ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2607.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2607/2022-662
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce K. T. , zastoupeného JUDr. Radkem Šmerdou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 79/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 13 Co 402/2021-634, takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 13 Co 402/2021-634, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 9. 2021, č. j. 22 C 79/2021-607, v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 6 555 625 Kč s příslušenstvím a v navazujících nákladových výrocích a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Dovolání se zamítá v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 13 Co 402/2021-634, v části, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 9. 2021, č. j. 22 C 79/2021-607, v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 1 095 000 Kč s příslušenstvím .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 7 735 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 21. 4. 2021 do zaplacení představující zadostiučinění za nemajetkové újmy, které mu měly vzniknout v souvislosti s jeho trestním stíháním vedeným u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 13/2006 (dále jen „posuzované trestní stíhání“). Žalovaná částka sestává ze zadostiučinění ve výši 5 000 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným zahájením trestního stíhání ze dne 8. 5. 2002 a pokračováním nezákonného trestního stíhání, ve výši 1 095 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě za dobu od 10. 5. 2002 do 9. 5. 2003, ve výši 720 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení za dobu od 8. 5. 2002 do 4. 5. 2020 a ve výši 920 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou zadržením cestovního dokladu od 31. 7. 2002 do 31. 12. 2010 (požadovanou částku žalobce vypočetl z částky 10 000 Kč za každý měsíc, kterou však nežádal za dobu pobytu ve vazbě, zadostiučinění za tuto újmu tudíž žalobce požadoval z důvodu omezení svobody pohybu v přímé souvislosti se zahájením jeho trestního stíhání po dobu 92 měsíců od května 2003 do prosince 2010).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 9. 2021, č. j. 22 C 79/2021-607, řízení co do částky 84 375 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 21. 4. 2021 do zaplacení zastavil (výrok I), co do zbývající částky 7 650 625 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 21. 4. 2021 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Trestní stíhání žalobce bylo poprvé zahájeno dne 8. 5. 2002 sdělením obvinění pro trestný čin podvodu, spočívající v zatajení informací žalobcem před tisíci poškozenými klienty KTP Quantum, a. s., čímž jim měl způsobit škodu. Na toto usnesení navázala usnesení o rozšíření trestního stíhání ze dne 4. 8. 2003 a 20. 2. 2004 a dne 21. 6. 2004 byla na žalobce podána obžaloba. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 T 10/2004-33925, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 4 To 56/2005, však byla vyslovena procesní neúčinnost sdělení obvinění s pokynem k vydání nového usnesení o zahájení trestního stíhání a provedení celého přípravného řízení znovu, neboť došlo k procesním vadám a bylo třeba opatřit další důkazy k objasnění skutkových okolností s tím, že sdělení obvinění bylo označeno za neúplné, poněvadž škodu bylo třeba vyčíslit ve vztahu k jednotlivým poškozeným. Stížnost pro porušení zákona byla Nejvyšším soudem zamítnuta dne 30. 11. 2006. Dne 3. 4. 2006 bylo znovu zahájeno trestní stíhání žalobce pro podvod a dne 2. 8. 2006 na něj byla podána druhá obžaloba. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2007, č. j. 2 T 13/2006-4199, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 4 To 56/2005, však byla opět vyslovena procesní neúčinnost i tohoto druhého sdělení obvinění s pokynem k vydání nového usnesení o zahájení trestního stíhání a provedení celého přípravného řízení znovu, neboť nadále chyběly podstatné náležitosti usnesení o zahájení trestního stíhání (kdy mělo nastat plnění ze smluv klientům a zda byly peníze klientům vyplaceny). Dne 31. 3. 2009 bylo znovu zahájeno trestní stíhání žalobce pro podvod se způsobením škody ve výši zhruba 215 milionů Kč a dne 21. 7. 2009 pak trestní stíhání se způsobenou škodou zhruba 879 milionů Kč; tato rozhodnutí již po procesní stránce obstála a dne 26. 11. 2009 byla na žalobce podána třetí obžaloba. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 2010 byla i třetí obžaloba vrácena státnímu zástupci k došetření a bylo mu uloženo, aby bylo na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 31. 3. 2009 a 21. 7. 2009 provedeno nové přípravné řízení. Dne 8. 3. 2012 byla na žalobce podána čtvrtá obžaloba s právní kvalifikací podle nového trestního zákoníku pro zvlášť závažný zločin podvodu. Dne 20. 6. 2012 byla věc vrácena k došetření, avšak ke stížnosti státního zástupce ze dne 7. 8. 2012 bylo vrácení k došetření zrušeno a bylo uloženo soudu, aby ve věci jednal. Dne 1. 1. 2013 vydal prezident republiky amnestii pro trestné činy s hrozícím trestem odnětí svobody nepřevyšujícím 10 let, kdy od zahájení trestního stíhání uplynulo více než 8 let. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2013, č. j. 2 T 13/2006-42304, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, č. j. 4 To 14/2013-42613, které nabylo právní moci dne 11. 4. 2013 a bylo doručeno zástupci žalobce dne 5. 6. 2013 a osobně žalobci dne 12. 6. 2013, bylo trestní stíhání žalobce pro amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky zastaveno. Ve věci bylo prováděno rozsáhlé dokazování včetně výslechů velkého počtu poškozených, velkým množstvím listin i znaleckými posudky a bylo prováděno i mezinárodní dožádání na Kypr, do Irska a na Seychely. Dne 7. 1. 2013 podalo Vrchní státní zastupitelství v Praze u Krajského soudu v Hradci Králové návrh na zabrání věcí žalobce jako pachatele, kterého nelze odsoudit, ke kterému se žalobce vyjádřil dne 4. 7. 2013 (doručení návrhu žalobci se nepodařilo ve spise dohledat). Věc byla projednána na několika veřejných zasedáních, byl ustanoven znalec a dne 8. 1. 2016 usnesením č. j. 2 T 13/2006-43228 Krajský soud v Hradci Králové zabral žalobci akcie, finanční prostředky, cenné papíry a výtěžek dražby a ve zbytku návrh zamítl. Částečně bylo toto usnesení zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2017, č. j. 4 To 51/2016-43528, a ve zbytku pak nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 1949/17. Na to po novém projednání věci byl návrh na zabrání věcí usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2019, č. j. 2 T 13/2006-44081, zamítnut, neboť nebylo možno s potřebnou mírou jistoty uzavřít, že žalobce spáchal trestný čin a není tak možné mluvit o výnosech z trestné činnosti. K zamítnutí návrhu došlo i z důvodu nepřiměřené délky trvání zajištění. Stížnost státního zástupce byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2020, č. j. 4 To 11/2020-44177, které nabylo právní moci dne 22. 4. 2020, zamítnuta se zdůrazněním nepřiměřené délky trvání zajištění, na které žalobce nenese vinu. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 4. 5. 2020. Nárok na zadostiučinění za tvrzené nemajetkové újmy uplatnil žalobce u žalované dne 20. 10. 2020 a dne 30. 4. 2021 mu žalovaná uhradila částku 84 375 Kč za nepřiměřenou délku řízení o zabrání věci.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že kromě částečného zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby z důvodu úhrady částky 84 375 Kč za nepřiměřenou délku řízení o zabrání věci v průběhu řízení, byla ve zbytku žaloba zamítnuta, a to (1) z důvodu nesplnění výzvy dle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, učiněné soudem prvního stupně u jednání dne 22. 9. 2021, kterou byl žalobce upozorněn na odlišný právní názor soudu prvního stupně, že vůči žalobci byla vydána tři samostatná nezákonná usnesení, na základě kterých byla vedena tři trestní stíhání (a to od 8. 5. 2002 do 15. 12. 2005, od 3. 4. 2006 do 8. 11. 2007 a od 31. 3. 2009 do 11. 4. 2013), a proto byl vyzván, aby částku 5 000 000 Kč za nezákonné trestní stíhání na tato tři samostatná trestní stíhání rozdělil, a dále byl upozorněn na odlišný právní názor soudu prvního stupně, že i u nepřiměřené délky trestního řízení uplatnil dva samostatné nároky (a to nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku ohledně trestního stíhání od 8. 5. 2002 do 11. 4. 2013 a dále za nepřiměřenou délku řízení o návrhu státního zástupce na zabrání majetku od 7. 1. 2013 do 22. 4. 2020), a byl vyzván, aby žalovanou částku 720 000 Kč na tyto dva samostatné nároky také rozdělil. Ačkoliv byl žalobce poučen o následku nesplnění výzvy, jímž je neúspěch ve sporu, na svém odlišném právním názoru setrval a žalobní tvrzení nedoplnil. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že ačkoliv je ze žaloby zřejmé, čeho a na jakém skutkovém základě se žalobce domáhá, jsou jeho skutková tvrzení stále neúplná. (2) Dále soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná důvodně vznesla námitku promlčení ohledně nároků na zadostiučinění za nemajetkové újmy ve výši 5 000 000 Kč za nezákonné trestní stíhání, ve výši 1 095 000 Kč za nezákonné omezení svobody od 10. 5. 2002 do 9. 5. 2003, ve výši 920 000 Kč za zadržení cestovního dokladu od 31. 7. 2002 do 31. 12. 2010 v důsledku nezákonného stíhání a dále ohledně části nároku připadajícího na zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání, neboť trestní stíhání žalobce skončilo dne 11. 4. 2013. Posledním dnem pro uplatnění nároků u žalované nebo soudu tedy byl dle §32 odst. 3 OdpŠk pátek 11. 10. 2013, žalobce však uplatnil nároky u žalované až dne 20. 10. 2020. Pokud jde o první a druhé trestní stíhání žalobce, uzavřel soud prvního stupně, že tyto nároky se promlčely ještě dříve, a to v roce 2005 a 2007, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonnosti trestních stíhání. Ohledně tvrzeného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy soud prvního stupně uzavřel, že z pouhé vědomosti žalované o pochybení orgánů činných v trestním řízení nelze dovozovat zneužití námitky na úkor žalobce. Odepřít námitku promlčení lze dle soudu prvního stupně pouze za mimořádných okolností, které prolamují princip právní jistoty a jen na základě skutečností, které nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný brání. Takové mimořádné okolnosti soud prvního stupně neshledal, vznesená námitka promlčení tedy v rozporu s dobrými mravy není. (3) Třetím důvodem pro zamítnutí zbytku žaloby byla dle soudu prvního stupně účast žalobce na amnestii, neboť v takovém případě jsou nároky na zadostiučinění ve výši 5 000 000 Kč za nezákonné trestní stíhání, ve výši 1 095 000 Kč nezákonné omezení svobody za období od 10. 5. 2002 do 9. 5. 2003 a ve výši 920 000 Kč za zadržení cestovního dokladu od 31. 7. 2002 do 31. 12. 2010 v důsledku nezákonného stíhání dle §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk vyloučeny a žalobce měl možnost navrhnout pokračování trestního stíhání při vědomí, že mu již trestní postih nehrozí, čímž by mohl dosáhnout plné rehabilitace, což neučinil. Ohledně nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání pak soud prvního stupně shledal udělení amnestie z důvodu nepřiměřené délky trestního stíhání jako dostatečnou satisfakci za nepřiměřeně dlouhé řízení, ve kterém se sice vyskytly opakované průtahy v důsledku nadbytečného projednávání nezpůsobilých obžalob, jednalo se však o trestní stíhání extrémně složité pro rozsáhlost vyšetřované trestné činnosti s tisíci poškozenými a mezinárodním prvkem (dožádání na Kypr, Irsko, Seychely) a skutkově složité (výslechy poškozených, zajištění jejich smluvní dokumentace, zpracování znaleckých posudků). (4) Ohledně zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o zabrání věcí soud prvního stupně dále uzavřel, že žalovanou poskytnutá částka 84 375 Kč je dostatečná, neboť řízení trvalo 7 let a 3 měsíce, což při částce 15 000 Kč za rok řízení a za první dva roky v poloviční výši činí základní částku ve výši 93 750 Kč, kterou soud prvního stupně snížil o 10 % za složitost řízení z důvodu řešení řady procesních návrhů stran a rozhodování na čtyřech instancích včetně Ústavního soudu. Z důvodu dalších kritérií soud prvního stupně neshledal důvod tuto částku moderovat. Výsledná výše zadostiučinění tedy dle soudu prvního stupně činila žalovanou zaplacenou částku 84 375 Kč.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud zcela vyšel se skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně o promlčení velké části nároků žalobce. Odvolací soud zdůraznil, že počátek běhu subjektivní šestiměsíční promlčecí doby podle §32 odst. 3 OdpŠk je v případě nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným (nedůvodným) trestním stíháním nutno klást k okamžiku jeho pravomocného skončení. Řízení o ochranném opatření podle §101 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, rovněž považoval za samostatné, na trestním stíhání nezávislé řízení, jehož vedení počátek běhu promlčení ve vztahu ke všem újmám, jež mají mít původ v trestním stíhání (tj. nárok na odškodnění za vazbu ve výši 1 095 000 Kč, za zadržení cestovního dokladu ve výši 920 000 Kč a za nezákonné trestní stíhání ve výši 5 000 000 Kč), neoddálilo. Dle odvolacího soudu žalobce nepožadoval odškodnění za újmy zapříčiněné (nezákonnými) rozhodnutími, jimiž bylo zprvu částečně vyhověno návrhu státního zástupce na zabrání věci a jež byla následně zrušena Ústavním soudem. Uvedené okolnosti tak soud prvního stupně správně (jakkoliv nadbytečně) hodnotil jen z pohledu nároku na odškodnění za délku (tohoto) řízení, které bylo žalovanou samostatně odškodněno. Soud prvního stupně dle odvolacího soudu nepochybil ani neshledáním rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, neboť se projednávaná věc ani vzdáleně neblíží okolnostem posuzovaným v tomto ohledu judikaturou Ústavního soudu ve prospěch poškozených (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, či ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15). Bylo tedy na žalobci, aby si počínal v duchu právní zásady „práva svědčí bdělým“ (vigilantibus iura scripta sunt), což nečinil, přičemž musel vědět, že mu v řízení o zabrání věci nehrozí ani uznání viny trestným činem, tím méně uložení trestu. Odvolací soud tudíž uzavřel, že ohledně nároků na odškodnění za vazbu (1 095 000 Kč), zadržení cestovního dokladu (920 000 Kč) a nezákonné trestní stíhání (5 000 000 Kč) byla žaloba vzhledem ke vznesené námitce promlčení správně zamítnuta a pokud se soud prvního stupně zabýval žalobou nad rámec tohoto závěru i věcně, činil tak nadbytečně. Ohledně nároku na „doodškodnění“ nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení po částečném plnění žalované (tj. částka 635 625 Kč) pak soud prvního stupně žalobce řádně poučil podle §118a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu při jednání dne 22. 9. 2021 a správně vystihl, že o tomto nároku nelze věcně rozhodnout, pokud žalobce neuvede, co žádá na odškodnění za délku trestního stíhání a co za délku řízení o ochranném opatření. Vzhledem k tomu, že to žalobce i přes poučení soudu prvního stupně o možném neúspěchu ve sporu ohledně tohoto nároku neučinil, soud prvního stupně dle odvolacího soudu nepochybil, pokud žalobu v tomto rozsahu zamítl pro neunesení břemene tvrzení. Další úvahy soudu prvního stupně o adekvátnosti žalovanou poskytnutého odškodnění za nepřiměřenou délku řízení o zabrání věci a o promlčení případného odškodnění za nepřiměřenou délku trestního stíhání považoval odvolací soud za nadbytečné a stanovisko k nim nezaujal.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v obou jeho výrocích dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
8. Dle žalobce závisí napadené rozhodnutí na vyřešení tří otázek hmotného nebo procesního práva. První otázku žalobce specifikoval tak, kdy započala běžet promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním za situace, kdy trestní stíhání bylo zastaveno v důsledku amnestie prezidenta republiky, ovšem o návrhu na zabrání věcí původně trestně stíhané osoby bylo trestním soudem pravomocně rozhodnuto až řadu let poté; negativní důsledky vydání rozhodnutí o zahájení trestního stíhání tedy trvaly pro původně trestně stíhanou osobu až do pravomocného rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zabrání věcí. Tato otázka (která se s ohledem na obsah odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž v rámci právního posouzení námitky promlčení blíže nerozlišuje zadostiučinění za újmy způsobené nezákonnými trestními stíháními jako takovými a samostatně požadovaná zadostiučinění za újmy způsobené vazbou a zadržením cestovního dokladu a souhrnně je označuje jako újmy mající původ v trestním stíhání, týká všech těchto samostatných nároků; poznámka Nejvyššího soudu) nebyla dle žalobce dovolacím soudem doposud vyřešena. Žalobce uvedl, že v posuzovaném případě dle něj začala běžet promlčecí doba nikoliv od skončení trestního stíhání žalobce, ale až od skončení řízení o zabrání věci (doručení konečného rozhodnutí žalobci), neboť do té doby nebylo možno kvalifikovaně uzavřít, že se trestný čin nestal, čímž se ani amnestijní rozhodnutí prezidenta, ani rozhodnutí o zastavení trestního řízení nezabývala. Rovněž zdůraznil, že byť formálně trvalo trestní řízení žalobce jen od 8. 5. 2002 do 11. 4. 2013, fakticky trvalo i v průběhu rozhodování o návrhu na zabrání věci (kde byl označován jako „bývalý obviněný“ a byly zde řešeny stejné skutky, pro které byl původně stíhán), tedy až do 4. 5. 2020, kdy teprve se žalobce mohl dozvědět, že mu vznikla újma. V této souvislosti žalobce upozornil i na §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk, podle kterého by neměl z důvodu zastavení řízení pro amnestii na odškodnění nárok, ten získal až na základě rozhodnutí o návrhu na zabrání věci, v rámci kterého bylo konstatováno, že k trestnému činu nedošlo, čímž je dle žalobce aplikace tohoto ustanovení vyloučena, neboť trestní stíhání tak nebylo zastaveno jen z důvodu amnestie, ale i z důvodu ex post zjištěného nedostatku protiprávnosti jednání žalobce. Z důvodu pokračování v řízení návrhem na zabrání věci, bylo dle žalobce bezpředmětné trvat na pokračování samotného trestního stíhání. Dále žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, který umožnil odškodnit i nemajetkovou újmu vzniklou před zahájením nezákonného trestního stíhání, ale bezprostředně s ním související, a s odkazem na rozhodovací praxi ohledně odškodňování nepřiměřené délky trestního řízení zdůraznil, že posledním rozhodnutím v předmětném trestním řízení podle něj bylo až poslední rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ohledně návrhu na zabrání věci. Z těchto důvodů žalobce uzavřel, že jeho věc nelze posuzovat dle judikatury aplikované odvolacím soudem, neboť v těchto případech trestní řízení nepokračovalo řízením o návrhu na zabrání věci.
9. Druhá, rovněž dle žalobce dosud dovolacím soudem neřešená otázka, spočívá v tom, zda námitka promlčení učiněná ze strany státu za situace, kdy po pravomocném skončení trestního stíhání stát prostřednictvím návrhu státního zástupce na zabrání věcí pokračuje v trestním řízení proti stejné osobě, je v rozporu s dobrými mravy či nikoliv. Žalobce poukázal na judikaturu Ústavního soudu ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (a to usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09) a uzavřel, že námitka promlčení je rozporná s dobrými mravy už proto, že ji vznesl stát jako garant ochrany základních práv. Navíc s ohledem na postup státního zástupce (podání návrhu na zabrání věci) existovala na straně státu vůle v trestním řízení pokračovat, aby stát dostal „alespoň něco“, čímž byla nemajetková újma žalobce prohlubována, neboť i v tomto řízení mohlo být konstatováno, že se trestný čin stal a žalobci mohla být uložena sankce ve formě ochranného opatření s totožnými důsledky jako u majetkových trestů. Vznesenou námitku promlčení tedy žalobce považuje za projev oportunismu a zneužití práva. Uplynutí promlčecí doby pak dle žalobce nezavinil on, ale stát, neboť vytvořil stav nejistoty ohledně výsledku trestního řízení, které prostřednictvím návrhu na zabrání věci prodlužoval. Žalobce tudíž nemohl podat žalobu na odškodnění, neboť dle něj nebyl na jisto postaven ani vznik odpovědnostního titulu, ani újmy (žádný orgán do té doby nedeklaroval, že se trestný čin nestal).
10. Třetí otázku žalobce vymezil tak, zda soud mohl zamítnout žalobu za situace, kdy žalobce neuvedl, co žádá na odškodnění za délku trestního stíhání a co za délku řízení o ochranném opatření. Tato otázka byla dle žalobce odvolacím soudem vyřešena v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, zejména s usnesením Nejvyššího soudu ze dne15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 596/2005, ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3182/2015, nebo ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 20/2021, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněným pod č. 122/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V této souvislosti žalobce uvedl, že jím podaná žaloba byla projednatelná, žádné usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno a trestní stíhání tak trvalo kontinuálně od 8. 5. 2002, neboť ani rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch žalovaného, ani vrácení věci státnímu zástupci k došetření nemají dle žalobce takový zrušující účinek. Navíc další usnesení o zahájení trestního stíhání byla dle žalobce vydána jako rozšíření dosavadního již zahájeného trestního stíhání, navíc po celou dobu stíhání trvaly i účinky usnesení o zajištění majetku a žalobci byl odňat i cestovní doklad. Důsledky nezákonného trestního stíhání tak kontinuálně negativně zasahovaly do života žalobce od jeho zahájení dne 8. 5. 2002 do usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2020. Dle žalobce tudíž nebylo možno žalobu zamítnout pro nesplnění výzvy dle §118a občanského soudního řádu.
11. Závěrem žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a výroků II a III rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř.
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
18. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobce v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Toto však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i tyto nákladové výroky jako výroky závislé na výroku o věci samé.
19. Pokud jde o část dovolání směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, zabýval se Nejvyšší soud jeho přípustností dle §237 o. s. ř.
20. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá druhá otázka, zda je námitka promlčení učiněná ze strany státu za situace, kdy po pravomocném skončení trestního stíhání stát prostřednictvím návrhu státního zástupce na zabrání věcí pokračuje v trestním řízení proti stejné osobě, v rozporu s dobrými mravy, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) uzavřel, že individuální okolnosti dané věci nesvědčí pro to, že by vznesení námitky promlčení žalovanou bylo nemravné, neboť toto je možné jen za mimořádných okolností, které v daném případě nenastaly, a že bylo na žalobci, aby včas hájil svá práva, poněvadž musel vědět, že mu v řízení o zabrání věci nehrozí ani uznání viny trestným činem, ani uložení trestu, přesto řadu let po ukončení trestního stíhání svůj nárok neuplatnil. Dle ustálené judikatury jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu samotná skutečnost, že je promlčení namítáno státem, rozpor vznesené námitky s dobrými mravy nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného státu může být výjimečně hodnoceno jako odporující dobrým mravům nejen, pokud je hlavním a přímým úmyslem státu při uplatnění této námitky žalobce poškodit, jako tomu je u vznesení takové námitky jinými subjekty než státem, ale i v případě, že tomu tak není, avšak jsou zde dány mimořádné a zvláštního zřetele hodné okolnosti, které na straně poškozeného (žalobce) vytvořily závažnou překážku, jež mu ve včasném uplatnění jeho nároku zabránila a pro kterou by závěr o promlčení uplatněného nároku byl pro něj nepřiměřeně tvrdý (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17). Takové mimořádné okolnosti byly dovozeny Nejvyšším soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2616/2022) v případě zvláště nepříznivého zdravotního stavu poškozeného (polymorbidní pacient s podstatnou ztrátou zraku i sluchu, trpící i řadou dalších vážných a život ohrožujících onemocnění), který se v rozhodné době neúspěšně snažil potřebnou právní pomoc zajistit, avšak narážel na svou ztíženou možnost plnohodnotné komunikace s úřady. Ústavní soud pak takové mimořádné okolnosti shledal u poškozeného, který v souvislosti s nezákonným trestním řízením musel řešit nejen majetkové záležitosti, týkající se jeho do té doby úspěšného podnikání, ale rovněž se vypořádávat s úmrtím manželky a matky jeho nezletilé dcery, která zemřela za tragických okolností (sebevražda), což se nutně projevilo i na jeho zdravotním a duševním stavu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15), nebo v případě zmeškání promlčecí doby z důvodu, že se poškození řídili starší judikaturou o nepromlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v jiné než peněžité formě, přičemž opačný právní názor byl nastolen až poté, co nárok soudně uplatnili (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17). Ohledně jiných nároků, než dle zákona č. 82/1998 Sb. dovodil Ústavní soud takové mimořádné okolnosti v případě účastníka tzv. velké privatizace, který nevěděl o existenci včas uplatněného restitučního nároku k již zprivatizovanému majetku, který této privatizaci bránil a o vydání privatizovaných pozemků oprávněným osobám se dozvěděl až necelé čtyři měsíce před uplynutím desetileté promlčecí lhůty, zatímco stát od samého počátku o uplatněném restitučním nároku věděl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09), nebo v případě protiústavní regulace nájemného, kdy stát navzdory svým povinnostem i opakovaným apelům ze strany Ústavního soudu ignoroval trvající zásah do základních práv osob, jež předmětný nárok uplatnily, a prostřednictvím soudů a jejich nejednotné judikatury (i na úrovni Ústavního soudu) udržoval jejich dlouhodobou nejistotu, jak se náhrady újmy domoci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14). Žádné takto mimořádné okolnosti však žalobce netvrdí a skutečnost, že v daném případě po skončení posledního trestního stíhání probíhalo ještě řízení o návrhu státního zástupce na zabrání věci, takovou mimořádnou okolnost, která by žalobci v uplatnění jeho nároků bránila, rovněž nepředstavuje.
21. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, kdy započala běžet promlčecí doba pro uplatnění nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, vazbou a zadržením cestovního dokladu za situace, kdy trestní stíhání bylo zastaveno v důsledku amnestie prezidenta republiky, ale poté probíhalo řízení o návrhu na zabrání věcí původně trestně stíhané osoby, a dále otázky, zda mohl soud zamítnout žalobu ohledně nároků na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení za situace, kdy žalobce neuvedl, co žádá na odškodnění za délku trestního stíhání a co za délku řízení o ochranném opatření, neboť tyto otázky vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je z části důvodné a z části nedůvodné.
23. Podle §8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
24. Podle §26 OdpŠk není-li stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
25. Podle §32 odst. 3 OdpŠk, ve znění účinném od 27. 4. 2006, se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
26. Podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
27. Podle §43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
28. Podle §79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
29. Dle §11 odst. 1 písm. a) a 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2013, nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii [odstavec 1 písm. a)]. V trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu uvedeného v odstavci 1 písm. a), b) nebo i), se však pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit (odstavec 3).
30. V první řadě se Nejvyšší soud zabýval otázkou posouzení počátku běhu promlčecí doby u nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zahájením trestních stíhání, rozhodnutím o vzetí do vazby a zadržením cestovního dokladu, kterou odvolací soud posuzoval dle §32 odst. 3 OdpŠk a uzavřel, že její počátek je nutno klást k okamžiku pravomocného skončení daného nezákonného (nedůvodného) trestního stíhání (která v dané věci proběhla tři) s tím, že existence následného řízení o zabrání věci tento počátek běhu promlčecí doby nijak neoddálila.
31. V této souvislosti se nejprve Nejvyšší soud zabýval posouzením otázky, zda pro účely odškodnění nemajetkové újmy lze považovat posuzované trestní stíhání žalobce a na něj navazující řízení o zabrání věci za čtyři samostatná řízení (tři samostatná trestní stíhání a dále řízení o zabrání věci), jak uzavřel odvolací soud, nebo se jedná o řízení jediné, jak tvrdí žalobce, neboť tento závěr má vliv na posouzení dovolacích námitek žalobce.
32. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že poškozený má nárok na odškodnění újmy způsobené trestním stíháním, které se v konečném důsledku ukázalo jako nedůvodné. Tento závěr vychází z předpokladu nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání poškozeného dle §8 odst. 1 OdpŠk, která je deklarována rozhodnutím o zastavení trestního stíhání, postoupením věci do přestupkového řízení nebo zproštěním obžaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, nebo SIMON, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 127 až 131). K obdobným závěrům o vzniku nároku na odškodnění újmy způsobené trestním stíháním dospěl Nejvyšší soud i v případě zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce ke stížnosti podané obviněným, a vrácení věci policejnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014).
33. S ohledem na výše uvedené závěry, v rámci kterých je za nezákonné rozhodnutí považováno usnesení o zahájení trestního stíhání poškozeného bez ohledu na to, zda bylo zrušeno, jestliže se v následujícím řízení předpoklad o spáchání trestného činu nepotvrdí, a za zrušení pro nezákonnost je považována i situace, kdy je věc vrácena policejnímu orgánu z důvodu vad usnesení o zahájení trestního stíhání k novému projednání a rozhodnutí (kterým může být i nové již bezvadné usnesení o opětovném zahájení trestního stíhání), není důvodu pohlížet jinak na situaci, kdy je nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání deklarována soudem v rámci rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření s pokynem, aby bylo z důvodu procesních vad usnesení o zahájení trestního stíhání vydáno znovu, jako se to stalo v předmětné věci. I v tomto případě je totiž nezákonným rozhodnutím usnesení o zahájení trestního stíhání, které se následně na základě rozhodnutí soudu ukázalo nezákonným (nesprávným), a orgány činné v trestním řízení, pokud hodlají poškozeného stíhat i po došetření věci, musí jeho trestní stíhání zahájit znovu. Navíc soud o zrušení usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání určité osoby v případě, že dojde k závěru, že bylo nezákonné, nerozhoduje, a to ani při zproštění obžaloby, ani při zastavení trestního stíhání, postoupení věci či vrácení věci státnímu zástupci k došetření.
34. Pokud v této souvislosti žalobce tvrdil, že nová usnesení o zahájení trestního stíhání nepředstavovala opětovné zahájení trestního stíhání, ale pouze rozšíření původních (nezrušených) usnesení o další skutky, tak tyto skutečnosti ze skutkových zjištění soudů neplynou, neboť soudy obou stupňů vycházely z toho, že trestní stíhání žalobce bylo po dvojím vrácení věci státnímu zástupci z důvodu procesních vad zahajováno znovu. Touto námitkou tudíž žalobce zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, kterým je však dovolací soud vázán (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
35. Vzhledem k výše uvedenému je rovněž správný závěr odvolacího soudu, že řízení o návrhu státního zástupce na zabrání věci pachateli trestného činu, kterého nelze trestně stíhat a odsoudit z důvodu amnestie prezidenta republiky, je třeba považovat pro účely odškodnění nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. za samostatné řízení, nikoliv za pokračování trestního stíhání žalobce, neboť předmět tohoto řízení je od původního trestního stíhání žalobce zcela odlišný (jde o zabrání konkrétních věci, nikoliv o odsouzení pachatele trestného činu) a jeho zahájení bylo pouze důsledkem skutečnosti, že žalobce již s ohledem na udělenou amnestii nebylo možno dále trestně stíhat. Trestní stíhání žalobce bylo ukončeno rozhodnutím o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie, čímž pominuly i důsledky posledních usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 31. 3. 2009 a 21. 7. 2009. Na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, že jak trestní řízení, tak řízení o zabrání věci bylo vedeno soudem pod stejnou spisovou značkou, že v řízení o zabrání věci byl žalobce označován jako „bývalý obviněný“ nebo, že v obou řízeních byly řešeny stejné skutky, pro které byl původně stíhán.
36. Pokud žalobce v této souvislosti argumentoval tím, že teprve až na základě rozhodnutí o tomto návrhu získal na odškodnění nárok, neboť až v tomto rozhodnutí bylo konstatováno, že k trestnému činu nedošlo, tak s tímto závěrem se Nejvyšší soud neztotožňuje. Jak bylo uvedeno již výše, předmětem řízení o návrhu na zabrání věci nebyla otázka vyslovení viny či neviny žalobce, který, pokud se hodlal od vzneseného obvinění zcela očistit, měl možnost trvat na projednání věci dle §11 odst. 3 trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, což neučinil, ale otázka zabrání věcí pachatele trestného činu, kterého již nebylo možno trestně stíhat. Otázku, zda se žalobce trestného činu dopustil, si tedy soud musel vyřešit jen jako otázku předběžnou a výsledkem takového řízení nebylo rozhodnutí o vině žalobce. V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž podotýká, že dle skutkových zjištění soudů obou stupňů došlo k zamítnutí návrhu na zabrání věcí žalobce z důvodu, že nebylo možno s potřebnou mírou jistoty uzavřít, že žalobce spáchal trestný čin a nebylo tak možné mluvit o výnosech z trestné činnosti, a rovněž z důvodu nepřiměřené délky trvání zajištění (tento druhý důvod byl v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2020, č. j. 4 To 11/2020-44177, které nabylo právní moci dne 22. 4. 2020, zdůrazněn), nikoliv tedy z důvodu, že k trestnému činu nedošlo, jak uvádí žalobce. Tímto žalobce opět zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, kterým je však dovolací soud vázán (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
37. Na základě výše uvedeného se tedy Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci proběhla pro účely odškodnění nemajetkové újmy tři samostatná trestní stíhání a ohledně každého z nich je tudíž třeba posuzovat počátek běhu promlčecí doby samostatně s tím, že samostatné řízení o zabrání věci nemohlo počátek běhu promlčecí doby ohledně těchto trestních stíhání oddálit.
38. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1203/2012, nebo ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012) vzniká nemajetková újma způsobená v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby, nikoliv vydáním zprošťujícího rozsudku v trestním řízení nebo usnesením o zastavení trestního stíhání, která jsou pouze podmínkou přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé vazbou nebo trestním stíháním (srov. §9 odst. 1 OdpŠk), ale tato újma nemajetkové povahy vzniká již v souvislosti s vykonáním vazby, tedy v době, kdy je nezákonně omezena osobní svoboda poškozeného. V případě, kdy tato újma vznikla před účinností zákona č. 160/2006 Sb., který do zákona č. 82/1998 Sb. doplnil §32 odst. 3 OdpŠk, tedy před 27. 4. 2006, nelze na posouzení promlčení takového nároku §32 odst. 3 OdpŠk použít a dle §26 OdpŠk je třeba aplikovat §101 obč. zák. s tím, že právo na náhradu nemajetkové újmy mohlo být poprvé uplatněno až po splnění podmínek §9 odst. 1 OdpŠk, ve znění účinném před 27. 4. 2006, tedy poté, co byl poškozený zproštěn obžaloby, nebo poté, co bylo jeho trestní stíhání zastaveno.
39. Ohledně jiných typů nemajetkových újem (mimo výše uvedené újmy vzniklé vazbou, která se posuzuje dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) vzniklých před 27. 4. 2006, tedy před účinností zákona č. 160/2006 Sb., který do zákona č. 82/1998 Sb. mimo jiné zavedl úpravu odškodňování nemajetkové újmy, se rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustálila v závěru, že stát odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb. za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, pokud tato újma vznikla v době od 27. 4. 2006, byť nezákonné rozhodnutí, které újmu způsobilo, bylo vydáno před uvedeným datem. Odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v období před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností, než je nezákonné omezení osobní svobody, pak lze proti státu přiznat toliko cestou ochrany osobnosti podle §11 a násl. obč. zák., neboť zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, působí za podmínek čl. II zákona č. 160/2006 Sb. zpětně toliko ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nesprávným úředním postupem, který spočívá v nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2579/2011, ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1903/2013, nebo ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5975/2016). I tyto jiné typy nemajetkových újem posuzované cestou ochrany osobnosti podle §11 a násl. obč. zák. se tudíž promlčují v obecné promlčecí době dle §101 obč. zák. (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněný pod č. 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
40. V daném případě žalobce uplatnil (kromě nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení) nároky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, které mělo dle žalobce trvat od 8. 5. 2002 do 4. 5. 2020, za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě za dobu od 10. 5. 2002 do 9. 5. 2003 a za nemajetkovou újmu způsobenou zadržením cestovního dokladu od května 2003 do prosince 2010, které odvolací soud posoudil dle ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk a uzavřel, že jsou tyto nároky promlčené. Ačkoliv se Nejvyšší soud (z výše uvedených důvodů) ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci proběhla pro účely odškodnění tři samostatná trestní stíhání, a ohledně každého z nich je tudíž třeba posuzovat počátek běhu promlčecí doby samostatně, odvolací soud se u jednotlivých nároků v souladu s výše uvedenou judikaturou nezabýval tím, kdy újma, kterou žalobce v řízení požaduje odškodnit, vznikla a podle jaké právní úpravy má tedy daný nárok včetně jeho promlčování posuzovat, ačkoliv alespoň část těchto nároků měla dle tvrzení žalobce vznikat před účinností zákona č. 160/2006 Sb. (tj. před 27. 4. 2006), a jejich promlčování včetně počátku běhu promlčecí doby bylo nutné posuzovat dle §101 obč. zák., nikoliv dle §32 odst. 3 OdpŠk. Právní posouzení otázky promlčení těchto nároků odvolacím soudem je tak neúplné a tudíž nesprávné.
41. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou procesního práva, a to zda mohl soud zamítnout žalobu ohledně nároků na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení za situace, kdy žalobce neuvedl, co žádá za odškodnění za délku trestního stíhání a co za délku řízení o ochranném opatření.
42. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře uzavřel, že dle ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. musí být z žaloby patrno, čeho se žalobce domáhá, tzv. žalobní petit, který musí být obsahově úplný, určitý a srozumitelný, aby soud věděl, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí, s výjimkou případů uvedených v §153 odst. 2 o. s. ř., účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést (opět určitě) alespoň v přibližné výši. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o. s. ř.). Žalobce může žalobou požadovat, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem (tzv. objektivní kumulace nároků), v takovém případě však musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků jednak skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž musí uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit; pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé a musí se pokusit o odstranění vad žaloby dle §43 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3587/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2018, sp zn. II. ÚS 3245/18).
43. V rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011, Nejvyšší soud uzavřel, že při posuzování žalobních tvrzení je na soudu, aby zhodnotil, zda se jedná o dva či více nároků se samostatným skutkovým základem, či zda žalobce požaduje v rámci jednoho nároku zadostiučinění za více samostatně uplatnitelných nároků, z nichž jeden pouze zvyšuje intenzitu újmy primárně způsobené skutečností jinou. Při posuzování toho, zda se jedná o nárok jediný či o více nároků, které vznikly v důsledku více příčin, je proto třeba posoudit, v čem konkrétně spočívá újma, za niž je náhrada požadována. Bude tedy záležet na žalobci, jak nemajetkovou újmu vymezí, respektive podrobně popíše a vysvětlí, a s jakou skutečností ji pojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5490/2017.
44. Dále se Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2266/2021, zabýval otázkou posouzení nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení, v rámci kterého došlo třikrát ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání poškozeného, a dospěl k závěru, že „Nejvyšší soud již dříve přijal a odůvodnil závěr, podle kterého v situaci, kdy dojde ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce, vrácení věci příslušnému orgánu k dalšímu jednání a rozhodnutí a následnému novému zahájení trestního stíhání pro tentýž skutek (případně se tato situace opakuje vícekrát po sobě), nelze považovat obě trestní stíhání pro účely odškodnění újmy způsobené nezákonným zahájením trestního stíhání za trestní stíhání jediné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014). (…) Předně je třeba připomenout, že odškodnění újmy způsobené trestním stíháním je analogií újmy způsobené nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 OdpŠk, kdy se za nezákonné rozhodnutí považuje usnesení o sdělení obvinění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Odstraněním usnesení o sdělení obvinění rozhodnutím státního zástupce ke stížnosti podané obviněným jsou naplněny podmínky pro to, aby se obviněný mohl domáhat náhrady újmy, která mu trestním stíháním byla způsobena, neboť dojde ke zrušení usnesení o sdělení obvinění pro nezákonnost (srov. §8 odst. 1 OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014). Není přitom podstatné, že trestní řízení dále pokračuje přípravným řízením, neboť výsledek tohoto přípravného řízení není určující pro nárok bývalého obviněného na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Z pohledu uvedeného nároku je tak nepodstatné, že §12 odst. 10 trestního řádu spojuje konec trestního stíhání s meritorním rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení, neboť trestní řád konec trestního stíhání určuje pro jiné účely, než na jakých je vystavěn nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním.“ Na tomto podkladě Nejvyšší soud ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku takového trestního řízení přijal závěr, že „[v] případě, kdy dojde ke zrušení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce, je třeba okamžik právní moci daného rozhodnutí považovat za konec rozhodné doby ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, neboť s ním se pojí konec obav poškozeného o výsledek jeho trestního stíhání, které je tím skončeno. Bývalý obviněný sice může mít obavu z toho, zda bude proti němu trestní stíhání znovu zahájeno, tato obava je však totožná s obavou osoby, která je prověřována před tím, než proti ní je či není zahájeno trestní stíhání. Prověřovaná osoba přitom nárok na odškodnění nepřiměřené délky vyšetřování a prověřování nemá, neboť jak je výše uvedeno, počátek rozhodné doby se pojí teprve s okamžikem zahájení trestního stíhání. Právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se totiž zásadně pojí jen s takovým řízením, které je náležitě formalizované, má počátek a konec a ze kterého plynou jeho účastníkům jasné důsledky, co se týká jejich práv a povinností.“
45. Z výše uvedených judikatorních závěrů vyplývá, že i pro účely nároku na odškodnění nepřiměřené délky řízení je třeba považovat za samostatné řízení nejen řízení o zabrání věci (jak je blíže rozebráno výše), ale i jednotlivá trestní stíhání zahájená samostatnými usneseními o zahájení trestního stíhání, která ale nevyústila v odsouzení poškozeného. Nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku každého z těchto samostatných řízení je tudíž třeba vyčíslit konkrétní částkou, neboť se jedná o nároky se samostatným skutkovým základem a neuvedení výše každého z takových samostatných nároků představuje vadu žaloby, kterou je třeba odstranit postupem dle §43 odst. 1 o. s. ř. Závěr o tom, zda v daném řízení žalobce uplatňuje jeden nárok nebo více nároků se samostatným skutkovým základem si musí učinit soud po zhodnocení tvrzení žalobce.
46. V projednávané věci dospěl odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) k závěru, že s ohledem na to, že v dané věci došlo dvakrát k vyslovení procesní neúčinnosti původních sdělení obvinění soudem s pokynem k vydání nového usnesení o zahájení trestního stíhání a provedení celého přípravného řízení znovu, což vedlo k vydání nových usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, proběhla tři samostatná trestní stíhání (a to od 8. 5. 2002 do 15. 12. 2005, od 3. 4. 2006 do 8. 11. 2007 a od 31. 3. 2009 do 11. 4. 2013) a dále samostatné řízení o návrhu státního zástupce na zabrání majetku žalobce (a to od 7. 1. 2013 do 22. 4. 2020). Na tuto procesní situaci však v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezareagoval a nevyzval žalobce k odstranění vad žaloby tak, aby u každého takto samostatného řízení uvedl, jakou výši odškodnění za nepřiměřenou délku toho kterého řízení požaduje. Místo toho vyzval soud prvního stupně žalobce k doplnění tvrzení dle §118a o. s. ř. a z důvodu nesplnění této výzvy žalobu ohledně těchto nároků zamítl pro neunesení břemene tvrzení, ačkoliv tento postup je možný až v případě žaloby, která není vadná a umožňuje věcné projednání (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 1995, sp. zn. 7 Cdo 154/93), což v daném případě nenastalo, a odvolací soud tento jeho postup akceptoval.
47. Pokud žalobce v této souvislosti poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 596/2005, a ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 20/2021, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, a ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, která se věnují jednak výkladu pojmu rozhodující skutečnosti, které musí žalobce tvrdit, aby jeho žaloba nebyla vadná, a jednak účelu poučení dle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř., týkají se tato rozhodnutí zcela odlišných otázek, než je uvedeno výše, a jejich závěry tudíž nejsou na předmětnou věc aplikovatelné, neboť v daném případě nespočívá nedostatek žaloby v nedostatečných skutkových tvrzeních ohledně jednotlivých uplatněných nároků se samostatným skutkovým základem, ale v neuvedení výše těchto samostatných nároků, tedy toho, co z titulu každého z těchto nároků žalobce požaduje. Předmětná žaloba je tudíž vadná ohledně vymezení žalobního petitu (toho, co žalobce požaduje), který musí být určitý ve vztahu ke každému samostatnému nároku, nikoliv ohledně tvrzení rozhodných skutečností.
48. Jestli žalobce namítal i rozpor závěrů odvolacího soudu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu (a to s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněným pod č. 122/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, který se týkal stanovení výše zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3182/2015, které se věnovalo náhradě škody z nesplnění povinnosti dle později zrušeného právního předpisu), tato rozhodnutí se vztahovala ke zcela odlišným právním otázkám.
49. Ačkoliv se tedy Nejvyšší soud neztotožňuje se závěrem žalobce, že odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) nebyl oprávněn zamítnout žalobu ohledně nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení z důvodu, že by žaloba všechna potřebná skutková tvrzení obsahovala a žalobce svůj nárok vymezil správně, byl procesní postup soudů obou stupňů vadný, neboť jimi zjištěné nedostatky představovaly vadu žaloby, která měla být odstraňována postupem dle §43 odst. 1 o. s. ř., nikoliv nedostatek skutkových tvrzení, na který soud reaguje poučením dle §118a odst. 1 o. s. ř. Z tohoto důvodu tudíž nebylo možné žalobu věcně projednat a zamítnout. Právní posouzení této procesní otázky odvolacím soudem je tak nesprávné.
50. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad sice žalobce netvrdil, ale z obsahu spisu se podává, že žalobce v žalobě vyčíslil nárok na zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání a dále i nárok na nepřiměřenou délku řízení vždy souhrnnou částkou (tj. 5 000 000 Kč za nezákonné trestní stíhání a 720 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení, z níž zůstala předmětem řízení jen částka 635 625 Kč), ačkoliv ve věci proběhla tři samostatná trestní stíhání žalobce a dále samostatné řízení o zabrání věci. Tento nedostatek, který představuje vadu žaloby bránící jejímu projednání, jak je blíže rozebráno výše, však soud prvního stupně dle §43 o. s. ř. neodstranil a odvolací soud jeho pochybení nenapravil, čímž oba soudy řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4453/2011).
51. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak ve výroku I v části, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o věci samé ohledně částky 6 555 625 Kč s příslušenstvím (tj. ohledně nároku na zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání ve výši 5 000 000 Kč s příslušenstvím, za zadržení cestovního dokladu ve výši 920 000 Kč s příslušenstvím a za nepřiměřenou délku řízení ve výši 635 625 Kč s příslušenstvím), tak v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], neboť ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zadržením cestovního dokladu neučinily soudy obou stupňů žádná skutková zjištění ve vztahu k tomu, jaký orgán a kdy o povinnosti žalobce odevzdat cestovní doklad rozhodl, jakou dobu takové opatření trvalo a kdy a jakým způsobem zaniklo, která by umožňovala tento nárok podřadit pod příslušnou právní normu a právně posoudit, to vše za situace, kdy dle skutkových tvrzení žalobce doba zadržení jeho cestovního dokladu (na rozdíl od tvrzené doby trvání vazby) měla zasahovat do všech tří trestních stíhání žalobce a pokrývat i období mezi nimi, kdy žalobce trestně stíhán nebyl. Ohledně nároků na zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání a nepřiměřenou délku řízení pak je žaloba vadná a neumožňuje věcné projednání. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí rovněž pro rozsudek soudu prvního stupně a ve věci bude nadto potřeba vyzvat žalobce k odstranění vad žaloby dle §43 odst. 1 o. s. ř. a provést další dokazování, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně, a to jak ve výroku II ohledně částky 6 555 625 Kč s příslušenstvím, tak v navazujícím výroku III o náhradě nákladů řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
52. Ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vazbou (1 095 000 Kč s příslušenstvím) však Nejvyšší soud ke zrušení napadeného rozsudku nepřistoupil, neboť i přes to, že soudy obou stupňů ohledně trvání vazby žádná skutková zjištění neučinily, lze již ze žalobních tvrzení ohledně tohoto nároku učinit závěr, že i při jejich prokázání by soud žalobu v tomto rozsahu zamítl (srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 95/98, 16 Co 96/98, uveřejněný pod č. 62/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4615/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3781/2017), a to z důvodu jeho promlčení. Vazbu žalobce dle svých tvrzení vykonal v rámci prvního trestního stíhání, ukončeného dne 15. 12. 2005. V souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz odstavec 38) tedy ohledně toho nároku začala běžet tříletá promlčecí doba dle §101 obč. zák. v den následující po ukončení prvního trestního stíhání, tedy dne 16. 12. 2005, neboť tento den mohl žalobce svůj tvrzený nárok uplatnit poprvé, a uplynula dne 16. 12. 2008. Žalobce však tento nárok uplatnil u soudu až dne 21. 4. 2021. S ohledem na výše uvedené by tedy zrušením napadeného rozhodnutí ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vazbou nemohlo být dosaženo pro žalobce příznivějšího výsledku řízení. Nejvyšší soud tudíž dovolání žalobce podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. ohledně části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 1 095 000 Kč s příslušenstvím, zamítl.
53. Při novém projednání věci soud prvního stupně vyzve žalobce k odstranění výše uvedených vad žaloby dle §43 odst. 1 o. s. ř. a po jejich odstranění zopakuje, případně doplní dokazování, a to zejména k otázce, jaký orgán a kdy o povinnosti žalobce odevzdat cestovní doklad rozhodl, jakou dobu takové opatření trvalo a kdy a jakým způsobem zaniklo, a poté jednotlivé nároky, které zůstaly předmětem řízení, nově posoudí v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
54. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
55. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu