ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2378.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2378/2023-755
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) J. A. , b) A. A., obou zastoupených JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, proti žalovaným 1) J. Č. , 2) L. Č., zasttoupeným Mgr. Josefem Chaloupeckým, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 203/23, o zaplacení částky 111.737,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 14/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. března 2023, č. j. 19 Co 34/2021-700, ve znění opravného usnesení ze dne 26. dubna 2023, č. j. 19 Co 34/2021 – 731, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobcům společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 11.165,88 Kč k rukám jejich zástupce, JUDr. Aleše Janocha, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců i žalovaných rozsudkem ze dne 3. 3. 2023, č. j. 19 Co 34/2021-700 (ve znění opravného usnesení), odmítl odvolání žalobců směřující proti vyhovujícím výrokům I. a II. rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 8. 2020, č. j. 13 C 14/2010-393 (dále „rozsudek soudu prvního stupně“), jimiž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 6.064,- Kč s příslušenstvím a částku 48.163,- Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále změnil v zamítavém výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 12.456,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 4. 2014 do zaplacení; ve zbytku zamítavého výroku (o úroku z prodlení od 15. 3. 2014 do 20. 4. 2014) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Odvolací soud rovněž v zamítavém výroku V. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 51.118,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 27. 4. 2017 do zaplacení; ve zbytku zamítavého výroku (o zaplacení dalších 19.051,- Kč s příslušenstvím) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.). Dále potvrdil výrok II. a III. (o povinnosti žalovaných zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částky 48.163,- Kč s příslušenstvím a 6.064,- Kč s příslušenstvím) a zamítavý výrok III. ohledně částky 6.064,- Kč s příslušenstvím (výrok IV.). Výroky V. až IX. rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, o nákladech odvolacího řízení a o nákladech řízení státu vzniklých v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím.
2. Odvolací soud částečnou aprobací skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dále na základě doplněného dokazování (čtením znaleckých posudků a výpovědí jejich zpracovatelů) vyšel při svém rozhodování z těchto skutkových zjištění:
- Žalobci mají od roku 1997 ve společném jmění manželů, mimo jiného, i pozemek parc. č. XY o výměře 346 m 2 , zapsaný pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „Pozemek“). Na Pozemku se nachází stavba rodinného domu č. p. XY, zapsaného pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „Dům“), jenž je ve společném jmění manželů, žalovaných, a ti jej nabyli kupní smlouvou s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 3. 3. 2008; Dům zabírá z Pozemku výměru 76 m 2 .
- V období od 27. 2. 2008 do 26. 4. 2017 (dále také „Rozhodné období“) užívali žalovaní Pozemek žalobců bez jakéhokoliv soukromoprávního titulu v celém rozsahu a chovali se k němu jako vlastníci, ač jim bylo známo, že jimi nejsou. Zpočátku Pozemek užívali k uskladnění stavebního materiálu v souvislosti s rekonstrukcí Domu, využívali jej k provádění stavebních prací na Domě, k umístění stavebního odpadu a uskladnění stavebního nářadí a nepotřebných věcí. Na Pozemku rovněž vystavěli zeď o délce 12,8 m. I po skončení rekonstrukce Pozemek užívali ke vstupu do Domu, do jeho podsklepení a rovněž i do podkroví, jež bylo přístupné po venkovním schodišti postaveném mimo půdorys samotného Domu. Na různých částech pozemku pak měli umístěny různé další věci (sušák na prádlo, jízdní kolo, zbytky stavebního materiálu). Přestože žalovaní Pozemek neoplotili, užívali jej pro své potřeby a dosáhli tak pozice jeho detentora. Rozsah užívání Pozemku přitom nemohl být zjištěn úvahou ve smyslu ustanovení §136 o. s. ř., jak učinil soud prvního stupně, neboť v jeho režimu lze stanovit toliko výši nároku, což však není posuzovaný případ.
- Výše bezdůvodného obohacení je odvozena od hodnoty nájemného v místě a čase obvyklého, jak byla stanovena znaleckým posudkem Ing. Tomáše Hoskovce, jenž pro nedostatek porovnatelných případů nájmů pozemků v lokalitě využil znalecky obvyklou metodu zjišťování požadované hodnoty z obvyklé ceny Pozemku. Na tomto základě pak určil obvyklou výši nájemného od 27. 2. 2008 do 26. 4. 2017 (s přihlédnutím k indexaci používané Hypoteční bankou a. s. od roku 2010 a Českým statistickým úřadem pro léta 2008 a 2009) částkou 336.269,- Kč (s opravou provedenou odvolacím soudem) rozpočítanou vždy pro jednotlivá léta Rozhodného období. Odvolací soud pak postupem dle ustanovení §136 o. s. ř. korigoval (snížil) výši plnění o 20%, tedy o plochu, jíž z celkové výměry Pozemku zabírá Dům žalovaných, neboť byl veden úvahou, že částečná zastavěnost Pozemku snižuje pro potencionálního nájemce možnost jeho užívání právě o zastavěnou plochu.
3. Na zjištěný skutkový stav odvolací soud aplikoval ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) o bezdůvodném obohacení (§451 odst. 1 a 2 obč. zák.) a o promlčení (§100, §101, §107 odst. 1 a 2 a §112 obč. zák.) a úpravu shodných institutů obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), a sice §2991 odst. 1 a 2, §609, §610 odst. 1, §621, §629 odst. 1, §638 odst. 1 a 2 a §648 odst. 1 o. z. Ve vztahu k jednotlivým obdobím, o nichž bylo rozhodováno (posléze) dovoláním dotčenými výroky s připomenutím reflexe institutu bezdůvodného obohacení (jeho definičních znaků a zvláště v případě užívání pozemku zastavěného stavbou jiného vlastníka a zjišťování výše náhrady bezdůvodného obohacení) v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dovodil, že za období od 27. 2. 2010 do 26. 2. 2014 náleží žalobcům (jimi požadovaná) částka 12.456,- Kč, byť by jim v souladu se závěry znaleckého posudku ing. Hoskovce příslušela částka nepoměrně vyšší. Nárok za uvedené období přitom nemůže být nárokem promlčeným (jak uzavřel soud prvního stupně), neboť ač byl žalobou dne 26. 2. 2010 uplatněn v podobě opakujícího se plnění počínaje dnem 27. 2. 2010 do budoucna částkou 3.114,- Kč ročně, za období od 27. 2. 2010 do 31. 12. 2013 neuplynula dvouletá subjektivní, respektive tříletá objektivní, promlčecí lhůta a za období od 1. 1. 2014 do 26. 2. 2014 neuplynula tříletá subjektivní, respektive desetiletá objektivní, promlčecí lhůta. Za nepromlčený pak odvolací soud označil i nárok na vydání bezdůvodného obohacení za období od 27. 2. 2014 do 26. 4. 2017, jenž žalobci uplatnili změnou žaloby u soudu dne 21. 4. 2017, a na němž požadovali částku 118.332,- Kč. Odvolací soud vysvětlil, že od 27. 4. 2014 do podání změny žaloby nedošlo k marnému uplynutí tříleté subjektivní, respektive desetileté objektivní, promlčecí lhůty a vedle částky přiznané soudem prvního stupně ve výši 48.163,- Kč žalobcům náleží další částka 51.118,- Kč, tedy celkem činí bezdůvodné obohacení žalovaných na úkor žalobců za období od 27. 2. 2014 do 26. 4. 2017 částku 99.281,03 Kč.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti měnícím výrokům II. a III. a části výroku IV., v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vyhovujícím výroku II.), podali dovolání žalovaní (dále také „dovolatelé“), jež mají ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu za přípustné pro řešení dvou otázek hmotného práva, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a sice a) zda má uplatnění ještě neexistujícího práva u orgánu veřejné moci za následek stavení běhu promlčecí lhůty (odchýlení se odvolacího soudu od judikatury dovolacího soudu shledávají dovolatelé porovnáním se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 187/2013; tento rozsudek je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) a b) zda lze za detentora pozemku z hlediska zásad bezdůvodného obohacení považovat toho, kdo užívá cizí oplocený, ale neuzamčený, pozemek a vlastníka pozemku zcela nevylučuje z výkonu jeho užívacího práva k němu (řešení přijaté odvolacím soudem dovolatelé konfrontují s konkluzemi vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3705/2019). Žalovaní v dovolání navrhli, aby dovolací soud v dovolání dotčeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalobci ve vyjádření k dovolání argumentovali jeho nepřípustností [pro nedosažení hodnotového censu - §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], byli-li dovoláním žalovaných napadeny rovněž výroky, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 12.456,- Kč a 48.163,- Kč. Dovozovali přitom, že jde o skutkově samostatné nároky, jež mohou být přiznány samostatně vykonatelným rozhodnutím. Po případ, že by dovolací soud neshledal dovolání v popsaném rozsahu objektivně nepřípustným, oponovali názoru, že žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 26. 2. 2010 uplatnili neexistující právo. Upozornili na skutečnost, že k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení byli od počátku aktivně legitimováni, neboť již od 27. 2. 2008 věděli, že se na jejich úkor užíváním Pozemku bez právního důvodu obohacují žalovaní. Dovoláním dotčený rozsudek tak nemůže kolidovat se závěrem vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 187/2013, jak se mylně dovolatelé domnívají. Samotný odvolací soud pak o nároku uplatněném žalobou dne 26. 2. 2010 rozhodoval v době, kdy se jednalo o existující právo. Toto právo tak nemohlo být za období od 27. 2. 2010 do 26. 2. 2014 promlčeno. Žalobci se rovněž neztotožnili s argumentací žalovaných o tom, že by žalovaní neměli postavení detentora Pozemku v celém rozsahu. Označili ji jednak za zmatečnou a dále poukázali na to, že dovolatelé polemizují se skutkovými závěry odvolacího soudu, jejichž přezkum dovolacímu soudu nepřísluší. Zdůraznili, že řádně odůvodněné závěry odvolacího soudu o užívání Pozemku žalobců v celé výměře nijak nekolidují s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na níž odvolací soud v dovoláním dotčeném rozsudku odkázal. Žalobci ve vyjádření navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné, zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. 3. 2023 v řízení zahájeném u soudu prvního stupně dne 26. 2. 2010 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.),] oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné s ohledem na hodnotový limit vymezený ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dále zda lze jeho přípustnosti přisvědčit z hledisek upravených v ustanovení §237 o. s. ř.
7. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
8. I po novele občanského soudního řádu provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. platí, že za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je sice třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, a na něj navazující judikaturu). V případě, kdy soud rozhodl o nároku obsahujícím dělitelné plnění tak, že žalobě vyhověl jen zčásti, je třeba dovodit, že rozsudkem soudu (jeho výrokem vykládaným spolu s odůvodněním) došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem (k tomu srov. Z odborné literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1876-1892).
9. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 209/2003, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 532/2011, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2671/2012, a ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněné pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18).
10. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v tomto ustanovení důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50.000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50.000 Kč, nevylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit“. I z tohoto zřetelně formulovaného záměru, obsaženého v důvodové zprávě, je tedy zřejmé, že novelizované znění §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., účinné od 30. 9. 2017, znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4774/2018, či ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1136/2019).
11. V projednávané věci - maje dovolací soud na zřeteli právě popsaná judikatorní východiska uplatnitelná při posuzování objektivní přípustnosti dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - lze dospět pouze k tomu závěru, že dovoláním dotčeným výrokem II. (jímž odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění ve výši 12.456,- Kč) bylo rozhodnuto o nároku se samostatným skutkovým základem. Jak plyne z rozsudku soudu prvního stupně, tento nárok byl uplatněn žalobci žalobou podanou dne 26. 2. 2010 jako nárok na zaplacení náhrady bezdůvodného obohacení, počínaje dnem 27. 2. 2010, ve výši 3.114,- Kč ročně, tedy do budoucna. V podání (označeném jako změna žaloby) doručeném soudu prvního stupně dne 21. 4. 2017 byl tento nárok specifikován doplněním žalobních tvrzení a požadovaná částka kapitalizována za období do 26. 2. 2014 na 12.456,- Kč. Ač tedy jde – shodně jako u dalších dovoláním dotčených výroků rozsudku odvolacího soudu – o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, pak se tento nárok pojí se skutkovými okolnostmi, jež jsou odlišné od ostatních skutečností, jimiž jsou odůvodněny další nároky, o nichž dovoláním dotčenými výroky odvolací soud rozhodl. Je zřejmé, že žalobou byl uplatněn nárok, jenž nebyl původně vymezen vlastní úhrnnou kvantitou korespondující tomu, v jakém rozsahu bylo bezdůvodné obohacení již získáno, popřípadě poskytnutím peněžité náhrady, není-li restituce „in natura“ možná, což právě z plnění, o němž byl rozhodnuto výrokem II. rozsudku odvolacího soudu činí nárok se samostatným skutkovým základem. Dovolání žalovaných pak rovněž není ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. objektivně přípustné, směřovalo-li proti výroku IV. (části, v níž odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění ve výši 48.163,- Kč). Směřovalo-li dovolání proti - v důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně – výroku obsahujícího dělitelné plnění, o němž soud prvního stupně rozhodl tak, že žalobě částečně vyhověl a ve zbytku ji zamítl (co do částky 70.169,- Kč – viz výroky II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně), je třeba dovodit, že došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem, o nichž následně dovoláním dotčenými výroky rozhodl odvolací soud. Pouze dovoláním dotčený výrok III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 51.118,- Kč (s příslušenstvím) tak může být podroben dovolacímu přezkumu a přípustnost dovolání ve vztahu k němu zkoumána skrze ustanovení §237 o. s. ř. Právní otázkou, „zda má uplatnění ještě neexistujícího práva u orgánu veřejné moci za následek stavení promlčecí lhůty“, jejíž řešení se pojí výlučně s dovoláním dotčeným výrokem II. rozsudku odvolacího soudu, se proto nemohl dovolací soud zabývat. Z výše uvedeného rezultuje i konkluze, že argumentaci dovolatelů o objektivní přípustnosti jejich dovolání podpořenou odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20 (tento nález je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://www.nsoud.cz ) nelze přisvědčit, neboť v odkazované věci Ústavní soud posuzoval objektivní přípustnost mimořádného opravného prostředku skrze (Ústavním soudem neaprobovaný) odlišný stav, kdy celková výše náhrady škody v částce přesahující 50.000,- Kč byla obecným soudem rozčleněna do měsíčních plnění ve výši nedosahující hodnotového censu proto, že náhrada vycházela z měsíčních dávek sirotčího důchodu, jejichž výplaty se stěžovatel v důsledku nesprávného úředního postupu státu nemohl domoci (právo na něj mu zaniklo).
12. Sluší se uvést, že přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení poskytnuté účastníkům odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí o tom, že dovolání je přípustné za podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. (k tomu srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1624/2013, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07).
13. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání žalovaných není dále ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky „zda lze za detentora pozemku z hlediska zásad o bezdůvodném obohacení považovat i toho, kdo užívá cizí oplocený, ale neuzamčený pozemek a vlastníka pozemku zcela nevylučuje z výkonu jeho užívacího práva k tomuto pozemku“, při jejímž posouzení se odvolací soud – vzdor mínění dovolatelů – od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jejíž součástí jsou mimo jiných i žalovanými odkazovaná rozhodnutí, neodchýlil.
15. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je konstantně založena na závěru, dle kterého užíváním cizí věci (v projednávané věci Pozemku) bez náležitého právního titulu vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, jež je povinen vydat (viz ustanovení §2991 o. z.). Dříve byly naznačené situace podřazovány skutkové podstatě plnění bez právního důvodu (za všechny viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4051/2016); dle nyní účinné právní úpravy, uvádějící demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení, lze řečené kvalifikovat jako protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu §2991 odst. 2 o. z. (k tomu srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018).
16. Judikatura Nejvyššího soudu reflektující institut bezdůvodného obohacení v případech užívání cizí věci bez právního důvodu již za předchozí právní úpravy (§458 odst. 1obč. zák.), jejíž konkluze lze aplikovat i v režimu aktuálně účinného občanského zákoníku (srovnej §2999 odst. 1, větu první, o. z.), dovodila, že není-li možné předmět plnění dobře vrátit, tíží obohaceného povinnost kompenzovat jej ochuzenému v penězích, přičemž konkrétní částka se odvozuje od jím inkasovaného prospěchu. Je-li povinen vydat vše (nikoliv však více), co sám získal (viz především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1710/2005), není rozhodující hodnota, již pozbyl ochuzený, nýbrž suma, o niž se zvýšil majetek obohaceného (za všechny srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, jakož i další v něm citovaná rozhodnutí). Za bezdůvodné obohacení stejně tak nelze považovat jakýkoliv potenciální prospěch, jehož by bylo možné teoreticky dosáhnout, nýbrž toliko skutečný profit – oč se zvýšil majetkový stav obohaceného na úkor vlastníka užívané věci, anebo oč se jeho aktiva nezmenšila, ač by se tak za běžných okolností stalo. Spočívá-li pak bezdůvodné obohacení v tomto případě v užívání cizího pozemku, jsou pro rozsah získaného prospěchu rozhodující konkrétní skutková zjištění a míra omezení vlastníka užívané věci. Není tedy možné automaticky vycházet z celkové výměry pozemku, je-li prokázáno užívání toliko jeho části (v podrobnostech viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3360/2016, či jeho rozsudek ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018).
17. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3705/2019, z něhož žalovaní v dovolání citují (a jeho závěry poměřují v předestřené otázce dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu) byly sice zmíněny případy, kdy znepřístupnění pozemku (oplocením a uzamčením) jeho vlastníku bezdůvodně obohaceným zakládá právo náhradu odpovídající její výší stavu, že pozemek je užíván v celém rozsahu (bez zřetele k tomu, nakolik intenzivně je pozemek užíván bezdůvodně obohaceným), nicméně popisovaná situace nebyla odkazovaným rozhodnutím řešena, neboť pozemek ve vlastnictví bezdůvodně ochuzeného byl podle výsledků provedeného dokazování užíván třetími osobami v přesně vymezeném rozsahu. Odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, rovněž není případný, neboť jím přijaté řešení vychází z nesouměřitelné skutkové situace (užívání části pozemku v uzavřeném a střeženém areálu).
18. V projednávané věci je právní posouzení věci, pokud jde o rozsah užívání Pozemku ve vlastnictví žalobců žalovanými, založen - oproti rozhodnutím dovolateli odkazovaným – na jiném skutkovém základě. Ten byl náležitě popsán v bodě 21. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku a odlišuje se od odkazovaných sporů tím, že žalovaní, ač Pozemek ve vlastnictví žalobců neoplotili, vytvořili umístěním věcí na Pozemku, stavební činností, jejími pozůstatky a komunikační potřebou Pozemku (vynucenou umístěním Domu na Pozemku) takový stav, že žalobce z užívání Pozemku ne příliš velké výměry fakticky vyloučili. Závěry vyslovené odvolacím soudem, že žalovaní dosáhli postavení detentora celého Pozemku, byť tento neoplotili, přitom nijak nekolidují s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (k tomu srovnej odvolacím soudem připomenuté rozsudky ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013, a ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018). Ostatně argumentace dovolatelů vztahující se k otázce rozsahu užívání Pozemku je založena na skutkových námitkách, jimiž je zpochybňována detence Pozemku v celém rozsahu, jež by zakládala vyloučení žalobců z možnosti Pozemek užívat, čehož jsou si žalovaní ostatně vědomi [viz poslední strana písemného vyhotovení dovolání – „Samotné skutkové zjištění odvolacího soudu, že se žalovaní po pozemku pohybovali za účelem vstupu do rodinného domu (včetně jeho podsklepení a podkroví), že na něj tu a tam odložili své věci jako jízdní kolo, sušák na prádlo či zbytky stavebního materiálu, přitom nemůže samo o sobě odůvodnit závěr o tom, že žalovaní celý pozemek učinili přístupným pouze pro sebe a svou potřebu, a že žalobcům tímto znemožnili užívání celého jejich pozemku“]. Jakkoli tedy dovolatelé vytýkají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (viz strana pátá písemného vyhotovení dovolání), ve skutečnosti - posuzováno podle obsahu dovolání ve vztahu k řešené otázce - výše řečenými výtkami zpochybňují skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel. Dovolatel však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný zákonem aprobovaný dovolací důvod, jímž by mohl brojit proti skutkovému stavu věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu upraveného v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. přitom není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li dovolatel z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Z uvedeného plyne, že dovolání žalovaných není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Dovolání proti výrokům V. až VII. a IX., jimiž bylo ve vztahu k dovolatelům rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů (a o nákladech řízení státu v řízení před soudy obou stupňů) není objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
21. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobcům vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, jsou žalovaní povinni žalobcům tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 11.165,88 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby při zastupování dvou účastníků řízení (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 8.928,- Kč (z tarifní hodnoty předmětu dovolacího řízení dané částkou 111.737,- Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 5., §8 odst. 1 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.937,88 Kč.
22. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobců, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 12. 9. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu