ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2774.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 2774/2022-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců Mgr. Jany Misiačkové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci otce R. K., zastoupeného JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou se sídlem v Havířově, Pavlovova č. 586/8, proti nezletilému AAAAA (pseudonym) , zastoupenému kolizním opatrovníkem statutárním městem Havířov, se sídlem magistrátu v Havířově, Svornosti č. 86/2, a matce P. K. , zastoupené JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátku se sídlem v Ostravě, Masná č. 1493/8, o žalobě matky na obnovu řízení o popření otcovství, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 120 Nc 2204/2016, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. dubna 2022, č. j. 14 Co 65/2022-260, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 120 Nc 2204/2016-243, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově usnesením ze dne 10. 11. 2021, č. j. 120 Nc 2204/2016-243, 120 P a Nc 430/2016, povolil obnovu řízení vedeného před Okresním soudem v Karviné – pobočkou v Havířově pod spisovou značkou 120 Nc 2204/2016.
Řízení, jehož obnovy se matka domáhala, skončilo poté, co usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2018, č. j. 57 Co 270/2017-73, bylo změněno usnesení Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 12. 4. 2017, č. j. 120 Nc 2204/2016
-41, tak, že se otci promíjí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství k nezletilému, meritorně rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 13. 4. 2018, č. j. 120 Nc 2204/2016-87, který byl ve věci samé potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2019, č. j. 57 Co 332/2018-115 ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. 1. 2019, č. j. 57 Co 332/2018-117 (právní mocí vyznačena dne 27. 2. 2019), jímž bylo určeno, že R. K. není otcem nezletilého AAAAA, syna matky P. K. a rozhodnuto o nákladech řízení. Soudy vycházely ze skutkového stavu zjištěného z odborného vyjádření genetické laboratoře (vycházejícího z profilace DNA navrhovatele a nezletilého), výpovědi matky (připustila nesoulad biologického a matrikového otcovství), výpovědi navrhovatele a výpovědi svědka M. Z. (s matkou souložil v době rozhodné), a dospěly k závěru, že otcovství navrhovatele k nezletilému je vyloučeno.
Následně bylo usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2018, č. j. 57 Co 270/2017-73, zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1741/18, Ústavní soud vytkl odvolacímu soudu procesní pochybení spočívající ve skutečnosti, že odvolací soud dospěl k odlišnému skutkovému závěru než soud prvního stupně, aniž by zopakoval či doplnil nalézacím soudem provedené důkazy; v obecně rovině se dále vyjádřil k problematice promíjení lhůt k popření otcovství. Krajský soud opětovně projednal odvolání proti usnesení Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 12. 4. 2017, č. j. 120 Nc 2204/2016-41, a usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 18. 8. 2020, č. j. 57 Co 270/2017-183, potvrdil.
Matka podala dne 30. 8. 2018 žalobu na obnovu řízení vedeného Okresním soudem v Karviné – pobočkou v Havířově pod sp. zn. 120 Nc 2204/2016 s odůvodněním, že jí byl dne 30. 5. 2019 doručen nález Ústavního soudu se „závazným právním názorem“, který může mít vliv na rozhodnutí ve věci samé.
Soud prvního stupně vycházel z ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř. a uvedl, že v důsledku kasačního rozhodnutí Ústavního soudu bylo až po právní moci rozhodnutí potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty, v jehož důsledku nelze návrhu na popření obnovu řízení vyhovět a matka bez své viny nemohla toto rozhodnutí použít v řízení o věci samé a přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
K odvolání otce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 4. 2022, č. j. 14 Co 65/2022-260, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a shodně se soudem prvního stupně uvedl, že po právní moci meritorního rozhodnutí bylo vydáno rozhodnutí (o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání popěrné lhůty), které matka v původním řízení bez své viny nemohla použít a které pro ni může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání. Namítá v první řadě, že nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. II. ÚS 1741/18 a navazující usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2020, č. j. 57 Co 270/2017-183, bylo vydáno až poté, co bylo pravomocně určeno, že není otcem nezletilého, a nemůže být proto rozhodnutím, které zakládá důvodnost obnovy řízení. Za dosud neřešenou tak považuje právní otázku, zda rozhodnutí o prominutí zmeškání lhůty, k jehož změně došlo po právní moci rozhodnutí ve věci samé, je rozhodnutím zakládajícím důvod obnovy řízení; v této souvislosti zmiňuje rozhodnutí „č. j. 2 Cmo 404/2011-62“, podle něhož důvodem obnovy nemohou být skutečnosti, které nastaly až po skončení původního řízení. Jako další neřešenou právní otázku dále označuje, zda „je možno obnovit zápis otce v matrice po jeho výmazu … aniž by bylo rozhodnuto nově o určení otcovství“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že s ním jednal jako s účastníkem řízení o povolení obnovy řízení, přestože již není zapsán jako matrikový otec nezletilého. Nejvyšší soud přitom usnesením ze dne 28. 7. 2021, č. j. 24 Cdo 791/2021-232, odmítl dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2020, č. j. 57 Co 270/2017-183, s odůvodněním, že dovolatel není k podání dovolání subjektivně legitimován, neboť již není zapsán jako matrikový otec nezletilého. Odvolací soud se řádně nezabýval hodnocením podmínky, zda povolení obnovy může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci a v té souvislosti dostatečně nezohlednil dopad obnoveného řízení „do již vyřešené“ statusové věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s §1 odst. 3 zákona o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věty první o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů – jak vyplývá z výše uvedeného
– významné vyřešení právní otázky, zda rozhodnutím, které matka bez své viny nemohla použít v původním řízení a které může přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci, může být rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení zmeškání lhůty k popření otcovství, které bylo vydáno po právní moci rozhodnutí ve věci samé. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání otce je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání otce je opodstatněné.
Byl-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může soud zmeškání lhůty prominout, vyžaduje-li to zájem dítěte a veřejný pořádek (srov. §792 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a §425 odst. 1 z. ř. s.)
Rozhodnutí o popření otcovství je rozhodnutím, které se týká statusových poměrů fyzické osoby (dítěte) a je závazné pro každého (§27 z. ř. s.).
Žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211 a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci (§228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.)
Žaloba na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem nápravy pravomocně skončených sporů nebo jiných právních věcí, v nichž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Z povahy obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku vyplývá i okruh účastníků řízení. Návrh na obnovu řízení může podat jen účastník původního řízení, popřípadě jeho právní nástupce z důvodu universální nebo singulární sukcese (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 30. března 1984, sp. zn. 4 Cz 24/84, uveřejněný pod číslem 19/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž také ostatní účastníci řízení nemohou být osobami odlišnými od účastníků řízení, o jehož obnovu jde, popřípadě jejich právních nástupců z důvodu universální nebo singulární sukcese (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 92/97, uveřejněné pod číslem 10/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že rozhodnutím jako důvodem obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zákon míní rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 a 2 o. s. ř., tj. případy, kdy příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud předchozím rozhodnutím vázán (§135 odst. 1 o. s. ř.) či z dřívějšího rozhodnutí vycházel (§135 odst. 2 o. s. ř.), anebo posoudil-li předběžnou otázku sám (§135 odst. 2 o. s. ř.), a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak; otázkami předběžnými však nejsou dílčí právní (výkladové) otázky, z nichž sestává celkové právní posouzení a které není povolán řešit nikdo jiný než soud v řízení o uplatněném nároku (srov. např. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 1982, sp. zn. Cpj 67/82, uveřejněné pod číslem 2/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněné pod číslem 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 111/98). Důvodem pro povolení obnovy řízení může být i pozdější rozhodnutí jiného orgánu, vypovídá-li o skutečnostech a důkazech, které byly předmětem původního řízení, zejména řeší-li předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodující pro výsledek původního řízení (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 9. 1982, sp. zn. Cpj 67/82, uveřejněné pod číslem 2/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1496/2010).
Skutečnosti a důkazy jako důvod obnovy (to, co bylo významné pro řízení původní ve vztahu k skutkovému základu projednávané věci) jsou v souvislosti s obnovou řízení „nové“ ve smyslu §228 odst. 1 o. s. ř., jestliže je účastník řízení – přestože v době původního řízení objektivně vzato existovaly – nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost) použít (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3530/2007). V soudní praxi tedy není pochyb o tom, že důvodem pro povolení obnovy řízení nemohou být skutečnosti, které nastaly až po skončení původního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003).
Jako důvod obnovy řízení nelze úspěšně uplatnit ani námitku, že v původním řízení došlo ke zmatečnostním nebo jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani námitku nesprávného právního posouzení věci v původním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze 17. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 471/2004), prostřednictvím žaloby na obnovu řízení se nelze domáhat ani nápravy pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1948/2002).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2020, č. j. 57 Co 270/2017-183 (vydané po zrušení původního rozhodnutí nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. II. ÚS 1741/18), rozhodnutím, jež jako důvod obnovy předjímá ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., být nemůže, neboť nevypovídá nic o skutečnostech a důkazech, které byly předmětem původního řízení a samo o sobě na skutkový stav zjištěný v původním řízení nemá vliv. Změna hodnocení podmínek pro prominutí zmeškání popěrné lhůty (po právní moci rozhodnutí ve věci samé) vychází výlučně ze změny právního názoru odvolacího soudu na řešenou otázku (podmínky pro prominutí zmeškání popěrné lhůty) a není podložena existencí (nových) skutečností či důkazů odůvodňujících závěr, že skutkový stav byl v původním řízení zjištěn neúplně nebo nesprávně.
Povolení obnovy řízení vede ke zcela mimořádnému prolomení právní moci rozhodnutí ve věci samé a má dopad na právní jistotu účastníků i dalších osob. Příslušná ustanovení upravující tento mimořádný opravný prostředek je proto namístě vykládat restriktivně a obezřetně posuzovat zásahy, které by z extenzivního výkladu plynuly (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 2546/18). Respektování právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu (čl. 1 Ústavy ČR) musí mít v případě posuzování mimořádných opravných prostředků proti pravomocným soudním rozhodnutím o osobním statusu přednost i před principem spravedlivého rozhodování (obdobně srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 1526/22).
Rozhodnutí o prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství je výsledkem výjimečného postupu, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte (chráněných prekluzivní lhůtou k popření otcovství) a slouží výhradně k umožnění nápravy poměrů v případech, kdy stávající stav působí následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněné pod číslem 95/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) a prekluzivní lhůta k popření otcovství marně uplynula. V projednávané věci stabilita poměrů dítěte byla již významným způsobem narušena pravomocným popřením otcovství otce k dítěti (více něž před čtyřmi lety) a nelze očekávat, že povolení obnovy (a opětovné projednání věci) by tento vývoj mohlo zvrátit či alespoň zmírnit. Důvod pro extenzivní výklad ustanovení 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak dovolací soud neshledal.
Další dovolatelem předestřená otázka vztahující se k obnovení údajů o otci v matrice narození přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení napadené usnesení nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdo 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci. Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Karviné-pobočce v Havířove) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§226 odst. 1 o. s. ř. a §243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V rozhodnutí, kterým bude odvolací řízení skončeno, rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového a dovolacího řízení, ale též o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu