ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2103.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2103/2023-416
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně CIB GROUP, a. s. , se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská 1321/2, identifikační číslo osoby: 27211185, zastoupené Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, proti žalované České republice – Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu , se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 1800/9, identifikační číslo osoby: 00025712, o zaplacení částky 11.229.636,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 132/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2023, č. j. 15 Co 295/2022-364, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2022, č. j. 9 C 132/2021-302, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 11.229.636,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky ve výši 11.229.636,- Kč od 24. 5. 2022 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady řízení ve výši 1.500,- Kč (výrok II.).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 15 Co 295/2022-364, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900,- Kč (výrok II.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně jako dlužnice uzavřela dne 25. 4. 2013 úvěrovou smlouvu s družstvem WPB Capital, spořitelním družstvem v likvidaci (dále „družstvo WPB Capital“), a k zajištění pohledávek z ní vzniklých zřídila zástavní právo k nemovitostem v jejím vlastnictví. Dne 2. 6. 2014 byl vydán rozhodčí nález, kterým bylo určeno, že společnost LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD. (dále „společnost LLANFAIR“) je vlastnicí uvedené pohledávky vůči žalobkyni jako postupnice. Družstvo WPB Capital podalo proti zmíněnému rozhodčímu nálezu žalobu na jeho zrušení, přičemž Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 24. 7. 2014 odložil jeho vykonatelnost (meritorně řízení v době rozhodování soudů nižších stupňů skončeno nebylo). Přesto společnost LLANFAIR podala dne 27. 8. 2014 na základě uvedeného rozhodčího nálezu návrh na vklad změny zástavního práva spočívající ve změně zástavního věřitele – řízení je vedeno u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrálního pracoviště Hradec Králové, pod sp. zn. V-9609/2014. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 11. 2015, č. j. 20 C 193/2015-217, určil, že mezi žalobkyní a družstvem WPB Capital neexistuje výše specifikované zástavní právo ke dni uzavření uvedené úvěrové smlouvy a nemovité věci žalobkyně jím nejsou zatíženy. Obdobně Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 4. 2018, č. j. 20 C 280/2017-131, rozhodl o zástavním právu společnosti LLANFAIR. Katastrální úřad pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové, rozhodnutím ze dne 16. 1. 2019, č. j. V-9609/2014-602, zastavil řízení o návrhu společnosti LLANFAIR na povolení vkladu změny zástavního práva ze dne 27. 8. 2014. Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Pardubicích dané rozhodnutí k odvolání společnosti LLANFAIR zrušil svým rozhodnutím ze dne 4. 4. 2019, č. j. ZKI PA-O-10/00180/2019/8, a věc vrátil označenému katastrálnímu úřadu k novému projednání, neboť zánik zástavního práva podle něj není důvodem pro zastavení řízení o povolení vkladu jeho změny pro bezpředmětnost a naopak je třeba ponechat řízení přerušené pro řešení předběžné otázky (existence vkladové listiny).
4. V rovině právního posouzení soudy nižších stupňů na věc aplikovaly zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Konstatovaly, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím dle ustanovení §8 OdpŠk není dána, neboť pravomocné rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Pardubicích ze dne 4. 4. 2019, č. j. ZKI PA-O-10/00180/2019/8, nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno příslušným orgánem. Dospěly rovněž k závěru, že Katastrální úřad pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové, se nedopustil nesprávného úředního postupu, jestliže vázán právním názorem Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Pardubicích vyčkává s rozhodnutím o návrhu na vklad změny zástavního práva na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podotkla, že komplikace v podnikání a škodu jí způsobuje okolnost, že katastrální úřad dosud nezastavil řízení týkající se neexistujících zástavních práv. Dle sdělení dovolatelky se tato okolnost vztahuje k řízení vedenému Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm Hradec Králové, i k řízení vedenému Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha. Zdůraznila, že soudy nižších stupňů rezignovaly na ochranu proti zásahu do soukromé sféry žalobkyně. Vyzdvihla neúměrně dlouhé a bezdůvodné omezení dispozic s majetkem v jejím vlastnictví. Domnívá se, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno ústavně garantované právo žalobkyně na soudní ochranu. Má za to, že dovolacím soudem by měla být posouzena jinak řada otázek souvisejících s existencí zástavního práva, jakož i zánikem pohledávky z úvěrové smlouvy ze dne 25. 4. 2013 a možností civilního soudu přezkoumávat správní akty. Uvedla také, že dovolání podává z důvodu vyřešení právní otázky nahrazení správního rozhodnutí civilním rozhodnutím vzhledem ke kontextu projednávané věci. Namítá rovněž nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Dále pak upozornila, že soudy nižších stupňů řádně nevymezily předmět řízení, neboť relevantní pro projednávanou věc je správní rozhodnutí, jímž bylo přerušeno řízení vedené Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, jestliže žalovanou je Česká republika – Český úřad zeměměřičský a katastrální. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyně veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz ). Konečně má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
11. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení §241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, jež je přístupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ). Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž pod bodem 39. odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 občanského soudního řádu.“
12. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
13. Dovolání žalobkyně nesplňuje náležitosti dovolání dané ustanovením §237 o. s. ř., jakož i výše citovanou judikaturou dovolacího soudu. Uvedla-li žalobkyně, že „žádá dovolací soud o vyřešení právní otázky jinak, než jak je řešena obecnými soudy“ (a výslovně tak uplatňuje pouze tento důvod přípustnosti dovolání), pak požadavkem na „odlišné posouzení právní otázky“ žalobkyně významově nevystihuje hledisko přípustnosti dovolání, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již dovodil, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud žalobkyně důvod přípustnosti dovolání vymezuje též odchylným posouzením právní otázky dovolacím soudem (oproti posouzení přijatému dovolacím soudem v minulosti), pak by šlo o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatelky, dovolací soud odchýlit (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
14. Přehlédnout přitom nelze, že dovolání žalobkyně není přípustné ani proto, že nesplňuje obecnou podmínku obsaženou v ustanovení §237 o. s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015).
15. Z dovolání je patrné, že žalobkyně nesouhlasí s pro ni nepříznivým rozhodnutím odvolacího soudu. Žalobkyně ovšem svou argumentaci o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem při zvažování vzniku nároku na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. spojuje s námitkami dožadujícími se přezkumu důvodnosti přerušení řízení vedeného katastrálním úřadem; takové námitky v přítomné věci postrádají přiléhavost. Podmínka zakotvená v ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk totiž brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Tento závěr je rovněž dlouhodobě potvrzován ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13). Ze zákona nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobkyni přiznána náhrada škody v situaci, kdy v není splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí, jež by bylo zrušeno či změněno. Naplnění tohoto předpokladu ostatně netvrdí ani dovolatelka.
16. Dovozuje-li snad dovolatelka odpovědnost státu za škodu přímo z ústavních předpisů (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod), lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok na náhradu škody. Ustanovení čl. 36 Listiny nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru jeho odstavec 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Taktéž Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (nyní jde o zákon č. 82/1998 Sb.) soud nemůže žádné další nároky konstituovat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005, nebo ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006). Nebyla-li tak prokázána existence nezákonného rozhodnutí, je nadbytečné zabývat se existencí zástavního práva či samotné zajišťované pohledávky a tím méně vznikem a případnou výší ušlého zisku. Přisvědčit přitom nelze mínění dovolatelky o omezení jejího práva na soudní ochranu, neboť žalobkyně není připravena o možnost domáhat se jinými právními prostředky ochrany svého práva (správnosti a úplnosti údajů evidovaných v katastru nemovitostí o nemovitých věcech v jejím vlastnictví).
17. Bez vlivu na závěr o vadě dovolání (pro absenci řádného vymezení některého z hledisek přípustnosti dovolání – §237 o. s. ř.) sluší se uvést, že ani z pohledu benevolentnějšího přístupu k dovolání žalobkyně, tj. zda z jeho obsahu nelze některé z hledisek přípustnosti dovodit, dovolání neobstojí. K předkládané otázce, kterou dovolatelka pokládá – dle obsahu dovolání – za dovolacím soudem dosud neřešenou, týkající se nahrazení správního rozhodnutí civilním rozhodnutím (viz bod I. dovolání), sluší se uvést, že na uvedené otázce napadené rozhodnutí taktéž nespočívá, domáhá-li se žalobkyně náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Pokud žalobkyně argumentuje vznikem škody způsobené „obstrukčním omezením svého soukromého majetku“, respektive „neúměrně dlouhým, bezdůvodným omezením soukromého majetku“, naznačuje tak vznik škody způsobené nesprávným úředním postupem dle ustanovení §13 odst. 1 OdpŠk, pročež je třeba poukázat na to, že nesprávný úřední postup v zákoně není blíže definován, „z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv jinou než rozhodovací činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09). Z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí, anebo naopak jde o takový postup řízení směřující sice k vydání rozhodnutí, který se však bezprostředně v obsahu rozhodnutí neodrazí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 161/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000). O takovou situaci se v projednávané věci nejedná, jestliže k přerušení vkladového řízení došlo v důsledku pravomocného správního rozhodnutí, přičemž důvod, pro nějž bylo řízení přerušeno, dosud neodpadnul, což žalobkyně nepopírá ve vztahu k řízení vedenému Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm Hradec Králové, ani ve vztahu k řízení vedenému Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha.
18. Lichou je též výtka dovolatelky, že „obecné soudy řádně nevymezily předmět řízení“. Vzhledem k tomu, že sporné řízení je ovládáno dispoziční zásadou (soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobkyně vymezila předmět řízení), je nárok uplatněný žalobou vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem), přičemž právní kvalifikace nároku, i když je v žalobě uvedena, není pro soud závazná. Soud je proto při rozhodování vázán nikoliv tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje, nýbrž tzv. skutkem, jak byl vymezen v žalobě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 1025/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2729/2006). Nadto se jeví vhodným podotknout, že okolnost, že žaloba směřuje proti ústřednímu orgánu státní správy se sídlem v Praze, jenž jedná jménem státu ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (viz §6 odst. 1 a 6 OdpŠk), ničeho nevypovídá o tom, zda se argumentace žalobkyně váže k řízení vedenému Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrálním pracovištěm Hradec Králové, nebo k řízení vedenému Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha.
19. V souvislosti s uplatněnou námitkou dovolatelky o nedostatečném odůvodnění (nepřezkoumatelnosti) rozsudku odvolacího soudu nelze pustit ze zřetele ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalobce, jemuž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formuloval dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku jsou zřejmé důvody, pro které soud rozhodl tak, jak se uvádí ve výrokové části. Skutečnost, že těmito námitkami se jí nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.
20. Protože dovolatelka brojila proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, jakož i ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalobkyně nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady žalované představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 8. 8. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu