ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.1155.2023.3
sp. zn. 24 Cdo 1155/2023-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce A. A. M. , narozeného dne XY, bytem v XY, Ruská federace, zastoupeného Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky č. 57/142, proti žalované BN Invest s.r.o. , se sídlem v Praze 7, Jirečkova č. 1011/7, IČO 04596641, zastoupené JUDr. Evou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická č. 437/20, o zaplacení částky 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 71/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2022, č. j. 12 Co 232/2022-165, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Kopy, advokáta se sídlem v Brně, Hlinky č. 57/142.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, č. j. 10 C 71/2022-124, zamítl žalobu se žalobním návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 901 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 900 000 Kč od 19. 11. 2020 do zaplacení (výrok I.), a určil, že žalobce je povinen zaplatit českému státu poukázáním na účet Obvodnímu soudu pro Prahu 7 na nákladech řízení – tlumočném částku 544,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 73 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky žalované (výrok III.). Při svém rozhodování soud prvního stupně vycházel z toho, že „bylo prokázáno, že rezervační smlouvy byly uzavřeny dne 24. 6. 2016 na dobu neurčitou“, že „v době uzavření rezervačních smluv nebyly předmětné bytové jednotky dokončeny, vymezeny v prohlášení vlastníka a zkolaudovány“, že „smluvní strany se proto v rezervačních smlouvách dohodly, že budoucí prodávající nejpozději do 31. 5. 2017 prohlášením vymezí bytové jednotky a do 31. 8. 2017 předloží zájemci originál nebo úředně ověřenou kopii příslušného kolaudačního souhlasu k jednotce a originál nebo úředně ověřenou kopii příslušného výpisu z katastru nemovitostí“, a že „pro případ, že budoucí prodávající poruší svůj závazek předložit originál nebo úředně ověřenou kopii kolaudačního souhlasu k jednotce v termínu do 31. 8. 2017, a to ani v náhradní lhůtě dvou měsíců, vzniká zájemci právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 500 Kč za každý den trvání prodlení“. Dále soud prvního stupně konstatoval, že „e-mailem ze dne 19. 9. 2017 zaslal zprostředkovatel zájemci kopii kolaudačního souhlasu“, že „dne 19. 9. 2017 uzavřel žalobce za přítomnosti svého advokáta kupní smlouvu“ a že svědci vypověděli, že „kolaudační souhlas, který byl předkládán kupujícím, byl ten, který měl k dispozici finanční úřad, kterým bylo manipulováno, tzn. jednalo se o kolaudační souhlas, který byl odlišný od kolaudačního souhlasu vydaného stavebním úřadem“, ale že „v obou těchto kolaudačních souhlasech však byly jednotky kupované žalobcem č. 16/309, č. 18/309, č. 37/309 a č. 23/309 označeny jako bytové jednotky“. Soud prvního stupně proto dovodil, že „smyslem a účelem smluvní pokuty bylo, aby do určité doby, tj. do 31. 8. 2017, respektive do 31. 10. 2017 byly bytové jednotky zkolaudované a zapsané v katastru nemovitostí“, že „jednotky č. 16/309, 18/309, 37/309 a 23/309 byly zkolaudovány stavebním úřadem dne 13. 9. 2017 jako bytové jednotky“, že „e-mailem ze dne 19. 9. 2017 zaslal zprostředkovatel zájemci kopii kolaudačního souhlasu“, že „kupní smlouvy byly uzavřeny dne 19. 9. 2017 za přítomnosti advokáta žalobce, při podpisu byl předložen výpis z katastru nemovitostí a jak uvedla svědkyně M. C., vše co kupující požadovali, jim bylo předloženo, protože jinak by k podpisu kupních smluv nedošlo“, a že „žalobce je na základě kupních smluv zapsán jako vlastník předmětných bytových jednotek“. Proto soud prvního stupně uzavřel, že „má za to, že žalobci nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, a proto žalobu zamítl“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 12 Co 232/2022-165, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 900 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 19. 11. 2020 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku, jako i ve výroku II. o nákladech řízení potvrdil (výrok I.), a určil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 247 882 Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Kopy do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že „smluvní pokutou bylo bez dalšího možné zajistit povinnost žalované předložit originál nebo úředně ověřenou kopii kolaudačního souhlasu a je zcela nepodstatné, zda nesplněním povinnosti předložení kolaudačního souhlasu vznikla nebo nevznikla škoda“, že „ze zjištěného skutkového stavu ani z uzavřené rezervační smlouvy nevyplývá žádná vazba povinnosti platit smluvní pokutu za uzavření nebo neuzavření kupní smlouvy nebo jiné skutečnosti, ale pouze k předložení originálu nebo ověřené kopie kolaudačního souhlasu“, že „soudem prvního stupně uvedená úvaha vztahu k uzavření kupní smlouvy nemá oporu nejen v provedených důkazech, ale ani v jím zjištěném skutkovém stavu (bod 9. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně)“, že „kolaudační souhlas má širší přesah než jen možnost užívání nemovité věci, ale vymezuje i účel užívání a zkolaudovaný charakter domu i části domu, má pak přesah i do další dispozice s bytovou jednotkou, jakož i do daňových předpisů“, že „v samotném soudním řízení pak žalobce musí prokázat okolnosti podmiňující povinnost dlužníka zaplatit smluvní pokutu, nikoliv to, zda mu vznikla nějaká škoda“, a že „žalovaná se pak mohla vyvinit jen tak, že by prokázala, že smluvní povinnost splnila“. Odvolací soud dále konstatoval, že „žalovaná přitom ani netvrdila, že předložila originál nebo ověřenou kopii kolaudačního souhlasu žalobci“, že „naopak bylo soudem prvního stupně zjištěno, že žalobci byla předložena pozměněná kopie kolaudačního souhlasu ze dne 13. 9. 2017 (viz bod 4. a 5. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně)“, a proto uzavřel, že „žalovaná tak povinnost zajištěnou smluvní pokutou nesplnila“, že „žalobce dopisem ze dne 11. 11. 2020 smluvní pokutu vyčíslil za období od 1. 11. 2017 do 11. 11. 2020 a vyzval žalovanou k její úhradě“ a že „smluvní pokuta je tak i splatná podle §1958 odst. 2 o. z.“. Proto odvolací soud „přiznal žalobci částku 900 000 Kč v souladu s §2048 o. z., jakož i zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 19. 11. 2020 do zaplacení podle §1970 o. z. ve spojení s §2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.“.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podala žalovaná prostřednictvím své právní zástupkyně včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje jednak v dosud Nejvyšším soudem neřešených otázkách, a to: 1) zda „lze považovat za samostatný a na závazku uzavřít kupní smlouvu zcela nezávislý závazek k předložení originálu nebo úředně ověřené kopie kolaudačního souhlasu nemovité věci, která je předmětem koupě, když je koupě podmíněna existencí kolaudačního souhlasu a bez existence kolaudace by věc právně neexistovala“; 2) zda „existuje v souzené věci s ohledem na způsob určení termínu uzavření kupní smlouvy vazba povinnosti platit smluvní pokutu na uzavření či neuzavření kupní smlouvy nebo pouze na předložení originálu nebo ověřené kopie kolaudačního souhlasu“; 3) zda „trvá po uzavření kupní smlouvy o prodeji bytové jednotky, jejíž uzavření bylo podmíněno existencí kolaudačního souhlasu, závazek k předložení kolaudačního souhlasu prodávané bytové jednotky“, anebo zda zanikl tento závazek uzavřením kupní smlouvy; 4) zda „je povinnost předložit originál nebo úředně ověřenou kopii kolaudačního souhlasu vedlejším závazkem k hlavnímu závazku, kterým je uzavření kupní smlouvy, když je mezi účastníky kupní smlouvy dohodnuto, že kupní smlouvu uzavřou do 15 dnů od předložení originálu nebo úředně ověřené kopie kolaudačního souhlasu k předmětu převodu, a sjednají jediný termín pro uzavření kupní smlouvy tak, že kolaudační souhlas bude předložený v termínu do 30. 10. 2017“; 5) zda „je v rozporu s dobrými mravy sankcionovat smluvní pokutou závazek k předložení kolaudačního souhlasu a ponechat bez sankce smluvní pokutou závazek k uzavření kupní smlouvy, když legitimním očekáváním účastníků závazku je právě uzavření kupní smlouvy“; 6) zda „bránilo nepředložení originálu nebo úředně ověřené kopie kolaudačního souhlasu převodu a nabytí věci bez právních vad a je správné absolutní vnímání povinnosti předložit originál nebo úředně ověřenou kopii kolaudačního souhlasu učiněné odvolacím soudem“; a 7) zda „založil odvolací soud své závěry na posouzení základních souvislostí a logické provázanosti se skutkovými okolnostmi, aby bylo jeho rozhodnutí právně správné“. Dále dovolatelka předkládá otázky, u nichž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu: a) zda „je (poctivé) spravedlivé uplatnit nárok na zaplacení smluvní pokuty zajišťující vedlejší závazek (předložení kolaudačního souhlasu), když hlavní závazek (uzavření kupní smlouvy) je splněný, byty byly před prodejem zkolaudované a nárok na smluvní pokutu je uplatněný po uplynutí více než tří let od doby, kdy měl být předložený originál či kopie kolaudačního souhlasu (NS ČR sp. zn. 32 Odo 202/2006, 28 Cdo 2720/2011, 23 Cdo 484/2009)“; b) zda „je spravedlivé abstrahovat výklad právního jednání od okolností případu a vykládat právní jednání pouze podle slovního vyjádření a nezohlednit úmysl stran, účel jednání a okolnosti případu (NS ČR sp. zn. 33 Odo 1779/2006, 29 Cdo 61/2017 a 23 Cdo 2486/2020)“; c) zda „požívá právní ochrany jednání, kdy se kupující domáhá zaplacení smluvní pokuty za nepředložení originálu nebo úředně ověřené kopie kolaudačního souhlasu po uplynutí více než 3 let od uzavření kupní smlouvy na nemovitou věc, která byla před uzavřením kupní smlouvy řádně zkolaudována a zapsána v evidenci katastru nemovitostí, a nejde jen o zneužití práva (NS ČR sp. zn. 23 Cdo 1749/2015) “; a d) zda „trvá zajišťovací a preventivní charakter institut smluvní pokuty sjednané za nepředložení kolaudačního souhlasu i po uzavření kupní smlouvy, když kupující získal do vlastnictví to, o co projevil zájem, a bez vady a není přiznání pokuty za nepředložení kolaudačního souhlasu jen zneužití práva poškozujícího prodávajícího (NS ČR sp. zn. 23 Cdo 1749/2015) “. Dovolatelka „trvá na tom, že smluvní pokuta byla dohodnuta za porušení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, a tak byla žalobcem a žalovanou vnímána a vzhledem k tomu, že kupní smlouvy byly uzavřené, není povinna smluvní pokutu platit“ a namítá, že odvolací soud „nesprávně interpretoval §555 až §558 o. z. upravující výklad právních jednání“ a „dále nesprávně interpretoval ustanovení o zániku závazků, resp. pravidlo, že vedlejší závazek zaniká, když zanikne závazek hlavní, když povinnost zaplatit smluvní pokutu váže výhradně na předložení listiny a nikoli na uzavření smlouvy a opírá se pouze o slovní vyjádření učiněné účastníky ve smlouvě a pomíjí účel, který mělo předložení kolaudačního souhlasu, a že byty byly při uzavření kupních smluv zkolaudované“. Dovolatelka rovněž namítá, že „smyslem jednání účastníků nebylo předkládat kolaudační souhlas, ale smyslem jednání a očekáváním stran bylo uzavření kupních smluv, jejichž předmětem byl prodej bytových jednotek, což byl nepochybně hlavní závazek“, že „závazek k uzavření kupních smluv trval do 31. 10. 2017 a zanikl dne 19. 9. 2017 uzavřením kupních smluv“, že „uzavřením kupních smluv zanikl vedlejší závazek, spočívající v předložení originálu nebo úředně ověřené kopie kolaudačního souhlasu a žalovaný nemůže být počínaje dnem 1. 11. 2017 v prodlení s předložením kolaudačního souhlasu, a tudíž nemá povinnost zaplatit smluvní pokutu“, že „projev vůle účastníků v souvislosti s ujednáním o smluvní pokutě je nutno vykládat podle úmyslu jednajících, obsahu uzavřených rezervačních smluv a ze všech okolností, za kterých k dohodě o smluvní pokutě došlo“, a dovozuje, že „je třeba vyřešit otázku výkladu právního jednání v souvislosti s ujednáním o smluvní pokutě, a to, zda smluvní pokuta zajišťovala povinnost předložit listinu, resp. originál nebo úředně ověřenou kopii kolaudačního souhlasu nebo povinnost uzavřít kupní smlouvu a zda uzavřením kupní smlouvy dál trval závazek k předložení kolaudačního souhlasu“. Proto navrhuje, aby „Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a nahradil ho rozhodnutím o tom, že potvrdí rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 3. 2022, č. j. 10 C 71/2021-124, a současně rozhodne o nákladech řízení před soudy všech stupňů“.
Žalobce ve vyjádření k dovolání prostřednictvím svého právního zástupce uvedl, že „s tvrzením žalované o výkladu sjednané smluvní pokuty žalobce nemůže souhlasit“, že „pokud jde o jednotlivé sankce, tak byly v každé z rezervačních smluv jasně vymezeny v čl. VII rezervačních smluv pro různá porušení povinností sjednaných mezi smluvními stranami rezervačních smluv“, že „je zcela jasné, že smluvní pokuta zajišťovala povinnost žalované předložit žalobci originál nebo úředně ověřenou kopii kolaudačního rozhodnutí, tedy smluvní pokuta nebyla jakkoli vázána na uzavření nebo neuzavření kupních smluv, ale jen a pouze na nesplnění povinnosti předložit žalobci originál nebo úředně ověřenou kopii kolaudačního rozhodnutí k předmětným jednotkám“, a že „jak prokázal, žalovanou předložený kolaudační souhlas (kdy byla toliko kopie), byl prokazatelně nesprávný, kdy se jednalo o falzifikát kolaudačního souhlasu, a tedy se nemohlo jednat o originál nebo úředně ověřenou kopii“. Dále uvedl, že „žalobci nebyl do dnešního dne předložen originál nebo úředně ověřená kopie kolaudačního rozhodnutí k žádné z bytových jednotek uvedených v rezervačních smlouvách“, že „vzhledem k této skutečnosti je žalovaná povinna uhradit žalobci smluvní pokutu za prodlení s předložením originálu nebo úředně ověřené kopie kolaudačního rozhodnutí ke každé ze čtyř bytových jednotek“, že „prodlení nastalo dne 1. 11. 2017 a dosud trvá“, že „Nejvyšší soud v judikatuře zdůrazňuje zásadní význam autonomie vůle smluvních stran v soukromoprávních vztazích a požadavek na minimalizaci zásahů do této autonomie ze strany veřejné moci“, že „v případě, že by žalobci byl předložen originál kolaudačního rozhodnutí a nikoli falzifikát, zjistil by žalobce, že se jedná o kolaudaci jednotek ve víceúčelovém (polyfunkčním) domě a nikoliv o jednotky v bytovém domě, jak bylo uvedeno v rezervačních i kupních smlouvách, což by mělo zásadní vliv na uzavření kupních smluv se žalovanou, a to zejména s ohledem na daňovou povinnost žalobce ohledně povinnosti úhrady daně z nabytí nemovitých věcí, resp. právo na osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí“, a proto navrhl, „aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl“.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2022, č. j. 12 Co 232/2022-165, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovolatelkou předestřené otázky již byly dovolacím soudem řešeny a napadené rozhodnutí odvolacího soudu při jejich řešení není v rozporu s označenými rozhodnutími dovolacího soudu ani další jeho ustálenou rozhodovací praxí a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Podle §2048 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), pokud si strany ujednají pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
Smluvní pokuta je tedy (peněžitá) částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Účelem smluvní pokuty není jen donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku, v určitých směrech pokuta plní i funkci paušalizované náhrady škody a věřiteli usnadňuje situaci v tom, že nemusí prokazovat vznik škody ani její výši; dlužník je povinen totiž smluvní pokutu zaplatit bez ohledu na to, zda věřiteli vůbec nějaká škoda vznikla, a nemůže se bránit ani tím, že smluvená výše pokuty je evidentně v nepoměru ke vzniklé škodě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 484/2009).
Již samotný termín smluvní pokuta naznačuje, že účelem tohoto institutu je sankcionování porušování smluvně převzatých povinností. Je-li tedy toto ujednání zařazeno do smlouvy, lze z logiky věci usuzovat, že bylo vůlí smluvních stran za pomocí tohoto institutu postihnout pochybení jedné smluvní strany, a zajistit tak splnění smluveného závazku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015).
Dovolací soud má proto shodně s odvolacím soudem za to, že „je zřejmé, že smluvní pokutou bylo bez dalšího možné zajistit povinnost žalované předložit originál nebo úředně ověřenou kopii kolaudačního souhlasu“, a že „ze zjištěného skutkového stavu a ani z uzavřené rezervační smlouvy nevyplývá žádná vazba povinnosti platit smluvní pokutu na uzavření či neuzavření kupní smlouvy nebo jiné skutečnosti, ale pouze k předložení originálu nebo úředně ověřené kopie kolaudačního souhlasu“ (srov. body 27. a 28. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Namítá-li dovolatelka, že „je třeba vyřešit otázku výkladu právního jednání v souvislosti s ujednáním o smluvní pokutě“, Nejvyšší soud uvádí následující. Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Handlar, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 272/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 61/2021).
Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018).
Není pochyb o tom, že „nový“ občanský zákoník důsledně respektuje autonomii vůle smluvních stran, tedy vázanost tím, co si strany skutečně sjednaly, a že základním principem, na němž je vystavěna úprava závazkového práva, je princip autonomie vůle vyjádřený v článku 2 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto principu a z funkce soukromoprávní smlouvy jako hlavního nástroje soukromoprávní regulace ustálená judikatura dovozuje jako základní princip výkladu smlouvy prioritu takového výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 272/2020).
Jak bylo uvedeno výše, již samotný termín smluvní pokuta ostatně naznačuje, že účelem tohoto institutu je sankcionování porušování smluvně převzatých povinností. Je-li tedy toto ujednání zařazeno do smlouvy, lze z logiky věci usuzovat, že bylo vůlí smluvních stran za pomocí tohoto institutu postihnout pochybení jedné smluvní strany, a zajistit tak splnění smluveného závazku. Umožňuje-li to znění smlouvy, je tedy toto ujednání třeba vztáhnout právě ke skutečnosti spočívající v porušení smluvní povinnosti, k němuž se smluvní pokuta již ze své podstaty váže. Nevyplynou-li z řízení skutečnosti, jež by mohly poukazovat na závěr opačný, lze se domnívat, že tento výklad spíše zohledňuje vůli účastníků při uzavírání smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011).
Dovolatelka dále předložila k dovolacímu přezkumu otázku nároku na smluvní pokutu při zániku hlavního (smluvní pokutou zajištěného) závazku. K této otázce se také Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně vyjádřil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2463/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4048/2013), kde přijal a odůvodnil závěr, že z akcesorické povahy smluvní pokuty sice vyplývá, že zajišťovací závazek ze smluvní pokuty nemůže platně vzniknout bez současné existence hlavního (zajišťovaného) závazku, protože však smluvní pokuta není na rozdíl od úroků z prodlení a poplatků z prodlení příslušenstvím pohledávky, ani opětujícím se plněním, ale samostatným majetkovým nárokem, vznikne-li na ni nárok ještě před zánikem hlavního závazku, vzniká mezi smluvními stranami v důsledku porušení smluvní povinnosti nový právní vztah, který již nemá ve vztahu k zajištěnému závazku akcesorickou povahu; na jeho existenci proto nemá zánik zajištěného závazku vliv (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 33 Cdo 163/2018).
Stejný závěr, že zanikne-li hlavní závazek (utvrzená povinnost) až poté, co již vzniklo právo na smluvní pokutu (utvrzená povinnost byla porušena předtím, než zanikla), má věřitel právo na zaplacení již vzniklé smluvní pokuty, vyplývá i z odborné literatury (srov. HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1284).
Z výše uvedeného tedy plyne, že pokud dovolatelka nesplnila povinnost zajištěnou smluvní pokutou podle uzavřené rezervační smlouvy, tj. nepředložila-li originál nebo úředně ověřenou kopii kolaudačního souhlasu před uzavřením kupní smlouvy, pak uzavřením kupní smlouvy vzniklý nárok na smluvní pokutu nezaniká.
Další otázka formulovaná dovolatelkou je variací otázky neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy, kterou se Nejvyšší soud v minulosti zabýval v mnoha svých rozhodnutích.
Již v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, Nejvyšší soud na podkladě právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 přijal a odůvodnil závěr, podle něhož smluvní volnost stran (nadále) podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení §1 odst. 2 a §547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§580 odst. 1 a §588 o. z.). Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle §1 odst. 2 a §547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, neboť tato ustanovení jsou normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Právní jednání se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty – preventivní, uhrazovací a sankční (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 33 Odo 1779/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 33 ICdo 59/2016). Nadto soulad uplatnění práva s dobrými mravy zkoumá Nejvyšší soud v dovolacím řízení toliko z hlediska zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 871/2005; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1747/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2226/2019).
V této souvislosti je možné přisvědčit námitce dovolatelky, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015) není vyloučeno posuzovat jednání smluvní strany, kterým vymáhá smluvní pokutu, za rozporné se zásadou poctivého obchodního styku (dříve zakotvenou v ustanovení §265 obch. zákoníku). Soud však musí hodnotit samo toto jednání a musí prozkoumat všechny okolnosti tohoto jednání. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházel by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka.
Dovolatelka však opomíjí, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí funkcemi smluvní pokuty zabýval, když mimo jiné uvedl, že „smluvní pokuta má kromě případně reparační funkce zejména funkci sankční, kdy sjednaná výše smluvní pokuty představuje trest (sankci) pro toho, kdo povinnost porušil“. Nadto dovolací soud rovněž v souvislosti s posuzováním souladnosti smluvní pokuty s poctivým obchodním stykem již dříve dospěl k závěru, že skutečnost, že v době rozhodování o smluvní pokutě již byl zajišťovaný závazek splněn, a proto neplní své základní funkce – preventivní a zajišťovací, je nerozhodná a uplatňování nároku na smluvní pokutu za této situace není v rozporu s poctivým obchodním stykem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3682/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1657/2017). Podle dovolacího soudu tak důvody pro závěr, že předmětné ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, ze skutkových zjištění (podle obsahu spisu) v projednávané věci neplynou.
Konečně k otázce poctivosti (spravedlnosti) uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty zajišťující vedlejší závazek (předložení kolaudačního souhlasu), když hlavní závazek (uzavření kupní smlouvy) je splněný, Nejvyšší soud uvádí následující.
Princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základním zásadám soukromého práva. Jejich obsah není nikde přesně vymezen, vždy záleží na okolnostech konkrétního případu. Oba principy spolu úzce souvisí, zákaz zneužití práva je považován za jeden z projevů korektivní funkce zásady poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 338/2020).
Soudní praxe se proto již dříve ustálila na závěru, že za zjevné zneužití práva ve smyslu ustanovení §8 o. z., které nepožívá právní ochrany, lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 126, ročník 2000; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017), resp. že jde o výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 57, ročník 2021; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1070/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2495/2021). V tomto směru je pak potřeba poměřovat zájem oprávněného na výkonu (užitek, jaký mu výkon práva přinese) se zájmy druhé strany (tj. s nevýhodou, kterou by jí výkon práva přinesl). Samotná disbalance při poměřování těchto zájmů nestačí, k závěru o zneužití práva lze přistoupit jen ve výjimečných případech zvláště hrubého nepoměru v dotčených zájmech stran (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2155/2021).
Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že jakkoli zákaz zjevného zneužití práva představuje korektiv obecně aplikovatelný, zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva (tedy odepření ochrany subjektivnímu právu účastníka) je výjimečným postupem, jenž musí být podložen mimořádně závažnými okolnostmi konkrétního případu, které svou intenzitou převáží nad ochranou subjektivního práva účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2162/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018). Ostatně v rozsudku ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3385/2021, Nejvyšší soud zdůraznil, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva podle §8 o. z. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona.
Posouzení, zda v daném případě je namístě žalobu zamítnout pro zjevné zneužití práva (§8 o. z.), závisí tedy na posouzení konkrétních okolností věci. Dovozuje-li dovolatelka prostřednictvím položených dovolacích otázek, že předmětná žaloba je ze strany žalobce zjevným zneužitím práva, pak především s odkazem na závěry odvolacího soudu, jenž dovodil, že „v samotném soudním řízení musí žalobce prokázat okolnosti podmiňující povinnost dlužníka zaplatit smluvní pokutu“, že „se žalovaná mohla vyvinit tak, že by prokázala, že smluvní povinnost splnila“, avšak že „žalovaná ani netvrdila, že předložila originál nebo úředně ověřenou kopii kolaudačního souhlasu“, a že „naopak bylo soudem prvního stupně zjištěno, že žalobci byla předložena pozměněná kopie kolaudačního souhlasu ze dne 13. 9. 2017“, její názor dovolací soud nesdílí.
Nejvyšší soud má shodně s odvolacím soudem za to, že dovolatelka povinnost zajištěnou smluvní pokutou nesplnila; zároveň podle názoru dovolacího soudu dovolatelkou namítané okolnosti projednávané věci nejsou natolik mimořádně závažné, aby založily zjevné zneužití práva na straně žalobce.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2022, č. j. 12 Co 232/2022-165, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 8. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu