ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2826.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2826/2023-81
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: J. F. , zastoupená JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Zbečno 123, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení 18 393 720 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 83/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2023, č. j. 72 Co 424/2022-55, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2023, č. j. 72 Co 424/2022-55, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 9. 2022, č. j. 17 C 83/2022-34, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 19. 4. 2023, č. j. 72 Co 424/2022-55, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 9. 2022, č. j. 17 C 83/2022-34, potvrzen ve výrocích I. a III., jimiž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila částku 18 393 720 Kč, a to do 7. 12. 2024 a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Výrokem II. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni jakožto právní nástupkyni původních oprávněných osob svědčí v souvislosti s odnětím částí pozemků pozemkového katastru č. XY a č. XY v k. ú. XY v rozhodném období restituční nárok na finanční náhradu za nevydané pozemky podle §16 odst. 1 a §28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Dovodil přitom, že je při řešení otázky působnosti zákona o půdě na posuzovaný případ vázán závěry pravomocných rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 30. 4. 1999, č. j. PÚ 2886/92, a ze dne 15. 5. 2002, č. j. PÚ 4939/92, jimiž bylo za užití ustanovení zákona o půdě (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) stanoveno, že žalobkyně a její právní předchůdci nejsou vlastníky předmětných odňatých pozemků. Vyhověl proto žalobě o zaplacení 18 393 720 Kč.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda působnost zákona o půdě zakládá samo o sobě pravomocné negativní rozhodnutí pozemkového úřadu o tom, že oprávněná osoba není vlastníkem označených nemovitostí. Měla za to, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3925/2020, případně, že jde o otázku dovolacím soudem neřešenou. Namítala přitom, že odňaté pozemky byly v době přechodu na stát zastavěny, a nebyly tak zemědělskými pozemky ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 a §30 zákona o půdě. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
4. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
5. Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle §237 o. s. ř.) pro řešení otázky, zda působnost zákona o půdě zakládá samo o sobě pravomocné negativní rozhodnutí pozemkového úřadu o tom, že oprávněná osoba není vlastníkem označených nemovitostí, jež byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od konstantní judikatorní praxe dovolacího soudu (jak bude uvedeno níže).
6. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích vymezených dovoláním.
7. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
8. Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
9. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
10. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že soudy, mimo řízení podle části páté občanského soudního řádu (či podle soudního řádu správního), nejsou oprávněny přezkoumávat věcnou správnost pravomocného rozhodnutí správního orgánu, které zkoumají toliko z hlediska, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004, ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003).
11. Výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je také závěr, že kladné rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby dle §9 odst. 4 zákona o půdě je rozhodnutím právotvorným (konstitutivním), nikoliv pouze deklaratorním, a že je titulem nabytí vlastnictví (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2666/2004, hlásící se – co do účinků rozhodnutí pozemkového úřadu – k závěrům, které Nejvyšší soud vyslovil již ve stanovisku občanskoprávního kolegia uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 341/2004, ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4503/2010, a ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 333/2014). Soud je vázán kladným rozhodnutím pozemkového úřadu dle §9 odst. 4 zákona o půdě potud, že jím bylo rozhodnuto o vlastnictví oprávněné osoby k pozemku a o tom, kdo je povinnou osobou, s tím, že vlastnického práva nabyla osoba oprávněná dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2921/2016, ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. 28 Cdo 3925/2020, či ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2775/2021).
12. V případě soudního rozhodnutí je pak toliko jeho výrok způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností (srov. §159a odst. 1 o. s. ř.), zatímco prostřednictvím odůvodnění sdělují se skutkové a právní závěry ve výroku vyjádřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2770/2007). Posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky je tedy pro soud závazné tehdy, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého rozhodnutí je však nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s jeho odůvodněním – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, publikovaný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení naopak závazné není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2807/16, jako zjevně bezdůvodnou). Uvedené závěry lze vztáhnout i na účinky správních rozhodnutí, neboť jen výrok správního rozhodnutí v sobě nese autoritativní úpravu práv a povinností a obsahuje vlastní řešení dané otázky; pouze výrok je pro jeho adresáty závazný a schopný nabýt právní moci a odůvodnění slouží k jeho vysvětlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 3 Ads 21/2004, ze dne 20. 8. 2009, sp. zn. 1 As 55/2009, ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 3 Ads 96/2011, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 2 As 106/2011). Za rozhodnutí tak nelze považovat celý akt správního orgánu, ale právě jen tu jeho část, která je skutečně způsobilá účastníka na právech zkrátit, kterou se projeví „moc práva“, nabude-li rozhodnutí právní moci; touto částí, v níž správní orgán autoritativně, vrchnostenským způsobem subjektivní oprávnění účastníka zakládá, mění nebo ruší či autoritativně deklaruje, je výrok (enunciát) rozhodnutí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 1996, sp. zn. 6 A 154/94, uveřejněný v časopise Soudní judikatura správní, ročník 1999, poř. č. 400, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2921/2016, či ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 39225/2020). Závěr o závaznosti toliko výroku správního rozhodnutí, a to i v případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby dle §9 odst. 4 zákona o půdě, byl reflektován i judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 543/98, publikovaný pod č. 147/99 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 74/02).
14. V případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu o tom, že oprávněná osoba není vlastníkem označených nemovitostí, tedy soudy v řízení o poskytnutí finanční náhrady dle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě nejsou vázány závěry o náhradě náležející oprávněné osobě plynoucími z takového rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2921/2016) , a tedy ani úvahami správního orgánu o působnosti zákona o půdě (srov. dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3925/2020, vůči němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1007/21).
15. V projednávané věci odvolací soud působnost zákona o půdě žel odvozoval toliko z negativních rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví žalobkyně a jejích právních předchůdců coby oprávněných osob k odňatým pozemkům. Otázkou, zda se na předmětné nemovitosti vztahují ustanovení zákona o půdě (§1 odst. 1; §30 zákona o půdě), se pak nezabýval se zřetelem na svá (individuální) skutková zjištění; nezkoumal totiž, zda dotčený majetek měl k rozhodnému datu (24. 6. 1991) charakter zemědělského majetku, tj. byl-li součástí zemědělského půdního fondu, či patřil-li k původní zemědělské usedlosti, nebo sloužil-li k zemědělské výrobě (rozhodující byl i jen jeho skutečný stav – dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování – odporující případně jeho evidenčnímu stavu), či byl v době přechodu na stát (k němuž v případě výstavby na cizím pozemku mohlo dojít již před uzavřením převodní smlouvy převzetím věci bez právního důvodu – §6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě) používán k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství, nebo alespoň uchováván ve stavu způsobilém k jeho zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělských pozemků. Jeho závěry o působnosti zákona o půdě a z toho plynoucí konkluze o tom, že žalobkyně je ve smyslu ustanovení zákona o půdě oprávněnou osobou tudíž nerespektují výše citovanou judikaturu a jsou zjevně předčasné.
16. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání opodstatněným, rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil. Jelikož se důvody, pro něž byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.)
17. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižšího stupně v dalším řízení závazný (§226 odst. 1 o. s. ř.).
18. V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
19. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz . Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu