ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3770.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3770/2022-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce: M. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Střelecká 437/4, 500 02 Hradec Králové, proti žalovaným: 1) M. V. , nar. XY, bytem XY, 2) Š. V. , nar. XY, bytem XY|, oba zastoupeni Mgr. Liborem Zemancem, advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice,
o zaplacení 8.219.100 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 222/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 3. 2022, č. j. 5 Co 638/2021-237, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) a žalované 2) každému z nich na náhradu nákladů dovolacího řízení 18.694 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) 26.640 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 27 C 222/2018-190, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému č. 1 a žalované č. 2 zaplatit žalobci společně a nerozdílně 3.714.000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému č. 1 zaplatit žalobci 4.505.000 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III., IV.).
K odvolání žalobce odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí „řeší právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly komplexně vyřešeny“. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření žalovaných k dovolání žalovaní navrhli, aby bylo dovolání jako nedůvodné a neopodstatněné zamítnuto.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Otázka, „jaké důsledky má řízení o nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu o prodeji nemovitostí na běh promlčecí doby nároku na vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě kupní smlouvy o prodeji nemovitostí, podle níž nedošlo ke vkladu vlastnického páva do katastru nemovitostí“, dovolání přípustným nečiní, neboť na posouzení takto obecně formulované otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze podrobit dovolacímu přezkumu správnost (neexistujícího) právního názoru odvolacího soudu, na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2737/2022).
Otázku, „kdy začíná běžet promlčecí doba v případě nároku na vrácení kupní ceny uhrazené kupujícím dle kupní smlouvy, u níž nedošlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí…v případě, že se kupující v soudním řízení domáhá nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu“, vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz níže).
Ze skutkových zjištění plyne, že předmětná kupní smlouva byla shledána absolutně neplatnou pro neurčitost v ujednání o kupní ceně (viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2019, č. j. 19 Co 1166/2017-411).
Z hlediska započetí běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2014/2014, či ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). V případě plnění na základě absolutně neplatného právního úkonu se běh objektivní promlčecí doby odvíjí ode dne přijetí plnění (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 1025/2002, či jeho usnesení ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 128/2017, a ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5302/2017).
Soud prvního stupně, jehož závěry měl odvolací soud za správné, uvedl, že promlčecí doba se v daném případě řídí §107 odst. 2 obč. zák., je tříletá a počíná běžet dnem následujícím po zaplacení kupní ceny. Pakliže žalobce hradil jím tvrzené částky jakožto zálohu na kupní cenu nebo část kupní ceny v letech 2010 až 2012 a žalobu podal až dne 1. 8. 2018, je evidentní, že žalobu podal po uplynutí promlčecí doby. Závěr odvolacího soudu, že na věc dopadá tříletá objektivní promlčecí doba podle §107 odst. 2 obč. zák., je tedy v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Na posuzovaný případ se §107 odst. 3 obč. zák. neaplikuje, neboť podle skutkových zjištění byl zamítnut návrh žalobce na vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce podle předmětné (neplatné) kupní smlouvy a k převodu vlastnického práva na žalobce vůbec nedošlo (podrobně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3086/2012, či ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3168/2018).
Otázka, „kdy začíná běžet promlčecí doba v případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého investicemi kupujícího do nemovitostí v případě, že se kupující v soudním řízení domáhá nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu“, nezakládá přípustnost dovolání, neboť na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. výše cit. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Přípustnost dovolání nezakládají ani další otázky, a to 3) „zda je procesně chybný postup kupujícího jako účastníka kupní smlouvy, na jejímž základě nedošlo ke vkladu do katastru nemovitostí, spočívající v podání žaloby na nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu a v nepodání žaloby na vrácení kupní ceny uhrazené prodávajícímu na základě kupní smlouvy, na jejímž základě ke vkladu do katastru nemovitostí nedošlo, a na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého investicemi kupujícího do nemovitosti“, 4) „za jakých okolností vzniká nárok na náhradu škody kupujícímu jako účastníkovi kupní smlouvy, na jejímž základě nedošlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, vůči prodávajícímu jako účastníkovi kupní smlouvy, který vědomě a úmyslně svým právním jednáním způsobil neprovedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitosti“, a 5) „za jakých okolností vzniká nárok na náhradu škody kupujícímu jako účastníkovi kupní smlouvy, na jejímž základě nedošlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, vůči prodávajícímu jako účastníkovi kupní smlouvy, který nesplnil svou povinnost poskytnout tomu odpovídající součinnost a uzavřít novou kupní smlouvu, která by neobsahovala vady, jež způsobily neprovedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle původní kupní smlouvy“, neboť na řešení takto položených otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není na nich založeno. Podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. již výše cit. usnesení sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020, či ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2481/2022).
Nejvyšší soud k otázkám 4) a 5) dodává, že nelze – v souvislosti s nárokem na náhradu škody – uvažovat o porušení povinnosti z předmětné kupní smlouvy, jež byla shledána absolutně neplatnou (obdobně srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2168/99, a ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 953/2002, či jeho usnesení ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009).
Otázka 6), „zda je postup účastníka kupní smlouvy v pozici prodávajícího, spočívající ve znemožnění vkladu vlastnického práva dle této kupní smlouvy do katastru nemovitostí tím, že po uzavření kupní smlouvy učiní takové úkony, že dojde ke změně zápisu v katastru nemovitostí znemožňující provedení vkladu dle kupní smlouvy, který nevrátí kupní cenu kupujícímu a zcela si ji ponechá a který umožní investice kupujícího do nemovitostí, aniž by kupujícímu vydal bezdůvodné obohacení, které takto prodávajícímu vzniklo, úmyslným bezdůvodným obohacením ve prospěch takového prodávajícího na úkor kupujícího a úmyslně způsobenou škodou kupujícímu, či nikoliv“, nezakládá přípustnost dovolání z důvodů vysvětlených níže.
Pokud jde o námitku žalobce /viz otázka 6)/, že výsledkem jednání žalovaných byl vznik bezdůvodného obohacení žalovaných na úkor žalobce s tím, že se jedná o úmyslně získané bezdůvodné obohacení, dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Pokud by měla být v posuzovaném případě aplikována desetiletá objektivní promlčecí doba stanovená v §107 odst. 2 obč. zák. pro případ získání úmyslného bezdůvodného obohacení, bylo by nutno prokázat existenci vědomosti žalovaných o tom, že při uzavírání kupní smlouvy a při přijetí částek (záloha na kupní cenu nebo část kupní ceny) od žalobce museli skutečně vědět (úmysl přímý) nebo být minimálně srozuměni (úmysl nepřímý) s tím, že se přijetím těchto částek bezdůvodně obohacují (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 938/2002, nebo jeho usnesení ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 53/2009). Takové skutkové závěry by přitom musely vyplynout z dokazování provedeného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními, která učinily na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takové skutečnosti však v projednávané věci zjištěny nebyly. Odvolací soud přitom v odůvodnění uvedl, že v posuzované věci za daných skutkových okolností předpoklady pro uplatnění desetileté objektivní promlčecí doby podle §107 odst. 2 obč. zák. neshledal, a navíc pak tvrzení žalobce o úmyslném bezdůvodném obohacení žalovaných žalobce uplatnil až po uplynutí koncentrační lhůty a byl soudem poučen o tom, že k takovému tvrzení již nelze přihlížet.
Pokud jde o námitku /viz otázka 6)/, že výsledkem jednání žalovaných byl vznik škody na straně žalobce s tím, že se jedná o žalovanými úmyslně způsobenou škodu, pak na posouzení takové otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Pokud jde o námitku /viz otázka 6)/ ve vztahu k investicím do nemovitosti (nárok 2), na posouzení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Naopak je rozhodnutí soudu prvního stupně, respektive odvolacího soudu založeno na tom, že tvrzení žalobce ohledně investic, tak jak byla uvedena žalobcem, jsou, přestože byl žalobce řádně poučen při jednání o této své povinnosti, jakož i o povinnosti označit důkazy, to vše v koncentrační lhůtě 20 dnů, jakož i o následcích nesplnění těchto povinností podle §118a a §118b o. s. ř., zcela nedostatečná pro rozhodnutí soudu, a na základě tvrzení uvedených žalobcem nelze posoudit ani oprávněnost námitky promlčení vznesené i proti tomuto nároku ze strany žalovaného č. 1. Žalobce tedy, jak uvedl odvolací soud, neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, což nutně vedlo k jeho neúspěchu ve sporu o nárok 2.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka 7), „zda je námitka promlčení, vznesená prodávajícím proti nároku kupujícího na vrácení kupní ceny, na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého investicemi kupujícího do nemovitostí a na náhradu škody vzniklé kupujícímu v případě, že prodávající úmyslně svým jednáním zmařil vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí, neuzavřel novou kupní smlouvu, ačkoliv k tomu byl původní kupní smlouvou zavázán a bránil se v řízení o nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu, jednáním v rozporu s dobrými mravy nepožívajícím právní ochrany, či nikoliv“.
Pokud jde o otázku /viz otázka 7)/, zda je uplatněná námitka promlčení vznesená proti nároku na vrácení kupní ceny v rozporu s dobrými mravy, lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, podle něhož „dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“ Odvolací soud k námitce rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy uvedl, že žalobce v okamžiku, kdy se seznámil s rozhodnutím katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na vklad, měl právo domáhat se žalobou vrácení kupní ceny, buďto namísto nebo vedle žaloby o nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření nové kupní smlouvy. Postup žalobce, kdy se neúspěšně domáhal nahrazení projevů vůle žalovaných, se ukázal být chybným, procesní kroky však činil ze své vůle a důsledky, jež z nich vyplynuly, nemůže přičítat nikomu jinému nežli sobě samotnému. Nadto již od srpna roku 2013 věděl o tom, že žalovaní jeho vlastnické právo zpochybňují, když jej vyzývali k vyklizení nemovitostí s tvrzením, že jsou jím užívány bez právního důvodu, mohl tedy již v té době na nich požadovat vrácení zaplacené kupní ceny. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že námitku promlčení uplatněnou žalovanými nelze shledat v posuzované věci za odporující dobrým mravům ve smyslu citované judikatury. Z provedeného dokazování nelze dovodit, že by marné uplynutí promlčecí doby žalobce nezavinil. Závěr odvolacího soudu stran vznesené námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy neodporuje ani judikatuře Ústavního soudu, na níž dovolatel v dovolání odkazuje.
Otázku /viz otázka 7)/, zda je uplatněná námitka promlčení vznesená proti nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého investicemi kupujícího do nemovitosti a proti nároku na náhradu škody vzniklé žalobci v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud neřešil, na jejím posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Přípustnost dovolání nečiní ani námitka, že závěry odvolacího soudu jsou vnitřně rozporné, když na jedné straně odvolací soud uvádí, že – „předmětná kupní smlouva byla shledána neplatnou pro neurčitost v ujednání o kupní ceně, jak konstatoval Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 26. 3. 2019, č. j. 19 Co 1166/2017-411, a tímto okamžikem se žalobce dozvěděl o bezdůvodném obohacení i o tom, kdo za ně odpovídá, a tímto okamžikem mu tudíž začala plynout subjektivní dvouletá promlčecí lhůta podle §107 odst. 1 obč. zák.“ – zatímco však současně uvádí, že – „odvolací soud považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že na věc dopadá tříletá objektivní promlčecí lhůta dle §107 odst. 2 obč. zák., jejíž počátek běhu je dnem následujícím po zaplacení kupní ceny…“. Podle dovolatele je „tento závěr odvolacího soudu ohledně splatnosti pohledávek vzniklých z titulu bezdůvodného obohacení“ v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry uvedenými v rozsudku ze dne 22. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1524/2020, podle nichž „bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle §563 obč. zák.; teprve výzvou k plnění se tak dluh z bezdůvodného obohacení stává splatným a dlužník je povinen splnit jej prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán“. Závěry odvolacího soudu stran počátku běhu promlčecí lhůty nejsou v rozporu s výše cit. rozsudkem. Právo na vydání bezdůvodného obohacení se totiž promlčuje nezávisle na své splatnosti. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 52/2005, v němž dovolací soud uvedl, že „pro posouzení počátku běhu objektivní promlčecí doby je v souladu s citovaným ustanovením irelevantní, kdy (a zda vůbec) se stal nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení splatným.“; dále též srov. rozsudek téhož soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 75/2009, a ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2202/2012.
Námitka dovolatele, že rozsudek odvolacího soud je nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud se v odůvodnění rozsudku nevypořádal s judikaturou Ústavního soudu, na níž dovolatel poukazoval, představuje vadu řízení. Námitka vad řízení (je-li skutečně dána) sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nadto v projednávané věci lze uzavřít, že řízení uvedenou vadou nepřezkoumatelnosti netrpí (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud neshledává v postupu odvolacího soudu porušení základních práv dovolatele, jež by mělo spočívat v přílišném formalismu při výkladu právních norem a vést k extrémně nespravedlivém závěru (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, a ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu