ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3004.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 3004/2022-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: P. S. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti žalovanému: MÍR, stavební bytové družstvo , IČO 00046906, se sídlem Bedřichovická 1199/21, Brno, zastoupené Mgr. Evou Barákovou Karasovou, advokátkou se sídlem Všetičkova 615/5, Brno, o zaplacení 433 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 119 C 270/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2022, č. j. 44 Co 52/2022-68, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně potvrdil usnesení ze dne 11. 1. 2022, č. j. 119 C 270/2020-61, jímž Městský soud v Brně přerušil řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 166/2014, neboť je v něm řešena otázka, která bude mít význam pro rozhodnutí v projednávané věci, konkrétně otázka vlastnického práva J. S. staršího k družstevnímu podílu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že všechny otázky podstatné pro rozhodnutí o meritu věci si měl soud prvního stupně posoudit samostatně, neboť takový postup by nevyžadoval provedení rozsáhlého dokazování a nevedl by k výraznému prodloužení řízení. Přerušil-li namísto toho řízení, postupoval neúčelným a nehospodárným způsobem, a to i vzhledem k tomu, že doposud není postaveno najisto, kdy a jak bude řízení ve věci sp. zn. 19 Cm 166/2014 skončeno. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Odvolacím soudem přijaté řešení výkladu a aplikace ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. – fakultativní přerušení řízení do skončení jiného řízení, v němž je řešena otázka, jež může mít význam pro rozhodnutí soudu v dané věci – nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 40/2013, nebo ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1083/2020, kde Nejvyšší soud rozhodoval obdobnou věc mezi týmiž účastníky řízení), podle které je smyslem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zajistit hospodárnost řízení.
Ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zakotvující možnost soudu přerušit řízení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by o přerušení řízení bylo rozhodnuto na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní. Není věcí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, či ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1658/2016).
V posuzované věci se žalobce domáhá po žalovaném náhrady škody, kterou mu měl žalovaný způsobit tím, že nezákonně převedl členský podíl žalobce v družstvu na třetí osobu. Tvrdí, že je jediným dědicem svého zesnulého otce J. S. staršího, jenž ještě za života učinil projev směřující k vrácení daru – členských práv a povinností v žalovaném bytovém družstvu – vůči bratru žalobce J. S. mladšímu, čímž mělo dojít k obnově jeho členství. Předmětem řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 19 Cm 166/2014 mezi týmiž účastníky je spor o určení, zda J. S. starší byl k datu svého úmrtí členem žalovaného a zda je žalobce jeho univerzálním dědicem, tedy zda nabyl členský podíl v žalovaném bytovém družstvu. Je-li otázka členství žalobce v žalovaném bytovém družstvu, jejíž objasnění je pro posouzení věci stěžejní, sporná a probíhá-li o ní za účasti totožných procesních stran jiné řízení, jehož výsledky budou pro obě strany závazné (§159a odst. 1 o. s. ř.), nelze úvahu odvolacího soudu, shledal-li ve věci podmínky pro přerušení řízení ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., považovat za zjevně nepřiměřenou. Tento postup respektuje požadavek na jednotnost a předvídatelnost soudního rozhodování, neboť i když to není v odůvodněných případech vyloučeno, je zásadně nežádoucí, aby soud posoudil předběžnou otázku jinak, než jak ji posoudil soud v jiném řízení, aniž tu byly pro odlišné řešení skutečně pádné důvody, zejména jiná skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech. Opačný přístup by mohl vést k potlačení principu právní jistoty a předvídatelnosti práva a s tím spojeného principu legitimního očekávání, tedy principů patřících ke znakům právního státu, které vedou ke stabilitě a jednotnosti soudního rozhodování (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015, či ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 578/2016, potažmo usnesení téhož soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4505/2014, a konečně též závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, uveřejněného pod č. 120/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci dosud není skončeno a o náhradě nákladů řízení, včetně dovolacího řízení, bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 8. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu