela ignoroval rozporuplná tvrzení J. B. na daném zvukovém záznamu, jimiž již v roce 2020 zpochybňuje toto množství, které později upřesnil při hlavním líčení. Stejně soud pominul výslovné tvrzení J. B., že metamfetamin odebíral od J. K. Zvukový záznam v kombinaci s výpovědí J. B. a trestním příkazem v jeho věci tak nemohou vést ke skutkovým závěrům o předání konkrétního množství metamfetaminu ze strany obviněného J. B. Svědecká výpověď J. B. vykázala jednoznačnou neschopnost tohoto svědka vyjádřit se s alespoň s minimální možnou, rozumně vysvětlitelnou jistotou k množství metamfetaminu, který mu měl být ze strany obviněného údajně předáván. Svědek si nebyl schopen vybavit konkrétní případy předávek i přes to, že k věci opakovaně vypovídal. I pokud by bylo možné činit závěr o tom, že obviněný skutečně předal J. B. jakýkoli metamfetamin, mělo být přistoupeno k aplikaci zásady in dubio pro reo (jak ostatně téměř správně učinil krajský soud jako soud prvního stupně). Při takovém postupu není možné dospět k jinému závěru než k tomu, že ze strany obviněného mohl být (pokud byl) J. B. předán metamfetamin v množství nejméně (prokazatelně nikoli však více) 110 g. Tedy řádově nižší množství, než jaké bylo obviněnému napadeným rozsudkem přisouzeno. Důvěryhodnost J. B. je tak zásadním způsobem narušena zcela nevěrohodnými tvrzeními o ztrátě cca 300 g metamfetaminu či jeho konstrukce o tom, že tato jeho aktivita měla být cestou k tomu, jak obviněnému splatit svůj dluh z půjčky.
15. Pakliže z hodnocení jeho svědecké výpovědi v kontextu zvukového záznamu vyplývá, že do celkového tvrzeného množství chybí 275–290 g metamfetaminu, jeví se jako logické vysvětlení, že J. B. skutečně neměl nikdy k dispozici jím uváděné množství 400 g metamfetaminu, které by získal od obviněného, když při důsledné aplikaci zásady in dubio pro reo se maximálně jednalo o 110 g metamfetaminu –tedy množství téměř třikrát nižší. Z obsahu zvukového záznamu tak nelze dospět ke zjednodušenému závěru o tom, že ze strany obviněného bylo J. B. prodáno 400 g metamfetaminu. Jediné, co daný zvukový záznam naznačuje, je to, že obviněný měl určitý pojem o drogové činnosti J. B., ale i o jeho spojení s J. K.
16. Snadno vysvětlitelná je i státním zástupcem tvrzená nesrovnalost mezi tím, kolik gramů metamfetaminu bylo řešeno v trestní věci J. B. a v nynější věci dovozeného minimálního množství metamfetaminu, které mu (za předpokladu, že soudy trvají na věrohodnosti J. B.) předal obviněný – tedy rozdíl 110 g a 143 g. Pokud obviněný již poukazoval na to, že provedené důkazy svědčí jednoznačně (i) o přebírání metamfetaminu J. B. přímo od J. K., není nikterak překvapivé, že svědek mohl mít u sebe jiné množství metamfetaminu, než mu mělo být prodáno obviněným (pokud k tomuto vůbec došlo a veškerý metamfetamin nepocházel právě od J. K.).
17. Důvodem pro zrušení napadeného rozsudku je podle obviněného rovněž otázka chybného časového vymezení skutku, který je mu kladen za vinu, zvlášť za situace, kdy je délka páchání trestné činnosti ze strany vrchního soudu akcentována při jeho úvahách ohledně druhu a výměry trestu. Pokud je ve výroku napadeného rozsudku uvedeno, že měl předávat J. B. metamfetamin v době nejpozději do 16. 11. 2019, tato část výroku neodpovídá provedeným důkazům. J. B. byl v souvislosti se svou drogovou trestnou činností zadržen policií v červnu 2019, sám v procesním postavení svědka v trestní věci obviněného před policejním orgánem uvedl, že od obviněného přestal odebírat pervitin v červnu 2019. I trestní příkaz, který byl v jeho věci vydán, potvrzuje, že se trestné činnosti dopouštěl nejdéle do 4. 6. 2019. Časové vymezení skutku, které se váže k údajné trestné činnosti obviněného, je tak v příkrém rozporu s provedenými a ve spise obsaženými důkazy.
C/ II. Otázka kvality údajně distribuovaného metamfetaminu
18. Trestní věc J. B. rovněž poodkrývá kvalitu metamfetaminu, který jím byl distribuován jeho koncovým uživatelům. Je zjevné, že tento byl různé, nikoli pouze „standardní“, kvality. S ohledem na provedené důkazy má obviněný za to, že soud nemohl aplikovat Nejvyšším soudem judikované hodnoty omamných a psychotropních látek pro stanovení jejich množství pro účely trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by distribuovaný pervitin byl v obvyklé kvalitě. Soud totiž nepřistoupil ke slyšení osob, které v minulosti v trestní věci svědka J. B. podaly vysvětlení.
19. V tomto ohledu obviněný poukázal, že v trestní věci J. B. byl dne 11. 2. 2020 Okresním soudem v Olomouci pod č. j. 7 T 26/2020-159 vydán trestní příkaz, a tedy ve věci před soudem nebyli slyšeni žádní svědci. Z usnesení o zahájení trestního stíhání J. B. lze však zjistit, že kvalita pervitinu byla podle jeho uživatelů kolísavá (viz s. 3–4 předmětného usnesení). Ačkoli si této skutečnosti musely být soudy vědomy, nepřistoupily ke slyšení osob, které v minulosti v trestní věci svědka J. B. podaly vysvětlení, čímž znemožnily objektivizaci kvality prodávaného metamfetaminu, který měl údajně pocházet od obviněného.
20. Vrchní soud (potažmo krajský soud) tak fakticky napadený rozsudek zatížil vadou opomenutých důkazů, pokud vůči obviněnému aplikoval presumpci běžné kvality předmětného metamfetaminu. Jestliže nebyla zjištěna kvalita údajně distribuovaného pervitinu svědkem J. B. (ať již tento získal od obviněného nebo jakýmkoli jiným způsobem), měly soud postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a jeho jednání posoudit pouze jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
D/II. Otázka uloženého trestu
21. Pokud jde o výrok o trestu odnětí svobody, obviněný namítá nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1, písm. h) tr. ř. Poukázal, že jedním z důvodů, který Nejvyšší soud stanovil pro přijatelnost svých případných zásahů do výroků o trestu, jsou situace, kdy výrok o trestu (jeho zpřísnění) není náležitě odůvodněn (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). V tomto směru namítl, že odvolací soud náležitě neodůvodnil, proč v jeho věci přistoupil k určení konkrétní výměry trestu odnětí svobody. Je tedy otázkou, zda bylo ze strany vrchního soudu bráno v potaz ustanovení §81 odst. 1 tr. zákoníku, kdy sice do určité míry akcentoval okolnosti případu, z jeho argumentace je nicméně patrné, že skutečným hlavním důvodem, který jej vedl k tomu, že jej odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody je to, že se k jednání, které je mu kladeno za vinu, nedoznal. Zvolil tedy trestní sazbu, jejíž výkon nelze podmíněně odložit podle §81 tr. zákoníku, přestože mohl ponechat beze změn krajským soudem uložený trest odnětí svobody ve výměře tří let. Tento svůj postup odvolací soud fakticky neodůvodnil.
E/II. Přítomnost dovolacích důvodů před vyhlášením napadeného rozsudku
22. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný poukazuje, že většina uplatněných dovolacích důvodů v dané trestní věci byla přítomna ještě před tím, než vrchní soud vyhlásil napadený rozsudek, kterým jej uznal vinným výše uvedeným jednáním, a ačkoliv závadový stav mohl napravit, to se nestalo. Obviněný tak v napadeném rozsudku shledal vady, které naplňují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
23 Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2022, č. j. 3 To 71/2022-2309, i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
24. Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k podanému dovolání vyplývá, že ústřední námitkou je poukaz obviněného na skutečnost, že důkazy, které byly provedeny v hlavním líčení, případně ve veřejném zasedání, nejsou způsobilé k tomu, aby na základě nich bylo možné učinit závěr o tom, že měl vědomě v hotelu XY přechovávat pro svědka J. K., ať již léčiva určená k výrobě metamfetaminu nebo samotný metamfetamin. Uvedené námitky však dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obviněný totiž dovozuje nesoulad mezi důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními na základě svého nesouhlasu s vyhodnocením jednotlivých důkazů soudy nižších stupňů a s tím, jaká skutková zjištění učinily tyto soudy z provedených důkazů. Podle obviněného soudy hodnotily důkazy vadně, pokud je zvažovaly ve vzájemném kontextu, neboť je měly hodnotit každý zvlášť a na základě váhy každého z důkazů zvažovat jeho dostatečnost pro prokázání viny. V tomto ohledu státní zástupkyně zdůraznila, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být naplněn pouze tím, že se soudy nepřiklonily k verzi skutkového děje popisované obviněným a rozhodly ve shodě s výpověďmi svědků P. Š., J. B. a zvukového záznamu, který zachytil schůzku obviněného s J. B. dne 11. 11. 2020, stejně jako přihlédly k rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2021 sp. zn. 49 T 4/2020. Tyto důkazy, které byly spolu ve vzájemném souladu byly hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale vytváří se přísně logicky na základě zákona a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o právní vědomí, o všestranné hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Požadavek obviněného na to, aby důkazy byly hodnoceny pouze jednotlivě a byla individuálně u každého důkazu zvážena míra prokazující jednání, které je mu kladeno za vinu, je tak podle státní zástupkyně zcestná, neboť zásada volného hodnocení důkazů předpokládá, aby důkazy byly hodnoceny nejen izolovaně, ale především ve vzájemných souvislostech s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. V posuzované trestní věci myšlenková činnost soudu, kterou byla provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti, vycházela z principu volného hodnocení důkazů a soudům nelze ničeho vytknout, přičemž se ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly i s obhajobou obviněného.
25. Jestliže dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukazuje na kategorii opomenutých důkazů, státní zástupkyně zdůraznila, že jejich existenci v posuzované trestní věci nelze prokázat, a to i s ohledem na fakt, že v odvolacím řízení obviněný nevznesl žádný návrh na doplnění dokazování. Ve věci nebylo přihlédnuto ani k žádnému procesně nepoužitelnému důkazu, v daném případě ke zvukovému záznamu zachycujícímu schůzku obviněného s J. B. dne 11. 11. 2020. Na uvedenou námitku reagoval odpovídajícím způsobem odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž zkonstatoval, že sledování osob podle §158d odst. 1, 2 tr. ř. bylo řádně povoleno, byl k němu vyhotoven protokol a hovor byl k důkazu řádně proveden. O závěrech soudu v těchto souvislostech není možné pochybovat.
26. Obviněný ve svém dovolání vytkl i porušení pravidla in dubio pro reo v řízení před odvolacím soudem. Toto pravidlo, podle kterého je nutné v pochybnostech o vině rozhodnout ve prospěch obviněného, se uplatňuje v trestním právu procesním, a proto ani jeho případné porušení nelze podřadit pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů. Soudy v trestní věci dovolatele však neměly žádné pochybnosti o jeho vině a vzhledem k provedenému dokazování a jeho výsledkům neměly důvod k tomu, aby nabyly takové pochybnosti a aby musely postupovat ve prospěch obviněného. Samotný odlišný názor dovolatele na výsledky provedeného dokazování a jeho přesvědčení o tom, že nespáchal posuzovaný trestný čin, nejsou důvodem k uplatnění pravidla in dubio pro reo a k postupu v jeho prospěch.
27. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podle státní zástupkyně podřadit námitky, jimiž rozporuje právní kvalifikaci skutku podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť nedošlo k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, spočívajícího v jeho spáchání ve značném rozsahu. Podle dovolatele je sporným značný rozsah podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, pokud nebyla zjištěna kvalita distribuovaného pervitinu, a pokud se uživatelé vyjadřovali k jeho různé kvalitě.
28. Podle usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (č. 44/2013 Sb. rozh. tr.) vyplývá, že primárním kritériem pro určení rozsahů ve smyslu §283 trestního zákoníku je množství účinné látky v droze. V případě, pokud toto není možné zjistit, přistupuje se k určení rozsahů pomocí celkového množství drogy, se kterou pachatel neoprávněně nakládal (tzv. sekundární kritérium). U hodnot, které jsou hraniční, lze potom pro určení, zda byl či nebyl naplněn určitý kvalifikační znak spočívající v rozsahu, přistoupit i k posouzení dalších vedlejších (terciálních) kritérií, jako jsou především výše peněžní částky, kterou pachatel za distribuci drogy utržil, okruh osob, kterým byla látka určena, intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u konzumentů drog, doba páchání trestného činu, a další. Pokud přitom zjištěné množství drogy nedosahuje určitého rozsahu, pak v obecné rovině platí, že čím větší množství účinné látky nebo drogy do požadované hranice takového určitého rozsahu chybí, tím intenzivnější musí být naplnění vedlejších kritérií (nebo jen jednoho takového kritéria), případně tím závažnější musí být, aby mohl být skutek přísněji kvalifikován (viz rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. 7 Tdo 407/2014).
29. Pokud jde o trestné jednání obviněného, množství léčiv, které obviněný přechovával, se prokázat nepodařilo, neboť nebyl stanoven konkrétní druh léčiv s obsahem pseudoefedrinu. Jediné, co se podařilo prokázat, byla skutečnost, že přechovával nejméně ve třech případech neoprávněně léčiva s obsahem pseudoefedrinu za účelem výroby metamfetaminu ze třech dovozů léčiv. Bylo prokázáno, že obviněný ve dvou případech přechovával metamfetamin v dávkách po 300 gramech a v přesně nezjištěném počtu případů předal J. B. metamfetamin v celkovém množství nejméně 400 gramů k distribuci koncovým uživatelům, kdy J. B. mu po prodeji metamfetaminu předával částku 1.000 Kč za prodaný gram. Množství 1000 gramů metamfetaminu naplňuje kvalifikační znak značného rozsahu, přičemž dalšími důvody, které svědčí o správnosti tohoto kvalifikačního znaku je skutečnost, že nakládal i s prekurzory, že se předmětného jednání dopouštěl opakovaně a dlouhodobě, přičemž o době páchání nevznikají důvodné pochybnosti.
30. Pokud jde o napadený výrok o trestu, státní zástupkyně zdůraznila, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádnému z dalších zákonných dovolacích důvodů neodpovídají námitky, prostřednictvím nichž je zpochybňována přiměřenost uloženého trestu. V zásadě platí, že námitky proti druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), je možné v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy pouze tehdy pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudů spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 – §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
31. Státní zástupkyně zdůraznila, že k přezkumu výroku o trestu v dovolacím řízení lze přistoupit pouze tehdy, pokud by byl uložený trest tak extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Šlo by o krajní případ, kdy extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem by dosahoval ústavně právní roviny, což by odůvodňovalo zásah dovolacího soudu. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestu obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje zejména na ty případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo nebo svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem a nebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 492/17 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se však v trestní věci dovolatele nejedná.
32. Uvedla, že zpřísnění trestu dovolateli reagovalo na odvolání státního zástupce, který označil trest uložený soudem prvního stupně za nepřiměřeně mírný a s jeho názorem se odvolací soud plně ztotožnil, když vyhodnotil, že jedna polehčující okolnost při existenci více přitěžujících okolností nemůže odůvodnit závěr o uložení trestu mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu. Přihlédl též k tomu, že obviněný se trestné činnosti dopouštěl po dobu jednoho roku, že množství psychotropních látek, se kterými nedovoleně nakládal, převyšovalo hranici značného rozsahu, finanční motiv a absenci náhledu. Argumentaci odvolacího soudu státní zástupkyně shledala za přiléhavou a obviněnému uložený trest za adekvátní. Soud uvážil všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jeho závěr je vyvážený. Trest, který byl obviněnému uložen, není extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.
33. Pokud obviněný argumentoval v daném ohledu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020 sp. zn. 7 Tdo 1587/2019, uvedla, že jde o naprosto nepřípadný příměr. V předmětné trestní věci obviněný uplatňoval závažné skutečnosti, které mohly vést k úvaze o snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby, a to s ohledem na své osobní a rodinné poměry. Obviněný byl totiž otcem šestileté dcery, jejíž matka nebyla schopna se o ni pro svůj vážný zdravotní stav postarat. Nejvyšší soud v tomto kontextu konstatoval, že v odůvodnění soudních rozhodnutí se soud rozhodující o trestu se všemi skutečnostmi z naznačených hledisek nevypořádal. Případ obviněného však žádné takové výjimečné poměry nevykazuje, a proto je třeba výrok o trestu v jeho trestní věci hodnotit pouze v souvislostech s jím páchanou trestnou činností.
34. Závěrem proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
35. Na vyjádření státní zástupkyně reagoval prostřednictvím svého obhájce obviněný V. J., který v rámci své repliky předně shrnul vyjádření státní zástupkyně s tím, že s její argumentací se nelze ztotožnit. Pokud jde o jeho tvrzení, že požaduje hodnotit důkazy pouze jednotlivě, toto nikdy neuvedl, když nežádal nic jiného než to, aby důkazy nebyly hodnoceny výběrově, nýbrž ve vzájemných souvislostech, a to v případě všech důkazů. Co se týče námitky opomenutých důkazů, upozorňoval, že chybně nebyly ze strany soudu hodnoceny ve spise obsažené důkazy, které obsahovaly informace o nižší kvalitě předmětného metamfetaminu, ale namísto toho byla vůči němu aplikována jakási „presumpce běžné kvality“, kteréžto pochybení může být podřazeno pod kategorii opomenutých důkazů.
36. K porušení pravidla in dubio pro reo konstatoval, že uváděl zcela konkrétní skutečnosti, jež tuto jeho námitku ilustrují, kdy se např. jednalo o přiklonění se soudu ke spekulacím svědka stran toho, co dovolatel měl nebo musel vědět. Jeho námitky vůči jeho nerespektování nevypovídají, zda měly dané soudy nějaké pochybnosti, kdy zcela v rozporu s tím, co uvedla státní zástupkyně, soud prvního stupně pochybnosti skutečně měl, proto také původně rozhodl jinak, ale o tom, zda pochybnosti objektivně existovaly a měly být soudy vzaty v potaz. To, že je soudy nedokázaly rozpoznat, je samozřejmě jejich pochybení, nicméně nelze říci, jak dovozuje státní zástupkyně, že soud neměl o vině obviněného pochybnosti, proto nemohl porušit pravidlo in dubio pro reo.
37. Jestliže státní zástupkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 stran určování rozsahu omamných a psychotropních látek, (dále také jen „OPL“), upozorňoval na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, které pracuje s OPL v jejich obvyklé kvalitě. V tom směru považuje i nadále za spornou otázku rozsahu podle §283 odst. 2, písm. c) tr. zákoníku. Na této své argumentaci setrvává, neboť, pokud jsou přítomny značné pochybnosti o tom, zda se v jeho věci vůbec jednalo o standardní metamfetamin, není možné bez dalšího užít pravidlo pro určení jeho rozsahu, že jen v případě, když nelze zjistit přesné množství účinné látky, např. byla-li omamná nebo psychotropní látka již spotřebovaná jejími konzumenty, lze vycházet z celkového množství drogy, kterou pachatel neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl atd. ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, nejsou-li zde pochybnosti o tom, že pachatel vyrobil nebo jinak nakládal s drogou v její obvyklé kvalitě.
38. Důrazně odmítl námitky státní zástupkyně vůči jeho argumentaci ohledně uloženého trestu, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 158/2019, je na jeho věc neaplikovatelné. Ve skutečnosti právě naopak předmětné usnesení obsahuje obecné pravidlo a požadavek řádného odůvodnění výroku o ukládaném trestu, jehož absence za určitých okolností může vést k zásahu dovolacího soudu, a to nikoli pouze v případech, jež jsou zcela shodné s případem, který byl v daném případě soudem řešen. Upozorňoval na neakceptovatelnost situace, kdy byl bez odpovídajícího odůvodnění odsouzen k trestu odnětí svobody, k němuž bylo přistoupeno pouze proto, že se nedoznal k trestné činnosti, která je mu kladena za vinu.
39. Jak dále poznamenal, k některým konkrétním bodům jeho dovolání se státní zástupkyně vůbec nevyjádřila, kdy zejména upozorňoval na nesprávné časové vymezení skutku, pro který byl odsouzen, které je v příkrém rozporu s provedenými, a ve spise obsaženými, důkazy, když takto je mu kladeno k tíži dodatečných pět měsíců páchání trestné činnosti, ve kterých ji objektivně páchat nemohl. Tato námitka je přitom jedna z klíčových, kdy sama je dostatečným důvodem pro zrušení napadeného rozsudku. Přehlédnuty byly také kupř. výtky vůči zvukovému záznamu, připomenutí opakovaně konstatované přítomnosti jiných osob s „drogovou minulostí“ v hotelu XY nebo konkrétní námitky vůči nevypořádání se soudu s jeho obhajobou.
40. Závěrem dovolatel plně odkázal na již podané dovolání jako celek a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2022, č. j. 3 To 71/2022-2309, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. navrhl, aby dovolací soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
41. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
42. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
43. Obviněný předně uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že „ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy “. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
44. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
45. Obviněný současně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí „na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
46. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., na který obviněný rovněž poukázal, je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
47. Obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, k čemuž lze obecně konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle §256 tr. ř., je možné dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatit pouze v jeho druhé alternativě, tedy za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený pod §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Osobě obviněného tedy v takovém případě nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, nýbrž tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, podle mínění obviněného jím vytýkanou vadu řádně neodstranil.
48. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
49. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
50. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, C. H. Beck).
51. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, obviněný uplatnil v první zákonné variantě, tedy, že skutková zjištění odvolacího soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Námitky proti učiněným skutkovým zjištěním pak obsahují nesouhlas dovolatele s tím, že byl uznán vinným na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a důkazů, které jak soud prvního stupně, tak především odvolací soud vyhodnotily podle jeho názoru nesprávně, v důsledku čehož shledal, že stávající skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. To platí zejména ve vztahu k námitkám, že jeho vina nebyla provedenými důkazy prokázána a že soudy rozhodly na základě toliko nepřímých důkazů. Tvrdí, že není vyloučena možnost jiné verze skutkového děje ve vztahu k přechovávání návykových látek pro J. K., neboť z provedených důkazů lze dovodit napojení J. K. a jeho drogových aktivit nikoli na jeho osobu, ale na kuchyň hotelové restaurace a personál hotelu XY. Projevuje nesouhlas s tím, že soudy nesprávně, jako ze stěžejního důkazu, vycházely stran přechovávání návykových látek a nakládání s nimi z tvrzení svědka P. Š., jehož výpověď zpochybnil. Stejně tak rozporuje, pokud odvolací soud ve svých závěrech odkazuje na kombinaci výpovědí P. Š. a J. B. a zvukového záznamu schůzky obviněného a J. B. ze dne 11. 11. 2020. Ve vztahu k předávání metamfetaminu J. B. zpochybňuje věrohodnost tvrzení svědka o jeho množství a kvalitě, přičemž poukazuje na jeho drogovou minulost, rozporuje časové vymezení skutku a další. Z této jeho argumentace lze dovodit, že podle dovolatele skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neodpovídají obsahu provedených důkazů, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu a ve vztahu k nim rovněž nebyly provedeny důkazy výslechem osob, které v minulosti podaly vysvětlení v trestní věci J. B. stran kvality metamfetaminu, který jim byl distribuován. Taková vadná zjištění však v posuzované věci dána nejsou.
52. K tvrzenému zjevnému rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, které obviněný shledal v závěrech soudu prvního stupně a vrchního soudu, které hodnotily provedené důkazy ve zjevném rozporu s jejich obsahem, když pominuly zejména jinou, v úvahu připadající variantu skutkového děje, spočívající v možném zapojení jakékoli jiné osoby z hotelového personálu nežli obviněného, do trestné činnosti J. K., nutno zdůraznit, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Těmito svými námitkami v podstatě toliko pouze obecně vznáší výhrady k hodnocení důkazů ze strany nižších soudů s tím, že provedené důkazy neposuzovaly ve vzájemných souvislostech a provedená skutková zjištění nesprávně vyhodnotily. Podle Nejvyššího soudu však takovou vadou napadená rozhodnutí netrpí. Je třeba zdůraznit, že těmto otázkám již soud prvního stupně věnoval mimořádnou pozornost a své závěry, ke kterým dospěl, logicky a přesvědčivým způsobem odůvodnil. S jeho závěry se následně rovněž ztotožnil odvolací soud.
53. Na skutkovém základě jsou založeny rovněž námitky dovolatele zpochybňující naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu, opírající se zejména o tvrzení, že nebylo prokázáno, že prekursory (resp. léčiva obsahující pseudoefedrin) přivážel J. K. s jeho vědomím a souhlasem, a že pokud jeho vozidlo užil J. K. k cestě do Polska, nesvědčí to o jeho vědomosti a souhlasu s tím, odkud jsou prekursory získávány ani o jakémkoliv jeho zapojení do této drogové trestné činnosti. I zde totiž obviněný brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a nikoli vůči právnímu hodnocení, které soudy přijaly. Nicméně i v rozsahu těchto námitek lze znovu poukázat na velmi podrobně vykonané dokazování a jeho zhodnocení, zejména ze strany soudu prvního stupně v odůvodnění rozsudku, kde se věnoval všem okolnostem, které mu umožnily učinit závěr o vině obviněného bez důvodných pochybností, a to pochopitelně též z hlediska subjektivní stránky daného zločinu, přičemž nedospěl k žádnému poznatku, který by měl, byť jen zpochybňovat otázku povědomí obviněného o tom, že se dopouští trestného jednání. V tomto ohledu soud prvního stupně konstatoval, že: „….v otázce zavinění obžalovaného dospěl k závěru, že tento jednal v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V řízení bylo prokázáno, že přechovávání prekursoru a metamfetaminu v prostorách hotelu XY se dělo s vědomím a souhlasem obžalovaného, a to zejména výpovědí P. Š. („To, že obžalovaný ví o tom, že se v XY schovává pervitin, vyplynulo třeba z toho, že třeba se čekalo, až obžalovaný přijde, K. říkal, že musejí počkat, až obžalovaný dojede.“) a obsahem zvukového záznamu ze schůzky obžalovaného s B. 11. 11. 2020, ze kterého je zřejmé, že obžalovaný je obeznámen s činností týkající se výroby a distribuce metamfetaminu J. K. a je do ní zapojen v tom, že část pervitinu předával B., což K. přiznal až později. Prakticky jedinou v úvahu přicházející motivací k této činnosti (vzhledem k tomu, že obžalovaný svou trestnou činnost popírá a ke své motivaci k tomuto jednání se tedy logicky nevyjadřuje), je motiv zištný, tedy snaha získat předmětnou trestnou činností finanční příjem. Z těchto okolností tedy jednoznačně vyplývá závěr o jednání obžalovaného v úmyslu přímém, když pokud se obžalovaný předmětným jednáním snažil získat majetkový prospěch, bezpochyby chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem tímto zákonem chráněný“ ( k tomu bod 33 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
54. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. T ato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
55. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například odstavec 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
56. Pokud jde o výhrady obviněného spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které shledává nepřiléhavým, rozporným a odporujícím ustanovení §125 tr. ř., když svými námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění jeho rozhodnutí, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudního rozhodnutí, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
57. Pokud jde o námitku opomenutých důkazů, spočívající v neprovedení výslechů osob, které v minulosti podaly vysvětlení v trestní věci J. B. stran kvality metamfetaminu, který jim byl tímto distribuován, je nutno v tomto ohledu zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).
58. Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenutý důkaz nejednalo, neboť za opomenutý nelze označit důkazní návrh, jímž se soudy řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhovaný důkaz, by neměl na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. Ve vztahu k předmětné námitce nutno dodat, že se soudy tímto důkazním návrhem nezabývaly, neboť tento nebyl v předchozím řízení obviněným učiněn, přičemž jeho potřebu zmiňuje a jeho neprovedení soudům vytýká až ve svém mimořádném opravném prostředku.
59. Jestliže obviněný namítá, že soudy měly samy přistoupit ke slyšení těchto osob, Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou. Přitom z provedeného dokazování nevyplývají takové skutečnosti, které by i s ohledem na zjištěné celkové neoprávněné nakládání s metamfetaminem v rozsahu 1 000 g (již neoprávněná dispozice se 150 g ve smyslu §283 tr. zákoníku může naplňovat kvalifikační znak „značný rozsah“) mohly mít vliv na soudy učiněné závěry.
60. Vytýká-li dále, že skutkové závěry týkající se přechovávání léčiv s obsahem pseudoefedrinu a metamfetaminu pro J. K., krajský soud staví převážně na základě výpovědi svědka P. Š., nelze takovému postupu nic vytknout. Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, tento svědek popsal minimálně tři případy dovozu léčiv s obsahem pseudoefedrinu na výrobu metamfetaminu obviněnému na hotel XY a minimálně dva případy odvozu metamfetaminu vždy po 300 g. Svědecká výpověď P. Š. i přesto, že mu J. K. přímo neuváděl, že se v těchto případech jede za obviněným, ale na XY prokazuje, že léky s obsahem pseudoefedrinu předával J. K. obviněnému a bral od něj metamfetamin, a to popisem organizace výroby metamfetaminu, nákupu léčiv, plateb, půjčením vozidla od obviněného, popisem skutečností, že se v souvislosti s dovozem a odvozem návykových látek na obviněného čekávalo a že jednání mezi J. K., který přivezl prekursory nebo je vyzvedával či vyzvedával metamfetamin, a obviněným probíhala odděleně a popisem skrytého nakládání s předmětnými látkami. Údaje zjištěné od svědka P. Š. tak podle soudu nezakládají jakoukoliv pochybnost o vědomosti obviněného, s jakými látkami a v jakém množství nakládal způsobem uvedeným ve výroku rozsudku. Současně svědek vyvrací, že by si J. K. bez vědomí obviněného nechával návykové látky na hotelu XY a pak je vyzvedával. Výpověď P. Š. navíc nestojí osamoceně, ale je zřejmé, že soud prvního stupně důkazní situaci objektivizoval i výpovědí svědka J. B. a záznamem schůzky ze dne 11. 11. 2020 mezi obviněným J. B., což jsou důkazy, které prokazují, že to byl obviněný, který přechovával příslušné návykové látky a dále s nimi nakládal. Soud prvního stupně rovněž vysvětlil, z jakého důvodu výpověď svědka P. Š. shledal nejen za důkaz usvědčující, ale také věrohodný, když konstatoval, že výpovědi svědka byly konzistentní ani nebylo shledáno, že by chtěl obviněného nepravdivě usvědčit či jeho roli zveličovat (k tomu body 24, 25, 29 rozsudku soudu prvního stupně a body 20, 21 rozsudku odvolacího soudu). Ve světle těchto důkazů nutno odmítnout obviněným nastíněnou verzi skutkového děje spočívající v údajném napojení J. K. a jeho drogových aktivit na kuchyň hotelové restaurace a personál hotelu XY, nikoli na osobu obviněného, jak ve svém mimořádném opravném prostředku v podrobnostech rozvádí. Pro úplnost lze dodat, že soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil odpovědným způsobem a pochybnosti stran konkrétního druhu léčiv s obsahem pseudoefedrinu a konkrétního množství léčiv, které svědek P. Š. nebyl schopen přesně určit, a které se provedenými důkazy nepodařilo odstranit, v souladu se zásadou in dubio pro reo hodnotil ve prospěch obviněného (k tomu bod 28 rozsudku odvolacího soudu.
61. Pokud obviněný popírá jednání kladené mu za vinu, podle něhož měl od roku 2018 nejpozději do 16. 11. 2019 předat (prodat) metamfetamin svědku J. B., odvolací soud poukázal na přesvědčivé závěry soudu prvního stupně blíže rozvedené v bodech 26 – 27 odůvodnění rozsudku, že k tomuto jednání nepochybně docházelo, ve které době i na jakém místě, když se v tomto směru jako o věrohodnou opřel o svědeckou výpověď J. B., a to též v návaznosti na jeho odsouzení ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 28/2020, jakož i zvukový záznam ze dne 11. 11. 2020. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud jako nevěrohodnou vyhodnotil výpověď svědka M. P., že J. B. pořídil metamfetamin, který dále distribuoval, od J. K. (bod 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
62. Poukazuje-li obviněný dále, že závěr odvolacího soudu, jímž bylo stanoveno souhrnné množství jím předaného metamfetaminu J. B., je s ohledem na rozporuplnost jeho tvrzení a nevěrohodnost jeho osoby chybný, přičemž dovozuje, že podle jeho výpočtu by se jednalo o množství metamfetaminu toliko v rozsahu 110 g metamfetaminu namísto rozsudkem odvolacího soudu, pouze na základě nesprávného vyhodnocení vyjádření J. B. v kontextu zvukového záznamu ze dne 11. 11. 2020 stanovené množství v rozsahu 400 g metamfetaminu, přičemž nesprávně obviněnému přičetl i období po 4. 6. 2019, podstatou i těchto námitek je ve skutečnosti brojení proti chybnému hodnocení důkazů. Nejsou pochybnosti o tom, že celkové množství metamfetaminu, jež dovolatel se zištným záměrem předal J. B., činilo 400 g, přičemž časové vymezení slovy „nejpozději do 16. 11. 2019“ je sice poněkud zavádějící, avšak není nijak významné z hlediska zjištěného rozsahu neoprávněné dispozice obviněného s touto drogou.
63. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatelem vymezenými vadami skutkové povahy rozsudek soudu prvního stupně a potažmo na něj navazující rozsudek soudu odvolacího, zatížen není. Odvolací soud upřesnil popis skutkových okolností stran obviněným J. B. předaného množství vyrobeného metamfetaminu, když z odůvodnění rozsudku jednoznačně vyplývá, že se množstvím takto předané drogy pečlivě zabýval. Oproti soudu prvního stupně doplnil odvolací soud dokazování (část důkazů zopakoval), a na jeho základě přistoupil k úpravě popisu předmětného skutku ohledně množství metamfetaminu, které získal svědek J. B. od obviněného, k čemuž lze v podrobnostech odkázat na jeho argumentaci v bodech 34-36 odůvodnění jeho rozsudku, s níž se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Jak z této blíže vyplývá, z podnětu odvolání státního zástupce odvolací soud shledal důvody pro zásah do rozsudku soudu prvního stupně, přičemž v tomto směru uvedl, že tak učinil na základě nutnosti vycházet při prokázání skutku z obsahu všech provedených důkazů. Jestliže soud prvního stupně vyhodnotil správně výpověď svědka J. B. za věrohodnou, pak měl vycházet z obsahu této výpovědi i co se týká minimálního množství metamfetaminu získaného od obviněného, a neměl pominout v této souvislosti obsah hovoru ze dne 11. 11. 2020 mezi obviněným a J. B.
64. Stran námitky nevěrohodnosti svědka J. B. odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že pokud by chtěl svědek J. B. obviněného poškodit, zcela jistě by nesnižoval v průběhu doby množství metamfetaminu, se kterým obviněný nakládal, ale naopak by trval na co nejvyšším množství. Pakliže na základě výše uvedeného odvolací soud závěrem dovodil, že: „jelikož jsou ve výpovědích svědka J. B. a při schůzce ze dne 11. 11. 2020 opakovaně uváděny údaje o 400 až 500 g metamfetaminu, pak při respektování zásady v pochybnostech ve prospěch, vzal odvolací soud za prokázané minimální množství 400 g metamfetaminu“ , nelze mít k těmto jeho závěrům žádných výhrad (bod 36 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
65. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud konstatuje, že vina obviněného V. J. byla provedeným dokazováním spolehlivě prokázána. Skutková zjištění Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci, podstatná pro právní posouzení věci mají odpovídající obsahové zakotvení v řadě důkazů, jež do sebe logicky zapadají, čímž vytvořily ucelený důkazní řetězec, ze kterého bylo bez důvodných pochybností prokázáno výše popsané protiprávní jednání obviněného, a tím i vyloučen jakýkoli jiný (alternativní) skutkový stav, jak je obviněným namítáno. Mimo výpovědí svědků zejména P. Š., J. B., J. K., S. S., G. G., M. T., S. P., jakož i z úředních záznamů o podání vysvětlení D. J., D. K., L. S., P. D. a M. D., které byly za podmínek ustanovení §211 odst. 6 tr. ř. přečteny k důkazu u hlavního líčení aj., lze poukázat rovněž na výsledky realizovaných operativně pátracích úkonů, především výsledky sledování osob a věcí ve smyslu §158d odst. 2 tr. ř., včetně vyhodnocení zvukového záznamu ze sledování ze dne 11. 11. 2020 ohledně schůzky obviněného s J. B., o jehož zákonnosti a procesní použitelnosti nejsou pochyby, jak nakonec v bodě 38 odůvodnění rozsudku konstatuje i odvolací soud. Zmínit lze též skutečnosti vyplývající ze souvisejících trestních spisů, zejména trestního spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 49 T 4/2020, týkajícího se související trestné činnosti dalších osob (V. J., L. S., L. H., Z. N., J. K., P. Š.), podílejících se různou měrou na navazující výrobě pervitinu, trestního spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 T 26/2020, týkající se trestní věci J. B., jakož i další důkazy, z nichž vyplynuly konkrétní skutečnosti prokazující, že se obviněný dopustil přisouzeného protiprávního jednání. Těmto důkazům byla oběma soudy nižších stupňů důvodně přiznána věrohodnost, přičemž není důvod od skutečností z nich jednoznačně a bezpochybně vyplývajících, odhlížet.
66. Není pochybením, pokud oba soudy pracovaly s obviněným zpochybňovanými důkazy jako se spolehlivými usvědčujícími důkazy, neboť jednotlivé usvědčující důkazy nestojí osamoceně, ale naopak v klíčových bodech spolu navzájem korespondují. Vyjma toho oba soudy nižších stupňů dostatečně vysvětlily, proč předmětné důkazy považovaly za plně dostačující k prokázání viny obviněného. Pakliže je obsah soudy zmíněných důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že učiněná skutková zjištění Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, z provedených důkazů zcela nepochybně vyplynula, přičemž mezi nimi neexistuje žádný, natož pak zjevný rozpor. Současně se oba soudy nižších instancí v rámci odůvodnění svých rozhodnutí v zásadě dostatečně vypořádaly s námitkami obviněného. Lze proto uzavřít, že skutkové závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně, a s nimiž se v podstatné části, jak shora uvedeno, ztotožnil i soud odvolací, nejsou v žádném, natož ve zjevném či extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž ani hodnotící úvahy obou soudů nejsou v rozporu s pravidly formální logiky. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani z nich vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je obviněným namítáno .
67. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy. Pro jeho naplnění, jak výše uvedeno tedy nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení tr. zákoníku, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
68. Za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud shledal námitky obviněného směřující do oblasti právního posouzení skutku, jimiž obviněný v dovolání rozporoval právní kvalifikaci skutku podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spočívající v tvrzení, že nedošlo k naplnění znaku této kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy spočívajícího v jeho spáchání ve značném rozsahu, pokud nebyla zjištěna kvalita distribuovaného pervitinu, a pokud se uživatelé vyjadřovali k jeho různé kvalitě. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.
69. Zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, spáchá-li tento čin ve značném rozsahu.
70. Nejvyšší soud připomíná, že k problematice posuzování naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §283 tr zákoníku a příslušných rozsahů v něm vymezených, existuje ustálená a soudy obecně respektovaná judikatura. Stanoviskem ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013 (uveřejněno pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.) Nejvyšší soud (trestní kolegium) dovodil, že za „množství větší než malé“ ve smyslu trestního zákoníku je obecně třeba považovat takové množství omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek – převyšuje běžnou dávku obvyklého konzumenta. V příloze k danému stanovisku jsou pak obsaženy orientační hodnoty určující „množství větší než malé“ u jednotlivých omamných látek, psychotropních látek a přípravků je obsahujících. Tato příloha je členěna do pěti sloupců: v prvním sloupci je uveden tzv. typ drogy, v druhém sloupci je uveden mezinárodní nechráněný název v českém jazyce, v třetím sloupci je uvedeno množství větší než malé, ve čtvrtém sloupci je uvedena účinná psychotropní či omamná látka a v pátém sloupci je uvedeno nejmenší množství účinné psychotropní či omamné látky, jež musí obsahovat látka, označená jako droga, aby bylo její zkoumané množství považováno za větší než malé. Stanovení hodnoty považované za „množství větší než malé“ současně tvoří výchozí úroveň pro další trestním zákoníkem předpokládané hranice. „Větším rozsahem“ je pak desetinásobek množství většího než malého, „značným rozsahem“ je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ je desetinásobek takto určeného značného rozsahu. U pervitinu – metamfetaminu za „množství větší než malé“ považuje více než 1,5 gramů drogy pervitinu, která musí obsahovat nejméně 0,5 g účinné psychotropní látky metamfetaminu či 0,6 gramů soli hydrochloridu metamfetaminu.
71. K výkladu příslušných rozsahů (větší, značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy je třeba připomenout usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (uveřejněno pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.) s tím, že určitý rozsah nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku, ale při jeho stanovení se uplatní i další okolnosti (viz rozhodnutí pod č. 1/2006 a 12/2011 Sb. rozh. tr.). Proto v konkrétním případě, pokud to odůvodňují i tyto další okolnosti činu, není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvantifikační) znak, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému desetinásobku požadovaného množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, jestliže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný pro daný rozsah. Z citované judikatury však jednoznačně vyplývá, že primárním kritériem pro určení příslušného rozsahu je množství účinné látky v předmětné droze. V případě, že toto není možné zjistit, přistupuje se k určení rozsahu pomocí celkového množství drogy, se kterou pachatel neoprávněně nakládal (tzv. sekundární kritérium). U hodnot, jež jsou hraniční, co se týče určení rozsahu (viz shora „…množství sice neodpovídalo celému desetinásobku …, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, jestliže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný pro daný rozsah .“), lze potom pro určení, zda byl či nebyl naplněn určitý kvalifikační znak spočívající v „rozsahu“, přistoupit i k posouzení dalších, tzv. vedlejších (terciálních) kritérií, jako jsou především výše peněžní částky, kterou pachatel za distribuci drogy utržil, okruh osob, kterým byla látka určena, intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u konzumentů drog, doba páchání trestného činu a další (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 407/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. l. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1419/2016).
72. Jak z výše citované judikatury jednoznačně vyplývá, primárním kritériem pro určení rozsahu je množství účinné látky v předmětné droze, a teprve v případě, že toto není možné zjistit, přistupuje se k určení rozsahu pomocí celkového množství drogy, se kterou pachatel neoprávněně nakládal (tzv. sekundární kritérium). Tak je tomu i v posuzované věci. Při následném posuzování otázky naplnění kvalifikované skutkové podstaty citovaného zločinu vycházel odvolací soud primárně z výsledků dokazování a z citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, ve spojení s citovaným rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, v rámci kterého, bylo množství větší než malé v případě pervitinu (nelze-li zjistit množství účinné látky) stanoveno na rozsah 1,5 gramu pervitinu. Znak „značný rozsah“ je tak dán hranicí 150 gramů drogy pervitinu (nelze-li zjistit množství účinné látky).
73. Jak vyplývá ze skutkových zjištění uvedených ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně, ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, obviněný V. J. se dopustil výše blíže již popsaného protiprávního jednání spočívajícího v tom, že nejméně ve třech případech neoprávněně přechovával přesně neustanovená léčiva s obsahem pseudoefedrinu určená k výrobě metamfetaminu a ve dvou případech přechovával metamfetamin v dávkách po 300 gramech a v přesně nezjištěném počtu případů předal J. B. metamfetamin v celkovém množství nejméně 400 gramů určený k distribuci koncovým uživatelům, přičemž J. B. mu po prodeji metamfetaminu měl předávat částku 1.000 Kč za každý prodaný gram. Prokázané množství metamfetaminu ve výši 1.000 gramů tak beze vší pochybností naplňuje znak „značného rozsahu“, a to i s ohledem na opakovanost a dlouhodobost daného jednání, k čemuž přistupuje rovněž skutečnost, že obviněný nakládal i s léky obsahujícími pseudoefedrin určenými k výrobě pervitinu. Předmětná námitka stran absence zjištění množství účinné látky, na jejímž základě se obviněný domáhá změny právní kvalifikace skutku toliko podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, tak není opodstatněná.
74. Obviněný s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění od 1. 1. 2022) shledal vadným rovněž výrok o trestu odnětí svobody z rozsudku odvolacího soudu, přičemž vytýká, že odvolací soud výrok o trestu (jeho zpřísnění proti soudu prvního stupně) náležitě neodůvodnil, když má za to, že mu měl být ponechán podmíněný trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně, namísto odvolacím soudem uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Takové námitky však nelze prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) uplatnit, neboť nejde o „jiné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
75. K těmto námitkám Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022), jejž však obviněný v dovolání neuplatnil, a proto je třeba jen v zájmu úplnosti uvést, že tento se vztahuje na případy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Nejvyšší soud musí konstatovat, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, vůbec neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. účinného od 1. 1. 2022 (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.
76. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „…připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
77. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby ) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.”
78. Poukazuje-li obviněný na nesprávné hmotněprávní posouzení otázky trestu, na jehož pozadí považuje uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků oproti trestu uloženého mu soudem prvního stupně za náležitě neodůvodněný, jedná se toliko o námitku vztahující se k pouhé nepřiměřenosti trestu, která však, jak již výše uvedeno, zjevně žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídá. Obviněnému byl uložen přípustný druh trestu a zcela v rámci zákonné trestní sazby, dokonce při dolní hranici jejího rozpětí. V této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za nějž lze uložit mimo jiné trest odnětí svobody v rozmezí od dvou roků do deseti let.
79. Jak se z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu podává, soud prvního stupně při ukládání trestu sice přihlédl ke všem zákonným hlediskům rozhodným pro stanovení druhu a výměry trestu uvedeným v §37 až 39 tr. zákoníku, tyto však nedostatečně zhodnotil. V daném případě se nezaobíral skutečností, že obviněný se trestné činnosti dopouštěl prakticky po dobu jednoho roku, a to nikoli nahodile. Dostatečně také nezohlednil množství psychotropních látek, se kterými nakládal, které výrazně převyšovalo hranici značného rozsahu i před úpravou skutkového stavu učiněnou ze strany odvolacího soudu, k čemuž zdůraznil, že okolnost podstatného navýšení množství metamfetaminu, který předal obviněný J. B. se musela také odrazit v uloženém trestu. Přehlédnout nelze ani finanční motiv obviněného, ke kterému zcela správně dospěl i soud prvního stupně. Odvolací soud nicméně projevil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, že okolnosti případu nejsou nijak vybočující, aby vyvracely předpoklad o naplnění účelu trestu uložením trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu. Taktéž není možno odhlédnout od absence jakéhokoliv náhledu na spáchání trestné činnosti ze strany obviněného, který je též pro úvahu o podmíněném výkonu trestu odnětí svobody podstatný. Rozsáhlost, dlouhodobost a určitá opakovanost páchání trestné činnosti s finančním ziskem tak podle odvolacího soudu znamenají takové okolnosti případu, které nelze pominout při úvaze o druhu a výši trestu. Okolnosti případu, polehčující i přitěžující okolnosti, poměry a osoba pachatele podle odvolacího soudu tedy neumožňují uložení mírnějšího trestu odnětí svobody než ve výměře 4 let, přičemž tento trest je uložen v trestní sazbě podle §283 odst. 2 tr. zákoníku. Samotná délka uloženého trestu neumožňuje podmíněný odklad jeho výkonu (bod 40 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
80. Trest odnětí svobody ve výměře 4 roků nepodmíněně tak není možno považovat za trest nepřiměřený při objektivním vyhodnocení všech zákonných kritérií pro ukládání trestu a jeho uložení odvolací soud také náležitě odůvodnil. Je tak nepřípadný odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019, neboť v předmětné věci obviněný poukazoval na závažné skutečnosti, které mohly vést k úvaze o snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestné sazby, a to s ohledem na jeho osobní a rodinné poměry. V nyní posuzované věci se však o žádné takové výjimečné poměry nejedná. Nejvyšší soud se tak ztotožnil s odvolacím soudem, přičemž shledal uložený trest odnětí svobody v rámci příslušné trestní sazby, za zákonný a přiměřený. Pochybení nebylo shledáno ani ohledně zařazení obviněného pro účely výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou stejně jako ohledně uložení peněžitého trestu.
81. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření uloženého trest odnětí svobody, neboť zejména odvolací soud zkoumal podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedl veškeré okolnosti, které posuzoval. Způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody tak lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
82. V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., (nyní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.), a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56).
83. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal taktéž na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, který je dán tehdy, pakliže v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
84. Jak již bylo konstatováno výše, pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Pokud tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě odvolání věcně přezkoumal a následně jej zamítl podle §256 tr. ř., je možné dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu uplatit pouze v jeho druhé alternativě, tedy za podmínky, že v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
85. Obviněnému V. J. nebylo nikterak odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, nicméně tento soud, přestože v řízení o řádném opravném prostředku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, podle mínění obviněného vytýkanou vadu řádně neodstranil. Jelikož však Nejvyšší soud zjistil, že v napadených rozhodnutích nižších soudů nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
86. S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze shrnout, že všechna rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jsou v jednoznačné shodě s obsahem provedených důkazů, pročež lze uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu tohoto zločinu, a to jak po objektivní, tak i subjektivní stránce. Nejvyšší soud tedy v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ani v rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, či v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
IV.
Závěrečné shrnutí
87. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného V. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 6. 2023
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu