ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2126.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2126/2023-119
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce T. H. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 164 125 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 75 C 77/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2023, č. j. 70 Co 54/2023-86, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2023, č. j. 70 Co 54/2023-86, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 1. 2023, č. j. 75 C 77/2022-53, potvrzen ve výroku I o zamítnutí žaloby ohledně částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky za dobu od 26. 4. 2022 do zaplacení, a dále ve výroku II o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, č. j. 75 C 77/2022-53, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 164 125 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 200 000 Kč od 26. 1. 2022 do 25. 4. 2022 a s úrokem z prodlení v téže výši z částky 164 125 Kč od 26. 4. 2022 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
2. Takto rozhodl o požadavku žalobce na zaplacení uvedené částky z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěl v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 1/2018 (dále jen „posuzované řízení“), jehož předmětem byl jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy vztahující se k nepřiměřené délce jiného soudního řízení.
3. V rámci skutkových zjištění soud prvního stupně uvedl, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 2. 1. 2018, kdy žalobce podal u Obvodnímu soudu pro Prahu 1 příslušnou žalobu. Zmíněný obvodní soud poté dne 30. 1. 2018 žalobce vyzval k vyjádření k udělenému poučení, na což žalobce reagoval dne 14. 2. 2018. Dne 29. 8. 2018 bylo nařízeno jednání, které se však nekonalo, neboť bylo pro nemoc soudkyně odročeno na neurčito. Následovala žádost soudu o zapůjčení spisu ze dne 2. 10. 2018 adresovaná Obvodnímu soudu pro Prahu 7 a poté Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Dne 15. 4. 2020 byla opatřením předsedy Obvodního soudu pro Prahu 1 věc přidělena jinému samosoudci. Poté byl žalobce dne 26. 5. 2020 soudem vyzván, aby se vyjádřil k podání žalované, což učinil dne 10. 6. 2020, načež své vyjádření dále doplnil ve dnech 4. 1. 2021 a 6. 1. 2021. Dne 6. 1. 2021 se před Obvodním soudem pro Prahu 1 konalo jednání ve věci, jež bylo v závěru odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na den 13. 1. 2021, kdy byl též rozsudek ve věci vyhlášen. Ještě téhož dne žalobce podal proti tomuto rozsudku odvolání a věc byla dne 28. 4. 2021 předložena Městskému soudu v Praze k rozhodnutí. Městský soud v Praze však dospěl k závěru, že podané odvolání trpí vadami, pročež spis vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k odstranění těchto vad. Obvodní soud pro Prahu 1 poté usnesením ze dne 14. 6. 2021 žalobce vyzval, aby zmíněné vady odstranil, žalobce však namísto toho podal dne 2. 7. 2021 proti tomuto usnesení námitky. Poté, co žalobcovým námitkám nebylo vyhověno, žalobce své odvolání dne 21. 7. 2021 doplnil, načež Městský soud v Praze o něm rozhodl rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, který byl žalobci doručen dne 13. 12. 2021. Celková délka posuzovaného (odškodňovacího) řízení tak dle soudu prvního stupně činila 4 roky, 5 měsíců a 17 dnů, která uplynula ode dne podání žaloby (správně „ode dne předběžného uplatnění nároku u žalované“ – pozn. Nejvyššího soudu) do okamžiku doručení zmíněného rozsudku Městského soudu v Praze žalobci.
4. Lustrací v informačním systému pro okresní soudy (ISAS) soud prvního stupně rovněž zjistil, že žalobce byl mezi lety 1998 až 2023 účastníkem (v procesním postavení žalobce) celkem 23 civilních řízení vedených před Obvodním soudu pro Prahu 1, přičemž žalovanou byla, až na tři výjimky, vždy Česká republika, jednající prostřednictvím svých různých organizačních složek. Žalobce svůj nárok, jenž je předmětem tohoto řízení, předběžně uplatnil u žalované dne 25. 11. 2021, načež žalovaná jej částečně uznala s tím, že na odškodnění nemajetkové újmy, kterou žalobce nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení utrpěl, mu zaplatila částku 35 875 Kč.
5. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace §13 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a dále z judikatury Nejvyššího soudu, kterou soud prvního stupně v rozsudku ocitoval, dospěl tento soud k závěru, že žaloba není důvodná. V této souvislosti uvedl, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, a došlo tedy k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces, nicméně nemajetková újma, která tím žalobci vznikla, již byla plně kompenzována částkou 35 875 Kč, jíž mu žalovaná vyplatila v rámci předběžného projednání jeho nároku. Přiměřenost uvedené částky soud prvního stupně konkrétně odůvodnil poukazem na tzv. základní částku vyčíslenou za pomoci stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), která činí (vzhledem k nikoliv extrémní délce posuzovaného řízení a jeho povaze) 15 000 Kč za první dva roky posuzovaného řízení a dále za každý další rok jeho trvání, tedy v daném případě částku 51 250 Kč. Tu je však dle soudu prvního stupně v závislosti na vyhodnocení kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk namístě snížit o 30 % z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného, zatímco zbývající kritéria (tedy složitost řízení, jednání poškozeného a postup soudu v jeho průběhu) žádnou další úpravu této částky neodůvodňují. K otázce významu předmětu řízení pro poškozeného přitom soud prvního stupně poukázal jak na charakter posuzovaného řízení a z toho plynoucí absenci žalobcovy nejistoty týkající se jeho postavení či možného zhoršení jeho finanční situace či ztráty nebo omezení majetkových nebo osobnostních práv, tak i na skutečnost, že žalobce žaluje stát od roku 1998 v desítkách případů, přičemž v posuzovaném řízení žádné úkony nečinil osobně, ani se osobně neúčastnil jednání, nýbrž vše realizoval prostřednictvím svého právního zástupce, o řízení ze sám nezajímal a neusiloval ani o jeho urychlení. Ve shodě se žalovanou tak soud prvního stupně dospěl k výsledné částce 35 875 Kč, kterou již žalobce od žalované obdržel, a proto žalobu zamítl.
6. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I částečně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 10 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 26. 4. 2022 do zaplacení, zatímco ve zbytku tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud se v prvé řadě ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v otázce určení výše základní částky finančního zadostiučinění, jež žalobci za utrpěnou nemajetkovou újmu náleží, a která v závislosti na délce posuzovaného řízení a v souladu se Stanoviskem činí soudem prvního stupně uvedenou částku 51 250 Kč. Se závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil i v otázce zhodnocení kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, avšak s výjimkou kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného. Co se týče kritéria postupu orgánů veřejné moci, odvolací soud přisvědčil žalobci v tom, že je věcí státu zajistit plynulý průběh soudního řízení; došlo-li tedy v posuzovaném řízení k průtahu v souvislosti se změnou samosoudce, jedná se o skutečnost, za kterou stát odpovídá. Tento průtah přitom spadá do doby od 29. 8. 2018 do 15. 4. 2020, tedy do doby trvající více než jeden rok a sedm měsíců, kdy ve věci nebyl učiněn žádný úkon směřující k vyřízení věci. Právě tento průtah byl však současně důvodem, pro který odvolací soud shledal posuzované řízení jako nepřiměřeně dlouhé, a proto se již nejedná o skutečnost, jež by odůvodňovala další modifikaci základní částky zadostiučinění. K významu předmětu řízení pro poškozeného odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, uvedl, že zjištění, podle kterého žalobce v řízení nečinil žádné úkony osobně, nýbrž se v něm nechal zastoupil svým právním zástupcem, který se jednání účastnil, je z pohledu hodnocení uvedeného kritéria irelevantní. Žalobci rovněž nelze dle odvolacího soudu přičítat k tíži, že nepodal stížnost na průtahy v řízení, neboť je povinností orgánů veřejné moci postupovat tak, aby byla rozhodnutí vydávána v přiměřené lhůtě. Snížený význam předmětu řízení pro poškozeného nelze dle odvolacího soudu odůvodnit ani charakterem posuzovaného řízení, neboť v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odvolací soud poukázal, kompenzační řízení nemá bez dalšího pro poškozeného význam zvýšený, ale ani snížený. Oproti tomu však prvostupňovým soudem zjištěný větší počet řízení vedených žalobcem (více než 20) intenzitu jím prožívané újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednotlivého řízení snižuje. Nelze-li ale žalobcovo jednání současně označit za litigiózní (sudičské), je vzhledem ke zmíněnému většímu počtu žalobcových řízení namístě základní částku zadostiučinění snížit z hlediska významu posuzovaného řízení pro poškozeného pouze o 10 %. Odvolací soud proto v tomu odpovídajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil, neboť žalobci náleží vůči žalované finanční zadostiučinění ve výši 46 125 Kč, tedy v částce o 10 250 Kč vyšší, než jakou mu žalovaná dosud zaplatila. K této částce odvolací soud žalobci dále přiznal též požadovaný úrok z prodlení, avšak až za dobu od 26. 4. 2022, neboť šestiměsíční lhůta pro předběžné projednání předmětného nároku upravená v §15 OdpŠk uplynula až dne 25. 4. 2022. Ve zbývající části zamítavého výroku o věci samé byl pak rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce dovoláním.
9. Přípustnost podaného dovolání předně dovodil ze skutečnosti, že napadeným rozhodnutím mělo být zasaženo do jeho ústavně garantovaných základních práv.
10. Odvolací soud se dle názoru žalobce dále odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení, a to konkrétně od Stanoviska, a dále od rozsudku ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2687/2022, ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022, ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3151/2016, nebo ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, a dále od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 231/2013, když nerozlišoval mezi nepřiměřenou délkou řízení na straně jedné, a průtahy na straně druhé. Žalobce přitom poukázal na délku zjištěného průtahu, která odpovídala více jak třetině celkové délky posuzovaného řízení, což dle jeho názoru není doba zanedbatelná.
11. Odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020, a ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, se při posouzení zmíněného kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení odvolací soud dle žalobcova názoru dopustil i tím, že nepřihlédl ke zmatečnému postupu Obvodního soudu pro Prahu 1, která měla spočívat v tom, že podané odvolání předložil Městskému soudu v Praze bez toho, aby jej řádně připravil k projednání v odvolacím řízení.
12. Dále je žalobce přesvědčen, že se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, odchýlil tím, že při svém rozhodování nerespektoval judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), kterou žalobce v dovolání zmiňuje a podle níž je třeba kompenzační řízení považovat za řízení jednoduché, které by na dvou soudních instancích nemělo trvat více než dva roky, a v němž je od státu vyžadována zvláštní péče.
13. Žalobce rovněž namítl, že soud prvního stupně v řízení neprovedl žádné dokazování, z něhož by vyplynul závěr, že jeho účastenství v jiných řízeních snižuje význam posuzovaného řízení pro jeho osobu. Tato otázka přitom není notorietou, kterou by nebylo třeba dokazovat. Žalobce, jehož soud o zohlednění zmíněné skutečnosti při svém rozhodování neseznámil, se tak nemohl vyjádřit k tomu, co bylo předmětem těchto dalších sporů, jaký byl jejich výsledek a jaký byl časový odstup od okamžiku jejich ukončení. Pakliže odvolací soud takový postup prvostupňového soudu následně akceptoval, postupoval v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 728/2019, ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, jakož i v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09.
14. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo dle žalobcova názoru zasaženo i do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces tím, že soudy bez ohledu na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci i požadavek přiměřenosti zadostiučinění odmítají valorizovat finanční rozpětí odškodnění spadající do intervalu mezi 15 000 a 20 000 Kč za rok trvání řízení, byť tyto částky byly poprvé vyčísleny již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, od jehož vydání uplynulo více než 12 let. Požaduje proto, aby tato právní otázka, kterou se již dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, a dále v usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, byla nadále dovolacím soudem posouzena jinak.
15. Protiústavnost napadeného rozhodnutí žalobce spatřuje také v řešení otázky počátku prodlení žalované s plněním předmětného nároku. V této souvislosti žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, z něhož dovodil, že šestiměsíční lhůta stanovená v §15 OdpŠk by měla být zkrácena na dva měsíce, a tedy počátek prodlení žalované by měl být v jeho případě vztažen již k datu 26. 1. 2022, jak požadoval v žalobě.
16. Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
17. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
20. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
23. V části, v níž žalobce namítá, že napadeným rozhodnutím měla být porušena jeho blíže nespecifikovaná ústavně zaručená základní práva (viz úvodní část dovolání), však toto dovolání obsahové požadavky plynoucí z uvedeného §241a odst. 2 o. s. ř. nesplňuje, neboť v něm žalobce nespecifikoval žádnou konkrétní právní otázku, při jejímž řešení mělo k tvrzenému porušení dojít. Absence vymezení důvodu dovolání, které by odpovídalo §241a odst. 3 o. s. ř. (v souladu s nímž důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), přitom způsobuje, že v této části nelze podané dovolání věcně projednat.
24. Další části dovolání již obsahovým požadavkům specifikovaným ve zmíněném ustanovení vyhovují, a proto se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ve smyslu §237 o. s. ř.
25. Otázka, zda se pro posuzování délky kompenzačního řízení použijí odlišná kritéria než ta, kterými se posuzuje délka jiného řízení, a navazující námitka, že je v těchto řízeních od státu vyžadována zvláštní péče, nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit. Nejvyšší soud totiž ve svých rozhodnutích (od nichž se odvolací soud v posuzovaném případě neodchýlil) ustáleně konstatuje, že důvod pro takovýto závěr z judikatury ESLP nevyplývá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, odst. 50), nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem. Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15). Stejně tak nelze učinit závěr, že se délka kompenzačního řízení posuzuje jinými kritérii, než jaká jsou uvedena v §31a odst. 3 OdpŠk.
26. Přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze dovodit ani ve vztahu k otázce týkající se procesního postupu, jakým odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru o žalobcově účastenství ve více než dvaceti civilních řízeních vedených u téhož prvostupňového soudu. Jak patrno z přepisu zvukového záznamu z jednání soudu prvního stupně konaného dne 25. 1. 2023 (viz č. l. 51 a násl. spisu), uvedené zjištění, které následně převzal i odvolací soud, soud prvního stupně učinil poté, kdy při zmíněném jednání provedl dokazování přečtením přehledu dotčených soudních řízení. Požadavek na seznámení žalobce s uvedenou skutečností a poskytnutí mu prostoru, aby se k ní mohl vyjádřit, který ve vztahu ke skutečnostem, jež jsou soudu jinak známy z jeho úřední činnosti (tzv. soudní notoriety), vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3060/2021), byl tudíž plně respektován a dodržen.
27. Ani otázka valorizace částek, které plynou ze Stanoviska, a to pro podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci a požadavek přiměřenosti zadostiučinění, přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává (kromě rozsudků zmíněných dovolatelem srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022). Tento postoj dovolacího soudu je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, nebo ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23.
28. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka počátku prodlení žalované s plněním žalobcova nároku, odkdy lze žalobci přiznat též úrok z prodlení, neboť za situace, kdy odvolací soud tento okamžik vztáhl na den následující po uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené v §15 OdpŠk, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu představovanou vedle Stanoviska též např. rozsudkem ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2893/2010, ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4037/2011, nebo ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3151/2016. Ze žádného rozhodnutí Ústavního soudu přitom neplyne, že by závěry uvedené judikatury odporovaly ústavnímu pořádku, když i žalobcem zmíněný nález ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, vyznívá v tomto směru opačně, než jak se žalobce domnívá. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 jako nepřípustné odmítl.
29. Ve zbývajícím rozsahu však podané dovolání přípustné je, neboť při řešení otázky postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
30. Dovolání je důvodné.
31. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
32. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
33. Z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížn
34. ost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, dále Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce, nebo v jeho prospěch.
35. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění se tak vychází z těch samých kritérií, která jsou hodnocena při zvažování přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Nejde přitom o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze proto bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu neměla též zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaný pod číslem 54/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
36. Ve vztahu k otázce postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV. písm. c) Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“
37. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, či jinou procesní nesprávností musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, neboť důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).
38. V podmínkách nyní posuzovaného případu tedy bylo na odvolacím soudu, aby k procesním nedostatkům, které v postupu soudu v posuzovaném řízení zjistil, přihlédl nejen při úvaze o tom, zda posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, ale znovu též i při hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci zvažovaného v rámci úvahy o výši přiměřeného zadostiučinění. Takto však odvolací soud nepostupoval, spokojil-li se s konstatováním, že zjištěný průtah v řízení postačí promítnout pouze do závěru o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení. Zatímco další žalobcem vytýkané pochybení, jehož se soud v posuzovaném řízení dopustil při předkládání odvolání soudu vyšší instance, lze vzhledem k jeho povaze a dopadům na délku řízení hodnotit jako nepříliš významnou nekoncentrovanost v procesním postupu odrážející se již v základní výši přiznaného zadostiučinění, ve vztahu k více jak rok a půl trvajícímu průtahu, který přesáhl třetinu délky celého řízení, již s obdobnou úvahou vystačit nelze. Pakliže tedy odvolací soud při promítnutí postupu orgánu veřejné moci do výše konečného finančního zadostiučinění zmíněný průtah opomenul, je jeho posouzení této otázky neúplné, a proto nesprávné.
39. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takovou vadu řízení neshledal.
40. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. ve výroku o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 26. 4. 2022 do zaplacení, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
41. Odvolací soud je nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu