ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.758.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 758/2023-515
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2023 o dovolání obviněných 1. L. Č., a 2. P. I. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 5 To 71/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 6/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. Č. a P. I. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 54 T 6/2022, byli uznáni vinnými:
obviněný L. Č. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku,
obviněný P. I. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku,
a to na podkladě skutkových zjištění, že:
v dosud přesně nezjištěném období, nejméně však od měsíce října roku 2019 do 28. 10. 2021, na různých místech města Ostravy s vědomím, že v České republice není bez příslušného zákonného povolení možno volně nakládat s návykovou látkou metamfetamin, zvanou pervitin využitelnou pro toxikomanii, ani s ní dále obchodovat, si L. Č. tuto psychotropní látku v množství spotřební dávky o blíže nezjištěném množství účinné látky metamfetamin a se znalostí jejich negativních účinků na lidský organismus kupoval za částku 200 až 500 Kč od P. I., a P. I. mu pervitin opakovaně prodával, a to nejméně pětkrát v měsíci a následně nejméně ve sto dvaceti případech poskytl L. Č. takto opatřený pervitin poškozené M. Š., nar. XY, kdy sama poškozená si v předmětném období s P. I. vždy telefonicky dojednala množství drogy, její cenu a místo předávky, kdy pro pervitin vždy s ohledem na svůj velmi špatný zdravotní stav posílala svého druha L. Č., který o poškozenou pečoval a byl si plně vědom jejího špatného zdravotního stavu, od poškozené vždy převzal finanční hotovost na zaplacení spotřební dávky pervitinu, peníze předával P. I., který mu za tuto platbu předával dojednané množství pervitinu, a tento pervitin následně L. Č. v místě jejich společného bydliště předal poškozené, kdy naposledy pervitin zakoupil dne 28. 10. 2021 po 19. hodině v Ostravě-XY, na autobusové zastávce linky XY, na parkovišti pod XY dle instrukcí poškozené od P. I., který mu pervitin prodal za částku 300 Kč, ačkoli P. I. velmi dobře věděl, že je pervitin určen pro nemocnou M. Š., o které rovněž věděl, že je tato zcela slepá, léčí se s cukrovkou, trpí psychickými problémy a užívá alkohol a množství léků, a poté, kdy L. Č. pervitin přinesl do bytu č. XY na ulici XY v Ostravě-XY, předal jej poškozené M. Š., která jej užila tzv. "šňupáním", následně se jí udělalo nevolno, odmítla však převoz do nemocnice, načež dne 30. 10. 2021 v době kolem 20:30 hodin ji L. Č. nalezl na podlaze v záchvatovitém stavu, na místo přivolal posádku rychlé zdravotnické pomoci, která poškozenou převezla do Fakultní nemocnice Ostrava, kde dne 1. 11. 2021 v 9:00 hodin poškozená zemřela, kdy bezprostřední příčinou smrti byl otok mozku, na jehož rozvoji se spolupodílely mnohočetné komplikace chronických onemocnění přirozené povahy a ovlivnění organismu metamfetaminem, kdy toxikologickým vyšetřením pak byly v krvi stanoveny koncentrace metamfetaminu ve výši 806 ng/ml a amfetaminu ve výši 143 ng/ml, kdy na rozvratu vnitřního prostředí s následným rozvojem rozhodného otoku mozku se spolupodílely oba zmíněné faktory,
přičemž metamfetamin, zvaný pervitin, je psychotropní látkou, která je zařazena do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uveden v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 o seznamech návykových látek vydané na základě zmocnění uvedeného v §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.
Za to byli odsouzeni:
obviněný L. Č. podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou,
obviněný P. I. podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění L. Č. a P. I. zavázáni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené VZP ČR, Regionální pobočce Ostrava, se sídlem Masarykovo náměstí 24/13, Ostrava částku ve výši 37.496,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši repo sazby České národní banky platné pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení zvýšené o 8 procentních bodů ročně z částky 37.496,- Kč, jdoucí ode dne 16. 8. 2022 do zaplacení.
2. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění L. Č. a P. I., rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 5 To 71/2022, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
3. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podali obvinění L. Č. a P. I. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
4. Obviněný L. Č. své dovolání, které zaměřil do všech výroků, opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Obviněný uvedl, že poukazem na uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění v případě, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěr. Zásah do skutkového stavu lze připustit jen výjimečně, pokud existuje extrémní rozpor mezi skutkovými a právními závěry. Má za to, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení jeho jednání, neboť oba soudy při hodnocení provedených důkazů nerespektovaly elementární zásady formální logiky.
6. V rámci své dovolací argumentace obviněný předně namítl, že příčinu smrti poškozené M. Š. s ohledem na její zdravotní anamnézu neoznačil ani příslušný znalec, když jednoznačně neurčil, zda za její smrtí stojí právě pervitin, který požila pár dní před tím. Podle znalce nastal rozpad vnitřního prostředí, který již zjevně nebyl zastavitelný, což vedlo ke smrti poškozené, aniž by byl schopen sdělit, zda jednoznačně za to mohla právě a jen požitá droga – pervitin. Obviněný rovněž poukázal na rodinnou situaci, k čemuž namítl, že odvolací soud nepředvolal dceru zemřelé, ale toliko odkázal na její výpověď z přípravného řízení a uvedl, že se nejednalo o jeho příbuznou, ale že se jednalo o osobu blízkou, která vnímá jeho odsouzení jako zjevně nespravedlivé. Vytkl též nesprávná zjištění stran četnosti nákupu pervitinu od spoluobviněného P. I., neboť na uvedené množství neměl ani on ani zemřelá peníze, což lze dovodit z jejich příjmů se zohledněním výdajů, které měli na živobytí, a k čemuž měl soud provést finanční šetření. Zdůraznil, že v dané věci byl toliko poslíčkem, neboť nákupy iniciovala a hradila samotná zemřelá. Má tedy za to, že soud prvního stupně nevyhodnotil správně výpovědi znalců, kdy tito jednoznačně neurčili jako příčinu smrti požití pervitinu ani nebyli toto schopni potvrdit u hlavního líčení stejně tak, zda by poškozená žila, kdyby jí byla dříve poskytnuta zdravotní péče, resp. kdyby nepožila pervitin. Rovněž poukázal na zdravotní stav poškozené v době krátce před smrtí, kdy trpěla bolestmi a zjevně hledala útěchu jak v alkoholu, tak i v pervitinu.
7. Pokud by nicméně dovolací soud shledal právní kvalifikaci užitou soudem prvního stupně za přiléhavou, měl by vzít v potaz zvláštnost celého případu, jeho postoj a další okolnosti, a to vše zohlednit v trestu odnětí svobody, který by nebyl spojen s jeho přímým výkonem, když lze uvažovat i o trestu podmíněně odloženém na zkušební dobu pěti let. Závěrem obviněný shrnul, že není vyjasněna příčina smrti zemřelé a zda za to jednoznačně může předmětná droga či zda se jednalo o stav nevyhnutelný, na droze nezávislý, což je pro určení trestní sazby podstatné.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2023, č. j. 5 To 71/2022-390, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2022, č. j. 54 T 6/2022-329, a věc přikázal k dalšímu projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě
9. Obviněný P. I. své dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
10. Zdůraznil, že se necítí být vinen smrtí poškozené, neboť vůbec nevěděl, že je tak vážně nemocná. Bylo mu známo pouze to, že je slepá, má cukrovku a že v minulosti oslepla proto, že hodně pila alkohol. O jejím zdravotním stavu však podrobně informován nebyl. Stejné skutečnosti v podstatě potvrdil ve své výpovědi i spoluobviněný L. Č. Pokud byly vyslechnuty další svědkyně I. L., P. L. a V. Š., ty se ke konkrétnímu případu vyjádřit nemohly, popisovaly pouze soužití poškozené se spoluobviněným Čedroněm. Přiznal, že občas poškozené opatřil pervitin, je mu líto, že zemřela, její smrt mu však nemůže být přičítána k tíži.
11. Poukázal rovněž na závěry znaleckého posudku a výpovědi znalců u hlavního líčení, podle kterých bezprostřední příčinou smrti u poškozené byl otok mozku, přičemž na jeho rozvoji se spolupodílely mnohačetné komplikace doložených chronických onemocnění přirozené povahy a ovlivnění organismu metamfetaminem. Oba tyto faktory nelze vzájemně oddělit a nelze rozhodnout, jakou měrou se jednotlivě podílely na smrti poškozené. Samotná poškozená, ačkoliv věděla, jak moc je nemocná, že má dodržovat životosprávu, brát léky a zejména se vyhýbat alkoholu a dalším návykovým látkám, toto nicméně neustále a po dlouhou dobu porušovala. Zdůraznil, že celý případ provází velké pochybnosti, co přesně smrt poškozené způsobilo, když ani ze znaleckého posudku, ani z výslechu znalců u hlavního líčení nevyplynula jednoznačná příčina smrti poškozené. Nebylo tedy jednoznačně prokázáno, že by to byl právě on, kdo svým jednáním způsobil poškozené smrt.
12. S ohledem na tyto pochybnosti vyslovil přesvědčení, že mělo být jeho jednání kvalifikováno toliko jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a v rámci této trestní sazby uložen mnohem mírnější trest.
13. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a přikázal krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
14. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podaným dovoláním předně vyplývá, že oba obvinění zjevně opomněli uplatnit rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo zamítnuto odvolání obviněných proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvého stupně. Tato formální nesprávnost však nemá vliv na posouzení podaných dovolání.
15. Po obsáhlém zákonném vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), na který poukázali oba obvinění, státní zástupce shrnul, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu. Ve věci přitom neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak konstatoval, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.).
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož zákonné vymezení státní zástupce rovněž připomněl, pak výslovně uplatnil pouze obviněný L. Č.
17 . Pokud jde o dovolání obviněného P. I. nelze podle státního zástupce akceptovat námitku obviněného, jíž zpochybňuje svou vědomost o zdravotních obtížích poškozené, čímž patrně zamýšlí zpochybnit své zavinění ve vztahu k nastalému smrtelnému následku. Z provedeného dokazování naopak vyplývá, že rámcovou představu o jejím zdravotním stavu měl, a to nejméně v rozsahu znalosti o vážném diabetu poškozené, který dokonce vedl v kombinaci s konzumací alkoholu k jejímu oslepnutí. I přes tuto znalost poškozené psychotropní látku metamfetamin poskytoval, a to dokonce opakovaně. Za tohoto stavu nelze přijmout námitku obviněného, že by ve vztahu ke smrtelnému následku nebylo na straně obviněného dáno jakékoli zavinění. V jeho prospěch přitom soudy dovodily jeho zavinění ve formě „toliko“ nevědomé nedbalosti.
18. Zdůraznil, že na trestní odpovědnost obviněného nemá vliv, že o zdravotních obtížích poškozené nebyl informován detailněji, či neznal její přesnou diagnózu. Podstatné je, že měl alespoň rámcovou laickou představu o tom, že jím poskytovaný pervitin je určen pro poškozenou, o níž věděl, že určitými zdravotními obtížemi trpí, přičemž každému průměrnému člověku musí být zřejmé, že podání tvrdé drogy může zdravotní potíže přímo způsobit, popřípadě obtíže, kterými takový uživatel již trpí, prohloubit. Každému průměrnému člověku je také známo, že onemocnění diabetem představuje závažné zdravotní omezení, jež vyžaduje zásadní úpravu životosprávy, a to tím spíše, že závažnost tohoto onemocnění se již demonstrovala ve ztrátě zraku poškozené. Uvedená námitka obviněného P. I. totiž představuje polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž rámcovou vědomost o zdravotním stavu připustil i sám obviněný ve své (procesně použitelné) výpovědi v přípravném řízení.
19. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak uvedená námitka obsahově odpovídá jen se značnou mírou benevolence, neboť jí obviněný spíše paušálně zpochybňuje skutková zjištění a pouze náznakem tvrdí existenci zjevného rozporu skutkových zjištění soudů a provedených důkazů.
20. Opodstatněnou neshledal státní zástupce ani další námitku obviněného P. I., jíž se pokouší zpochybnit zachování příčinné souvislosti mezi jeho jednáním (spočívajícím v dodání psychotropní látky) a nastalým následkem v podobě smrti poškozené. Uvedená námitka obsahově odpovídá spíše dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný opomněl výslovně uplatnit.
21. Nicméně jde o námitku nepříliš argumentačně bohatou, nadto opět balancující na hraně polemiky se skutkovými zjištěními soudů, pokud zdůrazňuje, že z provedených důkazů „nevyplynula jednoznačná příčina smrti“. Obviněný tedy spíše namítá, že příčinný vztah po stránce skutkových zjištění z provedeného dokazování nevyplývá, než že by zpochybňoval naplnění hmotněprávních předpokladů tohoto vztahu. Státní zástupce má přitom za to, že příčinný vztah mezi poskytnutím psychotropní látky metamfetaminu a následným rozvratem vnitřního prostředí poškozené za přítomnosti přidružených zdravotních obtíží poškozené, jenž následně vedl k otoku mozku, který představoval bezprostřední příčinu smrti poškozené, ve věci dán byl a z provedeného dokazování vyplývá. Podstatné je, že objektivně zjištěné zdravotní obtíže poškozené se na její smrti toliko podílely, nepředstavovaly tedy výlučnou či rozhodující příčinu, která by vylučovala z příčinného vztahu jednání obviněného. K tomu státní zástupce blíže odkázal na přiléhavé úvahy soudu prvního stupně i odvolacího soudu v odůvodnění jejich rozhodnutí.
22. Domáhá-li se obviněný posouzení svého jednání pouze jako přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, opět jde o námitku bez podrobnější argumentace, byť formálně odpovídá (obviněným výslovně neuplatněnému) dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Nicméně pokud bylo na podkladě provedeného dokazování zjištěno, že v důsledku aplikace obviněným poskytnutého pervitinu došlo ke smrti poškozené, přičemž způsobení smrti je v příčinné souvislosti s poskytnutím této drogy a zároveň i zahrnuto zaviněním obviněného, je zřejmé, že přisouzená právní kvalifikace je zcela správná.
23. Ve vztahu k dovolání obviněného L. Č. státní zástupce konstatoval, že pokud z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný výslovně poukázal na druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, k této variantě dovolacího důvodu nicméně nepřipojil žádnou obsahově odpovídající argumentaci a ani jinak nelze z dovolání věcně dovodit jakékoli tvrzení o existenci procesně nepoužitelných důkazů. Námitky obviněného tak obsahově odpovídají spíše variantě uvedeného dovolacího důvodu, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zřejmém rozporu s obsahem provedených důkazů, ovšem v tomto směru rovněž pouze se značnou mírou benevolence.
24. Podle státního zástupce lze jednotlivé heslovité námitky považovat za obsahově odpovídající rovněž uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž se k jednotlivým námitkám pod body 1) - 8) vyjádřil tak, že:
25. K bodu ad 1/ uvedl, že z provedeného dokazování nevyplývá ani náznak podezření, že by poškozené předal pervitin v kritickém období kdokoli jiný, nebo že by pocházel z jakéhokoli jiného zdroje než ze zprostředkování obviněného. Taková možnost je prakticky zcela vyloučena, neboť poškozená byla na obviněného L. Č. v podstatě odkázána. Na tom ničeho nemění, že pochopitelně znalec nemohl pouze z látky zajištěné v organismu poškozené určit, že se jednalo přímo o látku předanou obviněným. Nicméně o opaku nesvědčí naprosto žádná skutečnost, nadto poškozená si zjevně nemohla (nebyla by toho pro své omezení vůbec schopna) opatřit pervitin bez součinnosti právě obviněného. Uvedená námitka přitom skutková zjištění nijak nezpochybňuje, pouze implicitně předestírá provedeným dokazováním fakticky vyloučenou alternativu skutkového děje.
26. Námitce pod bodem 2/ nelze podle státního zástupce přiznat jakoukoli relevanci z hlediska uplatnění trestní odpovědnosti obviněného. Obviněný se zjevně mylně domnívá, že jeho trestní odpovědnost by byla dána pouze v případě, že by smrt poškozené nastala výlučně („právě a jen“) v důsledku požitého pervitinu. Tak tomu ovšem není, neboť příčinný vztah jednání pachatele a nastalého následku se nepřerušuje, pokud k příčině záležející v jednání pachatele přistoupí i příčina jiná, pokud jednání pachatele zůstává dostatečně významnou příčinou nastalého následku. Příčinou je přitom každý jev, bez něhož by následek nenastal, nebo nenastal způsobem, jakým nastal. Z tohoto hlediska je patrné, že podání pervitinu poškozené za prostřednictví obviněného L. Č. nebylo sice výlučnou příčinou rozvoje zdravotních komplikací vedoucích ke smrti poškozené, neboť se k jinak nepochybně neblahému působení pervitinu přidružil předchozí zdravotní stav poškozené. Nicméně podání pervitinu zůstalo příčinou dostatečně významnou. I v tomto ohledu odkázal na přiléhavé úvahy soudů obou stupňů.
27. Pokud jde o námitku pod bodem 3/, zdánlivě ji lze považovat za obsahově odpovídající třetí alternativě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně obsahově tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá. Je tomu tak již proto, že uvedená svědkyně zjevně nebyla způsobilá přispět k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, což dovolatel ostatně ani v dovolání netvrdí. Nadto neprovedení výslechu této svědkyně odvolací soud velmi podrobně odůvodnil.
28. Námitka v bodě 4/ představuje prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, jíž se však soudy obou stupňů zabývaly a přiléhavě vypořádaly.
29. Rovněž námitka v bodě 5/ dovolání zazněla v řízení před soudy nižších stupňů opakovaně a soudy se jí dostatečně a věcně přiléhavě zabývaly. Pouhé prostřednictví obviněného nalezlo odraz v odlišné přisouzené alternativě spáchaného zločinu, tj. že oproti obviněnému P. I., který pervitin „prodal“, obviněný L. Č. tuto drogu poškozené „jinak opatřil“. Tato odlišnost dílčího právního posouzení však nemá žádný vliv na závěr, že obviněný naplnil skutkovou podstatu přisouzeného zločinu, přičemž tento rozdíl v právním posouzení byl náležitě vyhodnocen při úvahách o trestu.
30. Námitka obviněného v bodě 6/ je v podstatě jen variantním rozvedením námitky uvedené v bodě 2/. Soudy se přitom odpovídajícím a věcně přiléhavým způsobem zabývaly i spolupůsobením poškozené na rozvoji zdravotních obtíží spočívajícím v tom, že zprvu odmítala přivolání záchranné služby. V tomto směru zejména odvolací soud zcela správně poukázal na skutečnost, že i sám obviněný měl podíl na tom, že nebyla zprvu odhalena příčina zhoršení zdravotního stavu, neboť zatajil aplikaci pervitinu poškozenou. I zde však podle státního zástupce nadále zůstává jednání obviněného spočívající v zajištění dodávky pervitinu příčinou rozhodující, což znaleckým zjištěním odpovídá.
31. Tvrzení obviněného uvedené pod bodem 7/ je jistě přiléhavé z hlediska věcného, nejedná se však o námitku, jež by byla jakkoli relevantní z hlediska právního posouzení. Jde v podstatě pouze o poznámku, k níž nelze zaujmout jakékoli stanovisko.
32. Námitka obviněného v bodě 8/ směřuje toliko do oblasti přiměřenosti trestu. V tomto směru státní zástupce odkázal na ustálenou judikaturu, podle níž námitka pouhé nepřiměřenosti trestu neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Obviněnému byl přitom ukládán trest za použití §58 tr. zákoníku, přičemž soudy v daném případě velmi pečlivě a citlivě vážily všechny relevantní aspekty dané věci. Z uvedené námitky nicméně nelze ani náznakem dovodit, že by v daném případě existovaly jakékoli okolnosti, které by odůvodňovaly ještě mírnějšího trestu, nadto dokonce trestu nespojeného s odnětím svobody, které by snad bylo možno podřadit pod kategorii zjevného vybočení z proporcionality trestní represe, což by ve zcela výjimečném případě odůvodňovalo zásah do výroku o trestu mimo rámec dovolacích důvodů.
33. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jsou zjevně neopodstatněná.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
34. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
35. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona (ať již ve znění účinném do 31. 12. 2021 nebo ve znění účinném od 1. 1. 2022), jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
36. Jak již bylo konstatováno shora, obviněný P. I. své dovolání podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, tedy proto, že se mj. domnívá, že tímto mimořádným opravným prostředkem napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V mezích tohoto dovolacího důvodu bylo do 31. 12. 2021 možné namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo, nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v zásadě nebylo možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
37. Tyto zásady však bylo možné i za právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny základních práv a svobod a články 36 a 38 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, dále důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých, v rozporu s procesními předpisy, či bylo-li zjištěno svévolné hodnocení důkazu provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). S těmito principy se přitom ve své rozhodovací praxi plně ztotožnil i Nejvyšší soud jako soud dovolací.
38. V době rozhodování Nejvyššího soudu je přitom od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, (v nezměněné dikci) nově vymezen v písmenu h) téhož ustanovení, přičemž tento dovolací důvod, který ve svém dovolání podaném po účinnosti výše zmíněné novely, výslovně uplatnil obviněný L. Č., je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na „nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“ . Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
39. Obviněný L. Č. současně uplatnil též dovolací důvod, který byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. s účinností od 1. 1. 2022 nově vložen pod písmenem g), spočívající v tom, že „ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy “. Jde tedy o nově formulovaný dovolací důvod, který v podstatě vychází z dosavadní aplikační praxe Nejvyššího soudu uplatňované ve vztahu k dovoláním opírajícím se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
40. Nejvyšší soud je přitom podle zásady platné pro trestní řízení, podle které se procesní úkony zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení, nikoli v době činu (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), při svém rozhodování v dovolacím řízení realizovaném po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022). I nadále však z hlediska rozsahu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Současně platí, že rozsah, stejně jako důvody podaného dovolání, lze měnit jen po dobu trvání zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku (§265f odst. 2 tr. ř.).
41. Mimo to Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy „ práva na spravedlivý proces “ vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
42. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obvinění uplatnili již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, C. H. Beck).
Dovolání obviněného L. Č.
43. Obviněný L. Č. své dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, a to proti všem výrokům, opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
44. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky proti učiněným skutkovým zjištěním obsahují nesouhlas dovolatele s tím, že byl uznán vinným na základě důkazů, které oba nižší soudy vyhodnotily podle jeho názoru nesprávně, v důsledku čehož shledal, že nemají oporu v provedeném dokazování a jsou s nimi v rozporu. Ten spatřuje zejména v závěrech obou soudů, které hodnotily provedené důkazy – konkrétně znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaný soudními znalci MUDr. Markem Dokoupilem, MBA a MUDr. Matějem Uvírou, a z odvětví soudní toxikologie, zpracovaný soudní znalkyní Ing. Vladimírou Gebauerovou, v rozporu s jeho obsahem. Má tedy za to, že zjištění znalců stran skutečné příčiny smrti poškozené nejsou jednoznačná, když neurčili jako příčinu smrti poškozené pervitin ani nebyli schopni určit, zda by žila, kdyby jí byla dříve poskytnuta zdravotní péče, resp. kdyby nepožila pervitin. Rovněž rozporuje zjištění soudu prvního stupně stran četnosti nákupu pervitinu od spoluobviněného P. I. Takto koncipované námitky však směřují proti skutkovým zjištěním obsahující nesouhlas obviněného s tím, kterak soudy nižších instancí vyhodnotily ve věci provedené důkazy stran projednávaného skutku, přičemž předkládá vlastní hodnotící úvahy, na jejichž podkladě předkládá vlastní skutkovou verzi, podle které se na úmrtí poškozené nepodílel. Dovolatel se tedy v podstatě domáhá toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Taková vadná zjištění však v posuzované věci dána nejsou.
45. Ve vztahu k tvrzenému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nutno zdůraznit, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Těmito svými námitkami v podstatě toliko pouze obecně vznáší výhrady k hodnocení důkazů soudy obou stupňů, které podle jeho názoru provedené důkazy neposuzovaly ve vzájemných souvislostech a provedená skutková zjištění nesprávně vyhodnotily.
46. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud stran námitky zjevného rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním a právním posouzením skutku konstatuje, že takto vymezenou vadou rozsudek soudu prvního stupně a potažmo na něj navazující usnesení soudu odvolacího, zatíženy nejsou. Krajský soud v Ostravě realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Vrchní soud v Olomouci, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal.
47. Pouhou polemikou se skutkovými zjištěními soudů se jeví námitky, jimiž obviněný L. Č. zpochybnil četnost prodeje drogy. Soud prvního stupně přiléhavě vysvětlil, na základě jakých zjištění určil jak dobu, po kterou se oba obvinění vytýkaného jednání dopouštěli, tak i četnost případů, kdy obviněný P. I. drogu obviněnému L. Č. předával. Zejména pod body 13 a 19 odůvodnění napadeného rozsudku, na které lze v podrobnostech odkázat, podrobně vyhodnotil časové souvislosti jednotlivých hovorů o uskutečněném telekomunikačním provozu mezi poškozenou M. Š. a obviněným P. I. s hovory mezi obviněnými P. I. a L. Č., přičemž vzal v úvahu jak pořadí těchto hovorů, tak jejich délku a zejména jejich zmíněnou časovou návaznost. S ohledem na to, že oba obviněné nepojilo nic jiného než vzájemný obchod s drogou, kterou vždy objednávala poškozená M. Š., bezpochyby se všechny tyto hovory týkaly právě tohoto druhu obchodu. Pokud obviněný P. I. namítal, že ne vždy měl drogu k dispozici, takže některé hovory proběhly bez souvislosti s uskutečněným prodejem této drogy, pak takové tvrzení odvolací soud označil za nelogické, neboť v tomto případě by uvedenou skutečnost obviněný P. I. nepochybně sdělil již poškozené M. Š. a neměl by tak důvod bezprostředně po ukončení hovoru s poškozenou kontaktovat obviněného L. Č. Je naopak logické, že obviněný P. I. kontaktoval spoluobviněného L. Č. telefonicky pouze v těch případech, kdy drogu skutečně měl k dispozici, a kdy předmětem takového hovoru byla domluva stran času a místa jejího předání (bod 20 str. 6-7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
48. Irelevantní se jeví rovněž námitka obviněného, že ve věci fungoval toliko jako „poslíček“, když nákup iniciovala, zajistila a hradila právě poškozená M. Š., neboť na posouzení věci toto postavení obviněného L. Č. nemá žádný význam. Skutečností zůstává, že to byl právě obviněný, který převzal od spoluobviněného P. I. dojednané množství drogy oproti vyplacení její ceny, a tuto pak následně dopravil a předal poškozené M. Š. (bod 21 str. 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
49. Pokud jde o námitky, týkající se neprovedení navrhovaného důkazu výslechem svědkyně V. Š. odvolacím soudem, který učinil v průběhu veřejného zasedání k objasnění dopadu jeho případného uvěznění na ni a její rodinu, je nutno v tomto ohledu zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).
50. Dle názoru Nejvyššího soudu při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenutý důkaz nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy, resp. návrh na jejich opětovné provedení, by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv.
51. Odvolací soud přesvědčivě odůvodnil a důkladně objasnil neprovedení důkazu výslechem svědkyně V. Š. navrhovaný obhajobou, přičemž uvedl, že jej shledal nadbytečným, „neboť osobní poměry obžalovaného byly v dosavadním řízení objasněny dostatečně, a navíc jmenovaná svědkyně byla vyslechnuta již v přípravném řízení, jak vyplývá z bodu 6 napadeného rozsudku a tato její výpověď byla u hlavního líčení dne 15. 8. 2022 soudem prvního stupně za výslovného souhlasu obou obžalovaných a státního zástupce přečtena, přičemž žádný z obžalovaných k obsahu této výpovědi následně neměl žádných připomínek a v závěru dokazování pak oba obžalovaní u hlavního líčení 1. 10. 2022 prohlásili, že nečiní žádné další důkazní návrhy. Rovněž poukázal , že obžalovaný L. Č., který v průběhu hlavních líčení v řízení před soudem prvního stupně využil opakovaně svých práv a odepřel vypovídat, a neučinil ani žádné vyjádření k obsahu výpovědí jmenované svědkyně poté, co tato byla za splnění zákonných podmínek přečtena. Nelze přehlédnout ani to, že jmenovaná svědkyně není v žádném příbuzenském poměru k obžalovanému L. Č. a jeho tvrzení v tom směru, že by pociťovala ona či její dítě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody tomuto obžalovanému, úkorně, zůstalo zcela nepodložené. Nakonec takový dopad nepopisují ve svých výpovědích ani další nejbližší příbuzní poškozené M. Š., I. L. či P. L. Rovněž konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§2 odst. 5 tr. ř.), skutkové závěry, ke kterým dospěl, jsou přesvědčivé a mají svůj podklad v obsahu provedených důkazů (bod 16 str. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
52. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
53. Za relevantní nelze považovat ani tvrzení obviněného L. Č. (a rovněž shodně i obviněného P. I.), že soudy i přes pochybnosti stran stanovení jednoznačné příčiny smrti poškozené nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
54. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například odstavec 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
Dovolání obviněného P. I.
55. Ze spisového materiálu vyplynulo, že dovolateli lhůta k podání dovolání v nyní posuzované věci počala běžet až po datu 1. 1. 2022, tj. po účinnosti výše označené novely trestního řádu. Obviněný P. I. však ve svém podání přesto odkázal na dovolací důvod ve znění účinném před účinností novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb. Z právě uvedeného je tedy zjevné, že se obviněný (resp. jeho obhájce) dopustil formálního pochybení stran řádného označení dovolacího důvodu podle v době podání účinného znění trestního řádu. Jelikož však námitky, které obviněný P. I. uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, jímž vytkl nesprávné právní posouzení skutku, alespoň po formální stránce odpovídají platnému dovolacímu důvodu uvedenému nyní v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, Nejvyšší soud předmětné dovolání obviněného řádně projednal, byť s poukazem na toto formální pochybení.
56. Nejvyšší soud nicméně shledal, že po obsahové stránce většina námitek obviněného proti právnímu hodnocení posuzovaného jednání nesměřuje. Toliko na skutkovém základě jsou tak založeny námitky obviněného, jimiž zpochybňuje svou vědomost o zdravotních potížích poškozené ve vztahu ke smrtelnému následku, opírající se o tvrzení, že se necítí být vinen její smrtí, neboť vůbec nevěděl, že je tak vážně nemocná, že o jejím zdravotním stavu podrobně informován nebyl, že mu bylo známo toliko, že je slepá, má cukrovku a že oslepla, protože hodně pila alkohol, namítá, že ani ze znaleckého posudku ani z výslechu znalců nevyplynula jednoznačná příčina smrti poškozené. I zde totiž obviněný brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a nikoli vůči právnímu hodnocení, které soudy přijaly. Má za to, že pokud občas prodal pervitin určený pro poškozenou, její smrt mu nemůže být přičítána k tíži, když pro závěr soudů, že svým jednáním způsobil poškozené smrt chybí opora v provedeném dokazování, i tuto svou argumentaci obviněný staví toliko na rozporování skutkových zjištění soudů, které podle něj provedené důkazy nesprávně hodnotily. Nicméně i v rozsahu těchto námitek lze znovu poukázat na velmi podrobně vykonané dokazování a jeho zhodnocení, zejména ze strany soudu prvního stupně v odůvodnění rozsudku, kde se věnoval všem okolnostem, které mu umožnily učinit závěr o vině obviněného bez důvodných pochybností, a to pochopitelně též z hlediska subjektivní stránky daného zločinu, přičemž nedospěl k žádnému poznatku, že by ve vztahu ke smrtelnému následku nebylo na straně obviněného dáno jakékoli zavinění.
57. Touto otázkou se soud prvního stupně velmi podrobně zabýval, přičemž konstatoval: „Pokud jde o subjektivní stránku, z provedeného dokazování bylo zjištěno, že obviněný P. I. znal poškozenou cca 20 let, přičemž pravidelně se s ní stýkal v posledních čtyřech letech a současně věděl, že je v posledních dvou až třech letech uživatelkou metamfetaminu, který ji pravidelně ve shora uvedené četnosti, v posledních dvou letech dodával právě on. Rovněž dílem znal zdravotní stav poškozené, o níž věděl, že byla v posledních deseti letech slepá a trpěla cukrovkou a že oslepla v důsledku toho, že konzumovala alkohol, ačkoliv trpěla cukrovkou. Je sice pravdou, že obviněný P. I. neměl takovou míru vědomostí o zdravotním stavu poškozené jako obviněný L. Č., přesto disponoval dostatečným množstvím informací, které byly natolik konkrétní, aby si takový vývoj příčinné souvislosti mezi jeho jednáním (prodej metamfetaminu, který byl určen pro poškozenou) a následkem v podobě smrti poškozené nejen měl, ale také mohl představit. Obviněný P. I. se shodně jako obviněný L. Č. dlouhodobě aktivně pohybuje na úseku nealkoholové toxikomanie a zabývá se nejen prodejem či vzájemným poskytováním metamfetaminu, ale i jeho konzumací. S účinky metamfetaminu na lidský organismus byl, v důsledku osobní zkušenosti, dobře obeznámen a věděl, že tato látka je pro lidský organismus toxikologicky významná. Bez významu ani není vědomí obviněného, že poškozená přišla o zrak v souvislosti s tím, že i navzdory svému špatnému zdravotnímu stavu konzumovala alkohol, přičemž není rozhodné, zda je toto jeho povědomí v souladu s medicínským závěrem o příčině slepoty poškozené. Důležité je to, že měl představu o tom, že dlouhodobé podávání toxikologicky významných látek, což metamfetamin bezpochyby je, může přivodit výrazně nepříznivé změny zdravotního stavu poškozené M. Š. Měl vědomí o zdravotním stavu poškozené, které bezpochyby byl schopen alespoň v hrubých rysech, nikoliv tak konkrétně jako obviněný L. Č., vyhodnotit tak, že její zdravotní stav je dlouhodobě nepříznivý. Disponoval tedy takovým množstvím informací o dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu poškozené, že sice nevěděl, že jeho osobou opatřený metamfetamin po konzumaci poškozenou, v kombinaci s jejím onemocněním přirozené povahy, povede k jejímu usmrcení, nicméně vzhledem k okolnostem, svým zkušenostem a osobním poměrům, které vycházely z jeho minimálně hrubé představy o zdravotním stavu poškozené, tento těžší následek předpokládat mohl a měl“ (srov. bod 36 str. 29 rozsudku soudu prvního stupně).
58. Na základě toho dospěl soud k závěru, že obviněný se předmětného jednání ve vztahu k základní skutkové podstatě podle §283 odst. 1 tr. zákoníku dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a pokud jde o jednání, kterým naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu, tedy okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §17 písm. a) tr. zákoníku podle §283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jednal nejméně v nevědomé nedbalosti ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak bude dále v tomto usnesení blíže rozvedeno.
59. Za formálně odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (byť výslovně neuplatněnému), nutno považovat námitku nesprávného právního posouzení skutku, v jejímž rámci obviněný namítá, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle ustanovení §283 odst. 1 tr. zákoníku. Jedná se však o námitku neopodstatněnou.
60. Z hlediska dovolacího řízení je nutno zdůraznit, že obviněný předmětný dovolací důvod, na který ve svém podání odkázal, naplní pouze tehdy, pokud namítne a dostatečně pečlivě zdůvodní, že skutek, jenž je mu kladen za vinu, vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, event. není žádným trestným činem. Obviněný P. I. však v rámci svého dovolání poněkud irelevantně namítl, že předmětná trestná činnost nebyla soudy nižších stupňů dostatečně prokázána, a poté správně právně kvalifikována, avšak svá tvrzení nedoložil žádnými konkrétními tvrzeními ani odkazy, o které by svá, poněkud vágní, tvrzení opřel či je upřesnil. Nejvyšší soud v této souvislosti již mnohokrát ve své judikatuře uvedl, že pokud dovolatel své námitky dostatečně nekonkretizuje, dovolací soud není povinen je za obviněného dohledávat či domýšlet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 435/2013, podobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07).
61. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že vina dovolatele byla provedeným dokazováním spolehlivě prokázána. Skutková zjištění Krajského soudu v Ostravě podstatná pro právní posouzení věci mají odpovídající obsahové zakotvení v celé řadě důkazů, jež do sebe logicky zapadají, čímž vytvořily ucelený důkazní řetězec, ze kterého bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že v důsledku aplikace obviněným prodaného pervitinu došlo ke smrti poškozené, přičemž způsobení smrti je v příčinné souvislosti s poskytnutím této drogy a zároveň i zahrnuto zaviněním obviněného. Přisouzená hmotněprávní kvalifikace jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, je tak zcela namístě.
62. Toliko s velkou mírou benevolence z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) obviněným P. I. či podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř (ve znění účinném od 1. 1. 2022) obviněným L. Č., lze za právně relevantní považovat shodné námitky obou obviněných, že soud prvního stupně nesprávně posoudil existenci příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a nastalým následkem v podobě způsobení smrti poškozené M. Š. Jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné.
63. Závěry o absenci přímé příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných spočívajícím v neoprávněném prodeji psychotropní látky - pervitinu P. I. a jejím neoprávněným opatřením poškozené M. Š. L. Č. a následkem v podobě smrti poškozené, totiž obvinění opírají z velké míry o zpochybnění skutkových zjištění soudů a odlišném hodnocení provedených důkazů tvrzením, že z provedeného znaleckého posudku ani z výpovědí znalců u hlavního líčení nevyplynula jednoznačná příčina smrti poškozené ani zda za to jednoznačně může předmětná droga nebo se jednalo o stav nevyhnutelný, na droze nezávislý s ohledem na zdravotní anamnézu poškozené. Takovouto konstrukci je třeba odmítnout jako nepřiléhavou vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem daného případu, jak to správně učinily oba soudy.
64. Objektivní stránka skutkové podstaty každého trestného činu obligatorně zahrnuje znaky, kterými jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi. Pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze obviněnému přičítat k tíži následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Z hlediska trestní odpovědnosti obou obviněných, tedy podílu na způsobeném následku, který je relevantní z hlediska trestního práva a je představován způsobením smrti poškozené M. Š., je tak zásadní prokázání příčinné souvislosti mezi jednáním obou obviněných a smrtí poškozené.
65. Příčinný vztah podle právní teorie a soudní praxe spojuje jednání s následkem, a to i těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Jednání pachatele trestného činu přitom musí být pro vznik následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost přitom není dána v případě (přerušuje se), kdy do příčinného vztahu vstoupí jako výlučná a samostatná další příčina, která způsobí následek bez ohledu na jednání pachatele. V případě způsobení následku z nedbalosti je nutné, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se příčinný vztah může takto rozvinout. Příčinný vztah se nepřerušuje v případě, kdy k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, bez níž by k následku nedošlo. Základem příčinného vztahu je tzv. teorie podmínky, podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev vůbec nenastal, anebo by nenastal způsobem, jakým nastal. Příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a vzniklým následkem přitom nelze omezovat jen na následky obvyklé, běžné. Na základě zásady umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti vyplývá, že jednání pachatele trestného činu musí být příčinou dostatečně významnou. Příčinný vztah se rovněž nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Není rovněž rozhodné, zda k následku došlo působením více okolností, tedy nejenom jednáním pachatele. Konkrétní jednání nebo okolnosti mají povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly i další jednání a okolnosti. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. např. rozhodnutí R 3412/1929, R 3858/1930, R 47/1970-II, ale i rozhodnutí aktuálnější např. R 20/1981, NS 16/2002-T 389, TR NS 63/2010-T 1262). Právě takováto situace nastala i v projednávané věci (bod 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
66. Soud prvního stupně objasnění příčiny smrti M. Š. věnoval značnou pozornost, přičemž na jeho závěry uvedenými pod body 27-31 odůvodnění napadeného rozsudku, které nevzbuzují žádné pochybnosti, lze podle Nejvyššího soudu odkázat a s těmito se plně ztotožnit. Svá zjištění soud prvního stupně opřel o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ale zejména o výpovědi znalce MUDr. M. Dokoupila, MBA, z nichž vyplynulo, že rozhodující pro bezprostřední příčinu smrti poškozené, kterým byl otok mozku poškozené, byl rozvrat vnitřního prostředí poškozené, který byl následkem kombinace jak prokázaných onemocnění přirozené povahy poškozené, tak i ovlivnění jejího organismu látkami ze skupiny amfetaminů. A právě toto ovlivnění organismu poškozené látkami ze skupiny amfetaminů, konkrétně drogou zvanou pervitin (metamfetamin) představuje jednu z příčin trestně právně relevantního následku. To, že se jedná o příčinu rozhodnou, resp. dostatečně významnou pro způsobený následek, je pak zřejmé z výpovědi znalce MUDr. M. Dokoupila, MBA, který uvedl, že zásadní je skutečnost, že poškozené byla podána akutní dávka, a právě v době, kdy tato byla podána, dochází k selhání, resp. rozvíjí se selhání jejího vnitřního prostředí, přičemž z tohoto selhání už ani intenzivním medicínským postupem nebylo možné poškozenou zachránit. Akutní dávka (metamfetaminu) pravděpodobně nastartovala ten projev (selhání organismu) anebo jej gradovala, nicméně nelze nijak matematicky vyjádřit podíl uvedených faktorů. Znalec dále doplnil, že obecně otázka nastalé smrti poškozené po konkrétní aplikaci metamfetaminu, za konkrétních zjištěných skutečností, tedy poškozená trpící významným onemocněním přirozené povahy, která si aplikovala metamfetamin opakovaně, je s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou přirozeným následkem podání konkrétní dávky metamfetaminu. Dále znalec uzavřel, že v projednávané věci byla intoxikace organismu poškozené metamfetaminem, v souběhu se všemi ostatními skutečnostmi, nikoliv bagatelní, ale naopak dostatečně významnou příčinou pro následek, tedy pro smrt poškozené.
67. Skutečnost, že konkrétní míra intoxikace poškozené metamfetaminem nebyla nevýznamná, vyplynula i z výpovědi znalkyně Ing. V. Gebauerové, která uvedla, že zjištěná hladina metamfetaminu 806 ng/ml a amfetaminu 143 ng/ml v těle poškozené je vysoká a poškozená byla ještě i v době odběru krve tuto návykovou látkou akutně ovlivněna. Pro srovnání míry akutního ovlivnění znalkyně dále uvedla, že u řidičů je limitní hodnota, kdy už se bere osoba za ovlivněnou, 25 ng/ml metamfetaminu. Poškozená měla v těle nejen vysokou hladinu metamfetaminu (806 ng/ml), ale další významnou hladinu 143 ng/ml aktivního metabolitu metamfetaminu, kterým byl amfetamin, jež má na tělo stejné účinky jako metamfetamin. Takže v součtu se jedná o hladinu k tisíci nanogramů na mililitr, což je čtyřicetkrát překročená koncentrace, za kterou se bere osoba danou látkou ovlivněna. Dále znalkyně doplnila, že ačkoliv je složité definovat latentní dávku látky metamfetamin, považuje se za toxickou dávka od 200 ng/ml, kdy byly popsány úmrtí v souvislosti s onemocněním přirozené povahy (bod 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
68 . S těmito závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací, který zdůraznil zejména zjištěnou výši hladiny metamfetaminu (806 ng/ml) a amfetaminu (143 ng/ml) v krvi poškozené, což je množství, které 40x překračuje koncentraci, při které je osoba považována za ovlivněnou danými látkami a 5x pak překračuje koncentraci, jež je považována za toxickou dávku, s níž již byly v praxi popsány úmrtí v souvislosti s onemocněním přirozené povahy. V této souvislosti rovněž poukázal na časovou návaznost spočívající ve velmi krátké době mezi požitím drogy poškozenou a prudkým zhoršením jejího zdravotního stavu a následným úmrtím a dále již zmiňovanou vysokou koncentrací metamfetaminu a amfetaminu v její krvi (bod 22 str. 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
69. V návaznosti na to oba soudy shodně uzavřely, že jednání obviněných spočívající v prodeji psychotropní látky P. I. a jejím opatřením L. Č. pro poškozenou, je dostatečně významnou, resp. jednou z rozhodujících příčin smrti poškozené, a příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a následkem byla zachována.
70. Nicméně nutno konstatovat, že samotná příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a vzniklým těžším následkem by k trestní odpovědnosti za tento následek nepostačovala, neboť příčinný vztah mezi jednáním a následkem musí být na straně pachatele zahrnut i takovou formou zavinění, jakou trestní zákoník vyžaduje. Na straně obviněných pak byla vedle samotné příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a vznikem těžšího následku shledána i trestním zákoníkem vyžadovaná forma zavinění.
71. Těžším následkem jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku je, že pachatel činem uvedeným v bodě 1 způsobil smrt. Uvedený následek může být zahrnut, byť i nedbalostní formou zavinění.
72. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky vytýkaného jednání ve vztahu k oběma obviněným, této otázce se soud prvního stupně v potřebné míře věnoval, přičemž dostatečně a přesvědčivě vyjádřil své úvahy směřující k závěru o zavinění obviněných, z nichž plyne jejich vnitřní vztah k následku jejich jednání. Své závěry pak podrobně rozvedl v bodech 34-36 odůvodnění svého rozsudku, přičemž uzavřel, že obvinění se žalovaného skutku ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku dopustili v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (obviněný P. I. ve vztahu k jednání, kterým prodal poškozené M. Š. pervitin a L. Č. ve vztahu k jednání, kterým opatřil poškozené pervitin), když věděli, že svým jednáním poruší zájem chráněný trestním zákoníkem a tento porušit chtěli, přičemž ve vztahu k následku (tedy způsobení smrti poškozené M. Š.), a tedy naplnění kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku pak jednali nejméně v nevědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
73. K tomu je třeba připomenout, že zaviněním se rozumí vnitřní psychický stav pachatele ke skutkovým okolnostem, jež zakládají trestný čin. Trestní zákoník jako formy zavinění rozlišuje úmysl, který ještě člení na úmysl přímý (§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku) a úmysl nepřímý (§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku), a nedbalost, která může být buď vědomá (§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku) nebo nevědomá (§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku). Obě formy úmyslu jsou charakterizovány jednak složkou vědomostní, jednak složkou volní, rozdíl mezi oběma formami úmyslu je v odstupňování volní složky. Pachatel tedy jednak musí vědět, že svým počínáním může způsobit trestněprávně relevantní následek, a takový následek buď způsobit chce, je jeho cílem anebo nevyhnutelným prostředkem k dosažení zamýšleného cíle (pak jde o přímý úmysl), případně je s jeho vznikem alespoň srozuměn, přičemž srozuměním se rozumí i smíření pachatele s následkem (u nepřímého úmyslu). O srozumění jde tehdy, pokud pachatel ví, že jednáním může zapříčinit trestněprávní následek a nepočítá s žádnou konkrétní okolností, jež by mohla vzniku následku zabránit. Naproti tomu u zavinění ve formě nedbalosti, kterou lze charakterizovat jako zanedbání povinné míry opatrnosti a způsobení nezamýšleného následku, je dána pouze vědomostní složka, složka volní absentuje – pachatel tedy buď ví, že může způsobit následek významný z hlediska trestního práva, avšak bez přiměřených důvodů spoléhá, že jej nezpůsobí (v tomto případě jde o nedbalost vědomou), anebo ani neví, že svým počínáním takový následek může způsobit, ačkoliv vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a vědět mohl (pak se jedná o nedbalost nevědomou).
74. Kritériem nedbalosti (vědomé i nevědomé) je povinnost zachování potřebné míry opatrnosti pachatelem, která podle soudní teorie i praxe je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem.
75. Objektivní kritérium žádá od každého zpravidla shodnou míru opatrnosti, jedná se tedy o povinnost předvídat možné způsobení trestněprávně relevantního následku, měřítko této opatrnosti může být určeno buď právními předpisy anebo z obecně uznávaných zásad rozumného člověka Zpravidla bude stačit dodržet stanovenou nebo ve společnosti uznávanou míru potřebné opatrnosti. Tedy kdo tuto míru potřebné opatrnosti dodržel, je bez viny.
76. Subjektivním kritériem se pak rozumí taková míra opatrnosti, kterou je pachatel schopen vynaložit v konkrétním případě, jde tedy o individuální hledisko znamenající možnost předvídat způsobení následku, při němž se zohledňují vlastnosti i okamžitý stav pachatele, jakož i okolnosti konkrétního případu. Aby na straně pachatele bylo možno dovodit nedbalostní zavinění za způsobený následek, pak u něj musí být současně dána obě uvedená hlediska, tedy objektivní i subjektivní. Tato skutečnost je v ustanovení §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku o nevědomé nedbalosti vyjádřena slovy „měl a mohl“ (předvídat způsobení následku významného z pohledu trestního práva), platí ovšem i pro vymezení vědomé nedbalosti, u které ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba přiměřenost důvodů, pro které pachatel spoléhal, že nezpůsobí trestněprávní následek, posuzovat nejen z hlediska povinné míry opatrnosti, ale také z pohledu možné opatrnosti, tedy podle toho, jaké byly okolnosti případu, jak se mu jevila situace, v níž se v době svého jednání nacházel, jaké měl znalosti a zkušenosti.
77. Předně je zřejmé, že jakákoliv látka mající charakter omamné či psychotropní látky (tedy laicky řečeno drogy) negativně ovlivňuje lidské zdraví, ať již v rovině psychické anebo fyzické. To platí zvláště o metamfetaminu, který patří mezi tvrdé drogy. V tomto ohledu není bez významu odkaz na závěry, vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu, který ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1357/2012, podle nichž: „Pachatel zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku si musí být vědom toho, že za určitých okolností může být každá dávka drogy pro uživatele smrtelná. Není totiž pochyb o tom, že každý prodejce drogy (z pohledu soudu je lhostejné, zda se jedná o prodej či jiné opatření drogy) zcela vědomě riskuje, že jím podaná droga může jinému člověku po aplikaci přivodit smrt. Z hlediska naplnění subjektivní stránky citovaného zločinu není proto rozhodné, zda pachatel neměl konkrétní představu o účincích drogy na organismus poškozené“. Ve vztahu k posuzované problematice jsou též přiléhavé závěry vyplývající z ustálené judikatury Nejvyššího soudu – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1006/2012, ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1060/2019, ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 11 Tdo 53/2021, ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 11 Tdo 771/2021, a další.
78. V projednávaném případě obvinění P. I. prodejem pervitinu ani L. Č. opatřením pervitinu poškozené M. Š. zjevně nechtěli jmenované způsobit smrt, s takovým následkem nebyli ani srozuměni (o srozumění jde tehdy, pokud pachatel ví, že svým jednáním může zapříčinit trestněprávně relevantní následek a nepočítá s žádnou konkrétní okolností, jež by mohla vzniku následku zabránit). Jejich jednání ve vztahu ke způsobenému těžšímu následku tak jistě nebylo zahrnuto úmyslným zaviněním. Podle názoru soudu si obvinění v rozhodné době patrně ani neuvědomovali, že tento následek mohou způsobit, není tedy zřejmě namístě ani závěr o jejich vědomé nedbalosti. Naproti tomu lze ve věci spolehlivě dovodit, že vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům měli a mohli způsobení uvedeného těžšího následku předpokládat. Tento závěr soud prvního stupně opřel o skutečnosti, jež vyplynuly z provedeného dokazování (bod 34 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
79. Byť tedy obvinění nebyli se způsobením výše uvedeného těžšího následku uvedeného §283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku srozuměni, měli nejen povinnost, ale také možnost předvídat, že u poškozené může v důsledku aplikace pervitinu, který jí prodali a opatřili, nastat vážná porucha zdraví či smrt. Za tohoto stavu nelze závěrům soudu prvního stupně, že ze všech zjištěných skutkových okolností obvinění měli a mohli tím spíše vědět, že mohou způsobit těžší následek předpokládaný v §283 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, ničeho vytknout, neboť s přihlédnutím ke svým subjektivním poměrům a všem objektivně existujícím okolnostem činu měli nejen povinnost, ale současně i možnost daný škodlivý následek svého jednání v podobě prodeje a opatření pervitinu poškozené M. Š. předvídat, tedy být si ho vědomi. Za dané situace je totiž trestní odpovědnost obviněných za způsobení (zavinění) těžšího následku přinejmenším z nevědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku dána v důsledku nezachování povinné (potřebné) míry opatrnosti, a to i přesto, že si takového následku ve skutečnosti ani nebyli vědomi ani ho nezamýšleli, nicméně jeho způsobení měli a mohli předvídat.
80. Jak v tomto ohledu konstatoval i odvolací soud: „ Závěr v tomto smyslu je důvodně vybudován jak na tom, že obvinění znali zdravotní stav poškozené i jeho zhoršující se tendenci, byli si vědomi toho, že poškozená nedodržuje léčebný režim, což jí dále přináší zhoršující se zdravotní obtíže a znali rovněž účinky metamfetaminu na lidský organismus. Obvinění tak v kritické době sice nevěděli, že metamfetamin, který prodali a opatřili poškozené, v kombinaci s jejím onemocněním přirozené povahy povede k jejímu usmrcení, nicméně vzhledem k okolnostem a svým zkušenostem tento těžší následek předpokládat mohli a měli. Za této situace je nutno přisvědčit závěru soudu prvního stupně v tom smyslu, že v případě obou obviněných byly splněny podmínky ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku a obviněným je proto nutno okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby zohlednit, neboť jde o těžší následek, jež obvinění zavinili z nedbalosti, přičemž trestní zákon v daném případě úmyslné zavinění následku nevyžaduje“ (bod 26 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
81. Vzhledem k provedeným důkazům a výsledku jejich hodnocení nevznikly pochybnosti o tom, že obvinění skutkem uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně, na jehož závěry, které podrobně odůvodnil, lze plně odkázat, naplnili všechny znaky skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
82. Obviněný P. I. s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.) a shodně i L. Č. (bez podřazení pod konkrétní dovolací důvod) shledali vadným rovněž výrok o trestu odnětí svobody, přičemž namítají jeho nepřiměřenost. Takové námitky však nelze prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) uplatnit, neboť nejde o „jiné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 bylo možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
83. Pro úplnost Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022), jejž však obvinění v dovolání neuplatnili, a proto je třeba jen v zájmu úplnosti uvést, že tento se vztahuje na případy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
84. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
85. Nejvyšší soud musí konstatovat, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod.
86. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby ) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.”
87. Je vhodné připomenout, že obvinění byli v dané věci uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, za nějž lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v rozpětí od deseti do osmnácti roků. Byl-li obviněným shodně uložen podle §283 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, není pochyb o tom, že jim byl uložen přípustný druh trestu a zcela v rámci zákonné trestní sazby, resp. výrazně pod dolní hranici jejího rozmezí. V daném případě rovněž nebyly dány jakékoli okolnosti, které by odůvodňovaly uložení obviněným ještě mírnějšího trestu odnětí svobody, nadto nespojeného s jeho přímým výkonem, jak je zejména obviněným L. Č. navrhováno.
88. Při ukládání trestu je potřebné brát v úvahu vyváženost represivního a preventivního působení trestu, jehož dosažení musí vést (při zohlednění individuálního postihu konkrétního jedince za jím konkrétně spáchaný delikt) k tomu, aby uložený trest (při uvážení požadavku formulovaného zněním §38 tr. zákoníku stran přiměřenosti trestních sankcí) z hlediska generálně preventivního zajistil ochranný efekt trestu ve vztahu k ostatním potencionálním pachatelům.
89. Nejvyšší soud může konstatovat, že soudy se při ukládání trestu nezpronevěřily požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí, kdy po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu vysvětlily i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěl k závěru o uložení oběma obviněným nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. Způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestů odnětí svobody oběma obviněným co do jejich výše i nepodmíněnosti, jakož i zařazení obviněných do věznice s ostrahou, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
90. V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitky obviněných stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., (nyní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.), a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod.
91. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněných, že se přisouzeného jednání nedopustili, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně . Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Nejvyšší soud považuje za nadbytečné a v rozporu s pojetím dovolacího řízení, aby k námitkám, kterými se podrobně a náležitě zabývaly soudy nižších stupňů, opakoval již uvedené závěry, popř. hledal ještě další argumentaci, když na ni bylo již zcela vyčerpávajícím způsobem reagováno. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 4-33), a rovněž poukazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 3 - 10).
92. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných L. Č. a P. I. proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 10. 2023
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu